(Ne)demokratická Čína: Do All Good Things Go Together?

 6. květen 2010  Eva Andersen   komentáře

Když Fukuyama ve své eseji z roku 1989 představil teorii o vítězství liberalismu, rozlišoval mezi ekonomickým a politickým liberalismem, kdy liberalismus ekonomický předchází a zároveň umožňuje liberalismus politický (Fukuyama, 1989: 10-11). V své eseji tedy Fukuyama pracoval s klasickým předpokladem, centrálním pro teorii modernizace, o souvislosti mezi ekonomickým rozvojem a demokracií, který vychází z Lipsetovy hypotézy prezentované již v roce 1959 (Lipset, 1959). Hospodářský rozvoj vede podle této teorie k sociálním změnám, které posléze vedou k demokracii.

(Ne)demokratická Čína: Do All Good Things Go Together?(Ne)demokratická Čína: Do All Good Things Go Together?

1. Úvod

Když Fukuyama ve své eseji z roku 1989 představil teorii o vítězství liberalismu, rozlišoval mezi ekonomickým a politickým liberalismem, kdy liberalismus ekonomický předchází a zároveň umožňuje liberalismus politický (Fukuyama, 1989: 10-11).[1] V své eseji tedy Fukuyama pracoval s klasickým předpokladem, centrálním pro teorii modernizace, o souvislosti mezi ekonomickým rozvojem a demokracií, který vychází z Lipsetovy hypotézy prezentované již v roce 1959 (Lipset, 1959). Hospodářský rozvoj vede podle této teorie k sociálním změnám, které posléze vedou k demokracii. Jedním z posledních příspěvků na tomto teoretickém poli je Inglehartův a Welzelův článek publikovaný v roce 2009. Přestože jedním z cílů jejich článku je modifikování teorie modernizace, Inglehart a Welzel dochází k závěru, že hospodářský růst vede ke změnám na společenském, kulturním a ekonomickém poli a tyto změny podporují rozvoj země demokratickým směrem (Inglehart & Welzel, 2009: 37).

V této debatě se ale nacházejí i kritické hlasy, které zpochybňují souvislost mezi ekonomickým a politickým liberalismem. Azar Gat je toho přesvědčení, že zavedení tržního hospodářství nemusí nutně vést k tomu, že se autoritativní režim bude vyvíjet demokratickým směrem.  Gat nepopírá, že zavedení ekonomického liberalismu znamená režimní změnu – tato změna ale může mít formu jiného autoritativního režimu a tímto vytvořit alternativu k režimu demokratickému (Gat, 2007: 60). Také Robert B. Reich se staví kriticky k teorii, že demokracie je přirozený výsledek zavedení principů tržního hospodářství. Reich uznává, že rozšíření kapitalismu ve světě je úspěchem dříve nevídaným, ale zároveň poukazuje na to, že demokracie nebyla přijata ve stejném měřítku a spíše byla tato režimní forma oslabena globálním rozšířením kapitalismu. Z jeho pohledu tedy kapitalismus naopak brzdí demokratický vývoj (Reich, 2007).

V této eseji bude vycházeno z výše načrtnuté debaty, která vytváří dobrý výchozí bod k zamyšlení se nad otázkou jisté řetězové reakce očekávané některými teoretiky v zemích, které zliberalizovaly své hospodářství. Ekonomický liberalismus zde bude chápán jako synonymum pro kapitalismus a tržní hospodářství, a tudíž zde bude vycházeno z Fukuyamova používání tohoto pojmu. Fukuyama na druhé straně rozlišuje mezi politickým liberalismem a demokracií. Tyto pojmy nepovažuje za významově totožné a spíše pokládá demokracii za konečný produkt politické liberalizace (Fukuyama, 2002: 59-61). V této eseji budou tedy znaky politického liberalismu pokládány za důkaz toho, že se autoritativní režim pohybuje demokratickým směrem. Čína je z tohoto pohledu zajímavá mj. proto, že Inglehart a Welzel považují Čínu za důkaz toho, že země, která postupně zavedla tržní hospodářství, se pomalu ale jistě ubírá demokratickým směrem (Inglehart & Welzel, 2009: 48). Reich a Gat na druhou stranu považují Čínu a Rusko za důkazy toho, že kapitalismus nejde ruku v ruce s demokratickým vývojem. Gatovými slovy: „Authoritarian capitalist states, today exemplified by China and Russia, may represent a viable alternative path to modernity, which in turn suggests that there is nothing inevitable about liberal democracy´s ultimative victory – or future dominance“ (Gat, 2007: 60; Reich, 2007: 38-41).

 2. Analytický model

V předcházející části byla v krátkosti nastíněna debata o významu ekonomického liberalismu pro demokracii – debata, která na začátku nového tisíciletí znovu nabrala na síle. Daniel Deudney a G. John Ikenberry publikovali v minulém roce článek, jako příspěvek k výše zmíněné debatě, kde generovali analytický model (Deudney & Ikenberry, 2009). Tento model bude v následující části dále rozveden, aby vytvořil optimální nástroj k zhodnocení vývoje v Číně. Má Čína namířeno k demokratické budoucnosti nebo vedou ekonomické reformy pouze k jiné formě autoritativního režimu?

