Role mládeže v egyptské revoluci 2011

 14. březen 2016  Zuzana Ledbová  komentáře

Konec vlády dlouholetého prezidenta Husního Mubáráka byl jednou z nejvýznamnějších politických událostí v novodobé historii Egypta. Za prvními protesty stály občanské iniciativy, které organizovala hlavně vzdělaná mládež. Původ těchto skupin a způsob, jakým učily Egypťany demonstrovat, objasňuje článek Zuzany Ledbové.

Zdroj: http://www.theatlantic.com/international/archive/2011/01/egyptian-activists-action-plan-translated/70388/Zdroj: http://www.theatlantic.com/international/archive/2011/01/egyptian-activists-action-plan-translated/70388/

Úvod

K revoluci, která v roce 2011 svrhla dlouholetého egyptského prezidenta Husního Mubáráka, přispělo vícero společenských křivd a část z nich byla bezesporu ovlivněna demografickým složením země. Egypt v několika posledních letech prochází populační explozí a počet mladých lidí roste nepoměrně rychle v porovnání s ostatními skupinami obyvatel[1]. Podle údajů z roku 2010 bylo přes 60 % obyvatel mladších třiceti let, přičemž nezaměstnanost mezi mladými činila bezmála 25 %[2].

Mladí Egypťané, mnohdy s lepším vzděláním a díky rozvíjejícím se informačním technologiím i širším povědomí o okolním světě než měli jejich rodiče, byli frustrovaní pocitem, že nemohou využít vzdělání v praxi a zlepšit pod autoritářskou vládou svou životní situaci a začali si vytvářet nové formy společenského zapojení. Na přelomu let 2004 a 2005 vznikala hlavně v souvislosti s nadcházejícími prezidentskými a parlamentními volbami mládežnická a občanská hnutí volající po změně stávajících hospodářských i politických poměrů. Tyto proreformní skupiny bez formálních lídrů začaly brzy vykazovat větší dynamiku než marginalizované a fragmentované opoziční strany[3]. Mobilizace mladých byla navíc posílena internetovou komunikací. Disidentské blogy a aktivita mládeže na sociálních sítích přinášely povzbuzující změnu oproti samocenzurovaným novinám a znesnadňovaly bezpečnostním složkám kontrolu nad množstvím rychle se šířících informací.

Příručka,  jak protestovat

Nejvýznamnější mládežnická opoziční hnutí a skupiny

Kifája

Jednou z prvních a nejvýraznějších proreformních skupin bylo Egyptské hnutí za změnu, známé jako Kifája (Dost), založené na konci roku 2004[4]. Protesty pořádané Kifájou krátce po jejím založení sice nedosahovaly vzhledem k celkové populaci Egypta tak vysoké účasti, dokázaly však sjednotit levicově smýšlející obyvatele s liberály i islamisty[5]. Třebaže ne všichni z protestujících byli citově vázáni k samotné organizaci, její ústřední slogan kifája, neboli dost, byl vyjádřením široce sdíleného odmítnutí sociální nespravedlnosti a omezené politické účasti[6]. Ačkoliv mezi lety 2006 až 2010 zůstávala Kifája spíše nečinná[7], zejména kvůli represím ze strany režimu a snah o diskreditaci hnutí pomocí státem kontrolovaných médií[8], vytvořila otevřeným zpochybněním režimu důležitý precedens. Dala impuls ke vzniku dalších opozičních uskupení a poskytla zázemí frustrované egyptské mládeži, která skrze ni objevila možnost, jak se zapojit do politického života.

Hnutí mládeže 6. dubna

U zrodu Hnutí mládeže 6. dubna stáli Ahmad Máhir a Isráa cAbdal Fattáh, kteří na jaře roku 2008 založili na Facebooku skupinu, jejímž prostřednictvím chtěli vyjádřit podporu stávkujícím dělníkům v industriálním městě al-Mahalla al-Kubrá[9]. Stávka proti nízkým mzdám a zvyšujícím se cenám jídla vyhlášená na 6. dubna tehdy přerostla díky zapojení studentů a čerstvých absolventů univerzit do největších demonstrací v Egyptě od nepokojů z konce sedmdesátých let[10]. K výzvě se připojila další opoziční hnutí a protesty konané v al-Mahalle i v dalších velkých městech nabraly protirežimní charakter[11]. Díky tomu se Hnutí mládeže 6. dubna stalo v Egyptě výraznou mládežnickou opoziční silou, která nevystupovala pouze na podporu dělníků, ale kladla si i politické požadavky.

V roce 2010, kdy bylo při protestech v Káhiře proti lidem použito do té doby nevídané násilí, si zakladatelé hnutí uvědomili, že protesty v centru hlavního města již nebudou účinně fungovat a zaměřili se na demonstrace v rezidenčních čtvrtích. Distribuovali protirežimní letáky a mobilizovali členy, aby informovali o své činnosti a požadavcích na univerzitách a v guberniích ve vzdálených oblastech země[12]. Máhir a jeho kolegové se navíc začali zajímat o zkušenosti zahraničních politických hnutí, kterým se podařilo nenásilným způsobem porazit represivní režimy[13]. Přestože aktivity Hnutí mládeže 6. dubna byly soustavně zakazovány vládou a členové byli zatýkáni nebo zastrašováni, organizovali mladí aktivisté nadále příležitostné protesty a zapojovali se do různých proreformních výzev. Skupině se podařilo přežít zejména díky široké členské základně na sociálních sítích, kterou státní orgány nebyly schopné rozbít[14].

Všichni jsme Chálid Sacíd

Chálid Sacíd byl osmadvacetiletý muž z Alexandrie, kterého v červnu roku 2010 k smrti ubili dva příslušníci policie. Útok zřejmě souvisel s videem, na kterém si policisté rozdělují zabavené drogy a které mladík zveřejnil na internetu[15]. Svědci, kteří útoku přihlíželi, mrtvého Sacída vyfotili a fotografie sdíleli na sociálních sítích. Obrázky zachycující jeho zohavenou tvář se po internetu rychle šířily a vyvolaly ohromné pobouření a projevy solidarity napříč egyptskou společností[16]. Sacídova smrt přiměla devětadvacetiletého marketingového ředitele blízkovýchodní pobočky společnosti Google ila Ghuníma vytvořit na Facebooku skupinu pod názvem Všichni jsme Chálid Sacíd. Ghuním chtěl mezi lidmi zvýšit povědomí o zneužívání policejní síly a upozornit na to, že stejný osud jako Sacída může v Egyptě potkat prakticky kohokoli[17]. Poukazoval na porušování lidských práv a požadoval dosažení spravedlnosti pro Sacída i všechny další Egypťany, kteří byli bezdůvodně napadeni policií[18].

Členové skupiny byli známí především tzv. tichými protesty, během kterých stáli na předem vybraném veřejném místě, aniž by spolu komunikovali. Tato tichá shromáždění, konaná zejména v Alexandrii, měla zabránit tomu, aby policie proti protestujícím zakročila odvolávajíc se na výjimečný stav, který zakazoval veřejná shromáždění více než pěti lidí[19]. Protesty domlouvané na Facebooku se postupně rozšířily do dalších měst a počet členů skupiny narostl do konce roku 2010 na téměř jeden milion[20].

Blogerská komunita

Také blogerská disidentská komunita se v Egyptě formovala několik let před vypuknutím masového povstání v lednu 2011. Ačkoliv počet aktivních blogerů se v roce 2007 odhadoval na šest tisíc a nevelká část z nich se zabývala politickými nebo lidskoprávními tématy, vliv blogerů na politickou debatu v zemi daleko převyšoval jejich počet[21]. Kritikou násilných praktik policie nebo Mubárákovy rodiny prolomili blogeři v zemi nejedno tabu a informovali o aktivitách nově se utvářejících opozičních hnutích i o stávkách státních pracovníků. Organizátoři demonstrací, kteří nedůvěřovali tradičním médiím, upozorňovali na plánované manifestace právě blogery a ti o nich informovali dál a monitorovali jejich průběh. Blogeři kromě toho vyzývali, aby jim lidé zasílali obrazové materiály dokazující incidenty a podvody spojené s volbami[22]. Mezi nejvýznamnější egyptské blogery patří Mahmúd Salím, jehož anglicky psaný blog Rantings of a Sandmonkey si získal popularitu zejména satirickými komentáři na adresu prezidenta i jeho spolustraníků, nebo Wáil cAbbás, jenž psal naopak v arabském slangu s cílem zaujmout hlavně nečinnou mládež[23].

