Metafory v politickém diskurzu Václava Klause

 19. září 2011  Martin Fedina   komentáře

Metaforu lze považovat za určitý druh diskurzivních struktur. Diskurzivní struktury jsou zažitá pravidla, která mají vliv na diskurz samotný (Drulák, 2009: 59). Lakoff a Johnson ve své knize „Metafory, kterými žijeme“ představují metaforu ne jen jako rétorickou ozdobu (řečový akt), ale jako fenomén, pronikající každodenním životem. Metafora se netýká jen jazyka, ale i myšlení a jednání.

Metafory v politickém diskurzu Václava KlauseMetafory v politickém diskurzu Václava Klause
  1. Teorie metafor

  Metaforu lze považovat za určitý druh diskurzivních struktur. Diskurzivní struktury jsou zažitá pravidla, která mají vliv na diskurz samotný (Drulák, 2009: 59). Lakoff a Johnson ve své knize „Metafory, kterými žijeme“ představují metaforu ne jen jako rétorickou ozdobu (řečový akt), ale jako fenomén, pronikající každodenním životem. Metafora se netýká jen jazyka, ale i myšlení a jednání. Oba autoři jsou přesvědčeni, že náš konceptuální systém určuje to, co vnímáme a jak se vztahujeme k ostatním lidem. Zároveň zastávají názor, že konceptuální systém je metaforický. To, jak myslíme, co zažíváme, je z velké části ovlivněno metaforami (Lakoff, Johnson, 1980: 4). Metafory tedy dodávají kognitivní rámec.

  Metafory propojují dvě oblasti, jednu oblast (cílovou, target domain) můžeme chápat na základě toho, co víme o oblasti druhé (zdroj, source domain). Spojením obou oblastí vzniká metaforický pojem (conceptual metaphor). Jako příklad Lakoff s Johnsonem uvádějí metaforický pojem „argument je válka“. Zdroj (oblast, které chceme porozumět) je zde slovo válka, cílovou oblastí (tedy tu, kterou chceme poznat pomocí zdrojové oblasti) je slovo argument. Metafora tedy vystihuje strukturální podobnost mezi dvěma odlišnými oblastmi naší zkušenosti, zdrojem a cílem. Metaforické pojmy jsou abstraktní konstrukce, zastřešujícím pojmem pro konkrétní metaforické výrazy (metaphorical expressions). Pokud využijeme již použitý metaforický pojem, tedy např. argument je válka, pak by metaforické výrazy byly následující – hájit pozice, porazit v debatě, odstřelit námitky) (Drulák, 2009: 60).

  Užíváme - li takovou konceptualizaci, pak nejde jen o to, že bychom mluvili o argumentech a používali k tomu termíny spjaté s válkou. Pokud argumentujeme, pak tato argumentace je ovlivněna samotným konceptem války. To, jakým způsobem vnímáme argumentaci, pak argumentaci samu ovlivňuje. Během diskuse verbálně útočíme a hájíme své pozice. V kultuře, která argumenty nevnímá skrze koncept války, ale například jako tanec, má argumentace odlišný průběh. Samotný diskurz je pak strukturován v pojmech tance (estetika apod.). V takové kultuře by lidé argumentování vnímali odlišně (Lakoff, Johnson, 1980: 4-5).

  Dle Lakoffa a Johnsona mají kultury vícenásobné metafory (multiple metaphors) pro jednu zdrojovou oblast. V angličtině například následující: argument je válka, ale také argument je cesta (argument vede k překvapivým závěrům), argument je budova (tvůj argument je špatně podložený), argument je hra (good point, but how are you going to counter his next move).

  Užívání metafor samozřejmě není neutrální. V případě vícenásobných metafor záleží na tom, jakou vybereme, ta následně rámuje téma samotné a vymezuje, jak budeme o tématu smýšlet. Některé aspekty cílové oblasti jsou zdůrazněné, jiné skryté. Zdůraznění určitých aspektů a skrytí jiných metaforické pojmy vytvářejí nové významy, které ospravedlňují určité závěry, slouží k sankcionování určitých aktivit a ovlivňují výběr cílů (Lakoff, Johnson, 1980: 142-3). Za příklad může sloužit metaforický pojem „národ je divadelní hra“. Tento pojem zdůrazňuje následující aspekty: občané jsou herci, drží se svých rolí a textů, spolupracují. Jiné aspekty jsou tím ovšem zakryty, občané musí platit daně, jejich život může být v ohrožení. Metafora má zde určitý determinující vliv, ovlivňuje naše chápání určité situace.

  Lakoff a Johnson předpokládají, že zdrojem pro základní metafory je naše fyzická zkušenost. Člověk konceptualizuje nefyzickou zkušenost na základě zkušenosti fyzické. Smyslová a tělesná zkušenost spojená s prožitkem polohy (nahoře a dole, uvnitř a venku, vpředu a vzadu), předmětu nebo teploty. Fyzická zkušenost se stává zdrojem chápání abstraktnějších pojmů (Lakoff, Johnson, 1980: 77). Metafory přímo spojené s fyzickou zkušeností jsou dle Lakoffa a Johnsona aktéry považovány za natolik samozřejmé, že ti je už ani za metafory nepovažují. Autoři je nazývají ztělesněnými metaforami (embodied metaphors).

  Drulák upozorňuje na potřebu věnovat se nejen tělesné zkušenosti, ale i socializačnímu procesu, kvůli kterému aktéři považují některé metafory za doslovné. Zdůrazňuje úlohu socializačních procesů jazykového usazování. Čím déle a intenzivněji je určitá metafora používána, tím se pravděpodobněji změní v pojem, který bude brán aktéry doslovně (Drulák, 2009: 63).

