Maroko: nastupující demokracie, či pouhá iluze?

 12. prosinec 2011  Nikola Klímová   komentáře

Světová historie byla odjakživa poznamenána množstvím revolučních vln. Stačí se jen podívat na období od 18. století, kdy vypukla například americká válka za nezávislost nebo Velká francouzská revoluce. Ani moderní světové dějiny nejsou o revoluční hnutí ochuzeny. V současně době je bezesporu nejvíce diskutovaným tématem otázka Arabského jara.

Maroko: nastupující demokracie,  či pouhá iluze?Maroko: nastupující demokracie, či pouhá iluze?

Světová historie byla odjakživa poznamenána množstvím revolučních vln. Stačí se jen podívat na období od 18. století, kdy vypukla například americká válka za nezávislost nebo Velká francouzská revoluce. Ani moderní světové dějiny nejsou o revoluční hnutí ochuzeny. V současně době je bezesporu nejvíce diskutovaným tématem otázka Arabského jara.  

První impulzy  

První náznaky všeobecné nespokojenosti obyvatelstva zemí severní Afriky a Arabského poloostrova přitom přišly ještě před začátkem samotného Arabského jara. V roce 2008 zasáhly okolí tuniského města Gafsa masové protesty utlačovaného obyvatelstva proti korupci, neuspokojivé sociální situaci a absenci základních lidských práv a svobod. Tehdejší demonstrace však nenašla dostatek příznivců pro své další rozšíření. Výsledkem tedy bylo jen rozsáhlé zatýkání účastníků povstání.

Dalším příkladem může být stávka několika tisíc egyptských dělníků ze státem vlastněné textilní továrny ve městě Al-Mahalla, kde musely zasáhnout egyptské represivní složky prezidenta Mubaraka. Stávkující, kteří již měli s podobnou akcí zkušenosti z roku 2007, kdy se jim podařilo vynutit si některé ze svých požadavků (např. výměnu vedení podniku, spravedlivější dělení firemního zisku), chtěli rovné sociální podmínky a celkové zvýšení státem dané hranice minimální mzdy.[1]

Nepokoje od roku 2008 dále sužovaly také státy jako Alžírsko, kde se bojovalo proti korupci a proklamovaly se požadavky na lepší zdravotní péči a dostupnější vzdělání, nebo Západní Sahara, která byla zachvácena protesty proti diskriminaci obyvatelstva, drancování přírodních zdrojů a trvalému porušování základních lidských práv. Nepokoje v Západní Sahaře však z velké části souvisejí především s jejím odporem vůči dlouhodobé okupaci ze strany Maroka již od roku 1975.  

Současná revoluce, která se začala řítit islámskými zeměmi jako dominový efekt, má svůj počátek v demonstracích tuniského obyvatelstva z prosince 2010.  Skandování hesel jako „ash-shab yurid isqat an-nizam“[2] („chceme svrhnout tento režim“) a „odvážné“ požadavky týkající se odstranění sociální nerovnosti, chudoby a korupce ve státě dodaly odvahu masám nespokojených obyvatel okolních států. Sousední Libye se potýkala s podobnými demonstracemi od ledna následujícího roku, a to s obdobnou rétorikou, jež byla užívaná i v Tunisku. Nepokoje vypukly v lednových dnech i v Egyptě, kde byla taktéž trnem v oku neuspokojivá politická, ekonomická i sociální situace obyvatelstva. Vlna protestních akcí strhla následně i země jako Alžírsko, Jemen, Sýrie, Jordánsko, Kuvajt nebo Maroko.
 

Marocké Arabské jaro

Celostátní nepokoje odstartovaly v průběhu února letošního roku. Davy demonstrantů (dohodnutí mezi sebou prostřednictvím Facebooku) se sjely do hlavního města Rabat, kde oficiálně vyhlásily požadavek ústavních reforem. Protesty v marocké metropoli byly navíc podpořeny pochody v dalších velkoměstech jako Casablanca nebo Marrákeš.[3] Nesouhlas projevily vesměs všechny vrstvy marockého obyvatelstva v čele s radikálními absolventy univerzit, kteří jsou skupinou nejhůře postiženou nezaměstnaností. Pravidelné protesty pokračovaly s menšími přestávkami celé měsíce až do listopadových parlamentních voleb.

Klíčovým důvodem, kvůli kterému vyšly tisíce Maročanů do ulic, byla nespokojenost s politickým vedením státu. Ústava přijatá 13. září 1996 se sice navenek tváří jako demokraticky založený nejvyšší zákon konstituční monarchie, problémem však jsou až příliš rozsáhlé pravomoci panovníka (viz Ústavní role marockého krále).

Další rozbuškou pro demonstrace bylo nedodržování lidských práv a svobod. Podle agentury Freedom House, která v roce 2006 vydala hodnocení zemí z hlediska dodržování lidských svobod a politických práv[4], obdrželo Maroko následující hodnocení:

  • míra politických práv: 5,
  • dodržování lidských svobod: 4,
  • status země: částečně svobodná.[i]

Časopis The Economist sestavil v roce 2010 žebříček zemí, kde byl kritériem hodnocení index demokracie[ii]. Maroko obsadilo až 116. místo na světě s celkovým bodovým ohodnocením 3, 79. Co se týče politické participace v zemi, získalo Maroko jen 1, 67 bodu. V případě osobních práv a svobod bylo zemi přiznáno jen 4, 12 bodu. Nejlépe hodnoceným kritériem byla otázka politické kultury, kde dosáhlo Maroko na 5, 00 bodu.[5]

Problémem marocké společnosti je i vysoká míra negramotnosti. Podle údajů organizace UNICEF z roku 2008 je v Maroku jen 64 % gramotného obyvatelstva[iii].[6]

Palčivým tématem pro všechny Maročany je i přebujelá korupce. Index korupce (CPI)[iv] z roku 2010, tradičně sledovaný Transparency International, hovoří jasně. Maroko je na 85. místě s ohodnocením 3, 4 bodu.[7]

Ústavní role marockého krále

Marocký královský titul se dědí po linii nejstaršího syna. Král je v Maroku zárukou kontinuity státu a nejvyšším státním symbolem. V souladu s faktem, že v marocké ústavě je islám definován jako státní náboženství, je i marocký král považován za vrchního představitele a obránce státní víry.  Problém ale nastává již ve chvíli, kdy si někdo přečte odstavec 23 ve druhé hlavě marocké ústavy, který doslovně říká: „Osoba marockého krále je svatá a nedotknutelná.“[8] Tato formulace může být použita všelijak. Jakýkoliv útok, ať už fyzický, či slovní, vůči marockému panovníkovi může být podle ústavního zákona přísně trestán. (To je dále zmíněno například v článku 39 ve třetí hlavě ústavy, který pojednává o možnosti trestního stíhání a odsouzení člena marockého parlamentu. Pokud by marocký poslanec tak říkajíc veřejně pohrdal panovníkem, může být vyšetřován ze spáchání vážného trestného činu.[9] Je ho tedy velice snadné použít vůči nepohodlné opozici.) Marocký panovník má dále pravomoc rozpustit obě komory parlamentu, a to i na základě své vlastní iniciativy. Nemusí tedy čekat na vyhlášení výjimečného stavu v zemi. Jako hlava ozbrojených sil má v kompetenci nejen ovlivňovat chod marockých ozbrojených složek, ale může také rozhodnout o vyhlášení války, a to zcela bez souhlasu parlamentu. Klíčovou pravomocí panovníka je dále možnost jmenovat premiéra na základě svého uvážení, nikoliv podle výsledků parlamentních voleb. Toto ustanovení bylo dlouho kritizováno opozičními stranami, neboť zaručovalo králi sestavení jemu poplatné vlády. Poslední závažnou pravomocí, která je zcela v rukách marockého krále, je právo předsedat ministerské radě, což zcela popírá faktickou funkci ministerského předsedy ve vládě.[10]

Vládní odpověď

Ihned po začátku demonstrací vydaly tehdejší vládní strany označované názvem Koutla[v] prohlášení, že marocká vláda je ochotná přistoupit na požadavky demonstrantů a prosadit zásadní ústavní reformy, které by zprůhlednily vnitřní politickou scénu marocké veřejnosti. K nepokojům se vyjádřil i stávající marocký král Mohamed VI. V obavě o stabilitu země raději zvolil smířlivější postoj k protestující veřejnosti.[11] Nepochybně byl již z případu tuniského prezidenta[vi] poučen o možných následcích v případě, že by urputně trval na zachování stávajících pořádků. Nemohl ani dovolit ozbrojeným složkám, aby radikálněji zasáhly proti demonstrujícím davům, neboť to by mohlo vyvolat krvavé pouliční boje, jež by s největší pravděpodobností byly podrobeny kritice zemí EU, k níž Maroko váže mnoho asociačních smluv a dohod. Maroko navíc získalo roku 2008 statut „přičleněného státu“, což znamená, že by se mělo řídit stejnými pravidly jako plně členské státy. Porušování lidských práv by mohlo být postihnuto Podvýborem pro lidská práva a good governance EU – Maroko, který byl ustanoven jako oficiální instituce v roce 2009.[12]  

