„Máme odmítnout vše, co přichází z Unie?“, polemika s Petrem Robejškem

 6. duben 2012  Martin Fedina   komentáře

Není příliš zvykem vést polemiku na stránkách e-Polisu, nicméně v tomto konkrétním případě myslím, že je třeba reagovat, obzvláště na článek, který pokrývá témata, jež kolují v mnoha euroskeptických textech. Ve své polemice rozporuji některá tvrzení nebo se je snažím alespoň problematizovat. Hlavním cílem textu však je koncipovat otázky, které se mi zdají být důležité pro další vývoj v Evropě a u kterých se mi jeví, že na ně v euroskeptických textech skoro žádný z autorů neodpovídá (možná jsem ale jen nebyl pozorným čtenářem).

„Máme odmítnout vše,  co přichází z Unie?“,  polemika s Petrem Robejškem„Máme odmítnout vše, co přichází z Unie?“, polemika s Petrem Robejškem

  Není příliš zvykem vést polemiku na stránkách e-Polisu, nicméně v tomto konkrétním případě myslím, že je třeba reagovat, obzvláště na článek[1], který pokrývá témata, jež kolují v mnoha euroskeptických textech. Ve své polemice rozporuji některá tvrzení nebo se je snažím alespoň problematizovat. Hlavním cílem textu však je koncipovat otázky, které se mi zdají být důležité pro další vývoj v Evropě a u kterých se mi jeví, že na ně v euroskeptických textech skoro žádný z autorů neodpovídá (možná jsem ale jen nebyl pozorným čtenářem).    

Hned první teze se týká fiskálního paktu. Pan doktor Robejšek uvádí, že je vděčný za jakýkoliv projev samostatnosti, sám později uznává, že v 95 % existuje shoda s návrhem paktu, ovšem podstatné je obstát s vlastními kritérii a nenechat si nic nařizovat. Problém podobné úvahy spočívá v tom, že pan Robejšek přehlíží jednu docela podstatnou záležitost – největší problémy vznikají ve chvíli, kdy se snažíme obstát sami před vlastními kritérii. Zatím jsme prokázali, že díky našim vlastním mimořádným schopnostem práce s rozpočtem z něj mizí odhadem 40 – 100 miliard[2]. Co nás snad v této souvislosti může těšit, je vysoká pravděpodobnost, že korupčníci se řídí heslem „české peníze do českých rukou“, tedy s výjimkou „odklonů“ z evropských fondů. Zde se díky mimořádné kontrolní schopnosti odpovědných českých institucí podařilo dosáhnout toho, že Evropská komise uvažuje o zastavení přísunu peněz[3].  Nyní vážně – je opravdu otázkou, nakolik je možné se spoléhat čistě na vnitřní kontrolní mechanismy, obzvláště ve státu, jakým je Česká republika. Pro Robejška je důležité odmítnout i to, co jinak podporujeme jen proto, že to pochází z dílny Evropské unie. Jinde zmiňuje potřebu debat a tvorby promyšlenější zahraniční politiky, ovšem nikdy nezmiňuje možnosti, jaké máme v rámci institucí Unie. Vždyť my sami jsme součástí unie a jejích orgánů. Proč nepřicházíme s vlastními návrhy a nezískáváme spojence? A to se táhne celým rozhovorem, podstatné je být za každých okolností proti, nic nepřijímat, ale asi ani nic nenavrhovat (alespoň v rozhovoru jsem se nesetkal s žádným návrhem využití institucí EU pro prosazení národních zájmů). Zda je to opravdu nejlepší strategie, nechť posoudí laskavý čtenář sám.  