Příručka,  jak protestovat

Tuniský precedens

Bezprostřední inspirací pro mobilizaci egyptské společnosti na začátku roku 2011 se staly revoluční události v Tunisku. V průběhu ledna se několik Egypťanů pokusilo veřejně upálit v reakci na čin mladého Tunisana Muhammada Búcazízího, který se v prosinci předešlého roku upálil poté, co mu policie zabavila stánek se zeleninou, jež pro něj představoval jediný zdroj obživy. Búcazízího smrt vyvolala po celém Tunisku několik týdnů trvající protesty, které 14. ledna přinutily k odstoupení a útěku ze země dlouholetého prezidenta Bin cAlího. Egyptští aktivisté dění v Tunisku pozorně sledovali a se svými tuniskými protějšky si prostřednictvím sociálních sítí vyměňovali osvědčené rady, jak účinně organizovat protesty nebo jak čelit policejnímu násilí. Tato součinnost byla pokračováním téměř dvouleté spolupráce, v rámci které si skupiny tuniské a egyptské mládeže radily například v tom, jak efektivně využívat moderní technologie nebo jak se vyhýbat policejnímu sledování[24].

Nejaktivněji na vývoj v Tunisku reagovalo Hnutí mládeže 6. dubna, které začalo s přípravami na velkou protestní akci v Káhiře[25]. Za datum demonstrace byl vybrán 25. leden, na který v Egyptě připadá státní svátek protikolonialistického povstání policejních složek ve městě Ismajlíja[26]. Vyhlášení protestu na tento den mělo poukázat na ironii režimních oslav práce egyptské policie, která byla mezi obyvateli proslulá svou brutalitou. Spoluzakladatel hnutí Ahmad Máhir se spojil s administrátorem skupiny Všichni jsme Chálid Sacíd Wáilem Ghunímem, aby se zpráva o konání demonstrace rozšířila k co největšímu počtu lidí. Společně pro její účely založili na Facebooku tzv. událost, prostřednictvím které na plánovanou akci zvali ostatní. Obě skupiny se staly virtuálními centry, kde jejich členové domlouvali kromě organizačních záležitostí například jaké hashtagy v souvislosti s demonstracemi používat na Twitteru[27] . Zatímco Ghuním se díky svým kontaktům v zahraničí snažil na chystanou akci přitáhnout mezinárodní pozornost, aktivisté z Hnutí mládeže 6. dubna nabízeli školení pro ty, kteří se chtěli do organizování protestů sami zapojit[28].

Význam internetu byl pro aktivisty v začátcích protestů zásadní, neboť sloužil jako nástroj k mobilizaci společnosti. Jedním z příkladů je emotivní video, které na server YouTube uveřejnila 18. ledna členka Hnutí mládeže 6. dubna Asmá‘a Mahfúz. Tato šestadvacetiletá dívka Egypťany vyzývala, aby se přišli 25. ledna na Tahrírské náměstí dožadovat základních práv, „než aby seděli doma, sledovali její příspěvky na Facebooku nebo se upálili“[29]. Video se rychle šířilo po Facebooku a blozích a stalo se inspirací pro další podobné vzkazy vybízející k připojení se ke „dni revoluce proti mučení, korupci, chudobě a nezaměstnanosti“, jak plánovanou demonstraci organizátoři nazvali[30].

Jelikož mladí aktivisté chtěli, aby se k demonstraci připojily různorodé skupiny obyvatel včetně dělníků a dalších stále hůře placených a nespokojených státních zaměstnanců tvořících asi polovinu pracovní síly Egypta, neomezovali protestní požadavky pouze na dodržování lidských práv, ale i na zlepšení socioekonomických podmínek[31]. O demonstraci pak informovali i pomocí tištěných letáčků, plakátů nebo hromadných SMS zpráv. Organizátoři zároveň vyzývali, aby lidé při protestech nedávali najevo politickou ani náboženskou příslušnost. Jak uvedli na Facebooku, 25. leden měl být „pro všechny Egypťany“[32].

