Zásady materiální a formální pravdy ve správním řízení – jejich úprava a použití

 7. říjen 2016  Filip Šimek   komentáře

Správní řízení podle správního řádu je ovládáno a formováno procesními zásadami. Některé z nich se vyskytují v párech, a proto se často označují jako tzv. párové zásady. Jedná se rovněž o případ zásady materiální pravdy a zásady formální pravdy. Správní řád je příkladem právní úpravy, která reflektuje aplikaci obou zásad, ačkoliv nemají stejné postavení a stejné podmínky aplikace. Jedna z nich tak významně převládá.

Zdroj: pixabay.comZdroj: pixabay.com

Úvod

V jednotě s konkretizujícím názvem uvedeným za pomlčkou, zahrnujícím právní úpravu a použití výše uvedených zásad, je obecným cílem této práce zejména rešerše, analytické zpracování a následný výklad podrobností, které s tématem souvisejí.

Zcela konkrétním autorovým záměrem je primárně identifikovat zásady materiální a formální pravdy, které ovládají české správní řízení, přímo v zákonné úpravě, odpovídající ustanovení pojmenovat a s pomocí relevantních zdrojů toto, případně tato ustanovení interpretovat.

Sekundárně bude autor sledovat rozsah korespondence pozitivní právní úpravy s potenciálními změnami přinesenými judikaturou, jsa si vědom toho, že soudní rozhodnutí často, a někdy i významným způsobem, ovlivňují nejen samotnou dikci zákona, ale interpretačními metodami se modifikují rovněž jeho účinky v právní praxi.

Za tímto účelem se předpokládá, že těžiště úpravy spočívá především v pozitivním právu, zejména pak v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž ve vybraných soudních rozhodnutích předně správních soudů.

Stať práce je systematicky rozdělena do pěti kapitol. První poskytuje základní vhled do problematiky. Druhá kapitola se věnuje zásadě materiální pravdy, třetí obsahuje výklad o zásadě formální pravdy. Právní konsekvence nedodržení (porušení) jmenovaných zásad jsou přiblíženy ve čtvrté kapitole. Pátá kapitola uvažuje nad aplikací předmětných zásad nad rámec správního řádu. Neoddělitelnou součástí práce je úvod, závěr a seznam zdrojů.

Seminární práce vychází z právního stavu k 10. říjnu 2015.

1.  Společná základní východiska

Hlavu druhou části první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (též „s. ř.“) zákonodárce označil marginální rubrikou Základní zásady činnosti správních orgánů. Zákonodárce v ustanoveních této hlavy vypočítává elementární korektivy činnosti správních úřadů a řízení před nimi. Konkrétně v § 1 odst. 1 s. ř. uvádí, že právnímu režimu zákona se primárně podřídí „postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy“.[1]

Jak již bylo naznačeno, základní úprava zásad správního řízení se nachází v hlavě druhé části první správního řádu. Tato hlava je tvořena ustanoveními § 2 až 8 s. ř. a v převážné většině vypočtených případů lze hovořit o charakteru procesního korektivu činnosti správních orgánů majících stanoveným způsobem povinnost postupovat.[2] Proto lze a contrario vyloučit situaci, že správní orgán (§ 1 odst. 1 s. ř.) se bude těmito zásadami řídit v rámci režimu zákona jen fakultativně.

2.  Zásada materiální pravdy

Původ zásady materiální pravdy se spatřuje v odvětví trestního práva. Její znění do správního práva v minulosti prozařovalo z tehdy platné verze trestního řádu. Navzdory tomu ovšem novela správního řádu tak, aby odpovídal účinné verzi trestního řádu, v roce 1967 přijata nebyla, a došlo tak k rozchodu vzájemného sepjetí předpisů. Znění bylo upraveno až přijetím nového správního řádu z roku 2004 (č. 500/2004 Sb.), v němž byla zásada ovlivněna i zásadou procesní ekonomie.[3]

Zásada materiální pravdy přikazuje správním orgánům, že, [n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“[4] Zákon na tomto místě akcentuje velmi spolehlivé zjištění všech relevantních okolností. Z toho vyplývá, že správní orgán má povinnost tímto způsobem nejen postupovat, ale během tohoto procesu – za účelem zjištění úrovně nepochybného stavu věcí – dodržovat další zásady. Ke stanovenému cíli nemůže správní orgán dospět libovolným způsobem, nýbrž, aby dostál své povinnosti podle § 3 s. ř., musí postupovat rovněž v souladu se zásadami z § 2, jak výslovně uvádí dikce.

Zásada materiální pravdy je ukotvena primárně v ustanovení § 3 s. ř. a lze ji vzhledem k systematice zákona považovat za základní procesně-správní zásadu.

Zákon klade na činnost správního orgánu další požadavky, kterými do určité míry jeho činnost svazuje, nicméně je nezbytné dodat, že se jedná o svázanost zákonem, jež nemůže být podle autorova názoru nikomu na újmu. Ustanovení § 3 s. ř. je neodmyslitelně spjato s § 2 s. ř., který ukládá postupovat takovému orgánu v souladu se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci, zásadou proporcionality, ochrany dobré víry, dále zásadou ochrany veřejného zájmu, jakožto maximou nestranného přístupu.[5]

Zákon sice podmiňuje proces zjišťování skutkového stavu zásadami z § 2 s. ř., tato omezení při činnostech správních orgánů ovšem nelze považovat za konečná. Pro tento závěr svědčí rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), v němž se objevuje jako další korektiv vedení řízení „co nejúčelněji, nejrychleji a nejlevněji“.[6] Správní orgán je sice povinen řádně zjistit většinu skutkového stavu, musí však přitom dbát i tzv. zásady procesní ekonomie z § 6 odst. 2 s. ř. V řízení musí být šetřena také zásada nestrannosti správního orgánu stanovená v § 7 odst. 1 s. ř.[7]

Vzhledem k tomu, že správní orgán má povinnost zjistit nezpochybnitelné a podstatné okolnosti ve věci, je to podle rozsudku NSS správní orgán, pro kterého v rámci řízení o přestupcích platí, že musí unést důkazní břemeno.[8] Z prejudikatury NSS k tomuto rozsudku dále vyplývá, že k nemožnosti potrestání potenciálního přestupce postačuje pouhý vznik důvodné pochybnosti. Není nezbytné, aby se před správním orgánem nevina přímo prokázala.[9] Po vyhlášení viny z přestupku navzdory pochybnostem, které nedokázal či nechtěl správní orgán odstranit, bez ohledu na důvody, by musel být konstatován rozpor s § 3 s. ř.

Ustanovení § 3 s. ř. ovšem netvoří komplexní materii pozitivně-právní úpravy zásady materiální pravdy. Komplexní úpravu tvoří až ve spojení s § 50 odst. 3 s. ř., kterým se uvedená zásada doplňuje o tzv. vyšetřovací (vyhledávací) zásadu. Jedná se o konkretizaci pravidla z § 3 s. ř. Zákon k tomu stanoví: „Správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“[10] Správní orgán tak není povinován zjistit celý, kompletní skutkový stav, ale jeho činnost by měla směřovat ke zjištění takového množství relevantních informací, které postačuje pro účely provedení příslušného procesního úkonu.[11]

Ačkoliv vyšetřovací zásada (§ 50 odst. 3 s. ř.) spočívá zejména v aktivní činnosti správního orgánu, aktivita směřující k náležitému zjištění skutkového stavu věci se očekává rovněž od samotných účastníků řízení. Vyšetřovací zásada je tak do určité míry oslabena svou párovou zásadou – zásadou projednací – vyjádřenou v § 52 s. ř., [12] ze kterého vyplývá povinnost účastníků řízení označit na podporu svých tvrzení důkazy, [13] i když jimi není správní orgán vázán, avšak k provedení těch, na kterých spočívá řádné objasnění skutkového stavu, je v zájmu dodržení ustanovení § 3 s. ř. povinován.

Ustanovení § 50 odst. 3 s. ř. není jen rozvedením zásady z § 3 s. ř., lze ji považovat podle rozsudku NSS[14] i za lex specialis k zásadě koncentrace správního řízení vyjádřené v § 82 odst. 4 s. ř.

Idea textu se vrací k výše vyloženému úkolu správního orgánu aktivně postupovat v rámci nezpochybnitelného zjištění dostačujícího množství okolností z § 3 s. ř. Tato povinnost je správnímu orgánu uložena prostřednictvím § 50 odst. 3 s. ř. v případech, kdy má být uložena povinnost. Součástí vyšetřovací zásady není jen obstarávání důkazů svědčících v neprospěch potenciálního přestupce, nýbrž rovněž zjištění všech informací, které dokládají jeho nevinu.[15] S touto povinností správního orgánu je neoddělitelně spjata i odpovědnost za nesprávně zjištěný skutkový stav.

Judikatura NSS upozorňuje, že na řádný postup v souladu s § 3 a § 50 odst. 3 s. ř. je nezbytné dbát zejména v řízeních zahajovaných ex officio o uložení pokuty za správní delikt.[16]

3.  Zásada formální pravdy

Z předchozí kapitoly vyplývá, že v rámci činnosti správních orgánů a v řízení před nimi se obecně aplikuje zásada materiální pravdy, tj. značně zjednodušeně řečeno, povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav na takovou míru pravděpodobnosti, která se rovná objektivní pravdě. Jedná se o obecné pravidlo upravené v § 3 a § 50 odst. 3 s. ř.

Z dikce § 3 s. ř. ovšem plyne prostřednictvím formulace [n]vyplývá-li ze zákona něco jiného“ prostor pro výjimky.[17]

Pro účely sporného řízení, upraveného v hlavě čtvrté části třetí správního řádu, se konstruuje zásada formální pravdy jako „speciální způsob dokazování“. V rámci tohoto řízení je rovněž povinností (cílem) správního orgánu náležitě zjistit relevantní informace a vytvořit nepochybný obraz skutku. Aktivní činnost spočívající v navrhování důkazů ovšem musí podle § 141 odst. 4 s. ř. vycházet primárně od účastníků řízení.[18] Ustanovení § 141 odst. 4 s. ř. totiž uvádí, že [v]e sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.“[19] Pokud bude účastník řízení vykazovat v navrhování důkazů pasivitu, existuje pro něj reálná hrozba neunesení důkazního břemene, poněvadž správní orgán není ke zjištění objektivní pravdy povinován tak obšírně jako v řádném řízení.[20]

Komentář označuje zásadu formální pravdy v § 141 odst. 4 s. ř. za „modifikaci zásady materiální pravdy vyjádřenou v § 3“ stejně jako rozsudek NSS.[21]

4.  Důsledky porušení zásad materiální a formální pravdy

Výše uvedené kapitoly se zabývaly výkladem předmětných zásad zejména v podobě povinnosti správního orgánu postupovat zákonem předpokládaným způsobem, a to v souladu se zákonem jak za účelem naplnění stanoveného cíle, tak i způsobu jeho naplnění. Pro komplexní pojetí problematiky autor považuje za nezbytné věnovat se též situacím, kdy správní orgány této své povinnosti nedostojí.

Ústavní soud (dále jen „ÚS“) v usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. III.ÚS 2714/09, [22] judikoval, že ÚS není primárně povolán k přezkumu a hodnocení postupů ve správním řízení, neboť taková činnost náleží správním orgánům a správním soudům. Příslušnost ÚS je dána až „očividným a neodůvodněným vybočením ze standardů dokazování (§ 50, § 51 správního řádu, § 77 s. ř. s.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování“. Z toho vyplývá, že příslušnost ÚS obecně dána není, v jednotlivých ad hoc případech s ústavně-právním přesahem bude ovšem jeho zásah – po nedodržení § 50 s. ř., potažmo § 3 s. ř. – v souladu s jeho účelem odůvodnitelný.

Porušení zásady materiální pravdy (§ 3 a § 50 odst. 3 s. ř.) má ovšem své právní konsekvence i ve správním soudnictví. U správního soudu lze napadnout úkon správního orgánu (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Soud bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zruší napadené rozhodnutí „proto, že skutkový stav (...) vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění“.[23]

Lze uvažovat, že, pokud by orgán postupoval striktně v souladu § 3 (včetně § 2) a § 50 odst. 3 s. ř., zjištěný skutkový stav by nevykazoval tak závažné procesní vady spočívající v absenci relevantních informací, kterou by bylo třeba odstranit rozsáhlým nebo zásadním doplněním. Zrušení rozhodnutí je tak podle autora reakcí soudu na nedostatečnou činnost správního orgánu na poli řádného zjišťování skutkového stavu.

Není vyloučeno, že k nápravě procesní vady řízení dojde až u NSS v rámci kasační stížnosti. Porušení zásad podle § 3 a § 50 odst. 3 s. ř. lze totiž subsumovat pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.[24] Pro naplnění cíle § 3 s. ř. je totiž opět správní orgán povinen postupovat způsobem stanoveným v § 50 s. ř.

Rozhodující pro samotné zrušení však bude fakt, do jaké míry správní orgán nedostál své povinnosti zjistit takový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, tak, aby byla závažným způsobem ohrožena zákonnost rozhodnutí. Pro úspěch s kasačním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. před NSS je nezbytné, aby tento směřoval proti zamítavému rozsudku krajského soudu v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.[25]

5.  Extenzívní aplikace základních zásad správního řízení

Bylo již vyloženo, že ustanovení § 2 až 8 s. ř. obsahují základní zásady správního řízení.

Za zmínku stojí § 1 odst. 2 s. ř., který stanoví, že správní řád „nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup.“[26] Lze tak založit obecnou působnost nejen celého zákona, ale i jeho jednotlivých ustanovení, nerozhodne-li se zákonodárce v jiném předpisu jeho aplikaci vyloučit.

Mnohem detailněji v tomto smyslu hovoří ustanovení § 177 odst. 1 s. ř., jenž se zabývá přímo rozšířením působnosti základních zásad z § 2 až 8 s. ř. Dikce zákona stanoví, že [z]ákladní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.“[27] Z tohoto ustanovení lze přímo dovodit, že k aplikaci těchto základních zásad se má přistoupit za předpokladu, že zvláštní zákon sice vyloučí použití správního řádu, ale sám právní úpravu základních zásad neobsahuje.

Takový zvláštní zákon sice může obsahovat svou zvláštní úpravu základních zásad řízení, které je předmětem této zvláštní právní úpravy, zároveň je ale nezbytné dodržet podmínku, že tato úprava odpovídá standardům založeným správním řádem, resp. jeho druhou hlavou části první. Účelem extenzívní aplikace předmětných zásad správního řádu podle § 177 odst. 1 s. ř. je zajištění přijatelné úrovně ochrany práv tak, aby obstála před zásadou vázanosti státu zákonem z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.[28], [29]

Pro úplnost autor dodává, že takovým zvláštním předpisem, který má vlastní úpravu základních zásad řízení, je zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, když tzv. základní zásady správy daní vypočítává v § 5 až 9.[30] Neaplikovatelnost v tomto případě ovšem není absolutní, poněvadž, jak naznačil rozsudek NSS, [31] právní úprava základních zásad ze správního řádu na daňový řád dopadne rovněž (např. zásada ochrany práv nabytých v dobré víře).[32]

Závěr

Autor v rámci této seminární práce vyložil charakteristiku zásady materiální pravdy a zásady formální pravdy aplikovaných ve správním řízení. Zásada materiální pravdy byla identifikována v § 3, resp. v § 50 odst. 3 s. ř., zásada formální pravdy pak v § 141 odst. 4 s. ř.

Pro úplnost autor dodává, že existují i jiná ustanovení, která lze ve vztahu k § 3 s. ř. označit za speciality. Jedná se o § 142 odst. 3 s. ř. ovlivňující řízení o určení právního vztahu, dále pak rozhodování příkazem z § 150 odst. 1, 2 a 5 s. ř.[33]

Lze dojít k závěru, že zásada formální pravdy (§ 141 odst. 4 s. ř.) je výjimkou ze zásady materiální pravdy (§ 3 a § 50 odst. 3 s. ř.). Zásadu materiální pravdy je tak možné označit za obecnou, zatímco aplikace zásady formální pravdy je sporadická, striktně limitovaná a ve smyslu systematiky zákona ojedinělá, jelikož zásada formální pravdy (§ 141 odst. 4 s. ř.) není součástí hlavy druhé části první správního řádu, kterými se základní zásady zavádí.

Nad rámec cílů vytyčených v úvodu této práce se autor zaměřil i na právní konsekvence porušení těchto zásad, zejména pak ve vztahu k porušení zásady materiální pravdy, správními orgány, když seznal, že podání základního výkladu o nich ještě více rozjasní kontury problematiky.

Ačkoliv soudní judikatura není pramenem práva ve formálním smyslu, její existenci je nezbytné navzdory tomu díky síle své přesvědčivosti reflektovat. V případě zásady materiální a formální pravdy ale nebyly autorem shledány významné judikaturní modifikace, které by zasáhly do dikce nebo smyslu zákona. Výklad zkoumaných ustanovení tak vykazuje konstantní tendenci.

Zásada materiální pravdy (§ 3 s. ř.) do sebe absorbuje taktéž regulativ postupu podle § 2 s. ř. Striktní, lingvistický výklad ovšem není na místě. V praxi se totiž musí vycházet, jak je uvedeno výše, přinejmenším ze zásady procesní ekonomie (§ 6 odst. 2 s. ř.) a ze zásady nestrannosti správního orgánu (§ 7 odst. 1 s. ř.). V jednom případě tak stanovila judikatura, ve druhém odborný komentář. Výčet je demonstrativní povahy a nelze jej s konečnou platností ukončit.

Lze uzavřít, že zásada materiální pravdy (§ 3 a § 50 odst. 3 s. ř.) se užije na základě § 177 odst. 1 s. ř. subsidiárně, ačkoliv, jak bylo uvedeno výše, judikatura akcentuje spíše materiální pohled na aplikaci základních zásad ze správního řádu, neboť ne vždy se právní úpravy zvláštního právního předpisu a správního řádu překrývají.

Seznam použité literatury

Obecná teoretická publikace

[1]   Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 826 s., ISBN 978-80-7179-254-3.

Odborný komentář

[1]   Jemelka, L., Podhrázký, M., Vetešník, P. a kol. Soudní řád správní. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1142 s., ISBN 978-80-7400-498-8.

[2]   Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 858 s., ISBN 978-80-7400-484-1.

Judikatura

[1]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 As 46/2005, č. j. 2 As 46/2005–55 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2005/0046_2As__0500055A_prevedeno.pdf.

[2]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 8 Afs 59/2005, č. j. 8 Afs 59/2005–83 [online]. 2015 [cit. 2015-10-10]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2005/0059_8Afs_0500083A_prevedeno.pdf.

[3]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, č. j. 5 As 32/2008–51 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2008/0032_5As__0800051A_prevedeno.pdf.

[4]   Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. III.ÚS 2714/09 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=65076&pos=1&cnt=1&typ=result.

[5]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 4 Ads 44/2010, č. j. 4 Ads 44/2010–132 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0044_4Ads_1000_20110125022149_prevedeno.pdf.

[6]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 5 As 7/2011, č. j. 5 As 7/2011–48 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2011/0007_5As__110_20110415093436_prevedeno.pdf.

[7]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 1 As 114/2012, č. j. 1 As 114/2012–31 [online]. 2015 [cit. 2015-10-04]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2012/0114_1As__12_20121126101718_prevedeno.pdf.

[8]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 2 As 52/2013, č. j. 2 As 52/2013–69 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2013/0052_2As__130_20140627082743_prevedeno.pdf.

[9]   Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 1 Azs 160/2014, č. j. 1 As 160/2014–37 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2014/0160_1Azs_1400037_20150309114701_prevedeno.pdf.

[10]    Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 5 As 66/2013, č. j. 5 As 66/2013–23 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2013/0066_5As__1300023_20150630103914_prevedeno.pdf.

Právní předpisy

[1]   Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.

[2]   Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[3]   Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

[4]   Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

[5]   Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

 


[1] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), § 1 odst. 1.

[2] Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, ISBN 978-80-7179-254-3, s. 357.

[3] Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-484-1 (dále jen „Jemelka a kol.“), s. 30–31.

[4] § 3 s. ř.

[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, č. j. 5 As 32/2008–51 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 5 As 66/2013, č. j. 5 As 66/2013–23 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[7] Jemelka a kol., s. 239.

[8] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, č. j. 5 As 32/2008–51 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 As 46/2005, č. j. 2 As 46/2005–55 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[10] § 50 odst. 3 s. ř.

[11] Jemelka a kol., s. 31.

[12] Jemelka a kol., s. 31.

[13] § 52 s. ř.

[14] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 5 As 7/2011, č. j. 5 As 7/2011–48 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[15] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 2 As 52/2013, č. j. 2 As 52/2013–69 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01]; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 1 Azs 160/2014, č. j. 1 As 160/2014–37 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[16] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 4 Ads 44/2010, č. j. 4 Ads 44/2010–132 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[17] § 3 s. ř.

[18] Jemelka a kol., s. 586.

[19] § 141 odst. 4 s. ř.

[20] Jemelka a kol., s. 240, 586–587.

[21] Jemelka a kol., s. 31; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 1 As 114/2012, č. j. 1 As 114/2012–31 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[22] Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. III.ÚS 2714/09 [online]. 2015 [cit. 2015-10-01].

[23] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), § 76 odst. 1 písm. b).

[24] § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

[25] Jemelka a kol., s. 904.

[26] § 1 odst. 2 s. ř.

[27] § 177 odst. 1 s. ř.

[28] Jemelka a kol., s. 762.

[29] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, čl. 2 odst. 2; usnesení předsednictva České národní rady, č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů, čl. 2 odst. 2.

[30] Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, § 5–9.

[31] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 8 Afs 59/2005, č. j. 8 Afs 59/2005–83 [online]. 2015 [cit. 2015-10-10].

[32] Jemelka a kol., s. 762–763.

[33] Jemelka a kol., s. 31.

Jak citovat tento text?

Šimek, Filip. Zásady materiální a formální pravdy ve správním řízení – jejich úprava a použití [online]. E-polis.cz, 7. říjen 2016. [cit. 2017-09-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/zasady-materialni-a-formalni-pravdy-ve-spravnim-rizeni-jejich-uprava-a-pouziti.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Filip Šimek

Autor:

Autor studoval Gymnázium Strakonice, kde také v roce 2012 složil maturitní zkoušku. V současnosti studuje Fakultu právnickou ZČU v Plzni, obor Právo. Věnuje se zejména ústavnímu právu, trestnímu právu a správnímu právu. Členem redakce e-Polis je od srpna 2014. Zároveň působí jako editor rubriky práva.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(