Arabské jaro v Alžírsku? Jamais !

 7. únor 2012  Selma Hamdi   komentáře

Od konce roku 2010 a zejména na začátku roku 2011 se arabskými státy prohnala vlna revolucí, která byla odstartována v Tunisku a v mnoha arabských státech znamenala pád rigidních režimů a snahu o přechod k demokracii. Alžírsko bylo další zemí, kde začalo docházet k občanským bouřím. Na rozdíl od Egypta, Libye, Tuniska a Maroka však v Alžírsku nepokoje vedly pouze ke zrušení 19 let trvajícího výjimečného stavu .

Arabské jaro v Alžírsku? Jamais !Arabské jaro v Alžírsku? Jamais !

Od konce roku 2010 a zejména na začátku roku 2011 se arabskými státy prohnala vlna revolucí, která byla odstartována v Tunisku[1] a v mnoha arabských státech znamenala pád rigidních režimů a snahu o přechod k demokracii.

Alžírsko bylo další zemí, kde začalo docházet k občanským bouřím. Na rozdíl od Egypta, Libye, Tuniska a Maroka však v Alžírsku nepokoje vedly pouze ke zrušení 19 let trvajícího výjimečného stavu[2]. Cílem této analýzy je proto najít odpověď na otázku, proč Alžírsko nenásledovalo své maghrebské sousedy a po několika demonstracích jakýkoli protest vyšuměl do ztracena. Je samozřejmě těžké skutečně vystihnout podstatu věci, když jsou tyto řádky psány z pohodlného povzdálí a s chybějícím bezprostředním kontaktem s alžírskou realitou. Nicméně se na následujících stránkách pokusím využít dostupných informací a alespoň minimum zkušeností z daného prostředí[3].

Na toto téma bylo napsáno mnoho textů, a to zejména zahraničními autory a autorkami. Já se v tomto textu pokusím načrtnout hlavní mezníky alžírského případu, na kterých budou dobře vidět případné rozdíly a podobnosti s ostatními státy Arabského jara. Pro pochopení problematiky v celé její komplexnosti je však potřeba se vrátit do minulosti, konkrétně do období po získání alžírské nezávislosti v roce 1962. Po úvodním historickém exkurzu bude věnován prostor alžírským protestům na konci roku 2010. Důraz bude kladen hlavně na příčiny protestu a požadavky alžírských demonstrantů, které by nám měly odpovědět na otázku, proč v Alžírsku nedošlo (a možná ani nedojde) k pádu tamního režimu a případnému přechodu k demokracii.

Historický exkurz

Alžírská nezávislost

Jak už bylo v úvodu řečeno, pro pochopení alžírské otázky je potřeba se podívat na běh událostí po roce 1962. V tomto období byly podepsány Evianské dohody, jež znamenaly příměří mezi Francií a Alžírskem a zároveň příslib alžírské nezávislosti (Beránek, 2007: 94). Nejvyšší podíl na dosažení nezávislosti měla Fronta národního osvobození[4] (FLN), jež vznikla v den války za nezávislost, tj. 1. listopadu 1954. Po skončení války se tedy zdálo „přirozené“, aby se vůdčí role ve společnosti ujala právě FLN. Ta deklarovala nutnost pokračovat v demokratické a lidové revoluci v podobě modernizace a industrializace země, pozemkové reformě, dále ve znárodnění peněžnictví, obchodu, nerostných surovin a energetických zdrojů (tamtéž, s. 99).

Jak šel čas, začalo být čím dál, tím více jasné, že FLN nepočítá s participací jiných politických stran. Tehdejší politická situace v zemi byla velmi složitá a charakteristická zejména konflikty mezi Provizorní vládou (GPRA) v čele s Ben Youssef Ben Khedou a FLN vedená Ben Bellou. Aby byla situace ještě více komplikovaná, o zprostředkování komunikace mezi oběma znesvářenými stranami se snažily další významné osobnosti Alžírska, jmenovitě Krim Belkacem, Mohammed Boudiaf a Hocine Aït Ahmed. Po několikatýdenní anarchii a velice krutých mocenských bojích byla nakonec 25. září 1962 vyhlášena Alžírská lidová demokratická republika pod vedením Ben Bellyho (tamtéž, s. 99-101).

Od první vlády k revolučnímu říjnu 1988

Od počátku nové vlády v Alžírsku měla hlavní slovo armáda, která byla přítomna i v samotné FLN. Svoji legitimitu odvozovala od participace na válce a také od faktu, že právě ona vynesla alžírský režim k moci. Hned od počátku existence alžírského nezávislého státu tak začalo docházet k autokratickému vládnutí s jednou stranou a s rozhodujícím vlivem armády. Tento princip více méně funguje dodnes (tamtéž, s. 101).

Pojďme se nyní na chvíli pozastavit nad otázkou legitimity. To je totiž jeden ze závažných problémů alžírského státu. Ve skutečnosti totiž FLN nikdy nezískala skutečně přímý mandát. Ještě za francouzské vlády FLN vyhlásila referendum o nezávislosti, přičemž souhlas[5] byl vedením FLN vnímán jako potvrzení mandátu. Od té doby se praxe nezměnila – volby sice probíhají, nicméně se jedná spíše o předstírání demokracie[6]. Navíc se již první vláda skládala z pěti důstojníků, přičemž důstojník Boumedien se dokonce stal jejím místopředsedou. Prezident Ben Bella se tak od začátku choval jako autokrat, který se snažil všemožně eliminovat své soupeře[7] (tamtéž, s. 102).

