Budoucnost práva

 1. únor 2007  JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.   komentáře

Stát z hlediska práva (mezinárodního) představuje společenský, resp. právní vztah vymezený předmětem, kterým je území, subjekty, kterými jsou občané a právní fikcí svrchované mocí, kterou se tento právní vztah liší od soukromoprávních vztahů a která znamená nadřazenost státu nad všemi právními subjekty (osobami) a nepřímými objekty právních vztahů (věcmi) na tomto území a nepodřízenost státu jinému suverénovi. Vedle státu rozeznáváme rovněž právo jako soustavu vynutitelných právních pravidel chování.

Budoucnost právaBudoucnost práva

Stát z hlediska práva (mezinárodního) představuje společenský, resp. právní vztah vymezený předmětem, kterým je území, subjekty, kterými jsou občané a právní fikcí svrchované mocí, kterou se tento právní vztah liší od soukromoprávních vztahů a která znamená nadřazenost státu nad všemi právními subjekty (osobami) a nepřímými objekty právních vztahů (věcmi) na tomto území a nepodřízenost státu jinému suverénovi. Vedle státu rozeznáváme rovněž právo jako soustavu vynutitelných právních pravidel chování. Stát i právo pak pojímám jako společenskou smlouvu, kde stát, popř. mezinárodní společenství představuje společenskou smlouvu jejich subjektů jako právní, resp. společenský vztah a právo představuje jejich vynutitelnou společenskou smlouvu jako právní úkon zakládající, měnící nebo rušící (upravující) tento společenský vztah.

Pojem společenské smlouvy se objevuje zejména u politických myslitelů Thomase Hobbese (1588-1679), Johna Locka (1632-1704) a Jaquese Rouseau (1712-1788), kteří se zabývali státním zřízením. Ve skutečnosti ztělesňuje jejich společenskou smlouvu ústavní právo každého státu, předmětem společenské smlouvy jsou však i jiné společenské vztahy soukromoprávní i veřejnoprávní povahy.

Společenská smlouva dle T. Hobbese znamená podmanění se a odstup dosud nezadatelných práv ve prospěch suveréna, tedy jde o přenesení suverenity, jež spočívala v době přirozeného stavu lidstva na jednotlivcích na vybranou osobu nebo skupinu osob. Svůj model společenské smlouvy charakterizuje T. Hobbes jako jakési prohlášení tohoto druhu: „zmocňuji tohoto člověka nebo tyto osoby a přenáším na ně své právo vládnout nad sebou za podmínky, že také ty jim své právo podstoupíš a veškerá jednání budeš autorizovat.“ Když se to stalo, pak se toto množství spojené do jedné osoby nazývá stát latinsky civitas. Toto je vznik onoho velkého Leviathana anebo lépe a důstojněji vyjádřeno onoho smrtelného Boha, jemuž my pod nesmrtelným Bohem děkujeme za mír a naši ochranu. Ten, kdo tuto nejvyšší moc ztělesňuje, je nazýván suverénem a má, jak se říká, nejvyšší moc a každý jiný je jeho poddaným. Toto pojetí společenské smlouvy odráží osvícenský absolutismus.

Společenská smlouva dle J. Locka znamená ustavení politického tělesa, jimiž je lid sám jako společenství svobodných a rovných občanů, jejichž základní práva jsou nezadatelná a jaksi nadsmluvní. Na rozdíl od Hobbese zůstává lid zdrojem a nositelem suverenity i po uzavření společenské smlouvy, neodstupuje a dokonce nemůže ani postoupit svá nezadatelná práva třetí osobě. Jeho lid má právo na odpor vůči státu, ztratí-li stát jeho důvěru. J. Lock rozlišuje jednak ustavení společnosti společenskou smlouvou a jednak tvorbu vládních institucí. Legitimní jsou pouze takové instituce, jež se opírají o souhlas lidu. Lock hovoří o výkonu moci na základě mandátu, principu většiny a důvěry lidu a též povinnosti lidu respektovat závaznost právoplatných rozhodnutí mocenských orgánů. Toto pojetí společenské smlouvy představuje reprezentativní demokracii a ústavní stát.

Společenská smlouva dle J.J.Rouseau představuje právní vládu založenou na úmluvě neboli svobodném souhlasu. Každý člen společnosti dává svou osobu a všechnu svou moc jako společný statek pod nejvyšší řízení obecné vůle (volonté générale). Takto vzniká duševní sdružení jako veřejná osoba, vzniká lid. Lid je jediným nositelem suverenity. Vůlí tohoto suveréna, obecnou vůli lze zjistit hlasováním. Míra svobody společnosti a jednotlivce je pak určena mírou poznání skutečných zájmů společnosti. Nedokonalé poznání může vést k omylům a vůle všech (volonté de tous) zůstává jen jakousi subjektivní představou společnosti nezachycující skutečné zájmy lidu a odchylující se tím od volonté générale. Pomýlení nejsou v tomto smyslu svobodně jednajícími lidmi a musí být k tomu donuceni. A toto donucení neznamená podle Rousseau nic jiného než, že se donutí k tomu, aby byli svobodni. Rouseau se staví za koncentraci moci, přímou demokracii a imperativní mandát. Jeho pojetí společenské smlouvy připomíná marxistické pojetí státu.

