Geopolitika Sovětského svazu v letech 1945 až 1989

 10. únor 2012  Josef Holík   komentáře

Cílem této studie je prezentovat vývoj geopolitiky Sovětského svazu v období od roku 1945, kdy probíhala konečná fáze druhé světové války a byly položeny základy pro téměř šedesátileté období studené války až po rok 1989, kdy dlouho budované impérium Sovětského svazu v podstatě implodovalo a zaniklo. V textu budu primárně vycházet z Mackinderovy teorie heartlandu a budu jí místy konfrontovat s Wallersteinovým přístupem ke studené válce, který je zajisté velmi zajímavý a rozhodně kontroverzní.

Geopolitika Sovětského svazu v letech 1945 až 1989Geopolitika Sovětského svazu v letech 1945 až 1989

Úvod

Cílem této studie je prezentovat vývoj geopolitiky Sovětského svazu v období od roku 1945, kdy probíhala konečná fáze druhé světové války a byly položeny základy pro téměř šedesátileté období studené války až po rok 1989, kdy dlouho budované impérium Sovětského svazu v podstatě implodovalo a zaniklo. V textu budu primárně vycházet z Mackinderovy teorie heartlandu a budu jí místy konfrontovat s Wallersteinovým přístupem ke studené válce, který je zajisté velmi zajímavý a rozhodně kontroverzní. Vzhledem k povaze geopolitiky se uchýlím k neorealistickému smýšlení a vykládání událostí, které se ve výše uvedeném období udály a mohou jasně vykreslovat geopolitiku a chování Sovětského svazu v dané době.

Když zmiňuji Mackinderovu teorii, je nutno podotknout, že s ní je spojena jediná výzkumná otázka této analýzy. Otázkou, na kterou by tato práce měla odpovědět je, zda byla Mackinderova teorie platná a podařilo se mu průběh studené války správně vystihnout nebo se ve své důvěře v roli heartlandu přepočítal a skutečně nejvýznamnějším regionem pro ovládnutí světa byl Spykmanův Rimland.

Ve studii se zaměřím především na popsání snahy ruských vůdců (především Stalina, Chruščova a Brežněva) o expanzi Sovětského svazu z heartlandu a vytváření nárazníkových pásem pro ochranu ruského vnitrozemí a neustálé soupeření o globální hegemonii s mořskou mocí symbolizovanou Spojenými státy americkými. Klíčovými událostmi pro mou práci pak bude rozšiřování sféry vlivu na Balkáně, ve východní Evropě (s důrazem na Československo), snaha o získání přístupu k průlivům Bospor a Dardanely, kubánská raketová krize a v neposlední řadě snaha o získání vlivu na Blízkém východě. Zde se zaměřím na suezskou krizi a intervenci v Afghánistánu, která byla velkým nebezpečím pro USA, jež byly ovlivněny Brzezinského geopolitikou. Vzhledem k poměrně širokému vymezení, ať již geografickému, tak i časovému, se budu věnovat především klíčovým událostem v daných regionech, v opačném případě by text postrádal hloubku a stal by se pouze deskriptivním a povrchním. Může být namítnuto, proč se například nezaměřím na berlínské krize. Odpověď je jednoduchá. Nepředstavují pro mou práci nijak významný geopolitický aspekt. Berlín byl ve východním Německu a neměl tedy nijak významnou hodnotu a navíc Německo geograficky nespadá do východní Evropy.

Nutno podotknout, že v práci rezignuji na hlubší sledování asijské politiky SSSR a nebudu nijak reflektovat námořní strategii Sovětského svazu. Tudíž se nezaměřím na otázky škrtících bodů v Atlantském a Pacifickém oceánu a nezmíním ani specifika Jemenu a Adenského zálivu. Budu se soustředit pouze na Bospor a Dardanely (Metzger, 1994, s. 64).

Co se struktury textu týká, v teoretické části se zaměřím na představení Mackinderovy teorie heartlandu a představím základní geografická fakta, která se týkají Sovětského svazu, posléze představím základní obecné geopolitické trendy, které lze v Sovětském svazu v  sledovaném období pozorovat. Po tomto teoretickém úvodu pak přejdu k monitorování jednotlivých výše zmíněných regionů a budu je interpretovat právě pomocí Mackinderovy teorie heartlandu a snahy pozemní mocnosti o ovládnutí celé země.