Ben Bella se však potýkal i s dalšími problémy, a tím byly ekonomické potíže. Ty se snažil vyřešit reformami, jež měly směřovat k vytvoření socialistické společnosti. Vzhledem k cíli této práce se není třeba pozastavovat nad konkrétními kroky. Podstatné jsou v tuto chvíli pouze důsledky ekonomické krize, jež znamenaly až 2 miliony nezaměstnaných Alžířanů, z toho 1 milion na venkově. K ekonomickým problémům se následně přidaly i problémy bezpečnostní[8]. V roce 1964 proto proběhl kongres FLN, kde se mělo rozhodnout o budoucím směřování Alžírska. Ben Bella požadoval větší kontrolu armády a ustanovení lidových milicí. To se přirozeně velitelům FLN v čele s Houari Boumedienem nelíbilo, stejně jako se jim nelíbilo postupné odstavení od moci Boumedienových stoupenců. Vrcholem pak bylo zbavení funkce ministra zahraničí Abdelazize Boutefliky, nejoddanějšího spojence Boumediena. Proto dne 19. června 1965 byl Ben Bella zatčen, pučisté vytvořili Revoluční radu a moci se ujal Boumedian. Vzhledem k tomu, že země byla ekonomicky na pokraji svých sil, převrat nevyvolal žádné negativní reakce (tamtéž, s. 104-107).

Hlavním cílem Boumediana bylo zejména dostat zemi z ekonomické krize a vybudovat moderní centralizovaný stát. Boumedian také sdílel socialistické smýšlení, na rozdíl od Ben Belly byl však mnohem pragmatičtější a mocenskou základnu v jeho případě tvořila armáda. Co se však týče autokratického charakteru režimu, v tom se nijak od svého předchůdce nelišil (tamtéž, s. 108-110).

Jak už bylo zmíněno, pro Boumediana bylo hlavním úkolem dostat zemi z ekonomických potíží. Mezi reformní kroky patřilo ovládnutí ohromného nerostného bohatství v podobě ropy a zemního plynu na jihu Alžírska. Kvůli tomu byla vytvořena státní těžební společnost Sonatrach[9], jež začala budovat vlastní rafinerie a ropovody. Vlna znárodňování, která se netýkala pouze nerostných surovin, trvala po celou dobu vlády Boumediana (tamtéž, s. 111-115).

V roce 1978 po dlouhé agónii Boumedien zemřel. Alžírsko tak v jeden okamžik přišlo o svého prezidenta, předsedu vlády, generálního tajemníka FLN a předsedu Revoluční rady. Z tohoto seznamu kumulace funkcí jasně vyplývá, že centralizovaný autoritativní režim potřeboval podobně „plnohodnotného“ nástupce. Nebylo tedy náhodou, že se jím stal plukovník Chadli Benjedid. Alžírsko bylo sice spravováno civilní administrativou, nicméně nad dvěma stupni místní správy stála centrální správa a zvláštní roli pak měly i další organizace, především pak odbory. Pojítkem mezi těmito strukturami pak byla FLN, přičemž dominantní postavení náleželo armádě (tamtéž, s. 124).

V prvních letech svého působení vládl Benjadid stejně autoritářsky jako jeho předchůdci. Postupem času se však Alžířané dočkali většího ekonomického i politického uvolnění. Zároveň byl Benjadid pragmatičtější a konflikty řešil spíše domluvou než konfrontací. Jedním z jeho cílů bylo například zlepšení vztahů s Francii. Přesto se však rovněž opíral hlavně o vojenskou tajnou službu a o důstojníky ze svého rodného regionu[10] (tamtéž, s. 125-126).

Benjadid se také potýkal s velkými makroekonomickými potížemi, zejména pak se zadlužeností, závislostí na vývozu energetických surovin a neefektivním zemědělstvím. Těmto problémům pak nepomohly ani nekontrolovatelná urbanizace a zvyšování porodnosti. Benjadid se snažil tyto problémy řešit, mimo jiné např. tím, že pozastavil megalomanské projekty Boumediana, dále prostřednictvím industrializace a následně i lákáním zahraničních investorů. Tyto a další kroky vedly ke zlepšování ekonomiky včetně zpomalení zadlužování. Situaci napomohlo i zvýšení cen ropy mezi lety 1979-1985. Přesto byl stav alžírské ekonomiky stále závažný, a to i kvůli obrovskému nárůstu lidí a pronikání konzumního způsobu života do alžírských rodin. A tak veškeré příjmy nebyly použity na investice, ale na nákup potravin (tamtéž, s. 126-129).

