Kam kráčí (zvláštní) anglo-americké vztahy?

 13. srpen 2014  Martin Holub   komentáře

Vzhledem ke své geografické poloze má Británie blíže ke starému kontinentu, a tak by se mohlo nabízet, že právě s Francií, Německem či zeměmi Iberského poloostrova bude mít velmi vřelé vztahy, nicméně opak byl po většinu dějin Británie pravdou. Naopak Angličané se snažili o to, aby vztahy s Evropou až do konce druhé světové války patřily k druhořadému úkolu britské zahraniční politiky.

Kam kráčí (zvláštní) anglo-americké vztahy?Kam kráčí (zvláštní) anglo-americké vztahy?

Úvod

Vzhledem ke své geografické poloze má Británie blíže ke starému kontinentu, a tak by se mohlo nabízet, že právě s Francií, Německem či zeměmi Iberského poloostrova bude mít velmi vřelé vztahy, nicméně opak byl po většinu dějin Británie pravdou.[1] Naopak Angličané se snažili o to, aby vztahy s Evropou až do konce druhé světové války patřily k druhořadému úkolu britské zahraniční politiky.[2]

Zrodil se pojem „zvláštní vztahy“[3]

Události druhé světové války vytvořily mezi USA a Británií atmosféru, kterou v roce 1946 nazval Winston Churchill „zvláštním vztahem“ (special relationship).[4] Tento vztah se skládá ze společné historie, kultury, jazyka a také z politických, ekonomických a vojensko-bezpečnostních[5] zájmů. Jak se k otázce bezpečnostní spolupráce vyjádřil dřívější ředitel CIA J. Woolsey: „Nikdo není úplným přítelem ve světě zpravodajských služeb, Británie a Amerika jsou si však blízké, jak to jen jde.“[6] Známý je také Churchillův výrok: „Ani zabránění válce, ani trvalý vzestup světového uspořádání nebude možno získat bez toho, co jsem nazval bratrské sdružení anglicky mluvících národů ... zvláštní vztah mezi Britským společenstvím národů a  Spojenými státy.“[7]

Zvláštní vztahy byly většinu svého trvání podporovány, eventuálně však existovalo i období jejich omezování. Zejména eurocentrický premiér (1970-1974) Edward Heath nechtěl dávat Francii další podnět k tomu, aby ho obviňovala z podřízenosti Washingtonu, přičemž pod touto záminkou by mohla Francie podruhé vetovat přístup Britů do Evropského společenství. Jak píše ve svých pamětech H. Kissinger: „Heath byl jediným mně známým britským představitelem, který nejen odmítal kultivovat „zvláštní vztahy“ se Spojenými státy, ale aktivně se snažil tyto vazby omezovat a dát Evropě čestné místo v britské politice. Všechny tyto skutečnosti se postaraly o období bezprecedentního napětí mezi USA a Británií.“[8]

Hned vzápětí však další vláda Harolda Wilsona vrátila kyvadlo vztahů opět do normálu, a tak Londýn opět mluvil o „jedinečných vztazích“ s USA. Menší konflikt mezi Londýnem a Washingtonem se odehrál v napjaté atmosféře trvalé kypersko-turecké krize (1964-1977) ale také hlavně v období jednání s Rhodesií[9] (1976-1979). Sám Kissinger ve svých pamětech situaci vysvětluje jinak. Podle něj šlo o poslední výraznou americko-britskou spolupráci při řešení afrických problémů s Ianem Smithem. „Navzdory tomu, že obě strany kladly důraz na rozdílné věci, byla naše spolupráce možná poslední velkou ukázkou zvláštních americko-britských vztahů. Naše spory vyplývaly spíše s diskuse silných individualit pracujících na jednom úkolu než ze střetu mezi suverénními státy….“[10]

Lze konstatovat, že se Velká Británie pravidelně vyřazuje sama ze hry o osud Evropy a přitom se spíše orientuje na okruh svých bývalých kolonií a vztahy s USA. Jak to stručně shrnuje geopolitik Brzezinski: „Rozporuplný přístup Británie k evropskému sjednocení a slábnoucí „zvláštní vztahy“ se Spojenými státy způsobily, že Spojené království do jisté míry ztratilo svou váhu při tvorbě základních rozhodnutí určujících budoucnost Evropy.“[11] Asi proto se Angličané těší každému projevu přízně ze strany USA, jako je např. přijetí britského premiéra v Camp Davidu či prezidentském domovském sídle Bílém domě.[12]

