Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (2) - Střet s jinými prameny

 25. duben 2006  Petra Myšáková   komentáře

Tuto otázku je nutno rozebrat v souvislosti s jednotlivými variantami střetů mezi budoucím nařízením (přistoupím-li na výše uvedené argumenty, proč je hodné volit právě tuto formu sekundárního práva) a úpravami dalšími.Jde o následující situace: 1) střet norem komunitárních a vnitrostátních, 2)střet norem komunitárních a mezinárodních, 3) střety norem původu komunitárního.

Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (2) - Střet s jinými pramenyŘímská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (2) - Střet s jinými prameny

Tuto otázku je nutno rozebrat v souvislosti s jednotlivými variantami střetů mezi budoucím nařízením (přistoupím-li na výše uvedené argumenty, proč je hodné volit právě tuto formu sekundárního práva) a úpravami dalšími.

Jde o následující situace:

  1. střet norem komunitárních a vnitrostátních
  2. střet norem komunitárních a mezinárodních
  3. střety norem původu komunitárního.

Střet norem komunitárních a vnitrostátních

Podle SES nelze případ střetu mezi normami tohoto typu vyřešit, SES neobsahuje žádné ustanovení, které by danou problematiku osvětlilo. Mezeru v úpravě zaplňuje judikaturou ESD, který ve svých rozhodnutích[1] formuloval dvě základní zásady (Rozehnalová 2005, 44): přímého účinku práva ES v členských státech a aplikační přednosti práva ES před normami členských států (Týč 2004, 84). Tyto zásady pak činí řešení tohoto typu střetů poměrně jasným.

K zásadě přímého účinku lze uvést odpovídající český pojem – bezprostřední vnitrostátní závaznost. Aby mohla mít právní norma přímý účinek, musí přiznávat jednotlivcům práva nebo ukládat jim povinnosti, a to sama o sobě bez jiné právní normy. Přímý účinek je možný jen v případech, kdy jde o normu jednoznačnou a její aplikace nesmí být vázána na žádnou podmínku, nesmí být závislá na žádném jiném úkonu ES nebo členského státu (Týč 2004, 87).

V případě instrumentu Řím I. se má tedy jednat o formu nařízení – jeho přímý účinek vyplývá z čl. 249 SES (za předpokladu, že budou splněny výše uvedené podmínky). Podstatou přímého účinku nařízení je nepřípustnost vnitrostátních prováděcích opatření (i zde však existují výjimky, např. v situaci, kdy samo nařízení bude prováděcí opatření vyžadovat).

Pokud jde o druhou zásadu, je třeba zdůraznit, že se jedná o přednost norem komunitárního práva, kterou označujeme jako aplikační – nejde však (jak se někdy mylně domnívá) o vyšší právní sílu norem komunitárních. Vnitrostátní soud má tedy v případě střetu tohoto typu (u nás v budoucnu ZMPS a nařízení Řím I.) povinnost aplikovat normu komunitární a neaplikovat normu práva vnitrostátního, která je s touto normou komunitární v rozporu, což však samo o sobě nezbavuje normu vnitrostátního práva její platnosti (Týč 2004, 98).

Tato otázka zdá se býti uspokojivě vyřešena, jak ale upozorňují někteří autoři (Týč 2004, 98), stále přetrvávají některé její problematické aspekty – např. určení orgánu, který bude posuzovat konflikt pravomocí mezi orgány ES a členskými státy.

Střet norem komunitárních a mezinárodních

Tato skupina střetů není ovládána žádným obecně platným pravidlem. Existují zde v daném ohledu opět problémy vyplývající z existence (resp. neexistence) pravomocí orgánů ES upravovat konkrétní otázky instrumenty sekundárního práva – viz dříve.

Problematické otázky rozdělují někteří autoři do dvou skupin (Rozehnalová 2005, 44):

  1. intrakomunitární styk – použít normu mezinárodní nebo normu komunitární?
  2. nekomunitární styk – použít normu komunitární nebo mezinárodní?

Lze však vypozorovat určitý postup, který se pravidelně ve vztahu k tomuto problému objevuje (Rozehnalová 2005, 44). V situaci, kdy orgány ES potřebnými pravomocemi pro možnou úpravu jednotlivých otázek nedisponovaly (typicky situace před Amsterodamem), přesunovala se diskuze nad těmito otázkami a jejich případná úprava na pole mezinárodní (Římská úmluva). Postupem času mohlo dojít k situaci, kdy potřebná pravomoc byla orgánům ES udělena (Amsterodamská smlouva – komunitarizace třetího pilíře) a otázka tak byla upravena normou komunitárního práva (budoucí nařízení Řím I.).

