Aliance proměňuje švédský stranický systém

 27. prosinec 2006  Bc. Martin Drnek   komentáře

Tématem práce je analýza společného postupu čtyř švédských pravicových stran v nedávných volbách do Riksdagu, jež se konaly v září roku 2006. V úvodu bude analyzován celý švédský stranický systém, a to od počátečního formování politických stran až do současnosti v kontextu skandinávského stranického modelu. Druhá část textu se bude zabývat aliancí umírněných konzervativců, liberálů, křesťanských demokratů a centristů, jejich postupem v parlamentních volbách, následným sestavováním vlády a jejich možným vlivem na dlouhou dobu zakonzervovaný stav švédské exekutivy.

Aliance proměňuje švédský stranický systémAliance proměňuje švédský stranický systém

Tématem práce je analýza společného postupu čtyř švédských pravicových stran v nedávných volbách do Riksdagu, jež se konaly v září roku 2006. V úvodu bude analyzován celý švédský stranický systém, a to od počátečního formování politických stran až do současnosti v kontextu skandinávského stranického modelu. Druhá část textu se bude zabývat aliancí umírněných konzervativců, liberálů, křesťanských demokratů a centristů, jejich postupem v parlamentních volbách, následným sestavováním vlády a jejich možným vlivem na dlouhou dobu zakonzervovaný stav švédské exekutivy.

První část textu bude vycházet zejména z politologických prací, které se problematikou švédského stranického systému zabývají. Druhá část se, vzhledem k nedostatku odborné literatury, jež by danou problematiku zpracovávala, bude opírat zejména o zdroje zpravodajského typu a oficiální materiály daných politických stran. V zájmu zachování co největší objektivity se v práci pokusím použít širší spektrum materiálů, které je možno získat. Do práce budou tedy zahrnuty jak některé česky psané příspěvky, tak příspěvky anglické a švédské.

Skandinávský model a jeho vývoj

Z geografického hlediska můžeme švédský stranický systém zasadit do kontextu tzv. skandinávského modelu pěti stran. U jednotlivých států tohoto regionu – Norska, Švédska, Finska, Dánska a Islandu – můžeme najít velmi podobné stranické systémy. Ačkoliv tedy jednotlivé systémy konkrétních zemí disponují jistými regionálními nuancemi, díky společné historické zkušenosti zaznamenávají velmi podobný vývoj politických stran. Z hlediska vývoje těchto stranických systémů můžeme reflektovat tři etapy, jež postupně determinovaly jejich součastný vzhled.

Jako první etapa bývá označováno období konstituce dvou hlavních stranických bloků. Hovoříme zde o poslední desetiletí 19. století, z hlediska typologie se jedná o klasické bipartismy. Na jedné straně stojí konzervativci, obhajující zájmy aristokracie, státní byrokracie a městských obchodníků. Druhým pólem těchto systémů jsou liberálové, kteří se staví za zájmy tzv. „uchazečů o moc“, tedy sedláků, nájemců a městské inteligence. (Kopeček 2006: 175)

Významný posun v tomto schématu přináší postupné zavádění všeobecného volebního práva. Na základě této skutečnosti se etablují sociálně demokratické strany, které mají následně klíčový význam při restrukturalizaci jak stranického systému, tak organizačních struktur tradičních a ukotvených politických stran. Sociálně demokratické strany se formují na bázi tzv. masových stran, přičemž tím efektivně využívají mobilizační potenciál „svého“ elaktorátu. Na tuto skutečnost přirozeně reagují okolní strany, jež se organizačně řadí mezi strany kádrů a postupně reformují svoji stranickou strukturu.

Kombinace všeobecného volebního práva a poměrných volebních systémů vnáší do skandinávského regionu zcela nový fenomén. Klasické bipartismy jsou nahrazeny multipartismy, načež se ve všech státech postupně etabluje pět politických stran. Tento stav, který byl specifický značnou stabilitou s minimální voličskou volatilitou, je v odborné literatuře někdy označován také jako „Skandinávský pětistranický model“. Vedle již tradičních konzervativců a liberálů, se společně se sociálními demokraty etablují komunisté, jakožto jejich radikální frakce, a strany agrární. Ty se orientují zejména na rolnické obyvatelstvo a těží zejména ze – v té době stále živého – štěpení město-venkov, případně centrum- periferie. Z pohledu socio-ekonomické cleavages se formují dva bloky.

Tradiční liberální a konzervativní strany se posouvají směrem doprava, komunisté společně se sociálními demokraty tvoří levici. Jakýmsi pomyslným jazýčkem na vahách se stávají spíše středopravé agrární strany. Jak bylo již zmíněno, jednotlivé země se však specifikují jednotlivými nuancemi. Pětistranický systém je tak i z pohledu všech skandinávských zemí nutno brát jako jakýsi ideáltyp. Tomu se nejvíce přibližuje právě Švédsko, oproti tomu v Dánsku, ve Finsku a Islandu je tento koncept nutno brát s jistou nadsázkou. Přesto je velmi vhodný pro vlastní analýzu těchto zemí. Vnímáme-li je z geografického hlediska jako celek, pak tento ideáltypický model disponuje značným komparačním potenciálem. (Kopeček 2006: 176-177)

Nepřehlédnutelným fenoménem tohoto skandinávského stranického modelu byla také jeho značná stabilita. Přestože jednotlivé státy disponovaly dílčími odlišnostmi, je možno v tomto regionu na poli stranických systémů zaznamenat stabilitu vskutku nebývalou. Ačkoliv v některých zemích došlo ke změně stran, jejich počet se ustálil na pěti a stranická struktura byla specifická zcela minimální voličskou fluktuací. Voličské preference se měnily velmi mírně, což bylo zapříčiněno zejména silným vztahem mezi voličem a stranou, která reprezentovala jeho sociální prostředí.

Sedmdesátá léta 20. století však přinášejí významný zlom a v tomto smyslu se hovoří o třetí etapě ve vývoji skandinávského stranického modelu. Hlavní příčinou tohoto „rozmrznutí “ stranických systémů byl slábnoucí vliv a provázanost mezi voličstvem a tradičními politickými stranami. Tento stav zapříčiňuje zejména obecná změna prostředí. Klesající počet zemědělského voličstva oslabilo zejména agrární strany, stejně tak začal postupně klesat i počet klasických dělníků. Naopak oproti tomu se rozšiřuje sektor služeb, obyvatelstvo skandinávských zemí postupně bohatne a na pořadu dne se objevuje tzv. postmateriální konfliktní linie. Celou tuto situaci ovlivnil vzestup masmédií, zejména pak televize, jež začala výrazně ovlivňovat chování voličů. Tyto faktory následně podpořily vznik několika specifických forem politických stran, které se jako relevantní začaly podílet na boji o politické zastoupení v nejvyšších složkách státní správy. Mezi tyto strany typově patřily zejména různá populistická, protestní a radikálně pravicová uskupení, která útočí na vysoké progresivní zdanění a na silný egalitářský faktor těchto politických systémů. Dalším typem, jež se stává relevantním hráčem, jsou křesťanské demokratické strany, reagující na zvyšující se sekularizaci a pokoušející se do politiky navrátit tradiční hodnoty a normy. Specifickou formou politických stran, které mnohdy vznikaly jako strany protestní, jsou environmentální subjekty. Ty se objevují, stejně jako v západní Evropě, v období 80. let 20. století, kdy hnutí zelených stran otevírá postmoderní štěpící linii. (Kopeček 2006: 178-179)

Na tyto změny vnějšího prostředí přirozeně musely reagovat i tradiční politické strany. Nejvýraznější strukturálně-ideologickou transformaci prodělaly zejména strany agrární, jež se musely přeorientovat z rolnického voličstva, které výrazně snížilo své kapacity, na voličstvo městské. S tím souvisí jak transformace programová, tak i „kosmetická“ změna názvu, kdy se tyto subjekty začínají prezentovat jako „Strany středu“. Chceme-li obecně typologizovat součastný stav skandinávských zemí, můžeme je dle Sartoriho typologie označit jako umírněné multipartismy. K tomuto závěru docházíme i přes značný počet relevantních politických subjektů, který by tyto stranické systémy zprvu definoval jako multipartismus polarizovaný. Avšak díky vyspělé politické kultuře, jež disponuje silným konsociačním akcentem, díky dominantní socio-ekonomické štěpící linii, jež je postmoderní linií pouze doplněná a vzhledem k neexistenci antisystémových stran, či uskupení s nulovým koaličním potenciálem, je nutno tyto stranické systémy definovat právě jako multipartismy umírněné. (Sartori 2005: 287-294)

Švédský stranický systém

Vzhledem k výše popsanému vývoji můžeme konstatovat, že nastíněný ideáltypický koncept skandinávského modelu se se Švédskou skutečnostní do značné míry překrývá a Švédsko je možné vnímat jako nejzřetelnější příklad tohoto modelu. V prvotní fázi, jak již bylo naznačeno, se ve švédském stranickém systému pohybují dvě strany – konzervativci a liberálové, představující hlavní linii pravice vs. levice. Přelom 19. a 20. století přináší expanzi Sociálnědemokratické dělnické strany (SAP), která zaběhlý systém mění na tripartismus. Jako reakce na společenské změny a nové rozpoložení politických sil, transformují původní politické strany své struktury. S tím souvisí i změna názvu, a roku 1902 tak vzniká Liberální lidová strana (Lp), v roce 1904 konzervativní Pravicová strana (Hp). V roce 1910 je stranický systém obohacen o Agrární stranu (Bf), která tak uzavírá nesocialistický blok. Posledním subjektem švédského pětistranického systému se stává radikální křídlo SAP, jež se odděluje a zakládá Komunistickou stranu (KP). Ve dvacátých letech 20. století tento stav tzv. „zamrzá“ a nastává padesátileté období druhé etapy švédského stranického systému. (Říchová 2004: 214-215)

Toto období je specifické predominantním postavením sociálnědemokratické strany, která pravidelně utváří vládu s podporou měších stranických subjektů nebo bez ní. Poměrně neopomenutelným faktorem, jež zajistil SAP tak silné postavení, bylo její přímé napojení na odbory. Díky souběžnému členství v odborech a v SAP měla strana zajištěný přímý vliv na své potenciální voliče, a zajistila si tak silnou volební disciplínu. (Sartori 2005: 208- 214) V tomto období se o podobné spojení s vlastními voliči pokoušejí i ostatní strany, faktem však zůstává, že postavení SAP to nijak výrazněji neomezilo. Postupné změny ve společnosti si později vynutily i ideologické změny uvnitř stran. Existence švédského sociálního systému, jenž byl občany vnímán velmi pozitivně, přinutil zejména konzervativní stranu k částečné revizi politického kurzu. S tímto krokem přichází i změna názvu, která proběhla roku 1969, na pojmenování Umírněná koaliční strana (M).

Svůj vývoj v tomto období zaznamenali také komunisté. Postupné uvolňování vztahů mezi švédskou částí a moskevským centrem a následná revize marxismu-leninismu vyvrcholila v roce 1967 přejmenováním na Levicovou komunistickou stranu. Po pádu komunismu na počátku 90. let strana vypustila i samotné slůvko komunistická. Změnu prodělala i Agrární strana, která se dle modelu ostatních agrárních stran v tomto regionu přeorientovala na širší poličský okruh a spolu s tím změnila i svůj název na Stranu středu (Cp). Jak bylo zmíněno, toto období je poznamenáno zejména predominancí SAP, jež vládla sama, případně s podporou menších stran (zejména ze strany agrárníků – rudozelená koalice). Dalším dominantním prvkem tohoto období je také výstavba moderního státu blahobytu, kdy zejména švédský příklad byl mnohdy vnímán jako tzv. „třetí cesta“ mezi komunistickým a tržným „extrémem“. (Říchová 2004: 214-215)

Sedmdesátá léta započínají ve Skandinávii třetí etapu ve vývoji stranických systémů. Faktem však zůstává, že oproti Dánsku, případně Norsku, se ve Švédsku žádné překotné změny neodehrávají. Dle Lubomíra Kopečka (2006) této situaci napomohlo několik zásadních faktorů. Za prvé vyšší volební klauzule, jež zabránila vstupu menších politických subjektů, druhým faktorem byla dlouhodobá neutralita Švédska, díky čemuž se politické strany vyhnuly v té době frekventovanému tématu účasti ve strukturách NATO, případně Evropského společenství (ES). Jako důležitý faktor vnímá Kopeček i „unifikující důsledky existujícího švédského (sociálního) modelu“. (Kopeček 2005: 187) Rozbití stabilního pětistranického modelu tak ve Švédsku probíhalo pomaleji než v okolních státech. Přesto i zde je možno vnímat postupné změny. Zvyšující se volatilita se projevovala zejména na úkor SAP. První zlom se odehrál roku 1976, kdy pravicový, nesocialistický blok poprvé od roku 1932 vyhrál volby. Volební úspěch se opakoval i ve volbách roku 1979, avšak ani v jednom z případů, vláda nevydržela až do konce volebního období. Projevila se značná různorodost a nekonsolidace pravicového bloku, který se nebyl schopen zprvu shodnout nad problematikou jaderné energetiky. Podruhé se kamenem úrazu stala daňová politika. Pravice byla vystřídána opět SAP a Švédsko pravicovou vládu získalo znovu až roku 1991 pod taktovkou Umírněných vedených Carlem Bildtem. Po tomto volebním období však opět nastalo desetileté období vlády sociálních demokratů v čele s Göranem Perssonem. (Kopeček 2006: 187-188)

Za zmínku stojí i vznik dvou politických subjektů, které jsou součástí švédského stranického systému dodnes. V roce 1988 do Riksdagu vstupuje Environmentální strana – Zelení (MpG) a doplňuje tak levicové křídlo. Hlavním důvodem, proč se klasická ekologická strana v moderním švédském stranickém systému etablovala tak pozdě, představuje skutečnost programového posunu Levicové strany. Ta při své nové programové orientaci absorbovala tradiční ekologické otázky, přičemž využila i některých postmateriálních témat. Druhou stranou, která obohatila švédské stranictví, je strana Křesťanských demokratů. Ta, ačkoliv existovala již od šedesátých let, 4% volební klauzuli překročila až ve volbách roku 1991 a doplnila tak nesocialistický politický tábor. (Říchová 2004: 216; Kopeček 2006: 189)

Součastné trendy ve Švédském stranictví

V předchozí části byla demonstrována postupná proměna švédského stranictví, přičemž nutno zdůraznit poměrně opožděné „rozmrznutí“ stranické struktury. To, ačkoliv jeho počátky můžeme sledovat již v 70. letech, začalo gradovat až o dvacet let později. Dalším významným zlomem byly volby roku 1998, kdy volební volatilita dosáhla 15 %. Zatímco v předchozím období postupně ztrácela významněji pouze SAP, ve volbách roku 1998 pokles volebních preferencí zaznamenaly tři z pěti tradičních švédských stran. Oproti tomu faktickým vítězem (ačkoliv ne procentuelním) se stala strana Křesťanských demokratů, která svůj volební zisk z předchozích voleb téměř ztrojnásobila (11,8 %). Ačkoliv i v těchto volbách tradičně zvítězila SAP a levicový blok, zaznamenalo Švédsko vysokou nestabilitu v preferencích jednotlivých stran. Tu následně potvrdily i volby následující (2002). Liberální strana vsadila ve volební kampani na téma imigrační a azylové politiky, které dokázalo oslovit mnohé voliče, a strana tak získala 13,3 % hlasů. Naopak Umírnění se svým programem, kde zdůrazňovaly snižování daní, neuspěli a dosáhli pouhých 15 %, což byl pro tuto stranu nejhorší výsledek od sedmdesátých let. Křesťanští demokraté si udrželi svoji pozici čtvrté nejsilnější stany, avšak mírně ztratili (9,1 %). Faktickým vítězem se stali sociální demokraté s 40% volebním úspěchem. Hlavní příčinu tohoto úspěchu je možné přičítat pozitivním ekonomickým výsledkům, kdy rostlo jak HDP, tak zaměstnanost. Rozložení sil se však prakticky nezměnilo, neboť volební navýšení SAP bylo na úkor Levicové strany. Poměr levice pravice tak zůstal poměrně shodný. (Kopeček 2006: 190-191)

Formování pravicové Aliance

Jak je možno postřehnout z předchozího textu, stranický systém Švédska, ačkoliv v něm dochází k vnitřním změnám, vykazuje značnou míru stability. Třebaže podpora dominantní SAP již není na úrovni let sedmdesátých, stále je jasným vítězem všech voleb a dlouhodobě až na několik výjimek figuruje jako hlavní vládní strana. Možným významným vlivem, který podporuje dominanci SAP, je nekonsolidovanost švédské pravice. Ta, ačkoliv se jí několikrát zdařilo uspět ve volbách, svůj potenciál nikdy nedokázala zužitkovat, a odkázala se tak do dlouhodobé opozice. V tomto smyslu se součastné špičky švédské opozice pokoušejí poučit z vlastních chyb, přičemž výsledkem jejich snahy byl společný postup v zářijových volbách roku 2006.

Aliance pro Švédsko, jak se společný pravicový subjekt nazývá, se začala utvářet již v srpnu roku 2003, kdy Maud Olofsson hrající vůdčí roli při formování aliance zorganizovala summit vůdců středopravých stran na své farmě v Hogforsu v severním Švédsku v srpnu 2004. [1] Na tomto setkání čtyř hlavních představitelů pravicových stran [2] byl sjednán společný postup a principy při volbách do Riksdagu v roce 2006. Hlavním výstupem z tohoto setkání se stal manifest „Samverkan för maktskifte 2006“. [3] O rok později se konalo další setkání stranických špiček pod patronací Křesťanského demokrata Gorana Hägglunda v Bankeryd. Zde byl potvrzen společný postup a došlo k naplánování další kroků. Obecné body byly opět zveřejněny ve formě manifestu „Ett ?r kvar “. [4] Právě skrze vydávání manifestů se formovaly hlavní myšlenky společné alianční politiky. Aliance pro Švédsko tak realizovala zajímavý přístup. Společně deklarovala základní požadavky švédské pravice, jež se staly hlavními tématy Aliance jako celku. Jednotlivé politické strany Aliance však zcela nerezignovaly na svou vlastní politiku a ve formě stranických manifestů artikulovaly své specifické zájmy, čímž se pokoušely získat co největší část z pomyslného koláče středo-pravých voličů. Společný postup tyto strany dále prezentovaly několika společnými iniciativami na půdě Riksdagu již v průběhu roku 2005-2006. Snad nejvýznamnějším počinem byl společný návrh rozpočtu, který strany předložily v říjnu 2005. Ten počítal se snížením daní o 49 miliard švédských korun, což představovalo 3,3 % příjmu celého veřejného sektoru v roce 2005. Tvorba společného volebního programu následně probíhala na základě pracovních skupin utvořených pro jednotlivé klíčové oblasti. Jednalo se o národohospodářskou politiku, vzdělávací politiku, zahraniční politiku, sociální stát, zaměstnaneckou a obchodní politiku a policejní kontrolu [5] .

Nejvýznamnějším dokumentem se v tomto smyslu stal konečný volební manifest „Fler i arbete – mer att dela p?“ [Více pracujících – více k rozdělení]. Ten byl přijat 23. srpna 2006, tedy tři týdny před volbami a shrnoval základní body, na nichž se tři pravicové strany shodly.

V tomto dokumentu je možno sledovat jistou reflexi, jež pravicové strany získaly z předchozích let. Zejména Umírnění pochopili, jak nebezpečné je ve švédské politice hovořit o radikální transformaci sociálního systému. Vzhledem k těmto poznatkům byla upravena i rétorika pravicových stran. Ty již neapelovaly na nutné radikální změny švédského modelu, avšak svou kampaň vedly v duchu potřebných nutných změn, jež mají zajistit lepší fungování součastného modelu. V tomto smyslu je orientována zejména zaměstnanecká politika. Aliance, vědoma si rigidity švédského pracovního trhu, navrhuje ve svém manifestu změny mající zajistit jeho lepší funkčnost. V tomto směru se snaží snížit daně pro lidi s menšími příjmy, přičemž hlavním mottem celého projektu je snaha donutit Švédy, aby vzali svůj osud více do svých vlastních rukou a nespoléhali se pouze na štědrý sociální systém. S tím však souvisejí i změny v legislativě, jež výrazně omezuje zaměstnavatele.