Příručka,  jak protestovat

Průběh protestů

Ačkoliv ministr vnitra Habíb al-cÁdlí vydal nařízení „zatknout všechny osoby vyjadřující nelegálně své názory“, na různých místech Káhiry se sešly protestovat tisíce lidí[33]. Aktivisté vedli davy Egypťanů do chudších čtvrtí a přes mikrofony svolávali další obyvatele. Demonstrací se tak účastnila široká škála lidí včetně těch, kteří žili bez přístupu na internet a běžně se do společensko-politických aktivit nezapojovali[34]. Rozmanité skupiny obyvatel, které se do protestů postupně zapojovaly – kromě mladých aktivistů a studentů další opoziční hnutí a strany, silné nepolitické organizace jako fotbalové fankluby nebo průmysloví dělníci – byly schopné mobilizovat své členy a navzájem mezi sebou koordinovat protesty a pochody napříč Káhirou[35]. Egypťané se navíc prostřednictvím sociálních sítí informovali na jakých místech docházelo k potyčkám s policií nebo si radili, jak se vyhnout policejním blokádám a kontrolám a nepřestávali vyzývat další uživatele internetu, aby se k protestům připojili.

Během odpoledne se do protestních akcí zapojovala další velká egyptská města, přičemž v mnoha z nich se na organizaci podíleli členové různých opozičních stran a hnutí. V následujících dnech, kdy se demonstrace rozšířily po celé zemi, začala být většina protestů v menších městech organizována na lokální úrovni lidmi, kteří nebyli napojeni na žádná mládežnická hnutí nebo politické strany. Mnoho Egypťanů zároveň směřovalo do Káhiry, aby se připojili k demonstracím přímo tam. Hnutí mládeže 6. dubna se nadále staralo o koordinaci protestů, poskytovalo komunikační kanál mezi demonstranty a také technickou podporu[36].

V předvečer demonstrace vyhlášené na tzv. Pátek hněvu 28. ledna rozesílali mladí aktivisté příručku nazvanou „Jak protestovat rozumně“. Manuál obsahoval nejdůležitější strategie, jak by se lidé při demonstracích měli chovat, a hlavní cíle, o které protestující usilovali. Mezi požadavky byl na prvním místě pád režimu Husního Mubáráka, dále ukončení platnosti výjimečného stavu, svoboda, spravedlnost nebo zformování nové nevojenské vlády. Strategickými cíli pak bylo zmocnění se důležitých vládních budov, snaha získat na svou stranu policii a armádu a chránit jeden druhého. Dokument dále radil například to, aby se lidé scházeli v rezidenčních čtvrtích daleko od přítomnosti policejních složek, vyvolávali pozitivní hesla ve jménu Egypta a svobody a vybízeli ostatní obyvatele, aby se k nim připojili. Nechyběla doporučení vhodného oblečení a vybavení včetně názorných obrázků.

Administrátor skupiny Všichni jsme Chálid Sacíd vyzýval její příznivce, aby měli na pátek připraveny fotoaparáty a mohli tak zachytit předpokládaný ostrý zásah policie[37]. Večer před plánovanou demonstrací ho ovšem zatkla tajná policie, která se dozvěděla, že právě on je administrátorem skupiny a Ghuním byl pak držen na neznámém místě. Zprávy o jeho zmizení se začaly šířit a společnost Google, Ghunímův zaměstnavatel, spustila kampaň s cílem dostat informaci o jeho únosu do mezinárodních médií[38].

Muslimské bratrstvo, nejsilnější neoficiální politické hnutí v Egyptě, které doposud do probíhajících protestů oficiálně nezasahovalo, vydalo ve čtvrtek prohlášení, že výzvu k páteční demonstraci podporuje. Z exilu se zároveň vrátil Mubárákův dlouholetý kritik a nositel Nobelovy ceny míru Muhammad al-Barádací, který v roce 2010 založil Národní asociaci za změnu – volnou koalici egyptských opozičních skupin a stran.

Příručka,  jak protestovat

Ačkoliv vládnoucí strana krátce před půlnocí nařídila vypnout všechnu internetovou i mobilní síť, v pátek se na předem domluvených místech sešly tisíce Egypťanů. Demonstrace byly svolány na odpoledne po skončení společných modliteb, během nichž se každý pátek v mešitách shromažďovaly ohromné počty lidí, kteří pak mohli hromadně pochodovat na náměstí a další klíčová místa[39]. Podle mnohých názorů vypnutí internetu paradoxně přispělo k větším protestům, neboť lidé, kteří by běžně svoji frustraci a nesouhlas s vládou vyjadřovali pouze prostřednictvím blogů nebo sociálních sítí, se rozhodli vyjít do ulic.

