Mírové operace OSN a jejich právní zakotvení

 25. únor 2010  Bc. Jan Ptáčník   komentáře

O Organizaci spojených národů, jejích optimistických cílech a nepříliš slavném reálném fungování již bylo napsáno mnoho. Má esej se bude týkat vůbec nejproblematičtější oblasti agendy OSN, která je však stále jejím primárním cílem – světové bezpečnosti. Je potřeba si uvědomit, že OSN vznikla právě proto, aby zajistila mírové řešení konfliktů mezi státy. Během její existence však došlo k řadám změn v politické a tudíž i bezpečnostní situaci ve světě, které značně ovlivnily možnosti jejího efektivního působení.

Zdroj: peacedividendtrust.orgZdroj: peacedividendtrust.org

Úvod

OSN je nesporně znatelným pokrokem v oblasti světové bezpečnosti narozdíl od svého předchůdce – Společnosti národů. Přesto je ale kritika její neschopnosti řešit některé ozbrojené konflikty do značné míry oprávněná. Ve své práci se mám zaměřit na mírové bezpečnostní operace OSN (tzv. peacekeeping) a jejich právní základ, které se staly alespoň částečně funkční alternativou velmi komplikovaně schvalovaných a tolik kritizovaných donucovacích misí. Při analýze forem mírových operací se také nevyhnu problematice chybějících vlastních vojenských prostředků OSN a s tím související (a velmi rizikové) potřebě delegovat vedení vojenských akcí na někoho, kdo vojenskými prostředky disponuje. Základní otázkou, kterou se pokusím ve své práci zodpovědět, bude, jak právní zakotvení mírových operací OSN ovlivňuje efektivitu jejich používání a jak výrazná je dichotomie původních záměrů mezinárodněprávních norem a jejich reálných následků v dané oblasti.

Řešení konfliktu – původ vysílání mírových misí

Hned na počátku práce je potřeba přiznat, že k pochopení důvodů vysílání a následného (ne)fungování mírových operací OSN je nutno použít i neprávnickou literaturu. OSN je velmi složitě institucionalizovaným kolosem, který navazoval na idealistickou vizi v meziválečném období, která ovšem přinesla lidstvu zřejmě největší katastrofu v dějinách – druhou světovou válku. Už fakt, že OSN vznikla spíše jako bezpečnostní systém a návrh jejího zakládajícího dokumentu byl vytvořen vůdčími představiteli světových velmocí, jednoznačně poukazuje na to, že do ní byly zakomponovány i realistické prvky. Přesto se OSN, hlavně díky studené válce, ukázala být až příliš idealistickým tělesem, jehož funkčnost ustupuje do pozadí, jakmile se objeví mocenské zájmy velmocí. (Waisová, 2005b: 118 – 119) Orgánem OSN, který měl podle původních záměrů hrát hlavní roli při schvalování mírových operací, je Rada bezpečnosti. Jejími stálými členy disponující právem veta[1] jsou nikoliv náhodou právě vítězné velmoci (ačkoliv o velmocenském postavení Francie v době vzniku Charty lze přinejmenším pochybovat). Charta OSN tedy ukotvuje právní nerovnost v rozhodování v nejdůležitějších otázkách, členské státy OSN na to však přistoupily zcela dobrovolně. (Ondřej, 2009a: 24 – 25)

Vojenská operace pod záštitou OSN má charakter až poslední možnosti řešení, kdy již všechny ostatní prostředky, jak konflikt vyřešit, selhaly. V praxi se však ukázalo, že studená válka a s tím související vzájemná nevraživost mocností zasedajících v Radě bezpečnosti jako stálí členové s právem veta dokáže spolehlivě zablokovat téměř jakýkoliv pokus o rozhodnutí se závažnými dopady na světové uspořádání. Pokud totiž vůbec došlo ke schválení nějakých protikonfliktních opatření, šlo většinou jen o velmi kompromisní řešení, které řadu konfliktů nevyřešilo. Podařilo se konflikty spíše zakonzervovat, což se po pádu bipolárního světového uspořádání plně projevilo. (Waisová, 2005b: 143)

Je potřeba definovat, co to vlastně konflikt je, proč vzniká, jak probíhá a jaké to má dopady. Jednoduchou a výstižnou definici konfliktu používá uznávaný teoretik mezinárodních vztahů Immanuel Wallerstein:

Konflikt je společenská situace, kdy minimálně 2 aktéři usilují v tomtéž okamžiku o získání dostupných omezených zdrojů.“

citováno podle: Behenský, 2007

Jak je z této definice patrné, konfliktem se nemyslí jen násilná konfrontace, ale i jen prostá soutěž, usilování získat něco na úkor druhého. Pro správné řešení konfliktu je potřeba zjistit, v jaké fázi se daný konflikt aktuálně nachází. Většina konfliktů existuje v latentní fázi, tedy ve stavu, kdy sice mezi aktéry existuje potenciálně sporná záležitost, ale žádná ze stran ještě nesahá k rozhodnému jednání. Jakmile se však spor prohloubí, přichází fáze manifestace konfliktu následovaná buď včasným potlačením (obvykle diplomatickou dohodou), nebo vyhrocením (= eskalací) konfliktu. Žádná ze stran následně nechce ustoupit ze svých požadavků a může dojít až k propuknutí násilí. (Waisová, 2005b: 139 - 141) Právě pro tuto fázi konfliktu disponuje OSN mechanismy podle kapitol 6 a 7 Charty, k nimž patří i konkrétní formy vojenských operací. Mírové operace však nikde v Chartě OSN přesně definovány nejsou, ale přesto se hojně používají a hrají značnou roli i pro úspěšnou deeskalaci konfliktu a úspěšnou postkonfliktní rekonstrukci. Jako represe vůči již eskalovanému konfliktu se ale neukazují jako příliš vhodné. Větší šanci na úspěch mají, pokud jsou nasazovány v ostatních fázích konfliktu.

Neúspěch mechanismu donucujících operací OSN (peace-enforcementu)

Charta OSN výslovně umožňuje použít vojenskou sílu jen ve dvou situacích. První je sebeobrana. Každý stát má podle článku 51 Charty garantováno právo na přiměřené použití síly, pokud byl napaden ozbrojenou silou, a to až do doby, kdy Rada bezpečnosti, která musí být neprodleně upozorněna, učiní opatření potřebná k udržení mezinárodního míru. Charta však nijak neupřesňuje otázku tzv. preventivní a preemptivní sebeobrany.[2] Článek 51 Charty bývá poměrně častým argumentem států snažících se zneužít institut sebeobrany pro ospravedlnění použití svých ozbrojených sil proti jinému státu. (Behenský, 2007) Sebeobranná vojenská akce napadeného státu ale není operací OSN, jde pouze o operaci, která je Chartou OSN explicitně posvěcena. O její legálnosti však opět rozhoduje Rada bezpečnosti. Článek 51 Charty rovněž umožňuje napadenému státu zažádat o možnost použít tzv. kolektivní sebeobranu. Napadenému státu mohou následně pomoci ostatní státy buď dobrovolně, nebo na základě spojenecké smlouvy. (Ondřej, 2009a: 207) Existují i případy vojenských operací, které sice jsou mnohdy označovány jako akce OSN, ale ve skutečnosti jen prošly schválením v Radě bezpečnosti. Takovým případem byl vojenský zásah vojsk pod vedením generála MacArthura ve válce v Koreji. Šlo v podstatě právě o případ Radou bezpečnosti schválené kolektivní sebeobrany.[3] (Behenský, 2007)

