Politické strany z hlediska teorie catch-all party

 20. únor 2006  Vlastimil Růžička   komentáře

Není pochyb o tom, že politické stany jsou nezbytou součástí liberálně demokratických režimů. Ve svém vývoji během 19. a 20. století prošly několika etapami, které korespondují s vývojem volebního práva a parlamentarismu. Za předchůdce lze označit kluby, které vznikaly na parlamentní půdě a sdružovaly názorově spřízněné poslance. S důrazem na ideologický projekt se později setkáváme s definicemi typu: „seskupení určené k účasti na politickém životě, k částečnému nebo úplnému dobytí moci a prosazení myšlenek a zájmů svých členů“ (srov. Kunc 2000: 35) a s dalším rozdělením na elitární, honorární a kádrové strany. Tyto typy se dále transformovaly na strany masové a strany typu catch-all party (doslovně „všeuchopující“ univerzální strany).

Není pochyb o tom, že politické stany jsou nezbytou součástí liberálně demokratických režimů. Ve svém vývoji během 19. a 20. století prošly několika etapami, které korespondují s vývojem volebního práva a parlamentarismu. Za předchůdce lze označit kluby, které vznikaly na parlamentní půdě a sdružovaly názorově spřízněné poslance. S důrazem na ideologický projekt se později setkáváme s definicemi typu: „seskupení určené k účasti na politickém životě, k částečnému nebo úplnému dobytí moci a prosazení myšlenek a zájmů svých členů“ (srov. Kunc 2000: 35) a s dalším rozdělením na elitární, honorární a kádrové strany. Tyto typy se dále transformovaly na strany masové a strany typu catch-all party (doslovně „všeuchopující“ univerzální strany). V sedmdesátých letech minulého století pak rozšířili vývojovou typologii politologové P. Mair a R. Katz o strany kartelu. Analýza politických stran rovněž zahrnuje širokou škálu funkcí. Lze je rámcově rozdělit na artikulaci a agregaci politických zájmů, formulování poltických doktrín a programů, aktivizaci a integraci občanů, tvorbu politické elity, účasti v boji o moc a účasti na výkonu státní moci a její kontrole (srov. Říchová 2000: 130-131).

Jiné klasifikace pak ještě uvádějí společenské a organizační funkce. Joseph La Palomra a Myron Weiner zdůrazňují čtyři základní aspekty, které stojí za to ocitovat: „trvalost organizační struktury, jejíž existence není závislá jen na stávajících politických vůdcích, existence teritoriálních jednotek v rámci organizační struktury, která integruje v celostátním měřítku články místní, regionální a ústřední, vědomá vůle vůdců na místní i celostátní úrovni získat a vykonávat, nejen ovlivňovat moc ať již sami nebo s jinými, úsilí získávat lidovou podporu ve volbách nebo jiným způsobem (srov. Kunc 2000: 36).

Jean Blondel pak vychází ve své typologii z toho, že ideologie hrají významnou roli a nabízí pět ideologicky rozdílných skupin: liberálně demokratické, autoritativně rovnostářské, tradiční konzervativní, populistické a individualisticko-autoritativní. Sigmund Neuman dodává ještě další typologii, která rozeznává politické strany individuální reprezentace a politické strany sociální integrace, resp. demokratické a totální integrace. (srov. Kunc 2000: 35-45).

Ve všech případech (jejichž výčet není ani zdaleka vyčerpávající) je třeba podotknout, že stranické systémy se v demokratických systémech neustále utvářejí, přibývá nových definicí, ale teprve budoucnost ukáže, zda demokratická politika, strany a stranické systémy, dokáží sehrát aktivní roli v další etapě vývoje, ve stále složitějším globalizovaném světě. R.A. Dahl ve své knize Demokracie a její kritici upozorňuje na potřebu posílení demokracie, občanskou participaci, transparentnost a veřejnou debatu uvnitř zemí, dřív než důležitá část kompetencí přejde na nadnárodní instituce. Vyhnout se rozsáhlé veřejné národní diskusi by byla podle jeho slov morální i politická chyba. Jako nadějný příklad hodný následování uvádí Dánsko (Dahl 2000: 30-32).

Analýza vývoje z hlediska catch-all party

V této (výše zmíněné) souvislosti lze podle některých sociologů hovořit o „amerikanizaci“ evropského politického života. Volič začíná být spíše pasivním konzumentem, než aktivním účastníkem. Veřejnost je odsunuta do role pouhých pozorovatelů legitimizujících rozdělení politické moci (Habermas 2000: 15). Svůj podíl na tom mají i média, která provádějí kontrolu tím, že procesy příslušející veřejné sféře velmi často (a rády) přebírají. Peter Dahlgren to v knize Television and the Public Sphere vysvětluje takto: „S masovou demokracií ztrácí veřejnost svou výlučnost. Jakmile se na scéně objevují méně vzdělaní občané, rozpadá se její sociodiskurzní soudržnost. Stát ve snaze zvládnout sílící rozpory se stává více intervencionalistickým – hranice mezi soukromým a veřejným (a to v politicko-ekonomickém i kulturním) se začínají stírat. Klíčovými partnery státu se stávají velké organizace a zájmové skupiny. Výsledkem je pak refeudalizace společnosti, která do značné míry ruší roli veřejnosti. Sílící nadvláda masových médií, zvláště tam, kde komerční logika transformovala většinu veřejné komunikace do public relations, reklamy a zábavy, rozkládá kritickou funkci veřejnosti. Veřejnost se fragmentizuje, ztrácí svou společenskou soudržnost. Je redukována na skupinu diváků, jejichž údělem je nechat se pravidelně mobilizovat, ale jejichž proniknutí do základních politických otázek je redukováno na minimum.“ (Dahlgren 1995: 24-25).

Tento vývoj vyvolává pochybnosti o funkci politických stran, a je zřejmé, že ve fázi catch-all patry je pouto mezi občanskou společností a stranou narušeno. Otto Kirchheimer zde vidí základní rys tohoto typu strany, hovoří o orientaci na širokou vrstvu voličů na základě deideologizace programu, v němž se akcentují konkrétní problémy. Podle něho mají strany politicky integrovat skupiny a jejich členy, kteří předtím zůstávali vně oficiální politické společnosti, a udělat z nich plnoprávné účastníky politického procesu. „Catch-all Party musí oslabovat konflikty, klást důraz na to, co spojuje, a být otevřená starostem voličů i zájmům nátlakových skupin. Jedině velké strany se mohou stát stranami pro všechny. Evropské strany pro všechny se rozšiřují v době dezideologizace, která mocně přispívá k jejich rozmachu,“ (Kirchheimer 1966: 179).

Obecná analýza vývoje politických stran v ČR

Přechod k liberální demokracii začal v Československu dva roky před vznikem samostatné České republiky. Změny v roce 1989 odstartovaly formování občanské společnosti. Republika však zdědila systém, který byl značně nevyzrálý a konsolidace, zdá se, pokračuje dodnes. K naší tradici i nadále patří nedůvěra k politickým stranám a nezájem o věci veřejné. Strany pak nedostatečně plní své základní funkce a zákonodárci mají velký manévrovací prostor pro to, aby se chovali jinak před volbami a jinak po volbách. Prozatím nejsme zvyklí vést se svou zvolenou mocí účinný dialog a dostatečně hájit svá občanská práva. Stabilita stranického systému a principy participační demokracie jsou tím vážně narušené. Politické strany selhávají ve zprostředkovatelské funkci mezi občanem a státem, kterou ponechávají živelné hře trhu s informacemi a lobbyistickým zájmům nejrůznějších skupin.

Vznik a vývoj politických stran v České republice probíhal v několika etapách a formoval stranický systém (to vše bez dostatečné očisty od minulosti). Velmi stručně lze podle dostupné literatury rozlišovat čtyři vývojové fáze stranického systému: listopad 1989-červen 1990 jako období formování základu systému, červen 1990- červen 1992 období vytváření stranického systému, červen 1992-červen 1996 období postupné stabilizace stranického systému, od června 1996 až po současnost vyvažování politických sil v stranickém systému, který byl provázen nejrůznějšími zvraty (srov. Novák 2000: 32). Stranický systém postupně vykrystalizoval do podoby umírněného pluralismu, byla zachována jistá bipolarita systému, která je představována na levici ČSSD a na pravici ODS. Obě strany představují politicky stabilní postavení, jejich volební úspěchy prokazují jistou zkušenost z vládní funkce. Poměrně heterogenní voličské skupiny pak ukazují, že o nich lze hovořit jako o stranách univerzálního typu či o catch-all party. K jejich triumfu přispěla podle některých politologů i tzv. Smlouva o stabilním prostředí v ČR (opoziční smlouva). Postoj dvou nejsilnějších stran ODS a ČSSD podle nich odpovídal formám chování strany kartelu, pro kterou je příznačná snaha o zpochybňování všech politických mimovolebních občanských aktivit či jejich označení za nelegitimní nebo v lepším případě za nestandardní (Novák 2001: 13).

Analýza vývoje z hlediska catch-all party v ČR

Publikované práce a volební průzkumy dále ukázaly, že pouze ODS a ČSSD jsou schopny získat i do budoucna největší voličskou podporu (např. Jarmara, Linek atd.). Ostatní parlamentní politické strany se vyznačují, podle těchto závěrů, zřetelně omezeným sociálně třídním složením svých voličů, což je především případ KDU-ČSL a KSČM. U obou těchto stran je evidentní, že jejich přeměně v univerzální strany brání jejich ideologické vyhranění a poměrně rigidní členská základna. Možný obrat k universalismu nabízela pouze Čtyřkoalice (KDU-ČSL, US a mimoparlamentní ODA a DEU). Změny v menších stranách však lze označit za krátkodobé a ne příliš přesvědčivé. Navíc neúspěch Koalice (v roce 2002 pouze dva subjekty parlamentních stran) ve volbách poslanců i senátorů roku 2002 předznamenal vážnou krizi tohoto seskupení.