Jak vymezit vzájemný vztah těchto dvou pramenů? Nezbývá než výslovně. Jako příklad lze užít vztah nařízení Brusel I. a „Bruselu“ ve formě mezinárodní smlouvy – čl. 68 a 69 nařízení Brusel I (Rozehnalová-Týč 2003, 337). Úmluva v tomto případě zrušena nebyla, naopak je ale stanoveno, že úprava obsažená v nařízení má přednost, a to pouze mezi členskými státy, na něž se vztahují oba dokumenty – došlo opět k roztržení úpravy, před kterým varuje i Evropská komise (Zelená kniha 2002, 20). Nařízení tak v praxi neplatí pro Dánsko (viz jeho specifické postavení popsané na jiném místě této práce) (Zelená kniha 2002, 105) a některá zámořská území členských států, ve všech ostatních případech tak nařízení prakticky uvedenou Úmluvu nahrazuje. Pokud jde o vztah Bruselu I. k mezinárodním smlouvám mimo rámec ES, avšak se stejnou věcnou působností, má úprava obsažená v nařízení přednost.

Max Planck Institut upozorňuje na vznik možného problému, když i v nařízení Řím I. bude zachován stejný přístup k mezinárodním smlouvám – čl. 21.[2] Bude-li koncepce, která je obsažena v tomto článku zachována, umožní to i nadále členským státům aplikovat kolizní normy obsažené v mezinárodních smlouvách, kde jsou členské státy smluvními stranami.

Tento možný problém je třeba podle Max Planck Institutu do budoucna ještě zvážit, jejich návrh směřoval právě k rozlišení právě vztahů intrakomunitárních (pro tyto navrhovali přednost komunitárního instrumentu) a nekomunitárních, kdy bude i nadále aplikována úprava mezinárodní, protože budoucí nařízení nemůže nutit členské státy k porušování jejich závazků ve vztahu ke třetím zemím (Zelená kniha 2002, 18).

Česká odpověď[3] na otázku č. 5 Zelené knihy (Zelená kniha 2002, 20), která se této problematiky dotýkala, byla ještě radikálnější, když se objevily úvahy o povinnosti členských států ve vztazích intrakomunitárních vypovědět své mezinárodní závazky podle mezinárodních smluv obsahujících kolizní normy.

Řešení, které se objevilo v návrhu nařízení Řím I.[4] je obsaženo v jeho čl. 23. Smluvní státy budou podle tohoto ustanovení povinny oznámit Evropské komisi všechny multilaterální smlouvy obsahující kolizní normy v oblasti závazkového práva, a to do šesti měsíců od vstupu nařízení v platnost. Nařízení samo o sobě nemá bránit použití těchto mezinárodních smluv. V situaci, kdy se ale předmětný závazek bude týkat více jak jednoho členského státu, bude mít přednost právo komunitární – nařízení Řím I. – před následujícími mezinárodními Úmluvami: Haagská úmluva o právu použitelném pro kupní smlouvy mezinárodní povahy z roku 1955 a Haagská úmluva o právu použitelném pro zprostředkování a zastoupení. V případě bilaterálních smluv v dané oblasti mezi členskými státy, bude mít přednost nařízení.

Střety norem původu komunitárního

Evropská komise upozorňuje na skutečnost, že v důsledku transformace ŘÚ do nařízení dojde fakticky k rozmnožení izolovaných kolizních norem („proliferation of sectoral instruments containing isolated conflict rules“) (Zelená kniha 2002, 19) určujících použitelné právo. O problematice kolizních norem ve stávajících instrumentech sekundárního práva ES jsem pojednala v souvislosti se spotřebitelskými smlouvami.

Právě zmíněné rozmnožení izolovaných kolizních norem je vnímáno jako zdroj znepokojení. Nejen, že např. ochrana spotřebitelů v tzv. „spotřebitelských směrnicích“ je svou povahou zcela jiná než ochrana skrze normy kolizní, ale také užité formulace jsou zcela jiné. Tyto skutečnosti pak způsobují, že daná oblast je jen ztěží přehledná pro profesionála (což pak teprve pro laika?).

Evropská komise navrhuje několik možných řešení této situace:[5]

  1. existující legislativu učinit přehlednější tak, že budoucí nařízení bude obsahovat seznam sektorálních úprav (seznam sekundární legislativy), kde se vyskytují kolizní normy
  2. jiným způsobem, jak celou otázku vyřešit, je posun ke komplexní úpravě obsahující všechna kolizní pravidla pro oblast závazkových vztahů
  3. upravit budoucí nařízení tak, že bude možno zrušit kolizní normy obsažené v jiných pramenech sekundární legislativy – jde o úvahy směrem k poskytnutí tzv. minimálního standardu ochrany a nutné změny ve stávajícím čl. 5 ŘÚ (oblast spotřebitelských smluv).

Česká odpověď[6] volila s odkazem na pozitivní zkušenosti s existencí komplexních úprav druhou možnost, nicméně v samotném návrhu nařízení (čl. 22) zvítězila možnost následující.[7]

Existence nařízení nebrání použití nebo přijetí i jiných aktů orgánů Společenství, které:

  1. obsahují pro specifické případy (ochrana spotřebitele) kolizní normy v oblast závazkových vztahů – (tyto jsou uvedeny v příloze č. 1 k návrhu nařízení – jde o čtyři směrnice) nebo
  2. upravují oblast závazkových vztahů a z vůle smluvních stran budou použity i pro situace kolizní
  3. stanoví pravidla bezproblémového fungování jednotného vnitřního trhu a zároveň tato pravidla neumožňují současnou aplikaci norem mezinárodního práva soukromého.

Toto řešení je podle mého názoru kompromisem, kdy bude na jedné straně zachována možnost použití kolizních norem zakotvených v jiných instrumentech sekundární legislativy Společenství, na druhé straně vede tato cesta k vytvoření systematiky v daných otázkách – to když bude součástí nařízení (jako jeho příloha) seznam aktů Společenství, které obsahují kolizní ustanovení ve specifických případech. Navíc toto řešení podporuje základní princip celé úpravy, princip autonomie vůle, ale zároveň jsou vyzdvihovány zájmy celého Společenství na bezproblémovém fungování trhu.

Literatura

  1. BASEDOW, J. The Communitarisation of the Conflict Laws under the Treaty of Amsterdam. Common Market Law Review, 2000, č. 37, s. 687 an.
  2. PAUKNEROVÁ, M. Evopské mezinárodní právo soukromé a procesní – aktuální otázky. Evropské právo, 2003, č. 8, s. 3.
  3. REMIEN, O. European Private International Law, the EC and its emerging area of freedom, security and justice. Common Market Law Review, 2001, č. 38, s. 53 an.
  4. ROZEHNALOVÁ, N. Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část I. Právní fórum, 2005, 2. ročník, č. 2, s. 43.
  5. ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Evropský justiční prostor v civilních otázkách. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, s. 16.
  6. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 276.
  7. VALDHANS, J. Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část XIII. – Návrh nařízení o právu použitelném pro mimosmluvní závazky. Právní fórum, 2006, 3. ročník, č. 2, s. 34.
  8. Zelená kniha [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/en/com/gpr/2002/com2002_0654en01.pdf, s. 6.

[1] K zásadě přímého účinku jde například o tyto judikáty: Van Gend en Loos (26/62), Costa v. ENEL (6/64), Leonosio v. Italské ministerstvo zemědělství (93/71), Komise v. Spojené Království (128/78), Grad v. Finanzamt Traunstein (9/70), Van Duyn v. Home Office (41/74), Ratti (148/78), Kolpinghuis Nijmegen (80/86), Marshall v. Southampton and South West Hampshire Area Health Authority (152/84), Von Colson and Kamann v. Land Nordrhein-Westfalen (14/83) – k nepřímému účinku směrnic.

K zásadě aplikační přednosti jde například o tyto judikáty: Van Gend en Loos (26/62), Costa v. ENEL (6/64), Italská finanční správa v. Simmenthal (106/77).

[2] Reakce Max Planck Institutu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://www.mpipriv-hh.mpg.de/deutsch/Forschung/LaufendeProjekte/CommentsGreenPaper.pdf, s. 18.

[3] Odpověď Ministerstva spravedlnosti České republiky na Zelenou knihu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/comm/justice_home/news/consulting_public/rome_i/doc/czech_republic_en.pdf, s. 2.

[4] Návrh nařízení Řím I. [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/lex/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0650cs01.pdf, s. 21.

[5] ibidem, s. 18

[6] Odpověď Ministerstva spravedlnosti České republiky na Zelenou knihu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/comm/justice_home/news/consulting_public/rome_i/doc/czech_republic_en.pdf, s. 2.

[7] Návrh nařízení Řím I. [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/lex/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0650cs01.pdf, s. 21.

Jak citovat tento text?

Myšáková, Petra. Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (2) - Střet s jinými prameny [online]. E-polis.cz, 25. duben 2006. [cit. 2017-08-16]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rimska-umluva-o-pravu-pouzitelnem-pro-zavazky-ze-smluv-2-stret-s-jinymi-prameny.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Petra Myšáková

Autor:

Autorka je studentkou 5. ročníku právnické fakulty na MU v Brně.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.08 hvězdiček / Hodnoceno: 12x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(