Opoziční smlouva a Čtyřkoalice

 16. květen 2008  Bc. Michal Trojan   komentáře

Volby do poslanecké sněmovny parlamentu ČR skončily v roce 2006, jak dobře víme, téměř dokonalým patem. Při pohledu na volební výsledky stran, dosažených při parlamentních volbách roku 1998, se na první pohled může zdát, že se tehdy jednalo o situaci diametrálně odlišnou. Opak je však pravdou. Silnou jednotící charakteristikou obou těchto období je totiž fakt, že bez spolupráce dvou nejsilnějších stran, ODS a ČSSD, jsou obě situace prakticky neřešitelné. Volební výsledky a povolební vyjednávání v roce 1998 se sice velmi liší od těch z roku 2006, výsledná situace je však nadmíru podobná.

Opoziční smlouva a ČtyřkoaliceOpoziční smlouva a Čtyřkoalice

1. Úvod

Volby do poslanecké sněmovny parlamentu ČR skončily v roce 2006, jak dobře víme, téměř dokonalým patem. Při pohledu na volební výsledky stran, dosažených při parlamentních volbách roku 1998, se na první pohled může zdát, že se tehdy jednalo o situaci diametrálně odlišnou. Opak je však pravdou. Silnou jednotící charakteristikou obou těchto období je totiž fakt, že bez spolupráce dvou nejsilnějších stran, ODS a ČSSD, jsou obě situace prakticky neřešitelné. Volební výsledky a povolební vyjednávání v roce 1998 se sice velmi liší od těch z roku 2006, výsledná situace je však nadmíru podobná. V současnosti se objevuje značné množství kritiků, jež protestují proti exekutivnímu a legislativnímu spojení ODS a ČSSD. Tito lidé se velmi často odvolávají na zdánlivý fakt, že obdobnou situaci již česká politická scéna zažila v letech 1998 – 2002. Záměrně píši, že se v tomto případě jedná pouze o fakt zdánlivý. Nesouhlasím totiž s tvrzením, že se opoziční smlouva, či toleranční patent dají označit za nějaký druh koalice, byť by měla být popsána jako tichá a velká. [1]

Ve své práci nazvané Opoziční smlouva + Čtyřkoalice bych se chtěl věnovat českému stranickému systému v letech 1998 - 2002. Chtěl bych popsat základní změny, jež se v něm odehrály po parlamentních volbách 1998, objasnit situaci jednotlivých parlamentních politických stran a rovněž také vývoj povolebního vyjednávání, jež vedl až k podpisu Smlouvy pro vytvoření stabilního politického prostředí v České republice [2] . Dále bych chtěl popsat reakci na tuto smlouvu a vyzdvihnou především pokus KDU-ČSL, US, DEU a ODA [3] o společný postup s cílem omezit moc tandemu ODS a ČSSD a zabránit plánované změně volebního zákona.

2. Volby 1998

Předčasné volby do dolní komory parlamentu ČR, konané 19. a 20. června, vyhrála ČSSD se ziskem 32,31% (74 mandátů). Překvapivě 2. v pořadí se umístila ODS s 27,74 % (63 mandátů) a až se značným odstupem následovala KSČM s 11,03 % (24 mandátů), KDU-ČSL s 9,0 % (20 mandátů) a jako poslední stranou, jež překročila volební klauzuli, se stala US s 8,6 % (19 mandátů). Z výsledků voleb je na první pohled jasné, že podmínky pro vstup na půdu parlamentu nesplnila SPR-RSČ (3,9 %) a ani DŽJ (3,06 %), byť především druhá z těchto zmiňovaných stran si před volbami dělala, na základě předvolebních preferencí, velké naděje. [4]

Faktickým vítězem voleb byla ovšem bezesporu ODS, jež dokázala, s pomocí masivní předvolební kampaně, získat zpět ty voliče, o něž přišla při silné vnitrostranické krizi na podzim roku 1997. Oproti předvolebním očekávání naopak silně ztratila US. Neúspěch Důchodců za životní jistoty musel nutně znamenat i zklamání pro ČSSD, jelikož tím přišla o možného koaličního partnera.

Proměna stranického systému

Neúspěch SPR-RSČ jakoby signalizoval postupný přerod českého stranického systému od polarizovaného k umírněnému multipartismu, byť kontinuální existence KSČM v systému charakteristiku umírněného multipartismu do značné míry nabourává. [5] Zajímavá je v tomto směru jistě úvaha o centripetálním pluralismu (tvůrcem pojmu je P.Farneti). [6]

Co se konfliktních linií ve společnosti v roce 1998 týče, dá se kromě již zažitého štěpení město/venkov a stát/církev, rozpoznat nový sporný bod, a tím je směřování evropské integrace. Dominantním štěpením nadále zůstává přístup k hospodářské politice. [7] Bezesporu zajímavá je i rozvíjející se axiologická konfliktní linie, jež představuje dělení mezi liberálním a autoritářským společensko-politickým směřováním. [8]

Po volbách 1998 se dá v rámci českého stranického systému mluvit o plně etablovaných politických stranách s, více či méně, rozvinutou programatikou. Rovněž můžeme pozorovat postupné snižování počtu relevantních politických stran v systému.

2.1. Stručná analýza možných koalic

Ve vzniklé situaci z léta 1998 se nám nabízí několik teoretických možností pro sestavení exekutivních koalic. [9] Nabízí se nám minimální vítězná ideologicky propojená koalice ODS, KDU-ČSL a US, disponující 102 hlasy. Dále je tu rovněž minimální vítězná ideologicky propojená koalice stran ČSSD, KDU-ČSL, US s 113 křesly. Dále minimální vítězná koalice ČSSD, KSČM a KDU-ČSL s 118 křesly. Poslední možností pro sestavení většinové vlády je tzv. oversized coalition, jež by vznikla spojením ODS a ČSSD. Ostatní možnosti již představovaly jen menšinové vlády. V úvahu přicházela menšinová vláda ČSSD a KDU-ČSL s podporou buď US nebo KSČM. Eventuelní menšinová vláda ODS by se spoléhala na podporu KDU-ČSL a US. [10]

3. Opoziční smlouva

Dne 22. června pověřil president Václav Havel předsedu ČSSD Miloše Zemana sestavením vlády. [11] Zeman zahájil, po Havlově doporučení, jednání o koaliční vládě s KDU-ČSL a US. Součástí doposud nevídané nabídky byla 4 ministerská křesla pro US a 4 křesla spolu s postem předsedy vlády pro KDU-ČSL. Tato bezesporu velkorysá nabídka byla ovšem unionisty zamítnuta. Stejně skončil i návrh menšinové vlády ČSSD s KDU-ČSL. Unionisté jej opět odmítli. KDU-ČSL se následně prudce distancovala od možné menšinové vlády s ČSSD, jež by měla být tolerována komunisty. [12]

Následovala jednání vedená Václavem Klausem o koaliční vládě ODS s KDU-ČSL a US. Přetrvávající antipatie mezi ODS a US však způsobily možná až netušeně efektivní zablokování vyjednávání. V.Klaus nabídl koalici pouze za podmínek smluvního stvrzení loajality ministrů a US naproti tomu požadovala neúčast osoby V. Klause na jakémkoliv postu ve vládě. ODS následně odmítla sestavit menšinovou vládu, jelikož si nebyla jista dostatečnou stabilitou takovéhoto řešení. [13]

KSČM zůstala prakticky po celou dobu vyjednávání mimo hru. Zapříčinil to její nulový koaliční potenciál odvozený od neschopnosti provézt relevantní vnitrostranickou reformu.

Překvapivým, byť do značné míry racionálním krokem byla následná dohoda ODS s ČSSD, jež byla podepsána zástupci obou stran 9. července 1998. [14] Tato smlouva nesla název Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou [15] a je označována též jako opoziční smlouva. Toto řešení politického patu probudilo u ostatních politických stran, i u části veřejnosti směsici překvapení a nevole.

3.1.Analýza obsahu opoziční smlouvy

Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí (nadále budu v textu používat označení opoziční smlouva) se skládá z preambule a deseti kapitol (číslovaných I. – X.).

V preambuli opoziční smlouvy vyjadřují smluvní strany vůli řešit vzniklou patovou situaci a pokračovat v uskutečňování společensko-ekonomické transformace započaté rokem 1989. [16] Je zde rovněž vyjádřena potřeba upevnit pozici České Republiky na mezinárodní scéně.

