Rešerše: Václav Tomek: Český anarchismus 1890-1925

 10. září 2003  Bc. Jan Potůček   komentáře

Kniha Václava Tomka pojednává o emancipaci a vývoji českého anarchismu od konce 90. let 19. století do poloviny 20. let minulého století. Cílem knihy je popsat prezentaci českého anarchismu v tomto období, co tomu předcházelo a co následovalo, jakou specifickou reflexi představoval český anarchismus vůči své době.

Rešerše: Václav Tomek: Český anarchismus 1890-1925Rešerše: Václav Tomek: Český anarchismus 1890-1925

Vývoj českého anarchismu

Kniha Václava Tomka pojednává o emancipaci a vývoji českého anarchismu od konce 90. let 19. století do poloviny 20. let minulého století. Cílem knihy je popsat prezentaci českého anarchismu v tomto období, co tomu předcházelo a co následovalo, jakou specifickou reflexi představoval český anarchismus vůči své době. Anarchismus dosud zůstává nezmapovaným prostorem našich moderních dějin a právě kniha Český anarchismus by měla tento prostor poodhalit. Anarchismus téměř vymizel ze scény politického života; v této publikaci se dozvídáme cestu radikalistického sociálně politického hnutí, proměnu základních myšlenek a idejí na začátku minulého století.

Právě toto období, o němž kniha pojednává je rozhodující pro pokračování tohoto hnutí, kdy pod tlakem různých sociálních tendencí bylo téměř zapomenuto a posléze ve zpětné zjednodušující reflexi opomíjeno. Podstatnou část knihy tvoří ukázky z dobových periodik jako byly Nový kult, Volné listy, Volný duch, Rozhledy, Omladiny, či Etický anarchismus. Tyto články mohou být rozhodující v určení toho, co je chybná zpětná reflexe českého anarchismu a na druhou stranu toho, co je rozhodující pro další moderní vývoj anarchismu v České republice.

V druhé polovině minulého století byla anarchismu jako obecnému sociálně politickému a myšlenkovému fenoménu dána jasná klasifikace podle potřeby historicky stanovené pravdy. Ovšem český anarchismus ústil ze dvou odlišných tematických oblastí; v myšlenkových konfrontacích českého anarchismu se sociálním demokratismem a marxismem jako jeho nejbližšími oponenty, se utvářela podivuhodná zkušenost, která činí reflexi českého anarchismu v letech 1880-1925 ze současného hlediska zajímavou, rezonující ale i potřebnou. (Tomek 1996, 13)

Myšlenková orientace v českých zemích postupně krystalizovala v poslední třtině 19. století a představovala duchovní i praktické sociálně politické alternativy emancipace a svobody člověka. V českých zemích se anarchismus objevil se zpožděním než v jiných evropských zemích, kde jeho kořeny vycházely z idejí představitelů radikálně socialistických a anarchistických hnutí jako byli Michail Bakunin, Piotr Kropotkin nebo Enrico Malatesta a postupně na konci 19. století vyúsťovali ve dvě zcela odlišné hnutí; autoritativní sociálně-demokraticky a marxisticky orientované a druhé antiautoritativní anarchisticky orientované jakožto dvě odlišné alternativy původního socialistického hnutí.

Pozdější rozvoj a emancipace anarchistického hnutí v českých zemích vedla k jeho jisté specifikaci a rozdílnosti od zbytku Evropy a vyústění v tzv. český anarchismus, který dosáhl jistého významu a podob. Jakožto neustále se rozvíjející hnutí jej nelze kvalifikovat jako nějakou nově vzniklou ideologii, ale spíše jako proces neustále ideové identifikace a sebereflexe.

Tento proces odštěpování od socialistického hnutí započal v českých zemích v osmdesátých letech 19. století a v podstatě přesáhl ještě do 20. století. Zhruba v této době se začaly objevovat první anarchistické tendence, a to jako radikalistické reakce na dobové problémy v dělnickém hnutí, zároveň představující živelné směřování k anarchistickým idejím a zásadám. Radikalismus v osmdesátých letech představuje dobu, v níž je rozpoznávána cesta anarchismu diferencující se od názorů socialistů. Sebereflexe radikálního hnutí vedla k v první etapě hnutí k etablování vlastních myšlenek a idejí, které tíhly k v zásadám v podobě nelegálního boje, teroristických útoků a zakládání tajných spolků.

Tento proces měl zpočátku podobu polarizace protikladných hledisek v otázce řešení požadavků hnutí a jejich dosažení; během desetiletí byla pak tento rozkol ve vlastním sociálně demokratickém hnutí překlenut a postupně se začala vynořovat autonomní organizace s cílovou představou „volné společnosti“ „volných individuí“. Budoucí představa volné společnosti měla být určujícím momentem cesty a prostředků emancipačního boje. K němu ovšem zásadně nepříslušela forma politické strany, stranické disciplíny a organizace, forma parlamentarismu jako prostředku politického boje, ani otázka boje za všeobecné volební právo či představa o dosažení politické moci, byť deklarované i jako socialistické. (Tomek 1996, 17)

Měla k tomu přispět jakási forma antiautoritativně orientovaného individuálního teroru, k níž se blížila ideová a sociálně politická diferenciace v českém socialistickém hnutí, kde na konci osmdesátých let konstituovala vlastní anarchistická tendence, hlásající propagandu činem, neboť jedině revoluční násilný čin může změnit stávající autoritářský státní režim. Antietatistický radikalismus v té době představoval odmítání státu v jakékoliv podobě, a tedy každá kapka krve prolitá v revolučním boji by byla zbytečná, kdyby revolucionáři měli myšlenku na troskách starého zřídit nový stát. Tento postoj představoval popírání jakékoliv užitečnosti organizovaných forem politických stran, s jejich hierarchizovanými strukturami, disciplínou až po princip rozhodující většiny a podřizované menšiny (Tomek 1996, 21), což je výrazem třídní a sociální nerovnosti nebo státního autoritářství. Žádný jedinec nemůže být svobodný ve společnosti, ve které je podřízen jakékoliv autoritě.

Od devadesátých letech se idea anarchie začala prosazovat nejen jako praktická alternativa radikálního socialistického hnutí, ale také jako myšlenkový směr opírající se o evropský anarchismus. V této době měl anarchismus podobu tzv. neodvislého socialismu, výraz, který zároveň pomáhal zakrývat pro společnost provokující anarchismus, který byl již v té době spojen s teroristickým činy. Neodvislý socialismus byl v té době světonázorový a propagandistický myšlenkový proud zdůrazňující individuální svobodu člověka a proklamující nutnost revolty proti autoritativnímu státu, což vedlo k nezávislému ekonomickému boji ve formě stávek, vystupování proti klerikalismu a náboženství; což mělo vést k jedinému společnému cíli, a sice odstranění veškerých autorit a vykořisťování a dosažení individuální svobody ve svobodném společenství.

Anarchismus byl v devadesátých letech reprezentován především mladší generací; jednak diferencujícího se hnutí dělnické mládeže (dělnické hnutí Omladina), které původně ještě vycházelo z programu sociální demokracie a postupně ho překonávalo směrem k anarchistickým stanoviskům, jednak diferencujícího se pokrokového hnutí studentstva, které svým radikalismem a individualismem bylo otevřeno jak vlivům německého individualismu a voluntarismu, tak francouzského anarchismu. (Tomek 1996, 25) Výraznější skupina se pak utvářela v okruhu časopisu Omladina. Společný tón radikálního socialistického hnutí a studentského pokrokového hnutí vedly v duchu anarchismu k stále většímu prohlubování odporu vůči politickým stranám a sociální demokracii. Zvláštní obliby se těšili autoři jako Stanislav Kostka-Neumann a Friedrich Nietzsche. Nově vycházející časopisy jako Moderní revue, Nový kult nebo Nový věk svobody sbližovaly mládež s myšlenkami evropských osobností anarchismu.

Neodvislost představovala nejen odmítání struktury a praxe sociálně demokratického stranického vedení, odpor k vyžadované disciplíně politické strany, ale stále výrazněji znamenala formulování obecnějších principů emancipace, antiautoritativních postojů i varovných důsledků autoritativních tendencí politické strany. (Tomek 1996, 29) Jako jediný programový životní postoj jednotlivce byl uznáván individualismus vedoucí k osobní svobodě a neodvislost člověka; kdy střed je v každém z nás a my jsme hlavním předmětem našich životů a individualismus nás povznáší nad morálku, náboženství a altruismus. Předpokladem zůstává myšlenka určitého stupně morální vzdělanosti nutného pro dosažení individualismu, kdy jedinec nebude dělat něco, co by jinému škodilo, byť by z toho měl sebevětší prospěch, uvědomujíce si, že ani jemu samému by se nelíbilo, kdyby mu někdo škodil.

V souvislosti s pojmem neodvislosti bylo dosaženo ideje individualismu, jakožto cesty ke svobodě jedince neomezeného státní mocí, řádem ani institucí jako např. církví, protože jakékoliv vedení dělá z lidí nesvobodné, nucené se podřizovat. Individualismus tady ovšem neznamená nějaké sobecké zaujetí vlastními problémy, ale rozumové poznání, že pokud jedinec nějak nepřispěje širšímu sociálnímu blahu, ani nikdo jiný tak neučiní. Přispěje tedy celku tím, že přispěje svými vlastními činy k sociálnímu blahu; nebude se tak spoléhat na stádní celek a čekat „až někdo jiný něco udělá“. Individualismus znamená, že nebude nikdo nad nikým, a pokud více lidí dozná, že je pro sociální blaho výhodné, aby spojili své síly, mohou tak učinit a pracovat dohromady. Zrovna tak je důležitá hospodářská nezávislost, tj. vzdání se trhů a svobodná směna dohodnutých hodnot z ruky do ruky. K organizaci neodvislých nebude třeba pravidel, formulí a formalit, kterých je zapotřebí u všech sociálních a politických stran. (Tomek 1996, 37)

Názorové konfrontace a získávání zkušeností anarchistů první poloviny 90. let nalezlo vyústění v Manifest anarchistů českých z roku 1896. Na dosavadní ideové rovině akcentovaného individualismu se zde manifestovala potřeba nalézt myšlenkové i praktické organizační prostředkování mezi postulovaným nárokem plného sebeurčení individua a proklamovanou emancipací proletariátu. (Tomek 1996, 40) Manifest anarchistů českých byl manifestem potvrzujícím anarchismus jako samostatný prou, i po něm se český anarchismus dále prosazoval a myšlenkově obohacoval, zároveň se však již začal i vnitřně diferencovat.

V druhé polovině 90. let a později na přelomu 19. a 20. století se začíná projevovat dvojí akcent emancipace, a anarchismus nabývá dvou podob a to prakticky a ideově orientovaného hnutí. Praktická orientace blízká především většinovému dělnictvu prohlubovala rozdíl mezi politicky orientovanou sociální demokracií a praktickým anarchistickým hnutím, tíhnoucím k otevřenému hospodářskému boji za rovnost všech lidí.

A druhé straně však převažovala ideová orientace, blízká intelektuálnímu a literárnímu prostředí, vedená myšlenkou svobody člověka, na emancipaci jednotlivce revoltujícího proti stísněnosti společenských poměrů. Zejména v literárním prostředí byl anarchismus spojen s dekadencí a uměleckou tvůrčí svobodou a individualismem, který však přesahoval v individualismus jednotlivce, neboť skrze jednotlivce, stává se svobodnou celá společnost; jak napsal Neumann: „Nejsvobodnější bude individuum jen mezi stejně svobodnými, zárukou jeho volnosti je stejná volnost všech ve společnosti.“ (Tomek 1996, 46) Intelektuální vliv na české anarchistické hnutí představoval jednu z hlavních konstruktivních sil.

Od původních důrazů na programový individualismus se anarchistické hnutí dostává k formám kolektivismu, komunismu a syndikalismu obohacující spektra hledisek na anarchismus; od souhrnu politicko-sociálních a mravních poznatků zdůrazňující neomezenou svobodu individua až po širší sociální pojetí. Etický program ideologické orientace se tak roz- šiřuje na praktické využití, v němž se inteligence může dát do služeb dělnického neodvislého hnutí. Původní myšlenka nezávislých skupin se transformovala a hnutí nalézalo společnou půdu ve federativním sdružování odborů, jakožto přípravy na budoucnost. Oba akcenty emancipace došly počátkem 20. století k paralelnímu vyjádření svého důrazu i ve formě organizační, vznikla na jedné straně intelektuálně orientovaná Česká anarchistická organizace (1904) a na straně druhé Česká federace všech odborů (1904). (Tomek 1996, 49)

Idea emancipace jako negace autority byla pociťována odmítáním stávajících historicky vzniklých společenských systémů, jejich hodnot, jejich sociálních, ekonomických i duchovních hierarchických struktur určujících princip autority, završených autoritou státní moci, soukromého vlastnictví, militarismu a klerikalismu, kdy tlak autority byl pociťován v nejrůznějších projevech militarismu. Anarchisty proklamovaný antiparlamentarismus zužoval sociální orientaci anarchistů; nemohli užívat prostředky „nepřímého akce“ v boji s politickým systémem, užívali tedy přímou hospodářskou konfrontaci „přímé akce“, k nimž patřil bojkot, sabotáž a všeobecné stávky. Militarismus začínal být chápan jako ztělesnění násilí, jež páchá autorita státu, a jako takový odmítán; vojenská moc byla výrazem násilného popření individuality jedince. V souvislosti se stále rostoucím napětím v mezinárodním systému počátku minulého století, byl tento výraz autority stále více viditelný, což vedlo k anarchistickému antimilitarismu.

Autoritativní systém se v projevech militarismu demonstruje jako popření svobody a autonomie člověka, přičemž právě militarismus, je dějinným principem, z kterého se lze poučit. Negace autority je základním vyjádřením anarchistického stanoviska antietatismu., vycházejícího z představy nepodmíněné individuality a svobody, neboť jakýkoliv stát– ať sebevíc demokratický nebo socialistický – se nemůže nikdy vzdát svého nadřazeného práva na rozhodování o všech jednotlivcích. Stát však nezůstává jedinou podobou autority, autoritou zůstává církev, politické strany, nebo náboženství, kde je zakořeněna autorita boha. Proto anarchistická negace sahá od státu, přes politické strany, militarismus, klerikalismus až k náboženství.

Společně s konkretizací anarchistické negace, dotvářel se obraz konkrétního zřeknutí se státní autority a její budoucí absence a rovněž se dotvářela představa subjektu emancipace, jakožto volného společenství volných individuí. Absence autority by znamenala emancipaci individua od společnosti; člověk se rodí svobodným proto si také může nechat líbit společenské zřízení jen tehdy, cítí-li se v něm spokojen. Abstraktní idea emancipace individua dávala v českých podmínkách vznik dvěma akcentům. Na jedné straně to byl praktický akcent dělnictva, jemuž odpovídala konkrétnější podoba negace, představa mezi emancipovaným a emancipujícím subjektem se zde tolik nerozházela. Na druhé straně v intelektuálském prostředí to byla abstraktnější ideální podoba emancipovaného subjektu, která nebyla dostatečně prostředkována praktickým subjektem emancipace, ale zůstávala pouze intelektuálským ideálem. Oběma uvedeným akcentům odpovídala odlišné ideové zaměření. V první šlo především o získání každého dělníka pro „boj proti kapitálu“ zatímco ve druhé šlo ideovou „revoluci v etice“ a uvědomění.

Specifickou formou anarchistické orientace se staly občasné pokusy o proveditelnost anarchie, realizaci teoretických zásad. Jakékoliv jednotlivé pokusy o realizaci anarchistických sociálně-politických idejí v podstatě nepřekračovaly hranici víceméně krátkodobých experimentů, ale měly přece ještě jeden, byť nepřímý dosah: anarchismus – usilující ve svých pokusech o vlastní uspořádání společenství, ač ve vymezených oblastech – nebylo možné zcela jednoduše ztotožňovat s těmi teroristickými činy, na něž byl pohodlně redukován ze strany oficiální společnosti. (Tomek 1996, 58) Veškeré pokusy o anarchii měly podobu spíše různých výrobních družstev a komun, což demonstruje sen o dosažení jakési mety anarchismu za zdmi autoritativního světa v jejím plném rozsahu, tak, aby mohla být příkladem pro ostatní svět. Otázka volby mezi cílovou ambicí myšlenky anarchie a dosažitelným kompromisem praktického řešení se jistě stane osudnou otázku, s níž bude český anarchismus ještě mnohokrát konfrontován. (Tomek 1996, 61) A právě možnost vybudovat někde kousek vysněné reality se zdála být vždycky bližší, než jakákoliv rozsáhlejší organizace v hnutí a následná násilná revoluce.

Otázka proveditelnosti anarchie je otázkou nezvratné cesty k hledání individuální svobody. Zdánlivě snadný přestup z negované přítomnosti na budoucí anarchii signalizuje svá úskalí. Teoreticky rozvržené postupy se mohou stát jen sotva krůčkem k budoucí anarchii. Otázka prostředkování zůstává přestup z přítomnosti s autoritou na budoucnost bez autority. Názory na dosažení budoucnosti bez autority se lišili podle akcentů českého anarchismu. Dělnický akcent viděl dosažení v přímých krocích a činech dneška nebo bezprostřední přítomnosti, zatímco intelektuální akcent byl zahleděn na volnou společnost volných individuí jakožto na věc budoucnosti. Rozlišnost obou akcentů a jejich rozdílná představ časového naplnění vyvolává otázku prostředků mezi oběma záměry. Tím, jak se oba akcenty k sobě myšlenkově přibližovali, nalézali společného jmenovatele v podobě revoluce, započaté hospodářským bojem, jakožto reakci na nepřímý parlamentní boj politických stran, a zakončené všeobecnou stávkou. Sblížení obou orientací českého anarchismu nalezlo tedy svůj výraz a východisko v souhlasném postoji k praktickým otázkám hnutí, k jehož hlavním zásadám patří taktika „přímé akce“. (Tomek 1996, 66)

Vytvořením rozdílných, nikoliv však proti sobě zaměřených, anarchistických federací v roce 1904 se znovu otevřela otázka rozdílných tendencí obou akcentů, v novém kontextu znovu vyvstal spor mezi intencí bezprostředně praktickou a zprostředkovaně ideologizující. Zejména mladší anarchistická generace reflektovala ideovou a praktickou rozdílnost jako příčinu jisté stagnace, podílející se i na omezení hnutí v sociálně-politické působnosti.

Sebereflexe anarchistické intence jako spor vyústila v souvislosti teoretické úrovně ve vlastní sebereflexi jako duchovního proudu. Hnutí jako takové však potřebovalo obě dvě intence, ovšem rozdílnost přístupů i chápání cílů, v nichž se odlišovalo „hnutí myšlnkové“ od „hnutí dělnického“ tíhnoucího k syndikalismu, nebylo možno překlenout ani publicistikou anarchistického tisku. Spor anarchismu a syndikalismu s stal předmětem i na samotném anarchistickém sjezdu v roce 1910 a byl konečně odsunut s tím, že si každá strana ponechala své stanovisko a svůj časopis pro tlumočení svých myšlenek, většina se však vyslovila pro oddělení obou principů. (Tomek 1996, 72) Odsunutý spor zůstal neřešen a předpokládal tak další konfrontaci, tentokrát jako otázku ideového hnutí nebo hnutí prakticky organizovaného v moderní politické straně.

V roce 1914 spor konečně vyvrcholil a to v podobě návrhu, „aby anarchisté komunisté čeští přijali společný název Strana českých anarchistů komunistů“ a „aby byl zpracován program strany“, předkládaný Bohuslavem Vrbenským a kritizovaný Michalem Káchou. (Tomek 1996, 73) Usilování o založení anarchistické politické strany značí ale silný protimluv, neboť základní myšlenkou anarchismu je svoboda bez politických stran, takže se tento návrh setkal se značnou kritikou a v opozičním programovém prohlášení anarchistů byla vlastně jakákoliv existence anarchistické politické strany vyvrácena. Kritika považovala nutné upozornit zejména na to, že mluvit zde o nějaké anarchistické straně ani nelze, neboť to znamená protimluv; v neposlední řadě pak vypuštění tradiční anarchistické ideje internacionalismu. Přesto tak byla v podstatě prvně vyjádřena modernizační záměr anarchistického postoje s aspirací uplatnit se v podobě „svérázné politické strany.“ (Tomek 1996, 75)

Spor obou hnutí však předznamenával více než jen modernizaci hnutí, ústup idejí na úkor praktických důvodů, kdy se z anarchistického hnutí mohla stát moderní politická síla šel daleko za vlastní podstatu anarchismu. Ideově akcentovaný revolucionismus Federace českých anarchokomunistů se orientoval na profil politické strany, anarchismus procházel transformací dosavadních představ o emancipaci.

Po první světové válce se Evropa zmítla v revolucích, socialisté ovládli Rusko a to se stalo živnou půdou i pro anarchisty. Události se zdály být něčím z uskutečňování pravého socialismu. Myšlenková situace českého anarchismu s vyhrotila šanc historické realitě, když se socialistická revoluce, po které všichni toužili, objevila ve formách, které všichni odsuzovali. Původní spor českého anarchismu jako rozpor mezi zásadami a praktičností nabyl hlubší proměny v podobě myšlenkové proměny. Původní předválečný spor, v němž šlo o zohledňování nebo smiřování či preferování „důvodů zásadních“ a „důvodů praktických“, překročil nakonec podstatu anarchismu jako svébytné ideologie emancipace a svobody člověka. (Tomek 1996, 85) Někdejší praktické důvody pozbyly na důležitosti ve změti netrpělivosti revoluční doby a radikalistická intence myšlenek českého anarchismu prošla etapou destrukce idejí.

Tradiční a přetrvávající odmítavý postoj vůči sociální demokracii dosud neumožňoval vzájemné sbližování, a tak anarchisté konstituovali společně s národně sociální stranou na jaře roku 1918 v Česku stranu socialistickou a společně formulovali budoucí socialistický program. Anarchokomunisté se s nadšením podíleli na budování Československé republiky a jejich členové (B. Vrbenský, S.K. Neumann) zaujímali místa ve státní správě i parlamentu. Anarchistický sjezd z února 1919 měl zaujmout stanovisko k současnému dění a byla probírána otázka začlenění Federace českých anarchistů do strany a sebereflexe hnutí. Tato sebereflexe trpěla neodůvodněnými představami o možnostech anarchistů uvnitř strany, kdy anarchisté měli ve straně postupně převládnou a hájit zájmy anarchismu, což vyústilo v iluzorní názor, že myšlenky anarchismu zůstanou nedotčeny. Sjezd tedy nakonec potvrdil krok ke sloučení, ale anarchokomunistické křídlo se ve straně brzy stalo nepohodlné.

Leví anarchokomunisté sdružení kolem S.K. Neumanna a časopisu Červen (1918-1920) vyjádřili sympatie s revolucí v Rusku a s proletariátem, vzdali se svých anarchistických myšlenek i programu z roku 1918, definitivně zpochybnili své místo v socialistické straně a vyslovili se pro ideje a taktiku III. internacionály; anarchismus se pro ně stal minulostí.

Větší část anarchokomunistů kolem B. Vrbenského dosud setrvávalo v socialistické straně jako relativně samostatné jádro jejího levého křídla, na počátku 20. let však docházelo ke stále větší politické diferenciaci. Tato diferenciace vedla v březnu 1923 k vyloučení Vrbenského ze strany a následovalo založení vlastní Nezávislé socialistické strany. Na druhou stranu již v lednu roku 1923 vzniklo Volné sdružení anarchistů, které vydávalo časopis Bezvládí, pokoušející se znovu obnovit myšlenky anarchismu, jež byly buď zcela opuštěny nebo korigovány. O tom svedčí fakt, že Vrbenský odmítla návrh sdružení na sloučení.

„Anarchistické hnutí jakoby zmizelo z obzoru, místo aby se jim podařilo strhnou vedení ve stranách, stali se nepohodlnými, idea anarchie tak zůstává zapomenuta,“ píše se v časopise Bezvládí. Nezávislá socialistická strana se ještě pokusila s Nezávislou sociálně demokratickou stranou dělnickou vytvořit Socialistické sjednocení, což však zůstalo bez odezvy. Červnový sjezd roku 1924 tak zůstal jen sjezdem nezávislých socialistů, diskutovaný pojem „diktatury proletariátu“ byl schválen jako eventualita „v případě nebezpečí kontrarevoluce.“ Nadále zůstává orientace ke komunistické straně, z někdejšího anarchokomunistického přesvědčení zůstávají již jen fragmenty postojů (např. severočeských dělníků), bránících se integraci s komunisty.

Na podzim roku 1924 pak počínají nezávazná jednání s komunistickou stranou a vrcholí ve známém návrhu spojení s Třetí internacionálou a fúzí s komunistickou stranou. V září 1925se sjezd Nezávislé socialistické strany dělnické vyslovil pro splynutí s komunistickou stranou a pro vstup do Komunistické internacionály. Odborové Sdružení československých horníků bylo sice proti, ale proti rozhodnutí už nic nezmohlo. Tím se v podstatě uzavírá vývoj anarchistického. (Tomek 1996, 87-93)

Použitá literatura

  1. TOMEK, V. (1996): Český anarchismus 1890-1925, Praha, Filosofia

Jak citovat tento text?

Potůček, Jan. Rešerše: Václav Tomek: Český anarchismus 1890-1925 [online]. E-polis.cz, 10. září 2003. [cit. 2017-09-21]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/reserse-vaclav-tomek-cesky-anarchismus-1890-1925.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Jan Potůček

Autor:

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.67 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Jezis Kristus

čtvrtek, 25. září 2003
14:06

Kdybych se narodil pred sto lety
byl bych anarchistou,
rozhazoval bych rude kvety
a sibenici bych mel jistou...
Na na na na na na...
Vas J.K.


Napsal: Jezis Kristus [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(