Když vláda nasadila do měst armádu, využili toho mladí aktivisté, aby se dožadovali podpory v zahraničí a poskytovali své fotografie a videa pořízená v ulicích mezinárodním médiím. Protestující pak vojákům ve snaze získat si jejich podporu, jak jim radil akční plán, začali rozdávat růže[40]. Armáda zůstala neutrální a o tři dny později, když bylo zřejmé, že Mubárákova legitimita v Egyptě i v zahraničí ztratila všechnu kredibilitu, její mluvčí oznámil, že armáda respektuje legitimní práva egyptských občanů a zříká se použití násilí. Toto prohlášení znamenalo ve vývoji událostí zásadní zlom a společně s neblahými dopady na egyptskou ekonomiku, které s sebou nepokoje přinášely, značně oslabilo prezidentovu moc. Mubárák v reakci na rozhodnutí armádních představitelů nabídl opozici kompromisy zahrnující konstituční a legislativní změny a prohlásil, že nebude kandidovat v zářijových prezidentských volbách. Ústupky však protestujícím již nestačily a 1. února Egypt zažil tzv. milionový pochod na Tahrír.

Mladí aktivisté se mezitím rozhodli vytvořit Koalici revoluční mládeže s cílem reprezentovat své zájmy a artikulovat požadavky. Zakládajícími členy bylo široké spektrum opozičních hnutí i politických stran, mezi nimi Hnutí mládeže 6. dubna, mladí příznivci Muhammada al-Barádacího, Demokratické fronty i Muslimského bratrstva a později se přidávaly další skupiny[41]. Jako hlavní požadavky koalice uvedla konec policejní brutality a platnosti výjimečného stavu, svobodné a spravedlivé volby, konstituční změny a konec Mubárákovy vlády[42]. Koalice si zřídila na Tahrírském náměstí vlastní pódium, odkud veřejnost seznamovala se svými postoji a snažila se Egypťany přesvědčovat o svých názorech.

Dalším významným mezníkem ve vývoji protestů se ukázalo být propuštění Wáila Ghuníma v pondělí 7. února. Ghuním ještě ten samý den poskytl pro egyptskou satelitní televizi Dream TV rozhovor, ve kterém poprvé veřejně potvrdil, že je administrátorem skupiny Všichni jsme Chálid Sacíd. Když mu moderátorka ukázala fotografie mladých lidí, kteří přišli při demonstracích o život, Ghuním se v přímém přenosu rozplakal a řekl, že vinu nesou všichni, kteří lpěli na moci. Když se pak jen o chvíli později ukázal na Tahrírském náměstí, setkal se s ohromným přijetím. Mnoho Egypťanů, kteří se doposud demonstrací neúčastnili, popsalo, že právě Ghunímův emotivní projev je přiměl se k protestům připojit[43].

Ve čtvrtek 10. února vystoupil podruhé od začátku protestů prezident Mubárák s projevem, který adresoval přímo mládeži. Řekl, že je pyšný na mladou generaci Egypťanů, která volá po změně k lepšímu, a že část svých pravomocí přenechá viceprezidentovi. Z funkce však odstoupit nehodlal. V odpovědi na Mubárákovu neústupnost se další den na náměstích po celé zemi sešly stovky tisíc rozhořčených obyvatel s jasným požadavkem na prezidentovo odstoupení. Armáda projevila protestujícím podporu a ve večerních hodinách vystoupil ve státní televizi viceprezident Umar Sulejmán, aby oznámil, že Husní Mubárák rezignoval a pravomoce předal Nejvyšší radě ozbrojených sil.

Umělecké formy protestů

Během protestů se oblíbeným prostředkem, kterým mladí lidé dávali najevo své pocity a názory na společensko-politickou situaci, staly graffiti a pouliční umění. Zdi egyptských měst zaplavily arabské i anglické nápisy hlásající požadavky demonstrantů nebo vyjadřující naději či nesouhlas a kresby zesměšňující představitele režimu. Častým námětem byly také portréty Chálida Sacída a Egypťanů, kteří byli zabiti nebo zatčeni během demonstrací.

Důležitým stmelujícím prvkem se mezi demonstranty stala hudba. Popularitu si během protestů získal do té doby neznámý student Rámí cIssám, a to především písní Irhal (Odejdi), která volala po odstoupení prezidenta Mubáráka a obsahovala nejpopulárnější revoluční slogany a hesla.