  Rozlišuje tři vrstvy metafor – usazené, konvenční a nekonvenční. Usazené metafory jsou používány jako neutrální nástroje doslovné komunikace, neobsahují jazykové neobvyklosti a jsou vnímány nemetaforicky (např. „Německo se rozhodlo“). Jsou brány jako něco samozřejmého, definují normalitu a jejich moc spočívá právě ve faktu, že nejsou jako metafory vůbec chápány - jejich metaforičnost je skrytá. Konvenční metafory jsou do určité míry neobvyklé, nicméně jde o zavedené komunikační nástroje a jsou snadno srozumitelné a nevyžadují další vysvětlení (př. „tři pilíře Evropské unie“). Nekonvenční metafory jsou těžko srozumitelné, neboť porušují pravidla běžné komunikace a běžného uvažování. Spojují dvě oblasti naší zkušenosti novým, originálním způsobem a mohou tak vytvářet nové poznatky a pohledy na určitou věc. Příkladem nekonvenční metafory je např. sousloví „pilíře Evropské unie“, ovšem jen v 80. letech. Pozdějším častým používáním se toto vyjádření změnilo v konvenční metaforu (Luoma-aho dle Drulák, 2009: 63).

  Je zřejmé, že hranice mezi usazenými konvenčními a nekonvečními metaforami nejsou vždy jasné. Ohraničenost získávají jen v určitém řečovém společenství. Jde o skupinu lidí, která je ve vzájemném kontaktu a užívá sdílený systém slovních znaků; skupina sdílí představy, zkušenosti atd. Rozvrstvení metafor na usazené, konvenční a nekonvenční se děje právě v rámci takového společenství. Drulák dává za příklad výraz „studená válka“. V roce 1946 je poprvé použita, a to jako nekonvenční metafora tvůrci a komentátory americké zahraniční politiky. Dlouhodobým používáním se mění v konvenční a později v usazenou metaforu mezi tvůrci a komentátory zahraniční politiky. Dokonce ztrácí odkaz na vztah mezi zdrojovou a cílovou oblastí, obecně je přijímáno, že pojem „studená válka“ přesně popisuje sociální realitu daného oboru. Po rozpadu Sovětského svazu opět nabývá pojem na metaforičnosti a v současné době je používán jako konvenční metafora. Příkladem může být užívání pojmu „studená válka“ (kdy se hovořilo o návratu studené války) po střetu Ruské federace s Gruzií (Drulák, 2009: 64).

  1. 1.   Kritická analýza metafor (Critical metafor analysis-CMA)

Kritická analýza metafor je jednou z podskupin diskursivní analýzy. Jejím autorem je Jonathan Charteris-Black, jenž ji rozpracoval ve své knize „Corpus Approaches to Critical Metaphor Analysis“. CMA slouží k analýze metafor v politickém diskurzu a ke zjištění skrytých záměrů a ideologií, jež se skrývají za užitými metaforami.

   Před bližším představením CMA je potřeba uvést definici metafory, jak ji chápe Charteris-Black: „a metaphor is a linguistic representation that results from the shift in the use of a word or phrase from the context or domain where it is not expected to occur, thereby causing semantic tension. It potentionally has linguistic, pragmatic and cognitive characteristics“ (Charteris-Black, 2004: 21).

  Kritická analýza metafor má tři fáze: identifikace, interpretace a vysvětlení metafor. Identifikace metafor je fází nejproblematičtější. Charteris-Black dělí identifikaci metafor do dvou stádií. Nejprve je třeba určit kandidáta na metaforu. Kandidáti na metaforu jsou posléze zkoumáni na základě toho, zda splňují definici metafor Charterise-Blacka (viz výše). Podstatné je nalezení sémantického napětí, které vyplývá z posunu v užití oblasti (domain). Slova, která jsou obvykle používána v metaforickém smyslu, jsou označena za metaforická klíčová slova. Ve druhé fázi výzkumník analyzuje kontext korpusu (souhrnu zkoumaných textů) a zjistí, nakolik je užívání klíčového slova doslovné či metaforické (Charteris - Black, 2004: 35). Klíčová je identifikace metaforických pojmů (conceptual metaphors) a vysledování jejich role při vytváření sociálně relevantních reprezentací (Charteris-Black, 2004: 38-39). Jako příklad způsobu identifikace metafor Charteris-Black uvádí zkoumání projevů George W. Bushe. V Bushově metafoře „to fight a crusade against terror“ Charteris-Black nachází dvě možné významy slova „křížová výprava“: základní význam je jakákoliv středověká ozbrojená expedice nebo v metaforickém smyslu jako reformující aktivita prováděná se značným úsilím a nadšením. Metaforičnost je daná tím, že zde existuje sémantická tenze – termín z oblasti náboženského boje je užit v oblasti nenáboženské.  Identifikuje jako metaforický pojem „politika je náboženství“. Pro zjištění, zda je metaforický pojem použitelný, Charteris-Black zdůrazňuje nutnost nalezení dalších, v pojetí Lakoffa a Johnsona, metaforických výrazů, které jsou konkrétním projevem metaforického pojmu. V případě projevů G. W. Bushe Charteris-Black nachází takové výrazy v metafoře „osa zla“ (Charteris-Black, 2004: 38). Interpretace metafor se opírá o kognitivně lingvistickou teorii metafor Lakoffa a Johnsona. Jde o ustavení vztahu mezi metaforou a jejími pragmatickými a kognitivními faktory.

  Poslední fází je vysvětlení metafor. Během této fáze dochází k odhalení ideologické motivace použitého jazyka, analýze sociálního kontextu daného proslovu a analýze kontextu metafor. Charteris-Black chápe ideologii jako: „belief system through which a particular social group creates the meaning that justify its existence to itself...(ideology) is therefore an exercise in self-legitimation“ (Charteris-Black, 2004: 21). Identifikace metaforického pojmu tak zároveň může sloužit k odhalení ideologického postoje aktéra, aktéři metafory používají k ospravedlnění své existence a legitimizaci sebe sama. Metaforický pojem „politika je konflikt“ tak ukazuje na zcela odlišné ideologické smýšlení aktéra, než v případě použití metafory „politika je etika“. Metafory dle Charterise-Blacka ovšem neslouží jen k legitimizaci aktéra a artikulování ideologie, ale tím, že spojují abstraktní koncepty s naší zkušeností, umožňují přiblížit abstraktní ideologii (Charteris-Black, 2004: 21).

  1. 2. Metodologie

Jak již bylo řečeno výše, analýza metafor se skládá ze tří kroků - identifikace, interpretace, vysvětlení. Na základě cílové oblasti „národ“, transformace“ a „integrace“ určíme na základě definice Charterise-Blacka metafory. Dle jeho definice mají metafory lingvistické, pragmatické a kognitivní charakteristiky.

  Lingvistické charakteristiky se skládají ze tří kritérií - reifikace, personifikace a depersonifikace. Reifikace se sestává z odkazu k něčemu, co je abstraktní užíváním slova nebo fráze, která je v jiném kontextu konkrétní. Personifikace znamená odkazování k něčemu, co je neživé užitím slov nebo frází, které v jiném kontextu odkazují na něco živého. Jde o jednu z nejčastěji používaných metafor. Umožňuje chápat ne-lidské entity pomocí termínů spjatých s člověkem – s jeho motivacemi, charakteristikami a aktivitami (Lakoff, Johnson, 1980: 32). Depersonifikace odkazuje k něčemu, co je živé, užitím slov nebo frází, které v jiném kontextu odkazují na něco neživého (Charteris-Black, 2004: 21).

   Pragmatické charakteristiky metafor vycházejí z toho, že jejich skrytým účelem je ovlivnění úsudku pomocí přesvědčování (Charteris-Black, 2004: 21).

  Kognitivní charakteristiky metafor jsou způsobeny posunem v konceptuálním systému. Dle Charterise-Blacka „the basis for the conceptual shift is the relevance of, or psychological association between, the attributes of the referent of a linguistic expression in its original source context and those of the referent in its novel target context„(Charteris-Black, 2004 21).

  Identifikace tedy proběhne tak, že se vyberou slova a fráze obsahující sémantické napětí. Klasifikovány budou na základě cílové oblasti (target domain). Následně se interpretují metafory nalezením metaforického pojmu (conceptual metaphor). Dojde také k analýze metafory cílové a zdrojové oblasti. Poslední fází je vysvětlení. Zde je třeba vzít v potaz kulturní, socioekonomický a politický kontext zkoumaných textů. Cílem je odhalit ideologické motivace při výběru metafor.

  1. 2.1.  Analyzovaný materiál

Pro analýzu bylo použito 14 textů projevů a vystoupení Václava Klause a jedno interview. Většina použitých proslovů byla přednesena v roce 2010. Výjimkou je několik textů, týkajících se problematiky globálního oteplování, zde byly použity i texty starší, především z toho důvodu, že Václav Klaus toto téma komplexněji tematizoval před rokem 2010.  

  1. Václav Klaus – rétorika, metafory
  1. 1. Rétorika Václava Klause

  Václav Klaus se snaží prosadit svůj pohled na širokou paletu sociálních a přírodních jevů, přičemž používá určité rétorické strategie, které slouží k přesvědčování aktérů. Pro ilustraci používaných rétorických praktik jsem zvolil ukázky z textů, zabývajících se problematikou globálního oteplování. V další části práce budou blíže rozebrány metafory, které slouží témuž účelu.

  Řešení problému globálního oteplování se dle Klause neskrývá v pokusu o omezení vypouštění skleníkových plynů. Dle Klause jsou i politici rozděleni v názorech na řešení, jedni „chtějí kontrolovat a omezovat globální klimatické změny (a jsou připraveni vynakládat na to obrovské finanční zdroje), zatímco jiní se spoléhají na přirozenou lidskou adaptabilitu, na modernizaci a technický pokrok a zejména na blahodárné účinky budoucího růstu bohatství a blahobytu (a proto preferují vydávat veřejné prostředky tímto směrem)[1]. Jakékoliv snahy o investice do omezování vypouštění skleníkových plynů jsou dle Klause zbytečné. Ekonomie jako věda přichází dle Klause s konečným řešením environmentálních problémů. Lidská adaptabilita a technologický pokrok umožněný neregulovaným trhem je odpovědí na všechny environmentální problémy. Podobně se Klaus vyjadřuje i v rozhovoru pro CEP (Centrum pro ekonomiku a politiku): „[Rozumní lidé]...Vědí i to, že člověk je naopak „největším bohatstvím“, jak výstižně ukázal například americký ekonom Julian Simon ve své knize The Ultimate Resource (zvýrazněno V. Klausem – pozn. autora). Ta u nás loni vyšla v překladu a každému vážnému zájemci, který nechce být předmětem „zelené“ manipulace, ji vřele doporučuji k přečtení. Změny klimatu leccos potenciálně způsobit mohou, nicméně právě civilizace a technologické objevy – dílo člověka – nás před jejich eventuálními nepříznivými dopady budou v budoucnu chránit[2]. A shrnutí postoje V. Klause: „Měli bychom trvat i na tom, že by stačilo liberalizovat, deregulovat, desubvencovat a deorganizovat svět, ve kterém žijeme. To je jedinou prioritou, která stojí za diskusi. Vše ostatní je méně významné, ne-li v zásadě chybné“[3].