Druhým případem, kdy Charta OSN výslovně umožňuje použití vojenské síly, jsou tzv. opatření s použitím síly. Jde o krajní prostředek řešení konfliktů. K opatřením s použití síly se zásadně přistupuje až po vyčerpání všech nenásilných možností, jak konflikt řešit. (Ondřej, 2009a: 211) Jak již bylo zmíněno, zásadní roli při řešení eskalovaného konfliktu hraje Rada bezpečnosti. Právě ona totiž určuje, zda došlo k ohrožení míru, narušení míru či přímo k útočnému činu (podle článku 39 Charty) a rozhodne, k jakým opatřením bude přikročeno. K donucovacím akcím se obvykle přistupuje až poté, co strany sporu (obvykle jen agresor) odmítne doporučená opatření k mírovému vyřešení situace. Nastává situace, kdy aktér sporu (chápáno stát – Charta OSN v bezpečnostních otázkách nezachází pod státní úroveň) praktikuje chování ohrožující mezinárodní mír. (Ondřej, 2009a: 209) Od této chvíle lze hovořit, že Rada bezpečnosti přistupuje k peace-enforcementu, tedy vynucení míru. Charta OSN zakládá povinnost, aby členské státy poskytly prostředky pro donucovací akce. Není také třeba souhlasu státu, na jehož území se tyto donucovací akce konají. (Behenský, 2007) Než však dojde k vyslání mír vynucující vojenské mise, musí Rada bezpečnosti použít rozhodnutí (případně jen doporučení, pokud nehrozí bezprostředně ozbrojený konflikt) o opatřeních bez použití síly. Rozhodnutí jsou vynutitelná i proti nečlenům OSN, doporučení nikoliv. Veškerá tato opatření se zakládají na článku 41 Charty, ve své práci se jimi nebudu zabývat podrobně.

Peace-enforcementovou operaci může Rada bezpečnosti schválit pouze za předpokladu, že se mírnější opatření minula účinkem.[4] Jde ze své podstaty o operaci ofenzivní, což s sebou nese také možnost neukončit akci hned, jakmile je úspěšně přerušen ozbrojený konflikt. Akce může pokračovat až do okamžiku, kdy aktér konfliktu splní požadavky určené Radou bezpečnosti. Když dojde k rozhodnutí o zahájení vojenské operace, nastává problém, kdo vlastně zásah provede. Článek 43 Charty OSN hovoří o potřebě utvořit speciální dohody o tom, jaké vojenské prostředky a kolik členské země OSN poskytnou. (Ondřej, 2009a: 210 – 212) V kontextu bipolárního konfliktu a jeho doznívání ani není příliš překvapivé, že žádná taková dohoda nikdy nebyla uzavřena, proto pro praxi dosud postrádají smysl i ustanovení o zřízení a fungování Vojenského štábního výboru ve článcích 45, 46 a 47 Charty. OSN tedy využívá možnosti delegovat právo provést vojenskou operaci, a to buď na mezinárodní společenství států, nebo na regionální bezpečnostní dohody či orgány.[5] (Ondřej, 2009a: 211) Mezinárodním společenstvím lze rozumět sumu států ochotných se na vojenské akci podílet, ovšem není nijak předem určeno jejich velení – záleží opět na dobrovolnosti.

Jak bylo ukázáno, peace-enforcementová vojenská akce je velmi výjimečným opatřením, nicméně nikoliv z důvodu, že by k jejímu použití neexistovaly důvody, nýbrž díky procedurální a především politické složitosti jejího povolení a také uskutečnění. Přestože vojenský donucovací zásah jistě patří mezi nejúčinnější mechanismy, kterými lze zastavit násilný konflikt a tím pomáhat udržovat světovou bezpečnost, politická situace ve světě jejich efektivní vysílání téměř znemožňuje.

Operace pro udržení míru (peacekeeping)