Ani královy sliby ohledně zavedení dílčích reforem neuspokojily rozbouřené davy, které znovu vyšly do ulic ve větším měřítku uprostřed března. K požadavkům změny stávajícího absolutistického režimu se přidaly ještě otázky snížení vysokých cen potravin a služeb a celkového zlepšení životních podmínek ve státě.[13]

Ekonomický vývoj v průběhu Arabského jara

Právě ekonomická situace je pro většinu obyvatel velmi ožehavým tématem. Maroko je velmi kladně hodnoceno mezinárodními organizacemi působícími v oblasti ekonomiky jako například Mezinárodní měnový fond. Podle zprávy, kterou MMF vydal v průběhu července 2011 (tedy již v průběhu Arabského jara), si Maroko vede velmi příkladně. Růst jeho HDP je sice mírně zpomalen probíhající světovou ekonomickou krizí, navíc ještě umocněnou nepokoji ve státě, ale předpovědi do budoucna jsou více než slibné. Stejně tak v případě inflace, která se již dlouhodobě pohybuje okolo 1 %. Marocký státní rozpočet je na základě zprávy momentálně zatížen zvyšujícími se náklady na paliva a potraviny, a to v globálním měřítku. V nejbližší době nelze navíc očekávat žádné výrazné zlepšení zahraničního obchodu, neboť ten je ponejvíce napojen na země EU, která se sama potýká s hlubokou ekonomickou krizí. Co je MMF nejvíce kritizováno, je nedostatečná otevřenost pracovního trhu a malá podpora malých živnostníků. Achillovou patou marockého trhu práce je vysoká nezaměstnanost, a to především u mladých absolventů vysokých škol.[14] Především poslední zmíněné problémy se jasně odráží na seznamu požadavků demonstrujícího obyvatelstva.

Další vývoj ekonomické situace země by se dal již jen věštit z křišťálové koule. Předpokládá se, že vzhledem k celkové stabilitě země by neměl být nijak vážně ovlivněn příliv zahraničních investic. Maroko bylo vždy státem, který se choval otevřeně vůči cizím podnikatelským subjektům zajímajícím se o marocký trh. Je dokonce pravděpodobné, že větší transparentnost a také předvídatelnost politického chování ve státě by mohla přilákat nové zahraniční firmy. Možnost, že by se zde vyskytla podobná situace jako v případě Egypta, je v zásadě velmi mizivá.[vii] [15]  

Vyhlášení referenda

Příslib dílčích reforem nemohl uspokojit nespokojený dav. Al Jazeera v březnu oznámila, že král hodlá demonstrantům ustoupit, a to především tím způsobem, že nechá vypracovat novou ústavní listinu pro Maroko. Návrh ústavy má být poté podroben veřejnému referendu, které bude zcela závazné pro marockou vládu.[16]

Na 40 000 hlasovacích místností se nakonec otevřelo 1. července 2011. Z přibližně 13 milionů oprávněných voličů se dostavilo téměř 73 % z nich.[17] Maročané se vyjadřovali především k otázkám ohledně omezení pravomocí marocké hlavy státu, zvýšení role premiéra marocké vlády a zavedení nového oficiálního jazyka státu. Celkově se vyslovilo 98, 5 % občanů pro reformy, což byl jasný signál touhy po zásadní změně.[18]  

Rysy nového ústavního uspořádání státu

Razantní změnou prošla funkce hlavy státu. Král musí vždy jmenovat premiérem předsedu nejsilnější strany ve volbách, což jednoznačně směruje Maroko k větší demokratizaci státu. Umožňuje opozičním stranám, aby se aktivně podílely na utváření státní politiky. Král dále ztrácí právo předsedat ministerské radě, tato pravomoc také přechází na premiéra.[19] Dále podle článku 71 nové ústavy již není udělování amnestie v kompetenci krále, ale hlasuje se o ní v parlamentu.

