Případ Lubanga: skutečný začátek Mezinárodního trestního soudu

 25. duben 2012  Nikola Klímová   komentáře

Soudních kauz, které jsou dennodenně rozebírány v českém i zahraničním tisku, je poslední dobou nespočetné množství. Některým případům je věnována notná „mediální masáž“ a veřejnost o nich bývá zpravidla velice dobře informována. Na druhou stranu existují soudní procesy, které projdou zprávami téměř bez povšimnutí. Takovým byl i soud oživující občanskou válku v Demokratické republice Kongo.

Případ Lubanga: skutečný začátek Mezinárodního trestního souduPřípad Lubanga: skutečný začátek Mezinárodního trestního soudu

Soudních kauz, které jsou dennodenně rozebírány v českém i zahraničním tisku, je poslední dobou nespočetné množství. Některým případům je věnována notná „mediální masáž“ a veřejnost o nich bývá zpravidla velice dobře informována. Na druhou stranu existují soudní procesy, které projdou zprávami téměř bez povšimnutí. Takovým byl i soud oživující občanskou válku v Demokratické republice Kongo.

V polovině března vydal Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu rozhodnutí o vině bývalého vůdce konžských povstalců Thomase Lubangy. Jeho odsouzení je zásadním mezníkem v mezinárodním právu vůbec. Čím je jeho případ tak zvláštní? Thomas Lubanga je totiž prvním člověkem, který byl potrestán za využívání dětských vojáků v ozbrojených konfliktech.[1]  

Případ Lubanga a konžské války

Tento soudní proces, který započal již v roce 2008, soudí události z tzv. druhé konžské války, která probíhala v letech 1998-2003. Pro svou rozsáhlost je konflikt označován také jako Velká africká válka. Zúčastnilo se ho celkem 9 států a velký počet ozbrojených nevládních (povětšinou rebelských) skupin.[2] Konžský prezident Laurent-Désiré Kabila tehdy vyhostil jednotky rwandské a ugandské armády, které se pohybovaly na severovýchodě země za účelem zajištění bezpečnosti hraničního pásma.

Do Konga v průběhu 90. let hojně přicházeli příslušníci kmene Hutuů ze sousední Rwandy. Co hůře, většina z imigrantů byla členy milic Interahamwe, které se zasloužily o zmasakrování rwandského kmene Tutsiů. Hutuové hledali útočiště a zároveň základnu, z níž by mohli i po konci nejhorší genocidy v moderní době podnikat nájezdy na rwandské hranice. Tehdejší konžský diktátor Mobutu slíbil milicím ochranu výměnou za politickou podporu jeho osoby. Hutuové pokračovali ve svém řádění a za oběti jim začali padat i Banyamulengové (Zairští Tutsiové).[3] Proti diktátorovi se spojili konžští povstalci a s podporou Ugandy a Rwandy vytvořili Spojenectví demokratických sil pro osvobození Konga-Zaire (AFDLC), kde se vedení ujal Laurent-Désiré Kabila. AFDLC dokázala rychle postupovat přes území země, neboť Mobutu nedokázal zmobilizovat potřebné vojenské síly. V květnu 1997 vpochodovaly jednotky AFDLC do Kinshasy a ovládly strategické budovy v hlavním městě. Mobutu tehdy uprchl ze země a Laurent-Désiré Kabila se prohlásil prezidentem s okamžitou platností.[4]

Kabila se snažil nastolit v zemi znovu pořádek. Vyhoštění rwandských a ugandských vojáků byl pouhý začátek. Základy své síly našel Kabila především v autoritářském výkonu své funkce, kvůli čemuž se od něj mnoho jeho demokratických přívrženců odvrátilo. Uganda a Rwanda navíc odmítly vydat svou národní bezpečnost všanc novému konžskému despotovi a společně zaštítily nově vzniklou povstaleckou skupinu Konžské shromáždění za demokracii (RCD).[5] Kabila však získal na svou stranu Angolu, Namibii, Zimbabwe, Čad, Súdán a Libyi, díky nimž dokázal potlačovat povstalecké vzpoury a zatlačit RCD na východní okraj Zairu (Kambale, 2009). Neúspěch RCD neodradil povstalce ani Rwandu s Ugandou od iniciování dalších ofenziv. Od února 1999 začala Uganda podporovat novou povstaleckou skupinu Hnutí za osvobození Konga (MLC), které velel Jean Pierre Bemba.  

