Principy evropského smluvního práva

 18. duben 2006  Petra Myšáková   komentáře

V současné době žádný jednotný evropský Kodex, který by se týkal problematiky soukromého, resp. smluvního práva. Nicméně myšlenka existence tohoto Kodexu není do budoucna považována většinou autorů za zcela nereálnou.Samotná podstata Evropského společenství – tedy existence jednotného vnitřního trhu však přímo vyžaduje, aby k těmto unifikačním snahám přistupováno bylo a byla tak odbourávána nejistota účastníků právních vztahů.

Principy evropského smluvního právaPrincipy evropského smluvního práva

Jako základ pro hmotně právní unifikaci v Evropě?

V současné době žádný jednotný evropský Kodex, který by se týkal problematiky soukromého, resp. smluvního práva. Nicméně myšlenka existence tohoto Kodexu není do budoucna považována většinou autorů za zcela nereálnou.

Samotná podstata Evropského společenství – tedy existence jednotného vnitřního trhu však přímo vyžaduje, aby k těmto unifikačním snahám přistupováno bylo a byla tak odbourávána nejistota účastníků právních vztahů.

Unifikační snahy jsou v současné Evropě vnímány jako snahy pozitivní a naopak názory zcela odsuzující unifikaci patří v současné době v Evropě k menšinovým.

První myšlenky ohledně této unifikace je nutno spojit se Sympóziem konaným v roce 1974 v Kodani, dále pak Sympóziem z roku 1976 s názvem „New Perspectives for a Common Law of Europe“, v roce 1980 docházelo k dalším diskuzím na toto téma a konečně v roce 1982 došlo k ustavení Komise pro evropské smluvní právo (dále jen Komise) za účelem formulování obecných principů smluvního práva pro země EHS (tato Komise bývá podle svého předsedy označována jako Landoova).

Také Evropský parlament ve svých rozhodnutích (C 158/400 z roku 1989 a C 205/518 z roku 1994) navíc zdůraznil i konečný úkol Komise, a to vypracovat návrh jednotného evropského Kodexu soukromého práva.

Celá Komise započala svou práci již v roce 1982, její složení vykazuje některá specifika, která ji pak odlišují od podobných skupin – jde o skupinu nezávislých právníků, odborníků z praxe a také akademiků, kteří nevystupují jako vyslanci svých států, tedy nejsou jmenováni vládami jednotlivých členských států, a tak postrádají onu závislost, která byla např. kritizována v souvislosti s přípravou Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží..

Komplexní systém argumentů, které pro přijetí takových Principů uvádí autoři Lando a Beale (2001, 21). Nutnost jejich formulace v rámci evropského smluvního práva jako základu pro pozdější Kodifikaci spojují autoři uvedené publikace s následujícími výhodami v případě, že se tato unifikační snaha setká s přijetím:

  1. umožnění přeshraničního obchodu uvnitř Evropy – resp. tedy jeho mnohonásobný rozvoj za situace, kdy budou odstraněny rozdíly v úpravách mezi jednotlivými národními právními řády, za dnešní situace jsou náklady na takového kontrakty mnohem vyšší (náklady zvýšené o platby za informace o právním řádu mého smluvního partnera), než budou za situace, kdy bude každá ze smluvních stran mít jistotu o právním řádu, který se bude aplikovat
  2. posílení jednotného evropského trhu – jako důsledku, který vyplyne z odstranění překážek, jako které jsou vnímány právě rozdíly v jednotlivých právních úpravách
  3. vytvoření infrastruktury pro jednotnou komunitární úpravu smluvního práva
  4. Principy jako vodítka sloužící národním soudům a zákonodárcům v otázkách interpretace a tvorby nové úpravy v oblasti smluvního práva
  5. překlenutí rozdílů mezi právem kontinentálním a systémem common law.

Podobně jako tyto Principy jsou dále známy ještě tzv. Zásady mezinárodních obchodních smluv jako výsledek práce UNIDROIT (Institut International pour l´Unification du Droit, který byl založen v roce 1929 a sídlí v Římě). Původní projekt, později přejmenovaný na „Preparation of Priciples for International Commercial Contracts“ přinesl své ovoce v roce 1994.[1] Jejich specifikum spočívá v tom, že na rozdíl od Principů evropského smluvního práva, které lze charakterizovat jako úpravu teritoriální, avšak vztahující se na všechny typy smluv, je tato úprava zaměřena univerzálně, a to na všechny vztahy mezi obchodníky navzájem (Rozehnalová 1997, 78). Za zdroje této úpravy lze považovat (Lopot-Rodriguéz 2003, 148): americkou úpravu v Uniform Commercial Code, Restatement (Second) of the Law of Contracts, návrh nového civilního Kodexu v Nizozemí, civilní Kodex Quebecku z roku 1992 a dále např. civilní Kodex Alžíru z roku 1975.

