Jürgen Habermas a jeho Strukturální přeměna veřejnosti

 9. březen 2006  Vlastimil Růžička   komentáře

Polemizovat se závěry Jürgena Habermase bývá obtížné. Na jedné straně mohou jeho teze působit zastarale, zvláště tam, kde vychází z Marxe a jeho krizové tendence kapitalismu, na druhé straně se může jevit jako velmi moderní autor v otázkách zkoumání kategorií občanské společnosti, v hledání ideálu veřejné sféry jako sdíleného autonomního prostoru, a jako nesmlouvavý kritik v oblasti médií. Ve své knize Strukturální přeměna veřejnosti hovoří o občanské společnosti jako o sféře soukromých osob shromážděných v publikum, vytváří zde základní nárys občanské společnosti a stanoví dělící linie mezi státem a společností, přičemž odděluje sféru veřejnou, která se omezuje na veřejnou moc, od sféry soukromé.

Jürgen Habermas a jeho Strukturální přeměna veřejnostiJürgen Habermas a jeho Strukturální přeměna veřejnosti

Polemizovat se závěry Jürgena Habermase bývá obtížné. Na jedné straně mohou jeho teze působit zastarale, zvláště tam, kde vychází z Marxe a jeho krizové tendence kapitalismu, na druhé straně se může jevit jako velmi moderní autor v otázkách zkoumání kategorií občanské společnosti, v hledání ideálu veřejné sféry jako sdíleného autonomního prostoru, a jako nesmlouvavý kritik v oblasti médií. Ve své knize Strukturální přeměna veřejnosti hovoří o občanské společnosti jako o sféře soukromých osob shromážděných v publikum (Habermas 2000:87), vytváří zde základní nárys občanské společnosti a stanoví dělící linie mezi státem a společností, přičemž odděluje sféru veřejnou, která se omezuje na veřejnou moc, od sféry soukromé. V základním nárysu sociální struktury veřejnosti v soukromé oblasti si všímá především vytváření „politické a literární veřejnosti“; v oblasti veřejné pak moci policie a dvora. V obou případech upozorňuje na jistou historickou kontinuitu a provázanost. „Město není centrem života občanské společnosti pouze z ekonomického hlediska; je protikladem dvora i z hlediska kulturněpolitického, zejména pokud jde o literární veřejnost, která se institucionalizuje v kavárnách, salonech a stolních společnostech. Dědicové oné humanisticko-intelektuální společnosti a jejich vzájemné rozhovory, z nichž se záhy vyvine veřejná kritika, tvoří spojnici mezi tím, co tu zbylo z rozpadající se dvorské společnosti a zárodečnou formou veřejnosti nové, občanské…“ (Habermas 2000:90).

Klasické schéma strukturální přeměny veřejnosti pak podle Habermase vychází z představy, že původní (podle mého názoru často idealizovaná) veřejná sféra, jež se formovala v období ranného kapitalismu (v 19. století) v rozvinutých průmyslových společnostech značně ochabla. Habermas ji nazývá „refeudalizovanou“, zbavenou autonomie. Taková společnost podle jeho slov neplní ideální poslání, jelikož je kontrolovaná ekonomickou a politickou mocí. Důvody této změny vidí Habermas ve vývoji kapitalistické společnosti, kde organizované zájmy se státním monopolem omezují původní veřejnou sféru. Veřejnost je odsunuta do role pouhých pozorovatelů legitimizujících rozdělení politické moci. Svůj podíl zde mají rovněž média, která provádějí kontrolu tím, že procesy příslušející veřejné sféře přebírají. Habermasův kolega Peter Dahlgern to v knize Television and the Public Sphere vysvětluje takto: „S masovou demokracií ztrácí veřejnost svou výlučnost. Jakmile se na scéně objevují méně vzdělaní občané, rozpadá se její sociodiskurzní soudržnost. Stát ve snaze zvládnout sílící rozpory se stává více intervencionalistickým – hranice mezi soukromým a veřejným (a to v politicko-ekonomickém i kulturním) se začínají stírat. Klíčovými partnery státu se stávají velké organizace a zájmové skupiny. Výsledkem je pak refeudalizace společnosti, která do značné míry ruší roli veřejnosti. Sílící nadvláda masových médií, zvláště tam, kde komerční logika transformovala většinu veřejné komunikace do public relations, reklamy a zábavy, rozkládá kritickou funkci veřejnosti. Veřejnost se fragmentizuje, ztrácí svou společenskou soudržnost. Je redukována na skupinu diváků, jejichž údělem je nechat se pravidelně mobilizovat, ale jejichž proniknutí do základních politických otázek je redukováno na minimum.“ (Dahlgren 1995:8)

