Krize demokracie?

 10. březen 2011  Eva Andersen   komentáře

Závěry průzkumu vypracovaného mezinárodní organizací Freedom House, která každoročně ve své zprávě „Freedom in the World“ hodnotí stav politických a občanských svobod ve světě, nejsou zrovna povzbudivé. Tato zpráva, jež byla zveřejněna v polovině ledna letošního roku, vyhodnotila rok 2010 jako pátý v řadě, kdy míra svobody ve světě zaznamenala pokles.

Krize demokracie?Krize demokracie?

 

Závěry průzkumu vypracovaného mezinárodní organizací Freedom House, která každoročně ve své zprávě „Freedom in the World“ hodnotí stav politických a občanských svobod ve světě, nejsou zrovna povzbudivé. Tato zpráva, jež byla zveřejněna v polovině ledna letošního roku, vyhodnotila rok 2010 jako pátý v řadě, kdy míra svobody ve světě zaznamenala pokles. Zároveň poukázala na to, že toto časové období, v němž jsou politické a občanské svobody pod tlakem, je nejdelší od roku 1972, kdy Freedom House tyto roční zprávy o stavu svobody začal vydávat. Arch Puddington, ředitel výzkumu a autor zprávy, poukazuje zejména na zarputilý vzdor nejmocnějších autoritářských režimů vůči demokratickým hodnotám a politickým a občanským svobodám. I když volby pochybné kvality, pronásledování odpůrců režimu a mnohé další neřesti nejsou u těchto režimů nic nového, pozastavuje se Puddington nad tím, že „potlačování (svobod) bylo prováděno s překvapující měrou agresivity, sebevědomí a lhostejností vůči nezávislému mínění “. Puddington se ale nestaví kriticky jenom k arogantnímu chování těchto politických systémů. Podrobuje kritice i demokratické režimy a jejich chybějící schopnost vytvářet nátlak na nedemokratické státy a neochotu postavit se jejich autoritativní výzvě.

  Od roku 2006 převažuje každoročně počet zemí, v nichž došlo ke zhoršení stavu politických a občanských svobod nad počtem zemí, ve kterých došlo ke zlepšení. V loňském roce se situace zhoršila ve 25 zemích a nárůst míry svobody byl zaznamenán jen v 11 zemích. Organizace Freedom House  dělí státy do tří skupin – na země svobodné (demokratické), částečně svobodné a nesvobodné a toto zhoršení stavu svobody znamenalo pro některé země, že jim byl změněn status. Například Mexiko a Ukrajina byly přeřazeny z kategorie svobodných zemích do kategorie částečně svobodných a Etiopie byla z této kategorie odsunuta mezi země nesvobodné. Vývoj posledních let je považován některými komentátory za znamení toho, že demokracie je v defensivě a prochází krizí. Zde je ovšem důležité mít na paměti, že zpráva „Freedom in the World“ byla poprvé publikována v roce 1973, kdy vyhodnocovala rok předcházející. S rokem 1974 přišla Karafiátová revoluce v Portugalsku, která znamenala začátek toho, co později Samuel Huntington trefně pojmenoval třetí demokratizační vlnou. Tato vlna se rozlila z jižní Evropy do Latinské Ameriky, jihovýchodní Asie, Afriky, v roce 1989 zasáhla střední a východní Evropu a o dva roky později i Sovětský svaz. Huntington ale také poukázal na to, že první (1828-1926) i druhá (1943-1962) demokratizační vlna zaznamenaly vlnu zpětnou, kdy některé demokratické režimy nedokázaly vzdorovat nedemokratickým alternativám. Zpráva Freedom House o stavu svobody ve světě začala být vydávána právě během této zpětné vlny a před začátkem třetí demokratizační vlny, která znamenala dramatický a z historického pohledu naprosto ojedinělý nárůst svobody ve světě. Jak sám Puddington podotýká: „Přibližně před čtyřiceti lety byla více než polovina světa ovládána nějakou formou autokracie.“ V roce 1972 tvořila kategorie svobodných zemí 29 procent a nesvobodných 46 procent. V roce 2010 je situace opačná a země, které jsou charakterizovány jako svobodné, tvoří 45 procent a ty nesvobodné 24 procent.

Výsledky zprávy „Freedom in the World“ a zhoršení situace v řadě zemí by se samozřejmě neměly brát na lehkou váhu a měla by jim být věnována pozornost ze strany mezinárodních aktérů. Hovořit o krizi demokracie je však přinejmenším předčasné. Podíváme-li se na stav svobody ve světě v širším časovém měřítku, ukazují výsledky zprávy spíše na stabilizaci vývoje po desetiletích naprosto výjimečného šíření demokracie ve světě. Při hodnocení událostí v zemích Blízkého východu a severní Afriky bychom měli mít toto vše na paměti a vyvarovat se příliš optimistických očekávání v blízkém časovém horizontu.

Mnoho politologů a komentátorů si již řadu let láme hlavu nad neutěšeným stavem demokracie v tomto regionu a čeká na okamžik, kdy třetí demokratizační vlna zasáhne tyto země. Události posledních týdnů v Tunisku, Egyptě, Jordánsku a Jemenu jsou podle některých komentátorů důkazem toho, že tento okamžik právě nastal. Tyto události - nepochybně významné - jsou a v některých zemích povedou k transformaci tamějšího politického systému. Řada - zejména strukturálních - faktorů ale nasvědčuje tomu, že tato přeměna nemusí nutně vést k demokratickému systému a spíše se zde bude jednat o jinou formu více či méně nedemokratického režimu. Zejména jeden faktor je tu důležité vyzdvihnout: charakter občanské společnosti, který byl naprosto zásadní u dřívějších politických transformací. 

Zvláště po konci studené války je občanská společnost považována za klíčový aspekt umožňující přechod k demokratické formě režimu - empiricky dokumentováno jak ze střední a východní Evropy, tak i z Latinské Ameriky. Francesco Cavatorta poukazuje na jeden zásadní rozdíl mezi evropskými a latinskoamerickými zeměmi na jedné straně a arabskými zeměmi na straně druhé. V případě dříve zmiňovaných se jednalo o občanskou společnost, která i přes svou názorovou heterogenitu vytvářela jakousi sjednocenou frontu v boji proti autoritativnímu režimu. V arabských zemích je občanská společnost ovlivněna dynamikami, které ji rozdělují a vedou k fragmentaci opozice. Občanská společnost v mnoha arabských zemích se dělí do dvou táborů – do sekulárního / levicového a do islamistického. Přestože politické strany, jež vychází z různých islamistických hnutí, se v posledním desetiletí postupně stávaly více umírněnými, stále jsou považovány sekulární opozicí za konkurenci, a ne za spojence. Důležitou roli zde podle velké části analýz a výzkumů zabývajících se touto problematikou může hrát i to, že islamistická uskupení a strany by získaly u svobodných voleb mnohem více hlasů než sekulární, levicově orientované politické strany.

Spojené státy americké, ale i Evropská unie tradičně podporují sekulární tábor a tím přispívají k fragmentaci občanské společnosti v arabských zemích. Zvláště vláda USA by v těchto dnech měla přehodnotit svůj přístup a vyjádřit podporu opozici bez ohledu na náboženský aspekt a začít se vymaňovat z velice nekonstruktivního diskursu, který ještě zesílil po útocích z 11. září 2001. I když demonstrující dav je teď v jakémsi stavu euforie, dá se očekávat, že při nešťastném přístupu Obamovy vlády se společnost v arabských zemích rychle upamatuje na americkou zahraniční politiku v regionu a její podporu právě (sekulárních) autoritářských režimů, proti kterým se momentálně demonstruje v ulicích. To poté může vést k zesílení politické polarizace v občanské společnosti, jejíž fragmentace v zásadě umožňuje fungování nedemokratických režimů. Přestože to jsou vnitřní struktury a aktéři, kdo rozhoduje o dalším politickém vývoji v jednotlivých zemích, mohou externí aktéři a mezinárodní instituce svým chováním buď napomoci pozitivnímu politickému vývoji, který vytvoří platformu pro demokracii, nebo mohou svým chováním demokracii zdiskreditovat a oddálit.

  Šíření demokracie v posledních desetiletích bylo něco vyjímečného a vývoj v posledních pěti letech ukazuje, že se svět vrací do normálu. Krize demokracie se tedy (zatím) nekoná a země Blízkého východu a severní Afriky si na demokracii (bohužel) ještě budou muset nějaký čas počkat...

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Bc. Hanka Stýblová

Titulní obrázek přijat z:http://www.sxc.hu/photo/1197837

Literatura:

  • Arch Puddington (2011). “Freedom in the World 2011: The Authoritarian Challenge to Democracy“. http://www.freedomhouse.org/images/File/fiw/FIW_2011_Booklet.pdf
  • Cavatorta, Francesco (2008). “Et ´Civilisationernes sammenstød´ inden for civilsamfundet?“ v Seeberg & Valbjørn Et Andet Nyt Mellemøsten. Syddansk Universitetsforlag.

Jak citovat tento text?

Andersen, Eva. Krize demokracie? [online]. E-polis.cz, 10. březen 2011. [cit. 2017-06-26]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/krize-demokracie.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(