Vztah církve a státu v Arménii: Nejrovnější mezi rovnými?

 11. únor 2015  David Rypel  komentáře

Arméni se rádi chlubí tím, že právě jejich král jako první na světě prohlásil křesťanství za oficiální státní náboženství. Tamní Arménská apoštolská církev se těší velké popularitě nejen mezi obyvateli státu, ale disponuje i určitými privilegii v rámci státních struktur. Je tedy Arménie stále sekulární stát? Dozvíte se v článku Davida Rypela!

Hlava Arménské apoštolské církve Karekin II. na setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Zdoj: commons.wikimedia.orgHlava Arménské apoštolské církve Karekin II. na setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Zdoj: commons.wikimedia.org

ÚVOD

Zajímáme-li se o vztah státu a církve, historie Arménie a jejích obyvatel dává příslib určité zajímavé jedinečnosti. Jsou to totiž právě Arméni, kdo se chlubí tím, že to byl jejich král, který jako vůbec první na světě prohlásil křesťanství za oficiální státní náboženství, což se událo už na počátku 4. století po Kristu. Arménská církev se pak vyvíjela podél jiných cest než ty ostatní, izolována nejen pohořím Kavkazu, ale i snahou ochránit svou s křesťanstvím provázanou identitu před tlaky ze všech světových stran.

Ačkoli obyvatelé původních arménských království strávili mnohá staletí pod nadvládou cizích mocností, aby svou definitivní nezávislost nabyli až s rozpadem Sovětského svazu, svou jedinečnou odrůdu křesťanské nauky si dokázali podržet. Arménská apoštolská církev navíc prozatím zůstává zcela jasným hegemonem na poli tamních náboženských organizací, a to i přes současné trendy, které postupně mohou, ale nemusí její dominanci narušit.

Tento text se tedy soustředí především na tuto konkrétní církev a její vztah vůči současnému arménskému státu. Postupně stručně popíše její hlavní rysy, nastíní politický systém Arménie a pojedná o křesťanství z hlediska identity Arménů. Plnění hlavního cíle, tedy popsání soužití Arménské apoštolské církve a státu, se bude soustředit především na legislativní nastavení země, které dává tomuto vztahu platný rámec.

1 KONTEXT

1.1 Arménská apoštolská církev

Historie Arménské apoštolské církve je prakticky totožná s vývojem křesťanství na území dnešní Arménie jako takové. „Konkurenční“ katolická církev zde totiž zakládá svou buňku prakticky teprve až v devatenáctém století a ani tehdy nedokáže nijak vážně ohrožovat výsadní postavení dosavadní linie.

Křesťanství má na jižním Kavkaze dlouhou tradici: bylo to právě arménské království za vlády Trdata III. ovlivněné kázáním Řehoře Osvětitele, které roku 301 n. l. prohlásilo křesťanství za svou oficiální státní víru. Křesťanství zde pak odolalo nejen výbojům sousední Persie, ale i opakovanému teologickému tlaku ze západu. Autonomii arménské křesťanské větve výrazně posílilo vytvoření vlastního písma roku 405, které umožnilo překlad Bible do arménštiny, a tedy šíření věrouky po celé zemi. Když v roce 507 arménská církev odmítla výsledek chalkedonského koncilu hovořícího o podstatě Ježíše Krista, vydala se definitivně společně s tzv. „orientálními ortodoxními církvemi“ odlišným směrem než zbytek křesťanského světa včetně sousední Gruzie. Arménská apoštolská církev je pak prakticky po celou dobu své existence církví autokefální.

Ačkoli v následujících staletích došlo k rozdělení církve na dva katolikosy[1], oba spolupracovaly harmonicky a dokonce se dá hovořit o tom, že tato určitá decentralizace svým způsobem zabránila zničení arménské orientální větve křesťanství (Papazian, 2011). V devatenáctém století, kdy svět začala zachvacovat první vlna nacionalismu, se arménská církev stala důležitým aktérem v tomto vytváření národa (viz kapitola 2) a snaze vymezit se proti nadvládě, ať už ze strany Otomanské říše nebo Ruska (ibidem). Arménská genocida ze strany Turků v letech 1915 až 1918, stalinistické represe a období sovětské kontroly nad záležitostmi Arménské sovětské socialistické republiky znamenaly hluboké rány církvi, ať už co se týče jejích aktivit nebo postavení ve společnosti, která byla vystavená oficiální protináboženské propagandě.

S nezávislostí Arménie se tedy vrací i zesláblá Arménská apoštolská církev, která ačkoli má znovu volnost jednání, jaké nemohla plnohodnotně požívat několik staletí, čelí dosud nepoznané situaci: tedy odnáboženštěné společnosti, o kterou navíc musí soupeřit s konkurenčními skupinami. Katolikosy byly znovu sjednoceny a jejich hlavou je v současnosti Karekin II., který navazuje na práci svého předchůdce. Jako hlavní misi současné arménské církve formuluje Michael Papazian obecně vnímanou potřebu opětovné evangelizace obyvatel Arménů, stejně jako oživení duchovního života v arménské diaspoře, která je vystavena nebezpečí sekulárních a materialistických hodnot (2011).

1.2 Politický systém Arménie

Arménie je prezidentskou republikou, která o sobě ve své Ústavě hovoří jako o suverénním, demokratickém a sociálním státu, kde vládne právo a moc patří lidem, kteří ji vykonávají skrze svobodné volby a referenda, stejně jako státní a samosprávné orgány (The Foundations of Constitutional Order, 1995). Nezávislost získala 21. září 1991.

V čele exekutivy stojí na pět let přímo volený prezident, v současnosti od 9. dubna 2013 Serž Sargsjan. Prezident je mimo jiné považován za garanta státní svrchovanosti, územní celistvosti a bezpečnosti (Government System, 2014). Předseda vlády je jmenován prezidentem, přičemž Národní shromáždění mu musí vyslovit důvěru. Současným premiérem je od 13. dubna 2014 Hovik Abrahamjan.

Legislativní větev moci představuje Národní shromáždění, které je jednokomorovým parlamentem, ve kterém v pětiročních cyklech zasedá 131 členů – z toho 90 je voleno poměrným způsobem a 41 většinovým. Poslední volby do parlamentu se konaly v květnu 2012, zvítězila v nich prezidentova Republikánská strana Arménie s 44 % hlasů následována opoziční Prosperující Arménií s 30,1 % hlasů. Volební klauzuli 5 % překročily další čtyři strany, ani jedna ale nedosáhla více než 7,1 % hlasů.

2 KŘESŤANSTVÍ A IDENTITA ARMÉNŮ: MÝTUS O PŮVODU NÁRODA

Jak již bylo naznačeno v kapitole věnující se historii Arménské apoštolské církve, křesťanská víra je silně svázaná se způsobem, jakým Arméni sami sebe pojímají a jak chápou své dějiny. Právě tomuto momentu se bude blíže věnovat následující část, neboť pravděpodobně tvoří velice důležitou část příčin, které vedou k současnému postavení zmíněné církve vůči státu.

Anush Yeghiazaryan hovoří o tom, že existence arménského státu je podstatně starší než koncept národních států (2013). Vytváření mýtů kolem původu národa, které ospravedlňují teritoriální nároky, vysvětlují jeho poslání nebo třeba posilují jeho velikost, nejsou ničím nezvyklým, natož v kontextu státu, která se sváří se svým sousedem o půdu, kterou obě země považují za něco, čím odpradávna oplývaly. Yeghiazaryan se ale nesnaží ani tak ospravedlnit existenci národa, jako spíše rozklíčovat kolektivní symbolismus, který jej v jeho trvání provází a ve kterém se silně zrcadlí právě křesťanská nauka.

