O významu svobody a formách útlaku

3. leden 2008 Vlastimil Růžička komentáře

Jak vnímá svobodu a útlak jeden z hlavních představitelů anarchistů Ondřej Slačálek (1982). Svůj názor sdělil v knize s názvem Squaty a jejich revoluční tendence. Pravděpodobně to, že to není demokracie a že není příliš liberální. Demokracie má znamenat vládu lidu, ale všichni vidíme, že lidu je ponecháno pouze to, vybrat si jednou za čtyři roky stranu A nebo stranu B – to vše po důkladné marketingové manipulaci jménem předvolební kampaň. Před použitím protřepat...

O významu svobody a formách útlaku

Jak vnímá svobodu a útlak jeden z hlavních představitelů anarchistů Ondřej Slačálek (1982). Svůj názor sdělil v knize s názvem Squaty a jejich revoluční tendence.

Co byste popsal jako nejhorší nešvar rozvinuté liberální demokracie?

Pravděpodobně to, že to není demokracie a že není příliš liberální. Demokracie má znamenat vládu lidu, ale všichni vidíme, že lidu je ponecháno pouze to, vybrat si jednou za čtyři roky stranu A nebo stranu B – to vše po důkladné marketingové manipulaci jménem předvolební kampaň. Před použitím protřepat... Je příznačné, že své hlasovací lístky házíme do nádoby s názvem volební urna. Jakmile se vyslovíme pro jeden nebo druhý soubor politiků, znamená to totiž, že tím na další čtyři roky pohřbíváme svou možnost rovnocenně mluvit do politiky. Náš hlas je přitom pouze číslem, číslem ve prospěch jakési politické firmy. Nás se nikdo neptá na náš názor na řešení problémů, ptají se nás jen, jestli chceme, aby nás zastupoval ten či onen šoumen. Pak se ale nejedná o demokracii, o vládu lidu, ale o vládu jakési elity profesionálních politiků, o vládu prazvláštní politické třídy s vlastními společnými zájmy, s vazbami na některé sociální skupiny atd. Demokratického v tom vidím pramálo, lid nerozhoduje, lid je objektem rozhodování. Může si nanejvýš vybrat pár tvářiček, které budou toto rozhodování vykonávat – arciže v limitech určovaných mezinárodním vývojem: tak jako v minulém režimu nebylo až tak důležité, že na Hradě seděl Husák, ale spíše to, jestli v Kremlu seděl Brežněv, nebo Gorbačov, tak i dnes je rozhodující spíše činnost různých mezinárodních organizací.

A pokud jde o přívlastek liberální, je to také myslím spíše úsměvné. Ten by přece měl znamenat především svobodu a toleranci k odlišnostem. A my skutečně tolerujeme odlišnosti – pokud jsou ovšem ve všem podstatném stejné jako my... Nejen že ve společnosti stále bují rasismus a sexismus (útlak na základě genderu), nejen, že stále nejsou jako rovnocenní bráni velkou částí společnosti a vlastně ani zákonnými normami lidé homosexuální orientace, ale někdy je odlišné politické či kulturní směřování důvodem k přímé násilné represi. Ve skutečně liberální společnosti by asi nedošlo k něčemu takovému, jako byl zákrok proti CzechTeku 2005, ani by asi neměla zapotřebí mít protiextremistické oddělení policie.

Existuje země, která je pro vás znakem svobody bez útlaku? Lze dát za příklad nějakou demokracii, která dává prostor pro svobodná vyjádření?

Prostor pro svobodné vyjádření je hezká věc, ale co z toho, překřičí-li toto svobodné vyjádření „všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací“, jak o tom psal v souvislosti se západními demokraciemi roku 1978 Václav Havel. Ve stávajících podmínkách bych se neodvážil ukázat na nějaký stát jako na vzor svobodné společnosti; všechny existují v rámci celosvětového systému charakterizovaného mocí zbraní a peněz. Všechny také mají své hluboké vnitřní problémy. Vezměme si západní země, zejména za minulého režimu celkem pochopitelně tak přitažlivé pro mnoho svobodomyslných lidí. Holandsko, které bylo a možná stále je Mekkou squatterů i dalších stoupenců alternativních životních stylů, má své hluboké vnitřní problémy s mezikulturní tolerancí, které značná část společnosti řeší podporou xenofobních populistů. O tom, jak významné místo v základech USA, té „země svobody a neomezených možností“, má náboženský fanatismus, bigotnost a nesvoboda na komunitní úrovni, jsme se mohli přesvědčit nejpozději s triumfem bushovecké garnitury. A pokud jde o zemi zaslíbenou různých levičáků, Francii, zdá se, že lze jen těžko rozpoznat, zda rychleji prohrává zápas a svou identitu, nebo zápas o svůj sociální stát.

Mám-li poukázat na něco v současné společnosti, co mě inspiruje a co pokládám za aspoň částečný úspěch myšlenek, které jsou blízké mým vlastním, pak musím mluvit o různých sociálních hnutích – nejspíše asi o neozapatistech v mexickém státě Chiapas, o pracujících a nezaměstnaných v Argentině... Ale proč ostatně ne o squatech a některých sociálních centrech v Čechách, vedle druhdy slavné Ladronky a dosud fungující Milady třeba o rožnovském klubu Vrah?

Jak ale organizovat společnost bez donucovací autority státu?

Sebeorganizací společnosti zdola – tak, že se každý stane politikem v tom smyslu, že se bude starat o věci veřejné (ne v tom smyslu, že bude mít nějaká privilegia nad ostatními). Důsledným uplatněním autonomie různých složek společnosti, počínaje jedinci. A rovněž v nutných případech uplatněním společenské sebeobrany před zločiny. Neříkám, že zcela zanikne právo, jen se domnívám, že státní soudy a policie nejsou jedinými ani nejlepšími prostředky pro obranu společnosti. Klíčové místo by ale měla mít snaha, aby společnost co největšímu počtu zločinů předcházela.

Jsou různé pohledy na anarchismus, kam byste sám sebe zařadil v teoriích individualismu (libertariánství), mutualismu, kolektivismu či komunismu?

Jsem hrdým eklektikem. Různost proudů v anarchismu chápu jako projev svobody a jako velké obohacení anarchistické myšlenky, ne jako překážku. Myslím, že každý anarchista by si měl vytvořit svůj proud v anarchismu a brát si z různých anarchistických (a samozřejmě i jiných) autorů to, co jej obohacuje. Pro mě je to především kritický přístup ke světu. Docela výstižně to napsal italský autor Errico Malatesta, někdy příznačně označovaný za „anarchistu bez přívlastků“: „Domnívám se, že až tak nezáleží na vítězství našich plánů, našich návrhů, našich utopií, které v každém případě potřebují potvrzení zkušeností a mohou jí být upraveny, rozvinuty a přizpůsobeny skutečným morálním a materiálním podmínkám doby a místa. Na čem opravdu záleží, je to, aby lidé, muži a ženy, ztratili své ovčí instinkty a návyky, které jim vštípily tisíce let otroctví, a naučili se myslet a jednat svobodně. A je to tato velká práce morálního osvobození, čemu se anarchisté musejí zejména věnovat.“

Velmi často se zastáváte českých komunistů, protestoval jste proti petici Zrušte komunisty a napsal jste ostře kritický otevřený dopis senátoru Štětinovi. Lze o vás říci, že jste mladý avantgardní komunista, jste člen KSČM?

Pojem komunismus má mnoho významů. Pokud mu rozumíme na nejobecnější rovině, to znamená jako úsilí o zrušení nadvlády ekonomiky nad našimi životy, pokud ho pokládáme za snahu o zrušení platnosti všech těch potištěných papírů jménem peníze a popření jejich moci na formulaci toho, čím v reálném světě jsme, pokud jej bereme jako nahrazení konkurence lidí společnou tvůrčí činností zacílenou k uspokojování potřeb a tužeb každého jedince – pak v tomto smyslu jsem komunistou. Nebo, přesněji řečeno, komunismus v tomto smyslu vyjadřuje jednu (ekonomickou) stránku mého společenského ideálu. Nejsem si ale jist, zda je komunismus v této podobě skutečně společensky realizovatelný, přinejmenším za stávajících společenských podmínek, a zda nebude představovat spíše jakýsi weberovský ideální typ, inspirativní představu, z níž se budeme snažit co nejvíce prvků převést do skutečnosti, aniž bychom jej však někdy zcela zrealizovali.

Komunismus ale nemá smysl, a dokonce ani nemůže být komunismem, není-li spojen s individuální i politickou svobodou, pokud nedá lidem vedle osvobození od ekonomických tlaků i možnost kulturního sebeurčení a rovnoprávného podílu na rozhodování o společenských záležitostech. Proto je pro každého anarchistu naprosto nepřijatelné spojování komunismu se státem a politickými stranami – obojí představuje autoritu, moc nebo úsilí o moc nad společností. Proto se anarchisté už v 19. století střetli s Marxem a Engelsem. I když jim byla relativně blízká jejich vize osvobozené společnosti (méně už jejich scientistní východisko), naprosto nesouhlasili s jejich představou, že této společnosti je možné dosáhnout dobytím státní moci – ať už v podobě revoluční diktatury nebo volebního vítězství. Stát vždy znamená nadvládu, nadvláda odporuje cíli jménem svoboda – a prostředky přitom musejí odpovídat cílům. Anarchistické postoje v různých revolucích dvacátého století proto také byly odlišné od postojů marxistů a anarchistická hnutí se také stala předmětem perzekucí ze strany sociálních demokratů, leninistů, stalinistů, maoistů i castroistů.

Členem Komunistické strany Čech a Moravy tedy samozřejmě nejsem, mimo jiné i proto, že z mého hlediska není komunistická, a pak také proto, že to je strana. Má navíc některé nepříliš přitažlivé prvky, na prvním místě sklony k autoritářským názorům, národovectví a tendence k nostalgii po minulém režimu. Na druhé straně, vzhledem k politice vyloučení, která se vůči této straně zatím praktikuje, je a musí být právě ona tou nejopozičnější z parlamentních stran a může vyjadřovat i věci, které jdou alespoň částečně proti politickému konsensu ostatních partají (třeba jednoznačné odmítnutí války proti teroru, alespoň trochu kritický postoj ke kapitalismu a připuštění, že může mít alternativu).

Bojím se, že jednou z motivací současného antikomunismu je i neochota připustit radikální kritiku. Takže, ač nejsem členem a ani stoupencem KSČM, vystupuji příležitostně proti antikomunismu. Jedním z důvodů je už zmíněná snaha bránit možnost kritizovat stávající systém, druhým, ale je také to, že se mi zdá, že současný antikomunismus přebírá to nejhorší od těch, které kritizuje. Jestliže chtějí zakazovat některé názory, v čem, kromě používaných prostředků, se pak liší od těch, kteří to dělali dříve? A chtějí-li zakazovat komunismus, koho tím ve skutečnosti kriminalizují? Vždyť i mocní minulého režimu museli uznat, že nevládnou žádnému komunismu a právě naopak je kritizovali mnozí z těch, kteří se k původním myšlenkám komunismu i marxismu hlásili. Vyhodíme z knihoven třeba texty od Egona Bondyho, který je jak známo „marxist levý“? Zakážeme připomínat památku Záviše Kalandry, popraveného v procesu s Miladou Horákovou? Vždyť to byl rovněž revoluční marxista. Robert Kalivoda ve své knize Moderní duchovní skutečnost a marxismus, vydané roku 1968, prohlašuje komunismus za prostředek ke svobodě člověka. Kniha od té doby už nevyšla – před rokem 1989 byla zakázaná a dnes ji skoro nikdo nepřipomíná, ač se ve své době jednalo o diskutovanou práci, překládanou do cizích jazyků. Měla by se dnes stát jednou položkou v nějakém novodobém seznamu libri prohibiti propagujících komunismus? A co Program společenské samosprávy, sepisovaný v sedmdesátých letech vězněnými revolučními marxisty Petrem Uhlem a Jaroslavem Sukem? I to je podle komunistobijců jenom další „manifestace zločinné ideologie“? I z úcty k této tradici (a rovněž ke svobodě smýšlení) jsem cítil potřebu se v současných štvanicích přihlásit k anarchistickému komunismu a vyzvat senátora Štětinu, aby mě také zažaloval, když chce stíhat komunismus. Jestliže jsem ovšem o sobě prohlásil, že jsem komunista, nemělo to znamenat vyjádření souhlasu s politikou KSČM, ale spíše upozornění, že existuje i jiný komunismus.

Přál byste si návrat do sedmdesátých let minulého století, případně do let padesátých?

To tedy rozhodně ne. Ostatně ani do osmdesátých let či navzdory všem pravdám i mýtům o dobové realitě ani do let šedesátých. Ovšem nepřál bych si ani návrat do té tolik mytizované republiky tatíčka Masaryka, ani do žádné jiné historické epochy. Poznávat minulost je důležité, nekriticky se s ní ztotožňovat, nebo dokonce chtít se do ní vrátit je směšné. Padesátá a sedmdesátá léta pro mě rozhodně nejsou dobou, kdy by se uskutečnila alespoň nějaká část myšlenek, které sdílím, jsou mnohem spíše jejich dokonalou antitezí – dobou ohromného panování státu, dobou nesvobody a lží.