Pojetí práva jako společenské smlouvy odpovídá rovněž soudobé české právo, které jej podrobuje požadavkům obdobným stavebním prvkům právního úkonu. Např. v České republice jde o souhlas subjektů společenské smlouvy daný v zastoupení orgány moci zákonodárné (srov. čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR). Požadavky týkající se vůle, jmenovitě její skutečnosti (danost), svoboda a vážnost a shoda poměru vůle a projevu jsou zajišťovány v rámci legislativního procesu upraveného v čl. 37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého názoru představuje obdobu složitého kontraktačního procesu zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení. Nejdůležitější požadavek svobody vůle proti násilí a výhrůžkám je chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92 trestního zákona o trestním činu rozvracení republiky. Požadavek týkající se předmětu práva jako společenské smlouvy jmenovitě jeho možnosti a souladu s dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc slouží všem občanům. Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje čl. 52 Ústavy ČR, který stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. Na rozdíl od klasických právních úkonů se však uplatňuje princip většiny, nadřazenosti a předpoklad správnosti právního aktu.

Stát jako právní, resp. společenský vztah jeho subjektů (osob), tj. občanů a ostatních lidí, popř. živých organismů odlišných od člověka a věcí (nikoliv v právním slova smyslu, kterými jsou v současným právem často nelogicky označovány i živé organismy odlišné od člověka) představuje souhrn především soukromoprávních vztahů, tedy společenských vztahů, kde se uplatňuje skutečná a svobodná dohoda a rovnost právních subjektů. Zároveň však představuje souhrn veřejnoprávních vztahů, kde se uplatňuje podřízenost právních subjektů a státní donucení. V současném státě tak existuje podle mého názoru velké množství těchto veřejnoprávních vztahů, které chybně vytlačují soukromoprávní vztahy a stát tak stojí v opozici proti pojetí státu jako společenské smlouvy v soukromoprávním smyslu založené na rovnosti subjektů (osob) a jejich skutečné a svobodné dohodě.

Pojetí státu a práva jako společenské smlouvy ztělesňuje především tzv. přímá demokracie představovaná komplexními právními instituty (tj. soubory právních norem příznačných pro jedno nebo více právních odvětví), kdy lid vykonává moc přímo. V současné státnosti se přímá demokracie neuplatňuje jako výlučná forma, vždy jako součást reprezentativní (zastupitelské) demokracie. Za ústavní formy přímé demokracie se považují: 1.) lidové veto (čl. 75 Italské ústavy), jež dovoluje lidu vyjádřit se po přijetí zákona parlamentem, 2.) odvolání poslance jako výraz imperativního mandátu, 3.) lidová iniciativa umožňující lidu navrhnout či odmítnout ústavní či právní úpravu, vyjádřit konstitutivní názor (čl. 120 a 121 Švýcarské ústavy), 4.) referendum jako konzultace voličů o otázce nebo o návrhu textu, eventuálně přímo rozhodnutí ve věci.

Zvláštní místo v systému ústavní demokracie má referendum. Z hlediska jeho zasazení v konkrétní formě vlády se odlišuje referendum: 1.) vyhlašované výkonnou mocí (vládou nebo prezidentem řízené referendum), kdy má exekutiva možnost rozhodnout, zda se referendum bude konat, určuje dobu, předmět a formulaci návrhu, 2.) referendum ex constitutione (vyžadované ústavou), kdy je třeba referendum použít v případě některých závažných změn ústavní nebo právní úpravy, nejvyšší ústavní orgány mají přitom možnost určit, kdy se bude referendum konat, 3.) referenda iniciovaná peticemi občanů, kdy iniciativa k vypsání referenda je na vůli občanů a záleží na dosaženém počtu podpisů pod peticemi.

Česká republika zažila už řadu legislativních snah o uzákonění obecného referenda. stanovení o referendu bylo obsaženo v § 46 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Podle tohoto ustanovení zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, vláda měla právo se usnést, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se vládní návrh stát zákonem. Hlavním smyslem toho bylo, aby referendum plnilo rozhodčí funkci mezi oběma komorami parlamentu, neboť jak poslanecká sněmovna, tak i senát mohl způsobit zamítnutí návrhu zákona. Prováděcí zákon nebyl nikdy vydán, referendum bylo tedy stejně prázdným pojmem, jakým zůstalo dodnes.

Přitom v článku 21 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, kterou přijalo Federální shromáždění 11. ledna 1990 jako ústavní zákon se stanoví, že občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Podobné ustanovení je obsaženo v článku 25 písmeno a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je na území České republiky obecně závazný.

