Volební účast a stranická identifikace českých občanů

 5. duben 2005  Mgr. Jindřich Čermák   komentáře

Znakem vyspělé politické kultury je vyspělá občanská společnost. A znakem vyspělé občanské společnosti je vysoká míra i chuť občanů participovat na veřejném politickém životě. V poslední době jsme svědky poklesu zájmu českých občanů o věci veřejné. A to nejen odmítáním členství ve stranách a snižující se volební účasti, ale i celkovým zmenšeným zájmem o politiku.

Volební účast a stranická identifikace českých občanůVolební účast a stranická identifikace českých občanů

Úvod

Znakem vyspělé politické kultury je vyspělá občanská společnost. A znakem vyspělé občanské společnosti je vysoká míra i chuť občanů participovat na veřejném politickém životě. V poslední době jsme svědky poklesu zájmu českých občanů o věci veřejné. A to nejen odmítáním členství ve stranách a snižující se volební účasti, ale i celkovým zmenšeným zájmem o politiku. U mladých voličů se apatie k politice projevuje ještě více. To vše se odráží v politice samotné a v politicích.

Volební účast

Hlavní možností participace občanů na politice je právo volit. Občan může volebním aktem spolurozhodovat o dalším politickém kurzu země. Je to základní možnost, jak věci veřejné ovlivnit. Přesto se v České republice této možnosti využívá čím dál méně.

Když v roce 1989 padal komunistický režim, zněl jeden z hlavních požadavků „Svobodné volby!“. Po volbách v letech 1948-1989, kdy volič byl postaven před jednotnou kandidátku Národní fronty, která sdružovala tři povolené politické subjekty v Česku a další zájmové uskupení, zněl požadavek logicky a správně. Prvních opravdu svobodných a pluralitních voleb od roku 1935[1] se v červnu roku 1990 zúčastnilo 96,8% oprávněných voličů, což je jasná známka, že lidé pochopili toto hlasování jako plebiscit o transformačních změnách. To, že drtivě zvítězilo reformní Občanské fórum je toho jasným důkazem.

Už komunální volby na podzim 1990 ukázaly, že každé volby, které nejsou do dolní komory parlamentu, občany zajímají méně. V těchto komunálních volbách byla účast 73,9% oprávněných voličů. Tím byl položen základ diskrepanci mezi parlamentními volbami (resp. do její dolní komory) a jinými druhy voleb, která začali vznikat v průběhu devadesátých let. V roce 1996 se poprvé volilo do horní komory parlamentu – Senátu, v roce 2000 do zastupitelstev Vyšších územněsprávních celků a v roce 2004 do Evropského parlamentu. Voliči si také vyzkoušeli jedno referendum – v roce 2003 o přistoupení do Evropské unie.

Tabulka 1: vývoj volební účasti ve volbách do Poslanecké sněmovny
Volby19901992199619982002
Účast v %96,885,176,47458

Tabulka 2: vývoj volební účasti v komunálních volbách
Volby1990199419982002
Účast v %73,960,74543,4

Tabulka 3: vývoj volební účasti ve volbách do krajských zastupitelstev a volební účast při referendu a volbách do Evropského parlamentu

Volby200020042003 - R2004 - EP

Účast v %33,629,655,228,3

Jak je z tabulek vidět, český volič přestává mít o volby zájem. Je otázkou, jak si tento pokles vysvětlit. Ján Mišovič uvádí několik možností jiných autorů (Mišovič 2003: 166):

  • Existuje propast, která se vytváří v konfrontaci ideálů demokracie s konkrétní praxí – obzvláště v otázkách právního státu a politické kultury.
  • Politická laxnost části populace je jinou stránkou nedostatku občanské participace na nezbytných přeměnách sociálních, morálních a kulturně duchovních, respektive příznakem apatie a jakési rodící se beznaděje.
  • Je to stav trvající v západním světě několik desetiletí, kdy politické elity produkují politiku a výměnou za to od lidí spokojených s touto politikou získávají důvěru a zklamaní se projevují cynismem.

V české kotlině je volební účast pravděpodobně kompilátem všech tří variant, přičemž nejvýrazněji se projevuje apatie s přesvědčením, že samotné volby nic pro „malého“ člověka nezmění. Určitá část odborné veřejnosti se domnívá, že propad volební účasti ve volbách 1998 a 2002 není katastrofou, naopak Michal Klíma poukazuje, jaké zděšení vyvolal pokles volební účasti ve Velké Británii mezi lety 1997 a 2001. Pokles byl ze 71% v roce 1997 na 59% v roce 2001. To, že nejde o obecnější trend poklesu, ukázaly výsledky u některých našich sousedů. Na Slovensku byla účast ve volbách v roce 2002 70,1%, v Německu 79,1% a v Rakousku 80,5%.

Na začátku 90.let se objevilo rozdělení volebních absentérů do několika skupin (podle Mišovič 2003: 166):

  1. voliči, kteří hodlali jít k urnám, ale z určitých důvodů jim to nevyšlo;
  2. část veřejnosti, která si neudělala čas na volby a dala přednost jiné aktivitě;
  3. občané s nezájmem o politiku;
  4. skupina s nezájmem o volby s pocitem, že to za ně „odvolí“ jiní;
  5. lidé, pro něž není důležité volit, protože se stejně nic nezmění.