Peacekeeping je velmi zajímavým fenoménem na poli mezinárodních vztahů i v mezinárodním právu. Není totiž zcela jasné, jaký je skutečný právní základ peacekeepingových vojenských misí. V potaz je určitě potřeba vzít hledisko dobrovolnosti – státy mohou peacekeepingovou misi odmítnout. Z politických důvodů je rovněž velice důležité, že pro vyslání peacekeepingové mise není potřeba určit agresora. (Waisová, 2005a: 166) Z toho lze odvodit, že nejde o donucovací akci, což znamená, že by mělo jít o opatření podložené kapitolou VI Charty OSN. Výčet mírových nástrojů, o jejichž použití může být rozhodnuto, je totiž jen demonstrativní. Vzhledem k faktu, že peacekeepingová mise je stále misí primárně vojenskou, by se mohl peacekeeping považovat za zatímní opatření podle článku 40 Charty, které Rada bezpečnosti vyzvala daný stát dodržovat, protože to považuje za nutné nebo žádoucí. (Ondřej, 2009a: 212; Waisová, 2005b: 128) Obě tyto právní interpretace ale naráží na ten samý logický nedostatek – vůbec první mise (dostala název UNEF = United Nations Emergency Force), o které se hovoří jako o skutečně peacekeepingové, totiž byla vytvořena již v roce 1956 na základě doporučení tehdejšího Generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda z rezoluce Valného shromáždění. Spor o právní základ peacekeepingových operací se pro neoficiální příležitosti zjednodušuje pomocí vyjádření „mise podle kapitoly VI a ½“. Reálně žádná taková kapitola Charty OSN samozřejmě neexistuje. (Behenský, 2007; Waisová, 2005b: 128 – 129) Samotná OSN se k této problematice postavila čelem až v roce 1962, kdy Mezinárodní soudní dvůr došel k závěru, že v článku 24 Charty je sice zdůrazněna jednoznačně primární role Rady bezpečnosti v otázce udržování mezinárodního míru, avšak nikde není uvedeno, že jde o roli výlučnou. Valnému shromáždění a Generálnímu tajemníkovi tedy bylo v podstatě povoleno podílet se na řešení bezpečnostních otázek, a to formou pravomoci doporučovat vyslání peacekeepingové operace.[6] S výjimkou nejstarších případů rozhodovala a stále rozhoduje o výzvě k peacekeepingu Rada bezpečnosti. (Ondřej, 2009a: 212) Obecně lze říci, že právní zakotvení peacekeepingu je problematické hlavně proto, že s ním Charta OSN vůbec nepočítá.

Je potřeba zmínit, proč vlastně peacekeeping jako nástroj řešení konfliktu vznikl a proč je používán mnohem častěji, než peace-enforcementové mise s jasným právním základem a silnějším mandátem. Již jsem ve své práci narazil na problém politických sporů stálých členů Rady bezpečnosti disponujících právem veta, což vedlo k promítání ideologicko-mocenského sporu východního a západního bloku do efektivity fungování mechanismů OSN pro udržení mezinárodního míru. Peacekeeping se stal možností, jak obejít zablokovanou Radu bezpečnosti a pokusit se mír co nejefektivněji zajistit. K legitimizaci peacekeepingu značně pomohl i jeho charakter dobrovolnosti. Pokud stát s vysláním peacekeepingové mise na jeho území souhlasí, nemá ani obvykle zablokovaná Rada bezpečnosti problém s jejím schválením. (Behenský, 2007) Problémem ale zůstává efektivnost mise samotné – vojenské jednotky působící pouze v rámci peacekeepingu (podle specifika své výstroje bývají nazývány Modré přilby) sice mohou disponovat zbraněmi, avšak použít je mohou jen v případě vlastní sebeobrany nebo při hrozbě narušení mírového řešení konfliktu. Příliš slabý mandát a také obvykle jen lehká výzbroj již několikrát vedly k neúčinnosti peacekeepingu a potažmo velkým humanitárním katastrofám (podrobněji viz níže). Nelze ani obecně prohlásit, že peacekeepingová mise je lepší než žádná, neboť jejím hlavním úkolem je zajistit alespoň minimální konsensus mezi stranami konfliktu, tj. zabránit jejich ozbrojenému střetu a tím umožnit připravit prostor pro mírové řešení. Protože však (hlavně díky neochotě Rady bezpečnosti vyslat donucovací misi) byly vysílány i tam, kde již byl ozbrojený konflikt v plném proudu nebo byl jejich mandát zkrátka nedostatečný pro udržení míru, často peacekeeping spíše bránil vyhoření konfliktu, dosažení mrtvého bodu, kdy jsou obě strany již příliš vyčerpány, aby v násilném konfliktu pokračovaly. Nelze sice upřít, že i takové peacekeepingové mise zachránily mnoho lidských životů, ovšem místo vyřešení konfliktu dosáhly spíše jejich zakonzervování do stavu, kdy stále přetrvává značný konfliktní potenciál a lze předpokládat, že po případném ukončení mise se konflikt pravděpodobně znovu rozhoří. (Behenský, 2007)

Vzhledem k faktu, že peacekeepingových misí bylo vysláno již poměrně hodně, lze je rozdělit do tří historických etap, hovoří se o tzv. generacích peacekeepingu:

1. generace peacekeepingu se nesla v duchu obcházení zablokované Rady bezpečnosti v důsledku studené války. Šlo o akce z vůle Generálního tajemníka OSN nebo Valného shromáždění, které probíhaly v právně těžko uchopitelných formách již od konce 40. let 20. století, např. v Řecku a oblasti Kašmíru (Indie-Pákistán). První operací OSN, kterou je bez výrazných pochybností nazývána peacekeepingovou, byla až výše zmíněná mise UNEF, která dohlížela na egyptsko-izraelskou hranici. (Waisová, 2005a: 138 – 139)

O 2. generaci peacekeepingu se hovoří zhruba od 60. let 20. století, kdy již peacekeepingové mise získávají právní rámec. Od fiaska peacekeepingové mise v Kongu (1964) je začala schvalovat Rada bezpečnosti, což se po deeskalaci studené války po karibské krizi[7] ukázalo jako průchodné. Peacekeepingové mise 2. generace trvaly až do ukončení bipolární konfrontace. Jejich úspěšnost byla poměrně solidní, ovšem i díky tomu, že byly nasazovány především v místech, kde měly značnou naději na úspěch (např. v Namibii, Salvadoru). Ani peacekeeping se také nedokázal zcela oprostit od ideologického soupeření. (Behenský, 2007; Waisová, 2005b: 128) Stejně jako u první generace peacekeepingové mise měly především pozorovací charakter, jejich činnost měla spíše monitorovat mírovou situaci. (Waisová, 2005a: 140)

Ukončením bipolarity nastala 3. generace peacekeepingu, která se musela vyrovnat s fenoménem značného nárůstu vnitrostátních konfliktů. Charta OSN totiž, jak jsem již zmínil, v bezpečnostních otázkách nezachází pod státní úroveň. Přišla potřeba systematicky navyšovat mandát peacekeepingových misí podle potřeby (vychází se tedy hlavně z článku 40 Charty OSN) a také značně navýšit jejich počet. Hovoří se o tzv. masivním peacekeepingu, do jehož agendy se dostává i postkonfliktní rekonstrukce, budování národů, různé humanitární programy aj. (Waisová, 2005b: 128 – 129) Podle mého názoru se ukázalo, jak moc OSN podcenilo stabilizační roli studené války. Peacekeepingové mise z 90. let totiž byly až katastrofálně neúspěšné a strategie masivního peacekeepingu zdaleka nefungovala podle představ. Na příkladech Somálska a Rwandy (mise UNOSOM a UNAMIR) se ukázal špatný odhad vážnosti situace a malé kontingenty vojáků se slabým mandátem neměly šanci zabránit etnickým čistkám a samy se dostaly do značného ohrožení. (Behenský, 2007; Waisová, 2005b: 129) Nejmarkantněji se neefektivnost strategie masivního peacekeepingu v 90. letech projevila na území bývalé Jugoslávie. Během nepokojů a ozbrojených střetů byla nasazena mise UNPROFOR, která ale nebyla příliš efektivní. Byl jí tedy Radou bezpečnosti navýšen mandát podle kapitoly VII Charty OSN[8] a jejím hlavním úkolem se stala ochrana albánského obyvatelstva, čímž se dostala do konfliktů s etnickými Srby v Bosně. (Ondřej, 2009a: 213) Mise UNPROFOR tak nakonec nedokázala zabránit např. masakrům ve Srebrenici a Goražde a do značné míry zapříčinila rozšíření konfliktu do Makedonie. (Behenský, 2007)

