Evropská unie ve světle konceptu otevřené společnosti

 12. únor 2007  Mgr. Michaela Šulcová   komentáře

V současnosti stojíme před problémem dalšího směřování Evropské unie, jejího dalšího rozšiřování a posílení jejích politických pozic a institucí v rámci členských zemí, k čemuž by jistě přispěla existence a přijetí Evropské ústavy. S naší tradiční zkušeností, kdy ústava vždy představovala zakládající dokument státu, může být spojena představa toho, že Evropská unie se jejím přijetím stane jakýmsi „superstátem.“ Na druhé straně by takový dokument bezpochyby vymezil mnohem jasněji pravomoci existujících evropských institucí a uplatňování jejich moci.

Evropská unie ve světle konceptu otevřené společnostiEvropská unie ve světle konceptu otevřené společnosti

V současnosti stojíme před problémem dalšího směřování Evropské unie, jejího dalšího rozšiřování a posílení jejích politických pozic a institucí v rámci členských zemí, k čemuž by jistě přispěla existence a přijetí Evropské ústavy. S naší tradiční zkušeností, kdy ústava vždy představovala zakládající dokument státu, může být spojena představa toho, že Evropská unie se jejím přijetím stane jakýmsi „superstátem.“ Na druhé straně by takový dokument bezpochyby vymezil mnohem jasněji pravomoci existujících evropských institucí a uplatňování jejich moci.

Evropská unie se stala projektem navazujícím na Evropská společenství. Ta se jako norma hospodářská spolupráce stala základním kamenem k eliminaci konfliktů v prostoru Evropy – a to hlavně mezi největšími rivaly jakými dosud v Západní Evropě byly Německo a Francie. Stejně jako Itálie navázaly tyto země na zkušenost obou světových válek, jejichž události zapůsobily na evropské mocnosti natolik silně, že se rozhodly zbavit se plné nezávislosti jednoho na druhém. Také proto si je, hlavně události druhé světové války, neustále připomínáme. Ukazují nám, na rozdíl od válek dynastických, možný úpadek demokratického systému v rámci masové společnosti spojené s nacionalismem, která může vyprodukovat masový konflikt. Jde přitom o systém, ve kterém nadále žijeme a tudíž se ho po našich negativních zkušenostech, snažíme chránit. Omezení svobody národních států se má stát pojistkou proti dalšímu možnému konfliktu.

Je sporné, zda omezení, která dává a rozšiřuje EU nejsou již v rámci konsolidovaných demokracií zbytečná, protože války mezi demokratickými zeměmi jsou v současné době velmi řídkým až nemožným jevem. Laughland, autor knihy „Znečištěný pramen, “ se domnívá, že konflikt jako takový je znakem svobody, přirozený jev. Snaha o eliminaci jakýchkoliv konfliktů – pokud možno i těch ekonomických, ke kterým EU svým rovnostářstvím směřuje – vypovídá o něčem víc než jen o úsilí o příznivé mezinárodní, evropské klima.

Není tak úplně jasné, co vzniku Evropské unie skutečně předcházelo. Prvotní byl pro mnohé velký vliv nacionalismu. Díky němu, jako doprovodnému jevu demokracie, se rozpadly dosavadní monarchické struktury jako politická autorita. Došlo tak ke vzniku nerovnováhy v Evropě, kterou podle Isztvána Bibó zapříčinila „anarchie ve střední a východní Evropě a zhroucení zdejších politických autorit.“ (Bída malých národů východní Evropy 1997: 23) Právě problém zboření dosavadních autorit – a to nejen politických, ale i duchovních - měl vyřešit nacionalismus.

Nacionalismus se stal hlavní ideologií spásy „národa“ – skupiny lidí, kteří se cítili být k nacionalistické jednotce příslušní – a to spásy už zde na zemi. Nacionalismus měl znamenat osvobození národa od útlaku nenárodních států – tedy monarchií. Podle Bibóa vedlo „zmasovění kolektivních emocí, “ které umožnila demokratizace, a tím i zapojení mas do politiky, ke vzniku moderního nacionalismu a tím i „kolektivních hysterií“ plynoucích z nemožnosti naplnění hlavního nacionalistického principu – a to sjednocení národa v jednom státě. Jen díky tomuto principu mohla získat společná kultura své prosazení nejen kulturní a lidové, ale hlavně politické, protože nacionalismus se změnil v hlavní politický princip moderní společnosti.