Závěr

Egypťané se za vlády prezidenta Mubáráka museli vypořádávat se špatnými socioekonomickými podmínkami, zatímco autoritářský režim sužovala rozsáhlá korupce. Opoziční hnutí a strany byly vylučovány z volebního procesu a mohutný bezpečnostní aparát byl nechvalně proslulý svou krutostí. S takovou situací se nehodlala smířit část vzdělané městské mládeže, na kterou dopadala vysoká nezaměstnanost, a během poslední dekády Mubárákovy vlády začala organizovat protestní skupiny. S výjimkou událostí v roce 2008, kdy mladí aktivisté vyzývali k podpoře stávkujících dělníků, ale zůstávala společensko-politická angažovanost Egypťanů víceméně v prostředí internetu a nedařilo se zmobilizovat větší část společnosti. Kromě faktu, že většina egyptských obyvatel žila bez přístupu na internet, byl důvodem strach z tvrdého postihu.

To se do velké míry změnilo v létě roku 2010 v souvislosti s odhalením brutálního útoku policie na mladého Chálida Sacída. Bezprostřední událostí, která pomohla spustit egyptské protesty, pak byla revoluce v Tunisku. Egypťané si uvědomili, že svržení dlouholetého autoritářského vládce je možné, a skupina technologicky zručné mládeže bez politické příslušnosti začala na sociálních sítích s organizací demonstrace se záměrem ukončit Mubárákův režim. Aby mohla dosáhnout svého cíle, vyzývala k účasti obyvatele nejen na internetu, ale i v ulicích a stanovila si požadavky, které rezonovaly u většinové společnosti.

Mladí aktivisté byli iniciátory a hnací silou prvotních protestů. V průběhu dalších dnů, poté, co se jim podařilo zmobilizovat de facto všechny opoziční strany a hnutí i statisíce běžných obyvatel, nabraly demonstrace vlastní dynamiku a mladí Egypťané se starali zejména o koordinaci a podporu protestujícím. K úspěchu revoluce přispěla podpora Muslimského bratrstva, které se mezi Egypťany dlouhodobě těšilo široké podpoře, a zásadní nakonec byla role armády. Ta v zájmu zachování svého postavení přešla od neutrálnosti k podpoře povstání a začala na prezidenta tlačit, aby se vzdal funkce. Bez vzdělané městské mládeže by tedy protesty Arabského jara v Egyptě s největší pravděpodobností nevypukly, jejich úspěch však závisel na ostatních aktérech.

Použitá literatura:

Abbas, Wael: Social Media, Microsoft Research Social Computing Symposium 2012,  13. 1. 2012, https:// www.youtube.com/watch?v=FvIbApVr14g [navštíveno 28. 1. 2014].

Abdel-Baky, Mohamed: Cyber revolution, Al-Ahram Weekly Online, 2011, http://weekly.ahram.org.eg/2011/1034/sc30.htm [navštíveno 23. 3. 2014].

Ahmed, Mustafa H. (2012). Grand Strategy of the Egyptian Revolution: Choice of Strategy among revolutionary non-state actors and the state [diplomová práce] (Athens: The University of Georgia).

Assaad, Ragui – Barsoum, Ghada: Youth Exclusion in Egypt: In Search of “Second Chances”, The Middle East Youth Initiative Working Paper 2, 2007, http://www.shababinclusion.org/files/540_file_Egypt_Paper_final.pdf [navštíveno 23. 1. 2014], s. 1–43.

Barrons, Genevieve: ‘Suleiman: Mubarak decided to step down #egypt #jan25 OH MY GOD’: examining the use of social media in the 2011 Egyptian revolution, Contemporary Arab Affairs, 5/1 (2012), s. 54–67.

Black, Ian: Wael Ghonim anointed voice of the revolution by Tahrir Square faithful,  The Guardian, 8. 2. 2011,  http://www.theguardian.com/world/2011/feb/08/wael-ghonim-tahrir-square [navštíveno 24. 3. 2014].

Bölme, Selin M. a kol.: The Anatomy of Egyptian Revolution: From 25th of January to The New Constitution, SETA Policy Report No. 2, 2012, http://file.dc.setav.org/Files/Pdf/SETA_Policy_Report_The_Anatomy_of_Egyptian_Revolution.pdf [navštíveno 5. 2. 2014], s. 1-58.

Cole, Juan: Egypt’s New Left versus the Military Junta. Social Research 79/2 (2012), s. 487–510.

El-Bahr, Sahar: Ahmed Maher: Action for a new Egypt, Al Ahram Weekly Online, 2011, http://weekly.ahram.org.eg/2011/1071/profile.htm [navštíveno 5. 2. 2014].

Ghonim, Wael: Revolution 2.0: The Power of the People Is Greater Than the People in Power: A Memoir. New York, Houghton Mifflin Harcourt, 2012.

Hassan, Kawa: Making Sense of the Arab Spring: Listening to the voices of Middle Eastern activists. Development 55/2 (2012), s. 232–238.

Hesová, Zora: Arabské jaro: půl roku egyptské revoluce, Asociace pro mezinárodní otázky,  28. 7. 2011,  http://www.amo.cz/publikace/arabske-jaro-pul-roku-egyptske-revoluce.html [navštíveno 11. 10. 2013], s. 1–12.

Jensen, Jon: Behind Egypt's revolution: youth and the internet, Global Post,  13. 2. 2011, http://www.globalpost.com/dispatch/egypt/110213/social-media-youth-egypt-revolution [navštíveno 5. 2. 2014].

Khalil, Ashraf: Liberation Square: Inside the Egyptian Revolution and the Rebirth of a Nation. New York, St. Martin's Press, 2012.

Kirkpatrick, David D. – Sanger, David E.: A Tunisian-Egyptian Link That Shook Arab History, The New York Times, 13. 2. 2011, http://www.nytimes.com/2011/02/14/world/middleeast/14egypt-tunisia-protests.html?pagewanted=all&_r=0&gwh=6239B0B67FF0113A70F4151CAFBDADC5&gwt=regi [navštíveno 5. 2. 2014].

Mahfouz, Asmaa: Meet Asmaa Mahfouz and the vlog that helped spark the revolution, 2011, https://www.youtube.com/watch?v=SgjIgMdsEuk [navštíveno 23. 3. 2014].

Onodera, Henri: The Kifaya Generation: Politics Of Change among Youth in Egypt. Suomen Antropologi: Journal of the Finnish Anthropological Society 34/4 (2009), s. 44–64.

Osman, Tarek: Egypt on the Brink: From Nasser to the Muslim Brotherhood. London, Yale University Press, 2013.

Paciello, Cristina: Egypt: Changes and Challenges of Political Transition,  Technical Report No. 4. MEDPRO, 2011,  http://www.iai.it/pdf/mediterraneo/MedPro/MedPro-technical-paper_04.pdf [navštíveno 23. 1. 2014], s. 1–31.

Sharp, Heather: Egypt's young call for change, BBC, 3. 8. 2005, http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/4709011.stm [navštíveno 4. 2. 2014].

Saleh, Heba: Egypt bloggers fear state curbs, BBC, 22. 2. 2007, http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6386613.stm [navštíveno 6. 2. 2014].

Saleh, Nivien (2012). Egypt’s digital activism and the Dictator’s Dilemma: An evaluation. Telecommunications Policy 36, s. 476–483.

Shenker, Jack: Egypt braced for 'day of revolution' protests, The Guardian,  24. 1. 2011 ( http://www.theguardian.com/world/2011/jan/24/egypt-day-revolution-protests [navštíveno 23. 3. 2014].

Sutter, John D.: The faces of Egypt's 'Revolution 2.0', CNN, 21. 2. 2011,  http://edition.cnn.com/2011/TECH/innovation/02/21/egypt.internet .revolution/ [navštíveno 23. 3. 2014].

Telci, Ismail N. (2011). Positions of Social Actors in the Egyptian Revolution: A Micro Level Analysis. Journal of Academic Inquiries 6 (2), s. 171–200.

Internetové zdroje:

www.aljazeera.com

www.capmas.gov.eg

www.carnegieendowment.org

www.egyptindependent.com

www.facebook.com/Coalition.Of.Youth.Revolution

www.jadaliyya.com

www.popcouncil.org

www.youtube.com

Zdroj přílohy:

Madrigal,  Alexis C.: Egyptian Activists' Action Plan: Translated, The Atlantic, 27. 1. 2011  http://www.theatlantic.com/international/archive/2011/01/egyptian-activists-action-plan-translated/70388/ [navštíveno 24. 3. 2014].

