Poznámka k Mainwaringově pojetí institucionalizace stranických systémů a jeho relevanci v postkomunistických zemích

 21. duben 2012  Mgr. Vladimír Hanáček   komentáře

Americký politolog z University of Notre Dame Scott Mainwaring definoval své pojetí institucionalizace stranických systémů ve publikaci Rethinking Party Systems in the Third Wave fo Democratization. The Case of Brazil (Stanford University Press, Stanford, 1999) již před více než deseti lety, a přestože empirický materiál pro rozvinutí zásadních tezí mu poskytovaly jeho dlouhodobému výzkumnému záběru blízké případové studie zemí Latinské Ameriky, jeho teorie zřetelně neskrývá ambice směrem k její univerzální aplikovatelnosti. Zkoumání „nových demokracií“ ze třetí vlny demokratizace přímo vybízí k zamyšlení nad využitelností Mainwaringovy teorie při analýze rodících se stranických systémů v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, Českou republiku nevyjímaje.

Americký politolog z University of Notre Dame Scott Mainwaring definoval své pojetí institucionalizace stranických systémů ve publikaci Rethinking Party Systems in the Third Wave fo Democratization. The Case of Brazil (Stanford University Press, Stanford, 1999) již před více než deseti lety, a přestože empirický materiál pro rozvinutí zásadních tezí mu poskytovaly jeho dlouhodobému výzkumnému záběru blízké případové studie zemí Latinské Ameriky, jeho teorie zřetelně neskrývá ambice směrem k její univerzální aplikovatelnosti. Zkoumání „nových demokracií“ ze třetí vlny demokratizace přímo vybízí k zamyšlení nad využitelností Mainwaringovy teorie při analýze rodících se stranických systémů v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, Českou republiku nevyjímaje. Z tohoto pohledu je však třeba zamyslet se nad inovativností Mainwaringova přístupu v rámci systémových teorií, rozšiřující případný záběr explanace různých fenoménů, které vývoj těchto stranických systémů přináší. V následujícím pojednání se pokusím upozornit na jeden kontroverzní rozměr Mainwaringovy teorie, kterému se dostalo ohlasu i v české politologické obci z pera Maxmiliána Strmisky[1], a nastínit možné východisko z dilematu, které se zdá být alespoň v rámci Strmiskou zmiňovaných souvislostí téměř nepřekročitelné. Výše zmíněná otázka „homogenity“ třetí vlny je zde zásadním hlediskem posouzení relevance učiněných závěrů.

Mainwaringovy dimenze institucionalizace a systémová teorie

 První Strmiskou nastíněný komplex problémů se týká vztahu Mainwaringových dimenzí institucionalizace stranické soustavy a jejich vztahu k vlastnostem stranického systému jako takového, tj. především k jeho funkcionálním charakteristikám a případnému typologickému zařazení.[2] Mainwaring nahlíží na systém politických stran jako na „množství stran, které interagují v ustálených vzorcích“, což znamená, že pravidla a danosti, v rámci nichž strany soutěží, je možno analyzovat, a to navzdory změnám, k nimž v této struktuře v čase dochází.[3] V této intenci není Mainwaring, jak Maxmilián Strmiska upozorňuje, příliš vzdálen Sartoriho vnímání systému a jeho funkcionálních charakteristik. Oproti Sartorimu, jenž vnímá pojem systému jako striktní dichotomii naplnění systémových vlastností v pojmu strukturovanosti, a nebo jde o fluidní soustavu jednotek, a potom v podstatě nejde o systém, Mainwaring si klade za cíl dosáhnout takového vnímání systémových vlastností, aby pojmy méně a více strukturovaného systému bylo možno chápat jakožto kontinuum. Míra institucionalizace tedy odvisí od stupně naplnění podmínek operability systému v podobě, která je blízká jeho normativně pojímané stabilitě, a to dle čtyř kritérií, která zároveň korespondují s jednotlivými dimenzemi institucionalizace systému. Konkrétně jde o stupeň voličské volatility, což úzce souvisí jednak se stabilitou aktérů i uspořádaností vzorců stranické soutěže. Dále pak jde o stupeň zakořenění stran ve společnosti a stupeň identifikace voličů se stranou jako takovou, s čímž souvisí i skutečnost, že ideová pozice relevantních stran se zásadně nemění. Dalším kritériem je míra legitimace stran a voleb jako takových, což znamená, že příslušníci dané společnosti i političtí aktéři přikládají význam stranám jako nezbytné součásti demokratické politiky. A konečně čtvrtým kritériem je stupeň stranické organizace, která dodává stranám nezávislý status a hodnotu pro sebe samé. Míra institucionalizace stran je dána stupněm rutinizace vnitrostranických procedur, robustností a teritoriální rovnoměrností organizačních struktur strany atd. [4] V tomto pojetí není Mainwaring příliš vzdálen starším přístupům některých dalších autorů, jako je například Kenneth Janda.[5]

Maxmilián Strmiska upozorňuje, že z hlediska vlivu na uspořádání daného stranického systému se jedná u konkrétních dimenzí v prvním případě o závislou, v ostatních o nezávislou proměnnou.[6] Jde především o odlišení výstupů systému na úrovni vzorců interakcí a stability či změny koaličně-opozičních formulí, u nichž je vliv posledních třech jmenovaných kritérií minimálně pouze aditivní a nepřímý, což ovšem neznamená, že by tyto dimenze byly bez vlivu na performaci demokratického vládnutí jako takového. Strmiskův postřeh, že v tomto případě jde ovšem o vstupy (inputs) , které systému poskytuje vnější prostředí dané společnosti, má relevanci v Mainwaringově analýze štěpení (cleavages), resp. specifické role sociálních štěpení v rokkanovsko-lipsetovském schématu. Teoretický přístup Rokkana a Lipseta, kteří v procesu strukturace západoevropských stranických systémů přikládali význam reálně probíhajícím sociálním konfliktům a z nich vyplývajícím štěpením, byl v posledních třech desetiletích 20. století významně revidován ať již v podobě koncepce politických štěpení, majících vliv na stranické afiliace voličských skupin, které ovšem nemusí odrážet všechny rozpory, které danou společnost rozdělují, či ve slabší variantě stranických profilací dle témat (issue)[7]. Při analýze vlivu sociálních konfliktů na podobu stranické politiky je dle těchto autorů třeba brát v potaz, jaké politické faktory ovlivňují vznik daného štěpení.[8] Dle R. Ingleharta či H. Kitschelta tak mají sociologicky chápaná štěpení klesající schopnost vysvětlit důvody stranických afiliací. Navíc tento fakt souvisí i s nástupem catch-all parties coby organizačního modelu politických stran, jejichž elektorát není vázán na konkrétní ostře definovanou sociální skupinu (strata).[9] Mainwaring tak dochází k závěru, že vliv sociálních štěpení je výrazem stability stranického systému, což ovšem neznamená, že nízký stupeň institucionalizace stranického systému je dán absencí vlivu sociálních štěpení a naopak. Mainwaring soudí, že strany a politici na straně jedné a sociální štěpení na straně druhé mají relativní autonomii ve svém vzájemném ovlivňování. Strany tak mohou být budovány „shora“ ať již z pohnutek silných lídrů či přímo z lůna státu a jeho institucí a jednotlivá štěpení jsou petrifikována teprve na základě delší stranické performace.[10] Tato diskuze sice může trochu připomínat příslovečnou diskuzi o slepici a vejci a na samotné stranicko-politické uspořádání nemusí mít významný vliv, alespoň v Mainwaringově intenci. Maxmilián Strmiska však právě tento bod Mainwaringova přístupu považuje za doklad neužitnosti této teorie v rámci analýz stranicko-politických soustav demokratizujících se zemí, neboť budování stranicko-politických systémů „shora“ koresponduje s povahou politického systému jako takového, tedy s jeho autoritářskými či zřetelně nedemokratickými rysy.[11] Jako doklad tohoto tvrzení uvádí Strmiska Mainwaringem analyzované manipulované dvoustranictví v rámci brazilské vojenské diktatury (democradura) v letech 1966 – 1979. Tento příklad, stejně jako další Mainwaringem užívána empirická evidence latinskoamerických zemí možná snese podobnou kritiku, není však zřejmé, zda podobná výtka zůstává v platnosti i v případě rozšíření Mainwaringova přístupu na další země, spadající do třetí vlny demokratizace[12].

„Nehomogenita“ třetí vlny – teoretické východisko

Teze o „nehomogenitě“ třetí vlny demokratizace vychází z předpokladu, že politické režimy, které se ustavují v zemích, spadajících do kategorie (úspěšných) přechodů k demokracii v období po roce 1974, nevykazují stejné kvality pokud jde o uspořádání stranicko-politických soustav a funkcionální charakteristiky stranických systémů. Proměnlivost či stejnorodost zjištěných výsledků je nepochybně možno chápat jako východisko rozsáhlých komparativních analýz, které však nejsou předmětem této naší poznámky. Zde se pokusme alespoň nastínit směr možného teoretického uvažování o dílčích determinantách, které mohou být zdrojem potřebné stability a pravidelnosti, která zkoumanou empirii přiblíží Mainwaringovým podmínkám institucionalizace stranického systému.

Maxmilián Strmiska upozorňuje ve svém článku v poznámce pod čarou na analogii Mainwaringových čtyř dimenzí institucionalizace stranických systémů s Huntingtonovými čtyřmi kritérii institucionalizace politického systému jako takového.[13] Huntington chápe vztah mezi politickým řádem a politickým úpadkem nikoliv primárně na základě distinkce demokracie vs. diktatura, nýbrž mezi stupněm/úrovní vlády, kterou taktéž chápe jako kontinuum.[14] Huntington vychází především s odlišnosti politické modernizace (tj. posunu od tradiční k moderní polity) a politického aspektu či politického efektu sociální, ekonomické a kulturní modernizace, kdy je politická participace pozvánkou k sociální mobilitě a vznášením nároků na vládu a následné participaci s cílem splnění těchto požadavků. Při absenci moderativních a agregativních institucionálních mechanismů však toto úsilí vede k politické nestabilitě. V tomto směru je tak pro celkový charakter politického režimu nezastupitelná role politických stran. Politické strany dle Huntingtona posilují autoritu a politickou organizaci, avšak jen v případě, že se jejich působnost a organizační výstavba realizuje na půdorysu tradičních institucí, kterým politické strany dodávají legitimitu. Samy však nejsou zdrojem legitimity a autority systému.[15] Ve třetích zemích, kde demokratizace politického režimu probíhá paralelně s procesem sociálně-ekonomické modernizace dochází ke zničení základních hodnot společnosti a zároveň objevení nových zdrojů moci a bohatství, což posiluje korupci. Ta může dle Huntingtona působit blahodárně jen v případě upevňování role politických stran, čímž posiluje autoritu a politickou modernizaci a vykořeňuje tak sebe sama.[16]

Huntingtonovy teze nás tedy přibližují k východisku uvažování o vstupech a výstupech stranického systému v Mainwaringově koncepci při posuzování stupně jeho institucionalizace. Platí, že stupeň institucionalizace stranického systému je přímo úměrný stupni institucionalizace politického systému jako takového, a to s přihlédnutím k míře politické i sociálně-ekonomické modernizace dané země a konkrétnímu historicko-kulturnímu kontextu. Tyto podmínky slouží právě jako vstupy (inputs) příslušného stranického systému.

Podmínky institucionalizace stranických systémů v postkomunistických zemích

Ohlas Huntingtonových tezí o posilování úlohy politických stran v konkrétním kontextu formování stranických systémů v postkomunistických zemích lze spatřovat v koncepci Herberta Kitschelta. Kitschelt ve své analýze stranických štěpení v postkomunistických zemích konstatoval, že stranické systémy nemusí být organizovány nutně podél politických štěpení a témat, jež bychom mohli chápat jako ideový či programový obsah politiky, nýbrž též na základě jiných pobídek, jako jsou například klientelistické výhody či charisma lídra[17]. Na základě této distinkce Kitschelt vymezuje tři typy politických stran v postkomunistických demokratizujících se společnostech: programatické, klientelistické a charismatické. Programatické strany jsou dle Kitschelta standardní součástí západoevropských politických systémů a od ostatních dvou jmenovaných se liší především větší schopností při realizací svých programů poskytovat kolektivní benefity a naplňovat politické zájmy svých voličů, čímž dochází k socializaci elektorátu a posilování vazby volič-strana. Jejich náklady na rozvoj informovanosti a kognitivních schopností jsou dle Kitschelta daleko vyšší než u ostatních typů stran. Kitschelt připomíná, že život charismatických stran je vždy dočasný, neboť pokud strana chce setrvat v relevantní pozici i po odchodu silného lídra či lídrů, čelí tomu, že její voliči začnou vznášet netriviální požadavky na vlastní benefity, čímž dochází k posunu k modelu programatické či klientelistické strany.[18] Klientelistické strany čelí náročnosti udržení soustavného toku zdrojů („klubových dober“) a udržování jednoty materiálními a solidaritními pobídkami. Programatické strany samozřejmě taktéž čelí vysokým koordinačním nákladům při plnění slibů a realizaci vizí dobré společnosti, avšak požadavky na rozvoj kognitivních schopností voličů rozpoznat rozdíl mezi nabízeným programem a politickou strategií i individuálními přáními a kolektivními dobry přispívají ke konsolidaci a stabilitě demokratického režimu jako takového[19]. Naopak dva posledně jmenované typy a na nich postavené stranické systémy přežívají jen v prostředí, kdy pracují s nevzdělanými voliči coby beztvarou masou, a také nepůsobí v prostředí ekonomického růstu a sektorové změny, které narušují rovnováhu mezi politickými koalicemi, ustavenými v konkrétním politickém systému.[20]

Vztah performace jednotlivých typů politických stran a charakteru politického režimu je tedy obousměrný. V postkomunistických zemích je dle Kitschelta úzká vazba mezi přítomností či absencí předkomunistické zkušenosti s demokratickým upořádáním i povahou komunistického režimu[21] a charakterem ustavujícího se politického režimu po tranzici s přímým dopadem i na podobu stranického systému. Při troše zjednodušení lze konstatovat, že udržení charismatických a klientelistických stran s přímým dopadem na míru konsolidace a stability demokratického politického režimu lze očekávat v zemích, náležejících k typu tzv. patrimoniálního komunismu[22]. Ostatní by pak vytvářely specifické případy, z čehož však rozhodně nelze vyvozovat, že by země postkomunistické střední Evropy byly v rámci societárních vlivů a systémových determinant i samotné podoby stranického systému z hlediska míry institucionalizace naprosto srovnatelné se systémy západních demokracií.

I v postkomunistických zemích střední Evropy se setkáváme s prohlubující se krizí politických stran, které se během dvaceti let vývoje systému etablovaly coby jeho stabilní póly zejména v souvislosti s jejich provázaností s klientelistickými sítěmi a korupčními strukturami, jakož i nástupem nových systémových aktérů, za časté postavených na personalizovaných apelech či majících charakter tzv. protestních „antiestablishmentových“ hnutí. Nástup těchto subjektů je ve všech postkomunistických zemích střední Evropy patrný zejména po posledních proběhnuvších volbách prvního řádu[23].

Tento fenomén by jistě vyžadoval separátní pozornost a samostatné testování. Zde zůstaňme jen u otázky, zda obecná zjištění o přítomnosti těchto fenoménů znamenají oslabení míry institucionalizace příslušných stranických systémů. Pokud bychom chtěli nahlédnout tuto skutečnost prizmatem Mainwaringových čtyř dimenzí institucionalizace, pak je navýsost patrné, že nástup těchto nových formací znamená výrazné oslabení stupně institucionalizace systému ve všech čtyřech polohách. Míra voličské volatility dosahuje vysoké úrovně vzhledem k poměrně výraznému odklonu voličů od „zavedených“ stran směrem k novým subjektům, čímž dochází k oslabení či úplnému zpochybnění zakořenění tradičních stran ve společnosti. Zároveň je patrná i explicitní „antistranická“ rétorika představitelů nových subjektů a v neposlední řadě i jejich slabý organizační rámec. Nakolik projevy těchto fenoménů znamenají pochybnost o míře konsolidovanosti a kvalitě demokracie v těchto zemích se dnes vede stále bouřlivější odborná i laická diskuze. Z výše zmiňovaných Huntingtonových i Kitscheltových analýz je však zřejmé, že kvalitativní úroveň postkomunistických společností střední Evropy nelze jednoduše dávat na roveň situaci v tzv. třetím světě s ohledem na podstatné odlišné historicko-kulturní i sociálně-politické podmínky vývoje. Zároveň lze polemizovat s faktem, že i v konsolidovaných demokraciích západní Evropy se nelze setkat s fenomény, které tyto vývojové tendence připomínají. Závěr, ke kterému se zde chci dobrat, je však vzhledem ke stanovení tématu takový, že složitost empirické reality, která tvoří bázi zkoumání teoretických východisek, rozhodně nelze sešněrovat skrze dichotomická explanační schémata, ať už čistě na úrovni analýzy stranického systému, či posunu k analýze politického systému jako takového, resp. jeho demokratické či nedemokratické povahy. Z tohoto pohledu se v případě analýzy míry institucionalizace stranického systému nemusíme vyhýbat ambici stanovit rámec pro vysvětlení jakožto kontinuum. Mainwaringova teorie se tak zdá být navýsost využitelná při analýze současné podoby a vývojových tendencí stranických systémů postkomunistických zemí střední Evropy.

Závěr

Účelem tohoto pojednání bylo zamyšlení nad možností využitelnosti teorie institucionalizace stranických systémů v podání Scotta Mainwaringa. Mainwaringovou intencí bylo stanovit rámec pro analýzu skrze čtyři dimenze institucionalizace stranického systému, na jejichž základě je možno vnímat míru institucionalizace systému coby kontinuum a odstupňovat zjištěné poznatky na příslušné škále. Toto pojetí tak reviduje Sartoriho chápání strukturovanosti systému jako striktní dichotomie systém-nesystém. Maxmilián Strmiska proti Mainwaringovu přístupu namítá, že při analýze funkcionálních charakteristik či samotných systémotvorných prvků příslušné stranické soustavy nelze opomíjet vstupy (inputs), které danému uspořádání poskytuje vnější prostředí dané společnosti a příslušného politického systému, konkrétně jeho demokratické či nedemokratické povahy. Tento normativní závěr je jistě třeba brát vážně, avšak aniž bychom se chtěli pouštět do obsáhlých úvah o determinantách demokratické či nedemokratické povahy daného politického režimu a zůstaneme pouze u analýzy povahy a vývojových tendencí politického stranictví v daných zemích, je na základě Huntingtonových i Kitscheltových připomínek zřejmé, že na demokratizující se společnosti v rámci tzv. třetí vlny demokratizace a jejich příslušné stranicko-politické uspořádání neradno nahlížet jako na homogenní empirický materiál, který při normativním posouzení vstupů příslušného stranického systému vykazuje stejné charakteristiky. Se Strmiskou tak lze souhlasit, že při aplikaci Mainwaringovy teorie je radno přihlížet ke konkrétním podmínkám dané společnosti a politického režimu, nicméně z toho nutně nevyplývá priorizace restriktivního přístupu k posouzení míry institucionalizace příslušného stranického systému na úrovni sartoriánské dichotomie systém-nesystém. Vhodným empirickým materiálem pro aplikaci Mainwaringova přístupu se tak spíše než latinskoamerické případy zdají být současné stranicko-politické soustavy postkomunistických zemí střední Evropy, kde dochází k projevům systémových tendencí, jež se zdají s pohledu západoevropského normativního „vzoru“ jako nepříliš konformní, avšak o úspěchu postkomunistické tranzice a stabilitě demokratického politického uspořádání v těchto zemích nikdo zásadně nepochybuje. Tento závěr by jistě vyžadoval podepření obsáhlejším testování na úrovni dílčích případových studií míry institucionalizace stranických systémů postkomunistických zemí prizmatem Mainwaringovy teorie, které tak mohou vytyčit směr dalšího bádání v dané problematice.

Seznam použité literatury

Mainwaring, Scott: Rethinking Party Systems in the Third Wave fo Democratization. The Case of Brazil. Stanford University Press, Stanford, 1999

Strmiska, Maxmilián: Scott Mainwaring a teorie stranických systémů ve třetí volně demokratizace. Středoevropské politologické studie, 1/II/zima 2000. Dostupné online: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=134 (leden 2012)

Huntington, Samuel: Political Order in Changing Societies. Yale University Press, New Heaven, 1968

Kitschelt, Herbert: Formation of Party Cleavages in Post-Communist Democracies. Party Politics, Vol 1. No. 4. 1995

Huntington, Samuel: The third wave: democratization in the late twentieth century. University of Oklahoma Press, Norman, 1991

Kenneth: Political Parties. A Cross-National Survey. The Free Press, New York, 1980


[1] Strmiska, Maxmilián: Scott Mainwaring a teorie stranických systémů ve třetí volně demokratizace. Středoevropské politologické studie, 1/II/zima 2000. Dostupné online: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=134 (leden 2012)

[2] Srov. Tamtéž

[3] Mainwaring, Scott: Rethinking Party Systems in the Third Wave fo Democratization. The Case of Brazil. Stanford University Press, Stanford, 1999. s. 24

[4] Srov. Tamtéž. s. 26-39

[5] Srov. Janda, Kenneth: Political Parties. A Cross-National Survey. The Free Press, New York, 1980. s. 98 - 107

[6] Strmiska, Maxmilián: Opcit.