V určitém ohledu bych hodnotila Principy evropského smluvního práva podobně jako americkou úpravu v této oblasti – tzv. Restatement, resp. Restatement Second of Conflict Law, který byl publikován v roce 1981. Restatement lze podobně jako Uniform Commercial Code vnímat jako jeden ze vzorů pro tvorbu samotných Principů. Podobně jako v Restatementu lze najít i ve zkoumaných Principech jednotlivé články, které jsou doprovázeny poznámkami (comments) a odborným komentářem (illustration). Zásadní rozdíl ale spočívá ve skutečnosti, že v případě Restatementu jde o jakési „sesbírání práva“ (americký přístup je charakteristický odmítnutím tzv. pevných řešení, zatímco Evropa se právě pevná řešení pokouší najít – toho budiž Principy důkazem), zatímco Principy evropského smluvního práva lze hodnotit jako průsečík názorů na zkoumané otázky mezi systémy common a continental law. Oba tyto instrumenty lze charakterizovat jako nezávazné a oba bych označila jako tzv. soft law. Principy pak mají především sloužit jako jakýsi první návrh na cestě k vytvoření evropského Kodexu soukromého práva.

Samotné Principy jsou formulovány jako krátké základní pravidlo, které je doprovázeno komentářem, ve kterém je mj. objasněn i úmysl jeho tvůrců, následují poznámky, které odkazují na úpravu v jednotlivých právních řádech, poukazují na konkrétní příklady aplikace jednotlivých článků, v čemž také tkví jejich obrovský význam, a to zejména pro subjekt, který se s těmito Principy setká poprvé.

Komise samotná používala při své práci metodu analýzy a následné komparace, a tak se pokoušela najít určité společné znaky národních úprav v Evropě – proto je celá práce charakterizována vysokým stupněm abstrakce, tuto však nelze vnímat jako negativum. Právě ze strany kritiků bývá přílišná obecnost Principů považována za negativum, je ale třeba mít na paměti, že jde stále jen o „principy“, tzn. základ budoucí úpravy, kdy obecnost rozhodně na škodu není. Je tedy jasné, že ne každý právní řád měl při formulaci konkrétního principu stejný podíl na jeho konkrétní podobě.

Kromě analýzy jednotlivých právních řádů členských států ES brala Komise v úvahu i další specifické úpravy, např. právě Vídeňskou úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a dále např. i zmíněnou úpravu americkou. Komise se tak očividně snažila brát v úvahu veškeré okolnosti, které by mohly mít na tvorbu budoucího Kodexu vliv (Lando, Beale 2000, 21).

V roce 1995 byly poprvé vydány jako tzv. Zásady – Principy evropského smluvního práva (Part 1). Jejich první část obsahovala otázky plnění a neplnění smlouvy a prostředky právní ochrany. O tři roky později byly Evropské zásady revidovány (Part I., II.) a doplněny o otázky uzavírání, výkladu a obsahu smluv a o úpravu zmocnění zástupce zavazovat zmocnitele, tato revize byla zveřejněna v roce 2000. A v roce 2003 byla vydána třetí část (Part III.), která obsahuje pravidla započtení, postoupení pohledávky, převzetí dluhu atd.

Cílem mého pojednání není rozebírat samotné Principy, nicméně se pokusím shrnout určité základní znaky těchto Principů, z nichž mnohé jsem již naznačila výše:

  1. nezávaznost těchto Principů – jak jsem již naznačila výše, nemají tyto Principy formu mezinárodní smlouvy a jako takové nejsou ani výsledkem normotvorné činnosti jakéhokoliv orgánu Společenství, v tomto smyslu označují někteří autoři tento počin za tzv. umělý útvar (Rozehnalová 1997, 78)
  2. jedná se o systém autonomní, jehož největším problémem bylo překlenout rozdíly v pojetí jednotlivých institutů v rámci common law a v rámci kontinentálního práva
  3. důkazem autonomie těchto Principů je i existence samostatných interpretačních pravidel – kdy např. přednost dostává společný zájem stran před doslovným významem slov
  4. charakteristické členění převzaté ze systému common law – Article 1:102 znamená Chapter 1, Section 1, Article 1
  5. nezbytný „předstupeň“ pro budoucí evropskou Kodifikaci – ať už smluvního práva obecně nebo „pouze“ závazkového práva.

Lze říci, že v posledním desetiletí nabral vývoj týkající se jednotné evropské Kodifikace poměrně rychlý spád.

V říjnu 1999 rozhodla Evropská komise o potřebě vytvoření studie, která se bude zabývat problematikou nutností přiblížení jednotlivých národních úprav v otázkách civilních na území ES, a zpracováním této studie pověřila Evropská komise Radu Evropské unie a samotnou Komisi pro evropské smluvní právo.

V červenci 2001 pak Komise pro evropské smluvní právo publikovala svoje Sdělení (Communication – nejsou zde upravovány konkrétní smluvní typy, ale pouze základní právní instituty) v této otázce (COM 2001 398 final) – Komise především vyzývala všechny subjekty – „private sector and civil society“ (Evropský parlament, Evropskou komisi, ale také různé obchodní organizace, právnické fakulty, odborníky z praxe…), aby vyjádřili svou představu o budoucí úpravě dané oblasti.

Problémy, které vyplývají z nejednotné evropské úpravy této oblasti, měly být podle tohoto Sdělení řešeny takto:[2]

  1. tzv. „ no EC action option“ – řešení problémů, které vyplývají a v budoucnu ještě vyplývat budou z nejednotné evropské úpravy v dané oblasti, přenechat samotnému trhu, limity budou stanoveny pouze úpravou soutěžního práva, specifická legislativní intervence se v návrhu tohoto řešení nepředpokládá
  2. tzv. „Restatement option“ – stávající problémy překlenout pomocí nezávazných Principů smluvního práva, které budou sloužit jako vodítko nejen pro strany, které budou vstupovat do smluvních vztahů, ale také pro národní soudy a národní legislativu, zde ale nastupuje problematický článek 3 Římské úmluvy, tak jak je rozebrán výše
  3. tzv. „Review option“ – podrobit revizi a vylepšit stávající komunitární úpravu v dané oblasti (odstranit inkonsistenci v úpravě, vyplnit mezery, přizpůsobit se současným požadavkům jednotného evropského trhu), učinit ji více koherentní a předvídat do budoucna jednotlivé problematické situace
  4. řešit stávající situaci přijetím nového instrumentu na komunitární úrovni, jež bude kombinací obecných aspektů smluvního práva a konkrétních problematických otázek – v rámci tohoto bodu existuje množství variant jednotlivých řešení, které jsou víceméně kombinací tří základních kritérií (Staudenmayer 2002, 37): povaha tohoto právního instrumentu (má jít o přímo aplikovatelné nařízení nebo spíše o formu nezávazného doporučení?), rozsah aplikace tohoto nového instrumentu (má exitovat možnost smluvních stran zvolit si tento instrument podobně jako použitelné práva nebo bude tento instrument aplikován standartně bez ohledu na vůli smluvních stran?), posledním kritériem je, co si počít s národním právním řádem (má být novou úpravou zcela nahrazen nebo paralelně existovat vedle evropského smluvního práva?).

Pokud se tedy „veřejnost“ shodne na nutnosti řešení tohoto problému dle bodu 4, pak Komise vyžaduje, vzhledem k výše uvedenému, odpověď právě na následující otázky:

  1. charakter takového přijatého instrumentu – nařízení?, směrnice?
  2. vztah k národní legislativě – její náhrada nebo její koexistence s komunitárním právem?
  3. rozdíly mezi pravidly závaznými a nezávaznými obsaženými v této úpravě
  4. možnost smluvních stran vybrat si tento komunitární instrument nebo jeho automatická aplikace?

Odpovědi na své otázky dostala Komise pro evropské smluvní právo v průběhu let 2001 a 2002 – např. Rada Evropské unie se jasně vyjádřila, že proti harmonizaci v dané oblasti nic nenamítá, Evropský parlament byl ještě radikálnější, když navrhoval, aby byla do konce roku 2010 přijata závazná úprava evropského smluvního práva. Další subjekty, které se k dané otázce vyjádřily, se v přístupech poměrně lišily – někteří navrhovali formu nezávazného instrumentu, jiní naopak instrumentu závazného a další pak revizi stávajícího práva ES (acquis communitaire) v kombinaci s přijetím nezávazného instrumentu ve formě např. nezávazných principů.