Jsou ovšem neskonale poučná. Padesátá léta svědčí o tom, kolik zločinů lze spáchat v přesvědčení o tom, že člověk šíří dobro, jak nebezpečný je fanatismus a nekritický přístup – k socialismu, ale i k jakékoli jiné myšlence. Každý, kdo chce změnit uspořádání společnosti, by si měl dát velký pozor, aby nedopadl jako rozjásaní vrazi zbožňující Stalina – právě tak, jako by každý, kdo udržuje ve společnosti status quo, měl mít neustále na paměti varovný příklad stalinistického takřka dokonalého vražedného státního stoje. Sedmdesátá léta jsou zase přízračnou ukázkou toho, co s většinou společnosti může udělat porážka a nemožnost či neochota (to nemohu posoudit, neboť jsem v té době nežil) pokračovat v boji.

To vše je varováním a režim té doby nemůže být sympatický nikomu, kdo to myslí nejen s anarchistickými, ale s jakýmikoli emancipačními myšlenkami vážně, a to i kdyby tento režim dosáhl mnohem více pokroků v sociální oblasti, než kolika jich ve skutečnosti dosáhl. To ale neznamená, že v oné době nelze najít vůbec nic inspirativního. Jestliže dobová oficiální kultura je vesměs nezajímavá a sterilní, nacházíme v té době úžasnou tvorbu v lepším případě ignorovaných, v horším případě tvrdě potlačovaných autorů a kolektivů. Za mnoho jiných děl mohu jmenovat texty jako Prometheova játra Jiřího Koláře či Pražský život Egona Bondyho coby verše, které nejen kreslí výstižný portrét padesátých let, ale zároveň jsou dodnes fascinujícím čtenářským zážitkem a výzvou k odporu proti jakýmkoli totalitářským sklonům.

Jak se díváte na myšlenky a ideály socialistů. Současní politici hovoří o tom, že jsou stále živé. A odkazují se dokonce až k Josefu Mackovi, který hovoří o Platonovi coby prvním socialistovi…

Socialistický ideál je skutečně živý, přinejmenším jako antiteze světa rozparcelovaného na soukromá vlastnictví často zcela anonymních akcionářských struktur, přičemž za jejich jediný smysl je pokládáno produkovat zisk. Nemá ostatně pravdu Václav Klaus a není jistý proud v ekologickém myšlení svým způsobem znovuzrozením onoho socialistického ideálu, nebo přinejmenším připomenutím, že soukromé vlastnictví není absolutní a existují důležitější hodnoty?

V diskusi o socialismu ovšem musíme jasně odlišovat. Socialismus znamená společenské vlastnictví výrobních prostředků, nikoli vlastnictví státní. Stát není totéž co společnost a to, co existovalo před rokem 1989, nebyl žádný socialismus. Má-li totiž socialismus být hoden toho jména, je třeba, aby si v něm společnost vytvořila takovou strukturu správy svého společného majetku, která bude demokratická, ne elitářská. Jinak se socialismus zvrhne, jak varoval už Bakunin v polemice proti Marxovi, jen v další státní despocii, vůči níž navíc budou lidé bezbranní, neboť budou zcela závislí na svém monopolním chlebodárci – státu.

Platonův koncept byl dle mého soudu nepřijatelně autoritářský a elitářský; rozhodně to tedy není společnost, ve které bych chtěl žít. Platon je myslím zajímavý především z jiných důvodů než pro své politické názory – jako filozof, který propracoval představu o idejích a skryté pravdě mimo náš svět, která později konvenovala křesťanství a stala se jedním ze základů západního myšlení – jak ukazují např. Egon Bondy nebo Oldřich Král, např. v takové Číně žádnou takovou tradici nemají, tam se vždy snažili popsat logiku vývoje na tomto světě – a dosáhli v tom již ve starověku pozoruhodných výsledků, např. v taoismu. Moderní materialismus se přiklonil spíše na stranu čínského přístupu, což sdílím – je ale otázka, zda v západním myšlení nevytvořil zpátečnický přístup idealistů vycházejících z Platona jakousi neustálou vůli k ideálu – a tím ke zlepšování, zdokonalování a kritice stávajícího. Tím ovšem nechci přitakat západní sebestřednosti a tvrdit, že jinde tyto přístupy neexistují. Je pravděpodobné, že v jiných kulturách mají prostě jen jinou ideovou základnu, jiné filozofické východisko – je ovšem otázka, zda se to nepodepisuje na jejich relativní síle či slabosti.

Vyznavači kolektivního blaha jsou tady stále, jen se nám jaksi rozprostřeli. Která další hnutí, strany, lidé je nejblíže vašemu srdci?

Formulaci té otázky moc nerozumím, nevím, co si mám představit pod pojmem vyznavači kolektivního blaha, snad krom snahy co nejvíc verbálně ponížit a zesměšnit názory, se kterými nesouhlasíte. Osobně mi jsou v politice vyznavači čehokoli směšní, ať už mají jakoukoli barvu, i kdyby to byla černorudá, která je symbolem anarchismu. Politické názory nejsou věcí víry či vyznávání, mají být výsledkem poznávání a přemýšlení o světě. A jistě, také záležitostí hodnot. V politice se snažíme prosadit co nejvíc ze svého názoru na svět, ne vnutit jiným lidem nějaké vyznání. A myslím, že více stoupenců náboženského přístupu k politice je v řadách jiných proudů než anarchismu, který usiluje o co největší svobodu každého člověka (což tedy logicky znamená připuštění, ba podporu různosti), ne o uskutečnění nějakého světského náboženství. Zdá se mi, že nejmocnější je dnes náboženství konzumu a trhu, jehož zanícení stoupenci nám kážou z parlamentů, bank, novin i vysokoškolských učeben. Podívejte se jen na obrazovku televize, kolik tam uvidíte reklamních zjevení, které vás budou chtít přimět, abyste uvěřil v ten či onen výrobek a stal se vyznavačem toho či onoho druhu zboží a rozplynul se v syntetickém a kolektivním blahu. Ostatně pokud jde o ono kolektivní blaho, rovněž nevím, co to je... Má to být asi narážka na Výbor veřejného blaha za francouzské revoluce. Anarchismu není nic vzdálenější než představy o tom, že lze lidem vnucovat nějaké kolektivní či veřejné blaho. Jde mu o to vytvořit takové podmínky, v nichž bude každý člověk moci sledovat své vlastní blaho, aniž by omezoval ostatní a oni omezovali jej, ale aby se naopak vzájemnou interakcí (byť třeba někdy konfliktní) rozvíjeli. Jde o to, aby moje svoboda nebyla překážkou svobody druhého, ale naopak její podmínkou a jejím obohacením. Tedy ne o rovnost v nesvobodě, ale naopak o rovnou svobodu.

A pokud jde o to, jaké politické síly mi jsou blízké krom anarchistického hnutí, rozhodně se nejedná o politické strany. Ty jsou již svou samotnou strukturou hierarchických organizací a účelem boje o moc ve státě protikladem anarchismu. Rovněž velká část nevládních organizací, i když zde je princip jejich činnosti zajímavý a nadějnější, je tak zbyrokratizovaná a napojená na státní struktury či soukromé dárce, že jsou příliš ochočené a zapojené do systému, který produkuje problémy, jimž tyto organizace čelí. Inspirativní jsou sociální hnutí – tedy případy, kdy se lidé zdola dají dohromady a rozhodnou něco dělat s problémy, které je pálí, ať už jde o bezzemky v Brazílii nebo o sympatizanty techna a odpůrce policejního násilí v České republice. Taková hnutí mohou mít sto a jednu chybu, mohou být jednostranná, poznamenaná předsudky svých účastníků, mohou dělat politické chyby, ale dokud to nepřeváží určitou kritickou mez, a to hnutí není například autoritářské, rasistické nebo sexistické, tak i se svými chybami představuje cenný přínos, pokladnici zkušeností a praktický doklad toho, že lidé nepotřebují být ovládáni nějakou kastou profesionálních šéfů, že se jednou mohou dopracovat k tomu, že si o svých věcech budou rozhodovat sami.

Je řada příkladů mladých anarchistů, kteří se nakonec ocitají ve vrcholové politice (za všechny snad Joschka Fischer). Anarchismus je také velmi často spojován s mládím a tříbením názorů na svět, s ideály, které lze jen těžko realizovat. Jak byste reagoval na politickou nabídku?

Mí přátelé punks na to mají docela hezkou moderní obdobu poněkud starosvětského a křesťanského Odstup, Satane: Fuck off!

Rozhovor je krácen. Je součástí knihy Vlastimil Růžička: Squaty a jejich revoluční tendence, nakladatelství Triton, 2006

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=1197837

Jak citovat tento text?

Růžička, Vlastimil. O významu svobody a formách útlaku [online]. E-polis.cz, 3. leden 2008. [cit. 2024-04-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/o-vyznamu-svobody-a-formach-utlaku.html>. ISSN 1801-1438.