Dalším tvrzením je teze o důležitosti vlastní samostatnosti, už se ale nijak nerozebírá, co to ona samostatnost znamená. Znamená ztrátu samostatnosti jakákoliv spolupráce s EU? To bychom se mohli domnívat na základě Robejškova tvrzení, že nelze přijmout strategii EU, i kdyby byla shodná s naší vlastní. Už sám o sobě nejasný pojem „samostatnost“ u Robejška slouží spíše jako fetiš. Na fetiš se upínáme a přehlížíme vážné problémy. Potřeba si dokázat, že jsme samostatní, nám zakrývá jiné, podstatnější otázky. Nakolik je dnes stát střední velikosti opravdu samostatný? Samozřejmě, interview je svou podstatou útvarem značně limitovaným, ovšem tyto teze jsou až příliš obecné a bez rozvedení ztrácejí smysl. Co Robejšek myslí samostatností? Ve chvíli, kdy může silnější „poryv trhu“ zamávat s ekonomikami zemí jako USA, jak velkou manévrovací reálnou možnost mají státy střední velikosti? Co může reálně ovládat vláda (i kdyby byla kompetentní) v situaci, kdy jsou banky vlastněné zahraničními „matkami“ a v mnohých velkých firmách drží rozhodující podíly zahraniční vlastníci? Aby bylo jasno, nevolám zde po nějaké české cestě či znárodňovaní, jde mi o to, alespoň zlehka prozkoumat, co je myšleno pojmem „samostatnost“, a popřemýšlet o často přecházeném tématu - o situaci propojení ekonomik a vzájemné závislosti. Vždyť česká ekonomika v podstatě kopíruje vývoj ekonomiky německé. Jednou z mála reálných možností, jak ovlivnit sama sebe, je pokusit se za pomoci zemí s podobnými zájmy ovlivnit Německo. To samozřejmě neznamená vše automaticky přebírat, Německo se dá ovlivňovat, ale nejúčinněji právě přes instituce Unie. Proto je důležitá naše angažovanost. Co máme vlastně dělat dle pana Robejška? Odmítnout vše, co přichází z Unie právě proto, že to přichází z Unie? Jistěže není třeba vždy „pochodovat s mainstreamem“, to se ale neobejde bez nabízení plnohodnotných alternativ, tedy bez prodiskutované zahraniční politiky. Pro pana Robejška je také podstatné, že si „od někoho cizího nenecháme kontrolovat rozpočet“. Již jsem zmiňoval „úspěchy“ naší kontroly rozpočtu. Problémem však je i to, že rozpočet byl připomínkován „někým cizím“ ještě před přijetím fiskálního paktu (Evropskou komisí, MMF a OECD)[4], což Robejšek sám připomíná, ale vadí mu, že kontrolu provede Unie. Prý to nezapadá do naší celkové politiky. Zdá se mi, že si pan Robejšek protiřečí. Na jednu stranu tvrdí, že nám chybí prodiskutovaná zahraniční politika, vzápětí tvrdí, že víme, co chceme, a ještě později, že něco nezapadá do naší celkové politiky. Tak máme jasně definovanou „celkovou politiku“ nebo nemáme? Nebo jde o pohled pana Robejška na to, jak by se měla zahraniční politika „správně“ vydefinovat? Pak by nám měl ale sdělit kritéria, která využívá pro zhodnocení vhodné a nevhodné „celkové“ zahraniční politiky. Také není jasné, proč by v principu měly národní zájmy být vždy odlišné např. od zájmů Německa atd.  

Zajímavou stránkou Robejškova textu je prezentace Evropské unie jako něčeho zcela cizího, Evropská komise je prý cizí, instituce jsou cizí. Ovšem my se účastníme, jsme součástí těchto institucí včetně Evropské komise.  

V další části rozhovoru Robejšek naráží na důležitou otázku, když mluví o postojích veřejnosti. Je samozřejmě pravdou, že existují různé legitimní názory na podobu Evropské unie. Lze vždy diskutovat nad tím, zda chceme Unii spíše jako volný trh, či ji chceme více politickou, například nějakou formu federace. A zcela jistě je nesmírně problematické, pokud by se např. federalizace děla jaksi mimochodem, bez širšího souhlasu občanů v jednotlivých státech. O tom je třeba vést otevřenou diskusi.  

Dalším opakujícím se motivem Robejškova rozhovoru je důraz na účetnické pojetí. Podle něj je podstatné požadovat po thatcherovsku „I want my money back“. Kde se má najít hranice vracení? Pokud to budou požadovat všichni, dočkáme se zajímavých výsledků. Abychom byli fér, pak by bylo nutné vrátit všechny finance, které jsme vyčerpali z fondů, zbavit se projektů, jež byly z větší části z fondů financovány. Jsme exportní ekonomika, takže profitujeme z relativně volného trhu. Pak bychom tedy měli vrátit i tyto výnosy, neboť kdo by garantoval volný trh, pokud by například Unie nebyla? Zároveň bychom měli požadovat platby zase po těch, kteří vydělali na nás kvůli otevřenému trhu. Seznam požadavků všech stran by byl nekonečný. Komu bychom vlastně vraceli tyto peníze? Zakladatelům? Vracely by se také dotace do zemědělství? Komu? Od té doby, kdy existuje v nějaké podobě EU, mezi jejími členy nevypukla válka, vztahy mezi státy jsou relativně klidné – bez pocitu bezpečí by bylo potřebné radikálně navýšit obranný rozpočet – a to nám výpočet solidně komplikuje. Pan Robejšek říká, že není možné dokázat, že bez EU by vypukla válka. To opravdu možné není. A jistě není možné takovým argumentem smést ze stolu jakoukoliv kritiku. Úvahu lze ovšem i obrátit - zvládne pan Robejšek dokázat, že válka nebude, pokud Unie zmizí? Dokáže prokázat, že se Evropa států opět nepřikloní alespoň k hospodářským válkám? To také, myslím, nedokáže. Ale tak už to chodí, máme určitou historickou zkušenost, intuici (díky které se můžeme mýlit, nebo také nemusíme) a také emoce. Ostatně, to je také dosti problematická součást Robejškova textu. Tváří se chladně, „racionálně“, vášnivě se však přimyká k pojmu samostatnost, varuje před „cizími“, aniž by ovšem zmínil veškeré problémy, které jsem výše vyjmenoval.  