Iturijský konflikt

Zde se již dostáváme k Thomasu Lubangovi, pro kterého bylo MLC jakousi platformou, kde započal svou vojenskou a povstaleckou kariéru. Rámec MLC byl pro něj nedostačující a Lubanga založil Unii konžských patriotů (UPC), která se primárně soustředila na oblast Ituri ležící na severu země.  Tento region, bohatý na nerostné suroviny, je obýván dvěma etniky – zemědělsky žijícím kmenem Lendu a pasteveckým kmenem Hema, nad kterým držela ochrannou ruku právě UPC. V roce 2002 Lubanga připojil k UPC ještě militantní složku, kterou pojmenoval Patriotistické síly za osvobození Konga (PFLC).[6]

Soužití kmenů Lendu a Hema nebylo vždy bezproblémové. První spory nastaly již za koloniální éry, kdy došlo k hádkám o vlastnictví půdy a její další využití. Belgičtí kolonizátoři navíc tehdy dlouhodobě upřednostňovali právě kmen Hema, který se stal vzdělanějším a samozřejmě také bohatším. V roce 1973 byl navíc vydán nový pozemkový zákon, který dovoloval komukoliv koupit půdu, již neobýval, a následně vystěhovat dosavadní vlastníky. Kmen Hema tohoto zákona zneužíval do té míry, že celé rodiny kmene Lendu musely prchat z oblasti.[7] Situace v Ituri se ještě více vyhrotila po roce 1994, kdy na toto území prchaly masy Hutuů ze Rwandy bezprostředně po genocidě. Se začátkem první konžské války se v Ituri objevily Ugandské lidové obranné síly (UPDF) doprovázené vzbouřenci z RCD. Armády však nepřinesly klid a mír, ale spíše zbraně, které se staly účinnými pomocníky v kmenových bojích o půdu a její vlastnictví. UPDF se navíc rozhodly učinit z Ituri samostatnou konžskou provincii a i přes protesty RCD svěřily veškerou vládu kmeni Hemu. Právě tento čin by se dal považovat za symbolický počátek iturijského konfliktu.[8] V Ituri proti sobě bojovaly nejen jednotlivé kmeny, ale také povstalecké skupiny a situace na bojišti byla velice nepřehledná. V každém případě docházelo k etnickým čistkám, vraždám, krádežím, znásilňování a únosům. Thomas Lubanga sehrál v této občanské válce velice významnou roli, neboť kontroloval náborovou činnost UPC a PFLC a sám dohlížel na trénink dětských vojáků, které poté nasazoval v bojích. V iturijském konfliktu padlo celkem 60 000 lidí, z velké většiny civilistů.[9]  

Klíčový rozsudek

Vzhledem k závažnosti a krutosti činů vydal 10. února 2006 Mezinárodní trestní soud zatykač na Thomase Lubangu, který se měl zodpovídat ze zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a především ze zneužívání dětí jakožto vojáků bojujících v Ituri. Za pomoci Demokratické republiky Kongo a francouzské vlády byl Lubanga dopaden 17. března 2006 a ještě téhož dne deportován do Haagu. Soudní proces započal až v lednu roku 2009 a slyšení probíhala s přestávkami do března 2012.[10] Bohužel se nepodařilo najít dostatek důkazů, které by Lubanga usvědčily z plné míry spáchaných zločinů. Hlavní obvinění se tedy týkalo pouze náboru dětských vojáků pod 15 let, trénování dětských vojáků a jejich dalšího nasazení v ozbrojených konfliktech.[11]  Rozsudek, který padl 14. března 2012, shledal Thomase Lubangu vinným z výše uvedených zločinů. Prozatím sice nebyla určena výše trestu, každopádně Lubangovi hrozí doživotí.[12] Mezinárodní trestní soud nesmí odsoudit obviněného k trestu smrti. Lubangův proces je důležitým mezníkem v historii Mezinárodního trestního soudu.

