Poloostrov napětí - (ne)bezpečné hry kolem Her

 11. květen 2018  Pavel P. Kopecký  komentáře

Olympijské hry obou ročních období, nejrozličnější mistrovství světa či jiné – netoliko sportovní – svátky jsou často o všem možném, jenom ne o tom, čeho se nominálně týkají. Hostitelské národy, a vůbec organizátoři takovýchto akcí, totiž obvykle mají potřebu se snažit, a to prvotně z toho důvodu, aby se při akci ukázaly v co nejlepším světle. Aby ve svitu reflektorů zazářily jejich politické, společenské, hospodářské nebo kulturní výdobytky. To, že „sport a politika by se neměly míchat“ tak zůstává pouze prázdným, protimluvným tvrzením. Děje se tak de facto přirozeně, a právě takovýto výrok je začasté výrokem motivovaným politicky.

zdroj:pixabayzdroj:pixabay

Do budování image se v epoše „videopolitiky“ vkládají nepředstavitelné částky i úsilí. Včetně cílevědomého nasazení zakázaných stimulantů pro sportovce. Obzvláště, jde-li o ukázku (obnovené) síly státního organismu. Významná sportovní zápolení bývávají tudíž do očí bijícím aktem moderního marketingu. Erbovním příkladem zneužití největšího tělovýchovného a k míru vyzývajícího svátku se stala olympiáda v Berlíně r. 1936. Propagandistický úspěch hitlerovců byl úplný, třebaže startovala válka ve Španělsku a jen trochu vnímaví lidé cítili, že se chystá ještě něco daleko horšího...

Pádnými projevy politizace olympiád se staly i „bipolární“ hry v Mnichově (1972), Moskvě (1980) a v Los Angeles o čtyři léta později. Shrnuto, podtrženo: zápolení obdobného formátu je organicky propojeno s vnitřní anebo zahraniční politikou.

Aktuálně se obdobných příležitostí k sebeprezentaci chápe kdekdo. Přeborníkem této soft-power se stal nevelký Ázerbájdžán, který poslední dobou stihl přivítat Evropské hry, Islámské hry solidarity, závody F1, hudební Eurovision atp. Motivací k systematickému úsilí o své zviditelnění má kavkazská entita povícero. Nalákat valutové turisty, ukázat údajný, na černém zlatu postavený, vzestup státu, nabízet geopolitickou vizi Azerů jakožto mostu mezi Asií a Evropou, ale i dále zvyšovat autoritu pevnou rukou panujícího klanu Alievů. Případně se podprahově vymezovat vůči sousední Arménii. S ní má Baku nevyřízené účty ohledně sporného Náhorního Karabachu, kde přetrvává ozbrojené napětí (zatím poslední větší válečné operace zde proběhly roku 2016).

Východně od zamrzlého konfliktu o Náhorní Karabach proslula třeba skvělým výsledkem „ping-pongová diplomacie“ mezi USA a ČLR. Na ní volně navázala velkolepá manifestace všestranného růstu, která vzešla z Pekingské olympiády před deseti lety. Politizaci se logicky nevyhnuly ani poslední zimní hry konané na „zadním dvorku“ ČLR. V Republice Korea, kde znamenaly v pořadí už druhé měření sil pod pěti barevnými kruhy. Při obou pamětihodných příležitostech se však naštěstí projevil především původní duch olympismu – usilování o svornost či dobrou vůli mezi národy.

Oba oficiálně na smrt znepřátelené, ale etnicky jednolité celky poloostrova, jež dělí 38. rovnoběžka, nebyly do počátku devadesátých let 20. století svobodnými režimy. Pchjongjangu to žel vydrželo a s tou nejvyšší pravděpodobností i dál vydrží. Kdežto k počátkům společenského uvolnění v Jižní Koreji notně přispěly právě letní olympijské hry roku 1988.

O to jímavější je faktum, že letošní zimní hry opětovně na stupně vítězů vynesly to lepší z člověka. Prvně od konce pravidelných bojů na neuralgickém poloostrově nastoupili reprezentanti obou Korejí coby jedna skupina! Zatímco ještě předtím si severokorejský autokrat Kim s americkým prezidentem Trumpem „freudovsky“ poměřovali velikost nukleárních tlačítek, čili strašili svět rozpoutáním ozbrojeného konfliktu, po skončení her to vypadá na dlouhodobější deeskalaci situace. Vyhrocené ve zjevné souvislosti se skutečnostmi, že severokorejský diktátor musí uvnitř tuhého systému bezohledně obhajovat nejvyšší post (a s ním svůj život), kdežto zvolený lídr Spojených států „jen“ vzdorovat nepřestajným útokům vlivných sociálních skupin, jež ho prohlašují za polovzdělaného amatéra „dosazeného“ Kremlem.

Setkaly se již hlavy obou Korejí, aby se „dohodly, že se dohodnou“ na oficiálním ukončení války. Současně bylo potvrzeno, že se díky zprostředkování Soulu tváří v tvář potkají také Kim a Trump, aby jednali o jaderném odzbrojení. Jde o nečekaný průlom. Naznačující minimálně neortodoxní koncepci uplatňování moci (v) USA. Realisticky vzato ale neradno předpokládat, že by nad citlivým regionem bratrských entit zazářila duha trvalého souladu, ne-li dokonce státoprávního sjednocení. Kdepak, nehodí se to dohromady nikomu z určujících hráčů. Číňané s Rusy potřebují „cordon sanitaire“ plus odbytiště, Američané záminku ke zvyšování své vojenské přítomnosti v regionu anebo prodeji sofistikovaných zbraňových systémů. „Nejmladší z rodu Kimů“ v čele militaristického zřízení přirozeně nechce ztratit hlavu, kdežto „bohatý Jih“ nad „sluneční politiku“ jasněji vidí, že nesčetněkrát vzývaná reintegrace s „chudým Severem“ by jeho hospodářství postihla hůře než válka. Pohřbila by ho. A s ním i asijské trhy.

Panování prostřednictvím strachu či zastrašování nynější usmiřovací vlnu nakonec hravě přečká. Za „férovou“ cenu zlepšení mediálního obrazu hráčů nekonečných Her.

 

 

Literatura a zdroje:

Eckert, E. J. a kol.: Dějiny Koreje, Praha 2009.

Liščák, V.: Čína – stručná historie států, Praha 2002.

Český a slovenský tisk

 

Text vychází z článku, který zveřejnil časopis Listy 2/2018


Jak citovat tento text?

P., Pavel. Poloostrov napětí - (ne)bezpečné hry kolem Her [online]. E-polis.cz, 11. květen 2018. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/poloostrov-napeti-nebezpecne-hry-kolem-her.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.67 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář