Vznik 1. Československé republiky a princip sebeurčení

 24. březen 2008  Bc. Michal Trojan   komentáře

O vztahu 1. Československé republiky k národnostním menšinám již bylo napsáno mnohé. Téměř veškeré publikace mapující fungování samostatného československého státu v meziválečném období narážejí – tím, či oním způsobem – na problematické soužití Čechů, Němců, Slováků, Maďarů a Poláků na území společného státu. V tomto textu, který pojímám spíše jako esej, bych se chtěl detailně zaměřit především na význam „principu sebeurčení“ pro rodící se československý stát.

Vznik 1. Československé republiky a princip sebeurčeníVznik 1. Československé republiky a princip sebeurčení

Samotný koncept sebeurčení bych přitom rád podrobil kritickému pohledu a pokusil se zjistit, do jaké míry byl pouze záminkou pro prosazování čistě realistických mocenských cílů a do jaké míry se opravdu naplnilo jeho idealistické poslání.

Myslím, že více něž příhodné by bylo začít s principem sebeurčení takovým, jakým jej vnímal jeho tvůrce Woodrow Wilson a jak se jej americká delegace snažila realizovat na Pařížské mírové konferenci. Již zde totiž narážíme na možná nejsložitější problém vůbec: co konkrétního totiž měl tento termín znamenat. Ze všech Wilsonových představ se totiž koncepce sebeurčení ukázala jako nejméně průhledná a nejvíce kontroverzní. Ještě před počátkem Pařížské mírové konference, jež měla s konečnou platností vyřešit poválečné uspořádání Evropy, se kolem významu „sebeurčení“ objevilo množství otázek. Znamená sebeurčení „autonomní vývoj v rámci vyšších správních celků“, nebo snad „právo malých národů na vlastní instituce a vlastní stát“? Na tyto otázky Wilson – byť byl tázán – nikdy veřejně neodpověděl a jakkoli svědčí některé indicie o tom, že Wilson chtěl opravdovou samostatnost pro malé národy, zůstala jeho rétorika neurčitá a mnohdy si významově protiřečila . Kritiku si koncept sebeurčení vysloužil i od vedoucího americké komise pro pařížskou mírovou konferenci Roberta Lansigna. Lansing se velmi obával následků událostí, které může nevyjasněná a velmi idealisticky pojatá koncepce sebeurčení zapříčinit. Nejzávažnějším problémem podle něj bylo, že Wilson nikdy nespecifikoval jednotku, na kterou se mělo právo na sebeurčení vztahovat: v úvahu totiž přicházela jak rasa, tak i oblast, nebo společenství. Takovéto problémy tedy existovaly ještě před pokusem o aplikaci principu práva na sebeurčení národů na válkou rozjitřený evropský prostor. (MacMillanová, 2001: 30 – 32 ).

První Československá republika, jež vznikla na podzim 1918 na troskách rakousko-uherské mnohonárodní monarchie musela od svého počátku tvrdě bojovat o svoji podobu. Státní hranice měly být s konečnou platností stanoveny na poválečné mírové konferenci a nikdo nepochyboval o tom, že výsledná podoba hranic určí další osud mladé republiky. Československo, jež bylo především díky nasazení svých legií, považováno za „vítězný“ pro-dohodový stát bylo v tomto směru naplněno optimismem. (Klimek a Kubů, 1995: 19) Potenciální hrozby však byly velké. Československo bylo bez svých přirozených hranic tvořených horskými pásy, téměř vojensky nehajitelné. V pohraničí se navíc nacházely klíčové průmyslové a potravinářské závody. Problém byl v tom, že téměř všechny hraniční oblasti nebyly, co se osídlení týče, většinově české, respektive slovenské. Podél česko – rakouských a česko – německých hranic se táhl široký pás území, jež byl osídlen povětšinou německým obyvatelstvem a byl nazýván Sudeten (v překladu Jižní země). Údaje o počtu německého obyvatelstva Sudet se lišily. Zatímco česká strana prostřednictvím svého nejvlivnějšího vyjednavače Edvarda Beneše zpochybňovala předválečné rakousko-uherské údaje a udávala počet Němců jeden a půl milionu (MacMillanová, 2001: 241), německá strana prostřednictvím Rakouské vlády a prozatímní vlády Deutschböhmen udávala dva a půl milionu Němců v Čechách a více než tři miliony Němců v rámci celého Československa (Kalvoda, 1998: 401 – 402). Na česko – polských hranicích vyvstal velmi intenzivní spor o průmyslovou oblast Těšínsko, kde většinu obyvatelstva tvořili polští dělníci. Na Slovensku byla situace ještě nepřehlednější. Na severu země tvořily hory víceméně přirozenou hranici s Polskem (i když i zde vyvstal spor o území části Oravy a Spiše), zatímco na jihu neexistovalo nic, co by mohlo být vodítkem pro určení slovensko – maďarských hranic. Mohlo by se zdát, že spojení Česka a Slovenska v jeden stát bylo již hotovou věcí. Opak však byl pravdou. Slovensko, jako bývalá součást Uherska se sice 30. října vyslovilo pro společný stát s Čechy, ale nová maďarská vláda vedená Károlim považovala nadále Slovensko za integrální součást maďarského státu. Státní převrat v Maďarsku, následovaný vojenskou akcí proti Slovensku, jež vyústila až ve vyhlášení Slovenské republiky rad v Prešově, pak rozhodl o tom, že otázka připojení Slovenska k Česku bude za pomoci Francie řešena diplomatickou a vojenskou silou. Konečná podoba slovenských hranic tak tedy byla dořešena až Trianonskou smlouvou ze 4. června 1920, zatímco české hranice byly odsouhlasené již o rok dříve: s Německem 28. června a s Rakouskem 10. září 1919.

Pokud na celou věc pohlédneme optikou práva na sebeurčení národů, je na první pohled viditelné, že vítězné dohodové mocnosti uplatňovali při posuzování požadavků české a německé strany dvojí metr. Zatímco Čechům (a také Slovákům) bylo umožněno „sebeurčení“ v podobě vlastního svrchovaného a svobodného státu, Němcům bylo odmítnuto právo připojit se k Rakousku, respektive k Německu a bylo odkazováno na dostatečnost jejich „sebeurčení“ v rámci většinově etnicky cizího státu. Česká strana, jež si byla tohoto faktu dobře vědoma, ona území osídlená německým obyvatelstvem sice nutně potřebovala, ale byla si zároveň vědoma rizik takovéhoto řešení. Za situace, kdy sudetští Němci nebyli formálně československými občany byla situace v českém pohraničí krajně napjatá a česká strana chtěla za každou cenu vystupovat smířlivě, aby před dohodovými mocnostmi dokázala, že německou menšinu nehodlá nikterak utiskovat . Proto otevřeně slibovala relativně rozsáhlou autonomii pro všechny národnostní menšiny, což bylo většinou představitelů dohodových mocností považováno za „dostačující“ míru sebeurčení. Československá vláda si zároveň uvědomovala, že stejný nacionální šovinismus, který rozbil Rakousko a Uhersko, by mohl zasáhnout i Československo. (Peroutka, 1991) Mimo to v Paříži v té době nepanovala atmosféra, jež by byla nakloněná pro-německým návrhům. Především Francie ochotně podporovala všechny návrhy jež směřovaly k oslabení Německa a představa, že by se území Sudet mělo připojit k Rakousku bylo v té době velmi mírně řečeno nerealistické – a to nejenom kvůli geografické poloze Sudet, ale i kvůli tom, že Rakousku hrozila revoluce a rozpad. (MacMillanová, 2001: 243) Jediný kdo se v tomto případě zastala Němců byli Američané. Wilson byl překvapen tím, že jej Masaryk na tak velkou německou menšinu v českém pohraničí neupozornil a Lansing otevřeně protestoval proti porušení principu sebeurčení. To ale bylo vše. (MacMillanová, 2001: 242)

Zatímco se otázka německé menšiny v Československu stala spíše vnitrostátním problémem, česko – polský spor o Těšínsko nabýval nepříjemné mezinárodně politické podoby. Hlavní příčinou toho byl fakt, že ke sporu došlo mezi dvěma pro-dohodovými státy, což do značné míry znesnadňovalo řešení a vnášelo to do dohodového tábora nevítané napětí. Těšínsko bylo pro československý stát nezbytné díky rozsáhlé těžbě uhlí a díky tomu, že přes jeho území procházela jediná železnice spojující Čechy a Slovensko. (Klimek a Kubů, 1995: 22) Beneš si tuto klíčovou roli Těšínska uvědomoval a vyvinul veškeré své úsilí, aby jej získal. Dokonce žádal o povolení Těšínsko vojensky obsadit, aby tím zabránil fiktivní hrozbě bolševické revoluce. (Kalvoda, 1998: 415) Poláci ovšem na vyslání československých jednotek odpověděli silou a Těšínsko se na krátkou dobu stalo místem omezených ozbrojených střetů. Těšínsko bylo nakonec, navzdory neochotě jak Polska, tak i Československa, předáno pod správu mezinárodní kontrolní komisi, jež se měla stát arbitrem sporu. Česká strana argumentovala tím, že Těšínsko patřilo k českým zemím již od roku 1327, Poláci volali pro uplatnění principu sebeurčení, jelikož podle předválečných rakousko-uherských údajů bylo Těšínsko osídleno z 55% Poláky, a jen z 27% Čechy. Situace se zdála bezvýchodnou a hrozil dokonce otevřený válečný střet mezi Polskem s Československem. Nejvyšší rada nakonec dospěla k názoru, že Těšínsko musí být rozděleno. Situaci měl vyřešit plebiscit, podle něhož mělo dojít k rozdělení Těšínska na dvě části – tedy nikoliv k tomu, že by celé území připadlo jednomu státu. (Peroutka, 1991: 817) K plebiscitu ale nakonec nedošlo, z části kvůli neochotě Poláků a zčásti kvůli nepokojům a stávkám, které zasáhly celou oblast. Těšínsko bylo nakonec po vzájemné dohodě obou znepřátelených států rozděleno roce 1920, přičemž Československo získalo uhelné pánve a železnici. Tento spor však vážně poškodil vzájemné vztahy obou zemí. (MacMillanová, 2001: 245)

Z výše uvedeného je jasné, že otázka práva – či odepření práva na sebeurčení se táhla jak červená nit celým procesem vyjednávání o československých hranicích. Pomyslné jazýčky vah se na Pařížské mírové konferenci, jež dala československému státu definitivní podobu, klonily spíše na československou stranu. Významnou měrou se na tom podílela Benešova osobnost a um se kterým dokázal lobovat za československou věc. (Klimek a Kubů, 1995: 24) Československá diplomacie by si ale nevedla tak bravurně nebýt významné podpory Francouzů, v čele s předsedou Nejvyšší rady, francouzským premiérem „tygrem“ Clemencauem. Úspěch československé mise je tedy třeba vnímat i jako důsledek mocenské politiky Francie, jež stála o oslabení Německa a o vytvoření sanitárního kordonu mezi Německem a Sovětským svazem. Jen díky Francouzské vojenské a především diplomatické intervenci se podařilo úspěšně připojit k Česku i slovenské území – a navíc s hranicemi, jež na Slovensku ponechávaly kolem 650 tisíc Maďarů (MacMillanová, 2001: 241). Proti francouzské politice však stála poměrně silná opozice. Britové, v čele s Lloydem Georgem se obávali začleňování Němců do cizích státních útvarů. Dle Lloyda George takový přístup zaséval símě konfliktů a možné příští války. Američané se bránili porušování principu sebeurčení – jakkoli nedostatečně byl definován. Běh událostí naplnil ty nejčernější představy, které někteří účastníci poválečné reorganizace Evropy měli. Hitler využil situace sudetských Němců k tlaku na československé spojence a v Mnichově v roce 1938 docílil faktického rozdrcení Československa. Poláci nikdy nezapomněli za jakých okolností byli nuceni vzdát se části Těšínska a ihned nato požádali jeho navrácení. Slováci pod tlakem vyhlásili samostatnost v roce 1939. (MacMillanová, 2001; Klimek a Kubů, 1995; Vodička a Cabada, 2003)