Lubanga byl totiž jeho historicky prvním zadrženým. Navíc je také prvním člověkem na světě, který byl odsouzený za nasazování dětských vojáků do válečných konfliktů. Rozsudek nad Lubangou byl také prvním, který Mezinárodní trestní soud kdy vydal. 

Problematika fungování Mezinárodního trestního soudu  

Samotný Mezinárodní trestní soud vznikl z důvodu potřeby určitého stálého soudního tělesa, které by dokázalo soudit závažné zločiny z celého světa. Předchůdci Mezinárodního trestního soudu byly mezinárodní trestní tribunály, a to Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR) a Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Tato dvě tělesa byla vytvořena ad hoc a jejich hlavním nedostatkem byl pouze vymezený okruh působnosti. Tribunály navíc musely být schopné potrestat obviněné zločince v určitém časovém úseku. Představa, že by po každé genocidě či válečném konfliktu OSN zřídila nový trestní tribunál, se jevila jako zcela scestná.

Na konci 90. let byl na půdě OSN nalezen konsensus, který vyvrcholil podepsáním Římských smluv v roce 1998, jež zakládaly nové justiční těleso pod názvem Mezinárodní trestní soud. Jeho hlavní náplní je trestání zločinů proti lidskosti, válečných zločinů, sexuálních válečných zločinů, zločinů genocidy a do budoucna se hovoří také o možnosti trestat zločiny agrese. Mezinárodní trestní soud je v současné době uznáván 121 státy světa.

Zde je nutné zmínit případ České republiky, která byla jednou ze zakladatelských zemí a stála u podpisu Římských smluv již v roce 1998. Motivace jejich přijetí se zcela vymyká obvyklým argumentům a také délka ratifikačního procesu překračuje běžné meze. Na půdě českého parlamentu se Římské smlouvy projednávaly celkem třikrát. Důvodem jejich nepřijetí v letech 2000 a 2001 byly především pochybnosti o nutnosti existence Mezinárodního trestního soudu, dále poukazování na rozpory Římských smluv s Ústavou ČR a také skepticismus odvolávající se na neuznání soudu Ruskem, Čínou a USA. Ratifikace proběhla úspěšně až v roce 2007, a to nikoliv díky tomu, že by česká politika hájila etickou stránku Smluv. Česká republika musela učinit zcela pragmatický krok, protože se ocitla v situaci, kdy měla v první polovině roku 2009 předsedat Radě EU a hlavní agenda vymezovala jasný prioritní cíl – přemluvit co nejvíce členských států EU, aby se připojily či ratifikovaly Římské smlouvy. Byli jsme tak v pozici, kdy bychom sami sobě museli posílat upozornění, což by vyznělo skutečně velice bizarně.

Na hlavní problém, který je v souvislosti s Mezinárodním trestním soudem zmiňován, jsme již narazili u případu České republiky. Soud je sice uznáván 121 státy světa, mezi ně však nepatří hlavní světové mocnosti Rusko, Čína a USA, mnoho afrických států a samozřejmě také téměř všechny státy Blízkého východu.[13] Vyvstává tu tedy otázka funkčnosti celého tělesa. Dokud budou na světě existovat země, které Mezinárodní trestní soud neuznávají, bude pro zločince možné skrývat se před spravedlností. Třeba i do konce života. Příkladem může být súdánský prezident Omar Bašír, syn libyjského diktátora Saíf Islám Kaddáfí či někteří vůdci konžských milicí.