V I. a II. kapitole je smluvně ukotveno rozdělení pozic ve vládně/opoziční rovině. Je zde ukotveno, že strana jež vyhrála volby bude stranou vládní [17] a stana, jež skončila druhá, bude stranou opoziční. Fakt, že tato dohoda není nikterak časově ohraničená a že se zde explicitně neříká která konkrétní strana má být stranou vládní, vede některé autory k názoru, že opoziční smlouva měla platit i pro následující volební období. [18]

Kapitoly III. – V. pojednávají o konkrétních personálních otázkách. Je zde stanoveno, že vítězná strana umožní opoziční straně získání postů předsedů obou komor Parlamentu české republiky, jakožto i místa vedoucích kontrolních orgánů poslanecké sněmovny.

Kapitola VI. zavazuje obě smluvní strany, že po dobu volebního období žádná z nich nevyvolá, ani neodsouhlasí návrh na vyjádření nedůvěře vládě.

Klíčovou se zdá především kapitola VII. jež zavazuje obě strany k iniciaci legislativních a ústavních změn, jež by měly vést k „posílení výsledků soutěže politických stran“ [19] . [20]

Kapitola VIII. pojednává o společném postupu při řešení zahraničně politických otázek.

V následující kapitole (IX.) je vyjádřen především závazek vládní strany neuzavřít legislativní, či exekutivní koalici s další (třetí) stranou.

Poslední, X. kapitola pak umožňuje vypovězení této smlouvy při porušení některého ze smluvních bodů některou ze stran.

3.2. Perspektivy a fungování opoziční smlouvy

Menšinová vláda Miloše Zemana získala na půdě parlamentu důvěru přesně tím způsobem, jež byl uveden v opoziční smlouvě. K jejímu jmenování presidentem následně došlo 22. července. [21] Vzhledem k tomu, že text opoziční smlouvy nikterak nezavazoval poslance jak ODS hlasovat, přešla tato strana do opozice a 8. října oficiálně představila stínovou vládu v čele s Václavem Klausem. [22] Období od srpna roku 1998 do podzimu roku 1999 bylo pak charakteristické především různými občanskými iniciativami [23] , jež se negativně vymezovali vůči projektu opoziční smlouvy a jež byly vodou na mlýn stranám Čtyřkoalice, jež i díky nim získávala další a další sympatizanty. Nespokojenost, která se projevila i ze strany některých poslanců ODS, vyvrcholila na podzim roku 1999 předložením návrhu „duhové koalice“, ta měla zahrnout všechny demokratické politické strany. [24] Tento projekt však znovu zkrachoval díky neochotě stran Čtyřkoalice. [25]

Na počátku roku 2000 došlo k prohloubení spolupráce mezi ODS a ČSSD. Motivem k uzavření tzv. tolerančního patentu ,jak jej pojmenoval Václav Klaus [26] , byla ze strany ČSSD potřeba získat podporu pro schválení rozpočtu na rok 2000 a pro ODS to představovalo vítanou možnost, jak upřesnit a zkorigovat závazky plynoucí z opoziční smlouvy, včetně připravované změny volebního zákona. [27]

Fakt, že se nikde v opoziční smlouvě nevyskytuje její přesné časové ohraničení a rovněž skutečnost, že se zde mluví pouze o vládní a opoziční straně, a to pouze v obecné rovině, může evokovat zdání, že byla tato smlouva podepsána s cílem rozdělit právo na vykovávání politické moci pouze mezi dvě strany a zároveň pomocí změny volebního zákona zajistit to, aby těmito dvěma stranami byly právě ČSSD a ODS. [28]

Klíčovým bodem v uskutečnění tohoto, znovu podotýkám hypotetického, plánu byla jistě plánovaná volební reforma. Tu se však podařilo prosadit jen z části [29] . Klíčová norma zmenšující volební obvody a upravující metodu přepočtu hlasů byla totiž ústavním soudem zrušena. [30] Hřebíčkem do rakve opoziční smlouvy bylo pak zvolení Vladimír Špidly předsedou ČSSD a i když se obě strany až do konce volebního období držely ve smluvních mantinelech opoziční smlouvy, bylo její fungování ukončeno spolu s demisí vlády Miloše Zemana v létě roku 2002.

4. Čtyřkoalice

Myšlenka utvořit silný blok politických stran, jež by mohl v celorepublikovém měřítku konkurovat ODS a ČSSD počala nabírat konkrétní podoby na podzim roku 1998. Malé politické strany se po krachu koaličního vyjednávání z léta roku 1998 právem obávaly o svou existenci – vždyť ze samotné podstaty opoziční smlouvy, podepsané mezi ODS a ČSSD, vyplývala snaha o změnu volebního systému, a to právě v neprospěch malých politických subjektů. Zároveň se naskytla dobrá příležitost využít nálad občanů, jež ve většině případů nebyli opoziční smlouvě nakloněni, k získání důležitých postů v nadcházejících volbách do senátu ČR.

4.1. Vznik a cíle

První smlouvou, jež byla 1. září uzavřena mezi KDU-ČSL, US, DEU a ODA byla tzv. Čtyřkoaliční smlouva, což byla v podstatě volební koalice pro senátní volby konané na podzim roku 1998. [31] V těchto volbách zaznamenaly strany Čtyřkoalice velký úspěch, když získaly 13 z celkového počtu 27 obsazovaných křesel a tím rozbily ústavní většinu, jíž až do té doby disponovala ODS spolu s ČSSD. [32]

Zásadní změnou při směřování Čtyřkoalice měla změna na postu předsedy KDU-ČSL. Progresivního Josefa Luxe, jež odstoupil kvůli své zhoubné nemoci, nahradil konzervativně smýšlející Jan Kasal. [33] Tento fakt jistě hluboce poznamenal vyhlídky celého čtyřkoaličního projektu, neboť to byl především Josef Lux, jež byl jeho neúnavným motorem. Na počátku roku 1999 přišla roztržka mezi stranami Čtyřkoalice kvůli společnému postupu KDU-ČSL a ČSSD při přípravě a pak i při následném schvalování rozpočtu pro rok 1999. KDU-ČSL tak učinila bez předešlé konzultace s ostatními stranami, především pak s US. Jan kasal v čele lidovců v podstatě neprojevoval žádnou větší snahu o další udržení společného čtyřkoaličního projektu.

Svatováclavská dohoda, jež byla podepsána 28. září 1999 mezi stranami Čtyřkoalice pak dala celému projektu novou tvář. Jednalo se v podstatě o určení společných pravidel a cílů, mez něž byla zahrnuta kupříkladu i společná kandidatura Čtyřkoalice v nadcházejících senátních volbách a v parlamentních volbách 2002. Jakkoliv byla dohoda obecného ražení a i když neobsahovala žádné konkrétní závazky, byla přeci jenom výrazem společné vůle a směřování. Pro lepší koordinaci postupu jednotlivých stran byla vytvořena tzv. čtyřkoaliční rada, jež se skládala z pěti zástupců pro US, pěti pro KDU-ČSL a po jednom pro DEU a ODA. [34]

Čtyřkoalice v tomto období těžila především z podpory veřejnosti, jež projevovala svou nespokojenost s opoziční smlouvou kupříkladu založením hnutí „Impuls 99“, nebo iniciativou „Děkujeme odejděte“.

Další smlouvou, jež měla za úkol prohloubit integraci uvnitř Čtyřkoalice a usměrnit společný postup byla dohoda Společně pro změnu, podepsaná v září roku 2000. Touto smlouvou byla zřízená politická rada, jež se měla stát nejvyšším orgánem Čtyřkoalice. [35] Tato dohoda zároveň ustavovala formální utvoření vlastní stínové vlády včetně volby vlastního kandidáta na post premiéra. [36]

Po senátních volbách z roku 2000 se Čtyřkoalice stala s 39 obsazenými křesly nejsilnějším politickým subjektem v senátu parlamentu ČR. Definitivně tak padla možnost, že by ODS a ČSSD mohly prosadit ústavní změny i na půdě senátu. To byl pro Čtyřkoalici klíčový úspěch. [37]

Jak jsem se již výše zmínil, měla Čtyřkoalice v plánu volbu společného lídra. Tento bod se nakonec stal jablkem sváru, především uvnitř KDU-ČSL.

Lídrem Čtyřkoalice se po vleklých jednáních v lednu 2001 stal překvapivě Cyril Svoboda z KDU-ČSL. Problém byl v tom, že ani on však nedisponoval plnou podporou vlastní strany a tak nebyl schopen předložit návrh složení stínové vlády v tak, aby bylo pro celou KDU-ČSL, a především pro tradicionalisty v čele s Janem Kasalem, akceptovatelné. C. Svoboda tak byl nucen po totálním krachu svého snažení v březnu 2001 rezignovat. [38]

Novým lídrem byl zvolen unionista Karel Kühnl, pod jehož vedením představila Čtyřkoalice v září 2001 společný volební program, pro nadcházející parlamentní volby, s názvem Společná zodpovědnost. V říjnu byla představena i společná kandidátka stran Čtyřkoalice. V této době se volební preference zdánlivě jednotné Čtyřkoalice vyšplhaly až k 30%. [39]

V říjnu 2001 byla podepsána fúze mezi US a DEU a tyto strany se sloučily k 1. lednu 2002. [40] Čtyřkoalice byla na vrcholu své síly a vše nasvědčovalo tomu, že následující parlamentní volby vyhraje právě ona.

4.2. Rozpad a jeho příčiny

Příčinou rozpadu Čtyřkoalice se staly problémy s financováním uvnitř ODA. KDU-ČSL nebyla ochotná tolerovat uvnitř Čtyřkoalice stranu, jejíž nevyjasněné finanční závazky by mohly před nastávajícími volbami ohrozit pověst Čtyřkoalice a tlačila na ODA aby své dluhy okamžitě vyřešila. V opačném případě hodlala prosadit vyškrtnutí kandidátů ODA ze společné kandidátky. Snaha předsedy ODA Michaela Žantovského o urychlené vyřešení problému stranických financí byla již zbytečná. KDU-ČSL a US-DEU se rozhodly sestavit kandidátku bez členů ODA a ta v únoru 2002 opustila Čtyřkoalici. V zápětí na to rezignoval i lídr Čtyřkoalice Karel Kühnl a Čtyřkoalice oficiálně zanikla. Ve volbách do poslanecké sněmovny parlamentu ČR tak již kandidovala pouze dvoučlenná Koalice složená z KDU-ČSL a US-DEU. [41] Volební výsledek v podobě 14,27 % [42] byl již jen logickou reakcí voličů na zjištění, že Čtyřkoalice nebyla ani stranou jednotnou, ani stranou, jež by morálně převyšovala své politické oponenty.

5. Závěr

Období 1998 – 2002 je zcela jistě velmi zajímavou etapou vývoje českého stranického systému. Ukazuje se v něm především kreativita přístupu jednotlivých politických subjektů k ústavní realitě a zároveň je místem ve kterém byl nastartován tuhý boj mezi „velkými“ a „malými“ politickými stranami. Boj malých stran o politické přežití v rámci systému vyprodukoval Čtyřkoalici a jasně ukázal sílu i slabost takovéhoto uskupení. To, že existence malých stran v systému není nikterak garantovaná, dosvědčuje i zmizení US-DEU z půdy poslanecké sněmovny ČR po parlamentních volbách v roce 2006. Stranický systém jakoby vykazoval tendenci k bipartismu, i když volební zákon to ještě pořád neumožňuje. Projekt opoziční smlouvy, zdá se, zanechal v paměti svých účastníků natolik silné negativní vzpomínky, že ani jeho opakování nepřipadá v nastalé patové situaci po volbách 2006 příliš v úvahu.


Poznámky

[1] Pro srovnání: Klíma, Michal (2001): Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Radix: Praha. (s. 21)

[2] Viz Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 1998/07/09

[3] Tento svazek vešel do dějin jako projekt Čtyřkoalice.

[4] Zdroj: www.volby.cz . Viz příloha Č. 1 a Č. 2.

[5] Malíř, Jiří; - Marek, Pavel (2005): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1938 – 2004. (2. díl) Doplněk: Brno. S.1375

[6] Tamtéž. S.1377

[7] Kubát, Michal; - Benda, Lukáš a kolektiv (2004): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Eurolex Bohemia: Praha. S.109

[8] Strmiska, Maxmilián; - Hloušek, Vít; - Kopeček, Lubomír; - Chytilek, Roman (2005): Politické strany moderní Evropy. Portál: Praha. S. 444

[9] Při popisu koalic budu vycházet z typologie koalic, jak je popisuje B.Říchová. Viz Říchová, Blanka (2000): Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Portál: Praha.

[10] Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 135

[11] Čapka, František (1999): Dějiny zemí koruny české v datech. Libri: Praha. S. 870

[12] Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 135-136

[13] Tamtéž. S.136

[14] Čapka, František (1999): Dějiny zemí koruny české v datech. Libri: Praha. S. 870

[15] Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 1998/07/09

[16] V této souvislosti se především pravicová část politického spektra, reprezentovaná bezesporu silnou osobností Václava Klause, obávala z radikalizace některých členů ČSSD a jejich možnému příklonu ke KSČM. Viz Klaus, Václav (2000): Od opoziční smlouvy k tolerančnímu patentu. Votobia: Praha.. S. 76 – 84.

[17] Je zde určen i konkrétní způsob chování opoziční strany, jež má v při hlasování o důvěře vládě opustit jednací sál.

[18] Toto tvrzení zastává především Michal Klíma. Viz Klíma, Michal (2001): Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Radix: Praha.

[19] Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 1998/07/09 Kapitola VII.

[20] Změna volebního zákona směrem o omezení proporcionality byla klíčovým impulsem ke sjednocení malých stran do Čtyřkoalice s cílem zamezit těmto reformám.

[21] Čapka, František (1999): Dějiny zemí koruny české v datech. Libri: Praha. S. 870

[22] Tamtéž. S. 871.

[23] Kupříkladu hnutí Impuls 99, či výzva „Děkujeme odejděte“ .

[24] Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 138.

[25] Tamtéž.

[26] Klaus, Václav (2000): Od opoziční smlouvy k tolerančnímu patentu. Votobia: Praha. S. 85 – 91.

[27] Tamtéž. S. 86-87.

[28] Více k této úvaze viz: Klíma, Michal (2001): Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Radix: Praha.

[29] Nejvýznamnější změnou byla úprava aditivní klauzule na řadu 5,10,15,20 (původně 5,7,9,11) pro vstup 1,2,3,4 politických stran na půdu poslanecké sněmovny. (Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 138)

[30] Tamtéž. S 137.

[31] Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 139.

[32] Tamtéž.

[33] LINHART, Miloslav. Čtyřkoalice 1998 [online]. E-Polis: Internetový politologický časopis 2005-04-14 [cit. 2006-11-30]. Dostupné na: . ISSN 1801-1438. S. 1.

[34] Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 139.

[35] Skládala se z všech předsedů zúčastněných stran a navíc ze dvou místopředsedů KDU-ČSL a US. Viz Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 139.

[36] Tamtéž.

[37] LINHART, Miloslav. Čtyřkoalice 1998 [online]. E-Polis: Internetový politologický časopis 2005-04-14 [cit. 2006-11-30]. Dostupné na: . ISSN 1801-1438. S. 2.

[38] Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk. S. 140.

[39] Tamtéž.

[40] Tamtéž.

[41] LINHART, Miloslav. Čtyřkoalice 1998 [online]. E-Polis: Internetový politologický časopis 2005-04-14 [cit. 2006-11-30]. Dostupné na: . ISSN 1801-1438. S. 2-3.

[42] http://www.volby.cz


Použitá literatura

  1. Cabada, L. – Šanc, David (2005): Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Aleš Čeněk.
  2. Cabada, Ladislav. – Vodička, Karel (2003): Politický systém České republiky. Portál: Praha.
  3. Strmiska, Maxmilián; - Hloušek, Vít; - Kopeček, Lubomír; - Chytilek, Roman (2005): Politické strany moderní Evropy. Portál: Praha.
  4. Malíř, Jiří; - Marek, Pavel (2005): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1938 – 2004. (2. díl) Doplněk: Brno.
  5. Kubát, Michal; - Benda, Lukáš a kolektiv (2004): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Eurolex Bohemia: Praha.
  6. Klíma, Michal (2001): Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Radix: Praha.
  7. Čapka, František (1999): Dějiny zemí koruny české v datech. Libri: Praha.
  8. Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 1998/07/09
  9. Klaus, Václav (2000): Od opoziční smlouvy k tolerančnímu patentu. Votobia: Praha.
  10. Říchová, Blanka (2000): Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Portál: Praha.

Elektronické zdroje (30.11.2006):

LINHART, Miloslav. Čtyřkoalice 1998 [online]. E-Polis: Internetový politologický časopis 2005-04-14 [cit. 2006-11-30]. Dostupné na: <http://e-polis.cz/view.php?id=78&catid=17 >. ISSN 1801-1438

Přílohy:

Tabulka 1
Tabulka 1: Celkové výsledky voleb do parlamentu ČR konané ve dnech 19.- 20.6.1998

Jak citovat tento text?

Trojan, Michal. Opoziční smlouva a Čtyřkoalice [online]. E-polis.cz, 16. květen 2008. [cit. 2017-10-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/opozicni-smlouva-a-ctyrkoalice.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.2 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(