Pan Robejšek se v rozhovoru také vrací ke svému oblíbenému tématu, tedy že mít korunu se nám vyplatí (či již vyplatilo oproti Slovensku). To je dosti problematické tvrzení, které vychází z účetnické povahy Robejškova textu. Slováci prý tratili, neboť museli přispět na záchranu eura. To opomíjí celý kontext, euro není zdaleka jen o tom, že se někdy musí vyplatit jistá suma na jeho záchranu. Kolik například ztratila česká ekonomika (která je silně exportní) neustálými značnými výkyvy hodnoty koruny? Jaké výsledky exportu by byly v případě, že by každý stát měl svou vlastní měnu a my bychom tak získávali či tratili na základě aktuálních kurzů? Byl by výsledek pozitivní? Poradenská firma McKinsey vypočítala, že účastí na společné měně nejvíce vydělalo Rakousko, následované Finskem a Německem. Ovšem i v Řecku a Portugalsku by byl HDP nižší, pokud by neměli euro[5]. I kdybychom tyto konkrétní závěry odmítli, těžko se můžeme vyhnout otázce, jak by na tom byly ekonomiky bez eura. A vzhledem k tomu, že naše ekonomika je na Německu silně závislá (síla reakce – pokles 1 % HDP v Německu znamená pokles 0, 85% v ČR[6] ), koruna není vůbec žádnou ochranou, pokles Německa znamená pokles hospodářství v ČR. Koruna je pak jen fetišem, fíkovým listem, který zakrývá míru naší závislosti na vývoji v Německu, a proto i na světové ekonomice. Oblíbená strategie, jíž pan Robejšek doporučuje, je devalvace měny. Ta má ovšem úspěch jen v tom případě, že ostatní si devalvaci nechají líbit, tedy že nedevalvují. Jde o získání výhody na úkor ostatních. Je ale jisté, že ostatní státy by něco podobného nepřehlížely donekonečna (obzvláště pokud nejsme v krizi a devalvaci bychom využili jen k získání rychlých výhod) a jistě by přistoupili k nějakým opatřením. Účetnické počty by zase nějak nevyšly. V případě, že by euro neexistovalo, by státy pravděpodobně reagovaly také devalvací, jediný výsledek by byla série devalvací, z nichž by nikdo nic nezískal (jen by došlo ke snížení reálných mezd) či dokonce k zavedení cel a ke zhroucení volného obchodu. Jaké zvětšení manévrovacího prostoru tak představuje držení vlastní měny z dlouhodobého hlediska pro ČR?  

Ani další tezi nelze ponechat stranou. Robejšek tvrdí, že evropský projekt stojí na německé vůli a penězích. Zde lze souhlasit, těžko si představit Evropskou unii bez Německa. Když Robejšek obhajuje hájení národních zájmů, pak se ale hájení českých národních zájmů dostává do svízelné situace, pokud se vyplní Robejškova předpověď a Unie se rozpadne. Proč bychom měli předpokládat, že po pádu evropského projektu bude Německo (a další země) prosazovat své zájmy méně či ohleduplněji? A co když naopak začne své zájmy prosazovat agresivněji, už nebude muset tolik brát ohledy na ostatní státy, nebude muset vyjednávat, vytvářet kompromisní smlouvy. Jistě, nemusí vypuknout válka, ale není dosti pravděpodobné, že Německo bude své národní zájmy prosazovat na náš úkor? A jakým způsobem Německo (a další) usměrníme? Naším nezávislým rozhodováním, poukazováním na suverenitu, samostatnost? Už nebude možné hledat spojence na přehlasování, nebude místo, kde by se hlasovat dalo. A proč by na nás Němci brali nějaké zvláštní ohledy? Není to spíše tak, že projekt integrace prosazování národních (či spíše státních) zájmů kultivuje, civilizuje? Národní zájmy tu budou asi vždy, ale způsob prosazování je to, o co tu jde. Možnost hlasovat u kulatého stolu, hledat spojence, diskutovat, se přeci jenom liší od situace ve 30. letech. Máme možnosti pro své návrhy získávat spojence, návrhy vytvářet, to že to neděláme, je jen naše zodpovědnost. Bez unie by tato kultivovanost mohla vzít rychle za své. Myslím, že to je jedna z nejdůležitějších otázek, na kterou euroskeptici dluží odpověď.  

