Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (4) - Omezení autonomie vůle smluvních stran

 8. červen 2006  Petra Myšáková   komentáře

Ad 1. Vzhledem k uvedené transformaci Úmluvy do nařízení byly provedeny změny ve vymezení jeho dosahu. Jedná se o zjevnou snahu zařadit úpravu v novém nařízení obsaženou po bok jiných instrumentů Společenství a vytvořit tak pro dané otázky komplexní úpravu: Brusel I. & Řím I. & Řím II.

Omezení autonomie vůle smluvních stran v novém instrumentu

Podobně jako u předchozí otázky, i zde zachovám systematické členění omezení autonomie vůle, která jsou patrná z Římské úmluvy:

  1. omezení daná předmětem Římské úmluvy – čl. 1
  2. omezení daná rozporem s kogentními normami státu, se kterými jsou všechny ostatní prvky výlučně spojeny – problematika čl. 3 odst. 3
  3. omezení daná u některých typů smluv – problematika spotřebitelských smluv (čl. 5) a problematika individuálních pracovních smluv (čl. 6)
  4. omezení, která se mohou odvinout od aplikace norem mezinárodně kogentních – problematika čl. 7.
  5. omezení v aplikační rovině daná rozporem s veřejným pořádkem fóra – problematika čl. 16
  6. meze obligačního statutu – problematika čl. 8, 9 a 10.

Ad 1. Vzhledem k uvedené transformaci Úmluvy do nařízení byly provedeny změny ve vymezení jeho dosahu. Jedná se o zjevnou snahu zařadit úpravu v novém nařízení obsaženou po bok jiných instrumentů Společenství a vytvořit tak pro dané otázky komplexní úpravu: Brusel I. & Řím I. & Řím II.Za významné považuji potvrzení vynětí rozhodčí smlouvy a smlouvy o výběru soudu (čl. 1 odst. 2 písm. e), které jsou dostatečně upraveny jinými prameny (to platí pro smlouvy rozhodčí) nebo by logicky měly být upraveny nařízením Brusel I. (to plato pro smlouvy o výběru soudu). Na tomto se ve velké většině shodly odpovědi na otázku č. 6 v Zelené knize (Zelená kniha 2002, 20).

Za nejvýznamnější změny oproti původnímu čl. 1 odst. 2 Úmluvy, považuji následující: nové písm. f slučuje předchozí ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. e a f – jedná e o problematiku práva obchodních společností, otázka zastupování bude nadále upravena v novém čl. 7 nařízení. Přibývá písm. i, které vylučuje z dosahu nařízení závazky předsmluvní – pro potřeby mezinárodního práva soukromého by pak tyto závazky byly posuzovány jako deliktní a spadaly by pak pod úpravu obsaženou v instrumentu Řím II.[1]

Ad 2., 3. a 4. Na tomto místě autoři návrhu nařízení uvažovali nad problematikou norem obsažených jak v čl. 3 odst. 3 Úmluvy, dále čl. 5, 6, 9 a v neposlední řadě čl. 7 Úmluvy. O této problematice způsobené zejména „zmatkem“ v terminologii (v anglickém znění vše označeno jako „mandatory rules“) jsem pojednala na jiném místě této práce[2] v souvislosti s rozborem ŘÚ. V českém znění, jak jsem rovněž naznačila výše, vyjadřuje dobře rozdíl mezi normami uvedeného typu označení „normy vnitrostátně kogentní – kogentní“ nebo „normy mezinárodně kogentní – imperativní“. Nicméně kromě onoho zmatku terminologického je potřeba vyjasnit problematický vztah mezi čl. 5, 6 a 7, o kterém jsem také pojednávala výše.

Celým komplexem problémů tohoto charakteru se zabývala Zelená kniha v otázce č. 13. Vzhledem k problémům pak sama Evropská komise navrhuje opět různá řešení (Zelená kniha 2002, 34), jak vzájemný vztah zmíněných ustanovení a terminologické rozdíly překlenout:

  1. rozlišit význam „mandatory rules“ v čl. 3, resp. 5 a 6 a v čl. 7 stávající Úmluvy, je jasné, že i rozsah aplikace předmětných ustanovení je zcela jiný (česká terminologie rozdíl dokáže zachytit již nyní – viz výše)
  2. návrh nařízení má přesně definovat mezinárodně kogentní normy čl. 7 – na tomto místě lze poukázat na judikaturu ESD ve věci Arblade (C 369/96 a 374/96) (Zelená kniha 2002, 34)
  3. je dále potřeba rozlišit, kdy se jedná o ochranu zájmů čistě soukromých a ochranu zájmů státu (politických, ekonomických nebo sociálních), této otázce se věnoval ESD ve věci Ingmar GB Ltd. V. Eaton Loenard Technologies Inc. (381/98) (Zelená kniha 2002, 34). (podle tohoto rozhodnutí lze za ustanovení odpovídající čl. 7 považovat nejen ustanovení národního práva, ale také práva komunitárního).

Stanovisko Max Planck Institutu k této věci je jasné[3] – terminologicky odlišit normy, které jsou popisovány v čl. 3/3 vzhledem k jejich charakteru vnitrostátnímu a na druhé straně normy, které jsou deklarovány v čl. 7, a to vzhledem k jejich charakteru mezinárodnímu. Podobně pak na základě terminologického rozlišení postupovat ve vzájemném vztahu mezi čl. 5, 6 a čl. 7.Pravdou je, že i návrhu nařízení[4] jsou normy čl. 3 označeny jako „mandatory rules“, v čl. 7 je použit termín stejný. Nicméně posun vnímám zejména díky nové definici norem mezinárodně kogentních (imperativních) obsažených v čl. 7 – této se budu věnovat dále.

Ad 3. Dalšími problematickými otázkami jsou smlouvy spotřebitelské a pracovní. Zelená kniha se i těmto otázkám věnovala – spotřebitelské smlouvy (otázka č. 12), smlouvy individuální pracovní (otázka č. 14, 15). Problém spočívá zejména v odpovědi na otázku: „Který právní řád bude tím, jehož kogentní normy nelze při volbě použitelného práva opomenout?“

Nejprve tedy ke smlouvám spotřebitelským (čl. 5 v původní Úmluvě i návrhu nového nařízení). Oblast ochrany spotřebitele se od doby vzniku ŘÚ rychle rozvinula a standard ochrany spotřebitele je nutné přizpůsobit novým podmínkám, ve kterých se spotřebitel na území Společenství pohybuje. Samotná Evropská komise upozorňuje na nejpodstatnější nedostatky směrem k poskytnutí ochrany spotřebiteli (Zelená kniha 2002, 30). Na tomto místě byla rozvířena zajímavá debata o poskytnutí tzv. „minimálního standardu ochrany“ spotřebiteli, a to v situaci, kdy budou všechny elementy kontraktu (nebo alespoň některé z nich) situovány na území Společenství – jednalo se zejména o ochranu směrem k tzv. „mobilním spotřebitelům“. Např. ale česká reakce[5] se staví k této otázce poměrně chladně, když odmítá rozšiřovat dosah ustanovení čl. 5 a 6 stávající Úmluvy i na další kontrakty a minimální standard ochrany má být podle této argumentace zabezpečen skrze imperativní normy Společenství jako celku (čl. 7 Úmluvy).

Nová úprava navrhovaná v budoucím nařízení[6] je přehledná (čl. 5). Uplatňuje se právo obvyklého bydliště spotřebitele, což se jeví (vzhledem ke slabšímu postavení spotřebitele) jako spravedlivé. Celá úprava je použitím tohoto kritéria značně zjednodušena, což s sebou přináší i snížení nákladů v případě vzniku budoucího sporu. Obchodník už nebere v úvahu dvě právní úpravy – právní předpisy svou a kogentní ustanovení spotřebitelských právních předpisů. V úvahu nadále přichází pouze právní řád určený podle obvyklého bydliště spotřebitele. Co považuji za nejpodstatnější změnu, jež je obsažena v návrhu nařízení je fakt, že se již nejedná o úpravu „některých spotřebitelských smluv“, ale naopak jde o rozšíření dopadu tohoto ustanovení na všechny spotřebitelské smlouvy, kromě tam výslovně vyloučených:

  1. smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště
  2. přepravní smlouvy, které jsou odlišné od smluv týkajících se souborných služeb pro cesty ve smyslu směrnice 90/314/EHS ze dne 13. 6. 1990
  3. smlouvy, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo právo k užívání nemovitosti a které jsou odlišné od smluv, jejichž předmětem je Právo k dočasnému užívání nemovitosti ve smyslu směrnice 94/47/ES ze dne 26. 10. 1994.

Další otázkou jsou individuální pracovní smlouvy, které rovněž jako smlouvy spotřebitelské zůstávají v návrhu nařízení pod svým původním označením – čl. 6. Jak jsem již konstatovala na jiném místě této práce,[7] je chráněn pracovník ze stejných důvodů jako spotřebitel. Vnímám ale podstatný rozdíl v dosavadní konstrukci ochrany spotřebitele a pracovníka. Zatímco v případě spotřebitele je jádrem právní řád jeho obvyklého bydliště, tedy jemu dobře známý, v případě pracovníka se jedná o právní řád řekněme „nejužšího spojení“ (podle místa obvyklého výkonu práce nebo místa podnikání zaměstnavatele – tak jak jsem rozebrala v podrobnostech výše). Základním problémem, který se ale u předmětných smluv řeší je otázka „dočasného“ odeslání pracovníka do jiného státu, kde bude práci vykonávat. Co to znamená „dočasně odeslán“? Zatím není odpověď na tuto otázku daná a postupovat případ od případu se jeví jako nepředvídatelné a nejisté. Proto i zde nabízí Zelená kniha (Zelená kniha 2002, 37) (potažmo tedy Evropská komise) různá řešení (např. hodnocení oné doby soudem ex post, zhodnocení záměru smluvních stran). Max Planck Institut se k danému termínu staví veskrz pozitivně[8], když zdůrazňuje, že právě v situaci, kdy bude záležet na posouzení soudu co je a co už naopak není oním „dočasným odesláním“ (anglický termín „temporarily employed“) zabezpečí tolik potřebnou flexibilitu. Soud bude moci v každém individuálním případě zvážit jeho konkrétní okolnosti, což v případě, kdy bude problematický termín dále precizován, již podle mého názoru možné nebude. Podobně odmítá změnu čl. 6 v tomto směru i česká odpověď[9] na otázky Zelené knihy. Návrh nařízení se s danou otázkou vypořádal následujícím způsobem:[10] došlo k doplnění odst. 1 písm. a o slovní spojení „…země, z níž…“, což umožní propříště aplikaci na pracovníky na palubě letadel (rozhodným právem bude právo země, kde je stálá základna situována a odkud je práce organizována). Znění se úzkostlivě vyhýbá vymezení časového okamžiku v souvislosti se slovem „dočasně“, přesto však poskytuje určitá vodítka, jak tuto dobu určit (např. „má se za to, že po splnění úkolu se pracovník ujme práce ve své původní zemi“). Pokud jasné vymezení chybí, nezbyde soudům nic jiného než respektovat vůli smluvních stran.Ad 4. Problematice čl. 7 Úmluvy jsem se věnovala na více místech této práce. Na tomto místě bych chtěla zdůraznit otázku tzv. zahraničních imperativních norem – čl. 7 odst. 1 směrem k úvahám nad jeho modernizací v souvislosti s přijetím nového instrumentu (nařízení Řím I.). Jde o specifickou situaci, kdy budou soudy respektovat i normy tzv. zahraniční imperativní, tedy budou respektovat imperativní normy i nečlenských států, pokud je s ním daný právní vztah úzce spojen. Na pořad jednání nastupuje také otázka možné výhrady k tomuto ustanovení, která byla zakotvena Úmluvou samotnou. Návrh Max Planck Institutu byl rozšiřující ve vztahu k čl. 7, ale zejména šlo precizní definici imperativních norem.[11] Českou odpověď si pak v daném ohledu dovolím charakterizovat jako poněkud těžkopádnou a suchou, když se pouze v jedné větě vyslovila k pokračování aplikace zahraničních imperativních norem.[12] Jak reagoval na dané odpovědi návrh nařízení? Jedná se o úpravu nově obsaženou v článku 8. Za nejdůležitější považuji definici norem imperativních – „jsou to taková ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně politického společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti bez ohledu na to, jaké je podle tohoto nařízení použitelné právo pro smlouvu”.[13] V tomto návrhu je patrné opření se o judikaturu ESD ve věci Arblade[14] - “…přináležitost vnitrostátních norem ke kategorii imperativních právních předpisů neznamená, že nemají být v souladu s ustanoveními Smlouvy, odůvodnění na základě takových vnitrostátních právních předpisů mohou být právem Společenství zohledněna pouze jako výjimky ze svobod Společenství, které jsou stanoveny Smlouvou…”.[15] Možnost aplikace zahraničních imperativních ustanovení zůstává i v předmětném návrhu nadále zachována (čl. 8 odst. 3).

Ad 5. Výhrada veřejného pořádku jako možnost, která byla původně zakotvena v čl. 16 Úmluvy, zůstala i nadále v nařízení ve stejné podobě, jen pod označením čl. 20.

Ad 6. Z hlediska obligačního statutu se problematickému ustanovení čl. 9 Úmluvy, které bylo charakterizováno jako příliš restriktivní ve vztahu k formální platnosti smluv. Jak pozoruje samotná Zelená kniha (Zelená kniha 2002, 39), toto ustanovení bylo formulováno ještě předtím, než se stalo uzavírání smluv na dálku běžnou praxí (e-mailem apod.), proto působí v dnešním prostředí až příliš restriktivně a je třeba jej modernizovat. Podobně v tomto smyslu se vyjadřuje i Max Planck Institut,[16] když zdůrazňuje, že otázka, kde se smluvní strany nacházejí v okamžiku sjednání kontraktu, se stává vzhledem k moderním formám komunikace stále méně a méně podstatná. Česká odpověď[17] na otázky nastolené v Zelené knize klade požadavek na vznik nového presumpce – předpokladu pro situace, kdy bude místo, kde smlouva vznikla neznámé, pak má podle tohoto názoru být právo použitelné pro posouzení této otázky určeno podle domicilu jednající osoby. Návrh nařízení[18] na vzniklou situaci reaguje v čl. 10 zavedením tzv. „alternativních kolizních kritérií“. Smlouva bude z hlediska požadavků kladených na její formu platná, pokud splňuje formální náležitosti (čl. 10 odst 1 návrhu nařízení):

  1. práva, kterým se podle tohoto nařízení věcně řídí (1. kritérium) nebo
  2. práva země, v níž se nachází jedna nebo druhá strana (nebo její zmocněnec) při jejím uzavírání (2. kritérium) nebo
  3. práva země, v níž jedna nebo druhá strana má v té době obvyklé bydliště (3. kritérium).

Podobně jsou stanovena kritéria pro formální platnost jednostranných právních úkonů. Ten bude pokládán za platný z hlediska formy pokud (čl. 10 odst. 2 návrhu nařízení):

  1. splňuje formální náležitosti podle práva, které se na smlouvu použije nebo
  2. které by se na ni použilo podle tohoto nařízení nebo
  3. práva země, v níž byl tento úkon učiněn nebo
  4. práva země, v níž osoba, která jej vypracovala, měla v té době obvyklé bydliště.

Zvláštní režim je i nadále zachován pro smlouvy spotřebitelské a smlouvy týkající se nemovitostí.Závěrem této otázky nezbývá než zopakovat, že v současné podobě jde stále o Římskou úmluvu v podobě mezinárodní smlouvy. Návrh nařízení je však již vypracován, a proto je otázka přeměny Úmluvy do komunitárního instrumentu jen otázkou času. Jak ale upozorňují někteří autoři (Rozehnalová 2005, 331), tempo transformace se poněkud zpomalilo v souvislosti s přijímáním instrumentu Řím II. a problematických otázek, které souvisí se směrnicí o poskytování služeb na vnitřním trhu. Naznačené proměny jednotlivých ustanovení si tak nevyžaduje jen popsaná přeměna sama o sobě, ale jde také o nutnost modernizace jednotlivých ustanovení Úmluvy, které vznikly již poměrně dávno a jejich konstrukce neodpovídá současným potřebám Společenství jako celku.


[1]

Jak citovat tento text?

Myšáková, Petra. Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (4) - Omezení autonomie vůle smluvních stran [online]. E-polis.cz, 8. červen 2006. [cit. 2017-08-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rimska-umluva-o-pravu-pouzitelnem-pro-zavazky-ze-smluv-4-omezeni-autonomie-vule-smluvnich-stran.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Petra Myšáková

Autor:

Autorka je studentkou 5. ročníku právnické fakulty na MU v Brně.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.33 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(