Bibó se však na rozdíl od Ernsta Gellnera, zakladatele moderního pohledu na fenomén nacionalismu, domnívá, že nacionalismus je jev, který existoval už od počátků vzniku původních evropských států. Bibó tvrdí, že do francouzské revoluce byla nositelem národního cítění šlechta. Až od té doby byl národ spojován s demokracií.

Podle Gellnera však nacionalismus vystal až jako nutný důsledek přechodu k průmyslové společnosti, která svými požadavky na flexibilitu, rovnost v příležitostech a spojitost společnosti, která umožnila sloužit pokroku, se nejsnazším způsobem mohla uskutečnit díky rámci jedné kultury. Až tato skutečnost znamenala rozpad dosavadních tradičních struktur a rigidní hierarchie. Jak píše Gellner: „Nový svět byl na jedné straně morálně nečinný a na druhé straně hmotně jednotný.“ (Národy a nacionalismus 1993: 34)

Společnost se stává rovnostářskou v možnostech změny statusu, poskytuje stejný základní standartní výcvik všech svých členů, čímž vzniká „národní výchovný systém.“ Pro národní stát je tak důležitější „monopol na zákonnou výchovu“ než na „zákonné násilí.“ (Národy a nacionalismus 1993: 45) Člověk se stává závislým na dané výchově a své kultuře více než na původních rodových vztazích.

Společnost, aby dobře fungovala na základech rovnostářství a tím i větší produktivity, vyžaduje po svých členech stejnorodost, která se v rámci požadavku jedné kultury projeví jako nacionalismus. Moderní společnost používá nacionalismus jako způsob sebezachování, potvrzení norem, hodnot a kontinuity pomocí vlastních rituálů a pojmů a snižuje význam původních náboženství, protože nacionalismus sám se stává novou formou náboženství – jakýmsi náboženstvím sekulárním.

V ideové rovině odporuje nacionalismus autoritě. Jeho myšlenka vychází z toho, že autorita a morálka je uvnitř člověka – lépe řečeno uvnitř národa a on si ji nosí stále sebou – tím zavrhuje jakoukoliv autoritu stojící mimo národ, který sám určuje pravidla. Tím vzniká izolace od národů ostatních, které začínají být považovány za nepřátelské, eventuelně méněcenné. Takové stavy vedly k podezírání ze spiknutí a neustálému pronásledování i jen domnělých nepřátel. Tak také dochází ke sporům mezi nacionalismy.

Přitom, jak píše Gellner, státy ani národy tu nejsou od věčnosti – jsou spíše „nahodilostí.“ V podstatě člověk sám tvoří národy svým národním vědomím a sounáležitostí. Národy jsou pojímány jako „osudové společenství“ a ne jako výsledek politické vůle. Kultura ani podle Gellnera původně nebyla tak zásadní identitou pro člověka. Až mobilita společnosti a komunikace bez souvislostí vede k tomu, že se kultura stává „jádrem totožnosti.“ (Národy a nacionalismus 1993: 72) Je pak otázkou, zda se současná společnost není schopna vzdát nacionalismu či koncepce národního státu. Gellner dodává, že v minulosti dobře fungovaly i kulturně heterogenní celky.

Přesto se nedomnívá, že by bylo možné, zbavit se nacionalismu úplně, přestože tím, jak naplňuje svůj politický cíl, slábne. Přes podobnost ekonomického rozvoje zůstanou kulturní rozdíly ještě dosti velké – „takže budou vyžadovat zvláštní zacházení a tudíž různé kulturně-politické jednotky, ať už budou nebo nebudou svrchované.“ (Národy a nacionalismus 1993: 130) Nedomnívá se ani, že by uspěly snahy současných internacionalistů o vytvoření jakési globální kultury.

Přesto Evropská unie usiluje právě o to překonat nacionalismy a hranice národů a navázat na historické regiony k nimž směřuje regionalismus EU. Překlenutím nacionalismu může Evropská unie v Evropském prostoru směřovat k něčemu, co je Popperem nazýváno jako „otevřená společnost“ v protikladu ke společnosti „uzavřené“ či „kmenové, “ která svým kolektivistickým duchem vede ke vzájemnému uzavření sociálních skupin.

Právě nacionalismus lze v mnoha ohledech označit, podobně jako ideologie komunismu a fašismu, tím, co Popper nazývá pojmem uzavřená či kmenová společnost. Autoři jako Aron či Voegelin by použili spíše pojmů „politická“ a „sekulární“ či „světská“ náboženství. Podobností s Popperovým výkladem však skýtá jejich typologie mnoho. Nakonec Evropská společenství byla projektována nejen jako obrana před nacionalismy, ale hlavně hrozbou fašismu, nacismu a komunismu sovětského typu, který ohrožoval západní Evropu z východu.

Uzavřená společnost stojí na formě společenství typického před obdobím vzniku filosofie a tím i demokracie jako „otevřené společnosti.“ Otevřená společnost se stala předpokladem pro kritický pohled na různé ideologie, náboženství, mýty a tabu. Nemusí nutně kolidovat s demokracií jako takovou, což Popper vysvětluje slovy: „Demokraté, kteří nechápou rozdíl mezi přátelskou a nepřátelskou kritikou demokracie, jsou sami naplněni totalitárním duchem.“

Umožněním kritiky a tím i neustálé změny poměrů se otevřená společnost nevyhne konfliktům plynoucím z různých názorů. Konfliktní prostředí je pak to, co kolektivisté chtějí zrušit a vytvořit „ráj na zemi“ postrádající konflikt, změnu i nejistoty, které s sebou otevřená společnost přináší.

Proto je uzavřená neboli kmenová společnost založena na statičnosti, která vzniká díky zákazu jakékoliv kritiky, která by umožnila změnu. Cílem uzavřené společnosti je zachování statu quo. Ovšem v kultuře, kde k jeho nabourání již došlo, znamená požadavek kmenové společnosti její nové založení – vytvoření systému, který se stane ideálním, konečným a dokonalým, čímž kritiku ani změnu vyžadovat nebude.

Taková uzavřená společnost v rámci propojeného světa potřebuje izolovat se od okolí – a to nejlépe pomocí pevné ideologie, která bude prosazovat nadřazenost svou i svých členů, čímž je jasně vymezí a oddělí od okolního světa. Výsledkem se stává xenofobie. Taková společnost se pak projevuje silně kolektivisticky, protože požaduje po všech členech bezmeznou loajalitu, která má zabránit cestě ke společnosti otevřené. Otevřená společnost je naopak individualistická, což jak tvrdí Popper, nutně neznamená egoistická – varuje před tím, že i kolektivismus může být egoistický, když prosazuje pouze zájmy svého kolektivu bez ohledu na ostatní. Totalitarismus spojený s uzavřenou společností považuje Popper za „mravnost uzavřené společnosti…“ (Otevřená společnost a její nepřátelé 1994: 103)

Patrně lze rozlišit mezi pojmy kmenová a uzavřená společnost v tom smyslu, že kmenová je ta, která tu existovala v mytickém období – v době před vynalezením kritiky. Uzavřená společnost pak představuje nový typ vycházející z odporu ke vnímaným negativům společnosti otevřené. Původní kmenové společnosti byly založeny na tabu, která ovládala, podobně jako dnes tradice a zvyky, „všechny aspekty života.“ Tabu určovala tu správnou cestu a nemohla být předmětem kritiky. „Protože jsou instituce založeny na kolektivní kmenové tradici, neponechávají žádný prostor pro osobní zodpovědnost.“ (Otevřená společnost 1994: 157) Tabu otevřené společnosti, kterým máme zvyk říkat „morální normy“ však mohou být eliminována či změněna a to pomocí osobních kritických snah o zlepšení. To znamená, že na rozdíl od kmenové kolektivistické uzavřené společnosti existuje v otevřené společnosti prostor pro osobní odpovědnost.