Diplomatické maléry mezi Británií a USA

V oblasti mezinárodních vztahů a zejména vznikem Severoatlantické aliance po druhé světové válce se objevuje hned několik diplomatických malérů mezi tradičními anglo-americkými spojenci v NATO. Hned první z nich byla tzv. „suezská krize“ z horkého roku 1956. Zde se Američané poprvé postavili proti svým tradičním spojencům v Alianci (Británii, Francii) a rovněž proti Izraeli. Prezident Eisenhower přímo urazil a politicky pohřbil tehdejšího premiéra Británie Edena, když odsoudil společnou vojenskou akci trojkoalice na Sinajském poloostrově slovy: „Stejně jako je zjevným právem těchto národů podniknout takováto rozhodnutí a akce, je podobně naším právem s nimi nesouhlasit.“[13] Tímto aktem Američané rozkolísali Alianci a ještě pomohli Moskvě, která právě řešila vážné problémy ve svých satelitech. Suezská krize tak dovedla USA k osamocenosti na poli zabraňování sovětskému vlivu ve světě[14], přičemž urazila svého hlavního spojence Velkou Británii.[15]

Další diplomatická roztržka mezi spojenci přes Atlantik nastala v době britských bojů o zachování Falklandských ostrovů. Prezident Reagan sice hovořil s premiérkou Thatcherovou nejprve o diplomatickém řešení krize a po úspěších vojenské akce rovněž o určitém kompromisu s Argentinci. Železná lady to navzdory přátelství s Reaganem důrazně odmítla[16],  a tímto se zrodil nový pojem tzv. „falklandský efekt“.[17]

Nakonec se po 11. září 2001[18] vztahy mezi Londýnem a Washingtonem opět velmi upevnily zejména proto, že tehdejší britský premiér Blair plně podpořil (na rozdíl od vlažného přijetí Francie a Německa) Bushovu „válku s terorismem“ (War on Terrorism).

Po konci politické kariéry britského premiéra Blaira (2007) se spekulovalo zejména v britském tisku, že si Blair za každou cenu[19] chtěl udržet těsné spojenectví s Washingtonem, ale to by bylo samozřejmě velmi zjednodušující.[20]

Blair, Bush a „casus belli“

Tony Blair se stal premiérem ještě za prezidentského období Billa Clintona, se kterým ho pojil přátelský vztah. Všichni se proto podivovali nad tím, že se Blair po zvolení George W. Bushe chová úplně stejně.[21] „Tento vztah způsobil v Británii značné konsternace. Mnozí se divili, jak Blair mohl tak najednou přilnout prakticky k pravému opaku Billa Clintona…“[22]

I přes Bushovu návštěvu Británie ihned po svém zvolení se vztahy nijak zvláště nerozvinuly, což byl patrně důsledek nové politiky tvrdého prosazování amerických zájmů ve světě (např. odmítnutí Kjótského protokolu) až do 11. září 2001 (9/11).[23]

Po teroristickém útoku na vedoucí hospodářskou a vojenskou velmoc světa nebylo problémem pochopit, že Tony Blair okamžitě solidárně poskytl britské vojenské jednotky a základny pro odvetné operace.

Británie se okamžitě zapojila po boku USA do protiteroristické operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom), která byla odpovědí na teroristické útoky 9/11. Tato operace byla schválena rezolucemi RB OSN[24] a také „…byla koordinována s operací ISAF a jejím cílem je eliminace teroristů a jejich podporovatelů na území Afghánistánu.[25] Při této operaci byl tedy tzv. důvod k válce (casus belli) zcela jasný a podpořený i RB OSN.[26]

Větší problém pro vztahy Blair-Bush nastal s operací Irácká svoboda (Iraqi Freedom) v roce 2003. George W. Bush v projevu o stavu Unie naznačil, že USA nebudou čekat „až se něco stane“[27], a tak odstartoval tzv. preventivní válku (Preventive War).

Horší situaci měl Tony Blair v Británii, jelikož zde nebyla všeobecná podpora pro koaliční úder v Iráku, přičemž státy jako Francie, Německo, Belgie a Lucembursko byly pro diplomatické řešení. „Blair, který hledal legální důvod pro válku v Iráku, založil svou vnitropolitickou strategii na zbraních hromadného ničení. Operoval sérií Irákem porušených závazných rezolucí Rady bezpečnosti OSN a tím, že Irák vlastní či vyvíjí zakázané zbraně hromadného ničení, především chemické a biologické a také jejich nosiče.“[28] Blair[29] také nakonec přesvědčil alespoň část veřejnosti a politiků, a tak se mohl zapojit do nově zformované tzv. koalice ochotných (Coalition of the Willing), což byla skupina států podporující invazi do Iráku. Blair de facto nemohl v této situaci více učinit, jelikož jak poznamenává R. Niblett: „Američané, ať už ve vládě nebo mimo ní. Jak se zdá podporují multilateralismus pouze v případě, že je efektivní a neomezuje  Ameriku ve schopnosti bránit se. Vypadá to, že Američané jsou dnes, více než kdy jindy, multilateralisté v zásadě a unilateralisté v praxi.“[30]

Vztahy „koalice ochotných“ s evropskými zeměmi, které invazi nepodporovaly se zhoršily, což bylo zejména pro Blaira nepříjemné. Po rychlé porážce Saddámovy armády, ale Spojené státy nevěděly, co si počít s mírem.[31] [s1] Následkem toho byla americká armáda stažena až v roce 2011. Dalším důsledkem byla „blamáž“ celé operace, jelikož se nenašly zbraně hromadného ničení a také jasné důkazy o spojení Saddáma s Al-Káidou.

