Hobsbawm: Globalizace, demokracie a terorismus

 8. březen 2010  Vít Procházka   komentáře

Série přednášek, esejů a zamyšlení autorsky spojených se jménem Erica Hobsbawma je věnována perspektivám světa na počátku 21. století. Typický, očekávaný a nakonec též vítaný rys jednotlivých postřehů se skrývá v nepřetržitém ohlížení za minulou zkušeností. Čtenář tak od prvního kontaktu ztrácí možnost iluze, že dílo koncipoval někdo jiný, než vysoce erudovaný a současně se zavilostí jemu vlastní proti proměnlivosti dobových nálad kráčející historik.

Hobsbawm: Globalizace, demokracie a terorismusHobsbawm: Globalizace, demokracie a terorismus

Série přednášek, esejů a zamyšlení autorsky spojených se jménem Erica Hobsbawma je věnována perspektivám světa na počátku 21. století. Typický, očekávaný a nakonec též vítaný rys jednotlivých postřehů se skrývá v nepřetržitém ohlížení za minulou zkušeností. Čtenář tak od prvního kontaktu ztrácí možnost iluze, že dílo koncipoval někdo jiný, než vysoce erudovaný a současně se zavilostí jemu vlastní proti proměnlivosti dobových nálad kráčející historik. Jak jinak zhodnotit muže, který od roku 1936 do roku 1991 působil coby člen britské komunistické strany, což nepřeťaly ani množící se zprávy o zvěrstvech páchaných ve jménu „spravedlivé společnosti“ na půdě stalinského Ruska? Jak jinak popsat intelektuála, jenž Labour Party 70. let obviňoval z rigidity, aby dvě dekády poté tutéž stranu kritizoval pro enormní vzdálenost autentickým kořenům? Asi obtížně by šlo dospět k trefnější definici. Originalitu si nicméně Hobsbawm zachovává i mezi řádky Globalizace, demokracie a terorismu.

Základní tématické okruhy přemítání levicového intelektuála, jenž si notoricky neláme hlavu nad mírou vlastní kritiky, tvoří vztah války a míru, souběžná analýza včerejška i zítřka fenoménu impérií, nacionalismus, potenciál demokracie liberálního typu a záležitosti politického násilí včetně terorismu.

Jistá tématika však, zdá se, Hobsbawmovi unikla, totiž globalizace. Ta, ačkoli metodou stručných, stereotypních odkazů prostupuje napříč všemi kapitolami, nachází systematické pojetí jen v předmluvě, kde jsou líčeny tři skutečnosti, jež autor považuje za nutné alespoň pomocí krátkých glos sdělit. První je ekonomická a sociální nerovnost neomezující se pouze na společenskou situaci uvnitř států a pustošící poslední zbytky stability mezinárodního terénu. Druhou pak dopady globalizovaného volného trhu na většinovou populaci v rozvinutých zemích, která v kontrastu s podnikatelskými špičkami a renomovanými experty nedisponuje nástroji odolnosti vůči stále více konkurenčním tlakům, nota bene při destrukci sociálního státu. Třetí „hobsbawmovskou“ pravdu o světovém prostoru slévajícím se v celek vzájemně prodchnutých aktivit bez tradičních limitů představují kulturní a politické výsledky globalizace, předního zmínění se dostává přistěhovalectví.

A proč se daný úkaz, který dávno již nezahlcuje fantazii nanejvýš několika akademických vizionářů, ale naplňuje každodenní žití člověka obyčejného údělu, barvitě nerozvíjí na dalších stránkách reflexí politických hledisek stávajícího řádu? Dle Hobsbawma prozaicky proto, že politika, jakkoli řeší či je povinna řešit důsledky globalizačních trendů, má doposud známky nepoznamenanosti globalizací ve smyslu elementárních funkčních schémat.

Pokud bychom chtěli nalézt opak, tedy sféru principiálně spjatou s oblastí politických rozhodnutí, určitě bychom ji objevili v kauze války a míru. Hobsbawm premisu neodlučitelných podstat vojenství a politiky dokládá absencí takové globální autority, která by dokázala účinně zasahovat do ozbrojených sporů, jejichž řešení spočívá snad napořád na bedrech teritoriálních národních států, a ty zároveň vymezují arénu politických mechanismů.  Dědictví války převzal náš věk, říkejme mu třeba postmoderna, od moderního věku 20. století. V jeho vývojových peripetiích a katastrofických nuancích bylo ovšem válečné úsilí transformováno do vícero podob, jež někdejší sémantiku vojenského řemesla připomínají vskutku mlhavě. O sto let dříve charakter války určovala zápolení mezi regulérními armádami států. Postupně ale zaujímal hlavní místo občanský konflikt, přičemž od 60. let zatlačil válečné střety států do pozadí. Civilní obyvatelstvo, kdysi reprezentující minimální podíl obětí, aktuálně strádá vleklými boji ve znatelnějším rozsahu než zainteresovaná vojska. A předěl odlišující válku a mír se tenčí a slábne.

Demontáž Sovětského svazu, uzavírající epochu bipolárního napětí, dovedla houstnoucí militarismus k vrcholu, neboť znamenala pád necelá dvě století existujícího velmocenského systému, za jehož devízu platila kontrola nad mezistátními konflikty, stabilita a eliminace svévolných pokusů ignorovat suverenitu cizích států.

Zkonstruované paradigma láká dojmem věcného soudu, avšak potácí se na vratkých základech. Velmocenský systém se dal termínem stabilita vyložit nejpozději v předvečer první světové války. Poté již jen roztáčel spirálu nepředvídatelnosti aliančních svazků, krutosti reálpolitických kalkulů a zběsilé arogance novopečených všenárodních lídrů, rozumějme diktátorů. Hobsbawm krom toho popírá svou teorii o krizi státního monopolu na donucovací a ozbrojené prostředky, znamenající přímo explozi vnitřních konfliktů, pro které stát nezosobňuje ani arbitra, ani rovnocenného soupeře jakékoli ze zúčastněných stran. Popsaný jev Hobsbawm osobně datuje od 60. - 70. let minulého století, čili ještě od jím opěvovaných „zlatých časů“ supervelmocenského klinče.

Vyskytuje-li se lidstvo opravdu na rozcestí a vybírá-li si adekvátní nástroje globální kontroly, jakým směrem vede jeho šťastný příběh? Hobsbawm hledá spásu ve společenstvích garantujících formálně stejný vliv několika alternativním (ve významu zájmů) proudům, jež by inteligentně nahradila soustavu rovnováhy mocností zaniklou pádem Berlínské zdi a rozkladem SSSR. Horuje např. pro OSN v podobě neutrálního zprostředkovatele (s umenšením role Rady bezpečnosti), která by mohla efektivně zaplnit místo moderátora nepokojů tam, kde státy o analogickém poslání leda sní, jelikož vlastní sotva symbolickou legitimitu výkonné moci a často se neoficiálním armádám nedokáží rovnat kvalitou zbrojního arzenálu. Jenže klíčová otázka tímto nepominula. Spojené národy vybavené zvláštní dávkou kompetencí krizi státní legitimity pravděpodobně ještě prohloubí, aniž by se jim podařilo stát dlouhodobě suplovat dokonalejší a zároveň rezortně kompatibilní strukturou.

Implicitně Hobsbawm naznačuje své sympatie pro projekt Evropské unie. V čase bobtnající nespokojenosti s „bruselskou byrokracií“ a „kryptofederalistickými eurokraty“ zní pochvalná slova na adresu evropské integrace blaženě, dvojnásob od občana Velké Británie, obyčejně nedůvěřivé k této agendě. Zda Hobsbawm vidí v EU globální autoritu schopnou uskutečnit vznešené (a přitom dosud papírové) plány OSN, kterou zdařile marginalizují sobecké tahanice stálých členů Rady bezpečnosti, nelze říct se stoprocentní jistotou. Zárodkům obdobných úvah však autor spolehlivě zavdává.

Nejvýrazněji unijní apologetika rezonuje v kapitolách o liberální demokracii pojmenovaných Vyhlídky demokracie a Šíření demokracie. Hobsbawm se v nich zaměřuje na šance uplatnění liberální demokracie (tj. demokracie západní provenience) navzdory nástrahám přechodu rozděleného, zato jistotami oplývajícího světa v možnostech neomezenou, ale taktéž nevyzpytatelnou, „globální vesnici“. Srovnává výhody i zátěže liberálně demokratických režimů. Uvědomuje si pozitivum zpětné vazby, které se díky primární demokratické zásadě – „vůli lidu“ – dostává vládnoucím vrstvám s dostatečnou relevancí na to, aby se obávaly důsledků jejího přezírání. Nepropadá ale bezuzdnému nadšení a zmiňuje rovněž odvrácenou tvář téhož – názor veřejnosti, na nějž musí být v duchu demokratických tradic brán ohled, nezřídka nekoresponduje s expertízami odborných komisí, které sice nabízejí výjimečnou znalost problému, ale již nedodávají politickým špičkám legitimizující majoritní tužby. Paradoxně rostoucí obliba západních politiků v opisu veřejných nálad, jíž jsme nepřetržitými svědky, nemusí nést kýžené ovoce. Za důkaz postačí klesající účast ve volbách. Kvůli tomu se vlády Západu střetávají s chřadnoucím typem legitimity (opět odvozeným od lidové vůle), bez něhož pozbývají kreditu a potřebné moci nad svým územím a občany.

A co s tím má dočinění Evropská unie? Hobsbawm neskrývá radost ze sofistikované kombinace demokracie a elitní vlády zpoza zavřených dveří Bruselu. EU je tvořena členskými státy, jejichž garnitury procházejí změnami dle volebních verdiktů. Strategické unijní instituce tak však až na výjimku Evropského parlamentu nefungují. Pro to mohou spojit demokratickou legitimitu s operativní správou. Hobsbawm se z výše sdělené logiky strachuje o zítřek evropského integračního procesu, který podlamují experimenty členských států se zasazením širokého a pro laika neuchopitelného kontextu sjednocené Evropy do rámce demokratické kontroly.

Globalizace, demokracie a terorismus v sobě nezapře rukopis nonkonformisty, nebojícího se provokativně tázat a záhy vypustit takřka heretickou odpověď, neboť pouze a jedině v tomto provedení představuje si Eric Hobsbawm vznik konvencemi nespoutané, otevřené diskuse dělající pravdu pravdou.

Pro knihu není podstatné, zda zahrnuje výlučně objektivně měřené názory. Naopak. Míra osobitosti a odvaha otočit se k mainstreamu zády ji pasuje na delikátní mentální požitek.

Literatura 

  1. Hobsbawm, Eric: 2009. Globalizace, demokracie a terorismus. Academia: Praha. 

Titulní obrázek převzat z: http://www.academia.cz/img/knihy/obalky1/lrg/globalizace-demokracie-a-terorismus.jpg

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. Hobsbawm: Globalizace, demokracie a terorismus [online]. E-polis.cz, 8. březen 2010. [cit. 2017-08-23]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/hobsbawm-globalizace-demokracie-a-terorismus.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 10x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(