  Součástí rétoriky Václava Klause je i sugesce. Viz následující výňatek z rozhovoru pro CEP: „Rozumní lidé – nepodléhající bulvární žurnalistice a sledující výsledky vědeckých výzkumů – vědí, že člověk není viníkem současné, jak se zdá, „pouze“ cyklické, fáze globálního posunu klimatu. Vědí, že se seriózní vědci přou, zda vůbec jev globálního oteplování existuje“[4].

Užitím této rétorické figury Klaus konstruuje dvě skupiny. Ti „rozumní“ souhlasí s Klausovými názory, přičemž ostatní se jasně mýlí, respektive jsou „nerozumní“, pokud předpokládají, že člověk má znatelný vliv na změnu klimatu.

Další rétorickou figurou je konstrukce většin: „Jsem přesvědčen – a záměrně to zmiňuji hned v úvodu – že panika, která je v poslední době vytvářena kolem dramatických, v minulosti údajně neznámých globálních klimatických změn a jejich následných katastrofálních důsledků pro budoucnost lidské civilizace, nesmí zůstat bez rezolutní odpovědi dosud více či méně mlčící většiny racionálně uvažujících lidí, zejména klasických liberálů, libertariánů a dalších, svobodu jako hlavní hodnotu vyznávajících mužů a žen“[5].

Ti, co uznávají značné ovlivnění klimatické změny člověkem, jsou dle Klause v menšině, která je ovšem hlasitá. Většina je racionální, avšak tichá. Konstrukce většiny posiluje pozici řečníka, neboť ten dává na srozuměnou, že není osamělý, ale je součástí velké skupiny a je jejím mluvčím. 

  1. 2. Analýza metafor

Nejprve dojde k identifikaci cílové oblasti (target domain), v jejímž rámci bude analyzována spolu se zdrojovou oblastí (source domain). Následující text tedy představí metafory, s jejichž pomocí Václav Klaus konceptualizuje cílové oblasti.

  1. 2.1. Konceptualizace národa

První cílovou oblastí je pojem „národ“. Pro Václava Klause je téma národa klíčové, důkazem může být fakt, že ze 14 analyzovaných textů se „národem“ zabývá explicitně v 7. Národ není dle Klause pouze statistický součet oddělených a osamělých bytostí, ale „společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné, široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale tradicemi, historickými zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i společnými zájmy[6] “.

  1. 2.1.1. Metafora rodiny

Václav Klaus se snaží pomocí metafory „národ je rodina“ poukázat především na jednotu. Rodina drží při sobě, vymezuje se vůči ostatním rodinám. Rodina se také chápe jako odlišná od ostatních rodin (národů).

  Klaus také poukazuje na kontinuitu současného státu s hlubokou minulostí: „[M]éně než stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž – v podstatě na stejném území – existuje český stát“[7] . Poukázání na kontinuitu Klausovi slouží jako podpůrný prostředek pro naturalizaci pojmu národ, ale i pojmu stát. Tento konkrétní úryvek by šlo zrelativizovat jako součást státnického proslovu, kde je poukazování na kontinuitu běžné, nicméně Václav Klaus se opakovaně vyjadřuje o národním státu jako o jediném přirozeném politickém útvaru.

  „Přirozenost“ národa vyplývá dle Klause z jeho společné historické zkušenosti a sdílených tradic. V jiném svém proslovu se Klaus vyjadřuje k otázkám občanství a namítá, že vytvoření občanství Evropské unie je nemožné. Občanství dle Klause „může autenticky existovat jen na úrovni přirozených státních útvarů[8]. Naturalistický diskurz umožňuje poukázat na nepřekročitelnost daného. Co je přirozené, je nejen nám všem vlastní, ale v podstatě nezměnitelné. Jakýkoliv pokus o vytvoření nadnárodního celku je tak z definice odsouzen k neúspěchu a veškeré aktivity těch, co se o to snaží, jsou „umělé“, „sociálně inženýrské“. Podobná rétorika je ovšem dosti problematická, ani „národní stát“ není žádným zjevením, ale lidským výtvorem, každý lidský výtvor je pak možné chápat jako něco „umělého“, ne-přirozeného, ne-přírodního. Je pak nemožné vidět v upřednostňování nadnárodní integrace cosi „sociálně-inženýrského“, zatímco národní stát konceptualizovat jako výsledek zásahu „sil přirozenosti“. Oba dva fenomény znatelným způsobem ovlivňují životy obyvatel, v tomto smyslu jsou oba „sociálně – inženýrské“, lidmi vytvořené (ať už záměrně či nezáměrně). Tento rozpor však Václav Klaus neřeší. Což lze dokladovat i na jeho zamyšlení o EU: „Chci Evropu, která bude založena na racionální a přátelské spolupráci rovnocenných a suverénních států, nikoli shora uměle organizovanou „domovinu“ všech Evropanů[9] . A dodává: „není možné si nevšimnout, že se „integrační“ snahy politických elit největších zemí světa stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový“[10] .

