Politický systém Ruska a prezidentské volby 2008

V Rusku došlo od 80. let minulého století k velkému množství změn. Ze státu s totalitním politickým systémem se postupně vybudoval systém podle modelů tradičních demokracií. „Ruská federace představuje nejvýznamnějšího nástupce Svazu socialistických republik.“ (Holzer, 2004: 325) Rozklad sovětského impéria a komunistického režimu začal ve druhé polovině 80. let 20. století v souvislosti s nástupem Michaila Sergejeviče Gorbačova do nejvyšších stranických a státních funkcí. Následná léta po jeho nástupu přinesla liberalizaci.

Politický systém Ruska a prezidentské volby 2008

Úvod

Tématem mé práce bude politický systém Ruské federace. Zaměřím se na nedávné prezidentské volby a na otázky možné změny v rozložení sil v rukou prezidenta a premiéra. Nad těmito otázkami se pokusím v závěru zamyslet.

Politický systém Ruské federace

Historie

V Rusku došlo od 80. let minulého století k velkému množství změn. Ze státu s totalitním politickým systémem se postupně vybudoval systém podle modelů tradičních demokracií.

„Ruská federace představuje nejvýznamnějšího nástupce Svazu socialistických republik.“ (Holzer, 2004: 325) Rozklad sovětského impéria a komunistického režimu začal ve druhé polovině 80. let 20. století v souvislosti s nástupem Michaila Sergejeviče Gorbačova do nejvyšších stranických a státních funkcí. Následná léta po jeho nástupu přinesla liberalizaci. [1] Především tedy rozšíření svobod a snahu o vstřícnější linii v oblasti zahraničních vztahů (především pak k USA). Původně byly reformní kroky učiněny k obrození sovětského modelu, ale efekt byl opačný. Došlo k rozpadu celého totalitního režimu.

Z hlediska vnitřní politiky Ruské federace znamenal největší zlom zrušení monopolního postavení komunistické strany. Nejvyšší komunistické elity však mocensky kapitulovaly až po událostech v srpnu 1991, kdy došlo k neúspěšnému pokusu komunistických struktur o záchranu Sovětského svazu. Následoval spor o institucionální podobu nově budované soustavy ruského státu. Jednalo se o střet reformně laděné výkonné moci, především osobou prezidenta, a parlamentem, který vyjadřoval pouze opoziční a antireformní postoje. Z tohoto sporu vzešel vítězně tehdejší prezident Boris Jelcin. [2] Následovalo přijetí nové Ústavu Ruské federace, kterou nakonec potvrdilo i referendum roku 1993. „Vítězstvím Borise Jelcina byla dána povaha ústavy, která zakotvila dominantní postavení prezidenta, určujícího prvku celého politického systému, ba jeho symbolu.“ (Holzer, 2004: 326).

Podle Holzera je ústavní fungování ruského politického systému problematizováno některými mimoústavními okolnostmi:

1. nedokončenou profilací ruského státu a jeho dosud krátké a nejasné existence
2. značnou mírou autonomie některých státních struktur, armády a tajných služeb
3. komplikovanými vztahy federálního centra a jednotlivých regionů a oblastí
4. výraznou rolí vlivných oligarchů, tedy mocných podnikatelů
5. přetrvávající klientistické sítě a role kriminálních struktur

Rusko můžeme označit za klasický příklad postkomunistické transformace.

Ústava

Otázka nové Ústavy se stala hlavním politickým tématem Ruska let 1992-1993. Nakonec nová Ústava znamenala omezení stávajícího a budoucího parlamentního tělesa. Tato Ústava byla potvrzena i referendem. [3]

Vlastní Ústava je rozčleněna na 9 hlav a závěrečnou část. „Z hlediska obecné systematiky ruské Ústavy lze hovořit o nadřazenosti exekutivy, konkrétně prezidenta.“ (Holzer, 2004 : 329) Podle Holzera o tom svědčí:

1. přímé obsazování prezidentské funkce
2. vazby ostatních institucí, především možnosti vytváření tlaku na Státní dumu
3. prezidentovy kompetence v legislativním procesu, právo suspenzívního veta, dekretální pravomoc a otázka referenda.

Otázka typologického zařazení Ruska je otevřená. Obvyklou klasifikaci komplikuje uspořádání jednotlivých institucí. Především skutečnost, že prezident není přímo hlavou exekutivy a že formálně hraje v systému nezanedbatelnou roli vláda a její předseda. Tyto znaky odpovídají poloprezidentskému režimu [4] , tomu však odporuje skutečnost, že v praxi není fungování ruské vlády primárně závislé na parlamentní většině. „Mocenský potenciál vlády a premiéra v ruském prostředí plyne spíše z blízkosti k prezidentské administrativě.“ (Holzer, 2004: 329) Ve skutečnosti je tedy pozice prezidenta vůči vládě silná. Proto prezidentský systém zahrnujeme někam na pomezí poloprezidentského a prezidentského režimu.

Parlament

Ruský parlament se skládá ze 2 komor. Větší roli v rámci Federálního shromáždění hraje tzv. Státní duma. Je tvořená 450 poslanci, kteří jsou voleni na 4 roky a to smíšeným volebním systémem. Aktivní právo mají všichni občané starší 18 let a pasivní právo je od 21 let. Mezi kompetence Dumy patří: podání návrhu na zproštění prezidenta funkce, poskytování souhlasu prezidentovi ke jmenování předsedy vlády, otázka vyjádření důvěry vládě, jmenování předsedy Centrální banky.

Ve vztahu k exekutivě dominuje prezident nad Dumou v případě jejich mocenského střetu o nového předsedu vlády či o důvěru vládě. Prezident má právo Dumu rozpustit [5] a vyhlásit nové parlamentní volby. Nově zvolené Duma musí být ustanovena do 4 měsíců od rozpuštění.

Druhou komorou Federálního shromáždění je Rada federace. Má 178 členů, z každého z 89 regionu jsou navrženi 2 členové. Volební období je čtyřleté. Mezi její kompetence patří ochrana regionů, stanovení voleb prezidenta, vyhlášení parlamentních voleb, jmenování soudců Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, generálního prokurátora, souhlas k zákonům přijatých Dumou atd.

Zákonodárnou iniciativou disponuje prezident, členové Rady federace, poslanci Dumy, vláda, zákonodárné sbory subjektů federace, Ústavní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší arbitrážní soud. Federální zákony musí Duma přijmout nadpoloviční většinou, ústavní zákony 2/3 většinou všech poslanců. Rada federace přijímá zákony nadpoloviční většinou všech členů komory. Při vrácení zákona do Dumy je pro znovuprosazení zákona zapotřebí 2/3 většina všech poslanců.

„Lze konstatovat, že pozice obou komor ruského parlamentu je spíše slabá.“ (Holzer, 2004: 332) Z hlediska kompetencí i vztahu k ostatním institucím je jim přisouzena spíše stvrzující, či limitovaná kontrolní funkce.

Prezident

Ruský politický systém se etabloval v letech 1992-1993 a to po střetech B. Jelcina s parlamentem. Pomocí aktivizace veřejnosti a použití ozbrojených složek, došlo k přijetí nové Ústavy a silnému posílení prezidentských pravomocí. „Analyzovat ruský (semi)prezidencialismus tudíž znamená neomezit se pouze na normativní (ústavně-právní) úpravu výkonné moci, ale věnovat se každodenní praxi ruské politiky, konkrétně modelu rodinné prezidentské primogenitury.“ (Holzer, 2004: 333)

Ústava definuje prezidenta jako hlavu státu, reprezentanta uvnitř země i v zahraničí, je garantem Ústavy a dodržování lidských a občanských práv a svobod. Řeší spory mezi orgány federace a jejich subjektů, přijímá opatření na ochranu suverenity a nezávislosti země, určuje a uskutečňuje základní orientaci vnitřní a zahraniční politiky, vybírá předsedu vlády, plní roli vrchního velitele ozbrojených sil, vyhlašuje válečný stav, vydává dekrety a nařízení. [6] Radě federace předkládá kandidáty na jmenování a odvolání soudců Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, Dumě navrhuje předsedu Centrální banky, vede Radu bezpečnosti. Má silnou pozici vůči Dumě. [7] Prezident však může být zbaven funkce a to na základě 2/3 většiny všech poslanců Dumy, která jej žaluje z velezrady či jiného těžkého trestného činu, a 2/3 většiny v Radě federace. [8]

Vláda

„Postavení ruské vlády je spíše nevýrazné. V politické praxi vláda vzhledem k silnému prezidentovi řeší především otázky ekonomického charakteru.“ (Holzer, 2004: 334)

Úkolem vlády je především zabezpečení jednotné státní politiky v jednotlivých resortech. Vláda též disponuje pravomocí vydávat všeobecně závazná usnesení a nařízení. Předseda vlády je jmenován prezidentem na základě hlasování Státní Dumy. Je-li daný kandidát třikrát Dumou odmítnut, jmenuje jej přímo prezident, který zároveň rozpustí Dumu a stanoví nové volby.

Předseda vlády předkládá prezidentovi jména ministerských kandidátů a v rámci politické linie prezidenta stanovuje základní cíle vládních aktivit. „Podstatou každodenního fungování ruského kabinetu tak není standardní komunikace s většinou v parlamentu či hledání kompromisů mezi koaličními partnery, nýbrž spíše praktický administrativně-byrokratický výkon.“ (Holzer, 2004: 334) Členy ruských vlád jsou většinou tzv. odborníci bez stranické příslušnosti, kteří často teprve po svém působení na ministerských postech vstupují do stranického života.

Ruská politika je v praxi ovlivňována několika faktory, zejména tedy tzv. finanční oligarchií, tedy představiteli finančních a průmyslových kruhů. Dalším významným faktorem ruské politiky je vytváření tzv. proprezidentské strany nebo také strany moci. [9]

Ústavní soud a systém soudů

Zvláštní postavení v systému má Ústavní soud, který se skládá z 19 soudců. Dalším soudem je Nejvyšší soud, dále systém arbitrážních soudů a prokuratura.

Problém Ústavního soudu je v nízké funkčnosti. „Před touto instancí stojí především problém dosažení žádoucí funkčnosti, konkrétně otázka vyměnitelnosti a aplikovatelnosti vlastních stanovisek.“ (Holzer, 2004: 339)

Státní správa samospráva

Ruskou federaci podle třetí hlavy Ústavy tvoří 89 subjektů [10] :

• 21 republik
• 6 krajů
• 49 oblastí
• 10 autonomních okruhů
• 2 města federálního významu
• 1 autonomní oblast

Podle Ústavy si jsou všechny subjekty federace rovny. Každá federace má svou vlastní Ústavu. Prezident má pravomoc jmenovat zplnomocněné reprezentanty prezidenta Ruské federace a vydávat výnosy a nařízení závazná na celém území federace.

Volební systémy

Parlamentní volby v Rusku se odehrávají na základě všeobecného, rovného, přímého, dobrovolného a tajného hlasovacího práva. Datum voleb určuje prezident. [11] „Ruský smíšený volební systém formování Státní dumy…podporuje poměrně volenou polovinu komory (225 poslanců) s jednokolovým prostým většinovým systémem jednomandátových volebních obvodů (též 225 poslanců).“ (Holzer, 2004: 341) V poměrně volené části musejí jednotlivé strany k získání mandátu překročit pětiprocentní volební klauzuli (nerozlišuje se mezi stranou a koalicí). [12] Charakter kandidátních listin je přísně vázaný, voliči nemají při výběru preferenční právo. Podmínkou platnosti voleb je účast minimálně 25% oprávněných voličů. „Výrazným znakem ruských parlamentních voleb je dále vysoká úspěšnost nezávislých kandidátů.“ (Holzer, 2004: 341) Parlamentní volby ve srovnání s volbami prezidentskými zůstávají z hlediska významu pro ruskou politickou scénu spíše druhořadým jevem.

V Rusku probíhají přímé volby prezidenta a úspěšný kandidát v nich získává silný mandát přímo od voličů. Formálně lze říci, že prezident je volen občany Ruské federace na základě všeobecného, přímého a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním na 4 roky s možností jednoho znovuzvolení. Voleb se musí zúčastnit minimálně 50% oprávněných voličů. Vítěz musí získat nadpoloviční počet z odevzdaných hlasů. Kandidáta může navrhnout volební strana, volební blok nebo minimálně 100 osob s aktivním volebním právem. [13] Kandidovat může pouze občan Ruské federace, který je starší 35 let a minimálně 10 let trvale žije na území Ruské federace.