Samozřejmě je možné, že volání po kmenové společnosti by mohlo být zdůvodněno jeho přijatelnější nekonfliktní formou oproti společnosti uzavřené. Nemá patrně smysl hodnotit, která z forem je nutně lepší ve svých hodnotách, avšak to, co v naší společnosti mluví pro její „otevřenou“ formu vystihuje sám Popper. „Zastavení politické změny není lékem, nemůže přinést štěstí. Již nikdy se nebudeme moci vrátit k údajné nevinnosti a kráse uzavřené společnosti. Náš sen o nebi nemůže být na zemi uskutečněn.“ Jakmile lidé začali používat kritiky a rozumu, nešlo se vrátit zpět. „Pro toho, kdo okusil ze stromu poznání, je ráj ztracen.“ (Otevřená společnost a její nepřátelé 1994: 180)

To, co dále argumentuje proti uzavřené společnosti je skutečnost, že její ideologie vychází z logiky nalezení totální pravdy a její implikace v rámci daného společenství, čímž směřuje k totalitarismu. Svým údajným nalezením totální pravdy se staví do pozice neomylných, dokonalých bytostí – zbožšťují se. Podle Poppera se tímto zbožštěním podobají kmenovým knězům-králům. Nacionalismy jako takové se často projevovaly zbožštěním jsoucna národa. Otevřená společnost toto dogmatické přesvědčení naopak ruší. Autorita v otevřené společnosti měla sloužit jen k tomu, aby umožnila sebekritiku, odbourala dogmatismus a umožnila tak stálé zlepšování.

Ona kmenová společnost se v rámci nacionalismu jako principu ospravedlňujícímu moderní stát projevuje ve výsledku v mezinárodních vztazích. Z logiky kmenové společnosti plyne podle Poppera to, že cokoli co posiluje stát je vhodné a tudíž může stát posilovat i své postavení navenek na úkor jiných. Z toho prý plyne „mravní nihilismus v mezinárodních vztazích.“ Tudíž se v mezistátní politice projevuje Hobbesův přirozený stav.

Dogmatismus, před kterým Popper varuje, může v současnosti ohrozit i samotný projekt Evropské unie. Uzavřená společnost je totiž na rozdíl od otevřené spojena s „utopickým inženýrstvím, “ které je založeno na vizi dosažitelné utopie – dokonalého společenství – pomocí prostředků, které jsou označeny za racionální bez ohledu na jejich kvalitativní charakter. Umožňuje to „vyčistit“ společnost od původních mravů, institucí a tradic. To znamená vychovávat jistým způsobem děti, „provádět čistky, vylučovat, posílat do vyhnanství a zabíjet.“ (Otevřená společnost a její nepřátelé 1994: 152) Vzhledem k údajné dokonalosti cíle není o čem v rámci uzavřené společnosti pochybovat. A je-li, existuje propaganda, která má jakékoliv pochybnosti smést.

Z výše uvedených důvodů je uspořádání uzavřené společnosti centralistické a jakákoliv kritika nemůže být vyslyšena. Kvůli potřebě bránit se kritice ve prospěch cesty k ideálu není vláda schopna zjistit, zda její dobré záměry skutečně lidem prospívají. Ti mají zakázáno ji kritizovat. Právě přílišný centralismus EU a z něho plynoucí vzdálenost k evropskému občanu může přínosnou kritiku eliminovat.

Postupné inženýrství spojené s otevřenou společností se na rozdíl od utopického snaží o eliminaci „zla“ – tedy postupné zlepšování podmínek života. Cílem postupného inženýrství je tak „zlepšit lidský úděl.“ (Otevřená společnost a její nepřátelé: 145) Vychází i z logiky toho, že lidé sami podpoří spíše jednotlivé kroky, které eliminují jejich utrpení – na tom se spíše shodnou než na dokonalé vizi společnosti.

Chceme-li tedy projektovat Evropskou unii jako „otevřenou společnost, “ nezbude nám, než-li ji podřizovat neustálé kritice pro její nedostatky, protože reálně neexistuje systém, který by je neměl, a tudíž jím není ani EU. Nelze se spokojit s idealistickou vizí jednotné a dokonalé Evropy, kterou mnozí zastánci EU hájí. Tato poznámka přitom nemá představovat útok proti eurooptimismu, ale euroutopismu.

Problémem ovšem zůstává skutečnost, že lidé jsou často zvyklí přijímat jen to, co jim poskytuje dokonalou vizi budoucnosti nebo přinejmenším to, od čeho nemusí očekávat změnu k horšímu na rozdíl od současného stavu. Onen strach ze změn je právě tím, jak se zmiňuje i sám Popper, co vede k podpoře společnosti založené na dogmatech a utopismu.

Jak již bylo zmíněno, Evropská unie měla ochránit Evropu proti nástupu totalitarismu a diktatury. Tedy ochránit společnou formu režimů a zabránit pronikání komunismu. Významný byl hlavně popud ze strany Německa, které se tak ochránilo před dalším nástupem „kolektivní hysterie.“

Proto Evropské společenství rozmělňuje hranice národních států, soustředí se na nadstátní celek a tradiční regiony. V podstatě se snaží ještě zmenšit vliv nacionalismu, který nebyl vznikem národních států dokonale vyřešen. Hlavním příkladem je německý národ a Německo, které považuje Bibó za viníky světových válek, protože se nedokázaly sjednotit v jednom státě. Sám Bibó vkládal své naděje do rodu Habsburků, kteří měli nastoupit na společný Německý trůn. Právě monarchie a Habsburkové byli podle mnohých tím, co representuje nadnárodní ideu a „evropskou politiku.“

Nepřipojení Rakouska k Německu pak vzbudilo dojem neřešitelnosti sjednocení Německa. To vzbudilo hysterii vedoucí k potřebě se neustále sebepotvrzovat a dokazovat že Němci jsou jako národ silní. Korunu tomu nasadil Versailleský mír, který se podle Kučery prosazováním práva na sebeurčení národů sám zničil a izoloval Němce. Posílil v nich dojem vlastního oslabení, odpor k okolí a touhu po zisku vůdčího postavení. Rakouští Němci ze své pozice mimo Německo trpěli ještě víc a proto zde vznikl nacismus založený na mýtu jako prvku typickém pro kmenovou společnost. Šlo o „mýtus krve a půdy“ typický pro rasismus.

Podobnou kolektivní hysterií pak podle Bibóa trpí i národy střední a východní Evropy, jejichž nacionalismus má jazykový charakter a historické hranice jsou tudíž přímo nepostižitelné a často se prolínají či kryjí. Navíc – „Jednota národa a státu“ byla „nebezpečnou iluzí v podmínkách střední Evropy, v níž žili Němci historicky těsně propojeni s ostatními národy.“ (Kapitoly z dějin střední Evropy 1992: 10) Přitom právě prostor střední Evropy považují Kučera i Bibó za zásadní pro evropskou rovnováhu. Zdá se, že i v tomto prostoru může spojením starých regionů Evropská unie pomoci.

Koncept spolupráce v rámci Evropy byl prosazován již po rozpadu rakouské monarchie v období mezi světovými válkami ve formě programu Panevropy. Mnohé předpoklady současných intelektuálů směřují právě k překonání nacionalismu a vzniku nadnárodních struktur. Rudolf Kučera ve své práci cituje Patočku, který se domníval, že „Budoucnost Evropy nespočívá v národních státech…“ (Kapitoly z dějin střední Evropy 1992: 100). Podobně i sám Kučera pro budoucnost Evropy považuje za vhodnou nějako formu „nadnárodního státu.“ (Kapitoly z dějin střední Evropy 1992: 103)

Stejně uvažoval i Bibó, když mluvil o návrat k vládě „evropských metod.“ Jako řešení navrhuje vznik rovnováhy v Evropě, která je daná zabráněním neomezené „koncentrace moci.“ „…znamená to dát morální obsah a vědomí konkrétní úlohy mocenským organizacím proto, aby nabíraly na stabilitě a ubíraly na brutalitě; znamená to jasným vymezením věcných a územních sfér vlivu zvyšovat pocit jistoty u aktivních i pasivních účastníků; znamená to najít metody a cesty pro neustálé změny a zabránit tak, aby exploze strnulých rámců smetla celý systém…“ „znamená to dát vyrůst typu člověka, který bude střežit konvence a tradice celého řádu, aby se nestalo, že lidská pohodlnost bude považovat za samozřejmé to, k čemu je zapotřebí neustálého morálního úsilí; znamená to naplnit s pomocí všech jmenovaných prostředků lidi a celá společenství pocitem bezpečí před chimérickým strachem…spoutat všechny destruktivní, chaotické a barbarské síly a uvolnit cestu bohatým silám tvůrčím.“ (Bída malých národů východní Evropy 1997: 26-27) Bibó považuje zásady trvalé morální politiky tím, co má držet onu rovnováhu v rámci nových organizací, přičemž odmítá koncept síly „stojící nad státy.“ (Bída malých národů východní Evropy 1997: 27)

Úsilím o eliminaci konfliktů pramenících z nacionalismu se Evropský koncept jistě nevyčerpal. EU se stala institucí, jejíž dosah směřuje ke každému Evropanovi. Jde o jakousi náhradu původní středoevropské monarchie a přitom zachovává svým přístupem národnostní princip.

V opozici proti nadnárodnímu charakteru EU stojí lidé jako Laughland, kteří se nedomnívají, že samotná existence národního státu ohrožuje mír, jak se mnozí domnívají. Jejich obvyklým důvodem, proč kritizují Evropské společenství, je strach z ohrožení suverenity států, které se v Evropě staly tradiční, osvědčenou a dobře fungující institucí. Oproti koncepci překonání rozporů se Laughland domnívá, že EU povede spíše k úplnému „překonání lidské aktivity.“ (Znečištěný pramen 2001: 165)

Tato myšlenka by odpovídala představě toho, že eliminací konfliktů dojdeme ke statické společnosti, o které psal i Popper. Proto je Evropská unie někdy považována za koncept „civilního náboženství, “ které se projevuje i v USA. Nepochybně i z tohoto důvodu se v o EU často hovoří jako o Spojených státech evropských. I Evropa je svým způsobem multikulturní podobně jako USA – je složena z mnoha národů. Spojené státy se zbavily nacionalismu a založily svou identitu na státním občanství, ne na státním nacionalismu, který je typický pro Evropu.

Ovšem ani ona vize evropského „občanství“ není spásonosnou. Představa Evropského občana odporuje „národnosti, “ která dnes představuje tradiční identifikační a určující prvek pro většinu Evropanů. Jen ztěží si dokážeme představit, že obyčejný občan členské země EU přijme novou identitu Evropana ve smyslu člena EU. Laughland se domnívá, že nebude existovat žádný evropský lid, jehož jménem bude moci Evropská vláda vládnout.

Navíc díky rozdílnosti mezi evropskými národy existují rozpory v představě o tom, jak by měla být EU uspořádána. Tím jako by se překonával onen koncept „jednoty v pluralitě.“ To, co Evropany spojuje v duchovní rovině, je možná křesťanství a demokracie. Ale ani křesťanská tradice není jednotná stejně jako dějiny evropských států. Z tohoto pohledu nevypadá Evropská unie jako návrat ke starým hodnotám, ale spíše vytvoření hodnot nových. Evropská unie tak může sloužit k obraně proti jiným civilizacím, ale ne proti jí samotné.

Díky podobnosti s koncepcí civilního náboženství si mnozí představují, že navrhovaná Evropská ústava by se měla nést v duchu ústavy USA. Michael Novak cituje latinskoamerického historika Germana Arciniega, který tvrdí, že není pravdou, že kořeny Ameriky tkví v Evropě, ale prý je tomu naopak, protože Amerika vyprodukovala kombinaci demokracie a kapitalismu, která osvobodila Západní Evropu. Novak se domnívá, že to, že národy nedisponují stejnými zdroji a schopnostmi měl způsobit Bůh, který chtěl, aby lidé museli „vyvažovat své nedostatky obchodem s ostatními“ a tím se vytvořila „vzájemná závislost světa.“ (Filosofie svobody 1998: 85) Tato závislost vede lidi k hledání spolupráce a společného dobra. Smith o tom říká, že „Obchod by měl být přirozeným svazkem přátelství mezi národy i jednotlivci.“ (Filosofie svobody 1998: 129)

