Korporatismus ve Švýcarsku

 9. duben 2010  Bc. Jan Ptáčník   komentáře

Korporatismus je pojmem, který lze v asociaci se Švýcarskem chápat v zásadě jako mechanismus udržující sociální smír, aniž by se jej dosahovalo direktivně vítězstvím v konfliktu mezi politickou levicí a pravicí. Klaus Armingeon vidí z funkcionálního hlediska dva zásadní limity korporatismu – globalizaci a modernizaci společnosti. (Armingeon, 1997: 164)

Korporatismus ve ŠvýcarskuKorporatismus ve Švýcarsku

Úvod

            Korporatismus je pojmem, který lze v asociaci se Švýcarskem chápat v zásadě jako mechanismus udržující sociální smír, aniž by se jej dosahovalo direktivně vítězstvím v konfliktu mezi politickou levicí a pravicí. Klaus Armingeon vidí z funkcionálního hlediska dva zásadní limity korporatismu – globalizaci a modernizaci společnosti. (Armingeon, 1997: 164) Globalizace omezuje vliv státu na efektivní řízení vlastní ekonomiky a modernizace společnosti s sebou nese snížení angažovanosti občanů ve veřejném životě v podobě úbytku členství v politických stranách a zájmových organizacích. Síla kapitálu v 90. letech začala převyšovat sílu práce, což vedlo k výraznějšímu individualizování občanů. Stále však existují případy, kdy se i přes zmíněné vlivy udržuje určitá sociální stabilita založená na korporatismu či konsociační demokracii. Značnou roli v tom hraje udržování funkčních institucí, z nichž klasickým příkladem může být švýcarské referendum. Ve Švýcarsku je korporatismus silný nejen díky působení vhodných institucí a příhodných vlivů, ale také díky absenci některých limitujících faktorů, které se projevily v ostatních evropských státech.

1. Typologické zařazení švýcarského korporatismu

            Armingeon rozumí korporatismem sdílení politických záležitostí se zájmovými skupinami, které na oplátku vykonávají funkci kvazi-veřejných orgánů. Ve Švýcarsku je korporatismus označován jako sociální partnerství. (Armingeon, 1997: 164) Dále Armingeon rozlišuje dvě základní podoby evropského korporatismu, a to středo-kontinentální (švýcarský, rakouský, nizozemský, belgický) a skandinávský (především švédský). Pro středo-kontinentální korporatismus je charakteristická existence oficiální instituce, která zajišťuje promítnutí vůle zájmových organizací do legislativního procesu (ve Švýcarsku se nazývá Vernehmlassung). Původ této instituce je třeba hledat v centralizačních snahách Švýcarska v 19. století, instituce měla za úkol především dodávat centrální vládě potřebná data o stavu v jednotlivých složkách federace. Tradice kooperativně založené práce je zakotvena i ústavně, federace se zavázala poskytnout výhody těm ekonomickým organizacím, které budou fungovat na bázi vzájemné výpomoci zaměstnanců a zaměstnavatelů. Dalším charakteristickým znakem středo-kontinentálních korporativních zemí je nekonfliktní chování politických elit, což je velmi znatelné především v Nizozemí a ve Švýcarsku. Nekonfliktnost elit má následně paradigmatický význam pro celou společnost. (Armingeon, 1997: 166 – 169)

            Podle Katzensteinovy typologie[1] Švýcarsko jednoznačně patří mezi tzv. liberální korporatismy, tedy systémy, kde je obchod orientován mezinárodně, odbory jsou slabé a státní zásahy do ekonomiky nejsou výrazné. Armingeon ale podotýká, že liberalismus rozhodně nevysvětluje klíčovou systémovou stabilitu. Švýcarsko si udrželo v poválečné době až obdivuhodnou ekonomickou stabilitu, nemuselo tedy čelit mnoha výzvám, jako některé další liberálně korporativní evropské země. (Armingeon, 1997: 170 – 171; Katzenstein, 1984: 135) Švýcarský systém také popírá neomarxistickou interpretaci fungování korporatismu, totiž že jde o slepou uličku v třídním boji, kde dělnická třída je sice schopna zasahovat do přerozdělování kapitálu, ale nedokáže získat kontrolu nad jeho akumulováním, což vede v konečném důsledku jen ke stabilizaci kapitalistického systému. Ve Švýcarsku totiž korporativní systém stabilizuje celou společnost a politiku welfare přenáší přímo do společenských procesů, čímž snižuje rizikovost volného obchodu, neboť lépe absorbuje případné ekonomické výkyvy. (Katzenstein, 1984: 153 – 154)

2. Fungování švýcarského korporatismu v praxi

2.1. Klíčové mechanismy korporativního systému ve Švýcarsku

            Švýcarský korporatismus spočívá hlavně na silných vazbách sociálních skupin a organizací přímo na politické strany. Zemědělské organizace tradičně spolupracují s buržoazními stranami, katolické regiony mají vazby s křesťanskodemokratickou stranou, zaměstnavatelské svazy a frankofonní protestanti podporují liberální stranu a německy mluvící protestanti mají blízko k lidové straně. Nejsilnější korporativní vazby však má tradičně sociálnědemokratická strana s odborovými svazy. Propojení sice v poslední době slábne, stejně tak se snižuje počet členů strany i odborových svazů, ale funkčnost stále trvá, a to i přesto, že se mění i profil sociálnědemokratické strany samotné. Začíná být spíše stranou hájící zájmy městské střední třídy, přesto se však názory strany a odborů prakticky vůbec nerozchází. Švýcarsko navíc nikdy nepřistoupilo ke keynesiánskému systému řízení ekonomiky, státní zásahy do ekonomiky byly ve Švýcarsku omezeny jen na určitou míru protekcionismu a podporování kartelů. Roli v tom samozřejmě sehrála také relativně slabá pozice sociálnědemokratické strany vůči buržoazním stranám v nekonfliktním politickém systému (podrobněji viz níže). I kdyby však existovala vůle centrálních vládních institucí prosadit zasahování do ekonomiky, narazila by na velmi silné pravomoci jednotlivých kantonů. Navíc i klíčová instituce pro řízení státní ekonomiky – centrální banka – je ve Švýcarsku na centrální vládě prakticky nezávislá. Problematické by bylo i zasáhnout do velmi decentralizovaného mzdového systému. (Armingeon, 169 – 172) Provázanost korporativních struktur a decentralizované rozhodování v řadě ekonomických záležitostí také pomáhá udržet vlastnictví silných firem a bank ve vlastnictví švýcarských občanů. (Katzenstein, 1984: 155 – 157)

            Švýcarský korporatismus těží také z toho, že vyjednávání zájmových organizací a vlády nestojí pouze na utváření kompromisu mezi výší daní, mezd a sociálních dávek. Rozsah politiky welfare je efektivně omezován jednak institucí referenda, a také zmíněnou silnou pozicí kantonálních vlád, proto je celá politika welfare jen součástí kompromisního vyjednávání. (Armingeon, 1997: 172) Ve Švýcarsku je vůbec agenda korporativního vyjednávání mnohem širší, než třeba v Rakousku. Nejedná se jen o klasické tripartitní diskuse. Švýcarský sociální systém je založen hodně na svépomoci, avšak tato svépomoc může v případě získání potřebné podpory nabrat až legislativního rozměru. Švýcarská levice má totiž silnou pozici v celém vyjednávacím procesu o návrhu zákona. Odbory nespoléhají pouze na referendum, snaží se působit v procesu policy-makingu co nejaktivněji, naproti tomu samotná sociálnědemokratická strana přímou demokracii velmi prosazuje. (Katzenstein, 1984: 133, 145 – 146)

            Posledním důležitým mechanismem udržujícím vysokou míru všeobecné stability ve Švýcarsku je obrovská odolnost politického systému vůči radikálním proměnám. Jakákoliv změna politického uspořádání ve Švýcarsku by totiž musela být podložena širokým konsensem, který je ovšem velmi nepravděpodobný, což ukazuje např. širokospektré složení a nesesaditelnost švýcarské vlády. Čtyři nejsilnější strany (sociální demokraté, liberálové, křesťanští demokraté a lidovci) dokonce měly až do roku 2003 podle tzv. magické formule příslušný počet míst ve vládě zkrátka garantován. Parlament je dvoukomorový, přičemž obě komory jsou zcela rovnocenné a musí se shodnout prakticky na všem. Volební systém je do horní komory (Stavovská rada) většinový, což vyhovuje buržoazním stranám. Ve volbách do dolní komory (Národní rada) se používá systém proporční, což obecně více vyhovuje sociální demokracii a menším stranám. Do parlamentu se dostávají až návrhy, které již prošly procedurami v expertních komisích a výše zmíněné kompromis tvořící instituci Vernehmlassung, což obecně vede k tomu, že výsledné návrhy jsou natolik kompromisní, že je parlament schvaluje beze změn. Silně omezená je navíc také agenda centrálního parlamentu. O řadě záležitostí se totiž rozhoduje až na kantonální úrovni. Schválením návrhu v centrálním parlamentu navíc výsledná norma stále nemusí získat závaznost, neboť je stále ještě v záloze instituce referenda. (Armingeon, 1997: 172 – 174; Jeřábek, 2005: 245 – 248. 258 – 259) Výhodnost tohoto systému může být v některých případech poměrně sporná, což lze pozorovat např. na postoji Švýcarska vůči snahám o evropskou integraci. V roce 1992 i přes podporu velké části veřejnosti i politických elit Švýcarsko zamítlo vstup do EEA jen díky negativním postojům některých germanofonních kantonů. I proto se také ve Švýcarsku s otázkou případného vstupu do EU dosud operuje jen velmi opatrně. (Lehmbruch, 1993: 43 – 44) Ve zkratce lze říci, že politický systém Švýcarska efektivně brání většinovému rozhodování. Přestože má přímá participace občanů v zájmových skupinách a politických stranách sestupnou tendenci, organizačně jsou zájmové skupiny i politické strany v systému nesmírně silné a bez obecného konsensu nelze dosáhnout žádného vlivného rozhodnutí. Proto je švýcarský korporatismus považován za poměrně silný, přestože míra organizovanosti občanů samotných není nijak závratná. Katzenstein se domnívá, že se švýcarský korporatismus pro politickou levici stává od 70. let 20. století spíše vězením. Pro prosazení svých zájmů totiž musí často spoléhat na velmi konzervativní a hodnotově roztříštěný elektorát, navíc také značně ubylo klasického dělnictva. (Katzenstein, 1984: 147 – 148)

2.2. Praktický příklad

            V 90. letech 20. století dosáhl švýcarský korporatismus pravděpodobně svého vrcholu, následně však parlament začal rušit některé výhody pro zaměstnance, což s sebou neslo vlnu politické nevole. Přesto však nedošlo k žádnému navýšení (extrémně nízkého) počtu stávek. Fungování švýcarského korporatismu Armingeon (1997: 174 – 175) demonstruje na příkladu pokusu o reformu zákoníku práce. Šlo o poměrně banální záležitost, kdy pod vlivem globalizující se ekonomiky a také feminismu začal být problematickým zákon zakazující ženám pracovat v noci. Už při projednávání změny vládou byl návrh upraven tak, aby daná noční práce byla kompenzována zkrácením celkové pracovní doby. Návrh prošel dolní komorou parlamentu, kde měla silnou pozici sociálnědemokratická strana, avšak v konzervativní horní komoře, kde byly silnější buržoazní strany, byl návrh odmítnut, přestože právě z iniciativy zaměstnavatelů v původní podobě vznikl. Návrh byl tedy projednáván v pozměněné podobě znovu, těsnou většinou prošel, avšak z iniciativy odborů bylo vyvoláno referendum, ve kterém bylo rozhodnuto, že byl návrh příliš změněn ve prospěch zaměstnavatelů, a byl tedy zamítnut. I kdyby však návrh v referendu prošel, musely by se pro skutečnou účinnost zákona změnit i kantonální předpisy, což by znamenalo další potenciální problémy.

Závěr

            Švýcarský korporatismus slaví úspěchy především díky celkové stabilitě všech na konsensu založených společenských mechanismů, které jsou zakořeněny i jako určité švýcarské myšlenkové paradigma. Švýcarsko je tak schopno úspěšně odolávat ekonomickým, politickým i sociálním tenzím, neboť disponuje značnou odolností vůči jednostranným systémovým proměnám.

Zdroje

  1. Armingeon, Klaus: 1997. Swiss Corporatism in Comparative Perspective, West European Politics, 20 / 4, s. 164-179.
  2. Katzenstein, Peter J.: Corporatism and Change. Austria, Switzerland and the Politics of Industry, London 1984.
  3. Jeřábek, Martin: 2005. Švýcarská konfederace. In: Dvořáková, Vladimíra a kol.: Komparace politických systémů I. VŠE, Praha.
  4. Lehmbruch, Bernard: 1994. Communal and Individual Liberty in Swiss Federalism. Publius. 23 / 2, s. 43 – 60.

Úvodní ikona byla převzata z http://www.statnivlajky.cz/data/flags/normal/ch.png.


[1] Katzenstein považuje Švýcarsko za jeden z pólů chápání korporatismu – tzv. liberální korporatismus. Druhým pólem je pak korporatismus sociální. Pro oba systémy je klíčová předvídatelnost politických rozhodovacích procedur a inkorporování potenciální opozice pro všechny případy přímo do systému. (Katzenstein, 1984: 135)

Jak citovat tento text?

Ptáčník, Jan. Korporatismus ve Švýcarsku [online]. E-polis.cz, 9. duben 2010. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/korporatismus-ve-svycarsku.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.08 hvězdiček / Hodnoceno: 13x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!