Alžírsko od vyhlášení nezávislosti do současnosti (1962 - 2007)

 20. únor 2008  Bc. Marie Škochová   komentáře

18.3.1962 podepsali v Evianu zástupci Alžírska a Francie dohodu o příměří. Dohoda zahrnovala mimo jiné ponechání 80.000 francouzských vojáků na území Alžírska po dobu 3 let, pronájem vojenské základny v Mers el-Kebíru u Oranu na 15 let, 5 let možnost využívání letišť a atomové střelnice na Sahaře a závazek, že se 3 roky nesmí změnit práva francouzských naftových společností na Sahaře.

Alžírsko od vyhlášení nezávislosti do současnosti (1962 - 2007)Alžírsko od vyhlášení nezávislosti do současnosti (1962 - 2007)

Následky bojů za nezávislost Alžírska

Dne 18.3.1962 podepsali v Evianu zástupci Alžírska a Francie dohodu o příměří. Dohoda zahrnovala mimo jiné ponechání 80.000 francouzských vojáků na území Alžírska po dobu 3 let, pronájem vojenské základny v Mers el-Kebíru u Oranu na 15 let, 5 let možnost využívání letišť a atomové střelnice na Sahaře a závazek, že se 3 roky nesmí změnit práva francouzských naftových společností na Sahaře. Francie se naopak zavázala poskytovat 3 roky finanční pomoc v hodnotě 1 mld. francouzských franků ročně. [1]

Po podpisu dohod sice formálně existovalo příměří, ale v zemi nadále operovaly jednotky Organizace tajné armády, tedy alžírští vzbouřenci, kteří na rušná místa alžírských měst umisťovali plastické trhaviny a v srpnu 1962 dokonce uspořádali atentát na Charlese de Gaulla. Proti nim se formovali muslimové, kteří vytvářeli obranné milice pod taktovkou Paříže. Další boje sváděla Armáda národního osvobození (ALN), i v době uzavřeného příměří. Veškeré boje více méně ustaly, když kontrolu nad územím Alžírska začala přebírat ALN. Příslušníci Organizace tajné armády, kteří unikli zatčení, odešli do exilu do Latinské Ameriky nebo do JAR.

Po válce nastal masový exodus kolónů – na 900 000 Francouzů a 40 000 profrancouzských muslimů emigrovalo do Francie. S takovým množstvím uprchlíků Francie rozhodně nepočítala. 1.června 1962 bylo v Alžírsku vypsáno referendum, v němž byli voliči tázáni, zda-li si přejí nezávislost podle podmínek stanovených z 19. 3. 1962. 99% voličů se vyslovilo kladně. [2] Šéfem provizorní vlády se stal exponent FLN Abderrahman Fars.

První roky alžírské nezávislosti

Na Tripoliském kongresu konaném v květnu a červnu 1962 byly schvalovány evianské dohody a definován politický program politické strany Fronty národního osvobození (FNL). FNL si za své cíle vytyčila, že bude pokračovat v demokratické a lidové revoluci. Mělo se pokračovat v rozsáhlých modernizačních programech, industrializaci země, pozemkové reformě a znárodnění peněžnictví, zahraničního obchodu, nerostného bohatství a energetických zdrojů. Zvláštní pozornost měla být věnována rozvoji boje za rozvoj národní kultury a proti gramotnosti. Byla zavedena vláda jedné strany.

Po vyhlášení nezávislosti se však vytvořil rozkol mezi ALN reprezentovanou Boumedienem a Ben Bellou na straně jedné a pravicově buržoazní „provizorní vládou“ (GRPA) reprezentovanou Ben Kheddou na straně druhé. V červnu 1962 se ujala vlády provizorní vláda GPRA. Veterán protifrancouzského odboje Ahmed Ben Bella se usadil v západním Alžírsku, aby zde založil politické byro. Podpořila ho i řada politiků. Včetně exilových jednotek v Maroku a Tunisku, které stále kontroloval Houari Boumedienne. Boumedienne a ben Bella se rozhodli uspořádat odvetnou akci proti provizorní vládě. Boumedien dobyl východoalžírské město Constantine. Jednotky Ben Belly a Boumedina zaútočily na Alžír. V Alžírsku vypukla anarchie. Největšími oběťmi této občanské války, byli příslušníci muslimských bojovníků francouzské armády. Násilnosti byly ukončeny, když vstoupily do města jednotky plukovníka Houariho Boumediena a moci se ujal jeho spojenec Ben Bella. Za vlády Ben Belly začal vznikat autoritativní režim jedné strany. Armáda získávala čím dál větší moc a tento fakt poznamenává politické poměry v Alžírsku dodnes. Legitimita režimu vycházela pouze z ozbrojeného boje za nezávislost, který vedla FLN proti francouzským kolónům. Vláda FLN neměla žádný demokratický mandát, neboť veškeré konané volby byly jen jakousi „fasádou“ nedemokratického režimu a formálně potvrzovali vládu FLN. Prezidentský režim potvrzující vládu jedné strany byl završen přijetím ústavy. Ben Bella přetvořil hlavní masové organizace vzešlé z války – Frontu národního osvobození a odborový svaz UGTA v hlavní nástroje vlastní centralizované politické moci. FLN se stala jedinou legální stranou a postupně splynula se státním aparátem.

Ekonomické problémy

Alžírská ekonomika závisela především na zemědělství a zemědělská půda patřící převážně kolónům, kteří opustili zemi, nebyla nikým obhospodařována. Ben Bella proto vydával dekrety upravující správu majetku ve prospěch státu. Centralizoval ekonomiku. Ben Bella se také snažil vytvořit socialistickou společnost, ale jeho reformy nedokázaly vyřešit stoupající ekonomické problémy. Odchodem Francouzů klesly investice do výroby o více než 95%. Alžírsko zažívalo obrovskou ekonomickou krizi. Propukaly drobné nepokoje mezi rolníky. Lidé se začali stěhovat za prací do měst, což vedlo k vytváření slumů, protože většina těchto měšťanů byli bez prostředků. Došlo také ke značné emigraci do Francie (viz tabulka).

Bezpečnostní problémy

Odpůrci Ben Bellova režimu uspořádali povstání, ale to bylo potlačeno. V říjnu 1963 vypukla písečná válka s Marokem o sporné pohraniční území Tindouf-Bechar o naleziště železné rudy. Maroko nebylo spokojeno s vytyčením koloniálních hranic, a proto si toto území nárokovalo. Válka skončila v jeho neprospěch.

Navzdory válce a potlačenému povstání narůstal počet odpůrců Ben Bellova režimu, který vyústil ve vojenský převrat v červnu 1965, kdy Moc v Alžírsku převzal Houari Boumediene, a Ben Bella, první prezident Alžírské lidově demokratické republiky, byl uvězněn.

Alžírsko za vlády Houariho Boumediena.

Boumedien se rozhodl svrhnout režim Bena Belly z obavy o z jeho přílišného radikalismu. Boumedien prohloubil politickou centralizaci a vládu jedné politické strany. V roce 1976 byla schválena nová alžírská ústava, kde byla jasně definována tzv. „nezvratnost socialistické volby“ a jedním z hlavních cílů bylo „ukončení vykořisťování člověka člověkem“. Hlavním zdrojem moci se měl podle socialistického vzoru stát lid (Beránek 2007: 109).

Islám byl prohlášen státním náboženstvím, i když hlavní politickou ideou byl socialismus. Boumedienovo Alžírsko se v praxi nehlásilo k radikálnímu pojetí třídního boje. Mocenskou základnou režimu se stala armáda. Boumedien se zbavoval většiny svých bývalých stoupenců, jediným, koho nechal naživu byl potenciální nástupce ministr zahraničí Abdelaziz Bouteflik. (Tj. současný alžírský prezident).

Boumedinův režimu dále usiloval o státní kontrolu nad ekonomikou, ale nikoli s motivem budování sociálně spravedlivé společnosti, jak hlásala ústava. Na počátku 70. let byly znárodněny podíly těžebních společností na získávání ropy. Byla znárodněna i zemědělská půda. Stát se potýkal s nedostatkem základních zemědělských komodit jako byly obiloviny a mléko, které byl nucen dovážet. Vlastní výrobou nebyl stát schopen pokrýt spotřebu, přitom za koloniálních dob stát produkoval přebytky pro vývoz do zahraničí. V prosinci 1978 Houari Boumedine umírá a novým prezidentem je 7.2. 1979 zvolen plukovník Chadli Bendjedid.

Alžírsko za vlády Chadliho Bendjedida

Za vlády Chadliho Bendjedida pokračovala vláda s dominancí armády, která kontrolovala místní i regionální správu, FLN a tajné služby. Národní lidová armáda a její úzký okruh důstojníků prakticky zemi vládli.

Na konci 80. let pod tlakem okolností Chadli inicioval změny ekonomických a politických poměrů v zemi. Došlo k určitému uvolnění v Alžírsku, i když počátek Chadliho vlády byl shodný s autoritativní vládou jeho předchůdce. Bendjedid byl pragmatičtější, konflikty řešil spíše dohodou než konfrontací. Brzy po zvolení prezidentem amnestoval politické vězně z období Boumedienovy vlády. Byl propuštěn i Ben Bella a Ben Kheddovi byly zlepšeny podmínky domácího vězení

Jeho pragmatismus byl viditelný i u zahraničních vztahů – ve vztahu k Francii to bylo viditelné, když roku 1981 F. Mitterand navštívil Alžír a uzavřel s Alžírskem dohodu o indexaci ceny alžírského zemního plynu na ceny ropy. „Za krizí vzniklé znárodněním těžebních společností tak byla konečně udělána tlustá čára.“ (Beránek 2007: 126). Došlo i k vylepšení vztahů s USA. V roce 1985 učinil Chadli Bendjedid první alžírskou návštěvu Washingtonu.

Velké problémy skýtala industrializace a skutečnost, že veškerá ekonomika byla zaměřena na jednu komoditu (těžbu ropy a zemního plynu). Od 80. let narůstaly problémy, zejména v souvislosti s rostoucí zadlužeností (ze,ě si půjčovala od Francie a socialistických států střední Evropy), vysokou závislostí na vývozu energetických surovin a nevýkonné zemědělství. Nepříznivou ekonomickou situaci se vláda snažila řešit tím, že do Alžírska lákala zahraniční investory – především v oblasti těžby ropy a zemního plynu. V oblasti zemědělství stát podporoval privatizaci dříve znárodněné půdy. Stoupající tendenci růstu zahraničního dluhu se částečně podařilo zabrzdit. Alžírsko se potýkalo i s populační explozí, nekontrolovatelnou urbanizací. Tíživé problémy vedly k tomu, že se na přelomu 80. a 90. let rozmohl radikální islamismus.

Alžírská společnost si byla vědoma špatné sociální a ekonomické situace. Starší generace měla ještě živě v paměti nespravedlnosti koloniální doby, mladší generace viděla problémy státu především v korupci a nefunkčním státním systému. Charakter systému nelze označovat za socialismus, neboť mezi lidmi panovala obrovská nerovnost. Obyčejní lidé, často nezaměstnaní řešili svoji situaci buď emigrací do Francie (což bylo postupem času přísnější) nebo hospodářskou kriminalitou (pašováním drog a nedostatkového spotřebního zboží). Většinu svých zisků z těžby ropy stát věnoval na splácení zahraničního dluhu, a proto se dostavil nedostatek financí ve státním rozpočtu – finance chyběly pro nákup spotřebního zboží, potravin a léků.

Uvnitř státu se utvořila opozice tvořená levicově zaměřenými občany, bojovníky za lidská práva, berberskými aktivisty, kteří se na počátku 80. let začali hlásit o svá práva v jazykové a kulturní oblasti. Také islamisté útočili proti režimu.

Z této vypjaté situace vzešla řada nespokojeností obyvatel v podobě demonstrací na konci 80. let. Prezident proto slíbil zásadní reformy. Byla připravována nová ústava, která se distancovala od socialismu a dřívějších principů. V říjnu roku 1989 byla schválena nová ústava v referendu, povolen nezávislý tisk a politický pluralismus - ústava tedy formálně rušila monopol na vládnutí jedné strany a začaly být formovány politické strany. Na počátku 90. let vzniklo 30 nenáboženských stran, náboženské strany byly jen 3. Nenáboženské strany se však potýkaly s problémem získat voliče, neboť jich bylo mnoho a byly roztříštěné.

Silnou podporu měly islamistické strany, jejich popularita rostla s přibývajícími ekonomickými a společenskými problémy. Islámská hnutí se sjednotila do jedné zastřešující organizace zvaného Islámská fronta spásy (FIS), která nejprve zvítězila v místních volbách v roce 1990. FIS zaznamenala překvapivé vítězství i v parlamentních volbách v roce 1991, proto z obav možného vytvoření islámského státu podobného ražení jako byla teokracie v Afghánistánu za vlády Talibanu, armáda zasáhla. Anulovala výsledek voleb a zatkla vůdce FIS. V lednu 1992 byl prezident donucen podat demisi. Po puči se do v čela státu dostalo Islámské ozbrojené hnutí (MIA). Od roku Od 1992 bylo Alžírsko pod pevnou kontrolou armády. Na konci 90. let propukla občanská válka mezi armádou a islamistickými skupinami. V roce 1999 byl Abdelaziz Bouteflika zvolen prezidentem, a souhlasil s přijetém zákona o „Občanské svornosti“, který znamenal amnestii pro příslušníky ozbrojených skupin.

Bouteflikův režim

Současnému prezidentu Abdelazizi Bouteflikovi se podařilo v roce 2004 získat 85% podporu voličů a byl přímo zvolen občany. V roce 2001 povstali proti režimu kabylští Berbeři, ale jejich akce nepřerostla v konflikt, protože jim prezident slíbil ústupky v kulturní a vzdělávací oblasti. (dodnes je berberský jazyk úředním jazykem).

Bouteflika má dnes jako prezident velmi silné pravomoci a omezuje demokratické principy. Bouteflikův autoritativní režim byl potvrzen v referendu v září 2005, kdy se voliči vyjádřili kladně k Chartě pro mír a národní usmíření, která měla amnestovat bývalé islamistické radikály i provinilé příslušníky alžírské armády a měla i definitivně ukončit konflikt z 90.let.

Použité zdroje:

  1. Beránek, Zdeněk (2007): Alžírsko, Libri, Praha
  2. Filip, Jiří (1980): Alžírsko, PRESSFOTO – vydavatelství ČTK, Praha
  3. Miček, Štefan, Přibyl, Vladimír (1984): Alžírsko, Vydavatelství Osveta

Internetové stránky:

http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/country_profiles/790556.s

http://www.mzv.cz/wwwo/default.asp?ido=9253&idj=1&amb=9&ParentIDO=8391


Poznámky

[1] http://www.mzv.cz/wwwo/default.asp?ido=9253&idj=1&amb=9&ParentIDO=8391

[2] Beránek, s. 97

Jak citovat tento text?

Škochová, Marie. Alžírsko od vyhlášení nezávislosti do současnosti (1962 - 2007) [online]. E-polis.cz, 20. únor 2008. [cit. 2017-07-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/alzirsko-od-vyhlaseni-nezavislosti-do-soucasnosti-1962-2007.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.33 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(