Vztahy nejbližších spojenců Blaira a Bushe, ale tato operace utužila.[32] Blair ještě „… po irácké válce byl v britském parlamentu a řekl poslancům, že před válkou byl přesvědčen, že Saddám nějaké zbraně má a že je tají.“[33]

Brown a jeho dva prezidenti

Tony Blair sice vyhrál volby v roce 2005, ale v červnu 2007 podal demisi a po dohodě ve straně ho nahradil Gordon Brown. „Očekávalo se, že s ohledem na to, že má kulturně blíže k USA než k Evropě, jelikož tráví dovolenou v Nové Anglii a má úzké kontakty s demokratickou stranou, bude instinktivním atlanticistou.“[34] Brown sice úplně neotočil kormidlo Británie směrem k EU, ale jmenováním své vlády hodně naznačil. Na post ministra zahraničí např. jmenoval Davida Milibanda, který kritizoval britskou účast v Iráku. Brownova pozice byla ztížena hlavně tím, že byl vázán příliš nekritizovat poměry v Iráku, jelikož zastával funkci ministra financí v předchozím kabinetu. Nicméně se snažil angažovat zejména v oblasti reformy klíčových institucí jako MMF, SB nebo OSN.[35]

Další signál vyslal rovněž tím, že se nejdříve setkal s A. Merkelovou a N. Sarkozym. Po těchto schůzkách odletěl nakonec do Washingtonu, což nebývalo u britských premiérů obvyklé. Tento krok podnítil spekulace, že Brown si vybral své místo poblíž tandemu Merkelová-Sarkozy než aby posiloval svůj vztah s Bushem. Tehdejší ministr zahraničí Miliband dokonce musel mírnit spekulace o ochlazení vztahů s Washingtonem diplomatickým výrokem: „Spojené státy zůstávají nejdůležitějším bilaterálním partnerem.“[36]

V roce 2009 po zvolení Baracka Obamy prezidentem USA se očekávalo, že by demokrat Obama mohl znovu více oživit partnerství s Británií. Bohužel situace spíše nasvědčovala tomu, že Obama sice navenek formálně deklaruje na všech setkáních special relationship s Británií, ale z pohledu USA se jedná spíše o chladné podporování národních zájmů USA.[37]

Navíc vztahům Brown-Obama neprospělo ani propuštění Libyjce Abdalbaseta al Mekráhího ze skotského vězení. Tento muž si odpykával doživotní trest za teroristický útok na letadlo americké společnosti PanAm, při kterém zemřelo 259 lidí, přičemž většina cestujících pocházela z USA. Podle informací na serveru WikiLeaks právě za tímto propuštěním stála britská vláda. Britové údajně chtěli posílit vazby s Tripolisem kvůli výhružkám Muammara Kaddafího, že s nimi zruší obchodní vztahy.[38]

Je jasné, že tato informace WikiLeaks může podávat poněkud zkreslený obraz na vztahy Londýna a Washingtonu, ale je také pravděpodobné, že Obama „velmi těžce nesl propuštění Abdalbaseta al Mekráhího a dal to Brownovi najevo.“[39]

Cameronova skvrna BP a referendum a Obamův odposlech

Největším problémem po nástupu Davida Camerona [s2] bylo uklidnit zoufalé Američany v souvislosti s havárií plošiny Deepwater Horizon, kterou vlastnila firma British Petroleum (BP). BP sice nakonec situaci vyřešila, i přesto však došlo k velké ekologické a rovněž ekonomické škodě. Havárie měla samozřejmě vliv i na vztahy obou zemí. David Cameron si několikrát telefonoval s Barackem Obamou kvůli vyjasnění situace. Objevovaly se i typické nadávky na Velkou Británii, ale to se brzy ukázalo jako „…trochu iracionální, protože jde o obrovskou globální firmu [British Petroleum – pozn. autora], kterou navíc ze 40 procent vlastní Američané, ale možná je v tom dokonce stále i nějaký zbytkový odpor proti někdejšímu britskému impériu, na němž si Amerika před dvěma sty padesáti lety vybojovala nezávislost.“[40] Každopádně to byl první „křest ohněm“ pro Camerona, který prohlásil, že chce mít (na rozdíl od předchozí labouristické vlády) pevný, ale nikoli otrocký vztah s Washingtonem.[41]

Dalším ústředním tématem mezi Británií a USA je otázka vystoupení Británie z EU.[42] Nejdříve britští poslanci v roce 2011 zamítli referendum o vystoupení z EU.[43] O půl roku později (v červenci 2012) již Cameron připustil možnost pořádat referendum, nikoli o setrvání v Unii, ale spíše o podmínkách členství Británie. Cameron se chce podle všeho vyhnout růstu euroskeptické frakce své strany a přitom omezit také růst strany UKIP.[44] Dále se snaží více odsunout evropskou otázku až do doby, než vznikne nový parlament (2015).[45] Posledním krokem je svést ekonomické rány Británie jako důsledek krize eurozóny, spíše než důsledek vládních rozpočtových opatření.[46] Je otázkou, zda se britskému premiérovi podaří vše úspěšně vyřešit. Proti možnému vystoupení z EU jsou proti nejenom vládní liberální demokraté[47] a opoziční labouristé, ale i někteří finančníci.[48]

Američané jasně varují Brity, že není žádoucí, aby opouštěli EU. „Máme rostoucí vztahy s Evropskou unií jako institucí, která má ve světě sílící hlas. Chceme, aby Británie měla v této EU silný hlas. To je v americkém zájmu," uvedl Gordon, který je náměstkem ministryně zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti.“[49] Barack Obama rovněž vyzval Camerona k urovnání vztahů s EU, spíše než k ukončení členství.[50] Profesor Mattias Matthijs na stránkách Foreign Affairs upozorňuje: „Byla by to strategická chyba pro Londýn, kdyby opustil EU, a dokonce na to začíná upozorňovat i Washington. President Barack Obama sděluje svému protějšku své pevné přesvědčení: Pokud si Velká Británie chce uchovat alespoň nějaký vliv…, musí si vybrat Evropu.“[51]

O poslední rozruch po aféře WikiLeaks se postaral bývalý technik CIA Edward Snowden. Snowden jako whistle-blower přes média vypustil např. zprávu o odposlechu telefonů evropských lídrů. Čin vyvolal vlnu nedůvěry, kterou musel Obama mírnit zejména v Německu a Francii. Naopak britský premiér nejprve situaci nekomentoval[52] a později k tomu dodal, že:  „Británie má výjimečné partnerství s USA (v oblasti bezpečnosti). My řešíme vše správně, ale chápu to, co ostatní chtějí, a podporuji to, co činí prezident Obama.“[53] Je příznačné, že v této atmosféře nedůvěry mezi EU a USA Bílý dům potvrdil, že komunikace britského premiéra nebyla sledována ani v minulosti.[54]

Závěr

Příčinou je nejspíše zvláštní povaha Britů, že se dokáží starat o blaho svých bývalých kolonií vzdálených tisíce kilometrů od Londýna, ale nedokáží projevit zájem o ekonomické a politické problémy dnešní EU, do které dobrovolně vstoupili.[55] Někteří komentátoři to přisuzují faktu, že Angličané vidí Francouze a ostatní evropské národy jako rivaly, a proto jim závidí to, co sami nemají.[56] Naopak náklonnost k Americe se často vysvětluje jako pomoc „neotesaným“ Američanům, kteří mají na starost celý svět a přitom Britové je ovládají jako loutky, aby mohli vládnout světu zprostředkovaně pomocí svých amerických bratranců.[57] Klasik geopolitiky Brzezinski naopak Británii označuje za přívěsek americké moci, který nedokáže vést Evropu.[58] Bývalý ministr zahraničí USA H. Kissinger popisuje vztahy USA a Velké Británie následovně: „Americké administrativy po celá léta synchronizovaly své kroky s Londýnem, a to zvláště v souvislosti se Severoatlantickou aliancí. Britové o toto postavení houževnatě bojovali. Jejich způsob, jak si uchovat status velmoci, spočíval ve snaze být natolik integrální součástí amerického rozhodovacího procesu, že by myšlenka nekonzultovat Londýn vyvolala dojem porušování přirozeného řádu věcí.“[59]

Nakonec je ale pravdou, že většina nedemokratických systémů vzešla ze starého kontinentu. Je tedy dobře, když bude fungovat nějaký režim (speciálních) vztahů mezi Británií a Amerikou. Britové tak mohou pomoci jasněji a efektivněji vysvětlovat pohled Evropského společenství na situaci, tj. vytvářet určitý „most“[60] spojující oba břehy Atlantiku. Pokud toho ale chtějí Britové opravdu dosáhnout, musí být aktivní i v rámci členství v EU. Nakonec tedy možná dojde na slova T. Blaira: „Pro Británii platí, že pokud se stane více evropská, tak tím posílí i svůj speciální vztah s Washingtonem.“[61]

Odpovědný redaktor: Bc. Kamil Beneš

Odpovědná korektorka: Tereza Špuláková

Obrázky vlajek převzaty z: http://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana ; upraveny redakcí

Použité zdroje:

ALBRIGHT, Madeleine Korbel. Mocní a všemohoucí: úvahy o Bohu, Americe a mezinárodních vztazích. Vyd. 1. Praha: Práh, 2006. 325 s. ISBN 80-7252-151-9.

BBC.COM. David Cameron's phone 'not monitored' by US. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/uk-politics-24668861.

BBC.COM. EU exit would be economic suicide, warns Nick Clegg. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/uk-24440280.

BBC.COM. Obama urges UK: Fix EU problems before 'breaking' relationship. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/uk-politics-22506407.

BRZEZINSKI, Zbigniew. Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1999. 228 s. ISBN 80-204-0764-2.

BRZEZINSKI, Zbigniew. Volba: globální nadvláda nebo globální vedení. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2004. 290 s. Myšlenky; sv. 18. ISBN 80-204-1179-8.

CIRHANOVÁ, Jiřina. 2012. Special relationship Spojených států amerických a Velké Británie. Plzeň: Západočeská univerzita, Filozofická fakulta, Katedra Politologie a mezinárodních vztahů. Diplomová práce.

ČESKÉ NOVINY – ZPRAVODAJSKÝ SERVER ČTK.CZ. Cameron hájil praktiky špionáže, Hollande komentoval nový skandál. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/cameron-hajil-praktiky-spionaze-hollande-komentoval-novy-skandal/1000059.

DUMBRELL, J. The US-UK special relationship: Taking the 21st-century temperature. British Journal of Politics and International Relations. 2009, roč. 11, č. 1, 64 - 78. DOI: 10.1111/j.1467-856X.2008.00352.x.

DUNN, DAVID HASTINGS. The double interregnum: UK–US relations beyond Blair and Bush. International Affairs. 2008, roč. 84, č. 6, s. 1131-1143. DOI: 10.1111/j.1468-2346.2008.00761.x.

EURACTIV.CZ. Britský premiér Gordon Brown na první zahraniční návštěvě v Německu. Dostupné z:  http://www.euractiv.cz/evropa-dnes0/clanek/britsky-premier-gordon-brown-na-prvni-zahranicni-navsteve-v-nemecku.

FIDLER, Jiří a MAREŠ, Petr. Dějiny NATO. Praha: Paseka, 1997.243s. ISBN 80-7185-145-0.

FINANCIAL TIMES.COM. Business leaders warn Cameron on EU terms. Dostupné z:  http://www.ft.com/cms/s/0/ac0feb98-59b9-11e2-88a1-00144feab49a.html#axzz33D3ZIA6V.

FOREIGN AFFAIRS.COM. David Cameron’s Dangerous Game. Dostupné z: http://www.foreignaffairs.com/articles/139641/matthias-matthijs/david-camerons-dangerous-game.

FOREIGN POLICY.COM. Has the BP Bashing Gone Too Far? Dostupné z: http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/06/10/has_the_bp_bashing_gone_too_far.

FOREIGN POLICY.COM. The one-year review: Surprises, disappointments, and chilling relationships . Dostupné z: http://shadow.foreignpolicy.com/posts/2009/11/02/surprises_disappointments_and_chilling_relationships?wp_login_redirect=0.

FOREIGN AFFAIRS.COM. Britain's Left Turns Right. Dostupné z: http://www.foreignaffairs.com/articles/139594/david-runciman/britains-left-turns-right.

FOREING POLICY.COM. Is there still time to save the Special Relationship? Dostupné z: http://shadow.foreignpolicy.com/posts/2010/03/29/is_there_still_time_to_save_the_special_relationship.

HN.iHNED.CZ: Daniel Anýž: Ropná skvrna už došplouchla na pouto USA-UK. http://hn.ihned.cz/c1-44242960-daniel-anyz-ropna-skvrna-uz-dosplouchla-na-pouto-usa-uk.

IHNED.CZ. Proč rozbíjet Velkou Británii? Cameron naléhá na Skoty, aby nerozdělili monarchii. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-59289040-cameronova-vlada-stupnuje-kampan-aby-se-skotko-neodlucovalo-od-britanie.

IHNED.CZ. Proč vlastně Britové propustili atentátníka z Lockerbie? Báli se výhrůžek Kaddafího. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-48507020-proc-vlastne-britove-propustili-atentatnika-z-lockerbie-bali-se-vyhruzek-kaddafiho.

IHNED.CZ. Propuštění atentátníka z Lockerbie byl obyčejný obchod, zní v Libyi i Británii . Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/svet/c1-38122480-propusteni-atentatnika-z-lockerbie-byl-obycejny-obchod-zni-v-libyi-i-britanii.

IHNED.CZ. Spojené státy chtějí, aby Británie zůstala v EU. Její silný hlas v unii je prý zásadní. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-59096240-usa-chteji-aby-velka-britanie-zustala-v-eu-silny-hlas-je-zasadni.

INTERNATIONAL NEW YORK TIMES.COM. Obama Makes Surprise Trip to Afghanistan. Dostupné z:  http://www.nytimes.com/2014/05/26/world/asia/obama-in-afghanistan.html?action=click& ; module=Search®ion=searchResults&mabReward=relbias%3Ar&url=http%3A%2F%2Fquery.nytimes.com%2Fsearch%2Fsitesearch%2F%23%2Fafghanistan%2520troops%2520obama%2F&_r=0.

JEČMENOVÁ, Kristýna. 2013. Anglo-americké vztahy po skončení studené války. Plzeň: Západočeská univerzita, Fakulta filozofická, Katedra politologie a mezinárodních vztahů. Bakalářská práce.

JOHNSON, Paul. Dějiny amerického národa. Vyd. 1. Přeložil Jan Lamper. Praha: Academia, 2000, 850 s. ISBN 80-200-0799-7.

KISSINGER, Henry. Bouřlivé roky. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004. 1167 s. ISBN 80-7341-206-3.

KISSINGER, Henry. Roky obnovy. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. 942 s., [48] s. obr. příl. ISBN 80-7257-785-9.

MAJSTR, Jiří a Stanislav MUNDIL. Washington mezi Seinou a Temží: prezident, spojenci, média. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007, 208 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-7254-993-1.

MARSH, Steve. ‘Global Security: US–UK relations’. Journal of Transatlantic Studies (Routledge). 2012, roč. 10, č. 2, s. 182-199. DOI: 10.1080/14794012.2012.678119.

MINISTERSTVO OBRANY ČR. Operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda). Dostupné z: http://www.mise.army.cz/historie-misi/operace-enduring-freedom-trvala-svoboda-15628/.

NIBLETT, ROBIN. Choosing between America and Europe: a new context for British foreign policy.International Affairs. 2007, roč. 83, č. 4, s. 627-641. DOI: 10.1111/j.1468-2346.2007.00644.x.

O'SULLIVAN, John. Prezident, papež a premiérka: trojice, která změnila svět. Praha: Ideál, 2007. x, 368 s., [8] s. obr. příl. Dějinné zvraty a souvislosti; sv. 6.ISBN 978-80-86995-02-1.

RACHMAN, Gideon. Is the Anglo-American Relationship Still Special?. Washington Quarterly. 2001, roč. 24, č. 2, s. 7-20. DOI: 10.1162/016366001300092968.

ROVNÁ, Lenka. Kdo vládne Británii?. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, 280 s. ISBN 80-86429-27-x.

ROZHLAS.CZ. Propuštění atentátníka z Lockerbie je pro britskou politiku smutnou kapitolou. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/945044.

SVENDSEN, A.D.M. Exemplary 'friends and allies'? Unpacking UK-US relations in the early twenty-first century. Journal of Transatlantic Studies. 2011, roč. 9, č. 4, 342 - 361. DOI: 10.1080/14794012.2011.622934.

ŠTURMA, Jan. 2011. Původ zvláštních vztahů mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Ústav mezinárodních vztahů a evropských studií. Diplomová práce.

VOSTŘÁKOVÁ, Marcela. 2013. Zvláštní vztahy USA s UK od konce studené války. Plzeň: Západočeská univerzita, Fakulta filozofická, Katedra politologie a mezinárodních vztahů. Bakalářská práce.

WALLACE, William a Christopher PHILLIPS. Reassessing the Special Relationship. International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-). 2009, roč. 85, č. 2, s. 263-284. DOI: 10.2307/27694974.

WALLACE, WILLIAM. The collapse of British foreign policy. International Affairs. 2005, roč. 81, č. 1, s. 53-68. DOI: 10.1111/j.1468-2346.2005.00438.x.


[1] K historickým kořenům vzniku zvláštního vztahu Velké Británie a USA viz práce: (Šturma 2011).

[2] (Rovná 2004, s. 23)

[3] Ačkoliv někteří autoři (např. Vostřáková 2013) došli k názoru, že tyto vztahy nejsou nijak výjimečné, či zvláštní, pro účel článku stačí, že nějaké vztahy existují, ať už mají jakékoliv názvy. Ječmenová (Ječmenová 2013) se např. domnívá, že tento vztah zahraniční politiky Velké Británie a USA je zvláštní v hladině státní a individuální. Naopak v britském parlamentu panuje názor, že: „Použití výrazu "zvláštní vztah" je ve svém historickém smyslu, jako popis a souhrn neustále se vyvíjejícího vztahu VB-USA potenciálně zavádějící, a tak doporučujeme vyhýbat se jeho použití." Viz: http://shadow.foreignpolicy.com/posts/2010/03/29/is_there_still_time_to_save_the_special_relationship,

Podle Ministerstva zahraničních věcí Británie je tento vztah jedinečný (unique): „Nezáleží na tom, zda jej někdo nazývá "zvláštní vztah", nebo ne. Důležité je to, že vztah Británie a USA je jedinečný, a je jedinečně důležitý, protože ochraňuje naší národní bezpečnost a podporuje naše národní zájmy." Viz: http://shadow.foreignpolicy.com/posts/2010/03/29/is_there_still_time_to_save_the_special_relationship.

[4] Projev ve Fultonu, 5.3. 1946, (Cirhanova 2012 , s. 14), tento vztah se někdy v literatuře nazývá také speciální, jedinečný či výjimečný.