Občanská demokratická strana (ODS) by tedy na základě uvedených argumentů i z hlediska Kirchheimerových kritérií mohla patřit mezi strany s převažující univerzálností. Vzhledem k vývoji a specifikám stranického systému ČR je možno označit ji za stranu catch-all typu. Tomáš Jarmara z katedry společenských věd v Ostravě se domnívá, že tato charakteristika však platí pouze pro léta 1992-96. Univerzálnost začíná podle jeho slov oslabovat především v oblasti vnějších zdrojů, vnitrostranických poměrů a dalším zintenzivněním ideologického vyhranění.1)

Z hlediska hodnocení strany typu catch-all party platí totéž o ČSSD. Zde však k poklesu univerzalizmu podle Jarmary nedochází. Naopak strana, podle jeho slov, sice disponuje převažujícím univerzalizmem, ale nedostatečnou schopností k ovládnutí vnějších zdrojů v oblasti komunikace s médii. To nakolik to platí i po volbách 2002, se již nezmiňuje. ČSSD získala nejvíce mandátů v Poslanecké sněmovně, sestavila „vládu sebevrahů“ a s médii se za pomocí prostředků z kapes daňových poplatníků též naučila komunikovat. Předsedou vlády i předsedou Poslanecké sněmovny se stal politik z ČSSD a podle mého soudu se blíží spíše modelu masové strany, se kterou je historicky spjata.

Z analýzy českých politických stran z hlediska teorie catch–all party je patrné, že dosud nedostatečně plní svou funkci a zařazení ODS a ČSSD do této skupiny je provázeno nejrůznějšími otazníky. Stranám chybí pohyb, otevřenost, pečlivý výběr vedoucího personálu, mnohdy se neorientují ani na odpovědné vládní programy, ale na zachování vlastní identity a voličského potenciálu. Nikde v zastupitelských demokraciích nejsou poslanci „protože jsou odpovědni všem, vlastně odpovědni nikomu“ (Novák), a už vůbec ne zprostředkovacímu článku, jakým se pro ně staly politické strany. Deficity v politické kultuře i uzavřenost politických stran vyvolaly selhání přirozených občanských iniciativ. Veřejnost nezískala žádnou politickou váhu, aby ve větší míře představovala pro politický systém účinný participační a kontrolní mechanismus. Členství v Evropské unii může mnohé změnit, povahu národa však nikoli.

Seznam použité literatury.

  1. DAHL,R.A. (1995): Demokracie a její kritici, Victoria Publishing Praha
  2. DAHLGREEN, P.(1995): Television and the Public Sphere. Tousand Oaks: Sage
  3. CURRAN, J. (2000): Nový pohled na masová média a demokracii. In:Jirák,J. – Říchová, B. (2000): Politická komunikace a média. Praha: Karolinum
  4. HABERMAS, J. (2000): Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Karolinum
  5. KIRCHHEIMER, O. (1966): The Transformation of Western European Party Systems. In Joseph La Palombara, Myron Weiner (eds.) Political Parties and Political Development. Princeton, N. J.: Princeton University Press
  6. KUNC, J. (2000): Stranické systémy v re/konstrukci, SLON Praha
  7. NOVÁK,M. (2001):Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země. MPÚ MU
  8. ŘÍCHOVÁ,B. (2000):Přehled moderních politických teorií, Portál Praha

Internetové zdroje:

  1. JARMARA,T.:Analýza vývoje politických stran v ČR z hlediska teorie Catch-All party, on-line verze (http://publib.upol.cz/~obd/fulltext/Politologica1/Politologica3.pdf).

Jak citovat tento text?

Růžička, Vlastimil. Politické strany z hlediska teorie catch-all party [online]. E-polis.cz, 20. únor 2006. [cit. 2017-05-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/politicke-strany-z-hlediska-teorie-catch-all-party.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.88 hvězdiček / Hodnoceno: 8x


Přidat komentář

Vložit komentář

Libuše

středa, 16. září 2009
15:34

Nebylo by lepší (a levnější) pro národ Čechů, Moravanů a Slezanů zrušit všechny politické strany a vládu vytvořit ze zvolených odborníků?


Napsal: Libuše [Odpovědět]

Frab

čtvrtek, 17. září 2009
09:02

Nejlépe by bylo změnit státní zřízení zpět na monarchii (rakouská větev Habsburků tolik dobrého pro náš národ a střední Evropu obecně vykonala), zavést kuriový systém (cenzy daňové a vzdělanostní). (btw. národ Čechů, Moravanů a Slezanů je contradictio in adjecto)


Napsal: Frab [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(