Důležitou změnou je odnětí královy pravomoci vyhlásit válku nebo přerušit diplomatické styky s jakoukoliv zemí na základě vlastního uvážení. Tyto kroky budou muset být schváleny v parlamentu.[20]

Osoba krále ztrácí svůj status „svatá“, který byl zakotven v předešlé ústavě, ale je jí ponechán charakter nedotknutelnosti.

Ústavní změny se dotkly také marocké jurisdikce, která má být podle článku 107 nové ústavy nezávislá na legislativní a exekutivní moci.[21]

V oblasti lidských práv je tematizována otázka žen, kterým je přiděleno právo sociální a občanské rovnosti. Dále disponují všichni obyvatelé nově svobodou slova, myšlení a uměleckého vyjádření a tvorby.[22]  

Cesta k parlamentním volbám

Po schválení referenda a přijetí nové ústavy vydal marocký král Mohamed VI. prohlášení, že je třeba uspořádat co nejdříve nové parlamentní volby. Již v srpnu oznámila tisková agentura MAP, že termín voleb byl stanoven na 11. listopad 2011. Toto datum bylo později posunuto, a to na 25. listopad 2011. Oficiálním důvodem byla přílišná blízkost původně daného termínu s církevním svátkem Aïl al Adha (svátek obětování).[23] Měsíc před parlamentními volbami vybídlo islámské hnutí Justice et bienfaisance všechny Maročany k jejich bojkotu. Volby jsou údajně pouhou iluzí, jež má pomoci králi udržet masy lidí v relativním klidu. Hnutí zároveň oslovilo obyvatele, aby se hromadně připojili k revolučnímu Hnutí 20. února, které se široce angažuje v sociální pomoci v problematických městských aglomeracích.[24] K protestům proti volbám se připojili následně mladí nezaměstnaní absolventi vysokých škol, hledající uplatnění především ve veřejné sféře. Den před volbami, 24. listopadu 2011, se shromáždili před sídlem marockého parlamentu, kde se dožadovali zaměstnání a zrušení voleb. „Zaměstnání je povinnost, ne pravomoc, “ zaznívalo z davu. Demonstranti byli navíc podpořeni třemi levicovými politickými stranami[viii], které taktéž vyzvaly obyvatele země k neúčasti v parlamentních volbách.[25]  

Volební systém[26]

Marocká dolní komora má v současnosti 395 míst, která jsou obsazována pomocí poměrného volebního systému s uzavřenými kandidátními listinami. Členové dolní komory jsou voleni na základě dvou druhů seznamů – seznamů kandidátských stran a seznamu celostátního.

Prostřednictvím seznamů, které si sestavují samy politické strany, je voleno nyní 305 členů komory, a to v celkem 92 volebních obvodech. Zbylých 90 míst je obsazováno podle celostátního seznamu. 60 míst je vyhrazeno pro ženské zastoupení a 30 míst je určeno pro kandidáty, kteří ještě nedosáhli 40 let věku.

Aktivní volební právo mají všichni občané bez rozdílu pohlaví od věku 18 let. 

Výsledky voleb

V parlamentních volbách hlasovalo celkem 45 % obyvatel, což byl znatelný nárůst od posledních voleb v roce 2007, které byly ještě v souladu se starou marockou ústavou. Tehdy dosáhla volební účast přibližně 37 %. Vyšší míra zodpovědnosti, kterou si Maročané uvědomovali, a také víra v možnost ovlivnit domácí politickou scénu jsou podle analytiků hlavními důvody zvýšení volební účasti.

Parlamentních voleb se zúčastnilo celkem 30 politických stran. Největšími favority však už od začátku byla Parti Justice et Développement (PJD), svazek Coalition pour la démocratie[ix] ministra financí Salaheddina Mezouara[27] a svazek Koutla. Vítěznou stranou se stala Parti Justice et Développement (PJD) Abdelihaha Benkirana.[28] Strana získala 107 křesel z 395 možných a měla poprvé stanout v čele marocké vlády. Na druhém místě skončila vládní strana Istiqlal s 60 křesly a třetí místo obsadila Rassemblement National des Indépendants (RNI) se ziskem 52 křesel. Další vládní strana Union Socialiste des Forces Populaires (USFP) byla na 5. místě s 39 křesly a Parti du Progrès et du Socialisme (PPS) stačilo jejích 18 křesel až na celkově 8. místo.[29]