Tento zmíněný autor podotýká, že ačkoli se třeba historie arménského území a Arménů datuje dlouho před vznik křesťanství (zde už můžeme pozorovat ono hledání mýtů o národu), teprve jeho vyhlášení státním náboženstvím v roce 301 a kodifikace arménského jazyka o sto let později jsou „základními pilíři arménské identity“ (ibidem: 23). S utvářením arménské identity podle Yeghiazaryana logicky souvisí i odtržení se od Říma v 5. století, které už bylo popisováno v předchozích částech textu. Velkou roli hrál otomanský systém milétů, který umožňoval náboženským skupinám uvnitř turecké říše podržet si určitou míru samosprávné autonomie v rozhodování svých záležitostí. V tuto chvíli mělo náboženství a etnická identita dosáhnout bezprecedentního vztahu, tak jako se záležitosti minority staly otázkou správy náboženských autorit (Guroian, 1993).

Křesťanství proto nelze v arménském případě vnímat jako bezprostřední hnací motor směrem k národnímu státu, domnívá se Vigen Guroian (ibidem). Po celou dobu historie mělo působit jako prostředek zachování arménské identity, ale snahy církve podílet se na národu jsou prý nové. Naopak nacionalismus devatenáctého století měli mít na svědomí spíše sekulární aktéři (ibidem). To ovšem nepopírá nesmírně důležitou roli náboženství při udržování a dalším vytváření identity, jak o ní mluví Yeghiazaryan, která je nezpochybnitelná. V částečné shodě s dalšími autory tak Guroian připomíná, že náboženství v jistém smyslu předchází národům, neboť formuje jistý pocit sounáležitosti, který je později nezbytný (ibidem).

Tento naznačený spor mezi sekulárními nacionalisty a představiteli arménské církve dle Guroiana vyvrcholil v podobě vcelku pragmatické dohody. Nejvyšší představitelé arménských křesťanů se měli rozhodnout poskytnout víru jako legitimizační prostředek pro národovecké snahy, a tedy podílet se na vytvoření nábožensko-nacionálního mýtu o původu národu, který byl zmíněn už výše (ibidem). Přijetí křesťanství jakožto národního náboženství tak bylo interpretováno jako zrození arménského národa.

V současné době tak podstatnou roli pro identifikaci s arménským národem (a především při zohlednění diaspory masivních rozměrů) hraje příslušnost k Arménské apoštolské církvi nebo znalost jazyka – o tom, kdo je Armén, nerozhoduje občanská příslušnost, jako spíše kulturní pozadí (Yeghiazaryan, 2013: 24).

Nutno ale podotknout, že pro východní (přičemž východ zde začíná už s Německem) pojetí nacionalismu není takové pokrevní nazírání tohoto konceptu nic až tak neobvyklého, ačkoli se třeba neorientuje tak silně na náboženské vyznání. Yeghiazaryan zde ovšem naráží na určitý extrém: národní symboly národ rozdělují, místo aby jej spojovaly, a jsou to pouze náboženství a půda, co Armény sjednocuje (ibidem: 25). Ačkoli se ale jedná o antipatii, která se pravděpodobně váže výhradně na negativní politickou zkušenost[2], jež se může za určitý časový úsek vytratit, ukazuje to stále na podstatnou roli, jakou náboženství hraje při sebeidentifikaci Arménů.

3 POSTAVENÍ ARMÉNSKÉ APOŠTOLSKÉ CÍRKVE VŮČI STÁTU

V současnosti se tedy nacházíme v situaci, kdy křesťanství je identifikováno jako velice silná složka toho, jak Arméni sami sebe chápou a reflektují. Drtivá většina obyvatel Arménie se hlásí k Arménské apoštolské církvi: konkrétně se jedná o 93 % celé třímilionové populace, což je poměrně průkazné číslo (The Results of 2011 Population Census, 2011). Některé zdroje (Kharatyan, 2010: 80) uvádějí, že k příslušnosti k apoštolské církvi se hlásí i nevěřící nebo ateisté, což jen tento identifikační argument posiluje.

Z tohoto tedy vyplývá, že Arménská apoštolská církev může mít celkem snadno poměrně značnou legitimitu v očích lidí, přičemž legitimita obvykle vytváří určité nároky, neboť k tomu poskytuje prostředky. Že pravděpodobně k nějakému nárokování došlo, můžeme sledovat v proměně arménské ústavy. Její dosud platná verze byla přijata v roce 1995, ale během deseti roků byla rozšířena o několik zásadních dodatků, z nichž některé se týkají právě náboženství.

Proto můžeme pozorovat, že zatímco v roce 1995 se o Arménii ještě celkem nijak zvlášť pozoruhodně mluví pouze jako o sekulárním státu, který odděluje církev a stát a každému přisuzuje svobodu vyznání, je její stávající podoba výrazně odlišná a výrazným způsobem preferuje a zvýhodňuje Arménskou apoštolskou církev.

Co se týče přímo ústavy, nejrelevantnější a nejdůležitější jsou tyto dva články: (citováno z The Constitution of the Republic of Armenia, 2005, překlad vlastní)

Hlava 1, Článek 8.1:

„Církve jsou v Arménské republice odděleny od státu.

Arménská republika uznává exkluzivní misi Arménské apoštolské církve svaté, jakožto národní církve, v duchovním životě arménského lidu, v rozvoji jeho národní kultury a zachování jeho národního identity.

Svoboda jednání všech náboženských organizací fungujících, jak předepisuje právo, je Arménskou republikou garantována.

Vztah Arménské republiky a Arménské apoštolské církve svaté může být upraven zákonem.

Na tomto výňatku lze jasně vidět, že situace není zcela standardní, jak by se od sekulárního státu s oddělenými církvemi dalo očekávat. Poněkud vágní formulace, kterými tento článek oplývá, navíc budou pravděpodobně poskytovat širokou paletu možností, až dojde k situaci, která si to bude vyžadovat. Zejména je otázkou, co všechno umožňuje taková exkluzivní mise pro dobro národa a co přesně by mělo být ještě na vztahu mezi Arménskou apoštolskou církví a státem upravováno zákonem. V každém případě se jedná o nezpochybnitelně nadstandardní vztah.

Hranush Kharatyan zmiňuje, že přestože žádná z církví nedostává finanční prostředky, je Arménská apoštolská církev stále vnímána jako státní náboženství. Koneckonců zde v souvislosti s tím upozorňuje na velmi delikátní rozdíly mezi pojmy etnické, národní a státní (2010: 79-80). Zatímco slovo „etnický“ může zároveň znamenat „národní“, pojmy „národní“ a „státní“ jsou si v arménštině významově velice podobné.

Hlava 2, Článek 26:

„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit náboženství nebo víru a svobodně – ať už individuálně nebo v komunitě s ostatními – je manifestovat kázáním, církevními ceremoniemi a dalšími obřady uctívání.

Manifestace tohoto práva může být omezena pouze zákonem, pokud je nutné ochránit veřejnou bezpečnost, zdraví, morálku nebo práva a svobody ostatních.“

Zde tedy k žádné, přinejmenším teoretické, překážce nedochází. Svoboda vyznání je zaručena všem a nedochází k žádné diskriminaci, odpovídá tedy klasický západním standardům. Omezení práva na praktikování náboženských praktik působí ospravedlnitelně, ačkoli prostor pro zneužití se zde samozřejmě nachází.

Vedle ústavy pak můžeme nalézt zákon o svobodě svědomí a náboženských organizacích, který přináší několik dalších zajímavých momentů. Mimo zopakované ujištění, že stát je od církve oddělený a každý má právo vyznávat jakoukoli víru i ji posléze měnit, se zákon podrobněji věnuje tomu, kdo a co vlastně může nebo nemůže náboženskou organizací být a jaká privilegia to s sebou přináší. Vedle obecně nastíněných pravidel ale znovu můžeme pozorovat odstavce vyhrazené výhradně Arménské apoštolské církvi. Kromě toho, že stát zaručuje zvolenému katolikosovi církve arménské občanství, pokud jej nemá, je nejzajímavější pasáží tato: (European Commission for Democracy through Law, 2009, překlad vlastní)

Výňatek z článku 17:

„Stát nebude klást překážky snahám Arménské církve v naplňování následujících aktivit, které výslovně vyhrazujeme jako její výhradní privilegia:

-        Kázat a šířit její víru svobodně skrze Arménskou republiku.

-        Obnovit historické tradice, strukturu, organizace diecézní komunity.

-        Budovat nové kostely, znovu uvádět do provozu její historické vlastnictví (kostely zařazené mezi památky), ať už na žádost věřících nebo z její vlastní iniciativy.

-        Přispívat k duchovní osvětě arménského lidu a tak činit i v rámci institucí státního vzdělávání v mezích zákona.

-        Přijímat praktická opatření, která zvyšují morální standardy arménského lidu.

-        Rozšiřovat dobročinné a charitativní aktivity.

Zároveň Arménská apoštolská církev, jakožto národní církev Arménů operující i mimo republiku, užívá ochrany Arménské republiky v rámci mezinárodních právních norem.“

Zde vidíme, že Arménská apoštolská církev vlastně užívá velice exkluzívního postavení v rámci legislativního nastavení republiky. Není jednou z církví, ale zcela jasně privilegovanou, neboť kromě samotného faktu, že se jí právní rámec věnuje jmenovitě, jsou tato přiznaná práva dokonce „výhradními privilegii Arménské církve“.

Mimoto dochází i k oné vlastní zákonné úpravě vztahu Arménské apoštolské církve a státu zmíněné v ústavě, a to v podobě podrobného čtrnácti článkového zákona (Mother See of Holy Etchmiadzin, 2014). Jeho základní ustanovení zůstává v podstatě totožné s vymezením, které se nachází v ústavě – tedy že je to tato konkrétní církev, která je vyvolená k tomu, aby vedla duchovní život Arménů a chránila jeho národní kulturu. Kromě toho opakuje, že platí to, co je uvedeno v ústavě a výše představeném zákonu o náboženských organizacích. Především druhý zmíněný právní předpis tento třetí zákon podrobněji rozebírá v již nastíněných konturách a zároveň přidává některá další privilegia: mezi ně můžeme namátkou zařadit možnost přítomnosti zástupců církve v nemocnicích nebo na vojenských základnách, zakládání škol, uzavírání a rozvádění sňatků, ale především se stát zavazuje asistovat Arménské apoštolské církvi při ochraně a zvelebování kulturních institucí, sbírek, muzeí, knihoven a archívů, které jsou v jejím vlastnictví.

Už jen z výše uvedených tří právních předpisů je znát, že ačkoli stát a církev jsou v Arménské republice deklaratorně oddělené a ústava nerozeznává žádné státní náboženství, zbytek legislativy takto přesvědčivě hovořit nemusí. Církev ani stát nemají právo navzájem zasahovat do svého chodu, ale existují určitá vzájemná právní privilegia, která si přiznávají. Postavení jiných náboženských organizací takové kvalitativní úrovně rozhodně nedosahuje, a tedy lze hovořit o určité výsadnosti postavení této jedné konkrétní, která zároveň všudypřítomným způsobem naplňuje lidovou i politickou představu o identitě, kultuře a národu Arménů.

ZÁVĚR

Při zkoumání vztahu náboženství a vztahu v Arménii můžeme pozorovat velice úzkou vazbu na křesťanství a zejména Arménskou apoštolskou církev, která nějakým způsobem naplňuje étos arménského národa, ospravedlňuje jeho existenci, dává jí smysl a vytváří mýtus o jeho původu za účelem legitimizace nacionálního snažení politiků.

Ačkoli se Arménie ve své ústavě označuje a považuje za stát ryze sekulární, který uznává právo na víru každého, můžeme pozorovat poměrně důvěrný vztah mezi státem a Arménskou apoštolskou církví, a to v takové míře, která by se nedala od sekulárního státu předem očekávat. Tato jedna konkrétní církev v rámci legislativní úpravy nabývá poměrně výsadního postavení a státní podpory, jaké nemají jiné náboženské organizace za stávajících podmínek žádným způsobem šanci dosáhnout.

Ačkoli tedy deklaratorně Arménie žádné státní náboženství nevyznává, může se toto změnit, pakliže se prokáže, že dochází k nějakému určitému trendu desekularizace a posilování církve, která ačkoli nemusí oslovovat všechny Armény po náboženské stránce, tvoří jejich zastřešující národní identitu.

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

European Commission for Democracy through Law. 2009. Law on the Freedom of Conscience and on Religious Organizations of the Republic of Armenia. Dostupné z: http://www.venice.coe.int/webforms/documents/?pdf=CDL(2009)065-e.

Government System. 2014. The Government of the Republic of Armenie (online). Ověřeno ke dni: 13. 12. 2014. Dostupné z: http://www.gov.am/en/gov-system/.

GUROIAN, Vigen. 1993. Religion and Armenian National Identity: Nationalism Old and New. Dostupné z: http://www.georgefox.edu/ree/Guroian_Religion_articles_previous.pdf.

KHARATYAN, Hranush. 2010. Religion and the Secular State in Armenia. Religion and the Secular State: Interim Reports. Dostupné z: http://www.iclrs.org/index.php?blurb_id=975.

PAPAZIAN, Michael B. 2011. The Armenian Church. In: The Armenian Prelacy (online). Ověřeno ke dni: 13. 12. 2014. Dostupné z: http://www.armenianprelacy.org/church-history/church-history.

Mother See of Holy Etchmiadzin. 2014. The Law of the Republic of Armenia Regarding the Relationship Between The Republic of Armenia and the Holy Apostolic Armenian Church. In: The Armenian Church (online). Dostupné z: http://www.armenianchurch.org/index.jsp?sid=3&nid=724&y=2007&m=4&d=5&lng=en.

The Constitution of the Republic of Armenia. 2005. In: President of the Republic of Armenia (online). Dostupné z: http://www.president.am/en/constitution/. S dodatky z roku 2005.

The Foundations of Constitutional Order. 1995. The Constitution of the Republic of Armenia (online). Dostupné z: http://www.president.am/en/constitution/.  S dodatky z roku 2005.

The Results of 2011 Population Census. 2011. In: National Statistical Service of the Republic of Armenia (online). Dostupné z: http://armstat.am/en/?nid=517.

YEGHIAZARYAN, Anush. 2013. The Understanding of Statehood and Collective Symbolism in Armenia. Euxeinos. Vol. 9. Dostupné z: http://listserv.linguistlist.org/pipermail/seelang/2013-March/043417.html.

 


[1] Patriarcháty v arménském pojetí, v té době katolikos kilíkijský a všearménský.

[2] Vlajka a hymna jsou převzaté od jedné z politických stran

Jak citovat tento text?

Rypel, David. Vztah církve a státu v Arménii: Nejrovnější mezi rovnými? [online]. E-polis.cz, 11. únor 2015. [cit. 2017-07-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vztah-cirkve-a-statu-v-armenii-nejrovnejsi-mezi-rovnymi.html>. ISSN 1801-1438.

Autor David Rypel

Autor:

Student mezinárodních vztahů, bezpečnostních a strategických studií a politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a redaktor serveru Sekuritaci.cz.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(