Deudney a Ikenberry ve svém textu reagují na Gatsovu myšlenku o „autocratic revival“ a o kompatibilitě autoritativních režimů a kapitalismu (Deudney & Ikenberry, 2009: 81). Deudney a Ikenberry jsou toho názoru, že akademická veřejnost má nerealisticky vysoké představy ohledně Číny, protože očekává velmi mnoho ve velice krátkém časovém horizontu. Podle nich jsou to pouze jisté kulturní a historické faktory, které „zpožďují“ politický liberalismus v Číně, a proto zde není důvod k tomu se domnívat, že se Čína nezačala ubírat správným, demokratickým směrem (Deudney & Ikenberry, 2009: 83, 86). Časový horizont není z politologického hlediska nejšťastnější argument. Po kolika letech nebo desetiletích lze podle Deudneyho a Ikenberryho zamítnout tvrzení, že Čína je na cestě k demokracii a přijmout tvrzení, že se Čína změnila v kapitalistickou autokracii? Deudeny a Ikenberry pracují se třemi faktory typickými pro autoritativní režimy, které vedou k tomu, že veřejnost začne vyvíjet tlak na tento režim s cílem zavést demokratické reformy. Tyto faktory jsou korupce, nerovnost a chybějící zodpovědnost[2] (Deudney & Ikenberry, 2009: 85-86).[3]

Zvlášť se Deudney a Ikenberry soustředí na vztah mezi ekonomickým a politickým liberalismem. Jsou přesvědčeni o tom, že kombinace kapitalismu a autoritativního režimu není dlouhodobě udržitelná a zároveň poukazují na tři faktory, které podle nich svazují kapitalismus, politický liberalismus a v neposlední řadě liberální demokracii (Deudney & Ikenberry, 2009: 83-84).

Za prvé poukazují na to, že tržní hospodářství díky stoupajícímu blahobytu a úrovni vzdělanosti vytvoří socioekonomickou vrstvu, která bude vyvíjet tlak na autoritativní režim (Deudney & Ikenberry, 2009: 83). Toto se zakládá na předpokladu, že ekonomický liberalismus a růst budou prospěšné pro různé skupiny ve společnosti díky tzv. trickle-down efektu. To povede k vytvoření moderní střední třídy a k nárůstu počtu mladých, vysoce vzdělaných lidí v podnikatelském sektoru. Tyto faktory povedou k vytvoření centra moci mimo autoritativní vládu, jež se bude domáhat politických reforem. V této eseji bude zhodnoceno, které socioekonomické vrstvy v Číně získaly nejvíce z ekonomického růstu a do jaké míry se dají hodnotit jako prodemokratické.

Za druhé, podle Deudneyho a Ikenberryho, vytvoří mechanismy tržního hospodářství potřebu právního státu a nezávislé soudní moci. Tato nezávislost povede k omezení moci autoritativního státu a zároveň k politické liberalizaci (Deudney & Ikenberry, 2009: 83). Vláda zákona[4] má, jakožto právně-bezpečnostní doktrína, zamezit nahodilému používání a zneužívání zákona a zároveň zajistit, aby ten, kdo interpretuje zákon, byl nezávislý na politickém procesu a nebyl vystavován politickému tlaku (Fried, 2000: 15). Deudney a Ikenberry se soustředí především na vztah mezi kapitalismem a právními aspekty týkajícími se ekonomických a obchodních vztahů. Toto však není dostačující, jelikož se tím opomíjí aspekty, které jsou obecně spojovány s politickým liberalismem a demokracií.  V této eseji bude tedy pozornost obrácena nejen na nezávislost soudů, ale bude se zabývat i tím, do jaké míry jsou v Číně uznávány základní, ústavou zajištěné, občanské svobody jako svoboda slova a svoboda tisku.

Za třetí ovlivňuje kapitalismus občanskou společnost, a to tím, že zvyšuje různorodost socioekonomických zájmů, což se projeví stoupajícím tlakem na režim a potřebou politického systému více stran (Deudney & Ikenberry, 2009: 83-84). Po ukončení studené války je civilní společnost považována za klíčový aspekt pro přechod k demokracii - empiricky dokumentováno jak ze střední a z východní Evropy, tak z Jižní Ameriky (Hemment, 2004: 221). Civilní společnost je obecně spojována se sílou a vlivem  nevládních organizací - NGO´s (Non Govermental Organisations). Pro zmapování síly čínské občanské společnosti zde bude pozornost zaměřena právě na tyto organizace.

V Číně se počátky liberalizace hospodářství přičítají reformám Deng Xiaopinga z roku 1978 (Schoenhals, 1999: 598-599). Jelikož čínské hospodářství započalo svou liberalizaci před více než třiceti lety, lze předpokládat, že dnes můžeme pozorovat efekty těchto reforem na Deudneyho a Ikenberryho třech parametrech. Pokud jsou tyto změny pozitivního rázu, poukazují na to, že Čína – přestože stále autoritativní – se pomalu ubírá vstříc demokratické budoucnosti. Pokud se ale ukáže, že tyto tři parametry nebyly ovlivněny pozitivně, musíme dojít k tomu závěru, že Čína ukázala svoji přizpůsobivost tržně ekonomickému kontextu a autoritativní režim v této zemi není ohrožen požadavky politického liberalismu, který by posléze vedl k demokracii. Pro přehled je tento model shrnut na obrázku 1.

Obrázek 1. Shrnutí analytického modelu

 2. 1 Trickle-down efekt

Stoupající hospodářská úroveň Číny změnila tradiční sociální strukturu společnosti, jelikož ekonomické reformy dokázaly vytvořit rychle rostoucí střední třídu složenou z menších podnikatelů a manažerů a malou, velice majetnou elitu úspěšných obchodníků (Chen, 2003: 54). Hospodářský růst zlepšil podmínky nejenom v soukromém sektoru, ale i ve státním sektoru, kde se dříve odsuzovaní intelektuálové stali uznávanou a respektovanou skupinou s výrazně zlepšeným materiálním postavením (Li, 2003: 95). Jsou to zejména tyto společenské vrstvy, od nichž je očekáváno, že budou vyžadovat větší politický vliv a demokratické reformy. Různé studie, které se zabývají čínskou střední třídou a jejím významem pro budoucí demokratický vývoj, jsou však skeptické vůči demokratickému potenciálu této skupiny. Ukazuje se, že zejména tři aspekty lze považovat za centrální vůči chybějícímu prosazování politického liberalismu a požadavku politických reforem. Za prvé je to samotná velikost střední třídy. Přestože ekonomické reformy zapříčinily dramatický růst této společenské vrstvy, tvoří tato skupina, dohromady s již zmíněnou bohatou elitou, zatím jenom pět procent z celé čínské společnosti (Chen, 2003: 54). Za druhé – kde na straně jedné způsobily ekonomické reformy růst a zlepšení materiálního postavení střední třídy, na straně druhé minul tento ekonomický zázrak cca. 350 miliónů Číňanů zabývajících se zemědělstvím, což je jen o něco méně než polovina čínské pracovní síly, a privatizace navíc zanechala velkou část dělníků bez práce. To způsobilo dramatický nárůst nerovnosti v čínské společnosti a lidé z těchto dvou sektorů vyjadřují stále častěji svou nespokojenost formou stávek a nepokojů (Boyong & Gaenssmantel, 2005: 82; CIA, 2008; Li, 2003: 93; Pei, 2007: 55-56). Tato polarizace vytváří klasický model třídního konfliktu mezi bohatou menšinou a velkou skupinou chudých. Materiálně zajištěná a vzdělaná střední třída pokládá demokratická práva pro chudou majoritu obyvatelstva za ohrožení své privilegované pozice a materiálního bohatství. Toto je patrné ze závěru studie vytvořené An Chen na bázi rozhovorů s materiálně dobře zaopatřenými Číňany náležejícími ke střední třídě: „[…] they displayed considerable enthusiasm when democracy was equated with the rule of law. When democracy was defined more essentially as majority rule, their enthusiasm turned to suspicion. And when majority rule was further described as a simple numerical game in which the greatest number makes policy, most of them could not accept […]“ (Chen, 2003: 55-56). Tyto aspekty poukazují na to, že čínská střední třída upřednostňuje pragmatický autoritativní režim technokratů před rizikem zhoršení svého materiálního postavení po případných demokratických volbách. Strach z možnosti většího vlivu chudých vrstev a z jejich potenciálních požadavků vede střední třídu a čínskou elitu k tomu, že aktivně podporuje čínský autoritativní režim. Toto se zároveň vztahuje k třetímu aspektu týkajícímu se čínské střední třídy a absence prosazování politického liberalismu touto třídou. V roce 2001 vybídl čínský prezident Jiang Zemin významné představitele soukromého sektoru k tomu, aby se stali členy Komunistické strany (Gallagher, 2002: 353). Komunistická strana tímto na straně jedné kooptovala společenskou třídu, která bude podporovat a částečně legitimizovat další hospodářské reformy. Na straně druhé bylo zabráněno tomu, aby tato třída využila svého potenciálu a vytvořila opozici k vládnoucí komunistické straně. Bohatá elita a střední třída může ze své pozice členů vládnoucí strany hájit své ekonomické zájmy a zároveň prosazovat další ekonomické a právní reformy potřebné k zajištění svých privilegií. Z této pozice mohou také zabránit tomu, aby příjmy byly redistribuovány takovým způsobem, aby z nich měly užitek všechny segmenty čínské společnosti. Rok 2001 takto definitivně vymazal jasnou hranici mezi stranou a soukromým sektorem. Postupné vymazávání této hranice bylo ale započato již o několik let dříve, kdy Komunistická strana Číny přestala vylučovat členy strany, kteří se začali aktivně angažovat v soukromém sektoru, a zároveň začala systematicky rekrutovat zástupce tohoto sektoru do Národního lidového kongresu a CPPCC (the Chinese People´s Political Consultative Conference) (Pei, 2006: 93). Tímto se stal crony capitalism – forma klientelistických vztahů mezi autoritativní státní elitou a soukromými byznysmeny - v Číně realitou. Tento stav dělá v současnosti pozici Komunistické strany Číny udržitelnou a zároveň zabraňuje trickle-down efektu ekonomických reforem. Z těchto reforem získávají nejvíce nová čínská ekonomická elita a střední třída, a dokud je na jejich ekonomické zájmy brán ohled a jejich privilegia jsou zaručena, nebude tato společenská vrstva požadovat politický liberalismus a demokratické reformy.