Až doposud znamenala výměna na prezidentském postu vždy proměnu celé politické scény. [14] Ve volbách nedochází ke standardnímu střetnutí kandidátů, nýbrž spíše k „plebiscitu o předem určeném favoritovi.“ (Holzer, 2004: 343)

Samotné volby a celý volební proces řídí Ústřední volební komise. Ta se skládá z 15 členů. [15]

Politické strany a stranický systém

„Ruský stranický systém se formoval z klasického totalitního modelu jedné strany. Na jeho podobu má značný vliv smíšený volební systém do Státní dumy, který nepřispívá ke konsolidaci stranického spektra.“ (Holzer, 2004: 344) Dochází totiž k úspěchům nezávislých kandidátů ve většinově volené části. Toto stranám komplikuje formování federálního zázemí. Obdobný vliv má podle Holzera i členitá podoba 89 ruských regionů, které vytvářejí nepřehlednou síť regionálních subsystémů. „Následky jsou pak omezená ideově-programová profilace stran a hnutí a nízká identifikace s nimi. Ruský stranický systém tak nadále vykazuje řadu znaků transformačního období.“ (Holzer, 2004: 344)

Z hlediska klasifikace ruských stran ve vztahu k ideovým rodinám je možno hovořit o silné pozici socialistických (i sociálně demokratických) stran. [16] Dalšími ideovými rodinami jsou rodina komunistických stran a liberální tábor.

Prezidentské volby 2008

V prezidentských volbách roku 1991 suverénně zvítězil Boris Jelcin, když získal 57% odevzdaných hlasů hned v prvním kole (daleko za ním skončil bývalý premiér SSSR N. Ryžkov a např. také V. Žirinovskij). [17] V roce 1996 opět zvítězil Boris Jelcin. V prvním kole získal 35,79% a ve druhém 54,39%. Již v roce 1996 neúspěšně kandidoval Gennadij A. Zjuganov (získal 40,73%). V roce 2000 získal Vladimír Putin nadpoloviční většinu již v prvním kole (52,77% hlasů). V prvním kole porazil opět právě G. Zjuganov (29,28%). V roce 2004 opět v prvním kole s přehledem zvítězil V. Putin před G. Zjuganovem. Podle Holzera lze tedy říci, že klíčem k úspěchu je zajištění podpory kremelské administrativy a že jedinou reálnou alternativou vůči kremelskému táboru je komunistický kandidát.

Onu podporu kremelské administrativy získal v letošních ruských volbách právě Dmitrij Medveděv. Už od prosince 2007 bylo jasné, kdo je minimálně favoritem pro prezidentské volby v Rusku. Dosluhující prezident Vladimír Putin jako svého nástupce označil prvního vicepremiéra D. Medveděva.

Ústřední volební komisi se přihlásilo pět kandidátů na prezidenta. Tři z nich byli nominováni politickými stranami, které se dostaly do Státní Dumy v prosincových volbách. Další dva museli projít martyriem sboru dvou milionu podpisů voličů. [18]

Spolupracovník současného prezidenta Vladimira Putina z Petrohradu a dnešní vicepremiér D. Medveděv byl jako bezpartijní nominován vládní stranou Jednotné Rusko. Pro drtivou většinu lidí byl favoritem především proto, že má velmi blízko k dosluhujícímu prezidentovi Putinovi. Současně si získal lid tzv. národními programy, které má na starosti a díky kterým se postupně zlepšuje kvalita zdravotní péče a vzdělávání.

Voleb se zúčastnili také komunista Gennadij Zjuganov, dále předseda Liberálně-demokratické strany Vladimir Žirinovskij, jehož strana jen těsně prošla do Státní Dumy, tudíž jeho kandidaturu Ústřední volební komise automaticky schválila. Mnohem složitější situaci měl předseda Demokratické strany Andrej Bogdanov a bývalý premiér Michail Kasjanov. [19] Každý z nich musel na svou podporu shromáždit dva miliony podpisů.

Žádný z kandidátů neměl tolik prostoru v médiích, jako Medveděv. Ten se dokonce nemusel účastnit ani televizních debat mezi prezidentskými kandidáty. Ostatní kandidáti se tak vůči Medveděvovi nemohli ani nijak názorově vyhranit. Stejně jako v minulosti, v případě volby V. Putina prezidentem, se i v letošních prezidentských volbách odrazil vliv médií na samotnou volbu. Například v jednostrannosti televizního zpravodajství, které je pro drtivou většinu Rusů hlavním zdrojem informací. [20]

Oficiálně Medveděv ani žádný vlastní předvolební program neměl, kromě slibů o zlepšení sociální situace a o pokračování nynějšího ruského politického kurzu. Jen on a Jednotné Rusko oprášili Putinův plán, tedy obecně formulovaný program podpory nynějšího prezidenta, se kterým strana v prosinci s přehledem vyhrála parlamentní volby v zemi. [21]

Celkové výsledky jednotlivých kandidátů prezidentských voleb 2008: [22]

1. Medveděv, Dmitrij Anatoljevič: 52 530 712 (70,28 %)
2. Zjuganov, Gennadij Andrejevič: 13 243 550 (17,72 %)
3. Žirinovskij, Vladimir Volfovič: 6 988 510 (9,35 %)
4. Bogdanov, Andrej Vladimirovič: 968 344 hlasů (1,30 %)

Nový prezident nastoupí do úřadu v květnu. Místo mu uvolní Putin, který kvůli ústavním omezením v letošních volbách již znovu kandidovat nemohl.

Nad volbami nedohlížel Úřad pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) a ani Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) , které do Ruska neposlaly pozorovatelskou misi na prezidentské volby. [23] Důvodem byly obstrukce z ruské strany. Volby v Rusku tak sledovala pouze několik zahraničních pozorovatelů.

Osobní názor

Především je třeba si uvědomit, že realita autoritativního režimu není fixně vázána na to, co říká standardní teorie ústavy. Například podle několika zdrojů lze říci, že pozice prezidenta Putina během jeho dvou prezidentských období nebyla skutečně tak diktátorská, jak bylo mnohdy prezentováno v médiích. Autoritativní lídr je blokován řadou systémových a strukturálních podmínek, které nemůže ovlivnit a kterým je spíše nucen rozumět a využívat je. A stejně tak je mýtem jednota stávajících ruských elit. Právě až volba D. Medveděva nás staví před otázku, jak by vlastně ruský systém mohl fungovat se dvěma lídry .

Ruský politický systém sice naplňuje „klasické formální znaky demokracie, ovšem pokulhávajících za západními standardy z hlediska obsahových a procedurálních charakteristik.“ (Holzer, 2004: 342) Pro Rusko je podle Holzera typická slabost státních institucí, dominance průmyslových konsorcií, rozsáhlý klientismus a sociální stratifikace. Dalším typickým faktorem pro Rusko je snaha těchto struktur o vliv na státní orgány a touha po zisku trvalého podílu na moci.

Zatím vůbec není zřejmé, jaká bude budoucí role Vladimira Putina. Podle vyjádření dosluhujícího prezidenta by mělo dojít k jeho přesunu z křesla prezidenta do křesla premiéra. Podle dalších prohlášení by měl mít Putin na starosti ekonomické otázky Ruska. Zatímco jeden se okázale stane ruskou ikonou v zahraničí, druhý, coby premiér, bude řídit ekonomiku. [24] Avšak nastává zde otázka, zda-li v systému, kde hlavní roli hraje prezident nenastane souboj o větší vliv na politický systém mezi Putinem a Medveděvem. Osobně si myslím, že k úpravě ruského politického systému z poloprezidentského režimu na parlamentní režim, ve kterém by své postavení posílil právě budoucí premiér V. Putin, nedojde. Pouze se domnívám, že budou převedeny některé pravomoci prezidenta do rukou předsedy vlády a bude docházet ke konzultacím mezi Putinem a Medveděvem (budoucí směr ruské politiky budou vytvářet společně). Zda-li bude příští prezidentské volby kandidovat Putin nebo Medveděv je další otázkou. Znamenalo by to, že by si Putin ze současným vicepremiérem pouze na 4 roky vyměnil funkce a poté se vrátil, tam kam pod leveřejnosti patří. Vše záleží na tom, jak se své nové role prezidenta Medveděv ujme. Pokud veřejnost přesvědčí (v současnosti má stejnou podporu jako Putin), může zůstat v čele Ruska i po dalších volbách v roce 2012.

Použitá literatura

1. CABADA, L.; KUBÁT, M. a kol. (2007): Úvod do studia politické vědy. Plzeň, Aleš Čeněk.
2. HOLZER, J. (2004): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha, Eurolex Bohemia s.r.o.
3. HOLZER, J. (2001): Politický systém Ruska. Hledání státu. Brno, CDK.