[5] Británie má od smlouvy z Nassau (1962) zvláštní vztahy v oblasti vojenské jaderné spolupráce se Spojenými státy. (Dumbrell 2009: 65)

[6] (Rachman 2001: 8)

[7] http://shadow.foreignpolicy.com/posts/2010/03/29/is_there_still_time_to_save_the_special_relationship.

[8] (Kissinger 2002, s. 490)

[9] Jednalo se o Jižní Rhodesii, dnešní Zimbabwe.

[10] (Kissinger 2002, s. 788)

[11] (Brzezinski 1999, s. 49)

[12] Naposledy byl takto okázale a neformálně přijat Bushův hlavní evropský spojenec T. Blair, který byl pozván i na Bushův ranč v Crawfordu v Texasu. (Brzezinski 2004, s. 161)

[13] (Fidler et al. 1997, s. 93)

[14] „Jak později napsal Kissinger, „pokus Ameriky distancovat se od Evropy ji dovedl do postavení, kdy musela sama převzít břímě ochrany každého […] svobodného státu na zeměkouli. O deset let později zápasila Amerika sama ve Vietnamu, když se od ní většina spojenců distancovala s poukazem na argument suezské krize, jehož autorem nebyl nikdo jiný než Amerika.“ (Fidler et al. 1997, s. 96)

[15] „Zdolal [Eisenhower – pozn. aut.] suezskou krizi v roce 1956, ačkoli tím urazil Brity, své nejlepší spojence, a pohřbil politickou kariéru starého přítele sira Anthonyho Edena.“ (Johnson 2000, s. 657)

[16] „Byli jsme ochotni jednat předtím, ale ne teď. Ztratili jsme spoustu krve a byla to naše nejlepší krev. Copak si neuvědomujete, že je to otázka zásad?“ (O´Sullivan 2007,  s. 152)

[17] Oživení britské sebedůvěry a britské mezinárodní reputace, to pak dále vedlo k růstu hladiny národní hrdosti na britské ozbrojené síly, což platilo i pro mise na Balkáně, Perském zálivu, Afghánistánu a Iráku.

(O´Sullivan 2007, s. 153)

[18] V textu je rovněž použito americké označení 9/11.

[19] Podpořil Bushe i za cenu toho, že část politických elit a veřejnosti byla proti. (Vostřáková 2013: 35). „Blair měl v plánu dostat se tak blízko Bushovi, jak jen to bude možné.“ (Ječmenová 2013: 47).

[20] (Majstr et al. 2007, s. 149); dále by tomu odpovídal i britský zápis rozhovoru s americkými úředníky z roku 2002: „Bush chtěl odstranit Saddáma vojenskou akcí, zdůvodněnou kombinací terorismu a zbraní hromadného ničení. Ale zpravodajské informace a fakty byly uzpůsobovány této politice.“

(Albright 2006:  177)

„Nevyřčenou, ale jasnou premisou Blairovy politiky bylo, že pokud má mít naději Bushovo rozhodování ovlivnit, musí být na jeho straně.“ (Majstr et al. 2007, s. 149)

[21] Historik, komentátor a tvůrce životopisů britských politiků A. Seldon si poznamenal, že Blair napsal po přepočítání volebních hlasů na Floridě Bushovi: „Vím, že společně budeme upevňovat zvláštní vztah.“

(Wallace 2005: 56)

[22] (Ječmenová 2013: 47)

[23] (Ječmenová 2013: 48)

[24] (č. 1368/2001, 1373/2001 a 1378/2001)

[25] http://www.mise.army.cz/historie-misi/operace-enduring-freedom-trvala-svoboda-15628/.

[26] Výsledky invaze jsou rozporuplné a většina vojáků bude stažena až na konci roku 2014. Viz: http://www.nytimes.com/2014/05/26/world/asia/obama-in-afghanistan.html?action=click& ; module=Search®ion=searchResults&mabReward=relbias%3Ar&url=http%3A%2F%2Fquery.nytimes.com%2Fsearch%2Fsitesearch%2F%23%2Fafghanistan%2520troops%2520obama%2F.

[27] (Ječmenová 2013:.49 )

[28] (Majstr et al. 2007: 37)

[29] „Někteří komentátoři vidí Blaira, jako posedlého vykonávat roli mluvčího mezi Spojenými státy a světem, což dávají do souvislosti s tím, že měl 31 letů a 54 setkání se světovými vůdci v osmi týdnech.“ (Wallace et al. 2009: 276)

[30] (Niblett 2007: 630)

Je rovněž důležité zmínit, že Blair se byl ochoten spolehnout i na podporu Konzervativní strany v otázce iráckého tažení.