Poslední problematikou, kterou zmíním, bude otázka faktického provedení peacekeepingové mise. Podobně jako u peace-enforcementových operací může znamenat problém jejich velení, neboť stále jde o převážně vojenské mise[9], které mají pro státy vždy velmi citlivý význam. Řízení peacekeepingových misí přísluší oficiálně Generálnímu tajemníkovi OSN, ale realita ukazuje, že pro provedení operace jsou, zejména ve 3. generaci peacekeepingu, často zmocňovány tzv. oblastní dohody vhodné pro provedení oblastních akcí.[10] (Waisová, 2005a: 140) Důvodem je jednak zmíněné problematické velení jednotkám a jednak také přesvědčení, že oblastní dohody budou lépe rozumět lokální situaci. Praxe ukazuje, že ani toto řešení nepatří mezi nejúčinnější. Patrné je to zejména na africkém kontinentu, kde se role oblastní dohody zhostila Organizace africké jednoty (později Africká unie). Prakticky všechny peacekeepingové mise, na kterých se podílela (občanská válka v dřívějším Kongu, etnická čistka ve Rwandě aj.), skončily neúspěšně. (Behenský, 2007) V posledních letech se k peacekeepingu ochotně hlásí především organizace ECOWAS[11] (Západoafrické hospodářské společenství) a SADC[12] (Jihoafrické rozvojové společenství), které ale peacekeeping využívají spíše ke svým partikulárním zájmům. (Waisová, 2005a: 149 – 150) Sporné dopady měly i výše zmíněné operace NATO na Balkáně. Na velmi volné vykládání Charty OSN ukazuje také fakt, že k uspořádání peacekeepingové mise byla vyzvána i Liga arabských států, která usilovala především o vymazání státu Izrael z mapy. Členské země však měly více starostí s vlastní bezpečností, než aby dokázaly dát k dispozici vojenské kapacity pro peacekeepingové mise. (Behenský, 2007)

Závěr

Při pročítání Charty OSN se nelze ubránit pocitu, že mírové operace OSN (peacekeeping) jsou, cynicky řečeno, pouhá z nouze ctnost. OSN disponuje mnohem účinnějšími a právně poměrně jasně zakotvenými mechanismy řešení násilných konfliktů. Ty ale musí projít schvalovací procedurou, která je ovlivněna mocensko-politickými zájmy zemí, jejichž vyslanci o použití účinných, mír vynucujících opatření rozhodují v Radě bezpečnosti, kde se uplatňuje u stálých členů právo veta. Peacekeepingové mise sice také podléhají schvalování v Radě bezpečnosti, nicméně státy, v nichž mají působit, k nim dávají souhlas a navíc jde o mírové operace s velmi omezenými pravomocemi používat zbraně. Po pádu bipolární konfrontace se rozhodování v Radě bezpečnosti nijak neusnadnilo, proto peacekeeping zůstává nadále hojně používaným nástrojem kolektivního managementu konfliktů a získal poměrně širokou agendu. Jeho úspěšnost však v mnoha případech je přinejmenším sporná. Právní původ peacekeepingu v kapitolách VI a VII Charty OSN považuji za zpětné konstruování něčeho, co nikdy nebylo zamýšleno. Přes všechny zmíněné nedostatky je potřeba připustit, že tato právní vynalézavost při snaze obejít soupeření velmocí zachránila velké množství lidských životů.

Zdroje

Odborná literatura

  1. Ondřej, Jan: 2009a. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. Aleš Čeněk, Plzeň.
  2. Waisová, Šárka: 2005a. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Portál, Praha.
  3. Waisová, Šárka: 2005b. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Aleš Čeněk, Plzeň.

Právní dokumenty

  • Charta Organizace spojených národů

Přednášky

  • Behenský, David: (2007/2008). Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Filosofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni.
  • Waisová, Šárka: (2009/2010). Integrační procesy. Filosofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni.
  • Ondřej, Jan: (2009b/2010). Právo mezinárodní bezpečnosti. Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni.

Internetové zdroje


[1] Charta OSN pojem „právo veta“ sice nezná, nicméně používá se běžně pro vyjádření faktu, že je pro přijetí usnesení nutné, aby žádný ze stálých členů Rady bezpečnosti nehlasoval proti. Ustálenou praxí se zároveň stanovilo, že zdržení se hlasování některého ze stálých členů překážkou pro přijetí usnesení není. (Ondřej, 2009a: 209)

[2] V případě preemptivní sebeobrany, tedy použití síly proti bezprostředně hrozícímu útoku (např. proti armádě stojící na hranicích), se obvykle argumentace článkem 51 Charty OSN připouští. Sebeobrana preventivní je definována jako použití síly proti pouze pravděpodobně hrozícímu útoku. Protože však nejde o bezprostřední ohrožení, považuje se takové jednání za protiprávní. Typickým příkladem použití preventivní obrany z poslední doby je válka v Iráku v roce 2003. (Ondřej, 2009b)