Vzhledem k přesvědčení o tom, že jedině národní stát může být rámcem pro demokratickou participaci občanů, je tedy pro Klause přijatelný jedině intergovernmentalismus, nikoli supraracionalismus.

Národní sounáležitost však pro Klause není jen otázkou pragmatickou, nýbrž i emoční. V projevu během svatováclavské pouti mimo jiné zaznělo: „I účast Vás všech na dnešní pouti je tím nejlepším potvrzením významu této tradice v dnešní době a pro dnešní dobu. Nesmíme dopustit, abychom zapomněli, že jsou tradice, jako je tato, přirozenou a ničím nenahraditelnou součástí naší identity. Jejich poznání a pochopení jsou nezbytnou podmínkou pro uchování si pocitu sounáležitosti a národní hrdosti.... přeji Vám, abyste – stejně jako já – pocítili při této příležitosti hluboké kořeny naší národní sounáležitosti, neboť – a o tom jsem přesvědčen – ta je pro budoucnost českého státu ničím nenahraditelná“[11].

  Metaforanárod je prožitek“ má podpořit teze o přirozenosti národa. Hluboký prožitek sounáležitosti je možné zažít jen v rámci národa.

  1. 2.2. Konceptualizace supranacionalismu

Supranacionalismem je zde myšleno, v intencích myšlenek Václava Klause, prohlubování integrace v rámci EU i celosvětově - pomocí global governance[12]. Veškeré nalezené metafory užité pro konstrukci supranacionalismu mají negativní konotace[13]. Supranacionalismus Václav Klaus rámuje několika metaforami, které jsou přiblíženy v následujících podkapitolách.

  1. 2.2.1. Metafora konfliktu

Užitím metafory konfliktu se politik dle Charterise-Blacka snaží vyzdvihnout potřebu osobních obětí a fyzického zápasu, které mluvčí považují za důležité pro dosažení cílů. Výběr metafor konfliktu je z pragmatického hlediska odvislý od toho, jak aktér hodnotí nějaký fenomén. Boj se pak vede za cíle, hodnocené pozitivně a proti tomu, co je považováno za nebezpečné a škodlivé (Charteris-Black, 2004: 91).  

  Metafora konfliktu, respektive metaforický pojem „politika je válka“, vyzdvihuje vztah podobnosti mezi politikou a válkou, tyto kategorie obsahují sdílené ritualizované sekvence aktivit. Existuje určitá hrozba, proto dochází k identifikaci nepřítele, posléze k volání po potřebě aktivity, shromáždění spojenců a boji proti nepříteli (Charteris-Black, 2004: 91-92).

  Pro popis supranacionalismu užívá Klaus právě metafory konfliktu: „Nebezpečí dneška je v něčem jiném. Je v novém rozmachu současného, v něčem odlišného, ale v mnohém velmi podobného postmodernistického útoku na samotné základy naší civilizace. Je ve zpochybňování tradičních institucí. Je v relativizaci hodnot, které byly – zejména zde v Evropě – přes dvě tisíciletí naší hlavní životní orientací. Tento útok – stejně jako tomu bylo v minulosti – vytváří velmi úrodnou půdu pro věrozvěsty nových „ismů“, nových, tentokráte globálních a teď už konečně nepochybně dokonalých uspořádání světa[14] “. Pro Václava Klause je jedinou možností pro praktikování demokracie formát národního státu. Užití metafory konfliktu má ukázat, že existují síly, které jsou agresivní, útočné a mají plány na to, jak občanům demokratických národních států omezit jejich „svobody“ a v důsledku toho i jejich „prosperitu“. Důraz na agresivitu aktivit umožňuje mobilizovat k obraně národního státu. Global governance je v očích Klause jen rozšířením stejného principu hlubší integrace, místo jednoho kontinentu však má mít celosvětový dopad.

  1. 2.2.2. Metafora destrukce 

  Metafora destrukce poukazují na určitou sílu, která může způsobit poškození či přímo zničení sociální koheze. Další použitou metaforou je tedy „suprancionalismus je destrukce“. „Zdá se mi ale, že lépe rozumíme nebezpečnému paradoxu evropské unifikace: její víře v možnost zachovat tradiční evropské hodnoty a přitom zničit původní instituce, které vítězství těchto hodnot umožnily[15]. Prohlubování integrace je zde chápáno negativně, jde o proces, který nevratně vede ke zničení „původních institucí“, ničí předpoklady, které umožňují existenci evropských hodnot. Problém ovšem vzniká s tím, že Václav Klaus ve svém článku nijak jasně neříká, které evropské hodnoty stojí za „obranu“ a jak má ona obrana konkrétně vypadat.

  1. 2.2.3. Metafora stavební 

   Další užitou metaforou je stavební metafora (building metaphor). Tuto metaforu je možné použít i negativně, a to především pomocí slova „bariéry“. „Bariéry“ jsou totiž něčím, co nám brání v uskutečnění našich záměrů, v dosažení cílů. Takové struktury je potřeba odstranit (Charteris-Black, 2004: 73).

   „Úsilí o uskutečnění těchto dvou záměrů – odstraňování bariér, i   racionální výběr toho, co se má řešit na úrovni celého kontinentu –  není a ani nebude nikdy ukončeno. Různé bariéry a překážky nadále přetrvávají a rozhodování na úrovni Bruselu je jistě více, než by bylo optimální“[16] .

Občané České republiky vycházejí z toho, že evropská integrace má potřebné a důležité poslání. Chápou ho – při jistém zobecnění – následujícím způsobem: je to odstraňování zbytečných a pro lidskou svobodu a prosperitu kontraproduktivních bariér (zvýrazněno V. Klausem) pohybu lidí, zboží a služeb, idejí, politických filozofií, světonázorů, kulturních schémat, vzorců chování, které se v průběhu historie z nejrůznějších důvodů utvořily mezi jednotlivými evropskými státy“.

Klaus jako stoupenec laissez - faire politik spojuje odstraňování bariér s nárůstem svobody. Svoboda zde má především podobu volnosti pohybu. 

  1. 2.2.4. Metafora zdraví

  Poslední použitou metaforou vztahující se ke konstrukci supranacionalismu je metafora zdraví (health metaphor). Jde o metaforu, jejíž zdrojová oblast se týká funkcí lidského těla. Zdravotní metafory vycházejí ze základních lidských zkušeností - se zkušeností se životem a smrtí (Charteris-Black, 2005: 100). Václav Klaus používá tuto metaforu v rámci zkoumaných textů jen v negativním významu, odkazuje k nemoci: „Podstatnou změnou však je ale i to, že sami občané členských zemí EU nejsou přesvědčeni o prospěšnosti současného evropského vývoje. Vidí nejrůznější defekty evropského integračního procesu a začínají si uvědomovat, že to nejsou podružné vedlejší efekty, ale spíše vrozené vady, které nejsou odstranitelné[17].

  Klaus metaforou naznačuje, že současná podoba integračního procesu v sobě obsahuje závažnou nemoc. „Vrozená vada“ není snadno léčitelná. Je s nemocným od počátku a většinou dochází spíše k horšení stavu „pacienta“. Byť to explicitně nezmiňuje, dle jeho dalších článků lze odůvodněně předpokládat, že si nevystačíme se snadnou léčbou. Vrozenou vadu je možné léčit jen radikálním zákrokem. Evropská unie by se měla vrátit na mezivládní úroveň jednání, jinak jí dle Klause hrozí „smrt“ kvůli narůstajícím regulacím a omezením demokratického rozhodování.

  1. 2.3. Konceptualizace problematiky změn klimatu

Tato část textu samozřejmě neřeší otázku, zda je změna klimatu ovlivněna člověkem. Pouze se snaží popsat užívané metafory a odhalit způsoby užívání řeči při přesvědčování příjemců informací.

   Problematika globální změny klimatu je pro Klause spíše le Klause se snahou určitých lidí usilujících o možnost „dirigovat“ svět.

  1. 2.3.1. Metafora konfliktu

Jak již bylo řečeno výše, výběr metafor konfliktu je z pragmatického hlediska odvislý od toho, jak aktér hodnotí nějaký fenomén. Boj se pak vede za cíle, hodnocené pozitivně a proti tomu, co je považováno za nebezpečné a škodlivé. Předpoklad Charterise-Blacka je ale u Klausových proslovů zrcadlově obrácen. Pozitivní je následující boj proti: „[G]lobální oteplování a nezbytnost bojovat s touto iracionální doktrínou“[18].

   Další diskurzivní strategie opět souvisí s metaforou konfliktu, ale obrací její význam: „Dalším příkladem takové chybné priority je ambice bojovat proti tzv. globálnímu oteplování. Tato ambice je založena na víře v chápání globálních jevů a v to, že je možné je centrálně řídit a regulovat. Není nutné opakovat dobře známé, více či méně technické a odborné protiargumenty. Jsou k dispozici všem, kteří je chtějí slyšet. Problémem je, že protagonisté globálně-oteplovacího alarmismu je slyšet nechtějí a že jim většina rozumně uvažujících lidí nevěnuje pozornost[19].

   Zde je boj chápán negativně - jde o boj proti globálnímu oteplování jako přírodnímu fenoménu, který ale dle Klause nijak neohrožuje zájmy člověka, jde o snahu „globálně-oteplovacích alarmistů“ za prosazení svých cílů, které jsou dle Klause v rozporu s „prosperitou a svobodou“ lidstva. Navíc zdůraznění vážnosti situace - boj je krajní situací - chce mluvčí získat pozornost „rozumné, ale lhostejné většiny“, která má údajně existovat.  

  1. 2.3.2. Metafora náboženství

Další užívanou metaforou je náboženská metafora, „globální oteplování je náboženství“. V předmluvě ke knize Lukáše Petříka „Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana“ Václav Klaus podotýká: „Poslední dobou jsou naneštěstí pravicové strany v Evropě mnohde skoro k nerozeznání od sociálních demokratů a někteří američtí republikáni začínají bohužel rovněž podléhat módním levicovým ideologiím, jako je například téměř náboženská víra v globální oteplování“[20]. Zde Klaus chápe víru negativně v osvícenském smyslu jako něco, co brání přesnému nazření skutečnosti.

„Na principu předběžné opatrnosti je založená i doktrína o lidmi způsobeném globálním oteplování (zvýrazněno V. Klausem). Teď mi nejde o evidentní podvody, o neseriózní práci s daty, o diskreditování alternativních pohledů, o zastrašování a zesměšňování odpůrců této zjevené pravdy, ač se toho všeho věrozvěstové globálního oteplování již delší dobu dopouštějí, protože to je až příliš snadná kritika. Té se nyní – najednou a s předstíraným překvapením – věnují především ti, kteří až dosud myšlence globálního oteplování bezelstně věřili“[21] . Tento úryvek textu je ilustrací užívání náboženských termínů – doktrína, zjevená pravda, víra. Zastánci teorie o zásadním vlivu člověka na klima Země tak jsou Klausem prezentováni jako falešní proroci, zvěstovatelé víry, pro kterou jsou ochotni podvádět a zastrašovat „nevěřící“. Metafora víry implikuje určité scénáře – kde je jediná správná víra, je i hereze, která musí být vymýcena. Pro Václava Klause jsou „věřící“ v globální oteplování inkvizicí, která dohlíží na správný výklad víry a trestá jakoukoliv úchylku od ortodoxního myšlení. 

Ovšem víra rezonující s Klausovým ortodoxně ekonomickým pohledem na svět naopak obsahuje pozitivní konotace: „Co potřebujeme, je pevný, dlouhodobě stabilní a velmi praktický kompas kudy a jak dál jít. Ten musí být založen na víře v rozumnost chování skutečně svobodných občanů a nikoli na důvěře ve spásnou roli státu“[22].

Zde se opět dostáváme ke klíčové oblasti – Klaus chápe člověka v intencích ekonomické vědy jako racionálně jednajícího aktéra, jehož úloha je navíc zesílena neoliberální nedůvěrou k činnosti státu. V tomto textu se však Klaus dostává poměrně daleko. Připouští, že i tento předpoklad je v podstatě otázkou víry a tedy spíše než o jistotu jde o spolehnutí se. Jako by opouštěl teze o „přirozenosti“ a blížil se tomu, pojmenovat i své postoje ideologickými. Nicméně nijak více tuto tezi nerozvíjí a v ostatních zkoumaných článcích pochybnost o základních předpokladech Klausova „světonázoru“ již nenalézám. Klausovou vírou ovšem neotřásla ani současná ekonomická krize, která u mnoha ekonomů vyvolala snahu po hledání nového paradigmatu v rámci ekonomie.

  1. 2.4. Konceptualizace transformace

Transformace z komunistického systému v kapitalistický je pro Václava Klause důležité téma. Je jednou z hlavních postav, které se podílely na transformaci v Československu a později v České republice. Vzhledem ke kritice ze strany některých aktérů, jež směřovala především proti tomu, že nebyl vytvořen dostatečný legislativní rámec, mají proslovy Klause na toto téma často úlohu sebelegitimační.

  1. 2.4.1. Metafora cesty

V metaforách cest se politici snaží své aktivity konceptualizovat jako cíle cestovatelů. Metafora cesty je většinou spojena s pozitivními konotacemi, pozitivně hodnotí nastavené politiky, neboť ty vedou k sociálně hodnotnému cíli (Charteris-Black, 2004: 93). Dosahování sociálně ceněných cílů je reprezentováno metaforickým pojmem „záměrná sociální aktivita směřuje po cestě k cíli“. Metafory cesty v sobě mají pozitivní náboj, neboť i když se objeví určitá negativa (např. překážky), jde o dosažení něčeho, co má vysokou hodnotu. Dle Charterise-Blacka je tato metafora pro politiky výhodná, neboť zdůrazňuje potřebu trpělivosti. Cíle se nedá dosáhnout okamžitě, a tak politik získává čas a není hned hnán k odpovědnosti. Metafora naznačuje také potřebu přinášení obětí pro cíl, který za to stojí (Charteris-Black, 2004: 93). 

  V proslovu, jenž se týká transformace Ruska, Klaus uvádí: „Hledání adekvátního transformačního projektu a úsilí o jeho implementaci narazilo na mnoho složitých problémů, ale já velmi dobře vím, že takováto zcela fundamentální systémová změna není cvičením v aplikované ekonomii (zvýrazněno V. Klausem) (nebo politologii), řízeným osvícenými domácími intelektuály a zcela nesobecky se chovajícími a vlastně sebe-obětujícími se experty západního světa[23] “. Transformace je prezentována jako pohyblivý objekt, který může utrpět fyzická poškození – narazit. Přesto se vyplatí pokračovat. Metafora poukazuje na cestu do neznáma. Nejde o řízený proces, o jasně naplánovanou cestu, mohou se objevit problémy a navíc, vše je do značné míry spontánní.

   Dalším příkladem je následující výňatek: „Přijel jsem z České republiky, ze země, která chtěla svobodu a demokracii, národní suverenitu a svobodné trhy a troufám si říci, že jsme se od samého počátku v tomto směru pohybovali velmi rychle, pravděpodobně rychleji než další postkomunistické země“[24]. Transformace je opět prezentována jako cesta či spíše pohyblivý objekt, zdůrazněním snadnosti pohybu autor vyzdvihuje úspěchy této transformace (vzhledem k tomu, že byl jedním z klíčových aktérů, tak samozřejmě i své úspěchy). Do cesty se nepostavily „nepřekonatelné překážky“, cesta proběhla bez větších „nehod“. Snaha o legitimizaci sebe sama je ještě znatelnější v následujícím textu: „Stalo se módním kritizovat počáteční nedokonalou legislativu (a jí doprovázející instituce) – zde i kdekoliv jinde ve světě – jako kdyby bylo možné zastavit spontánně prováděné procesy, na kterých se podílely miliony lidí se svými zájmy, sny, plány (i nepochybnými nedokonalostmi a nedobrými vlastnostmi), a čekat řadu let, až někdo z vnějšku „dodá“ dokonalou legislativu a fungující instituce“[25].