Neutěšená národnostní situace jistě napomohla k rozkladu Československé demokracie. Česko-Slovenská otázka zůstala po dlouhé době nedořešena, vztahy 1. Československé republiky ke všem jejím sousedům vyjma Rumunska byly v celém meziválečném období ve stavu latentního konfliktu. Princip sebeurčení byl v klíčových událostech, jež modelovaly vznik Československa užíván čistě účelově a československá diplomacie jej po vzoru většiny tehdejších aktérů používala výhradně k prosazení vlastních zájmů. Musím bohužel konstatovat, že konkrétně v případě Československa byl tento princip spíše porušován, než naplňován. Troufán si ale tvrdit, že mnohdy chyběly jakékoliv alternativy. V momentě když se rozhoduje mezi dvěma soupeřícími nacionalismy totiž jej zřídkakdy existuje spravedlivé řešení. Bylo by ale zřejmě naivní si myslet, že v jednání, jež určovala tvář poválečné Evropy šlo v první řadě o spravedlnost pro všechny. Tak tomu bohužel nebylo. Pro tehdejší aktéry v oné velkolepé hře o budoucnost světa byly předností otázky bezpečnosti. Wilsonův idealismus byl nakonec poražen a zahraniční politika států zůstala, navzdory všem pokusům o „nový“ a „lepší“ řád, realistickou. Rovněž Masaryk se mýlil, když předpokládal, že sebeurčení národů vnitřně nerozdělí Evropu. (Rosůlek a Cabada, 2002: 79). Princip práva na sebeurčení národů měl být svěžím větrem, jež měl zavanout po světě a přinést svobodu širokým masám. Může se tedy zdát paradoxní, že v mnohých případech vedl k rozjitření nacionalismu, který v určitých oblastech světa nabyl těch nejpustošivějších podob. (Gellner, 2003) Ale uvědomme si, že americký ideál svobody, jenž si s sebou Wilson přivezl na Pařížskou mírovou konferenci byl také v americké minulosti vykoupen krví.


Literatura

  1. BROKLOVÁ, Eva (1992): Československá demokracie. Praha: Slon.
  2. GELLNER, Ernest (2003): Nacionalismus. Brno: CDK.
  3. KALVODA, Josef (1998): Genese Československa. Praha: Panevropa.
  4. KLIMEK, Antonín; KUBŮ Eduard (1995): Československá zahraniční politika 1918 – 1938. Praha: Panevropa.
  5. MacMILLANOVÁ, Margaret (2001): Mírotvorci. Pařížská konference 1919. Praha: Academia.
  6. PEROUTKA, Ferdinand (1991): Budování státu II. Praha: Lidové noviny.
  7. ROSŮLEK, Přemysl; CABADA, Ladislav (2002): Evropa národů, patriotů a integrace. Dobrá voda: Aleš Čeněk.
  8. VODIČKA, Karel; CABADA, Ladislav (2003): Politický systém České republiky. Praha: Portál.

Poznámky

Uvádím zde národnostní menšiny, které významným způsobem zasáhl princip „sebeurčení“, v tom pořadí, které reflektuje jejich četnost v 1. Československé republice. V tomto konkrétním případě a především kvůli dobovým faktorům nerozlišuji mezi Němci a Rakušany a považuji je za příslušníky jednotného německého etnika. Otázka Židů, Rusínů a dalších je již mimo rámec této práce.

Kupříkladu irským nacionalistům vzkázal, že mají své problém řešit demokratickou cestou uvnitř Velké Británie.

Sčítání lidu, jež proběhlo v roce 1921 dalo za pravdu spíše německé straně. Z celkového počtu 8,76 milionu obyvatel bylo zjištěno 6,8 milionu Čechů, 3,12 milionu Němců, 2 miliony Slováků, 3/4 milionu Maďarů, 460 tisíc Ukrajinců a 76 tisíc Poláků. (Klimek a Kubů, 1995: 26; Kalvoda 1998: 410)

Tuto možnost prosazovali především Němci hlásící se k tzv. „velkoněmecké“ koncepci. Samotné Německo o připojení Sudet tehdy nežádalo. Německý ministr zahraničí Ulrich Brockdorf-Rantzau se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že sudetští Němci vlastně nikdy součástí Německa nebyli. (MacMillanová, 2001: 243)

Před podpisem mírových smluv s Rakouskem a Německem.

Přese všechnu snahu však došlo k několika ozbrojeným konfliktům, přičemž nejprudší střety se odehrály ve Šternberku a v Kadani.

Kupříkladu i silně nacionalisticky zaměřený ministr národní obrany Klofáč zmírnil svoji silně protiněmeckou rétoriku a volal po „klidu a rozšafnosti“. Byl to dokonce on, kdo přišel s heslem, že Československo se má stát druhým Švýcarskem střední Evropy. Situace se ovšem změnila a když ostré německé protesty následovaly i po tom, co byly hranice oficiálně stanoveny. Z toho důvodu došlo na několik let k politické izolaci Němců v rámci československého politického systému.. Národní demokracie dokonce žádala o vyloučení Němců z armády. (Peroutka, 1991: 501 – 502)

Rozladěný britský premiér Lloyd George s v tomto kontextu vyjádřil k poslancům Dolní sněmovny: „Kolik v vás kdy slyšelo o Těšínu? (...) Nijak nezapírám, že já jsem o něm nikdy neslyšel.“ (MacMillanová, 2001: 244)

Smlouva o rozdělení Těšínska byla podepsána za situace, kdy Polsko v konfliktu se Sovětským svazem ztrácelo. Polský president Paderewski to komentoval výrokem: „Nemá cenu přít se o Těšínsko, když můžeme ztratit celé Polsko.“ Jinak smířlivý Masaryk odmítl přepravu vojenského matriálu určeného k výpomoci Polsku s dodatkem, že: „My jim pomohli tím, že jsme je teď neatakovali.“ (Klimek a Kubů, 1995: 39)

Jak citovat tento text?

Trojan, Michal. Vznik 1. Československé republiky a princip sebeurčení [online]. E-polis.cz, 24. březen 2008. [cit. 2017-07-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vznik-1-ceskoslovenske-republiky-a-princip-sebeurceni.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.29 hvězdiček / Hodnoceno: 21x


Přidat komentář

Vložit komentář

Martin Myslikovjan

středa, 26. březen 2008
23:06

Zajímavý článek, přesto.... autor poukazuje na nespravedlnost, která znemožnila začlenění území obývaných českými Němci do Rakouského, či Německého státu na základě sebeurčení. Je třeba si uvědomit, že oba tyto státy byly státy poraženými a žádná z dohodových mocností neměla (již vůbec ne Francie)v úmyslu posilovat poraženého, přesto potenciálně nebezpečného protivníka. Dále je v textu uvedeno, že česká reprezentace " otevřeně slibovala relativně rozsáhlou autonomii pro všechny národnostní menšiny, což bylo většinou představitelů dohodových mocností považováno za „dostačující“ míru sebeurčení". Podle mého soudu byla autonomie přislíbena pouze Podkarpatské Rusi (vepsána byla i do Únorové ústavy, avšak k realizaci došlo až v roce 1938). V textu je také zmíněno, že ministr národní obrany Klofáč volal po tom, aby se Československo stalo druhým Švýcarskem Evropy. Profesor Jaroslav Valenta se s Docentkou Evou Broklovou shodují na tom, že příslib zřídit československý stát jako jakési "středoevropské Švýcarsko" je pouhou legendou a dezirpretací, která je živena především v části německé literatuy


Napsal: Martin Myslikovjan [Odpovědět]

Martin Myslikovjan

středa, 26. březen 2008
23:07

přesto dávám 5 hvězdiček:-)


Napsal: Martin Myslikovjan [Odpovědět]

Michal Trojan

pondělí, 7. duben 2008
14:53

Ad nespravedlnost)

Cílem článku nebylo vysvětlit a objasnit všechny aspekty, jež provázely finální určení hranic Československa - těch je zajisté velmi mnoho. Ba co více, že své argumenty vznášela nejen česká a německá strana, ale i ostatní aktéři vyjednávání - diplomaté zastupující Francii, Británii, Itálii, Spojené státy atd. Nešlo jen o Sudety nebo Československo. Každý případ aspiroval na to být precedentním, každá strana licitovala a tvrdě bojovala za své zájmy.

Ad autonomie)

Autonomie má různé podoby. V případě národnostních menšin se jednalo o autonomii jazykovou (a kulturní). Jazykový zákon (pokud je mi známo) součástí ústavy nebyl. Explicitně zmíněná politická autonomie pro Podkapatskou Rus byla podmínkou pro její "přisouzení" Československu.
Konec konců, je možné, že Wilson uvažoval o několika hierarchických stupních sebeurčení, přičemž autonomie (jakkoliv vágní tento pojem opět je) měla být jedním z nich. Ale to je jen spekulace, skutečnost zůstává zastřená tajemnstvím.

Ad Švýcarsko střední Evropy)

Tento světoznámý Klofáčův výrok je zmiňován ve většině literatury. Pokud je mi známo, tak tento výrok pochází z období, ve kterém se československá politická reprezentace všemožně snažila uklidnit nebezpečnou vnitrostátní situaci. Myslím si, že tato myšlenka byla čistě účelová a podle toho se s ní také zacházelo. Pokud je tato myšlenka živena německou literaturou, pak si troufám říci, že jde o velké nepochopení situace těmito autory.


Napsal: Michal Trojan [Odpovědět]

Martin Myslikovjan

pátek, 11. duben 2008
21:54

Děkuji za vysvětlení


Napsal: Martin Myslikovjan [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(