Metodologie

Ke své práci budu přistupovat jako k jednopřípadové studii, která si klade za cíl sledovat vývoj sovětské geopolitiky v letech 1945 až 1989 (Kořan, 2008, s. 29). Teoretickým východiskem pak pro mne bude  Mackinderova teorie Heartlandu, kterou budu konfrontovat se Spykmanovou teorií Rimlandu, která klade primární důraz na to, co Mackinder označoval za „vnitřní půlměsíc“ (Meinig, 1956, s. 556). Jako interpretační rámec mi poslouží neorealistické paradigma. Státy budu vnímat jako black box a nebudu se zajímat o vnitřní strukturu ani o mocenskou strukturu ve sledovaných státech. Stát pak vnímám jako klíčového aktéra v mezinárodních vztazích. Pozorovat tedy budu pouze chování Sovětského svazu navenek a představitele SSSR budu vnímat pouze jako představitele státu a ne jako samostatné aktéry, kteří sledují vlastní zájmy nezávislé na státu.

Co se literatury týká, využiji předně monografie historického rázu, Mackinderovy texty „Geographical Pivot of History“ a „The Round World and the Winning of the Peace“. Dále pak několik textů pocházejících z geopolitického think thanku Stratfor.

Mackinderův heartland a geopolitika Sovětského svazu

Jestliže chci o geopolitice Sovětského svazu ve sledovaném období začít psát, je potřeba nejdříve alespoň rámcově představit základní teorii, ze které budu ve své práci vycházet. Tou je Mackinderova teorie heartlandu, kterou autor několikrát upravil v reakci na vývoj mezinárodního systému. Mackinderovu teorii budu konfrontovat s přístupem Nicholase Spykmana, který klade důraz více na Mackinderův vnitřní půlměsíc, spíše než na heartland. Vnitřní půlměsíc označuje ve svém přístupu za Rimland (Meinig, 1956, s. 555). Následně v této kapitole představím ruskou geopolitiku a její obecné trendy, k čemuž mi primárně poslouží Friedmanův text „Geopolitics of Russia“.    

Základní geografická fakta

Než začnu popisovat teorii heartlandu a geograficky tento region vymezím, je vhodné začít s geografickými fakty, které jsou pro pochopení Mackinderovy teorie a postupů SSSR během studené války zcela nezbytné. Základním geografickým předpokladem ve spojitosti se Sovětským svazem je jeho neubránitelnost proti útokům ze západu. Tento fakt je dán tím, že ruská jádrová oblast, Moskva, nemá v podstatě žádné přírodní bariéry a je obklopena planinami. Proto je ruská politika daleko do historie spojena s expanzionismem, který sleduje jediný cíl. Vytvořit okolo této jádrové oblasti dostatečné nárazníkové pásmo (Goodrich, 2011).

K dalšímu specifickému rysu ruské geografie připočtěme fakt, že i přes množství velkých řek, je jich většina nevyužitelná jako dopravní komunikace a neumožňuje Sovětskému svazu přístup k trvale nezamrzajícím přístavům u moře. Některé z ruských řek vedou do slaných jezer (například Volha), další pak do Severního ledového oceánu. Sem patří Ob, Lena a Jenisej (Mackinder, 2004, s. 429).

Z tohoto faktu vychází i Mackinderovo geografické vymezení heartlandu. Mackinder vykreslil heartland hydrograficky jako území Eurasie, které není možné přímo ohrozit mořskou silou. Původně toto území nazýval pivotním územím (Meinig, 1956, s. 556). Celkově se pak území Sovětského svazu, které Mackinder v podstatě ztotožňuje se svým  konceptem Heartlandu vyznačuje asi nejširšími planinami na světě, které jsou těžko bránitelné, a proto byla v historii moskevská jádrová oblast často napadána. Ruská populace čítala v době, kdy Mackinder psal své dílo, zhruba 170 milionů obyvatel s ročním nárůstem okolo tří milionů. Sovětský svaz byl navíc největším státem na světě a spadal do kategorie kompaktních států (Mackinder, 1943, s. 598-599).

Dalším specifikem Sovětského svazu po čas druhé světové války je fakt, že otevřenou a nechráněnou část hranic měl primárně na západ. Odtud hrozila SSSR jediná reálná hrozba invaze. Ze severu byl chráněn neprostupným Severním ledovým oceánem, na druhé straně řadou pohoří a důležitou ochranou byly také pouště Gobi a íránské a tibetské pouště (Mackinder, 1943, s. 599).