 

Závěr

  Metafory užívané v proslovech Václava Klause jsou spojeny s prosazováním jeho postoje – ekonomického liberalismu. Dle Klause se snahy o centralizaci projevují na všech úrovních a oblastech. Od EU se snaha o centralizaci rozšiřuje pomocí konceptu global governance i na celosvětovou úroveň. Projevem těchto snah o centralizaci je podle Klause i snaha o snížení vlivu člověka na klimatický systém. Metafory použité v proslovech zdůrazňují úlohu a nezbytnou potřebnost národního státu a naopak poukazují na nebezpečí a rizika plynoucí z prohlubující se integrace. Tato forma integrace je v rozporu s Klausovým ideologickým postojem, tedy ekonomickým liberalismem. Poněkud odlišný význam mají metafory užité v souvislosti s ekonomickou transformací. Ty zdůrazňují složitost procesu, potřebu přinášet oběti pro důležité cíle a v neposlední řadě mají pro Klause legitimizující funkci. Své rétorické strategie využívá k tomu, aby vytvořil dojem, že je mluvčím nespecifikované „mlčící většiny“, přičemž ti, kteří souhlasí s jeho postoji (liberalizace, deregulace, deorganizace, atd.), jsou označeni za rozumné, ostatním názorovým proudům je pak toto logicky upřeno.

  V samém jádru Klausova uvažování se zdá být jeho přesvědčení o přirozenosti volného trhu, o racionalitě aktérů, přirozenosti moderního národního státu. Všechny tyto tři fenomény se v Klausově výkladu stávají neoddělitelnou součástí výbavy lidské společnosti, přičemž různé „síly“ se snaží tuto přirozenost narušovat. Jde o velmi starý způsob, jak legitimizovat své postoje. Snad každá doba se snažila svůj specifický a historicky podmíněný stav podpořit tezemi o tom, že právě ten současný stav (či nějaký, o který by se mělo usilovat) nejlépe odpovídá lidské povaze a ti, co se jej snaží narušit, jsou v lepším případě neznalí, v horším rovnou nepřáteli. Když Václav Klaus dává svým oponentům nálepku „sociální inženýři“, označuje je tak vlastně za „ničitele“ přirozených pořádků. Dramatické proměny posuzuje podle toho, zda odpovídají jeho definici přirozeného. Pokud změny zahrnují například posílení volného trhu, pak jde o návrat k přirozenému stavu, takový zásah pak nemůže být kritizovatelný, přirozenost je totiž stavem nejvhodnějším. Bez ohledu na to, že i taková transformace má dramatické dopady na celou společnost, Václav Klaus by je za sociální inženýrství neoznačil. Pokud se však změny odehrávají odlišným způsobem než tím, který Klaus upřednostňuje, pak jde podle Klause o „sociální inženýrství“ (nadnárodní celky, regulace trhu atd.). Přitom každá transformace (i ta Klausova z počátku 90. let) má vliv na životy lidí a jako taková je určitým sociálním inženýrstvím. Když píše, že „Charta základních práv obsahuje vedle základních občanských, politických a ekonomických svobod i intervencionistické výsady a nároky typické pro tzv. stát blahobytu, a označuje je za fundamentální práva, nikoli za ideologicky podmíněné formy sociální politiky[26] “, zapomíná, či alespoň to nezdůrazňuje, že jeho pozice hájící ničím neomezovaný trh, naprostá důvěra v národní stát atd. je koneckonců také jen ideologickým postojem. Jako takový ovšem není více či méně přirozený, je vydaný všanc kritice a zápasu stejně jako každý ideologický postoj. Václav Klaus jakoby ve své rétorice zapomínal či zamlčoval, že každý zápas o uspořádání společnosti je v posledku také zápasem ideologickým, nikoliv bojem za konečné prosazení přirozeného stavu.

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Článek neprošel jazykovou korekturou.

Titulní obrázek převzat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a7/Vaclav_Klaus_headshot.jpg (che). 

Použitá literatura:

  • Drulák, Petr: 2009. Metafory studené války. Praha: Portál
  • Charteris-Black, Jonathan: 2004. Corpus Aproaches to Critical Metaphor analysis. Houndmills: Palgrave Macmillan
  • Charteris-Black, Jonathan: 2005. Politicians and Rhetoric: The Persuasive Power of Metaphor. London: Palgrave Macmillan
  • Lakoff, George, Johnson, Mark: 1980. Metaphors We Live By. Chicago: The University of Chicago Press.

Internetové zdroje:


[1] http://www.klaus.cz/clanky/457

[2] http://www.klaus.cz/clanky/1957

[3] http://www.klaus.cz/clanky/1636

[4] http://www.klaus.cz/clanky/1957

[5] http://www.klaus.cz/clanky/2128

[6] http://www.klaus.cz/clanky/2705

[7] http://www.klaus.cz/clanky/2705

[8] http://www.klaus.cz/clanky/2581

[9] http://www.klaus.cz/clanky/2581

[10] http://www.klaus.cz/clanky/2705

[11] http://www.klaus.cz/clanky/2685

[12] Jde však ze strany Václava Klause o nepochopení pojmu. Global governance tu směšu

Jak citovat tento text?

Fedina, Martin. Metafory v politickém diskurzu Václava Klause [online]. E-polis.cz, 19. září 2011. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/metafory-v-politickem-diskurzu-vaclava-klause.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.17 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!