2. 2 Právní stát  

S přechodem k tržnímu hospodářství pochopila čínská elita, že zlepšení právního řádu je absolutní nutností, pokud má Čína přitáhnout zahraniční investice a zajistit svůj další ekonomický rozvoj. Rok 2001 byl v tomto směru milníkem, jelikož Čína byla přijata za člena Světové obchodní organizace – WTO (Gallagher, 2002: 340). Čína se v této souvislosti zavázala ke splnění určitých standardů týkajících se komerční části právního řádu. To vedlo mimo jiné k tomu, že v roce 2007 – po vytrvalé kritice ze strany WTO – přijala Čína zákon na ochranu soukromého vlastnictví (Yang, 2007: 60). I když Čína učinila v komerční části právního řádu jistý pokrok, je i nadále kritizována za odchylování se od norem WTO, a to jak v zákonech, tak i v praxi. Implementace čínských závazků je často nahodilá a nedostatečná (CECC, 2008: 153). Tento malý a pomalý pokrok se bohužel omezil jenom na komerční část právního řádu. I když Čína nepropásne jedinou příležitost k tomu, aby poukázala na to, že čínský lid má ústavně zajištěnou svobodu slova a tisku, čínská ústava zároveň zakazuje veškeré aktivity, které „ohrožují zájmy státu“. Tato formulace je vykládána velice široce a vede tedy k tomu, že svoboda slova a tisku je extrémně omezena (Freedom House, 2008). „Svobodný“ tisk je podřízen autocenzuře ve formě jakýchsi red lines, kdy novináři nesmí kritizovat vedení Komunistické strany nebo psát o politicky citlivých tématech. Nedodržení těchto red lines vyústí často v šikanu, ukončení pracovního poměru a/nebo vězení. Skutečnost, že freedom of speech nemusí nutně znamenat freedom after speech, se netýká jenom čínských novinářů, ale i novinářů ze zahraničí a například prominentního AIDS-aktivisty Hu Jia, který byl zadržen a posléze obviněn z „povzbuzování k podvracení moci státu“ (Amnesty International, 2008; CECC, 2008: 57; Freedom House, 2008). Komunistická strana i regionální vedení kontrolují soudy a omezují jejich nezávislost a samostatnost. Regionální vedení šikanuje a zastrašuje právníky zabývající se ochranou lidských práv a také zde byl zaznamenán určitý tlak na právníky, aby se drželi stranou od jistých „citlivých kauz“. Reprezentanti soudní moci nejsou nezávislí na Komunistické straně a ministr spravedlnosti může odejmout právnickou licenci nebo odmítnout její prodloužení, jelikož toto povolení k činnosti je vydáváno jen na dobu jednoho roku (CECC, 2008: 163-164; Pei, 2006: 71-72). I když čínský právní řád zaznamenal jistá zlepšení, týká se tento pokrok pouze komerční části právního řádu. Jiné aspekty právního řádu a státu, které jsou běžně spojovány s politickým liberalismem a demokracií, jsou režimem chápány jako hrozba, a proto jsou i nadále vystaveny masivní státní kontrole. O jakési celkové zlepšení čínského právního státu se tu tedy nejedná.