Koncept strukturální proměny veřejnosti tak, jak ho načrtl Habermas, byl mnohokrát kritizován – a to nikoli kvůli hodnocení současné situace, ale pro popis stavu a role veřejnosti před proměnou. Habermasovi „dvorní kritici“ Dahlgren a Curran, si všímají právě toho aspektu; ideál veřejné sféry jako sdíleného autonomního prostoru nemá podle nich přesvědčivou oporu v realitě. I oni však připouštějí, že Habermasův model postavení médií v moderních společnostech je přesvědčivý.

Média přestala být silou moci a rozumu a stala se dalším prostředkem, který odsune veřejnost na okraj dění. Místo aby řídila rozumnou a kritickou diskusi, začala manipulovat názory mas, “ vysvětluje Habermasovo pojetí Curran (2000:17) a sám je považuje za „výraznou a živou vizi o roli médií v demokratické společnosti“ (Curran 2000:118).

Současná politická komunikace se podle mediálních odborníků vyznačuje tím, že se odehrává v režimu mediovaného politického diskurzu (Jirák, Říchová 2000: 35). Sama mediace politického diskurzu by však neměla vytlačovat občany z politické komunikace.

Závažnější je podle mého soudu sama ekonomická podstata médií, směna objektivních informací za zboží, které lze nabídnout inzerentům. Média se mění v ekonomické zhodnotitele a vytvářejí tak paradoxní komunikaci iluzí veřejné sféry. Výsledkem je medializovaná kvazi-interakce (Thompson 1990:228), která prohlubuje závislost zúčastněných na médiích a posiluje všeobjímající podřízenost této mediální logice i se všemi (i obsahovými) důsledky.

Příčiny rozpadu občanské společnosti a jeho vliv na sociální proměnu struktury veřejnosti tak, jak je vidí Jürgen Habermas, se tedy od jeho oponentů nijak výrazně neliší. Apel je podle mého soudu patrný zvláště v oblasti mediální sféry, která komodifikuje veřejnost, a vytváří z ní novou cílovou skupinu, kterou je možné nabídnout inzertnímu trhu. To, s jak velkou míru svévole se tak děje, je skutečně alarmující. Fragmentizovaná společnost se ještě více atomizuje a ztrácí tolik potřebnou soudržnost, kterou původní veřejná sféra nabízela. Zbývá jen otázka, jak dlouho bude ještě tento stav trvat, a jak je možné, že tuto skutečnost nereflektují občané jako krácení svých práv? Ani prognostici nedávají jednoznačnou odpověď.

Použitá literatura

  1. Curran, J. (2000): Nový pohled na masová média a demokracii. In:Jirák, J. – Říchová, B. (2000): Politická komunikace a média. Praha:Karolinum.
  2. Dahlgren, P. (1995): Television and the Public Sphere. Tousand Oaks: Sage
  3. Habermas, J. (2000): Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Karolinum
  4. Horster, D. (1995): Jurgen Habermas. Praha. Svoboda
  5. Thompson, J.B. (1990): Ideology and Modern Culture. London:Polity Press

Jak citovat tento text?

Růžička, Vlastimil. Jürgen Habermas a jeho Strukturální přeměna veřejnosti [online]. E-polis.cz, 9. březen 2006. [cit. 2017-12-15]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/jurgen-habermas-a-jeho-strukturalni-premena-verejnosti.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.3 hvězdiček / Hodnoceno: 23x


Přidat komentář

Vložit komentář

norman

pondělí, 1. únor 2010
16:13

ještě bych zmínil normana fairclougha (Authority of the consumer) a jeho dichotomii občan/spotřebitel. Říká prakticky totéž jinými slovy, ale je to také dobrá kniha.


Napsal: norman [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(