Tím, co by mohlo Evropu spojovat a co se stává hlavní agendou EU v současnosti je právě spolupráce ohledně společných zájmů a snaha zlepšit ekonomické podmínky i v součinnosti s rozvojovými zeměmi, kterou ovšem mnozí Evropě vytýkají jako pouhý ekonomismus (viz Laughland). Jak píše Novak: „Zájmy (…) počínaje tím nejzákladnějším, jímž je zlepšení materiálních podmínek člověka, vnesly do vášní prvek rozumu a stability.“ (Filosofie svobody 1998: 134)

Vytváří se tak společná rovnostářská politika pro zlepšení kvality života. Přitom se omezuje svoboda poněkud jiným způsobem než tak činí státy a vytváří se odlišné zákonodárství, se kterým se mnozí jednotlivci hůře vyrovnávají. Objevil se názor, že právě ústava Evropské unie by mohla pomoci nejen zjednodušit agendu EU a zpřehlednit její činnost, ale i přispět k lepšímu přijetí EU jako takové. Se vznikem ústavy by EU už nebyla pouhou nepřehlednou byrokratickou institucí, ale získala by skutečný statut suveréna pro její občany. Jak píše Laughland, suverenita státu je spojena s ústavou a autoritou. Přinejmenším je to běžné v demokratických společnostech. Přijetím ústavy by EU získala symbolickou suverenitu nad členskými zeměmi, čehož se dnes právě mnozí obávají. Nemá smysl se přít o to, zda jejich domněnky nejsou přehnané. Zásadní je to, že existují a jen ztěží se nám podaří překonat strach ze ztráty vlastní identity, která se zásadním způsobem podílí na existenci každého člověka. O to těžší bude dále v evropské integraci pokračovat a možná o to složitější bude ji vůbec udržet v existující podobě.

Možná z toho důvodu by bylo nadále vhodné analyzovat nejen ekonomický přínos EU, ale i její možný dopad na identitu a vlastní postavení občanů členských zemí. Jestliže se se změnami pro vlastní existenci v rámci EU vyrovnávají dobře intelektuálové, kteří stáli u její kolébky, nemusí tomu tak být u obyčejných občanů, jejichž dezintegrace je v rámci současné už tak dosti flexibilní a globalizované společnosti, dost vysoká.

Pokud bychom se měli, kromě společných zájmů, překonání konfliktů a negativních důsledků nacionalismu v rámci EU, orientovat na hodnoty ideové – přestože v tomto smyslu spíše idealistické - můžeme použít výrok Jana Amose Komenského, který svým způsobem predikoval evropskou svobodnou demokratickou spolupráci: Ve společném jednota, v rozdílném svoboda a ve všem tolerance a láska. Doufejme, že to „společné“ v Evropě opravdu najdeme a že to bude dostačovat pro funkční spolupráci. Jestliže nevznikne vzájemné pochopení v rámci EU, mohlo by dojít k její destrukci.

Literatura:

  1. BIBÓ I.:Bída malých národů východní Evropy. Brno-Bratislava : Doplněk Kalligram, 1997
  2. GELLNER E.:Národy a nacionalismus. Praha : J.Hříbal, 1993
  3. KUČERA R.:Kapitoly z dějin střední Evropy. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu, 1992
  4. LAUGHLAND J.:Znečištěný pramen. Praha : PROSTOR, 2001
  5. NOVAK M.:Filosofie svobody. Praha : Vyšehrad, 1998
  6. POPPER K. R.:Otevřená společnost a její nepřátelé I. Praha : ISE, 1994

Jak citovat tento text?

Šulcová, Michaela. Evropská unie ve světle konceptu otevřené společnosti [online]. E-polis.cz, 12. únor 2007. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/evropska-unie-ve-svetle-konceptu-otevrene-spolecnosti.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. Michaela Šulcová

Autor:

Autorka je studentkou magisterského programu Politologie na FSV UK.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2 hvězdiček / Hodnoceno: 0x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!