V českém státoprávním zřízení je v současnosti plně uplatněna pouze druhá z obou citovaných forem účasti občanů na řízení státu, tj. zastupitelská (reprezentativní) demokracie. Pokud jde o první formu, tj. přímou demokracii, je zatím obecně zakotvena jen v souvislosti s rozhodováním o věcech místní samosprávy, a to v článku 86 odstavec 3 ústavy a v úpravě místního referenda v zákoně o obcích a zákoně o hl. městě Praze. Postup při provádění místního referenda je upraven v zákoně o místním referendu. Speciální zákon o referendu o vstupu České republiky do Evropské unie se počítat nedá, neboť to nebyla obecná právní úprava, ale účelový zákon „na jedno použití“.

V Evropě však existuje jen málo států, jejichž právní řád neobsahuje žádnou úpravu referenda. Referendum v té či oné podobě a rozsahu je upraveno v ústavním právu řady států, mimo jiné vedle Švýcarska v Rakousku, Francii, Itálii, Japonsku, Dánsku, Švédsku, Španělsku, Německu, Maďarsku a bylo použito i ve Velké Británii. Rozhlédneme-li se po světě, nenalezneme jedinou vyspělou demokracii, která by neměla ústavní princip přímé demokracie jako komplementární součást svého ústavního systému.

Podle čl. čl. 2 odst. 3 zák. č. 1/1993 Sb. Ústavy ČR státní moc slouží všem občanům, tzn. dle českého právního řádu je rovněž hlavním účelem práva sloužit všem občanů. Vzhledem k tomu, že se přikláním k monistickému učení, které pokládá pojem práva za nedělitelný, předpokládá budoucí soulad všech právních řádů vnitrostátních i mezinárodního, tedy vznik jediného práva, zajištěného právními pravidly vylučujícími spor mezi právními normami, myslím si, že hlavním účelem tohoto jediného práva má být soulad všech a všeho, tedy dobro pro všechny jeho adresáty (subjekty práva, osoby).

Podle mého názoru dobro jako soulad všech a všeho znamená, že v budoucnu nebude docházet k vzájemným srážkám jedinců a věcí, vše bude řešeno skutečnou a svobodnou dohodou všech živých bytostí, jakýmsi stálým (permanentním) referendem, kde se dohodnou všechny živé bytosti, kterých se týká daná otázka v jejich životě a podle této dohody pak budou tyto živé bytosti jednat. Tato skutečná a svobodná dohoda bude postavena na úplné znalosti živé a neživé přírody dotčenými živými bytostmi, půjde tudíž o soulad všech ale i všeho. Toto neustálé referendum pak bude v budoucnu umožněno dokonalou sdělovací technikou. Z tohoto hlediska vidím budoucnost práva v rozvoji sdělovací techniky, která umožní neustálou co nejširší komunikaci (permanentní referendum) všech daným případem dotčených jedinců a nikoliv v omezování či neuznávání referenda českými politiky, jak se dnes často děje. Rozvojem sdělovací techniky tak bude umožněno široké uplatnění právního institutu referenda v ústavním systému všech států, a to zejména díky rozvoji možnosti nízko-nákladové identifikace voličů elektronickými prostředky a rovněž díku možnosti neustálého vzniku a obnovování jejich dohody těmito elektronickými prostředky s velmi nízkými náklady. Tato referenda tak budou moci mezi dotčenými subjekty práva probíhat neustále, permanentně a to s velmi nízkými náklady. Současně dojde dle mého názoru k rozšíření smluvní volnosti právních subjektů, tedy dispositivnosti právních norem. Toto neustálé referendum (obnovování dohody) dotčených osob zároveň umožní řešení společenských problémů už v době jejich vzniku, nebude docházet k jejich potlačování a růstu sporů.

Soulad všech a všeho bez vzájemných srážek jako hlavní účel práva je tak skutečně ideálem, jakýmsi přirozeným právem, kterému by jsme se však měli všichni svým jednáním ve skutečnosti (v reálu) ze všech sil neustále co možná nejvíce přibližovat. Na okraj této otázky je možno zmínit, že podle mého názoru větší stupeň souladu všech živých bytostí, tedy větší míra shora uvedené dohody ve společnosti všech živých bytostí, zároveň podle mého názoru podmiňuje větší stupeň poznání a ovládnutí živé a neživé přírody, tedy větší soulad všech a zároveň všeho.

Literatura

  1. Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz
  2. Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.e-polis.cz , 2006
  3. Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy
  4. KLOKOČKA, V.: Ústavní systémy Evropských států. Praha, Linde, 1996. s. 30 a násl..
  5. STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s. 271 a násl.
  6. KLÍMA, K.: Ústavní právo, Praha, VICTORIA PUBLISHING, a.s., 1995
  7. Je budoucnost demokracie v referendech?, Štěpan Kotrba, Britské listy, 2004, Je budoucnost demokracie v referendech?
  8. MALENOVSKÝ J., Mezinárodní právo veřejné, Doplněk, Brno 1993

Jak citovat tento text?

Grůza, Dalibor. Budoucnost práva [online]. E-polis.cz, 1. únor 2007. [cit. 2017-08-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/budoucnost-prava.html>. ISSN 1801-1438.

Autor JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Autor:

Autor je advokát.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.33 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(