Spolu s růstem zadluženosti a přijímáním hodnot konzumní společnosti[11] se přidala korupce a klientelismus a stát přestal být schopen plnit očekávání Alžířanů. Zejména mladí lidé se středoškolským a vysokoškolským vzděláním očekávali zapojení do systému, jež se nekonalo. Všechny tyto problémy, včetně nezaměstnanosti a nedostatku bytů, zapříčinily několik specifik alžírského systému. Tato specifika se projevila i v jazyce místních, který nám dobře demonstruje stav dané doby. Mezi nová slova tak přibyl např. výraz tchi-tchi (mazánci) jako posměšné pojmenování zlaté mládeže. To nám ukazuje, že alžírská ekonomika byla sice centrálně řízená, rozhodně ji však nemůžeme považovat za socialistickou. Nerovnost mezi obyvateli byla totiž vidět na každém kroku (tamtéž, s. 131).

Stejně tak slovo hittist (z arabského slova háit – zeď) pro pojmenování mladých nezaměstnaných lidí, kteří trávili čas opíráním se o zeď[12], dobře poukazuje na tehdejší potíže. Dalším významným slovem alžírské společnosti je výraz trabendo, jenž označuje pašování nedostatkového spotřebního zboží a drog. Právě díky trabendu našlo mnoho mladých lidí cestu z bídy a lepšímu sociálnímu i ekonomickému statusu (tamtéž).

Vedení státu si samozřejmě uvědomovalo všechny tyto problémy a hledalo řešení hlavně prostřednictvím ekonomických reforem. Tomuto období se začalo říkat „perestrojka po Alžírsku“, protože se Benjadid snažil skloubit socialismus s jistou komercializací průmyslu a obchodu. Společnost však byla stále více nespokojená a vláda začala ztrácet svoji legitimitu ve prospěch nově vzniklých hnutí a organizací. Jednalo se zejména o islámské skupiny či levicové a berbersky zaměřené ilegální politické strany. Společnost se začala radikalizovat a přibývaly četné střety v univerzitním prostředí (nejznámější z nich se odehrála v roce 1982 v areálu Alžírské univerzity)[13]. Benjadid věděl, že levicoví aktivisté (často napojení na berberské hnutí) se stavějí proti jeho pravicovým reformám, které na druhou stranu nevadily islamistům. Proto se mu jevilo jako strategičtější vyjednávat spíše s islamisty. Jedním z takových ústupků bylo přijetí zákona o rodině v roce 1984[14] (tamtéž, s. 132-134).

Na konci 80. let se situace v Alžírsku závratnou rychlostí vyostřovala. Začal se zhoršovat ekonomický stav země, docházely základní potraviny a zvětšovaly se zástupy nezaměstnaných. Lidé se bouřili a situace byla nadále neudržitelná. Proto byl v roce 1988 vyhlášen výjimečný stav a prezident Benjadid oznámil odvážnou cestu transformace (tamtéž, s. 134-136).

Od nové ústavy po občanskou válku

Nová ústava měla původně vycházet z ústavy z roku 1976, nakonec však z ní nezůstalo skoro nic. V nové ústavě chyběl odkaz na socialismus[15], naproti tomu zdůrazňovala odkaz na islám. Další z podstatných změn bylo vypuštění „ekonomických, kulturních a politických práv alžírských žen“, jež byla součástí ústavy z roku 1976. Na rozdíl od ní ale naopak nová ústava zaručovala bezpodmínečné právo shromažďování a svobody projevu, včetně „sdružení politického charakteru“, rozuměj politických stran. Paragraf o výsadním postavení FLN byl tedy vypuštěn. Dále byla stanovena odpovědnost předsedy vlády volenému parlamentu a obrana země byla vymezena pouze armádě[16] (tamtéž, s. 136-137).

Ústava byla přijata v roce 1989 a Alžírsko se vydalo na cestu částečné demokracie a názorového pluralismu. Začala vznikat nová hnutí a objevily se první nezávislé noviny, dále byl zrušen monopol na bankovní a další finanční instituce. Mezitím začaly vznikat i nové politické strany, mezi nimi jmenujme například Frontu socialistických sil (FSS) Hocina Aït Ahmeda nebo Hnutí za demokratickou obnovu Alžírska (MDRA) Mohammeda Boudiafa. Celkem bylo však stran a hnutí zaregistrováno 33, z toho však pouze tři lze nazvat islámskými. Nenáboženské strany se tedy potýkaly s velkou fragmentací, což v důsledku pomohlo právě islámským stranám, jimž ty nenáboženské mohly těžko konkurovat (tamtéž, s. 138-139).

Propojení politických stran s islámem nebylo v Alžírsku ničím výjimečným – i v ústavách socialistického Alžírska byl islám prohlášen za státní náboženství jakožto strážce národních hodnot. I přes tyto proklamace se však zdálo, jako by se Alžírsko začalo vydávat jinou cestou. To se přestávalo líbit členům Asociace alžírských ulamů[17] či některým nábožensky založeným členům FLN. Jak už bylo řečeno, k radikalizaci některých skupin islamistů docházelo již v 80. letech. Tehdy v nich však režim nespatřoval hrozbu, protože představovaly vhodnou protiváhu vůči radikální levici. Postupem času se islamistické hnutí sjednocovalo, přičemž vrcholem bylo založení Islámské fronty spásy (FIS) v roce 1989. Program FIS byl dost vágně formulován a zdůrazňoval především požadavek reforem alžírských zákonů podle islámského práva šaría, kladl důraz na náboženské hodnoty, rodinu, svobodné podnikání a dostupnost vzdělání. Právě díky svému programu, charismatickým vůdcům s chytlavými projevy a zejména s neutuchajícími ekonomickými problémy získával FIS čím dál, tím více příznivců. Chadli Benjadid se sice na jednu stranu obával rostoucího vlivu FIS, na druhou stranu se ale domníval, že pokud zapojí stranu do systému, bude schopen mít jej pod kontrolou (tamtéž, s. 139-142).

