Konsociační interpretace EU a jejich vyhlídky do budoucna

 12. prosinec 2012  Mgr. Vladimír Hanáček   komentáře

O tom, že EU již dávno není standardní mezinárodní organizací, nýbrž se jedná o svébytný politický systém postavený na principu víceúrovňového vládnutí, panuje mezi politickými vědci v zásadě shoda. Ostrou diskuzi však již vyvolávají normativní soudy, které analýza tohoto politického systému podněcuje. V tomto článku se zaměříme především na diskuzi kolem užití typologie politických systémů, jejímž autorem je nizozemský politolog Arendt Lijphart, na specifickou podobu politického systému EU.

Zdroj: pixabay.comZdroj: pixabay.com

Lijphartova teorie představuje dva ideáltypy demokratických politických systémů v podobě konsociační/konsensuální a majoritní demokracie. K těmto dvěma typům se často připojuje ještě třetí typ - pluralitní demokracie. Debata, která se v politologické obci o tématu užití této typologie rozproudila, byla přibližně na přelomu 20. a 21. století relativně velmi živá. Její vyústění však vypadá i v kontextu prohlubování evropské integrace navýsost rozpačitě. V našem příspěvku představíme východiska a závěry této debaty. Zároveň je pak namístě zamyslet se nad možnými konsekvencemi nastíněných tezí v kontextu nového smluvního rámce EU po roce 2009. Z nového institucionálního nastavení politického systému EU je možno vyvodit dílčí závěry ohledně možnosti dosažení konsociační logiky rozhodování. Vhodným indikátorem přítomnosti či absence těchto tendencí je budoucí podoba a vývoj formátu a mechanismu stranického systému na úrovni EU, na kteroužto oblast zaměříme v našem pojednání pozornost.

1. První etapa diskuze – intergovernmentalismus v EU jako konsociační demokracii:

V polovině 90. let 20. století se poté, co došlo k výraznému posílení centrálních orgánů EU po vstupu v platnost tzv. Maastrichtské smlouvy z roku 1992, rozproudila debata o využití Lijphartem definovaného typu konsociační demokracie na úrovni politického systému EU. Příspěvky zde přednesené sledovaly kontinuum intergovernmentalismus – supranacionální struktura a dle hloubky dosažené integrace stanovovaly kritéria užití konsociačního modelu. Autoři jako Leon Lindberg, Dimitris Chryssochoou či Simon Hix[1] spatřují v logice mezivládního rozhodování v rámci Rady EU funkční ekvivalent konsociaci subkulturně definovaných společenských segmentů a jednotlivé představitele států a vlád za nacházející se v identické pozici jako vůdci náboženských, etnických a jazykových skupin v rozdělených společnostech. Paul Taylor[2] naopak upozorňuje, že klíčovou roli v rámci dosahování konsociačního modu hraje Evropská komise, která funguje coby rozhodčí kompetitivních zájmů národních států. Na výše zmíněnou pozici pak navazují například Matthew J. Gabel[3] či Brendan O’Leary, kteří v kontextu posilování supranacionálních prvků v rozhodování v rámci institucí EU vidí nebezpečí ohrožení konsociační logiky. Naopak Rey Koslovski[4] zaujímá k potenciální federální struktuře EU konstruktivistický přístup a nespatřuje v něm ohrožení dosažených vzorců konsociace. Rekontextualizace pojetí konsociační demokracie z hlediska aktérů v rámci nadnárodní struktury EU a přisouzení klíčové úlohy představitelů národních stát a vlád stojí explicitně nejen proti neomarxistické kritice Lijpahrtova konceptu z pera Ronalda Kieveho[5], ale také objevuje prapůvodní význam pojmu konsociace. Obsahu a užití pojmu v předlijphartovské éře věnuje pozornost Dimitris Chryssochoou. Věnujme tedy jeho „Path Dependency“ větší pozornost.