 2. 3 Občanská společnost  

Občanská společnost je v Číně relativně nový fenomén; jak z hlediska konceptu, tak z hlediska reality. S hospodářským otevřením se světu zde byly vytvořeny možnosti pro vznik různých občanských uskupení a NGO´s. I když vedení Komunistické strany v jistém směru uvítalo vznik těchto uskupení, tak zároveň byla tato politika občansko-společenské propagace suplována mechanismy, které měly zabránit přesunutí reálné moci. Tyto mechanismy můžeme mimo jiné spatřovat v požadavku čínské vlády o znovuzaregistrování NGO´s. Tímto požadavkem bylo vládě umožněno regulovat tuto oblast, a to vedlo k tomu, že řada NGO´s byla zakázána (Ye, 2003: 12). Formy regulačních mechanismů jsou i nadále využívány čínskou vládou a mají zpravidla podobu byrokratických strategií, které mají za úkol kontrolovat a marginalizovat jisté aktivity a podporovat aktivity jiné. Ty aktivity, které jsou omezovány, mají často politický charakter. Po „květinových/barevných“ revolucích ve východní Evropě a ve střední Asii jsou NGO´s zabývající se lidskými právy (často jsou financovány z USA) podezřívány z jisté politické agendy a jsou vystaveny vysokému stupni kontroly a šikany ze strany státu (Wexler, Ying, Young, 2006: 56-57). Organizace, které režim podporuje, mají zpravidla sociální agendu nebo velkou symbolickou hodnotu pro mezinárodní společnost, jako například aktivity týkající se zlepšování životního prostředí (Wexler, Ying, Young, 2006: 54, 66-67). V Číně se rozlišuje mezi tzv. GONGO´s (Government-Organized Non-Governmental Organisations), které, jak už sám název napovídá, jsou víceméně napojeny na vládu a mezi NGO´s, jejichž napojení na vládu je více sporadické. Se stoupajícím počtem GONGO´s a NGO´s stoupá i počet aktivit, což lze na první pohled hodnotit jako znamení rozvíjející se občanské společnosti a počátky demokratizace (Ye, 2003: 12). Zde je ale důležité si povšimnout i jiných faktorů, které nelze označit jako demokratické nebo demokracii podporující. Mohlo by se zdát, že díky své pozici insiderů mají GONGO´s teoreticky možnost ovlivňovat čínský systém. Z praktického hlediska je to ovšem takřka nemožné, jelikož čínský politický systém se vyznačuje top-down strukturou, což značně omezuje jakoukoliv možnost vlivu ze strany GONGO´s. Na druhou stranou mohou být GONGO´s využívány vládou jako nástroj k tomu, aby si čínský stát vytvořil image státu podporujícího občanskou společnost (Wexler, Ying, Young, 2006: 69, 122). Dalším faktorem, který poukazuje na to, že nárůst organizací nemusí jít zákonitě ruku v ruce s politickým liberalismem, je tzv. „rozděl a panuj“ strategie ze strany vlády. Vládní podpora vzniku nových NGO´s vede potenciálně k určité rivalitě mezi nimi a GONGO´s a k marginalizaci skutečně nezávislých organizací. Čínská občanská společnost se tedy zatím vyznačuje velkou mírou kontroly ze strany státu a je regulována různými byrokratickými mechanismy. I tak se však Čína vykazuje vibrující občanskou – i když nepolitickou - společností, čímž čínský režim uspokojí možné zahraniční dárce a investory. Zároveň ve zvýšené míře přenechává různým organizacím činnosti, které jsou běžně povinností státu (různé sociální služby, ochrana a zlepšování životního prostředí) a které stát z ekonomických důvodů nechce nebo nemůže dále zastávat. Organizace, jež jsou ale podezřívány z politických aktivit, a tudíž vytváří jisté riziko pro režim, jsou ze strany státu tvrdě napadány.

 3. Závěr

Jelikož je Čína označována za zemi s tržním hospodářstvím a zároveň se vyznačuje relativně vysokým hospodářským růstem, je některými politology očekáváno, že se bude ubírat demokratickým směrem. Tato analýza ale poukazuje na to, že se Čína dokázala přizpůsobit novým podmínkám tržního hospodářství, aniž by byla nucena se vzdát autoritativní formy řízení státu. Ekonomická liberalizace neměla pozitivní vliv na tři zásadní parametry – trickle-down efekt, rule of law a občanskou společnost – a proto můžeme zamítnout teoretický předpoklad, že ekonomický liberalismus povede v této zemi k liberalismu politickému a poté k demokracii.

Čínský autoritativní režim získal velkou část své legitimity ze zavedení ekonomického liberalismu a z následujícího hospodářského růstu. Dnešní finanční krize se může ukázat jako faktor, který ovlivní vztah mezi režimem a občany. To může na straně jedné vést k rostoucí sociální nespokojenosti, jelikož „smlouva“ mezi režimem a z hospodářského růstu těžícími společenskými skupinami nebude vnímána jako dodržena a toto může vést k zpřísnění kontroly nad společností. Na straně druhé může tato krize vést k politicky aktivnější společnosti, která bude požadovat změny a vliv.

Odpovědný redaktor: Bc. Jiří Mertl

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z:  ;http://cubapolidata.com/wp-content/uploads/2009/08/china-dragon-91-c.jpg

Použitá literatura:

  1. Ades, Alberto & Rafael Di Tella (1999). “Rents, Competition, and Corruption“, The American Economic Review, Vol. 89, No. 4, pp. 982-993.
  2. Boyong, Wang & Frank Gaenssmantel (2005). “China´s Oppressed Majority”, Foreign Policy, Vol. 147, pp. 82-83.
  3. Chen, An (2003). “The New Inequality”, Journal of Democracy, Vol. 14, No. 1, pp. 51-59.
  4. Ye, Zhang (2003). “China´s Emerging Civil Society”. 31.5.2009: http://www.brookings.edu/fp/cnaps/papers/ye2003.pdf
  5. Deudney, Daniel & G. John Ikenberry (2009). ”The Myth of the Autocratic Revival. Why Liberal Democracy Will Prevail”, Foreign Affairs, Vol. 88, No. 1, pp. 77-93.
  6. Fried, Charles (2000). ”Markets, Law, and Democracy”, Journal of Democracy, Vol. 11, No. 3, pp. 5-18.
  7. Fukuyama, Francis (2002). ”Konec dějin a poslední člověk”, Rybka Publishers, Praha.
  8. Fukuyama, Francis (1989). ”The End of History?”, The National Interest, No. 16, pp. 3-18.
  9. Gallagher, Mary E. (2002). “Reform and Openness. Why China´s Economic Reform Have Delayed Democracy”, World Politics, Vol. 54, No. 3, pp. 338-372.
  10. Gat, Azar (2007). “The Return of Authoritarian Great Powers”, Foreign Affairs, Vol. 86, No. 4, pp. 59-63.
  11. Hemment, Julie (2004). “The Riddle of the Third Sector: Civil Society, International Aid, and NGOs in Russia”, Anthropological Quarterly, Vol. 77, No. 2, pp. 215-241.
  12. Inglehart, Ronald & Christian Welzel (2009). “How Development Leads to Democracy. What We Know About Modernization”, Foreign Affairs, Vol. 88, No. 2, pp. 33-48.
  13. Li, He (2003). “Middle Class: Friends or Foes to Beijing´s New Leadership”, Journal of Chinese Political Science, vol. 8, nos. 1 & 2, pp. 87-100.
  14. Lipset, Seymour Martin (1959). “Some Social Requisites of Democracy: Economic Development and Political Legitimacy”, American Political Science Review, Vol. 53, No. 1, pp. 60-105.
  15. Pei, Minxin (2007). “How Will China Democratize?”, Journal of Democracy, Vol. 18, No. 3, pp. 53-57.
  16. Pei, Minxin (2006). “China´s Trapped Transition”, Harvard University Press.
  17. Reich, Robert B. (2007). “How Capitalism Is Killing Democracy”, Foreign Policy, No. 162, pp. 38-42.
  18. Ross, Michael (2006). “Is Democracy Good for the Poor?”, American Journal of Political Science, Vol. 50, No. 4, pp. 860-874.
  19. Schoenhals, Michael (1999). “Political Movements, Change and Stability: The Chinese Communist Party in Power”, The China Quarterly, No. 159, pp. 595-605.
  20. Wexler, Robyn; Ying, Xu; Young, Nick (2006): “NGO Advocacy in China”. 29.4.2009: http://www.chinadevelopmentbrief.com/system/files?file=NGO_ADVOCACY_IN_CHINA_contents.pdf
  21. Yang, Dali L. (2007). ”China´s Long March to Freedom”, Journal of Democracy, Vol. 18, No. 3, pp. 58-64.

Internetové zdroje:

Dokumenty:


[1] V knižním vydání této eseje již Fukuyama není takto deterministický a pohlíží na ekonomický liberalismus jako na důležitý, ale ne jediný předpoklad pro liberalismus politický. Jako rozhodující proměnnou vidí Fukuyama přání a boj o uznání (Fukuyama, 2002: 149-207).

[2] Accountability

[3] Význam korupce a nerovnosti nechci marginalizovat, ale je zde důležité stavět se kriticky k tomu, do jaké míry jsou tyto dva parametry spojeny pouze s nedemokratickými režimy. Zde bych chtěla odkázat na Ades & De Tella (1999: 987) Rents, Competition, and Corruption a Ross (2006: 872) Is Democracy Good for the Poor. V této eseji se nebudu těmito parametry zabývat samostatně, ale budu k nim přihlížet tam, kde se to ukáže být relevantní.

[4] Rule of law

Jak citovat tento text?

Andersen, Eva. (Ne)demokratická Čína: Do All Good Things Go Together? [online]. E-polis.cz, 6. květen 2010. [cit. 2016-08-26]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nedemokraticka-cina-do-all-good-things-go-together.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Reklama