[7] V této souvislosti je možno zmínit přístup takových klasiků komparativní politologie, jako např. A. Lijpharta, R. Ingleharta či H. Kitschelta. Srov. Mainwaring, Scott: Opcit. s. 40

[8] Jako příklad uvádí Mainwaring postřeh Przeworského a Spraguea, že třídní determinace hlasování pro stranu může být výsledkem působení politických či sociálních instituci (např. odborů) než třídního vědomí samotného. Srov. Tamtéž. s. 48-49

[9] Tamtéž. s. 40

[10] Mainwaring k tomu dodává tři postřehy: 1) politická pozice může být budována dle politického zájmu a nikoliv dle sociální pozice, 2) zájem je subjektivní kategorie, a tak nelze obecně říct, že sociální štěpení plodí politický zájem dle sociální kategorie a 3) v rámci performace politiky je na dílčí téma kladen větší důraz než na pozici ve struktuře společnosti (catch-all parties, postmaterialismus atd.) srov. Tamtéž. s. 52

[11] Právě v tom vidí Strmiska příčinu nepřímého Mainwaringova přispění k rehabilitaci „restriktivního“ Sartoriho pojetí strukturovaného stranického systému, vážícího se na partikulární kontext zavedených demokracií. Srov. Strmiska, Maxmilián: Opcit.

[12] Srov. In: Huntington, Samuel: The third wave: democratization in the late twentieth century. University of Oklahoma Press, Norman, 1991. s. 21-26

[13] Konkrétně jde o čtveřici: koherence-komplexnost-autonomie-adaptabilita. Srov. Tamtéž

[14] Dle Huntingtona je rozdíl mezi zeměmi s organizací, konsensem, pospolitostí, legitimitou a stabilitou, mezi něž řadí jako západní demokracie, tak tehdejší sovětské satelity, a zeměmi třetího světa, jimž chybí politická pospolitost a efektivní autoritativní legitimní vláda. Srov. Huntington, Samuel: Political Order in Changing Societies. Yale University Press, New Heaven, 1968. s. 1-8

[15] Huntington dodává, že v takovém případě dochází k prerekvizitě jedné strany coby institucionálního ztělesnění vůle lidu, národní suverenity, diktatury proletariátu atd. Srov. Tamtéž. s. 91

[16] Srov. Tamtéž. s. 71

[17] Kitschelt, Herbert: Formation of Party Cleavages in Post-Communist Democracies. Party Politics, Vol 1. No. 4. 1995. s. 448

[18] Srov. Tamtéž. s. 449

[19] Nedostatek racionální vazby volič-strana v případě charismatických stran přispívá dle Kistchelta k upevnění režimu, který G. O’Donnel označuje jako „delegativní demokracii“. Klientelistické strany při svém „rozdělování“ obcházejí pravidla a volby se tak stávají v zásadě nadbytečnou procedurou. Srov. Tamtéž. s. 450

[20] Srov. Tamtéž

[21] Kitschelt jak známo dělí komunistické režimy na tři typy: 1) patrimoniální (jihovýchodní Evropa a postsovětský prostor), 2) byrokraticko-autoritářský (ČR a bývalá NDR) a 3) národně akomodativní komunismus (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko). Srov. Tamtéž. s. 453-455

[22] Srov. Tamtéž. s. 465

[23] Mám zde na mysli konkrétně země visegradské skupiny: ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko.

Jak citovat tento text?

Hanáček, Vladimír. Poznámka k Mainwaringově pojetí institucionalizace stranických systémů a jeho relevanci v postkomunistických zemích [online]. E-polis.cz, 21. duben 2012. [cit. 2017-08-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/poznamka-k-mainwaringove-pojeti-institucionalizace-stranickych-systemu-a-jeho-relevanci-v-postkomunistickych-zemich.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(