K těmto základním geografickým faktům musíme připočíst strategicky dobře umístěné nerostné bohatství, které bylo hluboko v ruském týlu a pro nepřítele bylo těžko dosažitelné. Rusko se také mohlo ve své době pochlubit ohromnou produkcí žita, ovsa a ječmene. Rusko těžilo nejvíce manganu na celém světě. Produkce železa byla též na světové špici a Rusko produkovalo druhé největší množství ropy na světě. Sovětský svaz také disponoval velkými zásobami uhlí, jejichž velikost byla odhadována na třísetletou zásobu pro celý svět (Mackinder, 1943, s. 599-600).

Posledním ani ne tak geografickým údajem, který zde uvedu, je rozvoj železnice v ruském území. Pro Sovětský svaz byla totiž železnice stejně důležitá jako lodě pro námoří velmoc. Vlaková doprava totiž přímo nahrazovala po staletí tradiční dopravu v ohromných stepích heartlandu. Díky ní se mohli efektivně přepravovat vojáci, technika, ale také proviant. Ruské železnice vedly téměř 10 000 kilometrů z Vladivostoku až do německého Wirballenu. Důkazem mobility ruské pozemní moci je přítomnost ruské armády v Mandžusku (Mackinder, 2004, s. 434).  

Teorie heartlandu a její konfrontace se Spykmanovým Rimlandem

Základní geografické determinanty území heartlandu jsem vymezil v předešlé části textu. Mackinder považuje mocnost heartlandu za takzvanou pozemní moc právě díky tomu, že je umístěna v Eurasii a má možnost expandovat do všech směrů vnitřního půlměsíce, do kterého řadí Německo, Rakousko, Turecko, Indii a Čínu. Do vnějšího půlměsíce, kterému dominuje námořní velmoc Mackinder řadí jižní Afriku, Austrálii, USA, Kanadu a Japonsko (Mackinder, 2004, s. 436).

Heartland je v podstatě nejvýznamnějším geopolitickým celkem světa a to především díky rozloze, ohromným zásobám surovin a nerostného bohatství a poměrně velkému počtu obyvatel Ruska. Nezbytná je pro udržení rovnováhy mezi pozemní a námořní mocí spolupráce USA, Velké Británie a Francie. Tyto státy totiž fungují jako strategičtí hráči ve vyvažování moci heartlandu. USA poskytují hloubku obranné linie, Velká Británie funguje jako opevněné letiště a pevnost a poslední Francie jako bránitelné předmostí. Francii hodnotí jako velmi důležitou, byť to není mocnost námořní. To proto, že jestliže chce námořní moc zachovat rovnováhu s pozemní mocností, musí být obojživelná (Mackinder, 1943, s. 601).

Na základě výše uvedených faktů přichází Mackinder s hypotézou, že jestliže Rusko vyjde z druhé světové války jako vítěz a okupační mocnost Německa, stane se největší pozemní silou na světě s nejsilnější obrannou pozicí, protože heartland je největší přirozenou pevností světa (Mackinder, 1943, s. 601).

V původním spisu Mackinder tvrdil, že pokud se Rusku podaří vychýlit balance of power tak, že získá vliv ve vnitřním půlměsíci, bude disponovat takovými prostředky, že bude moci začít budovat masivní flotilu a bude hrozit vytvoření světového impéria. Tato situace dle Mackindera mohla nastat v případě, že by SSSR uzavřel spojenectví s Německem (Mackinder, 2004, s. 436).

Odlišné přístupy Spykmana a Friedmana

Mackinderův přístup je ale třeba konfrontovat i s jinými teoriemi. Například Nicholas J. Spykman tvrdil, že heartland není tou nejdůležitější oblastí na světě, ale naopak. Ta nejdůležitější, ve které se bude rozhodovat o geopolitickém rozdělení světa, je dle něj takzvaný Rimland, což je vlastně stejná oblast, jako Mackinderův vnitřní půlměsíc. Dle Spykmana mělo právě na tomto území dojít k rozhodujícímu střetu mezi mořskou a pozemní velmocí (Meinig, 1956, s. 556).