1. Předlijphartovské pojetí konsociace dle Chryssochooua:

Dimitris Chryssochoou soudí, že pojem konsociace definoval od počátku své existence vztah mezi fragmentací a stabilním vládnutím. Consociatio znamená akci nebo fakt vzájemného sdílení. V 17. století odpověděl Johannes Althusius Jeanu Bodinovi na jeho koncepci  suverenity pojmem „konsociace“, který definoval jako Contractus societatis, kde konstitutivní síly ve společnosti mají právo nejen čelit vládci, jenž poruší smlouvu, ale mají právo i od ní odstoupit a uzavřít smlouvu v jiném stavu. Konsociace tak předpokládá asociaci složenou z kolektivit vzájemně postrádajících čirou suverenitu a vytvářejících centrální autoritu složenou ze subjednotek. Proti segmentární dominanci a dalším formám hegemonické kontroly staví konstituování mnohočetných autorit a rovné partnerství. Skrze sdílení a komunikaci je tak cílem vybudovat komponovanou polity coby politickou asociaci postavenou na občanech skrze jejich primární spojenectví na základě souhlasu, nikoliv skrze zmocnění vládce coby nejvyššího arbitra. Jde tedy o ustavení politického společenství na něčem více než jen na hobbesovském základě. Althusius konstatuje, že „politika je umění spojovat lidi k ustavení a udržení sociálního života qua symbiosis“.[6] První moderní formu konsociace pak užil David E. Apter, jenž zdůraznil úlohu konstitutivních jednotek, které neztratí svou identitu, když vytvoří společný svazek. Důležitými prvky konsociace je dle Aptera pyramidální autorita (disperzní moc, sdílená částmi i celkem), mnohačetné loajality (víceúrovňový systém oddaností), nutnost kompromisu (s minimálním programem a existencí policy), pluralismus (různost a soutěž skupin ve společnosti) a ideologická difúze. Konsocialismus je dle Aptera nastavení federálního uspořádání z volné konfederace skupin a stavů na rozpoznatelnou a jasnou strukturou. Konsensus vychází ze společného jmenovatele nebo množství nastavení zájmů, skrze něž jsou skupiny ochotny se stýkat. Jde tak o systém kompromisu a akomodace. Stěžejní Lijphartův přínos pro další užití pojmu konsociace i konceptualizaci konsociační demokracie vidí Chryssochoou ve zdůraznění úlohy kumulativních, posilujících se a specificky izolujících štěpení. K pochopení konsociační přirozenosti slouží dle Chryssochooua konfederativní charakter dané polity, což na úrovni EU znamená přirozené nastavení kontraktuálního společenství států bez unilaterálního aktu coby výrazu politických aspirací jednotného demos.

2. Druhá etapa diskuze – spor o užití pojmu ve vztahu k EU:

2. Konsociační analogie EU:

Druhou část diskuze o konsociačním charakteru EU lze považovat za polemiku, která se v letech 2002 – 2003 odehrávala mezi politology Matthijsem Bogaardsem, Markusem Crepazem a André Kaiserem. Tato diskuze nejen obráží postupné empirické proměny politického systému EU v souvislosti s přijetím Amsterodamské smlouvy a návrhu Smlouvy z Nice, nicméně příspěvky zde vyřčené taktéž představují explicitní vyjádření pochybností, zda předchozí závěry v rámci diskuze o povaze politického systému EU i možnostech užití konsociační teorie na tuto látku jsou pravdivé.

Matthijs Bogaards si ve svém příspěvku položil otázku, která byla v dosavadním průběhu diskuze vnímána jako svým způsobem podružná. Přesto má však fundamentální význam. Týká se Taylorova předpokladu o podobnosti klasické konsociační demokracie s projektem evropské integrace v konstitutivních rysech. Přirozenost, status a vnitřní organizace segmentů jsou zde však odlišné. Dle Bogaardse tak narážíme na limity konsociační teorie jako takové, neboť ta je s to vysvětlit příčiny stability politických systémů v segmentovaných společnostech, nikoliv však samotné důvody segmentace. Teorie konsociační demokracie není schopna vysvětlit přítomnost a kontinuitu politického systému, jelikož politický systém nahlíží jako svůj výchozí bod. Ke kooperaci elit tak dochází již uvnitř ustaveného politického systému. Existence tohoto politického systému však není samotnou kooperací elit podmíněna a ten jí ustaven. Lijphartovy příznivé podmínky (favourable conditions) konsociace tedy dle Bogaardse mohou sloužit jen jako nástroj vysvětlení politického rozhodování v rámci EU, avšak nikoliv coby podpora jejího rozvoje a existence. Bogaards tak vyjadřuje pochybnost, zda národní členské státy EU mohou být nahlíženy jako ekvivalenty k odlišným a rozpoznatelným sociálním segmentům, které korespondují se sociálními, politickými a ekonomickými organizacemi, majícími stálou a stabilní voličskou podporu v Lijphartově pojetí. Rozdíly vidí Bogaards ve třech faktorech. Zaprvé zatímco společenské segmenty mohou samy sebe relativně snadno ovlivňovat, podoba národních států je v tomto ohledu predeterminována. To má významné konsekvence pro chování elit, neboť elity na úrovni národních států jsou imunní vůči probíhajícím procesům „depilířování“. Zadruhé je dle Bogaardse výsostný rozdíl mezi segmentární autonomií a suverenitou národních států. Elity národních států jednají o delegaci či transferu existující suverénní moci moderních států na vyšší úroveň politického rozhodování. Cílem je tedy dosažení společné unie suverénních aktérů. Konečně zatřetí je velký rozdíl mezi vnitřním uspořádáním společenských segmentů a národních států. Segmenty jsou v rámci historicky probíhajících procesů pilířování organizovány na vertikální ose „od shora dolů“. Z toho důvodu je posilování konsociačních prvků v rámci EU překážkou její vnitřní demokratizace, neboť dochází k posilování pozice národních exekutiv. Tyto odlišnosti dle Bogaardse znamenají, že na EU není možno nahlížet jako na výchozí bod, ale jako na existující skutečnost, kterou je třeba empiricky vysvětlit. Z výše uvedených důvodů se tak Bogaards přihlašuje k užití prelijphartovských koncepcí konsociace v současných diskuzích o EU, neboť ty jsou oproti Lijphartově přístupu dynamičtější a umožňují lépe vysvětlit specifické spojení prvků intergovernmentalismu a supranacionalismu. Klíčovou roli zde hraje konsensus, nezbytnost zahrnutí a akomodace, immobilismus, kontinuální dohadování o hodnotách, cílech a taktice, pyramidální autorita, vícečetné loajality, pluralismus a důvěra ve společně sdílené symboly a víru.[7]

Na Bogaardsovy závěry kriticky reagoval rakouský občan žijící v USA Markus Crepaz. Crepaz přijímá tezi o specifickém propojení prvků supraracionalismu a intergovernmentalismu v institucionální struktuře EU. Konsociační model je relevantní nejen ve vztahu k institucionálnímu uspořádání, ale též pro politickou praxi jako pro soubor norem chování politických elit a norem postihujících politické rozhodování. Analogické užití konsociace ve vztahu k EU je však dle Crepaze coby heuristický nástroj sporná hodnota, neboť maskuje významné rozdíly a vykazuje eklektický přístup. Bogaardsova teze o absenci ekvivalence suverenity a segmentální autonomie není dle Crepaze relevantní, neboť vestfálský ideál státu je již dávno za námi. Postindustriální a sekulární společnost, jež se v Evropě zrodila za posledních několik desetiletí, zásadním způsobem limituje možnosti počínání konsociačních a korporativistických elit. Posilování úlohy národního státu a národní identity v zájmu konsociace by tak paradoxně problém demokratického deficitu EU nevyřešilo, neboť by tak byl potlačen rozvoj „crosscutting cleavages“. Kooperativní chování elit, jež představuje „zákolník konsocialismu“, již není nezbytně nutné, neboť společnost dosáhla takového stupně prosperity, že dochází k významným societálním proměnám. Korporativistický stát se tak stal obětí vlastního úspěchu. Z toho důvodu ani supranacionální tendence v Evropě nejsou v rozporu s principy demokratického vládnutí. Ani na úrovni národních států totiž není otázka identity vždy jednou provždy vyřešena a politická demokracie zde není benigní. Crepaz připomíná problémy s národní identitou ve Španělsku, Itálii či Velké Británii, jež nemá ani jednotnou fotbalovou reprezentaci. Kratein v těchto zemích často předcházel demos. Proto i na evropské úrovni dochází ke konstituování vícečetných identit podobně jako v někdejších „nation-building“ procesech, tj. vydělování „my“ a „oni“, které v Evropě představují např. americké telekomunikační firmy. Evropské symboly vyvěrající z kulturní a filozofické tradice osvícenství se tak specificky spojují s ekonomickými výhodami, které představuje i přítomnost jednotné evropské měny. Konsociační model coby kartel elit je tak na evropské úrovni nahrazen potřebou shody na veřejných politikách v oblasti životního prostředí, bezpečnosti atd. EU jako supranacionální struktura dokáže účinně řešit konflikty zde vznikající coby prevenci života v hobbesovském přirozeném stavu. Dle Crepaze příliš nezáleží na tom, zda je EU konsociační či konsensuální demokracií. Avšak EU jako konsensuální demokracie na bázi intergovernmentálního modelu je „conceptual stretching“. Crepaz souhlasí s Bogaardsovými návrhy institucionálních změn a soudí, že posílení supranacionálních prvků může být kompatibilní s konsociačním chováním elit, jestliže národy Evropy dosáhnou „ever closer union.“[8]

Politolog z univerzity v Kolíně nad Rýnem André Kaiser souhlasí s názorem, že aplikovat koncept konsociační demokracie na EU je zavádějící a svůj názor se snaží obhájit na základě konceptu alternace a inkluze. Kaiser se ztotožňuje s tvrzením Fritze Scharpfa, že EU je komplex různých modů vládnutí. EU určuje vzájemné nastavení politik členských států, ale je zde také supranacionální centralizace rozhodování bez účasti členských států, intergovernmentální dohadování na principu veta, jednomyslnosti atd., stejně jako spojené vládnutí národních států a supranacionálních aktérů. Dva posledně jmenované mody mají konsociační charakter. V konsociačních a konsensuálních demokraciích dochází dle Kaisera k vysoké inkluzi a téměř nulové alternaci. V EU je vysoká míra inkluze (měřena počtem prvních preferencí v obecných volbách u stran zastoupených ve vládě) dána různými procedurami v rámci jednotlivých orgánů (Rada, Komise, EP), kde je v mnoha případech třeba k rozhodnutí kvalifikované většiny. Postižení míry alternace je však složité s ohledem na náročnou identifikaci politických táborů na evropské úrovni. Přestože ve všech orgánech EU vidíme dlouhodobou stabilní koalici mezi socialistickými a konzervativními skupinami, z čehož by šlo vyvozovat, že alternace je nízká, Kaiser podtrhuje, že ve skutečnosti různá témata dělají různé většiny. Hledání konsensu případ od případu je tak kvalitativně rozdílné od déle trvající formace „grand coalition“ kulturně segmentovaných politických táborů. Formování koalic probíhá dle Kaisera v EU na základě dvou elementů: 1) vliv pravidel a procedur, nastavujících vysoký vstupní práh, 2) intergovernmentální jednání nastává pouze v situacích rozdělení na velkou většinu a malou menšinu. Koncept konsociační demokracie je dle Kaisera na EU málo použitelný. Jako životnější spatřuje koncept intergovernmentalismu, který nevyžaduje přítomnost „grand coalition“. Nicméně přítomnost supranacionálních aktérů v institucionální struktuře EU, jakož i fakt, že členské státy mohou své politiky v mnoha klíčových oblastech upravovat samy bez jakékoliv interference EU, znamená, že EU je specifickou víceúrovňovou arénou. Z toho důvodu Kaiser navrhuje studovat inkluzi a alternaci na úrovni členských států a vystihnout variabilitu mezi nimi, což má důležité dopady na evropské „policy-making“ procesy.[9]

Na závěr celé diskuze zopakoval Matthijs Bogaards své klíčové teze na základě připomínek, které k jeho teorii oba autoři polemických příspěvků učinili. Vyjadřuje souhlas s Crepazovým odmítavým stanoviskem, že by posílení pravomocí EP vedlo k nestabilitě a depolarizace by zmařila vznik evropského demos. Nesouhlasí však s Creapazovou tezí, že konsensuální a konsociační demokracie vedou k rozdílným závěrům, neboť sám Lijphart konstatoval, že jde o velmi podobné modely. Bogaards zdůrazňuje, že mu jde o explanační a preskriptivní moc teorie. To nic nemění na faktu, že označit konsensuální pravidla EU za konsociační praktiky může být sporné. Podobně i v Kaiserově případě není dle Bogaardse jasné, nakolik může index alternace-inkluze souviset s konsociační demokracií na národní úrovni, natožpak na úrovni EU. Bogaards nesouhlasí s Crepazovým funkcionalistickým přístupem velké historické narace, kde je EU vykreslena jako garant míru a prosperity v Evropě. Naopak usiluje o takovou sociálně-vědní teorii, která by mohla být empiricky testovatelná. Proto dává za pravdu Lijphartovi v jeho postřehu, že konsociační demokracie v západní Evropě se nestaly obětí svého úspěchu, kdy přísun dobra znamenal, že kartel elit již nebyl dále potřebný, ale vedly k depolitizovaným „polities“ s pochybnou demokratickou legitimitou, což zapříčinilo nástup pravicově- populistických formací v Rakousku a Nizozemí coby vyjádření nesouhlasu s politickým establishmentem.[10]

Z této diskuze je na první pohled patrné, že různé interpretace a různé závěry vedly do v zásadě bezvýchodné situace, kdy snaha propojit empirickou evidenci fungování politického systému EU s preskriptivními ambicemi konsociační teorie není realizovatelná bez nadsazení jednoho z těchto prvků. Proto je na místě pohybovat se na více dílčí a hypotetické rovině, která by umožnila toto propojení provést účinnějším způsobem. Jednou z variant je hypotetická situace zkompetitivnění stranického systému na úrovni EU v rámci posilování supranacionálních prvků v institucionální struktuře EU, k čemuž se dostaneme níže.

2. Politický systém EU jako konsensuální demokracie

Výše uvedená debata o možnostech aplikace modelu konsociační demokracie na EU se odehrála již po vydání Lijphartovy knihy Patterns of Democracy z roku 1999, a tedy i pod dojmem jeho tezí zde vyřčených. Arend Lijphart zde nejen předložil svou koncepci konsensuální demokracie významně rozšiřující původní konsociační model, ale též se explicitně vyslovil pro aplikaci modelu konsensuální demokracie na úrovni EU. Formální institucionální rámec i procesy fungování politického systému EU dle Lijpharta naplňují všech deset podmínek existence konsensuální demokracie. Existuje zde sdílení moci v širokých koalicích v rámci Rady EU, exekutivně- legislativní rovnováha moci (Komise je schvalována v EP a Rada představuje funkční ekvivalent horní parlamentní komory), multipartismus na úrovni stranického zastoupení, přiměřená proporcionalita na úrovni zastoupení jednotlivých členských států, korporativismus zájmových skupin řešen na národní úrovni a poté dochází k vyjednávání s Komisí, kombinace federálního a decentralizovaného vládnutí, nedokonalý bikameralismus, kde Rada zaujímá silnější postavení než EP, ale je stále blíže konsensuálnímu, než majoritnímu modelu, ústavní rigidita (revize smluv schvalována všemi členskými státy), existence soudního dvora a nezávislé centrální banky.[11] EU je dle Lijpharta plurální společností, v níž dalekosáhlé rozdíly mezi národy nezmizí. I proto by systémové nastavení budoucího silnějšího evropského „superstátu“ mělo být na bázi modelu konsensuální demokracie.[12] Dle Lijpharta by budoucí smluvní nastavení politického systému EU mělo respektovat evropské kontinentální tradice poměrného zastoupení a parlamentarismu oproti prezidentskému modelu, v němž by byl předseda Komise volen přímo občany. Naopak hlava exekutivy by měla zůstat primus inter pares i z důvodů zavádění prvků vlády na bázi většiny v dolní komoře parlamentu (EP). Horní komora by měla v evropském federálním modelu být komponována tak, aby nadreprezentovanost menších států zde nebyla tak velká, aby vedla k rovnému zastoupení. Tedy spíše by toto institucionální aranžmá mělo následovat příkladu uspořádání horních komor v Německu a v Rakousku než Senátu USA.[13] Nutno konstatovat, že stávající smluvní úprava institucionálního rámce a kompetenční dělby v EU podle tzv. Lisabonské smlouvy od roku 2009 směřuje k tomuto modelu především díky posílení pravomocí EP a rozšířením většinového hlasování v rámci Rady EU. Dokonalého bikameralismu však zdaleka není dosaženo především díky stále udržující se dominanci Rady v legislativním procesu stejně jako absenci parlamentní vlády, s čímž souvisí i přetrvávající nekompetitivní charakter stranického systému EU, ke kterémuž tématu se nyní dostáváme.