Další Robejškova teze také stojí za pozornost. Dle něj globální, nadnárodní organizace prostě nefungují. Za prvé je otázkou, nakolik je EU nadnárodní organizací, má jisté nadnárodní prvky, o důležitých věcech ale rozhodují státy. Za druhé, co vede pana Robejška k tvrzení, že nefungují globální organizace. A co tedy funguje, státy? Ekonomická krize vypukla přeci ve státu – v USA. Island nezachránilo to, že nebyl součástí EU, zhroutil se vlastním zaviněním. A jak se může stát sám o sobě vyrovnávat s tlakem finančních trhů, jak může prosazovat alespoň nějaká pravidla chránící životní prostředí, když problémy jdou často za hranice těchto států? Reprezentují státní elity ještě vůbec nějaké státní (národní) zájmy? Mají se problémy snad řešit substátně, regionálně? To asi těžko. Nebo pan Robejšek uvažuje nad nějakými mezistátními organizacemi, ty však mohou být globálními. Je pravdou, že svět se stává stále komplexnějším, prudce se mění a my se dostáváme do situací, které nemají obdoby, řeší se často nedostatečně, improvizovaně, narychlo a pozdě. Prostý ústup ke státu ovšem nic neřeší, žijeme ve světě, který je značně propojený. Největší problém Robejškova textu, myslím, spočívá v tom, že znovu vytváří fetiše, které mají zvyšovat pocit bezpečí – národní stát, suverenitu, vlastní měnu, bezpečnou hráz, za kterou se schováme před všemi „vnějšími, cizími vlivy“. To však není možné. Tyto fetiše jen zakrývají problémy současné doby. Co znamená samostatnost ve světě, kdy se státy ekonomicky hroutí jako domečky z karet, kdy se problémy na hypotečním trhu USA rychle přelijí a tvrdě zasáhnou EU, kdy masivní vypouštění skleníkových plynů mění hydrologickou bilanci (někde naprší více, někde méně, což ovlivňuje mimo jiné zemědělství), kdy je naše ekonomika zcela závislá na vývoji v Německu, vývoji eura, v EU a více nepřímo na vývoji v Číně, USA atd.? Jsou jistě problémy řešitelné na státní a regionální úrovni (a není jich málo), jiné potíže komplexní civilizace ale řešení na úrovni státu nemají a vyžadují globální kooperaci. Zda bude tato kooperace úspěšná, je však na zcela odlišnou diskusi.

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://www.lidovky.cz/supova-jak-muze-milion-lidi-zmenit-eu-dwq-/ln_nazory.asp?c=A120127_104605_ln_nazory_rka  


[1] Janda, Jakub. Petr Robejšek: „Europa padne. Němci přestanou na líné Jižany platit do dvou let.“ [online]. E-polis.cz, 2. duben 2012. [cit. 2012-04-06]. Dostupné z WWW: http://www.e-polis.cz/rozhovory/716-petr-robejsek-europa-padne-nemci-prestanou-na-line-jizany-platit-do-dvou-let.html.

[2] Vavroň, Jiří: Stát by bez korupce ušetřil 40 až 100 miliard a nepotřeboval by reformu penzí. Novinky.cz, 23. 6. 2011. Dostupné z: http://www.novinky.cz/ekonomika/237061-stat-by-bez-korupce-usetril-40-az-100-miliard-a-nepotreboval-by-reformu-penzi.html.  

[3] Plhoň, Tomáš, Grohová, Johana: Evropská komise stále uvažuje o zastavení dotací do ČR. EURO, 21. 3. 2012. Dostupné z: http://www.euro.cz/detail.jsp?id=107899.

[4] Macháček, Jan: Kontrola rozpočtů – TOP 09 proti ODS. Ihned.cz, 12. 1. 2012. Dostupné z: http://machacek.blog.ihned.cz/c1-54407260-kontrola-rozpoctu-top-09-proti-ods

[5] Novinky.cz: Na proklínaném euru vydělává celá eurozóna, nejvíce Rakousko. Novinky.cz, 10. 1. 2012. Dostupné z: http://www.novinky.cz/ekonomika/255841-na-proklinanem-euru-vydelava-cela-eurozona-nejvice-rakousko.html

[6] Investicniweb.cz: Češi se musejí bát případného zpomalení Německa. Investicniweb.cz, 30. 11. 2011. Dostupné z: http://www.investicniweb.cz/zpravy/graf-dne/2011/11/30/clanky/cesi-se-museji-bat-pripadneho-zpomaleni-nemecka/.  

Jak citovat tento text?

Fedina, Martin. „Máme odmítnout vše, co přichází z Unie?“, polemika s Petrem Robejškem [online]. E-polis.cz, 6. duben 2012. [cit. 2017-11-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/mame-odmitnout-vse-co-prichazi-z-unie-polemika-s-petrem-robejskem.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.75 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(