Cílem Aliance tak není demontáž součastného stavu, avšak nastartování změn, jež povedou k větší flexibilitě švédského trhu práce. Vzhledem k různorodosti politických stran, které se na aliančním projektu podílejí, je i celkový volební dokument různorodý a dotýká se všech výrazných témat Švédské společnosti. V dokumentu je tak možné nalézt výrazný akcent na tradiční úlohu rodiny, na solidaritu s lidmi s nízkými příjmy, avšak významnou změnou, se kterou pravice přichází, je důraz na individuální kvality jednotlivce, který má přebrat odpovědnost sám za sebe. Zajímavou částí aliančního manifestu jsou i pasáže věnující se Švédsku v kontextu Evropského společenství a jeho účasti na vojenských misích. Důraz je zde kladen na globální odpovědnost Švédska, přesto se však, jak by se možná dalo předpokládat, nedeklarují významné změny v zahraniční politice. Aktivní zahraniční politika Švédska se tak sice může orientovat na zvýšení jeho účasti na mírových misích, ale nedá se očekávat změna neutrálního postoje této země. Jako jeden z dlouhodobě problematických bodů pravice se jevil přístup k jaderné energetice. V tomto smyslu se dosáhlo jistého konsenzu, kdy se Aliance zavazuje nevytvářet nové jaderné bloky a součastně se má přeorientovávat na trvale udržitelné zdroje energie. [6]

Volby 2006

Volbám, které se odehrály 19. září 2006, předcházela klasická volební kampaň, jak ji známe z moderních demokracií. Již od počátku bylo jasné, že postavení obou politických bloků je do značné míry vyrovnané, což přispělo k bouřlivé volební kampani. Ta ke konci akcelerovala skandály, jako např. když politici Lidové strany pronikli do vnitřního informačního systému sociálních demokratů se snahou tuto stranu zdiskreditovat. Kampaň vygradovala nalezením tašky s bombou ve volebním stanu Lidové strany v Malmö. [7] Z hlediska osobností se média soustředila zejména na dva hlavní hráče, Görana Perssona, dlouholetého předsedu SAP a premiéra Švédska a na Fredrika Reinfeldta, předsedu Umírněných a společného kandidáta Aliance na premiéra. Měření veřejného mínění zprvu favorizovalo Fredrika Reinfeldta, ten však v posledních týdnech před volbami začal pozvolna ztrácet právě na úkor popularity Görana Perssona, kterého v dubnu 2006 podporovalo zhruba 33 % obyvatelstva. Na konci června však dosáhl již téměř 40% obliby a dotáhl se tak na svého soupeře [8] . Přesto však Reinfeldtova popularita byla velmi stabilní. Téměř 30 % voličů očekává, že nová vláda povede k zlepšení na trhu práce a 35 % voličů nepociťuje zcela žádné obavy spolu se změnou vlády. Dále se od Reinfeldta očekává částečné snížení daní, lepší podmínky pro podnikatele, zlepšení školského a zdravotnického systému a snížení kriminality. [9]

Stejně jako ve většině zemí probíhaly i zde velmi sledované televizní debaty. Ačkoliv se za vítěze těchto debat prohlásily obě strany, z hlediska voličů měl navrch Reinfeldt, a to zejména v hlavním tématu těchto voleb, jež se dotýká pracovního trhu. [10]

Díky výsledku voleb dojde po dlouhé době k vystřídání sociální demokracie u vlády. Ta, ačkoliv pod vedením svého předsedy Görana Perssona, který byl nejdéle vládnoucím premiérem Evropy, dosáhla volebního vítězství (35 % hlasů), zaznamenala vzhledem k předchozím letů nejnižšího volebního výsledku ve své novodobé historii. Společně s levicovým blokem reprezentovaným Levicovou stranou (5,9 %) a Environmentální stranou – Zelení (5,2 %) nedokázala obhájit dominanci socialistického bloku. Faktickým vítězem se tak stala Aliance v čele s Umírněnými (26,2 %), Centristé získali 7,9 %, Liberálové 7,5 % a Křesťanští demokraté 6,5 %. Celkově díky švédskému volebními systému, jenž podporuje menší strany, získaly o 7 mandátů více než levice, a složily tak středo-pravou vládu. [11]

Závěr – aneb co se dá očekávat od nové „Alianční vlády“

Z dlouhodobého hlediska byly letošní volby jedním z bezesporu důležitých okamžiků švédského stranického systému. Poprvé se pravice dokázala dlouhodoběji konsolidovat a vést společnou volební kampaň na základně společného programu. Z tohoto hlediska by se dalo předpokládat, že oproti předchozím krátkodobým pravicovým vládám by měl být součastný alianční projekt více rezistentní vůči vnitřním rozporům. Z hlediska mezinárodní politiky se nadají očekávat významnější výkyvy ze součastného politického kurzu. Ačkoliv je tedy Fredrik Reinfeldt osobně nakloněn vstupu do NATO a eurozóny, veřejné mínění švédských občanů je vůči těmto krokům více méně skeptická. Přesto se dá očekávat aktivnější přístup například v mírových misích, kde by se švédské kontingenty mohly až zdvojnásobit. [12]

Z hlediska vnitřní politiky je pravicové hnutí značně limitováno téměř posvátným postavením švédského sociálního systému. Rázný zásah do struktury státu blahobytu tak očekávat také nelze. Přesto si však švédská společnost postupně začíná uvědomovat nutnost reformy stávajícího stavu. Ačkoliv Švédsko z hlediska makroekonomických ukazatelů vykazuje nebývalou dynamiku (v porovnání s ostatními západoevropskými státy), trpí ekonomika některými neduhy, jež ovlivňuje zejména nepružný pracovní trh. [13] Snad nejlépe postavení a strategii své vlády vystihl sám Fredrik Reinfeldt, když po vyhlášení výsedů sdělil: „Chci řídit Švédsko jako představitel celého národa, budu vládnout centristicky, bez prudkých zatáček“ [14] Již nyní má však nová švédská vláda několik prvenství. Fredrik Reinfeldt je nejmladším premiérem v historii Švédska, v jeho kabinetu zasedá první ministr afrického původu a též první minstr, který se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. [15]

Bibliografie

Knihy:

  • Kopeček, L. (2006): Skandinávie in Srtmiska, M. (ed): Politické strany moderní Evropy. Praha: Potrál
  • Říchová, B. (2004): Švédsko in Říchová, B. (ed): Komparace politických systémů II. Praha: Oeconomica
  • Sartori, G. (2005): Strany a stranické systémy. Brno: CDK

Periodika:

  • Lidové noviny
  • EKONOM

Prameny:

  • Samverkan för maktskifte 2006
  • Ett ar kvar
  • Fler i arbete – mer att dela pa

Internetové zdroje:




[1] http://www.liberalnistrana.cz/show.php?co=listy_E205

[2] Fredrik Reinfeldt (M), Magda Olofsson (Cp), Goran Hägglund (Kd) a Larsové Leijonborg (Fp)

[3] http://www.maktskifte06.se/fileadmin/Upload/pdf/borgerligtmanifest.pdf

[4] http://www.maktskifte06.se/fileadmin/Upload/pdf/Bankeryd050831.pdf

[5] http://www.maktskifte06.se/index.php?id=35

[6] Fler i arbete – mer att dela p? - Valmanifest 2006 - http://www.maktskifte06.se/fileadmin/Upload/pdf/Valmanifest_2006.pdf

[7] Švédská levice ztrácí přízeň voličů in Lidové Noviny - 16. září 2006

[8] http://www.thelocal.se/4168/20060626/

[9] http://www.dn.se/DNet/jsp/polopoly.jsp?d=2390&a=577900&previousRenderType=1

[10] http://www.thelocal.se/4845/20060911/

[11] http://www.parties-and-elections.de/sweden.html

[12] http://www.natoaktual.cz/na_media.asp?r=na_media&c=A060919_160402_na_media_m02

[13] Hvězda dvou tváří in EKONOM – 12.10. 2006

[14] V Evropě uspěla další pravice in Lidové noviny 19. 9. 2006

[15] http://www.sweden.gov.se/

Jak citovat tento text?

Drnek, Martin. Aliance proměňuje švédský stranický systém [online]. E-polis.cz, 27. prosinec 2006. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/aliance-promenuje-svedsky-stranicky-system.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Martin Drnek

Autor:

Autor studuje politologii na FF ZČU v Plzni a politologii a sociologii na MU FSS v Brně.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.25 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!