(Přeloženo autorkou z anglického do českého jazyka.)


[1] Assaad – Barsoum 2007, s. 5.

[2] Population Council: Survey of Young People in Egypt , 2010 http://www.popcouncil.org/uploads/pdfs/factsheets/PGY_SYPEFacts.pdf [navštíveno 7. 12. 2013]; CAPMAS: Indicators of Social Statistics, 2014 http://www.capmas.gov.eg/pages_ar.aspx?pageid=851 [navštíveno 7. 12. 2013].

[3] Paciello 2011, s. 3–6.

[4] CEFIP : Kifaya: The Egyptian Movement for Change, 22. 9. 2010 http://egyptelections.carnegieendowment.org/2010/09/22/the-egyptian-movement-for-change-kifaya [navštíveno 4. 2. 2014].

[5] Sharp 3. 8. 2005.

[6] Onodera 2009, 47.

[7] Paciello 2011, s. 3.;

[8] CEFIP: Kifaya: The Egyptian Movement for Change, 22. 9. 2010 http://egyptelections.carnegieendowment.org/2010/09/22/the-egyptian-movement-for-change-kifaya [navštíveno 4. 2. 2014].

[9] CEFIP: April 6 Youth Movement, 22. 9. 2010 http://carnegieendowment.org/2010/09/22/april-6-youth-movement/h3h7?reloadFlag=1 [navštíveno 5. 2. 2014].

[10] Jensen 13. 2. 2011.

[11] Telci 2011, s. 175.

[12] Maher dle El-Bahr 2011.

[13] Egyptští aktivisté byli ovlivněni především srbským mládežnickým hnutím Otpor!, které v roce 2000 pomohlo svrhnout prezidenta Slobodana Miloševiče (Kirkpatrick – Sanger 13. 2. 2011).

[14] CEFIP : April 6 Youh Movement, 22. 9. 2010 http://carnegieendowment.org/2010/09/22/april-6-youth-movement/h3h7?reloadFlag=1 [navštíveno 5. 2. 2014].

[15] Khalil 2012, s. 75–77.

[16] Hassan 2012, s. 235.

[17] Ghonim 2012, s. 60.

[18] Saleh 2012, s. 480.

[19] Ghonim 2012, s. 70–71.

[20] Barrons 2012, s. 61.

[21] Saleh 22. 2. 2007.

[22] Abbas 13. 1. 2012.

[23] Abbas 13. 1. 2012.

[24] Kirkpatrick – Sanger 13. 2. 2011.

[25] Saleh 2012, s. 481.

[26] Hesová 28. 7. 2011,  s. 2.

[27] Barrons 2012, s. 60–61.

[28] Bölme a kol. 2012, s. 17; Abdel-Baky 2011.

[29] Mahfouz 2011.

[30] Shenker 24. 1. 2011.

[31] Cole 2012, s. 488.

[32] Al Jazeera: Egypt protesters clash with police, 25. 1. 2011 http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2011/01/201112511362207742.html [navštíveno 23. 3. 2014].

[33] Tamtéž.

[34] Sutter 21. 2. 2011.

[35] Hesová 28. 7. 2011,  s. 4; Bölme a kol. 2012, s. 23.

[36] Abdel-Baky 2011.

[37] Ahmed 2012, s. 47.

[38] Ghonim 2012, s. 197–237.

[39] Ahmed 2012, s. 48.

[40] Tamtéž, s. 49.

[41] Jadaliyya: In Translation: The Revolutionary Youth Coalition's Final Report, 19. 7. 2012 http://www.jadaliyya.com/pages/index/6480/in-translation_the-revolutionary-youth-coalitions - [navštíveno 24. 3. 2014].

[42] Facebook: Coalition of Youth Revolution Missionhttps://www.facebook.com/Coalition.Of.Youth.Revolution/info [navštíveno 27. 3. 2014].

[43] Black 8. 2. 2011.

Jak citovat tento text?

Ledbová, Zuzana. Role mládeže v egyptské revoluci 2011 [online]. E-polis.cz, 14. březen 2016. [cit. 2017-06-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/role-mladeze-v-egyptske-revoluci-2011.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(