Krečmer: Václav Klofáč a jeho národní socialismus

 19. duben 2010  Vít Procházka   komentáře

Před desíti lety vydalo nakladatelství Adonai pod názvem Václav Klofáč a jeho národní socialismus knihu Josefa Krečmera, jež nezaujala početnější okruh čtenářů. Škoda, neboť se jedná o publikaci, která navzdory sporadickým věcným chybám a místy se objevující subjektivitě autora umožňuje na příkladu kariéry jednoho z vůdců české politiky přelomu 19. a 20. století pochopit souvislosti, za nichž vznikala naše moderní státnost a bez jejichž porozumění zůstane nyní probíhající rekapitulace „20 let svobody“ neúplná.

Krečmer: Václav Klofáč a jeho národní socialismusKrečmer: Václav Klofáč a jeho národní socialismus

Úvod

Před desíti lety vydalo nakladatelství Adonai pod názvem Václav Klofáč a jeho národní socialismus knihu Josefa Krečmera, jež nezaujala početnější okruh čtenářů. Škoda, neboť se jedná o publikaci, která navzdory sporadickým věcným chybám a místy se objevující subjektivitě autora umožňuje na příkladu kariéry jednoho z vůdců české politiky přelomu 19. a 20. století pochopit souvislosti, za nichž vznikala naše moderní státnost a bez jejichž porozumění zůstane nyní probíhající rekapitulace „20 let svobody“ neúplná.

Kniha je členěna do tří kapitol: „Václav Jaroslav Klofáč“, „V zajetí účelové politiky“ a „Jeho konec dílo nekorunoval“. Vzhledem k tomu, že uvedené členění pokrývá příliš široké tématické okruhy, zvolil jsem pro potřeby recenze rozdělení textu na sedm menších, zato konzistentních, oddílů.

  Škola nacionalismu

Václav Jaroslav Klofáč se narodil 21. 9. 1868 v Německém Brodě do rodiny krejčovského dělníka. Krečmer u té příležitosti poukazuje na fakt podle něho klíčový pro nezaujatou interpretaci Klofáčova názorového vývoje. Tím je přijetí tzv. prosincové ústavy 21. 12. 1867, která v autorově pojetí upevnila centralismus, ignorovala české státní právo a dokonce zahájila nové kolo útlaku české národnosti. V reakci na dané příkoří političtí reprezentanti národa Husa, Žižky a Havlíčka (spojitý odkaz na tyto tradiční ikony historické paměti se v textu vyskytuje vícekrát) obrátili své veřejné aktivity a občanské cítění jasně proti Rakousku, čímž má být dostatečně obhájena pozdější Klofáčova nesmlouvavost vůči podunajské monarchii.

Zde se ovšem čtenář setkává s jednostranným, a tudíž zavádějícím pohledem. Tzv. prosincová ústava (přesněji zákony č. 141-146 Říšského zákoníku) kodifikovala elementární práva (např. svobodu projevu, shromažďování, spolčování atd.), akcentovala nezávislost justice a v neposledku stabilizovala parlamentarismus, díky čemuž získal veřejný život (včetně politického) v Předlitavsku vítanou zákonnou oporu pro velkolepý rozmach.

Nelibost českých politiků podnítil rakousko-uherský dualismus, který byl uskutečněn již v únoru 1867. Nezávisle na nastalém pohoršení však majoritní část domácích elit respektovala rámec habsburské říše a v úvahách o možném prosazení státoprávních nároků jej přesahovala zřídka. Razantní změnu vizí vnesla teprve první světová válka, resp. její konečná fáze.

Kde jinde poté hledat kořeny Klofáčova protirakouského radikalismu, jímž se vymykal českému standardu? K tomu poskytuje dostačující odpověď analýza politikových studentských let. Středoškolského vzdělání dosáhl Václav Klofáč na gymnáziu v rodném Německém Brodě čili na téže škole, k jejímž slavným absolventům náležel Karel Havlíček Borovský. Havlíčkovská legenda prostupovala každodenním kontaktem vyučujících se studenty. Dělo se tak revoluční stylizací Havlíčkovy persony, kterou kantoři (ředitele nevyjímaje) představovali v jednom šiku s bouřliváky z Repealu a nejlépe „ozdobenou“ trnovou korunou. Do nevědomí zapadlo, že Havlíček ze zásady velebil pracnou cestu reforem před revolučním mámením a na stoupence spolku Repeal (Emanuela Arnolda, Josefa Václava Friče a další) hleděl kvůli jejich antisystémovým tendencím (např. požadavek zrušení policie) podezřívavě.

Kult Karla Havlíčka coby neústupného bojovníka proti nadvládě cizorodých sil mladého Klofáče ideově předurčil k vypjatému nacionalismu. V kombinaci s přirozeným zájmem o sociální situaci dělnického segmentu společnosti (Klofáč vyrůstal v dělnické rodině) si vytvořil hodnotové zázemí, na němž později mohl ustavit samostatný národně socialistický proud české politiky.

 Studentský funkcionář

Po gymnaziálních studiích Klofáč zamířil do Prahy, kde se na Karlo-Ferdinandově univerzitě zapsal mezi posluchače medicíny. Nicméně ta příliš nekorespondovala s jeho politickými a vinou Havlíčkova vzoru též novinářskými ambicemi, které Klofáče donutily přestoupit na filozofii. Poprvé zaujal protivládním vystoupením na shromáždění studentů v roce 1888, které mu zajistilo pozici jednatele v Akademickém čtenářském spolku, tehdy privilegované organizaci, jejíž funkcionáři platili za neformální mluvčí pražského vysokoškolského studentstva. Jeho popularita rapidně vzrostla nedlouho poté, když se na nadcházející akci vyznal z nelibosti vůči povinné znalosti německého jazyka pro složení důstojnických zkoušek v rakouské armádě. Kritika německé nadřazenosti se stala nosným pilířem Klofáčových myšlenkových konstrukcí, s nímž otřásl až zážitek Mnichova 1938 a morální zoufalství Druhé republiky. Současně studentský tribun doplnil redakci Časopisu českého studentstva, na jehož stránky pravidelně přispíval, čímž svou výlučnost uvnitř akademické obce jen podtrhl.

Z existujících politických subjektů oslovujících voliče v českých zemích Klofáčovi konvenovali mladočeši (Národní strana svobodomyslná). Důvod vězí v kolektivu Akademického čtenářského spolku a Časopisu českého studentstva, v němž příznivci mladočeské politiky dominovali do té míry, že ve volbách do zemského sněmu roku 1889 organizačně asistovali při realizaci kampaně mladočechů. Totéž se opakovalo o dva roky později ve volbách do říšské rady.

Své sehrála zajisté vzpomínka z pohřbu Havlíčkovy matky, na kterém František Ladislav Rieger, prominentní osobnost staročeského tábora (Národní strany), vyzdvihl umírněnost Havlíčkovy osobnosti. S romantickými představami plamenného agitátora se zřetelněji minout nemohl.

Netrvalo dlouho a řečnickým talentem obdařeného studenta filozofie si všiml mladočeský předák Julius Grégr, který jej ihned zaměstnal ve stranických Národních listech. Dohodnutá mzda 130 zlatých měsíčně byla vykoupena nedokončením univerzitního studia, na něž nezbýval při dennodenní novinářské činnosti prostor.

Grégr dle některých náznaků o Klofáčovi uvažoval v intencích možného nástupnictví po vlastním odchodu z čela stranické hierarchie. Krečmer pro tuto hypotézu podává důkaz týkající se zvláštní finanční podpory, jíž se Klofáčovi od Julia Grégra dostávalo zcela mimo pracovní úvazek.

K posledním událostem studentského spolkového života s jasným Klofáčovým rukopisem se řadí sjezd slovanských studentů konající se v květnu 1891 v Praze. Na sjezdu česká sekce vedená duem Václav Klofáč - Antonín Hajn předložila rezoluci klíčovou pro definici záměrů pokrokového hnutí a rané programové dokumenty národních socialistů. Rezoluce zpochybnila legitimitu Rakouska, neboť, viděno českou sekcí sjezdu, ignorovalo historická práva svých zemí. Jmenovitě horovala za autonomii české části říše, kterou musel obnášet nevyhnutelný proces federalizace. Dále spílala militarismu, v němž větřila zdroj morálního kolapsu střední Evropy. Žádala odluku církve od státu a rovné šance ženám. Rezoluce věnovala zásadní pozornost sociální oblasti, kde volala po snížení pracovní doby či účasti odborových svazů na řízení podniků.

 Třída a národ

Politickým dílem, jež zanechalo na Klofáčově přesvědčení rozhodující formativní účinek, byly Dějiny sociálního hnutí XIX. století z pera Boleslawa Limanowského. Limanowski Klofáče přivedl k myšlence třídního boje neodporujícího emancipaci národů. Jenže Limanowski zároveň projevil skepsi, když nastínil riziko zneužití třídního boje a rakouskou sociální demokracii obvinil z potírání neněmeckých národnostních skupin pomocí centralismu a nadsazování měřítka třídní příslušnosti. Tady pramení Klofáčova ostražitost, někdy střídaná nevraživostí, v budoucí komunikaci se sociálními demokraty. Spolu s tím dozrávala jeho vůle zasadit se o vznik ryze české levicové alternativy, která se samozřejmostí skloubí národní otázku se sociální.

Vhodnou záminku pro rázný krok nabídlo až protistátoprávní prohlášení sociálně demokratických poslanců na říšské radě 30. března 1897, kterým se vymezili vůči tradičnímu státoprávnímu ohražení českých zákonodárců. Mnohaletý boj v zájmu všeobecného uznání kontinuity zemí Koruny české poslanec Josef Steiner připodobnil ke lpění na vyčpělých privilegiích. Vzniklé znechucení u vlastenecky orientovaných kruhů proletariátu Klofáč mistrně přetavil v podporu nové strany, jež pod názvem Česká strana národně sociální byla definitivně konstituována velikonočním sjezdem ve dnech 9. až 11. dubna rok poté. Akceptovaným programem kopírovala památnou rezoluci studentsko-slovanského mítinku.

Zakladatelská generace členů „národních dělníků“, jak se prozaicky Klofáčově suitě přezdívalo, si určila za priority všeobecné volební právo a právo na sebeurčení. To mělo znamenat vznik českého státu demokratického charakteru se zahrnutím legálních mechanismů proti diskriminaci menšin. Mezi programové body sjezdoví účastnící zařadili uznání institutu soukromého vlastnictví. Naopak dogma třídního konfliktu delegáti nevyslyšeli, čímž stvrdili příslušnost strany k nemarxistické levici. Prvním předsedou byl zvolen rukavičkář František Kváča. Klofáč organizaci nejdříve ovlivňoval z ústraní.

 Nenávist jako marketing

Závěry z velikonočního sjezdu se blížily dnešnímu mainstreamu liberálně demokratických režimů. Avšak Krečmer na rozboru politické praxe národních socialistů ze začátků jejich svébytnosti ukazuje rozpor mezi zásadami sjezdu a výslednou prezentací. Diskriminaci menšin nejen že nezamítali, ale vůči dvěma nepominutelným minoritním skupinám tuzemské společnosti neváhali vést nesmlouvavou kampaň, při níž klesli i k páchání fyzického násilí.

Pozornost potenciálního elektorátu poutaly bitky se zástupci německého obyvatelstva. Demonstrace nonkonformity vznikající strany se projevila v odezvách na ztroskotání jazykových nařízení premiéra Badeniho, která německá veřejnost oslavila s živelnou radostí, jež v Žatci způsobila devastaci sokolovny. Čeští nacionálové se ale nedali zahanbit a s touhou po odplatě drancovali instituce německých vlastníků (obchody, redakce, kavárny). Z rozpoutání pouličního chaosu byli podezříváni Klofáčovi „národní dělníci“. Jejich zatím neoficiální vůdce účast spolustraníků na nepokojích hrdě přiznával.

Speciální prostor Krečmer věnuje problematice antisemitismu, který vedle germanofobie vyplňoval temné kontury identity národních socialistů. V Českých dělnických listech z prosince 1897 se objevil Klofáčem podepsaný článek, podle jehož původce „antisemitismus je nezbytný z důvodů sociálních“, což stupňuje názorem, že „organizovaný kapitál je dnes organizované židovstvo“. Není tedy náhodou, že národně sociální, potažmo socialistické hnutí zosobňovalo důležité krystalizační centrum a předzvěst českého fašismu. Ostatně protižidovskou nenávist opěvovala také v ideologickém smyslu analogicky zakotvená NSDAP.

