Globální občanská společnost

 10. červen 2006  Bc. Martin Drnek   komentáře

Téma globální občanské společnosti je společenskovědními disciplínami poměrně zpracovávané a vděčné. Statí a monografií zabývajících se vlivem těchto struktur je v dnešní době možno nalézt mnoho. Zejména studií, jejichž hlavním tématem je posílení vlivu mezinárodních nevládních organizací (INGO) v mezinárodním systému a v transnacionálních vztazích, není málo. Stejně tak se mnoho autorů zabývá vznikem a postupným vývojem občanské společnosti.

Globální občanská společnostGlobální občanská společnost

Téma globální občanské společnosti je společenskovědními disciplínami poměrně zpracovávané a vděčné. Statí a monografií zabývajících se vlivem těchto struktur je v dnešní době možno nalézt mnoho. Zejména studií, jejichž hlavním tématem je posílení vlivu mezinárodních nevládních organizací (INGO) v mezinárodním systému a v transnacionálních vztazích, není málo. Stejně tak se mnoho autorů zabývá vznikem a postupným vývojem občanské společnosti. Cílem této práce je pokusit se alespoň ve zkratce odpovědět na dvě otázky: 1) Jaké jsou hlavní přístupy k interpretaci postavení poslání občanské společnosti v procesu demokratizace globalizace? 2) Jakým způsobem se mění organizační formy jednotlivých organizací v závislosti na vývoji a rozvoji globalizace? Práce bude vycházet zejména z dvou statí, první část se opírá od práci O. Císaře „Na cestě ke společnosti světoobčanů? Nevládní organizace, sociální hnutí a noví aktivisté vně státních hranic“, druhá část je inspirována převážně monografií H. Anheiera a N. Themuda „Global Civil Society“.

Nová občanská společnost

Pohlížíme-li na globalizaci pouze z hlediska ekonomického či kulturního, dostáváme se následně do značně zkreslených obrazů. Tento proces má mimo jiné i svou politickou rovinu, a to nejen ve smyslu kooperace národních států mezi sebou, ale i v rovině nestátních organizací, které v dnešní době vytvářejí základ infrastruktury globální občanské společnosti.

Stejně tak, jak je s genezí moderních národních států a s demokratizací úzce spjat vznik občanské společnosti, je možno reflektovat na úrovní globální i postupné seskupování nevládních organizací, které se stávají hlavními kameny globální občanské společnosti. Tak jako Tocquevilleovský koncept staví občanskou společnost do prostoru mezi ekonomickými zájmy a politickou společností, jeví se prostor pro globální občanskou společnosti analogicky také mezi ekonomickými a politickými zájmy. Vzrůstající počet INGO je tak možno interpretovat jako důsledek procesu zvyšující se demokratizace globálního prostoru, jenž se v důsledku vnějších okolností otevírá i jiným entitám než jsou národní státy či vládní organizace.

Tři přístupy k občanské společnosti a globální demokracii

Ptáme-li se, jaký vliv a smysl má mít nová občanská společnost, naskýtají se nám dle O. Císaře zhruba tři druhy odpovědí či konceptů, jakými lze poslaní těchto struktur vnímat. Prvním modelem, jenž se ozývá ze strany mnohých kritiků globalizace, je paradigma tzv. radikální demokratizace. Tento přístup přesně převádí zkušenost národních států do globálního prostředí. Stejně tak, jako pluralita sociálních zájmů postupně otřásla dogmaticky pojímaným systémem dědičné monarchie a utvořila tak základ pro konstituování moderního demokratického státu, má dnešní globální občanská pluralita otřást konstruovaným systémem dominance post-industriálních ekonomických elit (Císař 2005:90). Radikálně demokratický přístup pohlíží na současný mezinárodní systém jako prostředek, skrze nějž globální elita realizuje své zájmy. Cestu k nápravě tohoto sytému tak neshledává pouze v „kosmetických“ úpravách, ale v obecné systémové rekonstrukci celého systému, který v současném stavu pouze zdůrazňuje aktuální globální nerovnosti. Tento přístup, někdy označovaný také jako projekt „nové politiky“, vychází z úspěchu Nových sociálních hnutí, jejichž hlavním cílem bylo zavedení demokratizace do dříve nepolitických otázek. Stejně tak, jako feminismus prosazuje demokratické vyjednávání na rodinné úrovni, je cílem těchto „antiglobalistů“ zavést pod demokratickou kontrolu světový obchod a rozvojovou politiky. Demokratická participace se tak neomezuje pouze na národní úroveň, ale právě naopak zasahuje do transnacionálních vztahů, jejichž povahu a hodnoty chce změnit. Tradiční uzavřený model, omezený procedurální neschopností, tak chtějí nahradit participačním mechanismem. Radikální demokratismus tak pro realizaci své představy o nové formě mezinárodního systému vyžaduje zásadní strukturální, hodnotovou a institucionální reformu.

Jako jakýsi protipól k tomuto konceptu se jeví přístup liberálního internacionalismu, který se nepokouší o realizaci radikální demokratické vize přímé participace. Toto pojetí občanské společnosti spíše staví na ideji převedení již vyzkoušených a ověřených konceptů liberální demokracie na globální úroveň. Při porovnání těchto dvou koncepcí musíme konstatovat, že liberální intervencionalismus je do jisté míry spíše minimalistickou verzí radikálního demokratismu. Spokojuje se pouze s kontrolní úlohou, jejíž základním cílem je dosažení vyšší transparentnosti mezinárodních vládních organizací. Instituce a organizace občanské společnosti tak svou vlastní zainteresovaností do struktur globálního vládnutí mají vytvářet kontrolní segment, jehož hlavní funkcí má být legitimizace již fungujících struktur. Organizace transnacionální občanské společnosti svou participací na výkonu rozhodnutí zajistí tedy vyšší transparentnost a zejména také odpovědnost aktérů globálního vládnutí. „Tato pozice tak promýšlí způsoby aplikace procedur liberální demokracie na nadnárodní úrovni“ (Císař 2005:91). Dle mnohých kritiků tohoto přístupu je však demokratizace redukována na čistě technokratický přístup, kdy politika je omezena pouze na procedurální rovinu. Demokracie je tak vymezena jako soubor institucí, přičemž vliv občanské participace je zcela opomíjen.

Jako průsečík těchto dvou koncepcí se může jevit tzv. deliberativní přístup, který ve své podstatě kombinuje prvky obou výše zmíněných koncepcí. Na jedné straně si je vědom nutnosti nalezení vhodných organizačních struktur a institucí globální vlády, občanskou společnost však neodsouvá do pozadí a participační faktor se stává také jedním ze základů tohoto přístupu. Ve veřejné transnacionální sféře tak vidí potenciál pro utvoření prostoru diskuse nad tématy globálního vládnutí, zodpovědnosti a relevanci jednotlivých politických aktérů. Cílem je tedy vytvoření prostoru pro diskusi mezi jednotlivými partnery, jež by nebyla omezována povahou aktéra, ale jeho zainteresovaností do probírané problematiky. Deliberativní koncept není založený na fixních konzultačních skupinách, ale na flexibilních skupinách, sestavovaných vhodně k dané problematice. Tento koncept se v omezení míře již na globální úrovni užívá, a to zejména v rámci Ekonomicko sociální rady OSN (ECOSOC). Ta se při řešení záležitostí konkrétních regionů obrací na místní nevládní organizace, které díky své organizační povaze mohou efektivněji a rychleji reagovat v krizových situacích, stejně tak je jejich velkou výhodu relativní nestrannost. Organizace občanské společnosti se tak angažují na úrovni globálního vládnutí, přičemž mohou být mnohdy i úspěšnější. Mezinárodní společenství si je tohoto jevu dobře vědomo, proto také mnohé INGO získávají tzv. konzultativní statut při projednávání agendy ECOSOCu (Waisová 2005). Deliberativní koncepce tak v reálném prostředí začíná efektivně fungovat. Jednotlivé komunity jsou utvářeny šité na míru aktuálním problémům, přičemž organizace globální občanské společnosti se stávají nedílnou, zatím mnohdy pouze konzultativní, součástí procesu výkonu globální vlády (Císař 2005:92).

Jakou organizační formu pro globální občanskou společnost?

Předložené tři koncepce představují základní rámec, jenž určuje, jakým směrem se ubírají pojetí globální občanské společnosti, její role a postavení v rámci dnešního globalizovaného mezinárodního prostředí. To, jakým způsobem však jakékoliv uskupení funguje, určuje jeho organizační struktura. Ta je jedním ze základních determinantů, který ovlivňuje i následné postavení občanské společnosti. Mají-li občanské organizace dosáhnout svých vytyčených cílů, pak jednou z hlavních podmínek je volba správné organizační struktury, jež umožní jejich následné realizování. K ucelenému popisu organizačních forem by byl nutný široký prostor, proto se zde omezím na nastínění základních konceptů, jež je možno sledovat u INGO, které v dnešní době tvoří páteř globální občanské společnosti.

Vzhledem k odlišné povaze vytvářejí jednotlivé organizace různorodé organizační formy, které jim umožňují efektivní vykonávání poslaní, jež si vytyčily. Organizační formy, stejně jako většina lidských vynálezů, podléhají mnohým kvalitativním revizím. Autoři H. Anheier a N. Themudo (2002) ve své stati identifikují několik významných inovací organizačních norem, jež zásadně ovlivnily i celé vlastní fungování společnosti. Již zde je možno konstatovat, že všechny tyto základní organizační koncepce jsou v určité míře organizacemi občanské společnosti užívány.

První významný zlom v pojetí organizačních struktur reflektoval již M. Weber, který se stal přímým pozorovatelem vzestupu byrokratických forem organizace. Tyto systémy vzájemné hierarchie, podřízenosti a nadřízenosti spojené s nesením odpovědnosti významně ovlivnily společenské normy a instituce a umožnily vznik moderní průmyslové společnosti a národnímu státu. Tato forma vyznačující se značnou stabilitou, dlouhodobostí a zodpovědností však není dnes ještě přežitou. Stále, ačkoliv v omezené míře, můžeme nalézt mezinárodní organizace založené výhradně na tomto systému. Jedná se zejména o některé charitativní organizace a především také o náboženské aktéry občanské společnosti (Anheier, Themudo 2002: 200). Ačkoliv je tato forma organizace stále živá, její využití pro většinu INGO je poměrně nevhodné. Většina mezinárodních organizací řeší poměrně složitý problém, kdy jednotlivé regionální pobočky vyžadují specifický přístup. Tento požadavek je přirozený.

Zatímco v organizacích národního charakteru je byrokratická struktura vhodná, neboť základní podmínky jednotlivých poboček jsou shodné, v případě nadnárodních celků se stav kvalitativně mění. Je vyžadován různorodý přístup v jednotlivých regionech podmíněný socio-kulturními, ekonomickými a dalšími faktory. Jako reakce na tuto problematiku byly vytvořeny multidivizní koordinační struktury. Tato forma přináší mezinárodním společnostem možnost vyšší autonomie jednotlivých složek společnosti, díky níž je zajištěna potřebná flexibilita. Tento model je přejímán nejen ve vládním a ekonomickém prostředí, přejímají jej i mnohé INGO. Organizační struktura těchto uskupení je tak založena na přesně definovaném centru, jež koordinuje činnost regionálních poboček. Nevládní organizace tudíž mohou vést celosvětové masové kampaně, zatímco většina regionálních poboček obecný program či ideu organizace přizpůsobuje prostředí, v němž se aktivně účastní. Takovouto strukturu pak můžeme nalézt u většiny významných organizací jako například u Amnesty International či Greenpeace (Anheier, Themudo 2002: 201-202).

Poměrně specifickou organizační formou, která se užívá převážně u INGO, je síťový systém. Ten je jedním z možných řešení rozporu forma vs. prostředí. Hlavním pozitivem, díky němuž byla tato nehierarchická forma vyvinuta, se stalo snižování provozních nákladů a zvyšování adaptability jednotlivých složek ke specifickým prostředím. Síťová forma tedy umožňuje, aby konečné rozhodnutí vzniklo přímo v místě problému. Poměrně značným nedostatkem této organizační formy je však poměrně omezená možnost vytvářet větší finanční rezervy k dlouhodobějším a finančně náročnějším kampaním. Ačkoliv se jeví tato forma jako vhodná pro akce typu: shromáždit globálně několik milionů lidí, kteří vyjádří svůj názor, pro dlouhodobější plánovaní jsou značně nepraktické, a to zejména vzhledem k neexistenci stálého koordinačního centra. Mnohé úspěšné organizace, jež započaly svou existenci na síťové formě, později transformují svůj organizační systém, aby si zajistily svou existenci i do budoucna. Rizikem takovéto transformace je však ztráta počáteční dynamiky, jíž původní síťová forma disponovala – viz „Jubilee 2000“ (Anheier, Themudo 2002: 192).

Závěr

Vliv globální občanské společnosti bude zajisté vzrůstat. Samotný vzestup počtu organizací pohybujících se v mezinárodním prostředí během let 1981-2001 se téměř ztrojnásobil (Anheier, Themudo 2002: 195). Ačkoliv je tento trend jednoznačný, není však zcela jasné, jakou skutečnou úlohu bude v budoucnosti občanská společnost v mezinárodním měřítku hrát. Konceptů, jakým směrem by se tyto struktury měly ubírat, existuje více, a ačkoliv jsou některé spíše idealistické až nereálné, je nepochybné, že vliv organizací občanské společnosti bude sílit. Tyto organizace mají poměrně velkou výhodu, zvolí-li vhodnou organizační strukturu patřičně k aktuálním zájmům. Pokud se tento výběr zdaří, mají tato uskupení možnost oslovit velkou část světové populace a přímo tak působit na veřejné mínění. Ve stejném smyslu, jako občanská společnost v národních státech vykonává kontrolní, sociální, solidární či kulturní funkce, může působit i globální občanská společnost. Vyplní tak vyprázdněný prostor mezi ekonomickými a politickými zájmy, což by mohl vést ke zvýšení obecného zájmu k záležitostem globální vlády či správy, k jejich pochopení a snad i jejich legitimizaci.

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=1106489

Literatura:

  1. Anheier, H., Themudo, N. 2002: Organizational forms of global civil society: implications of going global. In: H. Anheier, M. Glasius, M. Kaldor (Eds.) Global Civil Society 2002 . Oxford: Oxford University Press.
  2. Císař, O. 2005: Na cestě ke společnosti světoobčanů? Nevládní organizace, sociální hnutí a „nový“ aktivisté vně státní hranice. Sociální studia 1/2005.
  3. Waisová, Š. 2005: Úvod do studia mezinárodních vztahů. Plzeň: Aleš Čeněk.

Jak citovat tento text?

Drnek, Martin. Globální občanská společnost [online]. E-polis.cz, 10. červen 2006. [cit. 2017-07-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/globalni-obcanska-spolecnost.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Martin Drnek

Autor:

Autor studuje politologii na FF ZČU v Plzni a politologii a sociologii na MU FSS v Brně.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(