3. Stranický systém na úrovni EU – konsociační či majoritní logika mechanismu:

Arend Lijphart označil formát evropského stranického systému za multipartismus s ohledem na zastoupení jednotlivých frakcí v EP. Připomněl, že vzhledem k poměru sil v EP je dominance dvou nejsilnějších subjektů – EPP a PES – výrazem potenciálních systémových tendencí směrem k bipartismu. Pluralitní povahu evropského stranictví však dokládá skutečností vnitřní heterogenity ideových proudů především uvnitř Evropské lidové strany. Tato skutečnost však možné posouzení evoluce mechanismu stranického systému na úrovni EU jen stěžuje, neboť pluralita systémových aktérů se ve standardním formátu projevuje na úrovni stran samotných. Jejich vnitřní frakcionismus je v rámci systémové analýzy subalterní téma. Daleko zajímavější postřehy o možné podobě evropského stranického systému v kompetitivní situaci předložil z předních osobností světové politologie Philippe Schmitter. Ten v návaznosti na Rokkanovu koncepci „cleavages“ a tzv. konceptuální mapu Evropy[14] předpokládá větší rozrůzněnost vzorců štěpení na evropské úrovni, než tomu bylo historicky na území jednotlivých národních států, které však budou působit méně polarizujícím a vzájemně odporujícím způsobem. To zvýší centripetální tendence stranické soutěže a oslabí silnější antagonismy, které mezi jednotlivými subjekty existují na úrovni národních států. Lze očekávat i dominanci socioekonomického štěpení, která však bude doplňována sektorovými štěpeními a štěpením „centrum – periferie“, což vytvoří strukturu „cross-cutting“ štěpení. Pravolevé kontinuum bude navíc posilováno přítomností generačních štěpení coby vyústění přítomnosti socioekonomických a environmentálních témat. V rámci této struktury štěpení by tak dle Schmittera mohl vzniknout bipolární formát „2+2“, kde by spolupracovaly dvě strany proevropské orientace a antievropské orientace. Druhou variantou je pak posílení štěpení „EU-antiEU“ do té míry, že by identický formát obsahoval dva ideově heterogenní bloky podél tohoto štěpení.[15] Schmitterův závěr o podobě formátu a mechanismu evropského stranického systému znamená, že tento by bylo možné charakterizovat jako umírněný pluralismus dle Sartoriho typologie. Ani jeden z těchto typů však nesplňuje základní předpoklady konsociačního modelu stranického systému, neboť bipolární konfigurace a přítomnost jedné dominantní (pravolevé) dimenze soutěže neumožňují realizaci poměrného zastoupení všech relevantních subjektů v exekutivních orgánech. Srovnáme-li tyto závěry se současnou podobou formátu stranického systému EU s ohledem na poměr sil v EP po volbách 2009, je možno vnímat potenciální vzorce interakcí mezi aktéry na bázi bipolarity. Jeden blok by tak vytvářela EPP coby dominantní pól na pravici společně s ECR coby vedlejším pólem na pravici. Na levici by pak dominantním pólem byla PES (S&D) a vedlejším pólem evropští zelení. Pozice ELDR (ALDE) je pak možno předpokládat jako vedlejší pól na obou stranách stranicko-politického kontinua. Přítomnost izolovaných pólů v podobě GUE-NGL a EFD by pak mohla vést k závěrům o přítomnosti bilaterální opozice a tedy tendenci k typu Sartoriho polarizovaného pluralismu. I s ohledem na stávající poměr sil je však systémová relevance obou těchto subjektů sporná. S ohledem na strukturu štěpení je tedy dominantní pravolevá socioekonomická dimenze obsazena EPP a PES. Zároveň je možno uvažovat, že EPP je v reziduální podobě i produktem rokkanovského štěpení církev-stát. ECR je možno chápat nejen jako reprezentanta „euroskeptického“ pólu v rámci evropského stranictví, ale s ohledem na její vnitřní uspořádání i produkt štěpení „centrum-periferie“. I Philippe Schmitter poukazuje na fakt, že rokkanovské historické centrum, tedy území mezi severní Itálií a jižní Anglií s jádrovou oblastí v Porýní a dnešním Beneluxu, je zároveň územím států, které stály u počátků evropského integračního projektu (s pochopitelnou výjimkou Velké Británie). Naopak území evropské periferie tvoří později přistoupivší státy, které do tohoto historického pásu geograficky nespadají.[16] Mezi nimi najdeme země, jejichž občané v minulosti odmítli návrhy smluv EU (Dánsko, Irsko) a samozřejmě též země postkomunistické střední a východní Evropy. Jádro ECR tvoří zástupci významných politických stran právě z těchto zemí (Velká Británie, ČR, Polsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko a Dánsko). Výjimku tvoří jen menší strany z Belgie a Nizozemí, které jsou však na národní úrovni v podstatě systémově irelevantní. Postupné posilování a následnou integraci euroskeptických formací coby systémové opozice předpokládá i Peter Mair, který upozorňuje na depolitizování témat souvisících s evropskou integrací v rámci kartelu vládních delegací v Radě EU[17]. Odpolitizování těchto témat v rámci národních stranických soutěží je dle Maira jen přechodným jevem a je jen otázkou času, kdy se tato témata stanou významným relevantním rozlišujícím znakem mezi stranami. Lze tedy konstatovat, že systémová integrace euroskeptických formací a posílení tohoto štěpení je předpokladem zkompetitivnění stranického systému na evropské úrovni, což vede k oslabení tohoto štěpení v rámci evropské společnosti. Faktem ovšem zůstává, že tato skutečnost nenapomáhá aplikaci konsociačního modelu na úrovni EU, neboť posiluje konfliktní charakter stranické soutěže spíše než politiku akomodace.

4. Konsociační vyhlídky evropského stranického systému:

Otázka vyhlídek evropského stranického systému úzce souvisí s budoucí mírou jeho institucionalizace a kompetitivním charakterem, jakož i posilováním federativních prvků v rámci politického systému EU. Možnosti konsociačního nastavení mechanismu stranického systému souvisí s otázkou, nakolik by strany byly v celoevropském měřítku schopny reprezentovat nějak definované společenské segmenty, kde by docházelo k účinné selekci lídrů, kteří by je reprezentovali v širokých koalicích. Lijphart zdůrazňuje, že dvoustranický model působí jako ohrožení konsociačního schématu. Dále též připomíná teorie stranických systémů Sartoriho a Duvergera a zdůrazňuje, že Sartoriho model umírněného pluralismu je nejvýhodnější podmínka pro konsociační demokracii. Tato podmínka je však zúžena na situaci, kdy všechny strany jsou v celospolečenském ohledu stranami minoritními a nejsou si navíc navzájem příliš nerovné. Naopak v pluralitních společnostech, které nejsou umírněně segmentovány, existuje větší sklon k ustanovení dvoustranického systému či polarizovaného pluralismu.[18]

Pojem reprezentativního stranického systému v Lijphartově podání znamená, že politické strany mají principiální institucionální význam pro přenos konfliktních linií mezi jednotlivými segmenty do politické podoby. Konfliktní linie stranického systému tak kopírují základní linie ve společnosti jako takové. Lijphart zdůrazňuje, že nejpříznivější podmínkou konsociační demokracie v rovině konfliktních linií je dominance socioekonomické linie, která jde napříč všemi ostatními segmenty. Tyto „cross-cutting“ linie jsou pak výhodnější, než přesahující (overlapping) či celospolečensky dosahující loajality.[19]

Evropský stranický systém by co do počtu relevantních stran stál kdesi na pomezí mezi Sartoriho umírněným a polarizovaným pluralismem. Tato charakteristika by tedy nevylučovala budoucí možný vývoj směrem ke konsociačnímu modelu. Nicméně vzorce interakcí a především existence a hierarchie konfliktních linií na evropské úrovni může tento směr zkomplikovat. Napříč jdoucích štěpení, která A. Lijphart definoval jakožto důležitou příznivou podmínku konsociační demokracie, lze na evropské úrovni dosáhnout pravděpodobně především kombinací socioekonomické a pro/antifederalistické konfliktní linie. Méně významnými štěpeními se pak potenciálně mohou stát linie: postmaterialismus vs. materialismus a v souvislosti s etablováním společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a také konfliktní linie zahraničněpolitická. Takovéto podmínky se zdají být dosažitelné i z hlediska empirického, neboť při kvantifikaci společných hlasování poslanců EP je patrný trend spolupráce profederalistických formací (včetně dvou největších), co se týče prohlubování evropské integrace, a naopak štěpení pravolevé v otázkách socioekonomických. Do budoucna by se ovšem proces prohlubování evropské integrace mohl zastavit na určitém stupni a dále se neprohlubovat (tímto stupněm by mohlo být i normativně ideální dosažení federativního uspořádání EU), což by samozřejmě znamenalo amerikanizaci systému, tedy jeho medializaci a personalizaci, dominantní a téměř výlučné působení socioekonomického štěpení a tedy bipolarizaci evropského stranického systému. Podmínky pro konsociační model by tak na úrovni politického systému EU definitivně zanikly.

Závěrem je třeba konstatovat, že diskuze o aplikaci modelu konsociační demokracie a její nejasné vyústění úzce souvisí s proměnami empirické reality, která překonává intergovernmentální model uspořádání politického systému EU, avšak dosud nebylo dosaženo standardní federativní struktury, která by tuto analýzu umožnila. I proto zůstávají náměty k zamyšlení spíše na úrovni hypotetických úvah, které se příliš nekryjí s dosaženým stavem evropské integrace.

Závěr:

V našem pojednání jsme se pokusili shrnout stav a vývoje debaty ohledně možnosti dosažení uspořádání politického systému EU na principech konsociace, jakož i její vyhlídky do budoucna. Přibližně do 90. let patřili mezi příznivce konsociační logiky rozhodování v rámci EU především stoupenci různých modelů intergovernmentalismu. Na přelomu století se však debata i s ohledem na proměnu smluvního rámce EU a posílení supranacionálních tendencí posunula směrem k revizi dosavadních závěrů ohledně konsociace mezi národními státy jako jejími jednotkami a v lijphartovské logice k hledání adekvátních segmentů v rámci evropské společnosti, které by mohly být konsociovány s ohledem na preskriptivní ambici podobného rozvrhu. Závěry této debaty však nejsou jednoznačné ani ve vztahu k tomu, zda je konsociační model na tomto půdorysu pro budoucí uspořádání politického systému EU vůbec reálně užitný. Z tohoto hlediska nezbývá než setrvat na úrovni dílčí analýzy a zaměřit pozornost především na možnosti uplatnění konsociační logiky pro další reprodukci mechanismu evropského stranického systému. Možného příhodného stavu pro toto uspořádání je však možno dosáhnout nejen v případě jeho doposud neuskutečněného zkompetitivnění, nýbrž taktéž v situaci dosažení takových strukturálních podmínek poskytujících vstupy stranického systému a ovlivňujících podobu jeho formátu, které by korespondovaly s podobou segmentovaných společností na národní úrovni v Lijphartově pojetí. Takový stav je s ohledem na pluralitní strukturu společnosti v rámci EU, jakož i případné posílení rozhodování v konkrétních sektorových politikách dle dominantního socioekonomického štěpení, spíše nepravděpodobně dosažitelný.

Odpovědný redaktor: Bc. Josef Holík

Odpovědná korektorka: Bc. Martina Koudová

 

Seznam použité literatury:

Bogaards, Matthijs: The Consociational Analogy of the European Union, A rejoinder to Crepaz  with a Comment to Kaiser, European Union Politics, Vol. 3, 2002

Bogaards, Matthijs: Consociational Interpretations of the European Union, European Union Politics, Vol. 3, 2002

Crepaz, Markus, M., L.: Norms, functions and dialectics: the proces sof european integration – a reply to Bogaards, European Union Politics, Vol. 3, 2002

Gabel, Matthew, J.: The Endurance of Supranational Governance, A Consocionali Interpretation of the European Union, Vol. 3, No. 4, Jul., 1998

Hix, Simon: The Political System of the EU, Palgrave, MacMillan, Basingstoke, 2005

Hloušek, Vít – Kopeček, Lubomír: Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě, MPÚ MU, Brno, 2004

Chryssochoou, Dimitris, N.: Theorizing European Integration, TJ International Ltd., Padstow, Cornwall, 2009

Kaiser, André: Inclusion, Alternation and the European Union, European Union Politics, Vol. 3, 2002

Kieve, Ronald: Pillars of Sand: A Marxist Critique of Consociational Democracy in the Netherlands, Comparative Politics, Vol. 13, No. 3, 1981

Koslovski, Rey: The constructivist Approach to Understanding the European Union as a federal polity, Journal of European Public Policy, Vol. 6, No. 4

Lijphart, Arent: Democracy in Plural Societies, Yale University, New Haven and London, 1977

Lijphart, Arend: Patterns of Democracy, Yale University Press, New Haven, 1999

Lijphart, Arend: Thinking about Democracy. Power sharing and majority rule in theory and practice, Routledge, London and New York, 2008

Mair, Peter: Parties and Party Systems, 2006, In: http://www.eui.eu/SPS/People/Faculty/CurrentProfessors/PDFFiles/MairPDFfiles/PM_PoliticalPartiesChapter12.pdf

Schmitter, Philippe, C.: How to democratize the European Union… and Why Brother?, Rowman & Littlefield Publisher, INC., Oxford, 2000

Taylor, Paul: Consociationalism and Federalism as Approaches to International Integration, In: Groom, A.J.R. -  Taylor, Paul (eds): Frameworks for International Co-operation, Pinter, Londýn, 1990


[1] Hix, Simon: The Political System of the EU, Palgrave, MacMillan, Basingstoke, 2005, s. 224

[2] Taylor, Paul: Consociationalism and Federalism as Approaches to International Integration, In: Groom, A.J.R. -  Taylor, Paul (eds): Frameworks for International Co-operation, Pinter, Londýn, 1990, s. 172 - 184

[3] Gabel, Matthew, J.: The Endurance of Supranational Governance, A Consocionali Interpretation of the European Union, Vol. 3, No. 4, Jul., 1998

[4] Koslovski, Rey: The constructivist Approach to Understanding the European Union as a federal polity, Journal of European Public Policy, Vol. 6, No. 4, s. 561 - 578

[5] Kieve, Ronald: Pillars of Sand: A Marxist Critique of Consociational Democracy in the Netherlands, Comparative Politics, Vol. 13, No. 3, 1981, s. 313 - 337

[6] Chryssochoou, Dimitris, N.: Theorizing European Integration, TJ International Ltd., Padstow, Cornwall, 2009, s. 75

[7] Bogaards, Matthijs: Consociational Interpretations of the European Union, European Union Politics, Vol. 3, 2002, s. 357 - 370

[8] Crepaz, Markus, M., L.: Norms, functions and dialectics: the proces sof european integration – a reply to Bogaards, European Union Politics, Vol. 3, 2002, s. 370 - 376

[9] Kaiser, André: Inclusion, Alternation and the European Union, European Union Politics, Vol. 3, 2002, s. 445 - 458

[10] Bogaards, Matthijs: The Consociational Analogy of the European Union, A rejoinder to Crepaz  with a Comment to Kaiser, European Union Politics, Vol. 3, 2002, s. 501 - 503

[11] Lijphart, Arend: Patterns of Democracy, Yale University Press, New Haven, 1999, s. 42 - 47

[12] Tamtéž, s. 47

[13] Lijphart, Arend: Thinking about Democracy. Power sharing and majority rule in theory and practice, Routledge, London and New York, 2008, s. 156 - 157

[14] Srov. In: Hloušek, Vít – Kopeček, Lubomír: Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě, MPÚ MU, Brno, 2004, s. 19 - 26

[15] Schmitter, Philippe, C.: How to democratize the European Union… and Why Brother?, Rowman & Littlefield Publisher, INC., Oxford, 2000, s. 69 - 70

[16] Srov. Tamtéž, s. 68 - 69

[17] Mair, Peter: Parties and Party Systems, 2006, In: http://www.eui.eu/SPS/People/Faculty/CurrentProfessors/PDFFiles/MairPDFfiles/PM_PoliticalPartiesChapter12.pdf,

[18] Lijphart, Arent: Democracy in Plural Societies, Yale University, New Haven and London, 1977, s. 61- 64

[19] Tamtéž, s. 87

Jak citovat tento text?

Hanáček, Vladimír. Konsociační interpretace EU a jejich vyhlídky do budoucna [online]. E-polis.cz, 12. prosinec 2012. [cit. 2017-05-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/konsociacni-interpretace-eu-a-jejich-vyhlidky-do-budoucna.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(