(Dumbrell 2009: 68)

A navíc byl za válku v Iráku „vláčen“ tiskem s nálepkou Bushův pudl (Bush´s poodle). (Marsh 2012: 190)

[31] (Majstr et al. 2007: 152)

[32] Vztahy rovněž podporoval a sledoval (pod)výbor, který byl ustaven v roce 2004, měl za úkol se starat o vztahy VB-USA (Ministerial Sub-Comittee on Relations of the United States of America), přičemž měl sledovat zejména problematické složky těchto vztahů (např. válka v Iráku), zajímavé ovšem bylo, že hlavní obranní a zpravodajští velitelé byli zváni pouze dle potřeby. (Svendsen 2011: 352)

[33] (Majstr et al. 2007: 37)

[34] (Ječmenová 2013: 55)

[35] (Dumbrell 2009: 64)

[36] http://www.euractiv.cz/evropa-dnes0/clanek/britsky-premier-gordon-brown-na-prvni-zahranicni-navsteve-v-nemecku

[37] Jak si všímá Will Inboden:  Obama signalizuje lhostejnost k zvláštním vztahům Británie a USA. Viz: http://shadow.foreignpolicy.com/posts/2009/11/02/surprises_disappointments_and_chilling_relationships.

Výběr Berlína pro klíčový proslov ohodnotil britský tisk, jako výběr nového evropského mluvčího s Američany. (Dumbrell 2009: 76)

[38] http://zpravy.ihned.cz/c1-48507020-proc-vlastne-britove-propustili-atentatnika-z-lockerbie-bali-se-vyhruzek-kaddafiho,

http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/945044,

http://zpravy.ihned.cz/svet/c1-38122480-propusteni-atentatnika-z-lockerbie-byl-obycejny-obchod-zni-v-libyi-i-britanii.

[39] Tamtéž.

[40] http://hn.ihned.cz/c1-44242960-daniel-anyz-ropna-skvrna-uz-dosplouchla-na-pouto-usa-uk.

[41] http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/06/10/has_the_bp_bashing_gone_too_far.

[42] Otázka odtržení Skotska od Británie je také důležitá, ale spíše pro samotnou Velkou Británii, která by se tak definitivně ocitla na druhé koleji, jelikož by ztratila území, obyvatelstvo, nerostné suroviny, vojenské základny a část příjmů. Tímto by se již nemohla vůbec rovnat velkým evropským státům, což by se jistě odrazilo i na vztahu Londýn-Washington. Zřejmě proto Cameron naléhá na Skoty, aby zůstali v tomto svazku. Viz např.: http://zpravy.ihned.cz/c1-59289040-cameronova-vlada-stupnuje-kampan-aby-se-skotko-neodlucovalo-od-britanie.

[43] Vládní poslanci Konzervativní strany nehlasovali jednotně.

[44] http://www.foreignaffairs.com/articles/139641/matthias-matthijs/david-camerons-dangerous-game

[45] Tamtéž.

[46] Tamtéž.

[47] http://www.bbc.com/news/uk-24440280.

[48] http://www.ft.com/cms/s/0/ac0feb98-59b9-11e2-88a1-00144feab49a.html#axzz33D3ZIA6V.

[49] http://zpravy.ihned.cz/c1-59096240-usa-chteji-aby-velka-britanie-zustala-v-eu-silny-hlas-je-zasadni, Jak si všímá profesor David Runciman: Labouristé také přejímají určitý posun ve svých myšlenkách více směrem ke Konzervativní straně, a tak je označuje po prohraných parlamentních volbách v roce 2010 za „Blue Labour“. Viz: http://www.foreignaffairs.com/articles/139594/david-runciman/britains-left-turns-right.

[50] http://www.bbc.com/news/uk-politics-22506407.

[51] http://www.foreignaffairs.com/articles/139641/matthias-matthijs/david-camerons-dangerous-game.

[52] http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/cameron-hajil-praktiky-spionaze-hollande-komentoval-novy-skandal/1000059.

[53] http://www.bbc.com/news/uk-politics-24668861.

[54] Tamtéž.

[55] A nyní se snaží zavést referendum o vystoupení zejména Konzervativní strana premiéra Camerona.

[56] Viz publikace: (Majstr et al. 2007: 117-120)

[57] (Majstr et al. 2007: 119)

[58] (Brzezinski 1999, s. 69); (Majstr et al. 2007: 117-120)

[59] (Kissinger 2004, s. 136)

[60] Ostatně to byl i záměr T. Blaira: „My jsme most mezi USA a Evropou.“ (Wallace et al. 2009: 278)

[61] (Dunn 2008: 1133)

Jak citovat tento text?

Holub, Martin. Kam kráčí (zvláštní) anglo-americké vztahy? [online]. E-polis.cz, 13. srpen 2014. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/kam-kraci-zvlastni-anglo-americke-vztahy.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Martin Holub

Autor:

Je studentem doktorského studia oboru Politická a kulturní geografie na Ostravské univerzitě v Ostravě (OSU). Odborně se zaměřuje především na vztahy mezi EU a Severní Amerikou (atlanticismus, volný obchod, energetika, bezpečnost aj.).


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář