Analýza zahraniční politiky Slovenské republiky 1994 - 1998

 18. březen 2008  Mgr. Martina Nováková   komentáře

Po svém vzniku se Slovenská republika zařadila do kategorie malých evropských států. Musela definovat své postavení ve světě, „uvědomit si zájmy vůči ostatním aktérům globálních vztahů a různými nástroji a postupy tyto zájmy prosazovat“ (Sedlár 2003: 141). Slovenská politická reprezentace musela vytvořit zahraničněpolitický program a s ním související instituce, které by tento program plnily.

Analýza zahraniční politiky Slovenské republiky 1994 - 1998Analýza zahraniční politiky Slovenské republiky 1994 - 1998

Po svém vzniku se Slovenská republika zařadila do kategorie malých evropských států. Musela definovat své postavení ve světě, „uvědomit si zájmy vůči ostatním aktérům globálních vztahů a různými nástroji a postupy tyto zájmy prosazovat“ (Sedlár 2003: 141). Slovenská politická reprezentace musela vytvořit zahraničněpolitický program a s ním související instituce, které by tento program plnily. Ústředním orgánem státní správy pro oblast zahraniční politiky se stalo Ministerstvo zahraničních věcí SR (MZV SR). Ode dne vzniku SR se svou činností započaly zastupitelské úřady ve více než 50 státech a čtyři mise při mezinárodních organizacích. Problémy, které se při budování zahraniční politiky SR vyskytly, se týkaly diplomacie. Na Slovensku chyběli diplomaté, kteří by měli potřebné zkušenosti. Na zahraniční politiku také velmi silně dopadala vnitropolitická situace, nestabilita institucí a absence jasného zahraničního programu.

I přes problémy se SR v zahraniční politice zpočátku nevedlo špatně. Velký vliv na tom mělo pokojné rozdělení federace a přihlášení se Slovenska k nástupnictví po společném státu Čechů a Slováků a nikoliv po slovenském válečném státu. Napomohlo k tomu také prohlášení, že SR se hlásí k mezinárodnímu společenství demokratických zemí. Především díky těmto faktorům byla SR uznána jako suverénní stát ze strany mnoha jiných států. Velmi brzy se Slovensko začlenilo do mezinárodních organizací. „Už od 1. 1. 1993 se stalo účastníkem KBSE a Severoatlantické rady pro spolupráci, následovalo přijetí za člena OSN ( 1. 1. 1993) a Rady Evropy (30. 6. 1993). V rámci snahy o integraci do EU byla 4. října 1993 podepsána asociační dohoda mezi SR a unií“ (Sedlár 2003: 142).

Po těchto počátečních úspěších se ovšem začala projevovat nezkušenost slovenských diplomatů a politiků s mezinárodní politikou. Zahraničí si začalo všímat nevhodných výroků představitelů SR, a to ať už při jednáních se zahraničními partnery nebo v rozhovorech pro zahraniční média. Po roce 1994 se pozornost začínala upínat na osobu premiéra V. Mečiara a na jeho „nestandardní“ chování.

Nyní se pokusím analyzovat zahraniční politiku SR v letech 1994 až 1998. Porovnám zahraniční politiku deklarovanou v Programovém prohlášení vlády (PPV) z 12.1. 1995 s reálnou zahraniční politikou uskutečněnou třetí vládou V. Mečiara.

1. 1. Cíle ZP podle Programového prohlášení vlády z 12.1. 1995

  1. integrace do Evropské unie (EU), [1]
  2. integrace do Severoatlantické aliance (NATO), [2]
  3. rozvoj vztahů se sousedními zeměmi (ČR, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Ukrajina) přičemž vztahy s ČR jsou na prvním místě,
  4. prohloubení kontaktů a spolupráce s vyspělými demokratickými zeměmi Evropy, s USA, Kanadou, Japonskem, především s členy G7, Ruskou federací a zeměmi SNS,
  5. aktivita na poli mezinárodních organizací (Organizace spojených národů, Rada Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě).

V programovém prohlášení vlády SR se píše o snaze podávat objektivní informace o Slovensku v zahraničí, a že „jednou z ciest bude prijatie a realizácia vládneho projektu prezentácie Slovenskej republiky v zahraničí a aktívna spolupráca so zahraničnými médiami“. [3] Dále se v PPV SR uvádí, že „uskutočňovanie zahraničnopolitických zámerov Slovenskej republiky docielime dobudovaním kvalitnej a profesionálnej zahraničnej služby, dôsledne presadzujúcej záujmy Slovenskej republiky“ a dále, že „uplatnenie v diplomatickej službe nájdu len pracovníci s vysokou odbornosťou, overenou profesionalitou, ľudia s vysokými morálnymi kvalitami. Práca v zahraničnej službe sa tak stane vecou osobnej cti a vysokým prejavom dôvery zo strany vlasti“. [4]

1. 2. Uskutečňování PPV (Reálná zahraniční politika)

  1. 2. 1. Evropská unie (EU)

Na summitu EU v Cannes (27. 6. 1995) podal V. Mečiar žádost SR o členství v EU a Memorandum vlády SR k žádosti. Už začátkem roku 1995 začala politická rozhodnutí V. Mečiara udivovat Západ. Zpočátku se jednalo o mírnou kritiku, později se začala stupňovat, až vyústila v otevřené varování, že Slovensko nebude začleněno do integračních procesů. Prvním signálem, že vláda HZDS-SNS-ZRS nebude jednat zcela demokraticky, byla tzv. dlouhá parlamentní noc, kdy vládní strany odmítly obsadit parlamentní výbory na základě poměrného zastoupení. Toto chování a případný odklon SR od cesty k integraci do EU měla zastavit demarše EU z 25. 11. 1994, kde představitelé Unie vyjádřili nespokojenost s některými událostmi politického života na Slovensku a očekávali, že představitelé Slovenska zváží své vlastní zájmy a budou pokračovat v demokratických reformách. Další událost, která vyvolala ohlas v zahraničí, byl únos syna prezidenta SR M. Kováče ml. a případ poslance Františka Gauliedera, který odešel z HZDS a byl mu protiústavně odebrán poslanecký mandát. V souvislosti s únosem syna prezidenta došlo k zaslání další demarše z EU (25. 10. 1995) a diplomatické nóty z USA (27. 10. 1995) představitelům SR (Duleba et al., 1998: 15). Slovenská strana se ovšem bránila neobjektivitou a nedostatečnou informovaností zahraničních partnerů.

Rok 1997 byl pro Slovensko z hlediska integrace velmi důležitý. Bohužel se naplnila varování, jež západní země Slovensku vysílaly, a Slovensko nebylo přizváno ke vstupním jednáním ani do EU, ani do NATO. V květnu 1997 Evropská komise (EK) vydala dokument s názvem Agenda 2000, ve kterém byla načrtnuta budoucnost evropské integrace z pohledu EK. V prosinci 1997 se na lucemburském summitu Evropské rady rozhodlo o zintenzivnění rozhovorů o vstupu do EU se šesti kandidáty, mezi nimiž Slovensko chybělo. „Deník Slovenská republika (blízký HZDS), vycházející z výroků premiéra Mečiara, to označil za úspěch“ (Sedlár 2003: 144). SR byla zařazená do „pomalejší skupiny“. Důvodem nebyla ekonomika, ale „nedostatočná demonštrácia politickej vôle po demokracii v praxi“ (Wlachovský, Marušiak 1998: 234-235).

1. 2. 2. NATO

Podle Programového prohlášení vlády SR z ledna 1995 bylo prioritním cílem SR včlenění do struktur NATO. „Účasť v systéme kolektívnej bezpečnosti je zapracovaný aj v hlavných dokumentoch SR týkajúcich sa oblasti bezpečnosti v Obrannej doktríne SR, schválenej NR SR 30. júna 1994, a v Základných cieľoch a zásadách národnej bezpečnosti, prijatých slovenským parlamentom 21. júna 1996“ (Wlachovský, Marušiak 1998: 235). Přitom je ale paradoxem, že dva členové vládní koalice, SNS a ZRS, zastávali ve svých dlouhodobých programech jasně protiatlantický postoj a prosazovali myšlenku neutrality Slovenska.

Když Slovensko začalo vypadávat z první vlny rozšiřování NATO, premiér Mečiar přišel v říjnu 1996 s nápadem uspořádat referendum o vstupu SR do NATO. Z položení otázek bylo možné usoudit, že by byla vládní koalice spíše pro negativní výsledek referenda. K základní otázce „Jste pro vstup do NATO?“ byly přidány další dvě otázky, které se týkaly rozmístění jaderných zbraní a vojenských základen na území Slovenska. Tyto otázky byly v referendu umístěny i přesto, že ze studie NATO o rozšiřování jasně vyplývalo, že Severoatlantická aliance nemá v plánu rozmístit na území nových zemí jaderné zbraně, ani zde zřizovat vojenské základny (Wlachovský, Marušiak 1998: 236). Navíc je zajímavé, že se uskutečnilo referendum o vstupu SR do NATO, i když Slovensku vstup do této organizace prozatím nebyl nabídnut. Referendum bylo nakonec zmařeno ministrem vnitra SR Gustávem Krajči a jeho zmaření vyvolalo velkou kritiku zahraničí. Především byl zdůrazňován nepříznivý vliv, který bude mít zmařené referendum na další vývoj země. Světová média poukazovala na to, že referendová kauza se stala předmětem ostrého politického zápasu mezi autoritářským V. Mečiarem a zastánci demokratických principů (Šimko 1997: 237). Po zmaření referenda rezignoval na funkci ministra zahraničních věcí SR Pavol Hamžík s odůvodněním, že „aktuálny vnútropolitický vývoj v SR, predovšetkým však okolnosti okolo referenda o vstupe SR do NATO a priamej voľbe prezidenta, mi ako ministrovi zahraničných vecí do maximálne možnej miery zúžili priestor pri presadzovaní zahraničnopolitických priorít nášho štátu“ (Wlachovský, Marušiak 1998: 237).

V roce 1997 na červnovém summitu v Madridě se členské země NATO rozhodly přizvat k jednání o vstupu do Aliance Českou republiku, Maďarsko a Polsko. Z toho vyplynulo, že SR se v roce 1999 členem NATO nestane a navíc, na rozdíl od Rumunska a Slovinska, nebyla jmenována ani mezi nejžhavějšími kandidáty do druhé vlny rozšiřování.

1. 2. 3. Rozvoj vztahů se sousedními zeměmi (Česká republika, Maďarská republika, Polská republika, Rakouská republika a Ukrajina)

Vztahy mezi Slovenskou republikou a jejími sousedy můžeme rozdělit na vztahy bilaterální a multilaterální. Nejdříve se zaměřím na vztahy bilaterální.

Česká republika. Bilaterální vztahy SR a ČR jsou obvykle označovány za nadstandardní. V letech 1994 až 1998 mezi oběma stranami neexistovaly výraznější vazby, především co se týká politického dialogu. Díky společné minulosti vznikly mezi těmito zeměmi silné kulturní a hospodářské vazby. V některých oblastech ale právě díky společné minulosti a nevyřešeným politickým a ekonomickým otázkám, docházelo k zatížení vzájemné komunikace. Především ze strany ČR měl zájem o vztahy se SR po rozdělení společného státu klesající tendenci. Bohužel nefunkčnost bilaterálních vztahů SR-ČR měla negativní dopad i na multilaterální vztahy (Visegrád).

Maďarská republika. Už od počátku svého vzniku deklarovala slovenská strana snahu vycházet s Maďarskem co nejlépe. To potvrzuje i množství podepsaných smluv. Za zmínku stojí základní slovensko-maďarská smlouva, která byla podepsána premiéry obou zemí v březnu 1995 a která byla ratifikována slovenským parlamentem až o rok později a to navíc s upravujícím dodatkem (Chmel et al., 1998: 271). [5] Ovšem ani tato smlouva nedokázala zásadně změnit vztahy mezi oběma zeměmi. Nadále zde byly zřetelné signály o konfrontaci Slovenska a Maďarska.

Komplikovaná byla především otázka maďarské menšiny na Slovensku. V této souvislosti byl velmi skandální návrh premiéra SR V. Mečiara v srpnu 1997 na vzájemnou výměnu příslušníků slovenské a maďarské menšiny.

Problémem ve vztahu Maďarska a SR se stala výstavba a využívání soustavy vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu 25. září 1997 rozhodl ve prospěch Slovenska (Wlachovský, Marušiak 1998: 240). Premiéři obou republik se rozhodli akceptovat rozhodnutí z Haagu a dohodu měly schválit obě vlády do 25. března 1998. Návrh dohody ale vyvolal nevoli Maďarů, kteří v Budapešti demonstrovali proti dostavbě dolního stupně vodního díla. Pod tlakem veřejnosti vláda Gyuly Horna odstoupila od podpisu dohody do té doby, než bude vypracována dodatečná analýza. Ta však nebyla vypracována do konce roku 1998 a to znamenalo, že o dohodě musela rozhodnout až vláda zvolená ve volbách v květnu 1998. [6]

Polsko. Velkou výhodou slovensko-polských vztahů je jejich historické nezatížení. Začátkem roku 1996 uzavřelo Polsko a Slovensko neformální dohodu o strategickém partnerství, spočívající na obhajobě úsilí Slovenska vstoupit do EU a NATO a obhajobě dobrého obrazu Slovenska v zahraničí. Poté se vyskytly menší komplikace po výroku polského prezidenta Kwasniewského v Budapešti, ve kterém zaznělo, že ČR, Maďarsko a Polsko se můžou stát plnoprávnými členy EU ve stejném čase a Slovensko, vzhledem ke své vnitropolitické situaci, později (Wlachovský et al., 1997: 79). Při setkáních předsedů vlád SR a Polska už ale obě strany hovořily o tom, že obě země mají stejný zájem na tom, aby SR vstoupila do EU a NATO ve stejný čas jako ostatní země Visegrádské čtyřky (V4). V roce 1997 v souvislosti se stupňujícím se deficitem demokracie na Slovensku, Polsko opět vyslovilo své pochybnosti o vstupu SR do NATO a EU (Chmel et al., 1998: 269-270).

Rakousko. Rakousko bylo jediným členským státem EU sousedícím se Slovenskem a v roce 1996 bylo největším zahraničním investorem v SR. Zároveň intenzivně podporovalo začlenění SR do EU. Problémy ve vztahu těchto zemí se objevily až po únosu Michala Kováče ml. na území Rakouska v roce 1995. SR nedodržela mezinárodní dohody a také práva svého občana, když ministr zahraničí nepožádal o vydání násilně zavlečeného občana SR zpátky do vlasti.

Další problém ve vztahu Rakousko-Slovensko představovala jaderná elektrárna v Měchovcích. Rakousko velmi silně protestovalo proti dostavbě elektrárny. I přes tyto spory a přes kritiku slovenské vnitropolitické scény, Rakousko se Slovenskem dále jednalo a rakouští představitelé zastávali názor, že je nutné se SR komunikovat, neboť mezinárodní izolace by Slovensku mnohem více uškodila než pomohla.

Ukrajina. Vzájemná spolupráce Slovenska a Ukrajiny v letech 1994 až 1998 byla minimální. „Slovensko-ukrajinské vzťahy zostávajú hlboko v tieni slovensko-ruských vzťahov“ (Wlachovský et al., 1997: 80). Největším problémem ve vzájemných vztazích těchto zemí byla absence platebního mechanismu, díky čemuž museli podnikatelé používat při vzájemném obchodě měnu a služby třetích zemí. Další problém představoval tranzit ruských surovin přes území Ukrajiny a Slovenska dále do Evropy. SR a Ukrajina se v této otázce nedokázaly dohodnout. Dohoda se nepodařila ani ohledně slovenské účasti při dostavbě Krivorožského metalurgického kombinátu.

Od června 1996 až do konce období třetí vlády V. Mečiara nemělo Slovensko svého velvyslance v Kyjevě, což slovensko-ukrajinských vztahům také neprospělo. V roce 1997 se tyto dvě země diplomaticky utkaly o post předsedy 52. zasedání Valného shromáždění OSN. Z boje vítězně vyšla Ukrajina.

Na multilaterální úrovni byla pro Slovensko nejdůležitější Visegrádská spolupráce, která ale v letech 1994 až 1998 nefungovala. Na rozpadu visegrádského uskupení se podepsaly napjaté slovensko-maďarské vztahy a slovensko-české vztahy (spojené s rozpadem ČSFR). V roce 1990 došlo k znovuobjevení myšlenky visegrádské spolupráce, ale na začátku roku 1997 bylo jasné, že tuto spolupráci obnovilo jen Polsko, ČR a Maďarsko. Spojovala je především snaha vstoupit do NATO a EU. Slovensko zůstalo stranou. „Paradoxne jednou z príčin obnovenia visegrádskej spolupráce sa stala práve situácia na Slovensku, ktorá vzbudzovala obavy z jeho medzinárodnej izolácie, a predovšetkým z možných následkov takéhoto vývoja“ (Marušiak 1999: 288). V roce 1998 se Polsko, ČR a Maďarsko rozhodly lobovat ve Spojených státech amerických za svůj vstup do NATO a přesvědčovaly USA, že členem NATO by se mělo stát i Slovensko. Zdůrazňovali především ekonomickou situaci země a dobrý stav Armády SR. [7] Snažili se prezentovat Slovensko jako „štát, ktorý by mohol byť zo dňa na deň prizvaný, keby sa určité okolnosti zmenili“ (Marušiak 1999: 288).

Další spolupráci SR na multilaterální úrovni představovala Středoevropská zóna volného obchodu (CEFTA). [8] Právě v postoji Slovenska a ostatních zemí Visegrádu k CEFTA se projevily rozdílné názory na spolupráci v rámci střední Evropy. Slovenská vláda uvažovalo o CEFTA jako o možné alternativě k EU, zatímco pro ostatní země byla CEFTA určitým předstupněm Unie. [9] Za zmínku ještě stojí, že přes deklarovanou snahu se Slovensko do konce volebního období koalice HZDS-SNS-ZRS nestalo členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). [10]

1. 2. 4. Rozvoj vztahů SR s USA a Ruskou federací

Spojené státy americké

Během období 1994 až 1998 představitelé USA potvrzovali zájem na hladkém procesu integrace SR do evropských a transatlantických struktur, zároveň však vytrvale poukazovali na negativní události, které podle nich přerůstají rámec běžný ve fungujících demokraciích (Wlachovský et al., 1997: 88). Jedním z hlavních problémů slovenské demokracie byl dle USA vztah mezi prezidentem a parlamentní koalicí, dále nezastoupení opozice v orgánech na kontrolu činnosti SIS a problematická legislativa (zákon o nadacích, [11] neexistence zákona o používání jazyků menšin apod.).

Po demarši, kterou USA Slovensku zaslaly, se očekávalo, že se slovenští představitelé pokusí o nějakou změnu vnitropolitické situace. Poté, co se tak nestalo, Kongres USA schválil zákon, díky němuž dostaly ČR, Maďarsko a Polsko 60 miliónů dolarů v souvislosti s přípravou na vstup do NATO. Mělo to spíše symbolický význam. „Pre slovenskú politickú elitu to mal byť jeden z posledných jasných signálov, že Slovensko sa prepadá do druhej vlny rozširovania NATO“ (Wlachovský et al., 1997: 88).

Další připomínky k vnitropolitické situaci na Slovensku vyjádřily Spojené státy prostřednictvím slov amerického velvyslance v SR Ralpha Johnsona v říjnu 1996 při otevření kanceláře Slovenské společnosti pro zahraniční politiku v Prešově. R. Johnson informoval slovenskou společnost o znepokojení USA týkající se vnitropolitické situace SR. Zvolil tento způsob informování slovenských obyvatel, protože slovenští představitelé i po varováních nic nečinili a v očích veřejnosti situaci zlehčovali.

Součástí oficiální vládní politiky se po madridském summitu stal antiamerikanismus (Marušiak 1999: 280-282). Antiamerikanismus se ve slovenské společnosti sice objevoval už na počátku 90. let, ale byl na okraji politického spektra. Příčinou, proč se antiamerikanismus stal oficiální součástí vládní politiky, je fakt, že USA nebyly ochotny akceptovat styl vlády V. Mečiara a nadstandardní vztahy SR s Ruskou federací.

Ruská federace

Vztahy Slovenska s Ruskem měly zvláštní podobu. Velmi známým se stalo prohlášení premiéra Mečiara: „Když nás nebudou chtít na západě, půjdeme na východ“ (Sedlár 2003: 151). V letech 1994 až 1998 byly vztahy mezi Slovenskou republikou a Ruskou federací velmi intenzivní. Rusko z toho těžilo, čím dál těsněji si k sobě Slovensko připoutávalo, a to zejména dodávkami ropy.

Třetí vláda V. Mečiara prosazovala myšlenku, že Slovensko se stane „mostem mezi Východem a Západem“ (Duleba 1998: 287). V PPV z ledna 1995 Mečiarův kabinet prohlásil, že bude podporovat vstup Slovenska do struktur EU a NATO. Praktická politika byla ovšem jiná. Mečiarova vláda dělala kroky, které vedly k prohlubování vzájemné spolupráce SR s Ruskou federací. V roce 1996 vystřídal Jevgenij Primakov na postu ministra zahraničních věcí Ruské federace Andreje Kozyreva. Primakov si za svůj cíl vytyčil znovuzískání velmocenského postavení Ruské federace ve světové politice. Na rozdíl od Kozyreva nespoléhal na partnerství se Spojenými státy, ale snažil se čelit globálnímu postavení USA. Jeho cílem bylo vytvořit multipolární svět, v němž bude Rusko jedním z center světové politiky. „Mečiarův specifický kurz k integraci do západních struktur se Moskvě hodil v její politice vůči zemím bývalého východního bloku a slovensko-ruské vztahy byly ruskými politiky považovány za vzor pro ostatní postkomunistické státy“ (Orálek 2005: 31).

Existoval plán na vytvoření slovensko-ruské banky. Jelikož ale byla vláda SR vázaná Evropskou dohodou a dohodu o celní unii s ČR, myšlenka vytvoření zóny volného obchodu s Ruskem se stala nereálnou. Slovensko-ruské vztahy se i přesto nadále posilovaly. Rusko dokonce nabídlo, že kdyby Slovensko vyhlásilo neutralitu, nebo se rozhodlo přiblížit k SNS, je schopno mu poskytnout bezpečnostní garance (Duleba 1998: 288).

Kontroverzi vyvolala snaha Slovenska o deblokaci ruského dluhu z dob Československa. Z Ruska se dovážela vojenská technika a také speciální technika pro civilní potřebu. „V roce 1995 dovezla SR z Ruska osm stíhaček MIG-29, v roce 1996 došlo k předání pěti dopravních letadel ruské výroby stejně jako k nákupu šesti vrtulníků KA-50“ (Orálek 2005: 32). Zajímavá byla též otázka Devín banky, prostřednictvím níž mělo dojít v letech 1996-1998 k deblokaci ruského dluhu. Paradox deblokace ruského vládního dluhu vůči Slovensku spočíval v tom, že ruská vláda vlastně deblokovala ruským podnikatelským subjektem (ruský kapitál v Devín bance, Slovenských aeroliniích) (Duleba 1998: 292-293).

„Problémem rusko-slovenských vztahů byl pouze slovenský deficit v bilanci vzájemného obchodu, obě strany se snažily podpořit slovenský export do Ruska“ (Orálek 2005: 32). Pro podporu exportu na východ byla zřízena Eximbanka.

Docházelo ke kontaktům SIS a Federální služby bezpečnosti Ruské federace. V letech 1997-1998 docházelo k prohlubování spolupráce slovenských krajů s ruskými regiony, příkladem nám může být Žilinský kraj, který spolupracoval s Astrachaňskou oblastí (Orálek 2005: 32). V roce 1997 dokonce vláda SR zřídila institut vládních zplnomocněnců v každém slovenském kraji na rozvoj spolupráce s Ruskem (Duleba 1998: 291).

Nové vztahy s Ruskem přinesla až vláda Mikuláše Dzurindy, která se snažila o prozápadně orientovanou zahraniční politiku.

  1. 2. 5. Mediální obraz Slovenska v zahraničí, kvalifikovanost diplomatů

V rozporu s Programovým prohlášením vlády z ledna 1995 je deklarovaná snaha o podávání objektivních informací o SR v zahraničí a o snaze dosazovat na diplomatická místa pracovníky s vysokou odborností. Během třetí vlády V. Mečiara docházelo k nešťastné personální politice ve slovenské diplomacii. Premiér Mečiar prosazoval do slovenské diplomacie osoby, které měly blízko k vládnoucí elitě. Problematické na tom bylo, že tyto osoby nesplňovaly základní kritéria pro práci v diplomacii.

Mezi lety 1994 až 1998 se v čele resortu Ministerstva zahraničních věcí SR vystřídalo několik osob. Prvním ministrem zahraničních věcí byl Juraj Schenk, poté ho vystřídal Pavol Hamžík, od 11. 6. 1997 tento úřad vedla Zdenka Kramplová a od 6.10. 1998 se ministerstva ujal Jozef Kalman. [12] Toto časté střídání osob v čele resortu zahraničních věcí naznačuje, že „v hierarchii priorít slovenského premiéra nestojí tento rezort príliš vysoko a je mu skôr nepríjemný“ (Wlachovský, Marušiak 1998: 237).

Vláda vydala v roce 1996 Konkretizaci hlavních záměrů Programového prohlášení vlády SR na rok 1996 v podmínkách resortu MZV SR. I když v nich vláda SR deklarovala téměř to samé, co v Programovém prohlášení vlády z roku 1995, objektivní informace zpráva nepodává. Zpráva obsahuje výčet bilaterálních a multilaterálních setkání, čímž se vlastně snaží nahradit informace o vývinu zahraniční politiky SR. V konkretizaci hlavních záměrů se píše, že základní cíle zahraniční politiky SR byly splněny (Wlachovský et al., 1997: 98). To ale neodpovídalo realitě. Zahraničněpolitické postavení SR se značně zhoršilo. Terčem kritiky se stala vnitřní politika, nedostatek demokratického dialogu mezi vládní koalicí a opozicí, eliminování opozice z parlamentní kontroly privatizace, médií a SIS, dále nevyřešené kriminální činy. I přes to, že slovenská vlády deklarovala jako svoji prioritu integraci, v praktické politice dělala kroky, které ji mařily (Sedlár 2003: 144).

1. 3. Závěr

Mezi lety 1994 až 1998 se ukázala schizofrenie vlády V. Mečiara. Na jednu stranu se snažil udržet svou tvář vůči zahraničí a jinak se choval na Slovensku ke svým partnerům a oponentům. Už od roku 1995 šla vláda svou cestou, prohluboval se rozdíl mezi prointegrační rétorikou a praktickou domácí politikou, ve které nebyly respektovány požadované evropské standardy demokracie a plurality (Wlachovský et al., 1997: 99).

I když Slovensko deklarovalo ve svém programovém prohlášení, že „vláda bude venovať prvoradú pozornosť rozvoju vzťahov so susednými krajinami“, [13] s výjimkou Ukrajiny, adresovala v roce 1996 každému protestní nótu. I přes deklarovanou snahu, lze tedy konstatovat, že vztahy SR se sousedními státy se v období třetí vlády V. Mečiara zhoršily.

Období vlády HZDS-SNS-ZRS přineslo definitivní konec spolupráce SR s Visegrádskou čtyřkou. Slovensko už nedokázalo držet krok s ostatními visegrádskými zeměmi. Slovenská zahraniční politika se po roce 1993 dostala do politické izolace, a to jak v rámci visegrádské spolupráce, tak v širší středoevropské dimenzi. „Stavila na neproduktívny autarkizmus, na vyvolávanie stavu ohrozenia, na preceňovanie vlastnej geopolitickej váhy, až sa dostala nielen do izolácie, ale aj na perifériu - prinajmenšom stredoeurópsku“ (Chmel et al., 1998: 273).

„Pravidelným prejavom tohoto faktu bolo vynechávanie Slovenska spomedzi najpravdepodobnejších uchádzačov o členstvo v aliancii prakticky všetkými lídrami členských krajín NATO a prestížnymi západnými politológmi“ (Wlachovský et al. 1997: 98). Díky tomu skončila slovenská představa o geostrategické důležitosti a mezinárodní izolace SR se projevila menším počtem oficiálních návštěv na nejvyšších úrovních. Nesmíme opomenout, že za euroatlantický i visegrádský debakl nesl odpovědnost především Vladimír Mečiar (Chmel et al., 1998: 273).

Volby 1998 přinesly zvrat v zahraniční politice SR jak ve vztahu k NATO a EU, tak ke vztahu k sousedním zemím. Získat své místo v mezinárodních vztazích bylo ovšem mnohem těžší než před rokem 1994. Představitelé demokratických států změnu na politické scéně Slovenska přivítali a poblahopřáli Mikulášovi Dzurindovi k vítězství. Jediným zklamaným státem z prohry V. Mečiara bylo Rusko.

Nová vládní koalice Slovenské demokratické koalice (SDK), Strany demokratické levice (SDĽ), Strany maďarské koalice (SMK) a Strany občanského porozumění (SOP) představovala změnu charakteru režimu i zahraniční politiky. Nová vláda a parlament deklarovaly snahu o integraci a o dobré vztahy s členskými státy EU a NATO, se sousedními státy a dalšími státy. SR nejen deklarovala snahu, ale snažila se jednat i v praxi. To velmi ocenilo zahraničí a také samotní občané Slovenské republiky. Později se dostavily i úspěchy zahraniční politiky nové vlády. Došlo k oživení spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky, zlepšily se bilaterální vztahy se sousedními státy a s členskými zeměmi EU a NATO. Koncem roku 2000 se stala Slovenská republika členem OECD. V listopadu 2002 bylo Slovensko na pražském summitu přizváno k vstupním rozhovorům do NATO a v prosinci 2002 se SR zařadila mezi kandidáty na rozšíření EU. Slovenská republika se stala členem NATO 29. 3. 2004 a 1. 5. 2004 členem EU.

Použitá literatura a ostatní zdroje:

  1. Alner, J. (1999). Integračné procesy na Slovensku. In: Mesežnikov, G.; Ivantyšyn, M. (eds.) (1999). Slovensko 1998 - 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  2. Dostál, O. (1997). Menšiny. In: Bútora, M. (ed.) (1997). Slovensko 1996. Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1997. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  3. Duleba, A. (1998). Slovensko a Rusko. In: Bútora, M.; Ivantyšyn, M. (eds.) (1998). Slovensko 1997. Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1998. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  4. Duleba, A. (1997). Nerovné partnerstvo – Rusko a Slovensko. In: Mezinárodní vztahy, Nr. 4/1997.
  5. Duleba, A.; Lukáč, P.; Wlachovský, M. (1998). Zahraničná politika Slovenskej republiky, východiská, stav a perspektívy. Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku: Bratislava
  6. Chmel, R.; Samson, I.; Duleba, A. (1998). Vzťahy Slovenska so susedmi a s Nemeckom. In: Bútora, M.; Ivantyšyn, M. (eds.) (1998). Slovensko 1997. Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1998. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  7. Lukáč, P.; Chmel, R.; Samson, I.; Duleba, A. (1999). Vzťahy Slovenska so susednými šťátmi, Nemeckom a Ruskom. In: Mesežnikov, G. a Ivantyšyn, M. (eds.) (1999). Slovensko 1998 - 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  8. Marušiak, J. (1999). Hlavné trendy v zahraničnej politike SR. In: Mesežnikov, G. a Ivantyšyn, M. (eds.) (1999). Slovensko 1998 - 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  9. Orálek, P. (2005). Slovensko-ruské vztahy v dobách třetí Mečiarovy vlády. In: Mezinárodní politika, Nr. 2/2005.
  10. Sedlár, J. (2003). Zahraniční a bezpečnostní politika. In: Kopeček, L. (ed.) (2003). Od Mečiara k Dzurindovi. Slovenská politika v prvním desetiletí samostatnosti. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity: Brno.
  11. Šebesta, Š. (ed.) (1999). Slovenská republika v medzinárodných vzťahoch: pramene a materiály z rokov 1993-1996. JUGA: Bratislava.
  12. Šimko, O. (1997). Echo referenda v zahraničí. In: Mesežnikov, G.; Bútora, M. (1997). Slovenské referendum ´97: zrod, priebeh, dôsledky. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  13. Wlachovský, M.; Duleba, A.; Lukáč, P. (1997). Zahraničná politika Slovenskej republiky. In: Bútora, M. (ed.) (1997). Slovensko 1996. Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1997. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.
  14. Wlachovský, M.; Marušiak, J. (1998). Hlavné trendy v zahraničnej politike. In: Bútora, M.; Ivantyšyn, M. (eds.) (1998). Slovensko 1997. Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1998. Inštitút pre verejné otázky: Bratislava.

Internetové zdroje:

Programové prohlášení vlády SR ze dne 12.1. 1995

( http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1163, 4.5. 2006).

Ministerstvo zahraničních vecí SR ( http://www.foreign.gov.sk ).

Štatistický úrad slovenskej republiky ( http://www.statistics.sk ).

Úrad vlády Slovenskej republiky ( http://www.government.gov.sk ).


Poznámky:

[1] „Prioritou je cieľavedomé približovanie sa k Európskej únii so zámerom získať plné členstvo v horizonte roku 2000“ ( http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1183, 4.5.2006).

[2] „Základný smer bezpečnostnej orientácie Slovenskej republiky predstavuje úsilie o získanie členstva v Severoatlantickej aliancii“ ( http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1183, 4.5.2006).

[3] http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1183, 4.5.2006.

[4] http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1183, 4.5.2006.

[5] O podpis slovensko-maďarské smlouvy dlouho usilovaly strany MK a volaly po její ratifikaci. Při samotném hlasování ovšem hlasovali proti. Ratifikační usnesení podpořili při hlasování v NR SR všichni poslanci kromě poslanců MK, kteří se zdrželi hlasování. Důvodem proč MK změnila svůj postoj a nepodpořila ratifikaci smlouvy bylo, že součástí ratifikačního usnesení byla i formulace, podle které „SR nikdy neprijala a v smluve nezakotvila nijaké formulácie, ktoré by boli postavené na uznaní princípu kolektívnych práv pre menšiny práv, ktoré by pripúšťali vytváranie akýchkoľvek autonómnych štruktúr alebo osobitných štatútov na etnickom základe“ (Dostál 1997: 254).

[6] Nová vláda vedená Viktorem Orbánom rozhodla v neprospěch stavby přehrady.

[7] Objevil se velký rozdíl mezi připraveností Armády SR a nenaplněnými politickými kritérii pro vstup do NATO. Armáda SR podmínky pro vstup do NATO splňovala. Dobré jméno si vybudovala především díky aktivní účasti v programu Partnerství za mír a účasti v mírových misích OSN. Navíc navázala intenzivní styky s ozbrojenými silami USA. Námitky v Armádě SR a také v zahraničí vyvolal nákup zbraní z deblokace dluhu Ruské federace.

[8] Členy byly visegrádské státy plus Slovinsko.

[9] Přidružení k Středoevropské zóně volného obchodu bylo podmíněné Evropskou asociační dohodou s EU.

[10] Mnozí experti považovali OECD jako předstupeň členství v EU, neboť všechny státy EU byly členy OECD. Slovensko se stalo členem OECD až v roce 2000.

[11] Zákon č. 207/1996 Z.z. o nadacích. Jedná se o zákon, který komplexně upravuje postavení nadací ve slovenském právní pořádku. Byl přijat 1. září 1996 a pro stávající nadace byla stanovena dvanácti měsíční lhůta na přizpůsobení se podmínkám nového zákona, nebo na změnu právní formy. Jelikož ale zákon předpokládal existenci zákonů o neinvestičních fondech a o neziskových veřejnoprospěšných organizací a tyto zákony přijaty nebyly (zákony měla připravit vláda SR na základě usnesení NR SR tak, aby nabyly účinnosti k 1. říjnu 1996), hrozilo ohrožení existence a fungování již existujících nadací. Navíc mohlo vést k odrazení dalších zájemců o tento všeobecně prospěšný druh aktivit (Galanda, Valko 1997: 42).

[12] http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1079, 31.1. 2006.

[13] http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1183, 4.5.2006.

Jak citovat tento text?

Nováková, Martina. Analýza zahraniční politiky Slovenské republiky 1994 - 1998 [online]. E-polis.cz, 18. březen 2008. [cit. 2017-09-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/analyza-zahranicni-politiky-slovenske-republiky-1994-1998.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.05 hvězdiček / Hodnoceno: 44x


Přidat komentář

Vložit komentář

Pozér

středa, 19. březen 2008
21:17

Velmi propracovaná práce.


Napsal: Pozér [Odpovědět]

Franta

pátek, 19. srpen 2011
19:07

Nejedna se o vedeckou praci, nybrz o prinejlepsim pocitologii. Zdroje jsou nedostatecne (prace zejmena vychazi z nazoru soldatesky sdruzene okolo panu Butory a Meseznikova, o jejichz neobjektivite se muzeme presvedcit v kterekoliv jejich praci. Prace tedy neni objektivni, jelikoz nepouziva jine nez zdroje jednoho smeru ci dokonce skupinky lidi. Dale prace obsahuje neozdrojovane nazory - napriklad "V roce 1997 v souvislosti se stupňujícím se deficitem demokracie na Slovensku" - o jakem deficitu autorka mluvi? Volby probehly v letech 1994 a dalsi v roce 1998. Jaky deficit demokracie?
Jazyk celkove nevedecky.

Napsat 21 radku o vztazich s Madarskem a nazvat to analyzou je smesne - Madarsko je hlavni strategickou hrozbou pro Slovensko - je jasne, ze prace mela byt postavena predevsim na teto otazce. Krome toho autorka v "analyze" nezminuje zadne utoky ze strany madarska ci madarske iredenty.

Naprosto nehorazna je cast o vztazich s Ruskem - zde si domnivam se sahla autorka na dno cele prace. Vychazi z nevyargumentovane rusofobie, stavi proti sobe dobre vztahy s Ruskem a dobre vztahy se zapadnimi zememi, aniz by podporila fakty, v cem je protiklad.

Celkove hodnoceni: nevedecka, demagogicka prace, z niz srsi neucta k jinemu nazoru. Autorka neumi zhodnotit dve informace a vyvodit objektivni informaci, nema poneti o ruznych pristupech k zahranicni politice, naopak naivne az povercive a s urcitou posvatnosti hlasa jednu extremni ideologii v zahranicni politice.

Mnoho "fakt" ktera uvadi byla jiz davno vyvracena - napriklad zminuje privatizaci, a ze opozice byla vyloucena z rozhodovani. Ale neuvadi, ze po nastupu nove vlady byl vyprodan slovensky strategicky prumysl - a opozice byla tentokrat doopravdy vyloucena z rozhodovani. Cili neobjektivni prace.

Vubec nezminuje fakt, ze v letech 94-98 bylo cilem posilit silu statu Slovenske republiky, a ze po nastupu nove vlady doslo k masivnimu oslabeni.


Napsal: Franta [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(