Internetové zdroje

• http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/psruska.htmn
• http://www.ruskodnes.cz/index.php?page=clanek&id=786n
• http://tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/rusove-si-v-kampani-nevyberou-nemaji-z-ceho_42886.htmln
• http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/obse-bude-bojkotovat-ruske-prezidentske-volby_43035.htmln
• http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=522787n
• http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=31166n
• http://www.ceskenoviny.cz/svet/rusko/index_view.php?id=299952n

Poznámky

[1] Jednalo se o čtyřletou reformní éru tzv. perestrojky, konkrétním výsledkem perestrojky bylo např. rozšíření svobod v mediální sféře – glastnosť. (Holzer, 2004: 325)

[2] http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/psruska.htm

[3] 58,5% Rusů vyslovilo tehdejšímu prezidentovi důvěru a 52,9% Rusů schválilo jeho politiku. Avšak odmítli návrh na vyvolání předčasných voleb (prezidenta a parlamentu) (Holzer, 2004: 328)

[4] „Prezident ve svých rukou soustřeďuje funkce hlavy státu a šéfa exekutivy, ale na rozdíl od prezidencialismu se o výkonnou moc musí podělit s premiérem a vládou.“ (Kubát, 2004: 206)

[5] Tato pravomoc je však omezena: Dumu nelze rozpustit během prvního roku její existence, je-li prezident obviněn z velezrady, v posledních šesti měsících volebního mandátu prezidenta a v době válečného stavu.

[6] http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/psruska.htm

[7] Spor s ní může vygradovat až k trojímu nesouhlasu Dumy, po němž automaticky následuje její rozpuštění a vypsání nových voleb, při čemž sporný adept se ujímá role. Dalším momentem je právo prezidentské arbitráže v případě hlasování o důvěře vládě a v případě jejího odmítnutí.

[8] O vinně či nevinně rozhoduje Nejvyšší soud.

[9] Jedná se o typ stranického subjektu, jehož úlohou je otestovat potenciál prezidentského tábora v parlamentních volbách a vytvořit organizační zázemí pro volby prezidentské. (Holzer, 2004:336)

[10] http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/psruska.htm

[11] Podle Ústavy by k volbě mělo dojít první neděli po uplynutí mandátu předcházející Dumy.

[12] http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/psruska.htm

[13] Od roku 2000 je ústavní podmínkou kandidatury sebrání minimálně půl milionu podpisů, přičemž na jeden subjekt federace nesmí spadat více jak 7% tohoto počtu a podpisy musejí pocházet z minimálně 15 subjektů federace. (Holzer, 2004: 343)

[14] http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/psruska.htm

[15] 5 členů je jmenováno Dumou, 5 Radou federace a 5 prezidentem.

[16] Jedná se například o proprezdentský subjekt Jednotné Rusko

[17] http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/psruska.htm

[18] http://zahranicni.ihned.cz/c1-22803190-ruske-prezidentske-volby-medvedev-a-ti-druzi

[19] Michail Kasjanov se nakonec voleb neúčastnil kvůli podezření z falšování podpisů.

[20] Medveděv ze své vicepremiérské pozice v posledních měsících před volbami vydával pokyny, které by měly zajistit zlepšení sociální situace v Rusku. Avšak tyto pokyny měly víceméně charakter propagandistický. Veškeré jeho kroky se ocitaly v hlavním zpravodajství. To znamenalo, že ani nebylo zapotřebí, aby Medveděv vůbec nějakou kampaň vytvářel ( http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=522787 )

[21] http://tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/rusove-si-v-kampani-nevyberou-nemaji-z-ceho_42886.html

[22] http://www.ruskodnes.cz/index.php?page=clanek&id=786

[23] http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=31166

[24] http://www.ceskenoviny.cz/svet/rusko/index_view.php?id=299952

Autor: Marek Schveiner

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Československá zahraniční politika 1918-1938

Další články z rubriky

Primárne aspekty straníckych systémov podľa Sartoriho a ich aplikácia na Slovensko

Komparace správního systému ČR a SRN se zaměřením na územní samosprávu

Maltský stranický systém a bipartismus

Vložit komentář