Ihned po oznámení výsledků voleb zavládlo ve světě mírné zděšení. Vítězná PJD je totiž islamistickou politickou stranu, i když je zde nutné říct, že značně umírněnou a pokrokovou. Vítězství PJD okomentoval i šéf francouzské diplomacie Alain Juppé: „Ač jde o stranu islamistickou, její členové vyznávají lidské svobody, rovnost mezi pohlavími a právní stát. Ne každá politická strana, která je spojená s islámským náboženstvím, musí být fundamentálně špatná. Je třeba s nimi počítat.“[30]

Po jednáních s marockým králem Mohamedem VI. přijal předseda vítězné strany PJD Benkiran premiérské křeslo a začaly diskuze o vytvoření nové vládní koalice. Přijatelnými koaličními partnery se již od počátku zdála být stávající vládnoucí strana Istiqlal s 60 křesly či Union socialiste des forces populaire (USFP) se ziskem 39 křesel.[31] Benkiran později skutečně projevil zájem jednat s Koutlou o sestavení nové vlády. Ukazuje se však, že Koutla jako celek není jednotná v otázce, zda se podílet na vládě v čele s islamistickým premiérem. PJD by se tak mohla ocitnout v situaci, kdy nebude schopná nalézt vhodného koaličního partnera.

Podobný problém by mohl nastat i v případě Egypta, kde vyhráli první kolo parlamentních voleb taktéž umírnění islamisté pod názvem Muslimské bratrstvo kandidující za Stranu svobody a spravedlnosti, která vůbec neodpovídá zájmům a idejím stran, jež byly u moci za bývalého prezidenta Mubaraka.[32] Marocká PJD stejně jako egyptské Muslimské bratrstvo doposavad zaujímaly pouze místo opozičních politických stran bez jakýchkoliv možností podílet se na vládě ve své zemi. Post hlavní vládnoucí strany na ně tedy možná zpočátku přinese velký tlak ze strany veřejnosti.

Maroko si sice v období revolučního Arabského jara dokázalo uchovat stávající kontinuitu státní moci, nicméně přijetí nové ústavní listiny, která obsahuje mnohem více demokratických prvků, ho alespoň teoreticky posouvá blíže k ideálu státu dodržujícímu základní lidská a politická práva. Marocká konstituční monarchie již od letošního roku možná začne fungovat i  prakticky, ne jen na papíře.  

Seznam použitých zdrojů

Odpovědná redaktorka: Bc. Petra Slavíková

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://www.aljazeera.com/news/africa/2011/03/201139204839521962.html


[1]http://english.ahram.org.eg/NewsContent/3/12/5777/Business/Economy/Egypts-Mahalla-workers-strike, -
  bring-demands-to-th.aspx

[2] http://www.una-gp.org/Newsletters/UNAGP_Newsletter_2011_11.pdf

[3] http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-12518116

[4]  http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2006&country=7021

[5] http://graphics.eiu.com/PDF/Democracy_Index_2010_web.pdf

[6] http://www.unicef.org/infobycountry/morocco_statistics.html

[7]http://www.transparency.cz/doc/publikace/indexy/cpi_2010/CPI2010_tabulka_CZ.pdf

[8] http://www.al-bab.com/maroc/gov/con96.htm

[9] http://www.al-bab.com/maroc/gov/con96.htm

[10]  http://www.al-bab.com/maroc/gov/con96.htm

[11]  http://www.lefigaro.fr/flash-actu/2011/02/24/97001-20110224FILWWW00450-marocreformes-un-agenda -
  reclame.php

[12]  http://www.businessinfo.cz/cz/sti/maroko-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000685/

[13]  http://www.yacout.info/Around-35000-protested-on-Sunday-in-different-Moroccan-cities -
  authorities_a2734.html

[14]  http://www.imf.org/external/np/ms/2011/071911.htm ; http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/COUNTRIES/MENAEXT/MOROCCOEXTN/0, , menuPK:294549~pagePK:141132~piPK:141107~theSitePK :
  294540, 00.html

[15]  http://www.yourmiddleeast.com/news/arab-spring-sparks-sharp-fall-in-foreign-investment_1945

[16] http://www.aljazeera.com/news/africa/2011/03/201139204839521962.html

[17]  http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13976480 ; http://www.dw-world.de/dw/article/
  0, , 15203921, 00.html

[18]  http://www.lefigaro.fr/flash-actu/2011/07/30/97001-20110730FILWWW00304-maroc-le-roi-pour-un -
  nouveau-parlement.php