[3] Konkrétně šlo o rezoluce Rady bezpečnosti č. 82, 83, 84 a 85. Rezoluce nebyly vetovány z důvodu, že Čínu v té době ještě zastupoval vyslanec Čankajškova Kuomintangu sídlící na Tai-Wanu a ruský zástupce na protest odmítl vůbec hlasovat. Zůstává záhadou, proč rezoluce nevetoval. Zmíněné rezoluce jsou dostupné na http://www.un.org/documents/sc/res/1950/scres50.htm

[4] Modelovým příkladem vyčerpání všech dostupných nevojenských prostředků pro vynucení míru a následného vojenského zásahu byla akce v Iráku v roce 1991.

[5] Delegace vojenské akce na mezinárodní společenství již proběhla, a to v případě zmíněného Iráku 1991. Naproti tomu delegace peace-enforcementové mise na regionální dohody a orgány ještě nikdy neproběhla. (Ondřej, 2009a: 211)

[6] V žádném případě však nesmí Valné shromáždění rozhodovat o vyslání peace-enforcementové mise. (Ondřej, 2009a: 212)

[7] Karibské nebo též kubánské krizi se blíže věnuji ve své bakalářské práci (2009) z oboru Politologie na Filozofické fakultě ZČU. Pro potřebu této práce stačí zmínit, že karibskou krizí je nazýván dvoutýdenní sled událostí (15. – 28 října 1962), kdy americké špionážní letectvo zjistilo, že sovětská armáda rozmisťuje na Kubě rakety s jadernými hlavicemi. Loďstvo USA přistoupilo k námořní blokádě Kuby a svět stál na pokraji jaderné války. Po diplomatické přestřelce nakonec Sovětský svaz a USA přistoupily ke kompromisu (stažení sovětských raket z Kuby výměnou za stažení amerických raket z Turecka) a začala první jednání mezi oběma velmocemi o omezení jaderného arzenálu.

[8] Posilování mandátu peacekeepingových misí podle kapitoly VII Charty vedlo k zavedení pojmu robustní peacekeeping. (Waisová, 2005a: 134)

[9] Peacekeepingové mise se kromě vojenských jednotek mohou účastnit také policisté a civilní pracovníci. (Ondřej, 2009a: 213)

[10] Oblastním dohodám se věnuje kapitola VIII Charty OSN. Problémem je, že podmínkou pro považování regionální bezpečnostní organizace (případně organizace se širší agendou) za oblastní dohodu je jejich vlastní označení za oblastní dohodu v jejich stanovách. Toto však mnohé organizace, které OSN již někdy zmocnila pro provedení peacekeepingové mise, nesplňují (mj. třeba NATO, EU). (Behenský, 2007)

[11] ECOWAS disponuje jednotkami ECOMOG, které mají zajišťovat stabilitu regionu, jsou ovšem spíše zneužívány pro udržování lokálních nedemokratických režimů u moci, což ukázalo potlačení legitimních protivládních povstání v Libérii a Sierra Leone. (Waisová, 2009)

[12] SADC na konci 90. let minulého století vytvořilo Orgán pro politiku, obranu a bezpečnost, jenž disponuje vojenskými jednotkami. Podobně jako v organizaci ECOWAS ale slouží hlavně pro potlačování občanských nepokojů ve státech s autoritativním politickým režimem. Zasahovaly zatím v Lesothu a Demokratické republice Kongo. (Waisová, 2009)

Titulní obrázek převzat z: http://www.peacedividendtrust.org/en/data/files/download/News/raising_peacekeeping_dividends.jpg

Jak citovat tento text?

Ptáčník, Jan. Mírové operace OSN a jejich právní zakotvení [online]. E-polis.cz, 25. únor 2010. [cit. 2017-07-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/mirove-operace-osn-a-jejich-pravni-zakotveni.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.21 hvězdiček / Hodnoceno: 14x


Přidat komentář

Vložit komentář

nArek

pátek, 26. únor 2010
09:14

Na to, že bylo použita pouze česká (plzeňská) literatura (navíc od autorů, které nelze považovat za významné kapacity oboru), tak to není špatná kompilace. Smysl a jazyk jsou jasné, srozumitelné.


Napsal: nArek [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(