Jak v následujícím textu prokážu, pravda byla spíše na straně Spykmana. Mackinder měl v podstatě pravdu s vymezením významu pozemní mocnosti. V období  studené války Sovětský svaz dokázal získat a držet velký vliv ve východní Evropě a šířil svou ideologii nejen v Asii, ale také v Jižní Americe a na Blízkém východě, ale reálně se mu nikdy nepodařilo prosadit mimo prostor heartlandu a vnitřní půlměsíc byl v tím územím, které rozhodlo o tom, že Sovětský svaz se nebude moci prosadit a naopak USA ho v těchto hranicích budou moci uzamknout. Pro Sovětský svaz se stal heartland vězením, nebo chcete-li klecí, ve které si mohl pyšně vykračovat a prosazovat svou politiku, ale za touto hranicí již neměl žádnou reálnou moc. Tak alespoň líčí reálný vliv Sovětského svazu mimo heartland Immanuel Wallerstein (Wallerstein, 2005, s, 38).

Jelikož Mackinder vidí v umístění SSSR především výhody, je vhodné tento postoj vystavit kritice soudobé geopolitiky. Pro tento účel bych zde chtěl alespoň krátce představit pohled George Friedmana z amerického think thanku Stratfor. Ten se s Mackinderem shoduje na tom, že ruské jádrové území bylo velmi těžce obranyschopné. Právě proto Rusko podniklo několik expanzí s cílem zajistit si nárazníková pásma před vlastním územím a získat přírodní hranice, které ho ochrání. Historicky mělo Rusko a posléze Sovětský svaz několik geopolitických cílů, které se postupně podařilo až na jeden zajistit. Tím posledním cílem bylo získání přístupu k teplému moři, díky kterému by mohl Sovětský svaz reálně ohrozit mořskou moc, přičemž největšího územního rozmachu se podařilo dosáhnout právě v letech 1945 až 1989. Zde se ale Friedman s Mackinderem rozchází a naopak se shoduje s Wallersteinem. Největší územní zisk paradoxně vedl k pádu Sovětského svazu. Proč? Protože Sovětský svaz nebyl schopen efektivně distribuovat vojenskou sílu do všech svých satelitů a nebyl schopen plně kontrolovat vlády a zajišťovat v tolika státech dostatečný teror, kterým by byly potlačeny opoziční hlasy. Navíc díky svému ekonomickému a vojenskému vyčerpání nebyl schopen proniknout z heartlandu a již vůbec nebyl schopen získat přístup k teplým mořím. Tím se tedy dostáváme opět k tezi, že heartland se v podstatě stal vězením Sovětského svazu (Friedman, 2008)

Geopolitika Sovětského svazu 1945 - 1989

V této části práce se budu zabývat geopolitikou Sovětského svazu po čas studené války až do roku 1989, kdy se sovětské panství zhroutilo jako pomyslný domeček z karet. V práci budu uplatňovat teoretickou část své práce, tedy Mackinderův přístup k střetu mezi pozemní mocí symbolizovanou Sovětským svazem a mocí námořní, kterou v době studené války symbolizovaly Spojené státy americké. K analýze budu přistupovat po jednotlivých regionech. Zabývat se budu vztahem k Blízkému východu (konkrétně pak k Afghánistánu a suezskou krizí), východní Evropě (s důrazem na Československo), a americkému kontinentu (zde uvedu kubánskou raketovou krizi, kterou pro svou práci považuji za významnou). Cílem není přinést nějaký historický exkurs či analýzu, protože vývoj studené války je velmi dobře znám, zaměřím se spíše na geopolitický aspekt tohoto konfliktu.  

Východní Evropa a Balkán

Již na jednáních velké trojky během konferencí v Teheránu, na Jaltě či v Postupimi bylo jasné, že Stalin bude tvrdě prosazovat vytvoření sféry vlivu ve východní Evropě. Bylo to pro sovětský plán klíčové nárazníkové pásmo, které mělo chránit území Sovětského svazu před expanzí ze západu a případně naopak sloužit jako odrazový můstek pro ofenzivní operace. Proto není divu, že se Stalin snažil za každou cenu získat a posléze udržet vliv v Polsku, ale postupným prorůstáním komunistických stran do vládnoucích elit také v dalších státech, jako bylo Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Československo. Balkán byl důležitý předně kvůli tomu, že by měl Sovětský svaz alespoň rámcový a nepřímý přístup do prostoru Středozemního moře. Sovětský svaz také usiloval o zisk úžin Bosporu a Dardanel, které by tento přístup umožnily. Proč Stalin usiloval právě o tyto státy? A proč o Bospor a Dardanely? Odpověď je velmi snadná. Jak jsem již dříve v textu poukázal, šlo o vytvoření geopolitického prostředí, díky kterému bude disponovat SSSR před svým jádrovým územím dostatečně velké nárazníkové pásmo. A Bospor a Dardanely? To je dáno opět geopoliticky. Jak je známo, Sovětský svaz neměl přístup k teplým mořím a nedisponoval trvale nezamrzajícími přístavy. Proto potřeboval přístup k úžinám, díky kterým by disponoval přístavy v trvale nezamrzajících mořích, čímž by také Sovětský svaz dostal možnost proniknout z heartlandu a expandovat (Kissinger, 1994, s. 422). Proto se Stalin během konferencí velké trojky snažil získat vliv na Ankaru a přesvědčit Velkou Británii a USA, že je výhodné umístit v úžinách ruskou vojenskou základnu. Na Ankaru před ukončením platnosti dohody z Montreaux dále tlačil s návrhem na společnou sovětsko-tureckou obranu obou průlivů. Toho se ale obával Truman, protože by to de facto proměnilo Turecko v satelit Moskvy. Jako reakci poslal ke břehům Turecka křižník a letadlovou loď s řadou doprovodných plavidel (Nálevka, 2010, s. 19-21).

Zajímavé je hodnocení Sovětského svazu Georgem Frostem Kennanem, který ještě před sepsáním svého slavného dlouhého telegramu tvrdil, že Sovětský svaz bude jedinou agresivní mocností po skončení 2. světové války, kterou na uzdě neudrží ani silná mezinárodní organizace. Sovětský svaz dle něj bude postupovat prostřednictvím penetrace a vytvářením loutkových států na východ i na západ od svých hranic. Kennan také dodal, že počínání západních mocností v podstatě vedlo k ponechání východní Evropy napospas Sovětskému svazu (Nálevka, 2000a, s. 179).

Sovětský svaz byl do skončení druhé světové války, ale i po jejím skončení velmi úspěšný a většina z jeho cílů byla vyplněna. Až na zisk úžin. Do roku 1947 se Sovětskému svazu úspěšně podařilo sovětizovat celou východní Evropu, stát se okupační mocností východního Německa (tedy místa, které bylo pro Mackinderovu teorii velmi důležité) a držet si zde absolutní moc. Na Balkáně byla situace obdobná. Z této idylky se ale Sovětský svaz nemohl těšit dlouho a jeho geopoliticky výhodná situace se začala narušovat (Goodrich, 2011).

V roce 1947 došlo k první roztržce na území východního bloku. V tomto roce se totiž Stalin dostal do sporu s Titem, který plánoval vytvořit balkánskou federaci složenou z Albánie, Bulharska a případně Rumunska s výsadním postavením Jugoslávie. Stalin, který byl původně podporovatelem tohoto plánu, se nakonec rozhodl pro jeho zamítnutí. Důvody byly jasné. Obával se narušení integrity východního bloku a ztráty vlivu na území těchto států, které by pak mohly připadnout díky Marshallovu plánu do západní sféry vlivu. Každopádně po této roztržce již vztahy se Sovětským svazem nebyly tak pevné a Jugoslávie se pod Titem začala ubírat vlastním směrem (Nálevka, 2010, s. 29).

Další otřesy v usilovně budovaném nárazníkovém pásmu ve východní Evropě proběhly v NDR v roce 1953, Polsku v roce 1956, Maďarsku 1956 a v Československu v roce 1968. Tyto nepokoje měly jedno společné. Vždy byly Sovětským svazem velmi tvrdě potlačeny. V Maďarsku byly proti povstání nasazeny dokonce proudové stíhačky MIG 15 (Nálevka, 2000b, s. 31-33).