[19]  http://derstandard.at/1308186346003/Koenig-will-Teil-seiner-Macht-abgeben

[20]  http://derstandard.at/1308186346003/Koenig-will-Teil-seiner-Macht-abgeben

[21] http://www.moroccoboard.com/news/5333-text-of-new-constitution-draft-in-french

[22] http://www.telquel-online.com/479/couverture_479.shtml

[23] http://www.aljazeera.com/news/africa/2011/08/201181541738753674.html

[24]  http://www.lefigaro.fr/flash-actu/2011/10/11/97001-20111011FILWWW00566-maroc-appel -   au-boycott-des-elections.php

[25]  http://www.lemonde.fr/afrique/article/2011/11/24/maroc-les-diplomes-chomeurs-manifestent-a-la -
  veille-des-elections_1609050_3212.html

[26]  http://www.google.com/hostednews/afp/article/ALeqM5hE-FKFhq2xSW041cOc1M_UCROLTg?docId = CNG.3195cbd80a97dd93afba44f43f750f6f.21; http://www.medea.be/en/countries/morocco/morocco-  ;
  electoral-system/

[27]   ;http://magharebia.com/cocoon/awi/xhtml1/fr/features/awi/features/2011/10/10/feature-03  

[28]  http://www.leparisien.fr/flash-actualite-monde/legislatives-au-maroc-les-islamistes-moderes-tablent-sur -
  un-succes-25-11-2011-1738617.php, 4. 12. 2011).

[29]  http://biladi.ma/1118176-resultats-elections-maroc-2011-un-siege-sur-quatre-au-parlement-est-pour-le
   pjd.html

[30]  http://www.lefigaro.fr/flash-actu/2011/11/28/97001-20111128FILWWW00393-maroc-juppe-juge-le-pjd -
  modere.php

[31]  http://www.leparisien.fr/international/maroc-le-leader-islamiste-modere-benkirane-nomme-premier
   ministre-27-11-2011-1741052.php, 4. 12. 2011).

[32]  http://www.guardian.co.uk/world/2011/nov/30/egypt-election-results-muslim-brotherhood  


[i] Žebříček agentury Freedom House má stupnici o 7 bodech, přičemž 1 označuje země, kde jsou lidská a  
  politická práva absolutně dodržována, a 7 je pro státy bez lidských a politických práv.

[ii] Hodnocení se pohybovalo od 0, 00 bodů do 10, 00 bodů, přičemž 10, 00 označuje nejdemokratičtější země.

[iii] Výsledkem je procento gramotných obyvatel starších než 15 let, kteří umí číst a psát.

[iv] CPI sleduje vnímání korupce v jednotlivých zemích. Hodnocení je na stupnici 0-10, kde 10 označuje zemi  
  s nejmenší vnímanou mírou korupce.

[v] V arabštině znamená tento výraz „koalice“. Fakticky jde o spojení konzervativní strany Istiqlal, socialistické  
  strany USFP (Union Socialiste des Forces Populaires) a komunistické strany PPS (Parti du Progrès et du Socialisme).

[vi] Tuniský prezident Zine El Abidine Ben Ali kvůli tlakům veřejnosti oficiálně rezignoval 14. ledna 2011 po celých
  23 letech v nejvyšším státním úřadu.

[vii] Egypt ztratil za 6 měsíců protivládních protestů zahraniční investice ve výši 65 milionů dolarů. Odhaduje se, že
  oproti loňskému roku, kdy zahraniční investice dosáhly hodnoty 6, 4 miliard dolarů, klesne jejich hodnota na
  500 milionů dolarů.

[viii] Jednalo se o krajně levicové Parti Socialiste Unifiée (PSU), Nahj Ad-Dimuqrati a komunistickou stranu Talia.

[ix] Coalition pour la démocratie je koalicí celkem 8 politických stran - Rassemblement National des Indépendants   (RNI), Mouvement populaire, Union constitutionelle, Parti Authenticité et Modernité (PAM), Parti Travailliste,
  Parti de la Renaissance et de la Vertu
(PRV), Parti Socialiste (PS) a Les verts de gauche.                                

Jak citovat tento text?

Klímová, Nikola. Maroko: nastupující demokracie, či pouhá iluze? [online]. E-polis.cz, 12. prosinec 2011. [cit. 2017-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/maroko-nastupujici-demokracie-ci-pouha-iluze.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Nikola Klímová

Autor:

Šéfredaktorka zabývající se především oblastí mezinárodních vztahů, zahraniční politiky a mezinárodního práva. V e-Polis začínala v rubrice Ze zahraničního dění.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(