O významu Japonska pro dekolonizaci Asie

 12. červen 2018  Pavel P. Kopecký  komentáře

Jednou z nejpádnějších příčin úpadku a pádu evropského koloniálního panství v asijském prostoru byla japonská militární rozpínavost. Její lví, ačkoliv nezáměrný, podíl na státoprávní emancipaci mnoha dálnovýchodních národů, jež nastala po 2. světové válce, přispěl také ke zformování místní specifické historické paměti. Zrodil se do takové podoby, v níž je navzdory řadě příkoří zachován značně smířlivý vztah k japonské expanzi. Kde ovšem hledat kořeny faktu, že u kořenů asijské dekolonizace nalézáme moderní militarismus právě „Země vycházející slunce“?

zdroj: pixabayzdroj: pixabay

Japonské císařství vždy čerpalo z toho, že oproti například relativně nedalekému území dnešní Indonésie nebo tehdejšího čínského císařství nebylo pro evropské kolonizátory ani srovnatelně atraktivní. Byl to areál marginální surovinově, kulturně, jakož i lidskými zdroji. Evropským kolonialistickým okem šlo o entitu skoro až indiferentní. Ne nadarmo se uvádívá, že běželo o jakési „stojaté vody Tichomoří“. Geopolitickou „tišinu“ zapříčiněnou silnými mořskými proudy a bouřkovostí, s nimiž si plachetnice Západu nedokázaly dvakrát snadno poradit. (Nicméně určité pravidelné spojení s protestantskou (!) Evropou po staletí existovalo, aby si orientální monarchie zachovala rámcovou představu o tamějším vědeckém nebo politickém vývoji.)

Nedostatečný technický pokrok či minimum surovin ve věčně tektonicky neklidné půdě tak Japonsko uchránily před rozsáhlejším pronikáním cizího živlu o dost zdatněji než nejodhodlanější armáda samurajů. Koneckonců činnými sopkami oplývající prostředí nemělo ani strategicky významnou polohu, jež pod koloniální jho, v tomto případě španělské katolické koruny, „přivedla“ Filipíny.

Japonská pospolitost měla tudíž onu základní výhodu, že byla zmodernizována – po připlutí tzv. černých lodí – najmě vlivem zeměpisně bližších Spojených států amerických. Druhdy kolonie Britů, co si například z ideologických důvodů nemohla dovolit vytvářet standardní, trvalé koloniální područí. Nedošlo proto k přímému obsazení, čímž trochu paradoxně vznikl prostor pro energické napodobení pokročilejších geopolitických hráčů. Na základě prudkého rozvoje v komunikaci, státní správě a ekonomice (včetně vojenského průmyslu) získalo Japonsko patřičné sebevědomí a pojistilo si svébytnost. Načež se rozhodlo k dalšímu kroku na cestě prozápadní „modernizace“: k bezuzdné územní expanzi.

Nejprve vojensky porazilo někdejší „vzornou zemi“ valné části Asie, tj. vůči pokroku zdrženlivou Říši středu (konflikt se odehrál mezi roky 1894 a 1895). Posléze, již v novém století, podalo další, pro mnohé opět překvapivý, výkon. V oboustranně vyčerpávající válce zdolalo samoděržavné Rusko (1904-5), nicméně se cítilo (mj. zprostředkujícími Američany) ošizeno ohledně územní kořisti. Na každý pád se však stalo jakýmsi novým vzorem koloniálně porobených. Nacionalisté v Britské Indii, ve Francouzské Indočíně, Nizozemské východní Indii, ale i mnohde jinde zřeli, že lze „porazit bílého muže“. Leckde uctívaného div ne coby vyšší bytost…

Během prvního světového konfliktu stanulo Tokio velmi prozíravě po boku Dohody, pročež z tohoto počinu územně nebo mezinárodně-politicky profitovalo. Nicméně jeho neskonale zásadnější ambice narážely na bariéru již „rozparcelovaného“ okolí. Neboli na impéria Británie, Holandska, Portugalska, případně zájmovou sféru Washingtonu. Japonsko tudíž přivítalo agresivní snahy revanšistického německého nacismu a fašistické Itálie o přerozdělení světových zdrojů, načež s nimi uzavřelo pevné spojenectví. Ještě před tímto geopolitickým zakotvením přepadlo zkraje třicátých let ochablou, občanskými konflikty destabilizovanou Čínskou republiku a ustavilo loutkové „Mandžukuo“. Později (nevalně) válčilo se Sověty v Mongolsku, a posléze, jak notoricky známo, rozpoutalo 2. světovou válku na Dálném východě.

Prvopočátečně se během ní mohlo opírat o přinejmenším tichou podporu leckterých domorodých komunit, jež vítaly protiokcidentální, antikolonialistickou agitaci invazorů a snažily se z jejich boomu poučit. Záhy však mnozí Asijci zjistili, že chytlavé heslo „Asie Asiatům“ neznamená ničeho jiného než falešnou iluzi. Krycí označení pro podstatu japonského záměru – dostat pod kontrolu největší kontinent světa. Uspokojit vlastní nacionalistickou lačnost po energetických, potravinových, lidských a dalších zdrojích. To logicky autoritu „osvoboditelů“ v určitých kruzích kvapem umenšovalo.

V některých anektovaných regionech se tak posléze zvedl proti koncepci „Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity“ dokonce i ozbrojený odpor. Přesto stojí za zopakování, že mnoho dotčených etnik dodnes nevzpomíná, třeba i vlivem pozdějších politiko-bezpečnostních dějů, na okupaci „Asie Asiaty“ a priori ve zlém. Včetně například Vietnamců, kteří vinnou exploatační nadvlády zažili v roce 1945 hrozný hladomor; na první pohled totiž vybuzený činností francouzských (vichistických) byrokratů.

Navíc mnohé (personální) zdroje úspěšných národněosvobozeneckých zápasů, jež vypukly po kapitulaci poslední z mocností Osy, pocházely také z éry rozličných forem kolaborace s Tokiem. Občas sice kolaborace notně pragmatické (třeba v Holandské Indonésii), nicméně zjevné.

Historie umí být škodolibá. Šovinistické Japonské císařství nechtěně „oplodnilo“ kořeny nejedné místní, národovecky laděné státnosti. Stálo u zrodu postkoloniální, vskutku „asijské“ Asie. Kontinentu, po němž prognostici mezinárodních vztahů nazvali naše století.

 

 

 

 

Základní literatura:

Caiger, J. – Mason, R.: Dějiny Japonska, Praha 2007.

Reischauer, E. – Craig, A.: Dějiny Japonska, Praha 2006.

Vasiljevová, Z.: Dějiny Japonska, Praha 1986.

Jak citovat tento text?

P., Pavel. O významu Japonska pro dekolonizaci Asie [online]. E-polis.cz, 12. červen 2018. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/o-vyznamu-japonska-pro-dekolonizaci-asie.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.86 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář