Československá zahraniční politika 1918-1938

 13. leden 2008  Marek Schveiner   komentáře

Pro svou recenzi jsem si zvolil knihu Antonína Klimka a Eduarda Kubů Československá zahraniční politika v letech 1918-1938. Jedná se o třetí díl studijních textů Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Vznikl jako doplněk druhého dílu autory, kteří jsou opravdovými odborníky na problematiku meziválečného období.

Československá zahraniční politika 1918-1938Československá zahraniční politika 1918-1938

Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů

Pro svou recenzi jsem si zvolil knihu Antonína Klimka a Eduarda Kubů Československá zahraniční politika v letech 1918-1938. Jedná se o třetí díl studijních textů Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Vznikl jako doplněk druhého dílu autory, kteří jsou opravdovými odborníky na problematiku meziválečného období.

Autoři

Dr. Antonín Klimek, CSc se narodil roku 1937 a zemřel roku 2005. V 90. letech 20. století byl vedoucím pracovníkem Historického ústavu Armády ČSR. Zaměřoval se na české dějiny v období od první světové války až do Mnichova 1938. Postupně se vypracoval na specialistu hospodářských dějin a předního znalce dějin první československé republiky. Byl autorem řady studií a článků dané problematiky, publikoval také v zahraničí. Z jeho dalších odborných knih lze jmenovat například Zrození státníka, Praha 1992; Jak se dělal mír roku 1919, Praha 1989; Boj o hrad, kdo po Masarykovi?, Praha 1996; Říjen 1918, Praha 1998; Diplomacy at the Crosroads of Europe, Praha 1989, a další.

Druhým spoluautorem svazku je Dr. Eduard Kubů, CSc, ten se narodil roku 1951. Pracuje na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Specializuje se na československou zahraniční politiku, hospodářské dějiny 20. století, pohyb mezinárodního kapitálu a světových financí, zejména však na hospodářské vztahy mezi Československou republikou a Německem. Sepsal přes tři desítky studií z těchto oblastí. V roce 1994 publikoval monografii Německo – zahraničně politické dilema Eduarda Beneše.

Stručný obsah

Jak už název prozrazuje, kniha celkem detailně popisuje stav Československé republiky fakticky od jejího vzniku 1918 až po zánik 1. republiky v roce 1938 vstupem německých vojsk na naše území. Autoři se podrobně zabývají jak vnitrostátní, tak i mezinárodní situací, a to z politického i hospodářského hlediska. Dobře vnímají veškeré souvislosti mezi jednotlivými událostmi.

Autoři důkladně popisují působení dr. Eduarda Beneše v mezinárodní i české politice. Jelikož on byl tvůrcem veškeré naší diplomacie a společně s T. G. Masarykem nejaktivnějším politikem své doby. V knize je popsána celá jeho kariéra od počátečních snah muže v exilu s nejistou podporou vlastních obyvatel, přes jednu z hlavních postav Společnosti národů, až po jeho zvolení prezidentem. Podrobně jsou popsána veškerá jeho rozhodnutí s ohlédnutím na možné následky.

Autoři Eduarda Beneše vykreslují jako téměř bezchybného jednatele, frankofila, ale zejména jako muže, který vždy volil to nejlepší pro Československo a zasloužil se o vznik a po dvacet let stabilně fungující první republiku. Patří mu i jeden evropský unikát, jelikož byl ministrem zahraničí po dobu 17 let.

Nástin základů, metod a organizace československé zahraniční politiky

Eduard Beneš na konci války předvídal, že naše politika bude více než kde jinde určována zahraniční politikou. Po rozpadu Rakousko-Uherska nebylo v naší moci zajistit si vlastní bezpečnost. Záruku stability viděla československá diplomacie v britsko-francouzské trvalé spolupráci. Vznikala Malá dohoda, tj. pakt menších států (ČSR, Rumunsko, království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a Československá republika se začala aktivně angažovat i v nově vznikající Společnosti národů. V čele státu stála skupina vedená prezidentem T. G. Masarykem, která za první světové války tvořila vedení zahraniční Národní rady československé.

Způsob vzniku Československé republiky – jev v diplomacii dosud neznámý

Je zvláštní, že v roce 1914 se pro vznik samostatného Československého státu vyslovovala pouze nevýznamná strana Státoprávně pokroková. Válka přinesla změnu. Francie uznala 29. června 1918 oficiálně Národní radu jako nejvyšší orgán spravující všechny zájmy národa a jako prvý základ budoucí československé vlády. Nóta rakousko-uherského ministra zahraničních věcí G. Andrássyho žádající příměří a mír byla zveřejněna 28. října 1918, stejný den vznikla samostatná Československá republika.

Nový stát v nové Evropě

Dne 18. ledna 1918 byla ve Versailles zahájena mírová konference. ČSR patřila mezi země s tzv. omezenými zájmy. Celkový dluh ČSR vůči mocnostem v rámci poválečných reparací byl vyčíslen na 45 miliard korun včetně úroků. „Československo se zrodilo v nehotové Evropě.“ (Klimek, A., Kubů, E., 1995:19). Maďarsko uplatňovalo svůj vliv na Slovensko a Polsko své územní požadavky vůči ČSR (spor o Těšínsko, které bylo nakonec postaveno pod mezinárodní kontrolu). Francie a Velká Británie daly ČSR právo obsadit německé oblasti až k historickým hranicím českých zemí. V našich prvních vládách, ani v prvním nevoleném Národním shromáždění, nezasedl jediný reprezentant Němců, kterých na našem území bylo přes 3, 12 milionu (1/4 obyvatel). „Československu byly už do kolébky dány zárodky možnosti jeho brzkého bytostního ohrožení.“ (Klimek, A., Kubů, E., 1995:30).

Zpevňování mezinárodního postavení Československé republiky

Různé zmatky v centrální Evropě vedly k uzavírání smluv, paktů o obraně a různým projektům. T. G. Masaryk i E. Beneš se svůj stát snažili vydávat za vzorový a pokoušeli se o vznik Středoevropské unie. Vztahy ČSR a sousedních států byly partnerské a Německo se stávalo stále důležitějším obchodním partnerem.

První poversailleské otřesy

Na půdě mocností docházelo k nereálným požadavkům na válečné reparace a neustále se řešilo dilema ve vztazích s Německem. Na počátku roku 1923 došlo až k okupaci porýní (strategické oblasti Německa). Došlo i ke krizi mezi Francií a Velkou Británií, kterou zažehnal E. Beneš, čímž si získal veliký obdiv. Koncem roku 1923 došlo k vyhrocené situaci mezi ČSR a Francií, která se zdráhala zavazující vojenské spolupráce.

Logika Locarna

Vznikaly různé plány na obnovu evropských zemí, zejména Německa. Jako například plán amerického finančníka Ch. Dawese. Postupně docházelo k rozmachu Německa, což bylo z pohledu ČSR negativní. „Pro ČSR nepříznivé mocenské přesuny, zvolna vytvářejí předpoklady obnovy velmocenského postavení Německa.“ (Klimek, A., Kubů, E., 1995:50). 16. října 1925 Německo podepisuje rýnský garanční pakt, který však negarantuje východní hranice. Na konferenci v Haagu v lednu 1930 byl schválen druhý plán – Youngův.

Místo ČSR ve Společnosti Národů zaujímá právě Německo, od této doby dochází k mírnému boji mezi ČSR a Německem na diplomatické úrovni a otázka německé menšiny v ČSR začíná vstupovat do oficiálních vztahů obou států.

Diplomacie na krizovém rozcestí

Černý pátek 29. října 1929 na newyorské burze „otřásl idejemi a jistotami lidí snad ještě více než první světová válka.“ (Klimek, A., Kubů, E., 1995:61). ČSR (průmyslový stát) postihla krize se zpožděním, ale daleko nad světovým průměrem. V říjnu 1930 prohlásil Beneš, že je zapotřebí řešit místo otázek mezinárodních politických otázky světové hospodářské. Další ranou pro mezinárodní vtahy byl útok Japonska na Čínu a naprostá nečinnost Společnosti národů a přiznání německé rovnoprávnosti ve zbrojení.

A. Hitler se stal říšským kancléřem 30. ledna 1933. Netajil se tím, že chce získat zpět území okolních států obývané Němci. V těchto letech náš doposud největší spojenec, Francie, ustupuje do pozadí evropské scény. Na podzim roku 1933 ztroskotávají jednání o odzbrojení a Německo vystupuje i ze Společnosti národů.

V květnu 1935 ve volbách v ČSR překvapivě zvítězila německá politická strana, Henleinova SdP.

Úsilí o bezpečnostní záruky ve znejistělé Evropě

Pro ČSR byl jediným doposud stabilním garantem ochrany pakt Malé dohody, ta se však po atentátu na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí L. Barthou roku 1934 začala postupně rozpadat. 16. března 1935 vyhlásilo Německo všeobecnou brannou povinnost. Československá republika se dostala do ohrožení a proto došlo k paktu mezi SSSR a Francií a mezi ČSR a SSSR. Po podpisu těchto paktů došlo na domácí politické scéně k volbě nového prezidenta (T. G. Masaryk abdikoval kvůli nemoci). Především díky podpoře Slovenské l´udové strany se prezidentem stal Eduard Beneš a novým ministrem zahraničí K. Krofta.

Společnost národů znovu selhala a to po napadnutí Etiopie Itálií (ta v té době vytvořila osu Berlín-Řím). Od té doby bylo jasné, že se již nemůžeme spolehnout ani na Společnost národů. Německo v roce 1936 vojensky zabralo oblast porýní, čímž porušili, jak Versailleskou smlouvu, tak duch Locarna. Francie kvůli obavám z konfliktu nezasáhla.

Pod tlakem životního ohrožení státu

Začalo docházet k dezinformacím a ze strany Německa byla vedena „Goebblesova propaganda o ČSR jako mateřské lodi bolševismu.“ (Klimek, A., Kubů, E., 1995:81). Spojenců Československé republiky ubývalo. V roce 1937 tehdejší německý ministr zahraničí vyloučil možnost paktu o neútočení mezi Německem a ČSR. 12. března 1938 bez boje německé ozbrojené síly začaly obsazovat Rakousko, došlo k obávanému anšlusu (naše hranice s Rakouskem nebyly vojensky kryté). 20. května 1938 vyhlásila česká vláda částečnou mobilizaci. Německá politika na světovém poli uvedla ČSR do pozice „válečného štváče.“ (Klimek, A., Kubů, E., 1995:86).

Osudné září

Ze strany mocností byl na ČSR vytvářen nátlak kapitulovat a ustoupit všem německým požadavkům. I přes nevoli většiny obyvatel, prezident E. Beneš kapituloval. 23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace jako jeden z možných prostředků k zabránění války. 29. září 1938 se konala mnichovská konference, za účasti Itálie, Francie, Velké Británie a Německa. Zástupci ČSR byli přizváni až k vyslechnutí ortelu. Jednalo se o konečnou kapitulaci a ČSR se ocitla bez pomoci v rukou Německa.

Za zmínku stojí i vyčerpávající přehled všech diplomatických styků, vedoucích diplomatických misí a efektivních zastupitelských úřadů Československé republiky v letech 1918-1939 na konci knihy.

Závěr

Zahraniční politika meziválečného Československa a veškeré problémy by se daly charakterizovat tím, že československá diplomacie stála na jediném bodu. Na zajištění bezpečnosti státu. Těžko lze autorům něco vytýkat nebo upozorňovat, na nepřesnosti. I po stránce stylistické jde o povedené pedagogické dílo, obsahuje dokonce i řadu soudobých citátů. Kniha je psaná odborníky, kteří celý svůj život zasvěcují jediné problematice. Fakta jsou nezvratná, popsaná v každé učebnici historie. Většina knih, ze kterých autoři čerpali jsou všeobecně známé publikace, ale nejvíce vycházeli z vlastního mnohaletého archivního výzkumu. Pro mě je souhrn mnohých souvislostí novinkou, především ke konci knihy dochází ke spádu a drastickému konci. Autoři donutí konzumenta přemýšlet nad textem a v závěru dost vypichují, kdo všechno se proti Československu spikl a jaké to pro nás bude mít následky. Jedná se o krutou pravdu. Viděl jsem již řadu dokumentárních filmů, četl různé knihy i články, přesto však takto tvrdou realitu let 1930-1938 se všemi souvislostmi, jsem stravoval opravdu dlouho.

Jak citovat tento text?

Schveiner, Marek. Československá zahraniční politika 1918-1938 [online]. E-polis.cz, 13. leden 2008. [cit. 2017-07-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/ceskoslovenska-zahranicni-politika-1918-1938.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.75 hvězdiček / Hodnoceno: 8x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(