Podrobněji se zde budu věnovat okolnostem okupace Československa, jelikož ta je dle mne geopoliticky nejzajímavější. Pozice Československa byla ovlivněna existencí plánu na vedení války v Evropě, který vznikl v roce 1964. Československo v tomto plánu hrálo jednu z klíčových rolí. Události před okupací 21. srpna 1968 a samotná okupace jsou z geopolitického hlediska významné tím, jak se SSSR snažil odůvodňovat umístění jaderných zbraní ve svých východoevropských satelitech a tím pádem potenciálně i v Československu. Československo bylo specifické tím, že v této zemi neměl na rozdíl od ostatních ve východním bloku žádné vlastní divize, což chtěl SSSR změnit především díky strategickému významu Československa a také kvůli tomu, že by následně mohl jaderné zbraně v Československu umístit a argumentovat, že jsou v držení SSSR, a dále apelovat na nevyzbrojování západních států těmito zbraněmi a tím, že jimi mají disponovat pouze stávající jaderné mocnosti. Komplexní plán na vedení války v Evropě se v SSSR zrodil v roce 1964. Sovětští generálové ve velké míře vycházeli ze zkušeností vítězné etapy 2. světové války. Jejich hlavními cíli v případné válce byla nenadálost (snaha zaskočit protivníka na evropském bojišti nepřipraveného), rychlost a především snaha o omezení jaderného konfliktu (Sověti věřili, že když se použití jaderných zbraní omezí pouze na evropské bojiště, nezaútočí Spojené státy svými jadernými zbraněmi dlouhého doletu, aby nevyvolaly globální jaderný konflikt, a území samotného SSSR tak nebude ohroženo jadernými zbraněmi). Jaderné zbraně měly v první fázi konfliktu pro Sovětský svaz a jeho satelity význam ochromujícího prvku s účelem destabilizovat tanková vojska a znemožnit užití jaderných zbraní vojsk NATO. Československá socialistická republika zaujímala v uvedeném vojenském plánu významnou roli. Československé divize sovětské vojenské elity předurčily k vedení útoku v prvním sledu západního strategického směru (Fidler, 2003, str. 84-97).  

Proto je logické, že se Sovětský svaz snažil přesvědčit zástupce Československa o důležitosti přítomnosti sovětské armády (a také jaderných zbraní). Navíc události Pražského jara se staly reálným ohrožením vlivu SSSR na československém území. Československé politické elity v čele s Alexandrem Dubčekem ale odolávaly nátlaku z Kremlu a vojenskou přítomnost se nedařilo prosadit. Nejenže by zde nemohli mít Sověti jednotky, ale teoreticky by mohl Sovětský svaz přijít o území, se kterým jeho geostrategie počítala pro případ vedení evropské války. Proto není divu, že se nakonec Sovětský svaz pod záminkou zabránění kontrarevoluci rozhodl vojensky zasáhnout a dosadit nové politické elity a umístit zde své vojenské jednotky (Fidler, 2003, str. 110-112). 

Kuba jako karibská výspa

Na americkém kontinentu Sovětský svaz nikdy nezískal reálnou moc a nemohl zde umístit své vojenské jednotky. Je to dáno především tím, že Amerika spadala čistě do sféry vlivu mořské moci a USA se hodlala v tomto území zabránit šíření komunismu jakoukoliv cestou. Tohoto faktu si lze povšimnou díky tomu, že veškeré antikomunistické síly na území střední a Jižní Ameriky měly plnou podporu USA. Ideální ukázkou snahy SSSR o prosazení se v této oblasti a možnost získat geopoliticky výhodnou pozici u bran USA je takzvaná karibská krize z roku 1962. Touto událostí se ve svém textu budu zabývat hlouběji. Je to totiž jediný konflikt, kde se reálně střetla námořní moc s pozemní mocí na západní hemisféře a dokládá snahu SSSR vymanit se ze svého vězení v heartlandu a získat pozici ve vnějším půlměsíci, kterou může reálně ohrozit USA.

Opět zde nebudu nijak hluboce rozebírat události, které se v roce 1962 udály, omezím se pouze na základní fakta interpretovaná z geopolitické perspektivy. SSSR musel v 60. letech čelit přítomnosti amerických jaderných zbraní v Turecku a Itálii, což znamenalo přímé ohrožení pro SSSR. Samozřejmě se s tím musel Chruščov nějak vypořádat, ale technická vyspělost nosičů ruských jaderných zbraní v podstatě neumožňovala přímé ohrožení pro USA. Proto byl kubánský režim Fidela Castra (který se v této době již musel přiklonit k SSSR, jelikož USA mu v podstatě svou politikou nedaly jinou možnost) ohromným darem pro Sovětský svaz a znamenal možnost reálně ohrozit území USA sovětskými jadernými zbraněmi. Blízkost Kuby a Floridy byla přímo ideální pro zbraně středního doletu. V roce 1962 byla tedy ÚV KSSS schválena operace „Anadyr“. Výzvědné služby USA si však s mírným zpožděním všimly rozestavěných odpalovacích zařízení a reakce byla nekompromisní. Na Floridu byla vyslána 82. výsadková divize a 1. obrněná divize se přesunula do Georgie a na Guantanámo byla vyslána 1. divize námořní pěchoty a v Karibiku bylo seskupeno na 180 válečných plavidel (nemluvě o letounech B-52 s jadernými zbraněmi a přítomností osmi jaderných ponorek). Následně proběhla námořní blokáda Kuby. Tato reakce jasně dokladuje, že USA jsou ochotny ve své sféře vlivu nasadit jakékoliv prostředky ať již k zastrašení, či případnému zničení nepřítele. Posléze následovala námořní blokáda Kuby a následné stažení ruských dopravních lodí. Sovětský svaz se de facto jeví jako poražený. Musel z Kuby stáhnout své rakety a také letadla a přišel o předsunutou základnu, ze které byl schopný ohrozit USA. Na druhou stranu ale udržel Castrův režim a dokázal USA přinutit ke stažení amerických raket z Turecka a částečně z Itálie. Takže pomyslně posílil bezpečnost svého jádrového území (Nálevka, 2010, s. 117-120).  

Blízký východ (suezská krize a Afghánistán)

V této části textu se hodlám zabývat snahou Sovětského svazu prosadit se v území řazeného do Mackinderova vnitřního půlměsíce (otázka statutu Suezu), ale také snahou upevnit si pozici v heartlandu (intervence v Afghánistánu). Mohla by zaznít námitka, jak mohu považovat Afghánistán za Blízký východ. Proto je nutno poznamenat, že budu vycházet z širšího vymezení Blízkého východu dle G8, jež Afghánistán do tohoto regionu zařazuje.  

První analyzovanou událostí je tedy suezská krize z roku 1956. V té se snažil Sovětský svaz využít především britské a francouzské agrese směrem k Egyptu, kde se právě Násir rozhodl zestátnit Suezský průplav. Ten zestátnil proto, aby mohl financovat megalomanský projekt stavby Asuánské přehrady. Navíc se mu podařilo dosáhnout stažení britských vojáků. Velká Británie tedy s Francií a Izraelem podnikly operaci Mušketýr. Důležité je poznamenat, že Britové se cítili ohroženi tím, že by ztratili vliv v Egyptě a především pak možnost kontroly extrémně významného škrtícího bodu v podobě Suezského průplavu, který právě britské obchodní námořnictvo tak hojně využívá pro urychlení obchodu s Asií.  Operace Mušketýr dopadla vojensky velmi úspěšně. Problém nastal v okamžiku, kdy USA kroky Francie, Velké Británie a Izraele tvrdě odsoudily a byly ochotné proti svým spojencům vystoupit a uvalit i sankce. Této situace využil i Sovětský svaz, který podpořil americkou iniciativu ve Valném shromáždění OSN a Moskva začala okamžitě stahovat k tureckým hranicím své pozemní jednotky a uvedla do stavu bojové pohotovosti černomořskou flotilu. Zajímavé je, že dokonce nabídla prezidentovi Eisenhowerovi možnost společné intervence s cílem udržet klid na Blízkém východě. Tento krok byl prezidentem Eisenhowerem zamítnut (Nálevka, 2000a, s. 82). Proč se ale Moskva tak ochotně nabídla k potenciální spolupráci se svým nepřítelem? Dá se předpokládat, že záměrem bylo vytvořit společnou okupační správu země a tím získat přístup k Suezu jakožto klíčovému bodu a tím také k trvale nezamrzajícímu moři. V opačném případě by hrozilo, že by nepřátelský stát získal moc nad průplavem a mohl by ho ovládat dle svých představ.

Druhou sledovanou událostí je invaze do Afghánistánu z roku 1979, která probíhala až do roku 1989. Zaměřím se především na geopolitický význam Afghánistánu. V roce 1978 proběhl levicový převrat, ve kterém byl vojenský režim sesazen. Do čela se dostala levicová Lidová Demokratická strana (LDSA), která byla rozdělena na dvě vnitřní frakce. Sovětský svaz velmi rychle nový režim uznal a začal s ním spolupracovat. Uvnitř lidové strany ale panovaly rozepře a nakonec vše vyvrcholilo krizí v Herátu. Poté již se soustavně debatovalo o vojenském zásahu. O intervenci nakonec rozhodla skupinka: Andropov, Brežněv, Gromyko a Ustinov. V prosinci pak proběhlo rozmístění jednotek a začala desetiletá neúspěšná válka, která nakonec přežila i samotného Brežněva a ukončil jí pak až Gorbačov v roce 1989 (Nálevka, 2010, s. 164 – 166).

Afghánistán sice nebyl bohatý na suroviny, ale sloužil jako sekundární bojiště, na kterém chtěl SSSR ukázat svou moc, kterou je ochoten uplatnit v prostoru vnitřního půlměsíce. Navíc v té době panovala v USA geopolitická teze Brzezinského, který tvrdil, že Sovětský svaz by mohl proniknout právě přes Afghánistán a Írán (kde se po íránské islámské revoluci prosadil teokratický režim v čele s ajatolláhem Chomejním) k Perskému zálivu a Indickému oceánu. Naopak Brežněv a lidé z ÚV KSSS se obávali narůstajícího vlivu islámu u sovětských hranic. Každopádně mise skončila vojenským debaklem SSSR a předznamenala pád sovětského impéria a na Blízkém východě od té doby panovaly silně protisovětské nálady (Nálevka, 2010, s. 166).  

Závěr

Jak jsem již v úvodní části psal, SSSR se sice podařilo získat největší území právě po skončení druhé světové války, ale právě tento významný územní zisk, prosazení komunistických režimů ve východoevropských satelitech a neúspěšné snahy o prosazení ve vnitřním půlměsíci (a koneckonců i ve vnějším) Sovětský svaz pouze vojensky a ekonomicky vyčerpaly. Sovětské síly se musely štěpit a ekonomicky, ale též sociálně se tento kolos umístěný v údajně nejlepší obranné pozici, v heartlandu, totálně zhroutil v letech 1989 až 1991. Pro Rusy to byla velká rána. Silný stát je pro ně důležitější než demokracie a tradičně slyší právě na ideu velkého a silného Ruska. O takové Rusko ale s pádem Sovětského svazu  přišli a heartland se po čas studené války skutečně stal sovětským vězením, ve kterém si Rusové mohli dělat, co chtěli. Mimo heartland tomu bylo ale jinak.

Rozhodujícím územím tedy nebyl heartland a jeho držení, ale byl to spíše Spykmanův Rimland, který rozhodl o výsledku studené války a o tom, že Spykman se svou teorií vystihl reálie studené války spíše než Mackinder. 

Bibliografie

  • Fidler, Jiří (2003): 21. 8. 1968 Okupace Československa - Bratrská agrese. Havran, Praha. 
  • Kissinger, Henry (1994): Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Prostor, Praha.
  • Kořan, Michal (2008): Jednopřípadová studie. In.: Drulák a kol. (2008): Jak zkoumat politiku. Portál, Praha, s. 29 – 60.
  • Mackinder, Halford J (1943): The Round World and the Winning of the Peace. Foreign Affairs, Vol. 21, No. 4 (July 1943), s. 595-605.
  • Mackinder, Halford J. (2004): The geographical pivot of history (1904). The geographical Journal, Vol. 170, No. 4 (Dec. 2004), s. 298-321.
  • Meinig, Donald, W. (1956): Heartland and Rimland in Eurasian History. The Western Political Quarterly, Vol. 9, No. 3 (Sep. 1956), s. 553-569.
  • Hanks, Robert J. (1980): THE UNNOTICED CHALLENGE: Soviet Maritime Strategy and the Global Choke Points. Institute for Foreign Policy Analysis, Cambridge.
  • Nálevka, Vladimír (2010): Horké rkize studené války. Vyšehrad, Praha.
  • Nálevka, Vladimír (2000a): Světová politika ve 20. století (I.). Nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha.
  • Nálevka, Vladimír (2000b): Světová politika ve 20. století (II.). Nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha.
  • Wallerstein, Immanuel (2005) Úpadek americké moci: USA v chaotickém světě. Sociologické nakladatelství, Praha.

Internetové zdroje

  • Friedman, George (2008): The Geopolitics of Russia: Permanent Struggle. Dostupné na: www.stratfor.com (29. 11. 2011).
  • Goodrich, Lauren (2011): Russia: Rebuilding an Empire While It Can. Dostupné na: www.stratfor.com (29. 11. 2011).

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Text neprošel jazykovou korekturou

Titulní obrázek převzat z: http://www.allcountries.org/maps/ussr_maps.html

Jak citovat tento text?

Holík, Josef. Geopolitika Sovětského svazu v letech 1945 až 1989 [online]. E-polis.cz, 10. únor 2012. [cit. 2017-09-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/geopolitika-sovetskeho-svazu-v-letech-1945-az-1989.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(