Dalším argumentem, který hovoří proti Mezinárodnímu trestnímu soudu, je omezené pole potrestaných viníků a také příliš nízký, někdy dokonce žádný, pozorovatelný pozitivní efekt v případě potírání zločinů proti lidskosti. Thomas Lubanga je možná prvním člověkem, který byl odsouzen za využívání dětských vojáků, nicméně problém únosů a následné internace velmi malých dětí do vojenských výcvikových táborů tím nezmizí. Dětští vojáci budou zneužíváni do té doby, dokud bude v zemi dostatek malých lehkých ručních zbraní (SALW) získaných prostřednictvím ilegálního obchodu. Ani ne desetileté děti budou dále střílet, dokud nebude zajištěna certifikace obchodu s nerostnými surovinami, které se (a zde musím říci bohužel) nacházejí na územích nestabilních afrických států. Tomu ale nepomůže Mezinárodní trestní soud. Zde je řada na jednotlivých národních vládách, nadnárodních korporacích a mezinárodních organizacích. Na základě zkušenosti je však nutné přidržet se pesimismu a zdůraznit, že situace se začne řešit až ve chvíli, kdy se to začne někomu hodit více než současný status quo.            

Seznam literatury

Odovedna redaktorka: Bc. Petra Slavikova

Odpovedna korektorka: Bc. Hana Styblova

Obrazek prevzat z: http://www.guardian.co.uk/global-development/2012/apr/12/congo-reparations-lubanga-child-soldiers


[1] Hospodářské noviny. Tribunál v Haagu udělil historický trest za dětské vojáky ( http://hn.ihned.cz/c1-55053660
-tribunal-v-haagu-udelil-historicky-trest-za-detske-vojaky?utm_source=mediafed&utm_medium=rss&utm_
campaign=mediafed, 18. 4. 2012).

[2] Global Security. Congo Civil War ( http://www.globalsecurity.org/military/world/war/congo.htm , 18. 4. 2012).

[3] World Refugee Day 2011. A Banyamulenge Survivor ( http://worldrefugeeday2011.com/1408, 18. 4. 2012).

[4] Global Security. Congo Civil War ( http://www.globalsecurity.org/military/world/war/congo.htm , 18. 4. 2012).

[5] Global Security. Rassemblement conglais pour la democratie (RCD) ( http://www.globalsecurity.org/military/
world/para/rcd.htm, 18. 4. 2012).

[6] IRIN. DRC: Who´s who in Ituri – militka organisations, leaders ( http://www.irinnews.org/Report/53981/DRC-Who-s-who-in-Ituri-militia-organisations-leaders, 18. 4. 2012).

[7] Shared Humanity. Eastern Democratic Republic of the Congo Early Warning Brief: Gross Human Rights Violations Warnings ( http://www.sharedhumanity.org/country.php?heading=Eastern%20Democratic %
20Republic%20of%20the%20Congo%20Early%20Warning%20Brief:, 18. 4. 2012).

[8] Human Rights Watch. Background to the Hema-Lendu Conflict in Uganda-controlled Congo ( http://www.hrw.org/legacy/backgrounder/africa/hemabckg.htm , 18. 4. 2012).

[9] BBC News. Easters DR Congo rebels to disarm ( http://newsvote.bbc.co.uk/mpapps/pagetools/print/news.bbc .
co.uk/2/hi/africa/6158331.stm, 18. 4. 2012).

[10] Coalition for the International Criminal Court. Lubanga Case ( http://www.iccnow.org/?mod =
drctimelinelubanga, 18. 4. 2012).

[11] Lubanga Trial. What is Lubanga charged with? ( http://www.lubangatrial.org/qa/, 18. 4. 2012).

[12] Coalition for the International Criminal Court. Lubanga Case ( http://www.iccnow.org/?mod =
drctimelinelubanga, 18. 4. 2012).

[13] International Criminal Court. The States parties to the Rome Statut ( http://www.icc-cpi.int/Menus/ASP/
states+parties/, 18. 4. 2012).

Jak citovat tento text?

Klímová, Nikola. Případ Lubanga: skutečný začátek Mezinárodního trestního soudu [online]. E-polis.cz, 25. duben 2012. [cit. 2017-06-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/pripad-lubanga-skutecny-zacatek-mezinarodniho-trestniho-soudu.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Nikola Klímová

Autor:

Šéfredaktorka zabývající se především oblastí mezinárodních vztahů, zahraniční politiky a mezinárodního práva. V e-Polis začínala v rubrice Ze zahraničního dění.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(