Vložit komentář

FM

sobota, 15. květen 2010
18:06

Vážená kolegyně,
se zájmem jsem si přečetl vaši esej, mimochodem velmi dobrou! Snad vás potěším několika poznámkami k tématu, do něhož jste - jak jest vidno - pronikla velmi hluboko. Ještě upozorňuji, že v žádném ohledu nejsem odborníkem na Čínu.)
Předně se v debatě často zaměňují pojmy, což často vede k nechtěným nedorozuměním. Jedním z těchto terminologických nejasností je zaměňování kapitalismu (nebo ekonomického liberalismu) za ekonomický rozvoj. První referuje pouze k pravidlům hry, které samy o sobě ještě nic neříkají o výstupech hry - těmi je právě stupeň, úroveň ekonomického rozvoje (řada afrických států má tržní hospodářství, ovšem jde o státy ekonomicky nerozvinuté). Lipset (podobně jako např. Inglehart, Welzel, Diamond, Pye, Dalton, Shin a další), když hovořil ve svém známém článku z roku '59 o spojitosti ekonomického rozvoje a demokracie, myslel tím korelaci mezi úrovní blahobytu a politickým systémem. Nikoliv mezi ekonomickým systémem a politickým. Proto, když stavíte (ačkoliv ne přímo) proti sobě Reicha a Lipseta, není to bez problému.
Dále se zaměňuje ekonomický růst a ekonomický rozvoj. První referuje pouze k relativnímu - často meziročnímu - progresu HDP (obvykle) - jak jednou vtipně podotkl myslím L. Cabada, pokácíte-li v Angole strom, máte o 100 % vyšší růst. Růst ve skutečnosti není v této souvislosti důležitý, důležitý je naopak dosažený ekonomický a přesněji socio-ekonomický rozvoj (tj. objektivní podmínky). Proto, pokud přetrvává autoritativní režim v realitě rostoucího hospodářství, neznamená to popření základní myšlenky teorie modernizace, jak ji postuloval Lipset. Píšete-li tedy, že "můžeme zamítnout teoretický předpoklad, že ekonomický liberalismus povede v této zemi k liberalismu politickému a poté k demokracii", jde minimálně o předbíhání událostem.) (Čína zůstává velmi chudou zemí, i přes impozantní růst). A to i z jiného důvodu. Vycházíte z modelu, jehož autory jsou Deudney a Ikenberry. Ti bohužel nepřinášejí nic, co by nebylo řečeno již dříve. V knize Modernization, Cultural Change, and Democracy Inglehart s Welzelem přichází s modelem (emancipative theory of democracy) původnějším a podle mého názoru inspirativnějším. Tam se také zabývají i tím, proč v některých rozvíjejících se zemích nedochází k přechodu k demokracii (nebo alespoň liberalizaci), který oni samotní očekávají. Nabízejí vysvětlení, že je to především v tom, že hodnoty, které jsou spojeny s vyšším stupněm socio-ekonomického úrovně (self-expression values), se prosazují se setrvačností způsobenou mezigeneračními vztahy. Lidé, kteří dnes patří mezi vítěze čínské transformace, vyrůstali v období totality, a to má přirozeně dopad i na hodnotovou orientaci jejich dětí, dnešní mladé generace. 30 let je prostě krátká doba. A vidíte, přesto k pokusu o politickou liberalizaci v Číně došlo, co jiného jsou události na Tchien-an-men? :)
Zároveň podobné teorie často hrubě zjednodušeně předpokládají, že střední třída bude jakýmsi mesiášem hřímajícím v rukou Deklaraci lidských práv, tj. bez pochyby zapříčiněno „zažranou představou“ určitých autorů, že je to pouze legitimita demokratická, na které záleží. Správně si všímáte, že se řada režimů – a to je asi i případ Číny – těší funkční legitimitě, tj. stát je schopen přinést ekonomický rozvoj. To je ostatně případ Singapuru (který G. Rodan nazývá diktaturou středních vrstev - Dictatorship of the Middle Class, paradoxní, že?) ani na Taiwanu to nebylo jiné. Jistě není náhodou, že k destabilizaci řady režimů JV Asie došlo během asijské finanční krize, přičemž někde došlo dokonce i k jejich pádu (Indonésie).
Jinak ještě k zamyšlení. Lze si představit, že k tlaku na liberalizaci režimu nakonec dojde, žádný stát není vůči krizím imunní, ani Čína. Komunisté pak možná budou nuceni vypustit z hrnce páru a zavést demokratické instituce, především volby. Ovšem ty by pak mohly kontrolovat, manipulovat (nemusí jít nutně pouze o falšování výsledků, nabízí se např. gerrymandering, zastrašování voličů, kontrola masových médií atp.) do takové míry, že budou schopni držet moc i v realitě volební soutěže. Jak jinak to funguje dlouhá desetiletí v Malajsii, Singapuru, krátce v Rusku, Venezuele a dalších zemích. Co myslíte, je to možné? .)


Napsal: FM [Odpovědět]

Eva

středa, 25. srpen 2010
15:46

Eva

to FM:
• Předem bych chtěla poděkovat za Váš konstruktivní příspěvek, kterého si velice vážím a který mě potěšil. Zároveň bych se chtěla omluvit, že na Váš příspěvek reaguji až teď, ale kvůli velkému pracovnímu zaneprázdnění to bohužel nebylo dříve možné. Na úvod bych ještě chtěla poznamenat, že rozhodně nejsem odborníkem na čínskou politickou situaci a můj příspěvek byl pouze částí rozsáhlejšího projektu o ”(Ne)demokratickém světovém pořádku”, kde Čína byla jednou ze zemí, které byly podrobeny analýze. Zkracování rozsáhlejších prací, které často obnáší i jistou simplifikaci, může bohužel vést k jistým nepřesnostem. Tyto nepřesnosti se bohužel vloudily i do eseje publikované na stránkách e-polis a za to se omlouvám.
• Souhlasím s tím, že obecně by se nemělo klást rovnítko mezi kapitalismus a ekonomický rozvoj. Zvláště osmdesátá léta minulého století jsou důkazem toho, že zavedení ekonomického liberalismu v zemích třetího světa – zde mám zejména na mysli země afrického kontinentu – pod neoliberalistickou taktovkou M. Thatcherové a R. Reagana v žádném případě nevedlo k ekonomickému rozvoji, mj. kvůli chybejícím efektivním instituticím a slabému státu. V konkrétních případech jako jsou např. Čína a ”asijští tygři” se tomuto rovnítku nemusíme bránit (nebrání se tomu ani Inglehart a Welzel), jelikož v těchto zemích znamenalo zavedení ekonomického liberalismu i ekonomický rozvoj. Kritici (zpravidla z řad ekonomů) by zde ale mohli namítnout, že tyto země nezavedly ekonomický liberalismus, ale jakýsi pseudo-kapitalismus. Na jedné straně mohou mít pravdu, jelikož největší čínské firmy jsou firmy státní, ale na straně druhé tyto firmy fungují na kapitalistických principech. To se týká i vytváření obchodních oblastí (Special Economic Zones), do kterých stát prakticky nezasahuje (Collier & Page). Jinými slovy – vycházíme z minimalistické nebo maximalistické definice kapitalismu?
• Samozřejmě máte pravdu v tom, že ekonomický růst a ekonomický rozvoj jsou dvě rozdílné věci, ale na druhou stranu spolu blízce souvisejí a to zvláště z pohledu teorie modernizace. Jednou ze základních myšlenek této teorie – a to jak u Lipseta, tak u Ingleharta & Welzela a Deudneyho & Ikenberryho – je, že ekonomický růst bude prospěšný pro různé společenské skupiny díky, v eseji zmiňovanému “trickle-down” efektu, který povede k růstu té opěvované střední třídy.
• Téma ekonomického rozvoje je časté téma diskuze mezi politology a ekonomy. Co je ekonomický rozvoj a jak jej měřit? Máme se nechat inspirovat Lipsetem a soustředit se na počet automobilů, popř. počítačů ve společnosti? Nebo GDP per capita, na který se ohlížejí Inglehart & Welzel, ale který bohužel nevypovídá nic o rozdělení bohatství ve společnosti? Nebo se můžeme nechat inspirovat OSN a začít užívat Human development index, který – jako prakticky každý index – má zásadní nedostatky na které poukázal např. Caplan?
• Jak sám zmiňujete, je Čína i přes svůj impozantní ekonomický růst stále relativně chudou zemí. Na druhé straně není Čína již tou chudou zemí, kterou bývala. Jen tak pro zajímavost: - „poverty headcount ratio of national poverty line“ (% of population) 1996 – 6%; 2004 – 2,8%. „Literacy rate, adult total“ (% of people ages 15 and above) 1982 – 65,5%; 2008 – 93,7% (Světová banka). Je tedy na místě se Čínou zabývat, což dělají jak Deudney & Ikenberry, tak Inglehart & Welzel. Poslední jmenovaná dvojice je navíc toho přesvědčení, že v Číně se již uskutečňují socio-ekonomické změny, které pravděpodobně povedou k liberálnímu a demokratickému politickému systému v příštích letech (Inglehart & Welzel, Foreign Affairs, vol. 88, no. 2). V mé eseji nezavrhuji možnou demokratickou budoucnost Číny, ale spíše se stavím kriticky k socio-ekonomickým změnám, které se v Číně staly. Nemyslím si, že by se daly vysvětlovat jenom pozitivně, a jako důkazy toho, že se Čína ubírá správným směrem. Spíše jsem se snažila poukázat na to, že tyto změny mohou být prospěšné pro autoritativní režim a momentálně mohou být překážkou pro politický liberalismus.
• Co se týče událostí na Tchien-an-men musím přiznat, že jsem skeptik a patřím do tábora kritiků transitologie. Za slabinu této teorie je považováno – když to přeženu -, že každou změnu nebo událost vidí jako důkaz toho, že země se pohybuje směrem k demokratické budoucnosti.
• Co se týče modelu Deudneyho & Ikenberryho a Ingleharta & Welzela vidím to přesně naopak. Z mého úhlu pohledu staví Deudney & Ikenberry na Lipsetově tezi, ale posouvají zároveň teorii modernizace dále. Inglehart & Welzel se spíše vrací k Lipsetovi, který také operoval s rolí jistých hodnot a určitého kontextu, a posouvají model jen minimálně.
• Otázka hodnot je také dost neuchopitelný koncept, jenž vzbudil v politologickém světě velkou debatu mezi zastánci jakýchsi univerzálních hodnot a práv (Blair; Sen) a zastánci asijských hodnot, které v zásadě umožňují přetrvávání autoritarivních režimů (Lee; Zakaria). (V Číně byl založen institut, který se zabývá těmito asijskými hodnotami na jejichž základě by měla být definována čínská lidská práva ...)
• Souhlasím s Vámi, že žádný stát není imunni vůči krizím – ať už mluvíme o krizích finančních nebo krizích legitimity – a čínský režim bude vystaven vnitřnímu a / nebo vnějšímu tlaku a změna tohoto režimu bude nevyhnutelná. Tyto změny ale nemusi nutně vést k demokracii, jelikož, jak sám poukazujete, uskutečnění voleb nemusí být známka demokracie, protože ty se dají velice lehce kontrolovat a zmanipulovat, mj. pro režim příznivou konstrukcí politických institucí. Čína by se tedy stala jakousi „façade democracy“ a šlo by zde spíše jen o jakýsi „Window-dressing“, jak to nazývají Gandhi & Przeworski.


Napsal: Eva [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…