To se však nepotvrdilo a v roce 1990 se ukázala skutečná síla FIS, když v místních volbách získala 55 % hlasů na úkor FLN se svými 32 %. Výrazný úspěch FIS vnímala FLN jako jasné varování. Deklarovanou pluralitu stran totiž chápala pouze v mezích svého působení. Jinak řečeno, FLN předpokládala, že nově vzniklé strany kooptuje do stávajícího režimu, přičemž skutečnou moc si zachová. Jejich plánem tedy nebyla skutečná demokracie, ale pouze její zdání. Vzhledem k rozštěpení i uvnitř strany FIS[18] Benjadid očekával, že větší část členů je umírněných a přistoupí na jeho hru. Proto se rozhodl „zariskovat“ a i přes jisté vítězství FIS vypsal volby do parlamentu. Již první kolo parlamentních voleb skončilo podle očekávání drtivým vítězstvím FIS a alžírská společnost se rázem rozdělila na dvě názorové skupiny. Podle jedné se měly volby okamžitě zastavit, protože vítězství FIS bezprostředně ohrožovalo demokratické směřování Alžírska. Druhý proud zase zastával názor, že je naopak demokratické respektovat rozhodnutí alžírských občanů. Strana FIS si byla vědoma hrozby anulování voleb, a proto navrhla vládu národní jednoty a soustavně vyjednávala s armádou, jíž dala najevo, že je nakloněna jisté participaci na moci. Tato vyjednávání však nakonec k ničemu nevedla a armáda se rozhodla volby zrušit a ujmout se moci. Prezident byl donucen oznámit rezignaci a jeho funkci nahradil Pětičlenný bezpečnostní výbor. Do jeho čela pak postavili veterána války za nezávislost Mohammeda Boudiafa  (tamtéž, s. 142-143).

Dodnes není společnost sjednocená v názorech na tehdejší události. Jedni obhajují zrušení voleb tím, že došlo k zabránění vzniku islámského státu podobného Íránu či Pákistánu. Druzí však oponují tím, že právě zrušením voleb byli vyřazeni umírnění členové FIS. Tento názor svým způsobem potvrzují někteří bývalí politici FIS, kteří se později zařadili do mocenských struktur. Nelze tedy zcela vyřadit možnost, že se situace dala vyřešit i jiným způsobem. Nicméně od roku 1992 Alžírsko pohltila dlouhá a krutá občanská válka, kde proti sobě stáli džihádisté z FIS a AIS (Islámská armáda spásy), členové MIA (Islámské ozbrojené hnutí), GIA (Islámská ozbrojená skupina) a armáda. A právě armáda držela zemi pevně pod svou kontrolu[19] a dlouho odmítala jakékoli vyjednávání. Ke změnám začalo docházet postupně[20], přičemž k největší změně došlo na konci roku 1997, kdy předseda oslabené AIS vyhlásil „jednostranné a bezpodmínečné“ příměří (tamtéž, s. 144-148). K definitivnímu konci jednoho z nejkrvavějších konfliktů 20. století došlo v roce 2005, kdy prezident Bouteflika vyhlásil referendum o amnestii pro provinilce z řad islamistů i vojáků. Souhlas společnosti si pak Bouteflika přeložil jako potvrzení legitimity svého autoritativního režimu (tamtéž, s. 151).

Arabské jaro jako alžírská cesta k demokracii?

V roce 2011 se Alžířané vydali do ulic, kde protestovali proti zkorumpované vládě a zdražování základních potravin. Lze však tyto demonstrace považovat za součást Arabského jara? Co vůbec Alžířané požadují a chtějí? A jaká byla reakce politické elity? Právě na tyto otázky se pokusím nalézt odpovědi na dalších řádcích.