V únoru 2003 učinila Komise pro evropské smluvní právo ve vývoji směrem k jednotnému evropskému smluvnímu právu další dílčí krok, publikovala pod označením COM 2003 68 final tzv. Akční plán – Action Plan (tento měl jak revidovat stávající „acquis“ v oblasti závazkového práva, protože problémy evropského smluvního práva nevznikají pouze v důsledku rozdílností mezi národními úpravami, ale také díky nekonzistenci práva komunitárního, tak např. vytvořit obecné podmínky pro obchodní kontrakty, které by byly platné v rámci celého ES, tedy v tomto případě jde již o úpravu konkrétních smluvních typů). Podobně jako v roce 2001 i teď si Komise pro evropské smluvní právo vyžádala názory dotčených subjektů, než učiní další kroky směrem ke sjednocení předmětné úpravy.

Co uvést závěrem k problematice Principů evropského smluvního práva? V souladu s mnohými autory (Truilé-Marengo 2004, 463) je jasné, že smlouvy jsou hnacím motorem pro oblast bezvadného fungování jednotného trhu na území ES – je relace mezi fungováním vnitřního trhu a úpravou smluvního práva je nezpochybnitelná.

Obecně lze říci, že zkoumané Principy jsou konstruovány především jako podpora té smluvní strany v právním vztahu, která je slabší. Primárně jsou zaměřeny na ochranu „neprofesionálů“ – laiků (typickou je např. ochrana nekalosoutěžních ujednání ve spotřebitelských smlouvách), ale ani tato konstrukce není absolutní – ve chvíli, kdy například dodavatel zboží, tedy „profesionál“, bude závislý na třetí straně, dostává se dopozice slabší strany i on sám, a proto i na tyto situace úprava mnou zkoumaných Principů reaguje (např. problematika obchodního zastoupení).

Jako nejčastější výtky (Truilé-Marengo 2004, 475) oproti Principům evropského smluvního práva jsem zaznamenala námitky vůči jejich přílišné obecnosti, nezávaznosti apod. Otázkou ale zůstává – jak jinak než jistým stupněm abstrakce lze dospět k překonání nepopíratelných rozdílů mezi systémem kontinentálního práva a systémem common law? Jak jinak než prvotní formulací Principů jako instrumentu právně nezávazného a diskuzí nad jejich obsahem, kdy budou mít šanci vyjádřit se všechny dotčené subjekty, lze dospět k formulování závazného Kodexu, a to ať už civilního práva obecně, nebo závazkového práva?

Literatura

  1. LANDO, O., BEALE,H. Principles of European Contract Law – Part I. And II. combined and revise. The Commission on European Contract Law, 2000,.
  2. LOPÉZ-RODRIGUÉZ, A. M. Lex Mercatoria and Harmonization of Contract Law in the EU. Copenhagen: DJOF Publishing, 2003.
  3. ROZEHNALOVÁ, N. Principy evropského smluvního práva. In Ročenka evropského práva 1997, svazek III., Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997.
  4. STAUDENMAYER, D. The Commission Communication on European Contract Law and its Follow-Up. In: GRUNDMANN, S., STUYCK, J. An Academic Green Paper on European Contract Law. Hague: Kluwer Law International, 2002.
  5. TRUILÉ-MARENGO, E. Towards a European Law of Contracts. European Law Journal, 2004, č. 4.

[1] Principles of International Commercial Contracts [citováno 1. 4. 2006]. Dostupné z: http://www.unidroit.org/english/principles/contracts/main.htm.

[2] European Contract Law [citováno 10. 3. 2006]. Dostupné z: http://europa.eu.int/scadplus/leg/en/lvb/l33158.htm.

Jak citovat tento text?

Myšáková, Petra. Principy evropského smluvního práva [online]. E-polis.cz, 18. duben 2006. [cit. 2017-11-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/principy-evropskeho-smluvniho-prava.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Petra Myšáková

Autor:

Autorka je studentkou 5. ročníku právnické fakulty na MU v Brně.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.04 hvězdiček / Hodnoceno: 55x


Přidat komentář

Vložit komentář

Loverboygirl

úterý, 18. duben 2006
16:57

santaventino

Musím přiznat, že mě tento článek velice potěšil a zaujmul. Problematika je velice zajímavá, jen tak dál!


Napsal: Loverboygirl [Odpovědět]

P. N.

středa, 19. duben 2006
12:32

To, že je unifikace vnímána jako pozitivní, neznamená, že pozitivní opravdu je. To je totiž otázka politická a není nikde psáno, že se takové klima nemůže změnit. Takový je vztah teze a antiteze, v demokracii o tom rozhodnou zpravidla volby.


Napsal: P. N. [Odpovědět]

PK

sobota, 15. září 2007
21:46

pk

Souhlasim s autorkou...jeji pohled je ciste pravni, nikoliv politicky...


Napsal: PK [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(