 Parlamentní strana

Národním socialistům se podařilo etablovat zvolením do říšské rady roku 1901. Poslanecký mandát neunikl ani Klofáčovi, teď regulérnímu předsedovi strany. Před ostatními zákonodárci se uvedl řečí, kterou překročil mez danou tradiční koncepcí historického státního práva. Vyslovil se ve prospěch suverénního českého státu v dimenzi vnitřních i vnějších záležitostí. Ačkoli nehovořil explicitně o zpřetrhání veškerých institucionálních vazeb s c. k. mocnářstvím, sentenci typu prohlašujeme, že neuznáváme zákonodárnou a ústavní moc tohoto sboru nad státoprávní osobností zemí Koruny české jinak rozumět nelze. Členská základna národních socialistů svého předsedu v útocích na územní integritu monarchie ještě předčila. Jako ilustrace poslouží výrok Fráni Zemínové prorokující Českou republiku (mimochodem skvělý důkaz limitů čechoslovakismu). Ke škodě čtenářů i věrohodnosti tvrzení nutno dodat, že její přesnou citaci Krečmer z metodologického hlediska nešťastně opomněl uvést. Česká strana národně sociální uhájila zastoupení na říšské radě v obou následujících volbách (1907, 1911). Zbylé formace s ní musely kalkulovat. Klofáč se v předvečer války zařadil mezi špičky domácí politiky.

 Nesjednotitel

První světovou válku strávil Václav Klofáč převážně ve vězení, kam byl poslán v září 1914 se stigmatem profesionálního velezrádce. Propuštění se dočkal v červenci 1917 amnestií císaře Karla I. Kdo by očekával, že léta v cele Klofáčův odpor k Rakousku zmírní, dopustil by se vážné mýlky. Po znovunabytí svobody se ujal úlohy politického koordinátora s cílem vzniku jednotné strany, která by soustředila síly na vznik samostatného státu. Nestalo se. I proto, že v názvu diskutovaného subjektu Klofáč deklaroval socialismus.

Když se Kramářově ekipě podařilo koncentrovat měšťanskou pravici do České státoprávní demokracie (po vyhlášení Československa přejmenované na Československou národní demokracii), vydal se Klofáč vstříc podobnému účelu na levici. Jeho Česká (později Československá) strana socialistická ovšem spojila pouze předválečné „národní dělníky“ s drobnými platformami. Sociální demokraté na možnost inkorporace nepřistoupili. Přesvědčenému obhájci syntézy rovnostářství a nacionální emancipace se tím pádem rozplynula vidina pod osobní hegemonií stmeleného levicového bloku.

 Deziluze samostatnosti

Byť četné rozhovory o poválečných pořádcích skončily nezdarem, období těsně po vyhlášení republiky ztělesňovalo vrchol Klofáčovy politické kariéry. Ověnčen funkcemi místopředsedy Národního výbory československého a ministra národní obrany (jak ironické u zásadového antimilitaristy) nesl za soudobý vývoj nezanedbatelný díl odpovědnosti. Jím řízený rezort se však brzy proměnil v objekt kritiky Branného výboru Revolučního národního shromáždění za nedostatky armády, které komplikovaly obranu Slovenska před postupujícími jednotkami Bély Kuna. Hořké vládní zkušenosti měly za následek, že se Klofáč do exekutivy nikdy nevrátil.

Krečmer v hodnocení Klofáčova přístupu po roce 1920, kdy přestal být ministrem národní obrany, naznačuje rezignaci na vysokou politiku. Co ji mohlo způsobit? Primárně zjištění o pokračujících starých „rakouských“ obtížích (sociálních, národnostních) v jiném tvaru. Sekundárně marginalizace ve vlastní straně. Mocensky posiloval tým seskupený kolem Jiřího Stříbrného. O to spíše, že Stříbrný zastupoval Československou stranu socialistickou v Pětce a cenil si jej prezident Masaryk. Předsednické křeslo partaje ve finále odolalo náporu smělého muže 28. října kombinací bizarních okolností - ztratil prezidentovu důvěru, když se bez skrupulí s železnou dávkou nesmlouvavé kritiky opřel do líčení protirakouského odboje v Masarykově knize Světová revoluce (Krečmer faktograficky chybuje, neboť Masarykovi na místo toho připisuje autorství díla Stát a revoluce, jejž však napsal Lenin) a na povrch vyplouval klientelistický skandál z éry jeho úřadování na ministerstvu železnic. Pohár osudu Stříbrného přetekl v okamžiku, kdy o něm Klofáč rozšířil účelově zkonstruované podezření z onemocnění syfilidou. Na brněnském sjezdu roku 1926, kde krom toho socialisté změnili název strany na Československou stranu národně socialistickou, byl Stříbrný zbaven členského statusu.

Bez solidní vnitrostranické oponentury Klofáč utěšeně vegetoval, požívaje výhod místopředsedy senátu. Krečmerem dříve diagnostikovaná rezignace se konsolidovala. Jeho závěrečný veřejný akt dokonal pád renomé někdejšího odvážného vizionáře. Deset dní před obsazením Čech a Moravy nacistickým Německem vytiskl deník České slovo Klofáčovu glosu, v níž se dotyčný vyznal z neskonalého obdivu k Adolfu Hitlerovi a implicitně jej charakterizoval jakožto svého pokračovatele. Václav Jaroslav Klofáč zemřel 10. července 1942 v rodinné rezidenci v obci Dobříkov.

 Závěr

Josef Krečmer Klofáčovou biografií mapuje peripetie nezaměnitelného aktéra českého politického dění na pozadí dramatických zvratů druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století, které zplodily Československou republiku, jejíž poslání – odstranit křivdy, ať už domnělé či reálné, přičítané minulému, tj. monarchistickému, režimu – nepřekonalo hranici verbálních cvičení.  Za hlavní devízu Krečmerovy knihy lze považovat čtivost a autenticitu, jež evokují citace Klofáčových projevů a postřehy pamětníků. Kvalitu díla narušuje chabě vysvětlená pozice národních socialistů ve stranickém systému Předlitavska a zejména První republiky reflektující proměny vnitrostranických struktur na podkladě přesných výsledků voleb.

 Odpovědný redaktor: Bc. Jiří Mertl

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://www.army.cz/images/id_5001_6000/5306/obrazy/Klofac.jpg

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. Krečmer: Václav Klofáč a jeho národní socialismus [online]. E-polis.cz, 19. duben 2010. [cit. 2017-08-16]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/krecmer-vaclav-klofac-a-jeho-narodni-socialismus.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.1 hvězdiček / Hodnoceno: 10x


Přidat komentář

Vložit komentář

Lukáš Rázl

sobota, 1. květen 2010
04:45

Splést si Světovou revoluci od Masaryka a Stát a revoluce od Lenina? Toť chyba chyb a fór fórů, který brání vzít knihu do ruky!

Na druhou stranu, v této dobře napsané recenzi postrádám větší důraz na Klofáčovu inspiraci z průběhu (a z českých instrumentů) česko-rakouského vyrovnání přelomu 60. a 70. let (nacionální mobilizace mas a tak vzácný široký občanský nepokoj v moderní české historii - tábory, organizovaná, masově ostentativní ignorace „Procházky“ při návštěvě Prahy atd.). Přičemž právě zde (a nikoliv v ústavách či v obstrukcích), resp, v jeho nenaplněném potenciálu práce s „lidem“ a nutnosti následovat Maďary v konfrontační politice s Vídní – chceme-li něco dosáhnout - je možno spatřovat onen nacionální (a nemarxistický) revoluční prvek v akci, na který se pokusili navázat mladočeši. A který byl později tak typický pro NARSOC. Ona připravenost jít ve věci národa až na samou hranici konfliktu, coby nástroji k dosažení radikálních cílů. A zároveň konflikt jako konstrukční prvek národa samého. (Přičemž neschopnost NARSOC tuto hranici i překročit, mohlo možná být to, co právě Klofář na NSDAP obdivoval.)

Pro zglajchšaltování Klofáče za 1. Republiky by bylo asi též vhodné připomenout, že aféru Stříbrný vymyslel a rozjel Hrad. A Klofáč byl v trapném kusu jen hercem, jehož úlohou bylo paralyzovat vlastní stoupající konformitou antidemokratický potenciál Narsoc pod Stříbrným. Tedy nikoliv jen vnitrostranická půtka a podlý Klofáč – ale typická metoda „špinavé“ hradní politiky a její mediální "kliky" – ve jménu dobra - v akci. Ale třeba se mýlím nebo to v té knížce je a já se to jen kvůli té chybě s Leninem nikdy nedovím…

Ještě jedou, dobře napsané. Jen debatuji...


Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(