Rok 2011 začala alžírská vláda zahájením fiskálních opatření ke snížení šedé ekonomiky. Nově se stalo povinností prokázat placení DPH nejen firmami, ale i jednotlivci. Zároveň se stalo povinné platit šekem všechny komodity nad 500 tisíc dinárů (v přepočtu asi 5 100 euro). Důvodem těchto opatření byla snaha o větší kontrolu finančních toků, snížení šedé ekonomiky a zvýšení příjmů z daní pro sociální a jiné dávky. S novým zákonem však došlo i ke zdražení základních potravin jako je cukr, mouka a olej, a to zejména kvůli zvýšení cen na světových trzích. S tímto krokem se pak objevilo mnoho problémů. Za prvé se zdražování objevilo v době, kdy už tak mnoho lidí bojovalo s tísnivými finančními problémy (průměrný plat v Alžírsku činí kolem 153,50 euro) – hlavní chybou vlády pak nebylo to, že se snažila pomoci sociálně slabým a dostat Alžírsko z dluhů, potíž byla v autoritativní vládě, která necítila potřebu své kroky občanům vysvětlovat a přimět je k dobrovolné solidaritě. S tím souvisí i ztráta legitimity FLN, potažmo prezidenta Boutefliky. Nezapomínejme, že FLN je spjatá s válkou za nezávislost, přičemž většina členů strany jsou pamětníci té doby. Naproti tomu většinu alžírské společnosti tvoří převážně mladí lidé do 25 let. Právě ti mají největší problémy s nezaměstnaností, problémy s bydlením a zdražováním. Těmto mladým lidem pak těžko postačí k legitimitě skutečnost, že FLN přispěla k nezávislosti Alžírska. Nemluvě o faktu, že v době globalizace a konzumní společnosti je pro ně Francie spíše symbolem ráje, než bývalým nepřátelským státem. Kromě toho se společnost postupně islamizuje zdola, tím pádem hrozby proti islamistům tolik neprožívá (Safir, 2001). Proto jakákoli snaha o nějakou hlubší změnu je společností vnímána jako útok proti nim.

Druhým problémem je, že se ztráty nedotkly pouze „obyčejných“ občanů, ale i firem. To způsobilo negativní reakci lidí s různým sociálně-ekonomickým statusem. Největší potíž celé společnosti je pak korupce a šedá ekonomika. Jak už bylo řečeno, kultura trabenda má v Alžírsku hluboké kořeny a touto nelegální činností se živí přibližně milion mladých lidí. Fiskální opatření se tedy dotkla hlavně jich a mladí lidé proto záměr vlády vnímali jako další prohloubení jejich bídy (Abderrahim, 2011). Kromě toho je v Alžírsku téměř nemožné něco získat nebo něčeho dosáhnout jinak než korupcí. Takže aniž bych zde chtěla jakkoli obhajovat nelegální činnost, je třeba si uvědomit, že v situaci, kdy mladí lidé kvůli klientelismu dlouhodobě nemohou získat práci, jsou vlastně systémem tlačeni k alternativním zdrojům příjmu, v horším případě ke kriminalitě. V podobné situaci pak začínají ztrácet na váze úvahy o morálním nebo nemorálním chování.

Nicméně v souvislosti s tématem korupce a klientelismu se nabízí otázka, odkud vlastně tyto jevy pocházejí a kdo je podporuje. Je až ohromující, jak moc alžírská společnost do sebe integrovala ideu, že něčeho zásadního lze dosáhnout pouze oklikou a lstí (Abderrahim, 2011). Kdokoli, kdo se snaží vydat se cestou legality a férovým jednáním, je společností považován v lepším případě za naivního hrdinu. Tento princip „quid pro quo“ je ukotven ve všech sférách života, ve školství, zdravotnictví, vojenství atd., ale i v osobním životě. To dokazuje, že daná problematika je skutečně hluboce zakořeněná. Jak píše Ahmed Rouadjia (2011) ve svém článku, alžírská společnost musí být sama k sobě upřímná a přiznat si, že problém je ve zkorumpovanosti celé společnosti, nejen politické elity[21]. Rouadjia (2011) tedy tvrdí, že právě z toho principu nelze považovat demonstrace v Alžírsku za projev Arabského jara. Národ, který odsuzuje korupci teoreticky, ale v praktickém životě ji využívá, se nemůže podílet na Arabském jaru. Protože občané Arabského jara bojují právě proti korupci a svým chováním ji nepodporují.

Co tedy Alžířané požadují? Abychom si mohli odpovědět na tuto otázku, je potřeba si uvědomit dvě věci: za prvé je nutné si připomenout, že nová fiskální opatření pouze prohloubila ekonomické problémy lidí, jež začaly již v roce 2009 po přijetí finančních zákonů. Když se k tomu přidalo další zdražování, pro občany se situace stala dále nezvladatelnou. Tou první, a velmi zásadní, skutečností tedy je, že lidé protestovali proti socio-ekonomickému stavu (tedy zdražování, chudobě, nezaměstnanosti, korupci atd.), nikoli však otevřeně proti režimu (Fattani, 2011). Kromě toho je celkem patrné, že Alžířané spíše očekávají změny shora a nesnaží se o revoluci zdola. Občané totiž ještě nedošli k tomu, aby požadovali demokracii, protože je více trápí jiné věci. Spíš než o revizi celého systému by spíše chtěli jisté uvolnění.

Ve chvíli, kdy si tedy odpovíme na tuto otázku, se hned vynoří otázka jiná, a to „proč“? V čem se Alžířané liší od Tunisanů nebo Egypťanů a co jim brání využít příležitosti, která se znovu jen tak nemusí objevit?

Jednou z nabízených odpovědí je paradoxně to, že alžírský režim není tolik represivní a tuhý jako jeho sousedů. Alžírský systém je autoritářský a patriarchální, zároveň je však populistický a snaží se o jakési zdání demokracie. Formálně existují demokratické instituce a politické strany, existuje i snaha o občanskou společnost a poměrně liberální tisk, který je však neefektivní, jelikož reaguje pomalu na globální změny[22]. Takže lidé mohou více méně svobodně kritizovat systém na ulici i prostřednictvím tisku, a také to dělají, aniž by byli trestně stíháni. Na první pohled se tedy zdá, že je umožněna svoboda slova. Když se však na dané téma podíváme detailněji, zjistíme, že svoboda slova je spíše umožněna jen některým lidem a v některých případech. Jinak řečeno: novinář může být demokrat, ale měl by být hlavně patriot. V opačném případě může být i stíhán[23]. Takže i když je stíhání z politických důvodů poměrně časté, v Alžírsku nenajdeme věznice plné politických vězňů jako v Tunisku, Egyptě nebo Sýrii. V porovnání s ostatními státy se tak Alžírsko jeví jako civilizovaný a svým způsobem až něžný autoritářský systém (Rouadjia, 2011).

Kromě toho je však neméně důležitá i skutečnost, že je alžírská opozice roztříštěná a mnohdy se nedokáže shodnout ani mezi sebou. Tudíž ani nejednotnost politických požadavků zrovna nenapomáhá k tomu, aby došlo k výraznějším změnám. Dalším problémem společnosti je její silné patriarchální zaměření. V Alžírsku není ženám dáváno příliš prostoru k vyjádření. Přitom je mnoho žen, jako je například Luisa Hanoune nebo Khalida Toumi, které usilují o skutečnou společenskou změnu. Tato otázka se nám bude jevit zásadnější, když si uvědomíme, jakou roli sehrály ženy v případě revoluce v Tunisku nebo v Egyptě (Safir, 2011).

Dalším důvodem, proč Alžířané nevyužili příležitosti bojovat za demokracii je, že se o to už jednou pokusili a následně se potýkali s více než 10 let trvající občanskou válkou. Toto dlouhé období teroru v nich zanechalo hořkou pachuť a příliš v nich nevyvolává pocit stesku. Pod pojmem demokracie si totiž spíše představí období intrik a politických manipulací. Ne, že by Alžířané vůbec netoužili po liberální demokracii, spíše však k ní přistupují jako k hudbě budoucnosti (tamtéž, 2011). Mimoto se alžírská společnost potýká se všudypřítomnou agresivitou, která je zapříčiněná již zmíněnou korupcí a klientelismem. To, že věci nefungují, jak by měly, v lidech vyvolává frustraci a s tím spojený vztek[24]. Zvyšující se kriminalita, chudoba a nezaměstnanost (zejména mladých lidí) je nutí bojovat za jiné hodnoty, než je demokracie. Další příčinou je i chronická nestabilita a atomizace sociální krize[25], které nedovolují sjednotit požadavky společnosti a mít společný cíl (Safir, 2011).

Na závěr tohoto textu se pojďme podívat na poslední téma, a tím je reakce politické elity. Zpočátku se prezident Bouteflika ani ostatní členové vlády k situaci dlouho nevyjadřovali. Poté se vláda rozhodla pro několik reformních kroků, aby utišila situaci. Nejdříve přizvala nově vzniklé opoziční Hnutí za demokratickou obnovu (CNCD) a čtyři autonomní odborové svazy a následně se vláda rozhodla pro uskutečnění reforem (Chibani, 2011b). Jak píše Kamel Daoud (2011) ve svém článku, vláda přistoupila spíše k dílčím změnám než k opravdovým reformám směřujícím k demokracii. Mezi takové změny patří například zrušení výjimečného stavu[26], přístup všech politických stran do státem kontrolovaných médií a povolení protestních pochodů mimo hlavní město[27]. Dále byla zavedena kvóta pro kandidátní listiny do místních i parlamentních voleb, která zaručuje účast 33 % žen na kandidátní listině, byly zakázány „trestné činy tisku“ (Aissaoui, Majed, 2011) a bylo rozhodnuto, že finanční zákon bude odložen na srpen 2011 (Chibani, 2011c). Kromě toho však byl revidován i zákon o státním občanství, jenž brání politickým elitám návrat z exilu. Podle zákona se totiž mohou stát kandidátkami a kandidáty pouze lidé s alžírskou národností či alžírským původem, případně je stanoveno minimum 20 let pobývání v Alžírsku. Je tedy otázka, zda je důvod k radosti, když například právě zákon o státním občanství dokazuje stálou zkostnatělost státní moci[28] (Aissaoui, Majed, 2011).

Nicméně po těchto reformách se Alžírsko stalo pro svět opět neviditelným a podle Aliho Chibaniho (2011a) došlo zase k větší intenzitě politických represí, jakmile se mezinárodní pozornost soustředila na Libyi. 

Závěr

Cílem této práce bylo odpovědět si na otázku, proč se Alžírsko nevydalo podobnou cestou jako Tunisko, Egypt, Libye nebo alespoň Maroka. Na tuto otázku se snažilo najít odpověď mnoho analytiků a analytiček, přičemž se zjednodušeně dá říct, že se tito rozdělili do dvou táborů. Jedni tvrdí, že důvodem je odlišná historie státu, druzí zastávali názor, že na historii tolik nezáleží a že odlišnost Alžírska je spíše konstrukt, který vyhovuje zejména alžírskému autoritářskému státu. Další možností je pak kombinace obou důvodů, což je podle mého názoru nejpravděpodobnější.

Na jedné straně tady máme negativní historickou zkušenost s krátkým obdobím demokracie[29], na straně druhé možná jistou nepřipravenost na demokracii a diverzifikace zájmů společnosti. Lidé terorizovaní desetiletím krvavého konfliktu a následnou ekonomickou a sociální bídou mají jednoduše jiné starosti a touhy, než je demokracie. Kromě toho se nabízí otázka, jak se společnost, jež se potýká s každodenním „bipolárním zápasem“ mezi islamisty a nacionalisty, mladými a starými, muži a ženami, může sjednotit a společně si vybojovat demokracii?

Nicméně ačkoli současný vývoj nevypadá na nějaké převratné změny, bylo by předčasné a hlavně škodlivé vyřknout nad Alžírskem ortel. Stejně jako v případě ostatních zemí je možné, že ke změnám dojde ze dne na den a mezinárodní společenství bude opět překvapené, odkud se onen duch revoluce vzal.

Literatura:

Beránek, Zdeněk: 2007. Alžírsko. Stručná historie států. Libri: Praha.

Internetové zdroje:

Odpovědná redaktorka: Bc. Petra Slavíková

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Obrázek převzat z: http://en.wikipedia.org/wiki/2010%E2%80%932012_Algerian_protests  


[1] Jedná se o tzv. Jasmínovou revoluci s odkazem na tuniskou národní rostlinu, pozn. autorky.

[2] Ten byl vyhlášen během občanské války v roce 1992, kdy Fronta islámské spásy (FIS) vyhrála volby. Následně však byly volby zrušeny a moci se chopila armáda, pozn. autorky.

[3] Autorka se v Alžírsku narodila a pravidelně zemi navštěvuje.

[4] Součástí FLN byly i ozbrojené složky Armády národního osvobození (ALN) (Beránek, 2007: 73).

[5] Pro nějž hlasovalo téměř 99 % Alžířanů (Beránek, 2007: 97).

[6] Viz poslední prezidentské volby v Alžírsku. V roce 2008 byla schválena změna ústavy, jež odstranila omezení dvou prezidentských mandátů (Ministerstvo zahraničních věcí ČR, dostupné na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/alzirsko/politika/vnitropoliticka_charakteristika.html, 14. 12. 2011). Bouteflika se tak účastnil i voleb v roce 2009 a podle zveřejněných výsledků získal 90,24 % hlasů (Wikipedia, dostupné na: http://fr.wikipedia.org/wiki/%C3%89lections_en_Alg%C3%A9rie, 14. 14. 2011). Tyto a další indicie (více viz např. Chibani, Ali: 2009. Algérie : l´opposition étoufflé avant les élection. Le Monde 7. 4. 2009. Dostupné na: http://www.monde-diplomatique.fr/carnet/2009-04-07-Algerie-elections, 14. 12. 2011) nám ukazují, že se jedná spíše o autoritativní stát, kde voliči pouze potvrzují souhlas s kandidátkou FLN.

[7] Jednalo se zejména o Ben Bellovy spoluvězně Mohammeda Boudiafa a Hocina Aït Ahmeda (Beránek, 2007: 102).

[8] Konkrétně válka s Marokem v roce 1963 a ozbrojené povstání Hocina Aït Ahmeda s plukovníkem Mohandem proti Ben Bellově režimu (tamtéž, s. 104).

[9] Čti [sonatrak], pozn. autorky.

[10] Benjadid pocházel z Aanaby na východě země (El Mouradia, dostupné z: http://www.el-mouradia.dz/francais/presidence/portrait/Chadli.htm, 14. 12. 2011).

[11] Která se v tomto případě stala negativním jevem, pozn. autorky.

[12] V této souvislosti stojí za zmínku i vznik nového žánru zvaného raï, který svou náplní textů a sociální funkcí připomíná hip-hop amerických černochů či reggae na Jamajce (Beránek, 2007: 131). Mezi nejznámější zpěváky raï patří oblíbený Cheb Khaled nebo Cheb Mami. Předložka Cheb před jménem pak není náhodná, v alžírském dialektu totiž znamená „mladý“ jako odkaz na fakt, že jejich písně se týkaly zejména problémů a touhy mladých, pozn. autorky.

[13] Jednalo se zejména o kolize mezi levicovými a arabofonními islamistickými studenty (Beránek, 2007: 133).

[14] Tento zákon zaváděl institut poručnictví i pro dospělé ženy. V praxi tedy ženy nemohly například cestovat bez povolení svého mužského rodinného příbuzného. Dále opět zavedl existenci polygynie, jež ale v Alžírsku nebyla nikdy příliš populární (a to ani mezi muži), pozn. autorky. Zákon o rodině byl po nástupu Boutefliky v roce 2005 změněn. Byl například zachován požadavek poručnictví pro manželství ženy (tj. žena se smí vdát za vybraného muže pouze po schválení mužského rodinného příslušníka), ale poručnictví bylo naopak zrušeno v případě cestování. Více viz Kolli, Belkacem: 26.2. 2005. Code de la famille : la version pragmatique de Bouteflika. RFI, dostupné na: http://www.rfi.fr/actufr/articles/062/article_34387.asp, 14.12. 2011).

[15] Respektive byl socialismus zmíněn pouze jednou (Beránek, 2007: 137).

[16] V ústavě z roku 1976 byl zdůrazněn její podíl na správě státu (Beránek, 2007: 137).

[17] Asociace ulamů vstoupila na začátku války za nezávislost do FLN (tamtéž, s. 139).

[18] Ve straně se vytvořily dva proudy: jedni chtěli dosáhnout moci legálním způsobem, druhý proud zastával názor radikálnějšího uchopení moci i za cenu použití násilí, pozn. autorky.

[19] Jistě stojí za zmínku, že armáda stála za vraždou prezidenta Boudiafa, kterého sice sama dosadila do čela Bezpečnostního výboru, ale poté nad ním nedokázala udržet kontrolu. Boudiaf totiž deklaroval boj proti korupci a klientelismu.  Tím si sice získal obdiv a důvěru u alžírských občanů, ale pro armádu byl hrozbou, jelikož byl ohrožen jejich hlavní pracovní nástroj, pozn. autorky.

[20] Nezpochybnitelný vliv na procesu vyjednávání měl i prezident Zéroual, jež byl velmi populární mezi obyvateli, méně pak oblíbený armádou. Zéroual sice také patřil ke členům nejvyšších vojenských kruhů, rozhodl se však s islamisty vyjednávat. Jeho popularitu pak dokazuje fakt, že ačkoli členové GIA varovali, že každého voliče Zérouala popraví, v prezidentských volbách získal 75 % hlasů (Global Security, dostupné na: http://www.globalsecurity.org/military/world/algeria/zeroual.htm, 14. 12. 2011; UNHCR, dostupné na: http://www.unhcr.org/refworld/country,,HRW,COUNTRYREP,DZA,,3ae6a7d1c,0.html, 14. 12. 2011).

[21] Zkorumpovanost celé společnosti je samozřejmě v tomto případě jistým přeháněním. Jako v každé společnosti i v té alžírské existují stateční muži a ženy, jež bojují proti korupci, klientelismu a dalším nešvarům. Marginalizovat tyto osoby by proto bylo spíše ke škodě, pozn. autorky.

[22] Otázka tisku je zde celkem specifická, jelikož je v něm patrný jakýsi prvek autocenzury. Lze se domnívat, že se jedná o pozůstatek občanské války z roku 1992, kdy na nově ustanovenou svobodu slova ve většině případů doplatili novináři svým životem, pozn. autorky.

[23] Samozřejmě za trestný čin, který nemá se svobodou slova nic společného, pozn. autorky.

[24] S touto problematikou se pojí i negativní jevy globalizace, které fungují jako zamřížované okno. Hlavně mladí lidé vidí, jak si žijí jejich vrstevníci na „Západě“, sami si však podobných výhod nemohou užít. Takovým ilustračním příkladem je přítomnost restaurace McDonald´s, ve které se však paradoxně mohou stravovat pouze zámožnější obyvatelé Alžírska. Tento a další podobné příklady pak přirozeně způsobují deprivaci společnosti, pozn. autorky.

[25] Tím je myšlen fakt, že každá domácnost i každý jedinec řeší kvalitativně i kvantitativně odlišné problémy, pozn. autorky.

[26] Zrušení výjimečného stavu ve svém důsledku znamená konec zvláštním pravomocím pro vládu. Život tamních obyvatel to ale nijak viditelně nezasáhlo, pozn. autorky.

[27] iDnes: 4. 2. 2011. Alžírský prezident se bojí revolučního viru a slibuje politické reformy. Dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/alzirsky-prezident-se-boji-revolucniho-viru-a-slibuje-politicke-reformy-1q7-/zahranicni.aspx?c=A110204_114438_zahranicni_aha, 14.2. 2011.

[28] Zákon o státním občanství nevznikl samozřejmě náhodou – spíše se jedná o reakci Boutefliky na možnost, že by se několik miliónů emigrantů mohlo vrátit do Alžírska a usilovat zde o demokratickou revoluci (Aissaoui, Majed, 2011).

[29] Respektive přechodem k demokracii, pozn. autorky.

Jak citovat tento text?

Hamdi, Selma. Arabské jaro v Alžírsku? Jamais ! [online]. E-polis.cz, 7. únor 2012. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/arabske-jaro-v-alzirsku-jamais.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Selma Hamdi

Autor:

Bývalá šéfredaktorka e-Polis.cz Absolventka bakalářského studia politologie a mezinárodní vztahy na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Nyní studuje na Fakulte sociálních věd UK v Praze magisterské studium politologie. Nejvíce se zajímá o oblast Blízkého východu, environmentální tématiku a otázky rozvoje. Mezi její záliby patří četba, klasický i moderní tanec a filmy.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.11 hvězdiček / Hodnoceno: 9x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!