Republikáni a demokraté v USA

 3. leden 2010  Josef Holík   komentáře

Politické strany v USA jsou velmi odlišné do evropských. Především nemají žádnou pevnou strukturu a hierarchii. Jsou spíše volnými sdruženími, která se aktivizují jednou za čtyři roky v období voleb. Rozdíly mezi názory členů jedné politické strany v odlišných regionech USA jsou mnohem markantnější než v Evropě, kde platí, že periferie plní nařízení z centra.

Republikáni a demokraté v USARepublikáni a demokraté v USA

1. Specifika politických stran v USA 

Politické strany v USA jsou velmi odlišné do těch Evropských. Především nemají žádnou pevnou strukturu a hierarchii. Jsou to spíše volná sdružení, která se aktivují především jednou za 4 roky v období voleb. Názory členů jedné politické strany v odlišných regionech USA jsou mnohem markantnější než v Evropě, kde platí, že periferie plní nařízení z centra (Heywood, 2008, s.353).

Politické strany v USA se považují za strany typu ,,catch all parties´´ neboli ,,chyť vše´´, S tímto termínem přišel jako první politolog Giovanni Sartori. Tyto strany jsou specifické tím, že se snaží zaujmout co nejširší voličskou základnu. Tím pádem se snaží omezit svou ideovou vybavenost a veškeré politické sliby volí tak, aby co nejvíce lidí oslovily a naopak co nejméně pobouřily popřípadě nezaujaly. Toto tvrzení hodlám ve své práci potvrdit v poslední části zabývající se republikány a demokraty a jejich politikou a především jejich politickými platformami (Heywood, 2008, s.353).

2. Vznik a vývoj politických stran v USA

První strany v USA vznikly již v roce 1792 jako kaukusy v rámci kongresu[1]. Definitvně se pak utvořily v roce 1800 v průběhu prezidentských voleb. Dají se považovat za první moderní politické strany v celosvětovém měřítku, ale přesto to ještě nebyly strany současného charakteru (Heywood, 2008, s.352).

Byla to spíše volná sdružení vytvořená jako skupiny v rámci politických elit s velmi odlišnými názory. Tato první sdružení se nazývala sdružení federalistů a demokratických republikánů (Dvořáková, 1999, s.190). Postupně se z těchto dvou stran vytvářely další.

2.1. Vznik a vývoj demokratické strany

Sama demokratická strana uvádí, že vznikla již v roce 1792 jako kaukus v rámci kongresu veden Thomasem Jeffersonem bojující za zákoník práv proti elitistickému sdružení federalistů. Roku 1800 se pak stal Thomas Jefferson prvním demokratickým prezidentem zvoleným za stranu s oficiálním názvem ,,republikánští demokraté´´. Jefferson byl zvolen celkem dvakrát a po něm následoval za tuto stranu James Madisonem, který se zasadil o zkvalitnění Amerických ozbrojených složek a upevnil Americkou nezávislost při porážce Britů ve válce roku 1812[2].

O demokratické straně jako takové poté můžeme mluvit v roce 1824, kdy kandidát na presidenta Andrew Jackson prohrál v prezidentských volbách s Johnem Quincy Adamsem. Výsledek byl sice nerozhodný, ale v takové situaci rozhoduje kongres a ten zvolil Adamse. Jackson se rozhodl zabránit podobnému neúspěchu pro příští volby a začal vytvářet hustou síť organizací pro svou podporu v příštích volbách. Tak vznikla demokratická strana proti níž se brzy vytvořila strana Whigů (Dvořáková, 1999, s.191).

V roce 1848 vznikl demokratický federální výbor, který je v současnosti nejdéle fungující politickou organizací na světě[3].

V polovině 19. století nadešla krize politických stran, která souvisela s řešením otázky otroctví. Demokraté se v této krizi rozpadli. Část protiotrocky smýšlejících se spojila s částí Whigů a vznikla republikánská strana. Tuto krizi dovršily presidentské volby v roce 1860, které za republikány vyhrál Abraham Lincoln a následná občanská válka. Ta měla za následek totální úpadek demokratické strany, která byla spjatá s prootrokářskou politkou a znovu se vrátila na výsluní až ve 30. letech 20. století kdy v době ekonomické krize přišel Franklin Delano Roosevelt se svou politkou New deal, která spočívala ve větší citlivosti k menšinám a jejich integraci do společnosti (Dvořáková, 1999, s. 191).

V roce 1912 se se stal Woodrow Wilson prvním demokratickým presidentem USA a vedl Spojené Státy v první světové válce. Zasadil se o vznik ligy národů a utvoření výboru federálních rezerv (Federal Reserve Board) a o prosazení prvních zákonů dělnického a dětského blahobytu[4].

2.2. Vznik a vývoj republikánské strany[5]

Republikánská strana vznikla v 50. letech 19. století. První informační schůze strany se konala v Riponu ve státě Wisconsin. První oficiální schůze strany se pak konala 6. Července 1854 v Jacksonu v Michiganu.

Název ,,republikáni´´ byl zvolen, protože naráží na rovnost a připomíná jednotlivce Jeffersonova sdružení demokratických republikánů. Na Jacksonově shromáždění nová strana přijala stranickou platformu a nominovala kandidáty na úřad do Michiganu.

V roce 1856 se republikáni stali národní stranou když za ně kandidoval John C. Fremont se svým sloganem: ,,svobodná půda, svobodná práce, svoboda slova, svobodný lid, Fremont.´´[6]

V této době byli považováni za ,,třetí stranu´´ protože v té době demokraté a Whigové representovali bipartijní systém, který v USA přetrvává do dnes. Fremont získal ve volbách 33% hlasů. Čtyři roky na to se stal Abraham Lincoln prvním republikánským presidentem v bílém domě.

  

3. Právní vymezení politických stran v USA

Právně jsou politické strany v USA vymezeny 1. Dodatkem k ústavě. Ten zaručuje právo na sdružování. Žádný konkrétnější zákon na federální úrovni nebyl nikdy přijat. Tudíž získávají poměrně volný prostor jednotlivé státy federace. Ty se ale zabývají především možnostmi financování volebních kampaní a organizací primárních voleb . Též upravují podmínky pro zařazení na kandidátní listinu a to na všech úrovních (Dvořáková, 1999, s. 191 – 192).

4. Primárky a členské schůze 

V této části práce bych chtěl vysvětlit, co to jsou primárky a členské schůze a jak fungují. Též se budu zabývat jejich vznikem a rozdíly mezi oběma volebními principy. Tuto pasáž jsem do své práce začlenil především proto, že primárky a členské schůze jsou nejdůležitějším nominačním systémem pro všechny politické strany v USA a jsou svým charakterem velmi specifické.

4.1. Primárky

Primárky neboli primary elections jsou nejpoužívanějším volebním mechanismem v USA. Jsou to vlastně vnitrostranické volby, v nichž se vybírají kandidáti do boje v následujících volbách státních. Využívají se k výběru delegátů stranických konvencí a k výběru stranických leaderů. Ve většině federalizovaných jednotkách v USA se využívají takzvané uzavřené neboli closed primaries. V těchto primárkách se mohou účastnit pouze registrovaní stoupenci dané politické strany. Naproti tomu otevřených primárkách se mohou účastnit i neregistrovaní voliči (Heywood, 2008, s.352).

První primárky se tradičně konají v únoru ve státě New Hampshire. Paradoxem je, že výsledky v tomto prvním klání v poměrně malém státě bývají sledovány odbornou veřejností a někteří kandidáti na nominaci se po tomto neúspěchu vzdají i své kandidatury. Příkladem může být i president Lindon Johnson, který v roce 1968 po neúspěšných primárkách v New Hamsphire vzdal další snahy (Dvořáková, 1999, s.188).

K výsledkům primárních voleb nebo členských schůzí přistupují obě hlavní strany zcela odlišně. Republikáni na základě většinového principu. To v praxi znamená, že vítězný kandidát v daném státě získává všechny delegátské hlasy za daný stát. Demokraté využívají proporční výsledky.

4.1.1. Historie primárek

Tradice primárních voleb se datuje k počátkům 20. Století. Prvním státem, který se rozhodl dát lidem moc zvolit delegáta na sjezd byl stát Wiconsin v roce 1906. Každý volič volí kandidáta za svou favorizovanou stranu a v některých státech je možno rozhodovat i o kandidátovi soupeřící strany (Dvořáková, 1999, s.188).

4.2. Členské schůze

Členské schůze jsou v podstatě obdobou primárních voleb. Fungují tak, že voliči volí přímou metodou delegáty, kteří slibují svou podporu kandidátovi politické strany. První členská schůze se obvykle koná ve státě Iowa ještě před tím, než se konají první primárky v New Hampshire (Dvořáková, 1999, s.188).

5. Prezidentské volby a kampaně 

Prezidentské volby jsou v USA nejsledovanějším politickým kláním a jejich průběh se podobá spíše soubojům sportovních týmů. Medializace prezidentských voleb je totiž ohromná a náklady na prezidentské kampaně se pohybují v desítkách milionů dolarů (Říchová, 1999, s.189).

President byl v celé historii vždy zvolen z řad republikánů nebo demokratů. Nikdy se v tomto bipartijním státě nestalo, že by byl zvolen prezident z jiné politické strany, jelikož ostatní politické strany v USA nedostávají do součtu ve volbách více než 5% hlasů. Navíc platí nepsané pravidlo, že politické strany v USA existují jednou za čtyři roky, a to právě v období voleb. Právě kvůli důležitosti voleb a především těch prezidentských, jsem je zahrnul do své práce (Dvořáková, 1999, s.189, 194).

Na prezidentské kandidáty jsou kladeny vysoké nároky nejenom v politické rovině, ale důležitá je i image a dojem nejenom ze samotného kandidáta, ale z celé jeho rodiny (Dvořáková, 1999, s.188 -190).

5.1. Financování prezidentských kampaní

Financování prezidentských kampaní bylo po dlouhou dobu velmi stěžejní politickou otázkou. Jelikož hlavním zdrojem financí pro prezidentské kandidáty byl soukromý sektor a nestátní organizace, docházelo k ovlivňování na obou stranách a hrozila korupce.

V 70. letech 20. století se toto začalo řešit. Nejprve federálním zákonem z roku 1971, který umožňoval kandidátům čerpat finance od státu a posléze i jeho novelou z roku 1974. Tato novela upravuje především limit dotací státu na kampaň. Pro uchazeče o nominaci stanovila limit 28 milionů dolarů a po kandidáty na presidenta 55 milionů dolarů. Pro získání dotace je ale potřeba splnit následující podmínky. Nárok na federální finanční podporu má nárok ten uchazeč, který získá minimálně ve 20 státech příspěvek 5000 dolarů s tím, že dar od jednotlivce nesmí přesáhnout hranici 250 dolarů a přitom jsou zakázány příspěvky z osobních nebo rodinných účtů na kterých je více než 50 000 dolarů. Jak jsem již výše zmiňoval, v případě že takovýto kandidát uspěje v primárních volbách a stane se oficiálním kandidátem politické strany, výše jeho finanční podpory se vyšplhá až na částku pohybující se okolo 55 milionů dolarů. Ale v případě že je to kandidát za malou politickou stranu, tato částka se radikálně sníží (Dvořáková, 1999, s.192).

Tento zákon pamatoval i na omezení příspěvků pro jednotlivé kandidáty. A to následujícím způsobem. Maximální příspěvek od jednotlivce je 1 000 dolarů a od organizace 5 000 dolarů. Existuje i řada organizací, které se přímo zabývají sháněním financí a příspěvků na prezidentskou kampaň. Mezi ně patří například Výbory pro politcké akce neboli Political Action Committees (Říchová, 1999, S192).

Je zajímavé, že oproti prezidentským volbám kandidáti do kongresu nemají vůbec přístup k federálním finančním podporám a mohou tedy volně získávat finanční podpory od soukromých osob (Říchová, 1999, S.193).

5.2. Kolegium volitelů

Kolegium volitelů se v USA používá pro volbu Amerického presidenta. Svou logikou a systémem odpovídá přímé volbě, ale je mnohem složitější. V praxi tento systém funguje tak, že v každém z 50 států USA se přímo volí volitelé. Jejich počet je v každém státě určen součtem poslanců ve sněmovně reprezentantů a senátu. Tudíž nejmenší státy mají volitele 3 a naopak největší Kalifornie má v současnosti 54 volitelů. Celkem tvoří kolegium volitelů celkem 538 volitelů, kteří zastupují všech 50 států federace. K vítězství ve volbách je potřeba získat minimálně 270 hlasů (Dvořáková,1999, s. 189).

Všichni volitelé svůj hlas odevzdávají tomu kandidátovi na presidenta, který ve státě získal většinu. Ale není tomu tak ve všech státech. Výjimku tvoří některé státy, které mají pouze tri volitele. Těmito státy jsou Nebraska a Maine, kde vítěz získává dva hlasy a protikandidát získá jeden volitelský hlas. Z těchto informací je patrné, že každý kandidát se snaží získat si přízeň především v největších státech USA (Dvořáková, 1999, s.189).

Další zajímavostí je, že získané volitelské hlasy ne vždy odpovídají procentuálnímu zastoupení. V historii bylo několik případů, kdy na volitelské hlasy jeden kandidát volby vyhrál poměrně jasně, ale do přepočtu na procenta by vyhrál jenom velmi nepatrným rozdílem nebo dokonce nevyhrál. Například při prezidentských volbách roku 1888, kdy Benjamin Harrison získal 233 hlasů volitelů na základě 47,9% hlasů voličů kdežto jeho protikandidát Grover Cleveland získal jenom 168 volitelských hlasů, ale procentuálně získal 48,6% hlasů voličů. Ve 20. Století podobně dopadly volby, kdy kandidoval Nixon proti Kenedymu. Kenedy tehdy vyhrál v poměru volitelských hlasů 303 : 219, ale procentuální rozdíl činil jenom 0,19% (Dvořáková, 1999, s.189 – 190).

6. Demokratická strana 

Vznikem a vývojem demokratické strany jsem se zabýval již zpočátku své práce. Nyní se budu věnovat především otázkám jako je voličská základna, základní ideje této strany, politická platforma pro rok 2008 a její srovnání s tou republikánskou, politika demokratické strany a řadou dalších otázek.

6.1. Politika demokratů

Demokraté se dlouhodobě zaměřují na intervence do státní ekonomiky, na začleňování menšin do společnosti a hlásí se více k ochraně životního prostředí (Dvořáková, 1999, s. 196).

6.2. Plán demokratické strany

Demokratická strana ve svém nejnovějším politickém plánu pro rok 2008 slibuje, že je vybrána pro udržení národní bezpečnosti a příležitosti expanze pro každého Američana. Dále tvrdí, že tento závazek je zohledněn v agendě, která zdůrazňuje ekonomický růst, dostupnou zdravotní péči pro všechny Američany, a v poslední řadě také zabezpečení národa při ochraně občanských práv a svobod. Dále ve svém plánu demokratická strana slibuje v době ekonomické krize získání milionů nových míst, odbourání ropné závislosti státu a hledání alternativních a obnovitelných energií[7].

Jako poslední bod jejich politického plánu zmiňují takzvanou strategii 50 států (fifty state strategy). V této ,,strategii´´ slibují, že když jim voliči dají své hlasy, jsou schopni vyhrát volby na všech úrovních a získají Ameriku zpět hlas po hlase.[8]

Z tohoto základního plánu je jasně patrné, že tato strana je opravdu stranou typu ,,catch all´´´. Jelikož ani jeden z těchto bodů není takový, aby mohl znechutit potencionálního voliče a naopak oslovil co nejvíce potenciálních voličů, kteří nejsou rozhodnuti.

 

6.3. Voličská základna

Jelikož demokraté se již od třicátých let 20.století orientují především na menšiny a jejich integraci do společnosti, jsou tyto menšiny silným pilířem pro demokratickou stranu. Především afroameričané, hispánci, a náboženské menšiny. Též již z doby občanské války platí, že demokraté mají silnou voličskou základnu na jihu a to i mezi bohatšími vrstvami obyvatel a vysokoškolsky vzdělanými, byť právě tyto dvě skupiny jsou pilířem především pro republikány (Dvořáková, 1999, s.196).

 

6.4. Demokratická platforma

Nejdříve zmíním rozdělení platformy. Platforma samozřejmě začíná preambulí, která reaguje především na nejplačivější témata jako je ekonomická krize, válka v Iráku a nezbytné řešení tohoto problému a též boj s terorizmem. Jako první bod následující po preambuli je bod nesoucí název ,,obnova Amerického snu´´. Dalším bodem je obnova Americké pozice na mezinárodním poli. Další je pak obnova Americké komunity a jako poslední kapitola platformy je obnova demokracie. Nyní již konkrétně k těmto jednotlivým kapitolám.[9]

Předem zdůrazňuji, že ani z platformy demokratické, ale ani republikánské nehodlám vyvozovat jakékoliv závěry a zaměřil jsem se pouze na popisný charakter této části práce. Je to samozřejmě z důvodů neobjektivnosti těchto platforem, které slouží především jako předvolební ,,tahák´´ na čtenáře. Demokratická platforma je například doprovázena úryvky dopisů nespokojených voličů se současnou administrativou. Uvádím zde tedy obsah platforem spíše pro přehled témat, kterými se obě strany zabývají a v čem se alespoň částečně shodují.

6.4.1. Preambule demokratické platformy

Preambule začíná zmíněním velkého významu USA ve dvacátém století a jeho dominantního postavení. Zmiňují poražení fašismu, komunismu. Též zmiňují nejsilnější střední třídu na světě. Ale tvrdí, že dnes stojí USA na křižovatce v době krize. Ekonomika USA upadá a planeta je v ohrožení. Proto demokraté přicházejí se svou strategií padesáti států a novou politikou shrnutou v platformě a slibují řešení všech těchto palčivých problémů.[10]

6.4.2. Obnova Amerického snu podle demokratů

Tento bod platformy se týká především ekonomické krize. Zmíněn je enormní úbytek počtu zaměstnaných, krize na realitním trhu a medializace krize v USA. Radikální zvýšení cen ropy a potravin a zdravotní péče a ztrátu téměř 470 tisíc pracovních míst v počátku srpna po sedmi měsících neustálého úbytku.

Demokraté ale tvrdí, že problém není krize samotná, ale že je mnohem hlouběji. Tvrdí, že problém nastal po úspěšných 90. Letech v režii Billa Clintona. Po období kdy padl komunismus a zvítězil kapitalismus.Objevily se nové výzvy, ale ty byly pod vládou republikánů za posledních osm let zanedbány a to se v současné krizi projevuje.

V neposlední řadě slibují, že tuto krizi budou řešit. Říkají nastartováním ekonomiky a okamžitou pomocí střední třídě. Jako poslední zmíním, že demokraté slibují zlepšení zdravotní péče především pro nižší vrstvy a děti, tvrdí, že lid je nespokojený se současným zajištěním zdravotní péče právě pro tyto skupiny. Demokraté uvádějí, že krize zdravotnictví zasáhla miliony američanů včetně 9 milionů dětí a dokládájí to na tom, že ve statiskikách dětské úmrtnosti se USA umístila na 43 místě na světě. Zmiňují i enormní množství obézních lidí, pandemie chřipky a hrozbu bioterorismu. Též narůstající počet chronických chorob. Slibují nový model zdravotního pojištění, který by měl každé rodině ušetřit až 2 500 dollarů ročně. Již jen vyčtu další témata této části platformy: reforma školství, příležitosti pro ženy, boj s chudobou a další.[11]

6.4.3. Obnova pozice USA ne mezinárodním poli v současné platformě[12]

V úvodu se zde demokraté odvolávají na skvělé ,,vůdce´´ v 20. Století, kteří byli schopni Ameriku vynést na vrchol ekonomický i společenský. Též, ale konsatují, že za posledních osm let pod vedením republikánů USA tento statut vedoucího státu ztratila a USA přestala bojovat proti výzvám. Slibují, že Obama je nástupcem velkých vůdců a pod jeho vedením a vedením demokratické strany se USA opět těmto výzvám postaví čelem. Za výzvy současnosti označují demokraté především globální oteplování, živelné pohromy a samozřejmě terorismus.

Barack Obama shrnul strategii zahraniční politiky do sedmi bodů: ukončení války v Iráku,  poražení Al Quaedy a poražení radikálních extrémistů, zajištění jaderných zbraní a materiálu od teroristů, revitalizace a podpora armády, obnovení vztahů a zajištění bezpečí, rozšíření demokracie, ochrana planety dosažením energetické bezpečnosti a bojem proti klimatickým změnám.

Zde bych se chtěl zastavit u boje proti terorismu. Právě tato část platformy je téměř totožná s tou republikánskou. Demokraté vyzdvihují nutnost zaměření diplomacie na země na blízkém východě. Především na Izrael, o kterém trdí, že ve svém regionu je to stát unikátní svým uspořádáním a především prozápadní politkou. Proto je pro Ameriku a boj s terorizmem v tomto regionu velmi důležitý. Dále se zmiňují o Pákistánu a nutnosti obnovení a vylepšení vztahů s tímto státem. Velmi se naopak rozcházejí v postoji k válce v Iráku, kdy demokraté silně protestují proti tomuto drahému ,,hýření´´ republikánské vlády a jsou pro zrušení mise v Iráku. Tento krok se potvrdil i po volbách a prezident Obama svému slibu nejspíš v brzké době dostojí. Dále je zmíněno, že investice v Iráku by se měly přesunout do teroristické výspy v Afghánistánu, kde zatím chybějí především finanční zdroje na úspěšné dokončení tohoto boje. Stejně jako republikáni vyzdvihují v platformě nutnost zajištění bezpečí území USA před terorismem. A shodně zmiňují hrozbu kyberterorizmu a biologických zbraní. Navíc zmiňují potřebu zabezpečit lépe leteckou dopravu po 11. Září. V nutnosti reformy a zdokonalení služeb zpravodajské služby a v platformě je zmíněn plán Baracka Obamy na provedení této reformy, který spočívá ve vytvoření konzultační skupiny z kongresu dohlížející na činnost zpravodajské služby. Též vidí jako důležitý bod své politiky zabránění Íránu v získání jaderných zbraní a do budoucna by chtěli po celém světě vymítit jaderné zbraně.

 

6.4.4. Obnova komunity

V poslední části platformy se píše o změnách imigračních zákonů a například i o hurikánu Kathrina a o tom, jak poukázal na nedostatky v organizaci při živelných pohromách a nutnosti zlepšení této organizace a předcházení těchto katastrof[13].

 

7. Republikáni 

Republikánská strana je stranou prezentující politiku volného trhu, větší investice do armády a dlouhodobě se snaží prosazovat Americké velmocenské postavení. Dlouhodobě razí republikáni spíše konzervativní politiku. (Dvořáková, 1999, s.196).

 

7.1. Znak republikánů a jeho vznik

Republikánská strana má ve znaku slona. Existuje mnoho různých provedení. Vznik tohoto znaku se datuje na rok 1874. Tehdy se během voleb snažili demokraté zastrašit voličskou základnu republikánů. Kreslíř Thomas Nast toto vyobrazil v týdenníku Harper´s weekly právě tím, jak demokratický oslík straší republikánského slona a tyto dva znaky od té doby již stranám zůstaly do současnosti[14].

 

7.2. Voličská základna

S politikou republikánské strany se dlouhodobě ztotožňuje zhruba čtvrtina obyvatelstva. To ale neznamená, že by republikáni nebyli rovnocennou opozicí demokratům v tomto bipartijním systému. Republikáni se dlouhodobě opírají především o vysokoškolsky vzdělané a křesťanské obyvatelstvo. Též o podnikatele, ikdyž na jihu volí i bohatší vrstvy spíše demokraty (Dvořáková, 1999, s.197).

Dlouhodobě mají republikáni silnější voličskou základnu u mužů než u žen, v roce 1984 volilo republikány dokonce 63% mužů. Naopak opačný trend se dá vysledovat u černošského obyvatelstva, kdy menšiny bývají dlouhodobě volební jistotou demokratů, ale od roku 2000 mají republikáni vždy nad 54% hlasů volících černochů. U vysokoškolsky vzdělaných měli převahu v 80. Letech. V současnosti tomu již tak není a vysokoškolsky vzdělané opět získávají až ve volbách roku 2004[15].

7.3. Republikánská platforma, shody a rozdíly mezi ní a demokratickou platformou

V otázkách armády a obrany se republíkáni s demokraty až na jednom bodě naprosto shodují, nebo doplňují. Jak jsem již zmínil, tak nejvýrazněji se rozcházejí v otázce vojenské intervence v Iráku. Nopak absolutně se shodují na důležitosti boje proti terorizmu, kyberterorizmu, a bioterorizmu. Republikáni se více zaměřují na problematiku ochrany hranic. Vyzdvihují důležitost boje proti uprchlíkům z jiných států (především z Mexika a Kuby) a zabránění průniku drogových kartelů. Více se také zaměřují na otázku podpory válečných veteránů a zkvalitnění zdravotní péče právě pro tuto skupinu obyvatelstva. Jejich cílem tedy již tradičně je, vyvolat v potencionálních voličích co největší vlnu patriotismu. Přicházejí rovněž s myšlenkou zkvalitnění služeb linky 911 a její modernizaci. S demokraty se schodují na nutnosti zkvalitnění funkcí zpravodajské služby jako prevence teroristické hrozby. Naopak v otázce zahraniční politiky a navazování nových partnerských vztahů se odlišují. Zatímco demokraté mluví o Pákistánu a Izraeli, republikáni by se radši zaměřili na Čínu, kde tvrdí, že již tamní politický režim poznává výhody volného trhu a doufají, že následovat by mohl politcký režim a svoboda víry. Schodně s demokraty se zmiňují o důležitosti Pákistánu v boji proti teroru. V platformě se pak stejně jako v té demokratické objeví i nutnost reformy zdravotnictví a navíc přichází s myšlenkou reformy vlády, jelikož vsoučasnosti lidé podle republikánů přestávají Washingtonu důvěřovat.[16]

Jak je z porovnání obou platforem patrné, tak obě strany se velmi shodují v zahraniční politice (vyjma několika klíčových otázek jako je válka v Iráku), ale v domácí politice se velmi odlišují a jedna strana kritizuje druhou. Myšlenka obou platforem přitom ale zůstává stejná. Cílem je nabídnout co možná nejvíce řešení na co nejvíce problémů. A to od zdravotní péče, přes podporu veteránů, vyzvednutí Ameriky z krize až po odvolávání se na velmocenské postavení v historii a sliby navrácení tohoto postavení.

 

8. Závěr 

Mým úmyslem bylo v této práci vytvořit všeobecný přehled o dvou největších politických stranách v USA a vlivech, které je ovlivňují. Též jsem na základě zmínění teorie catch all parties chtěl pomocí porovnání aktuálních politických platforem obou těchto stran potvrdit jejich zařazení do této kategorie. Výsledkem by tedy měl být ucelený všeobecný přehled o těchto dvou politických stranách, jejich voličských základnách a jejich politice.

 

Bibliografie

  1. Dvořáková, Vladimíra (1999): Spojené Státy Americké. In: Říchová, B. et al.: Komparace politických systémů I. Vysoká škola ekonomická, Praha. Str. 165 - 205
  2. Heywood, Andrew (2008): Politologie. Aleš Čeněk, Plzeň.

Internetové zdroje

  • Democratic National Committee, http://www.democrats.org (online 19.2.2009).
  • Democratic National Convention Committee, Inc.: The 2008  democratic national Platform.

http://www.democrats.org/a/party/platform.html (online, 19.2.2009).

  • Republican National Committee, http://www.gop.com (online 19.2.2009).
  • Republican National Committee: 2008 Republican Platform.

http://www.gop.com/2008Platform/   (online, 19.2.2008).


[1] Democratic National Committee, http://www.democrats.org/a/party/history.html (online 19.2.2009).

[2]   Democratic National Committee, http://www.democrats.org/a/party/history.html (online 19.2.2009)

[3] Democratic National Committee, http://www.democrats.org/a/party/history.html (online 19.2.2009).

[4] Democratic National Committee… (online 19.2.2009).

[5] Republican National Commitee, http://www.gop.com/About/AboutRead.aspx?Guid=a747a888-0ae6-4441-94f4-2a3a6561f872 (online, 19.2.2009).

[6] Citováno z originálu: "Free soil, free labor, free speech, free men, Fremont." Dostupné na http://www.gop.com/About/AboutRead.aspx?Guid=a747a888-0ae6-4441-94f4-2a3a6561f872 (online, 19.2.2009).

[7] Democratic National Committee, www.democrats.org/a/party/stand.html (online 19.2.2009).

[8] Democratic National Committee… (online 19.2.2009).

[9] Democratic National Convention Committee, Inc.:  The 2008  democratic national Platform. V elektronické formě dostupná na: http://www.democrats.org/a/party/platform.html (online, 19.2.2009).

[10] Democratic National Convention Committee, Inc.:  Democratic Platform v elektronické formě dostupná na: http://www.democrats.org/a/party/platform.html (online, 19.2.2009).

[11] Democratic National Convention Committee, Inc.:  The 2008  democratic national Platform. V elektronické http://www.democrats.org/a/party/platform.html (online, 18.3.2009).

[12] Democratic National Conventition… http://www.democrats.org/a/party/platform.html (online, 19.2.2009).

[13] Democratic National Convention Committee, Inc.: The 2008  democratic national Platform. V elektronické formě dostupná na: http://www.democrats.org/a/party/platform.html (online, 19.2.2009).

[14] Republican National Committee, http://www.gop.com/About/AboutRead.aspx?Guid=a747a888-0ae6-4441-94f4-2a3a6561f872 (online, 19.2.2009).

[15] Statistické údaje čerpány z U.S. Census Bureau dostupné na, :www.census.gov/compendia/statab/tables/09s0382.xls+voters&access=p&output=xml_no_dtd&ie=UTF-8&client=default_frontend&site=census&proxystylesheet=default_frontend&oe=ISO-8859-1" >http://search.census.gov/search?q=cache:adwxd2f_-GQJ :www.census.gov/compendia/statab/tables/09s0382.xls+voters&access=p&output=xml_no_dtd&ie=UTF-8&client=default_frontend&site=census&proxystylesheet=default_frontend&oe=ISO-8859- 1 (online, 21.3.2009).

[16] Republican National Committee: 2008 Republican Platform. V elektronické podobě dostupná na: http://www.gop.com/2008Platform/   (online, 19.2.2008).

Jak citovat tento text?

Holík, Josef. Republikáni a demokraté v USA [online]. E-polis.cz, 3. leden 2010. [cit. 2017-08-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/republikani-a-demokrate-v-usa.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.22 hvězdiček / Hodnoceno: 9x


Přidat komentář

Vložit komentář

Jarek

úterý, 5. leden 2010
16:12

Vyjadřovat se ke kvalitě článku, který více než vychází ze 2 základních učebnic, příliš nemá cenu. Nevím, kde autor vyčetl, že Wilson byl první demokratický prezident USA. Dávno před ním už v Bílém domě úřadovali demokraté Jackson, Burem, Polk, Pierce, Buchanan a Cleveland. Divné, autora při psaní nenapadlo, že by demokraté asi nebyli moc úspěšnou stranou, kdyby obsadili post prezidenta až po 90 letech své existence. Dalším absurditou je fakt, že autor hovoří v jedné části článku o republikánech jako o "třetí straně" za demokraty a Whigy, ale později bez bázně uvede, že: "President byl v celé historii vždy zvolen z řad republikánů nebo demokratů. Nikdy se v tomto bipartijním státě nestalo, že by byl zvolen prezident z jiné politické strany..." Opět mi to přijde jako lajdáctví, pokud již v úvodu autor uvádí federalisty a demokratické republikány (na jednom místě dokonce otáčí pořadí a mluví o republikánských demokratech), na nezávislé prezidenty nehledě. Na závěr si neodpustím malé rýpnutí, jedná se o detail, přesto mi to nedá. Oslík není symbolem demokratů až od roku 1874, nýbrž se stranou pojí již od jejího vzniku ve 20. letech 19. století.


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Josef

neděle, 10. leden 2010
13:12

Josef

to Jarek:
za Wilsona se opravdu omlouvám, bylo to myšleno tak, že to byl první prezident z řad demokratů ve 20. století. Co se oslíka týká: v textu není řečeno, že oslík vznikl v roce 1874 ale v té době vznikl znak slona a díky vyobrazení kreslíře Nasta tyto znaky stranám již zůstaly. K pozici republikánů v 19. století: doporučuji si přečíst něco z internetových odkazů ze kterých jsem čerpal a zajisté se dozvíš, že sice Whigové neměli prezidenta, ale v této době byli rozhodně silnější než republikáni. Nevylučuje se to absolutně s tím, že whigové neměli prezidenta a republikáni později ano. Za tvrzením, že republikáni zpočátku hráli ,,třetí housle´´ si stojím. Co se týká republikánských demokratů vs demokratických republikánů. Republikánští demokraté byl oficiální název, ale jestli si dobře pamatuji z tvorby této práce, v různých zdrojích se tento volně zaměňuje. Co se týká zdrojů: učebnice byly vskutku dvě ale domnívám se, že byly více než dostatečně doplněny relevantními zdroji z internetu. Z lajdáctví se ale obvinit vskutku nechám, stylisticky mohla být práce zvládnuta mnohem lépe.


Napsal: Josef [Odpovědět]

Jarek

pondělí, 11. leden 2010
00:36

to Josef: Mě jen šokuje způsob vašeho psaní. Nechci se s vámi dlouze hádat, podívejte se na níže přiložený odkaz. Nejedná se o relevatní zdroj, je to jen takový přehled, spíše pomůcka pro žáky základní školy. Pro mě je tak moc legrační, že v ní vidím 4 prezidenty za stranu Whigů, o kterých údajně vaše zdroje tvrdí, že neexistují. http://www.enchantedlearning.com/history/us/pres/list.shtml


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Texasan

úterý, 9. únor 2010
15:29

Vážený pane kolego pokud něčemu nerozumíte tak o tom raději nepište respektive to nezveřejňujte. Postavit text na práce na dvou knižních zdrojích, které navíc lze jen těžko považovat za relevantní a několika internovým zrojům tipu "wiki" považuji za nedostatečné, alespoň jste si mohl dát práci využít články z odborných časopisů, které jsou vám dostupny na Jstoru či Ebscu.

Pokud je jedná o "reinkarnaci" nějaké vaší seminárnípráce , která prošla tak je to smutným dokladem upadající urovně KAP


Napsal: Texasan [Odpovědět]

Josef

čtvrtek, 4. březen 2010
16:59

Josef

vážený kolego,

je smutné, že narozdíl od kolegy Jarka nejste schopen konkrétně popsat s čím jste na mé práci nespokojen. To, že jesem bohužel vynechal čtyři prezidenty za stranu whigů je sice tristní, aleza polehčující okolnosti lze považovat to, v jaké situaci se dostali do postu a délka trvání jejich prezidentského mandátu (jenom jeden z nich vydržel celé volební období). Tím, že jsem zde svou práci zveřejnil, jsem jí zároveň vystavil kritice. Díky tomu jsem získal zkušenosti a naučil jsem si vždy informace verifikovat z více zdrojů, než je začnu považovat za správné. Tak by asi studentský internetový časopis měl i fungovat. Aby zde autoři získávali zkušenosti. Nelze asi očekávat od studentů prvních ročníků světoborné a bezchybné práce.
Mrzí mě též, že považujete oficiální stránky republikánů a demokratů a jejich stranické platformy za zdroje "wiki" charakteru. Když bych využil jstoru a ebsca v této tématice, narazil bych asi také na autory, kteří čerpali z oficiálních stranických platforem při komparaci těchto dokumentů.
---------------------------------
Zpráva byla upravena 11.03.2010 ve 17:31:42


Napsal: Josef [Odpovědět]

stulik

čtvrtek, 4. březen 2010
19:45

stulik

Vážení uživatelé, byl jsem nucen (opět!) smazat vulgární příspěvek. Tentokrát od uživatele \"Valtr\". Vyzývám ho proto, aby, pokud chce, svůj příspěvek přeformuloval. Děkuji za pochopení.


Napsal: stulik [Odpovědět]

Valtr

čtvrtek, 4. březen 2010
22:23

Pardon, já píšu jak mi zobák narost a někdy zapomenu, že to někdy není nejvhodnější. Tož tedy chtěl jsem tady pepkovi napsat, aby se na to vydělal a nešťoural do toho. Sám přeci dobře víš, ty bejku, že ten článek má much jako mucholapka na hnoji. Tak se fakt na to vykašli a přiznej barvu. čus


Napsal: Valtr [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(