Tyto varianty platí pro veřejnost, která nemá příliš silné ideové spojení se stranou. Proto je vidět, že se u nás vytvořila určitá 30% skupina, která chodí k volbám pravidelně – je ochotna se účastnit všech voleb a většinou podporuje svou stranu, nebo jí ideově podobnou. Jak ukázaly letošní krajské volby, ODS sice získala rekordní zisk, ale většinou získala hlasy voličů bývalé Čtyřkoalice, kteří nechtěli volit levicové strany, nebo nechtěli aby jejich hlasy propadli.

Česká apatie k politice je nejlépe vidět z jejich názorů na politiku. Podle výzkumů CVVM se radikálně zhoršilo mínění voličů o chování stran. Zatímco po volbách v roce 1996 65% voličů bylo spokojeno s prací politických stran, tak po volbách v roce 1998 to už bylo jen 45% a po volbách v roce 2002 pouhých 28% voličů.

Bude zajímavé sledovat, kolik procent oprávněných voličů dorazí na další volby do Poslanecké sněmovny. Zda bude vyšší, nebo, což je očekávatelnější, nedosáhne ani psychologické hranice 50%.

Stranická identifikace a politická participace

V České republice se za 15 let budování demokracie vyprofilovalo poměrně jasné politické spektrum. Existují dvě levicové strany (jedna radikálnější – KSČM, druhá středovější – ČSSD), strana politického středu (KDU-ČSL) a strana pravicová (ODS). Na spektru pak ještě existuje prostor pro další pravicovou stranu (v minulosti ODA, US-DEU), která vyplní prostor mezi KDU-ČSL a ODS.

Všechny tyto strany, s výjimkou KSČM a částečně KDU-ČSL, se potýkají s chronickým nedostatkem členů. Největší vládní strana má necelých 17.000 členů a největší opoziční strana má necelých 19.000 členů. Největší strana co do počtu členské základny, KSČM, má sice okolo 120.000 členů, ale věkový průměr členské základny přesahuje 65 let.

Tato situace má za následek uzavřenost politického sektoru. Strany se stávají stranami kádrů, či jen stranami volebními. Pokus o strany masové nebo typu catch-all u nás chybí. Pokud má strana okolo 18.000 členů a jen členů městských zastupitelstev se volí něco málo přes 15.000 je to špatná výchozí situace.

V Česku se stranickost příliš nenosí. Podle výzkumu CVVM z listopadu 2004 a následného srovnání z minulými výzkumy, poklesl počet přesvědčených voličů určité strany z 22% z roku 1995 na 12%. U jednotlivých stran pozorujeme, že všechny, s výjimkou ČSSD, mají svůj pevný voličský „hardcore“ kolem 15%.

Tabulka 4: postoje voličů ke straně, které by dali hlas ve volbách (v %)
Přesvědčený přívrženecVětšinou se stranou souhlasíV mnohém jiný názorStrana vadí nejméně
ODS15393124
ČSSD6392522
KSČM19371923
KDU-ČSL16422022

Problém slabé identifikace u voličů ČSSD pak přináší této straně problémy ve volbách nižší kategorie. Zaktivizovat své příznivce se daří jen ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Tabulka 5: důvody volby strany z hlediska jednotlivých elektorátů (v %)
celý souborODSČSSDKSČMKDU-ČSL
Vyhovuje vám její program?1719112816
Jají zaměření je Vám blízké, odpovídá Vašemu přesvědčení?1614132434
Důvšřujete jejím představitelům?10129179
Přesvědčila Vás její dosavadní činnost?81041412
Je v kontaktu s občany a zná jejich problémy?12972812
Chce ji volit někdo z Vašich blízkých?8119169
Účastníte se vnitrostranického života?21283
Pozn.: Üdaje v %. Data uvedená v tabulce představují podíl odpovědí "rozhodně ano".

I v tomto případě dosahuje ČSSD podprůměrných hodnot z hlediska ostatních stran. Není to ovšem jen negativní jen posledních dvou (mediálně) špatných vlád ČSSD. Tento jev je patrný už od roku 1998, kdy ČSSD volilo nejméně stejných voličů, jako ve volbách 1996 (53%), zatímco ODS volilo 80% stejných voličů, jako ve volbách 1996.

Z hlediska politické kultury je smutné, že největší míru identifikace má KSČM, která stále působí jako antisystémová strana. Demokratické strany (s výjimkou ODS) nedokázaly utvořit silnou síť svých sympatizantů, kteří politice rozumějí a souhlasí s programem a politickou činností strany. Je to problém, se kterým se bude muset česká politika potýkat.

Nejen stranickým životem může participovat občan na politice. Základním prostorem jsou NGO – Nevládní organizace. Do tohoto pojmu spadají i různá zájmová sdružení, spolky a společnosti. V České republice jich působí okolo 30.000.

Hlavním prostorem pro občanskou společnost byla éra opoziční smlouvy, kdy přestala v parlamentu existovat reálná silná opozice. Nutno říct, že atmosféra ohrožení byla do jisté míry utvářena i malými parlamentními subjekty, které chtěly na nastalé situaci participovat. Vyvrcholením občanských snah byla krize okolo České televize, která ovšem napomohla některým politikům ke zviditelnění.

Největším problémem začíná být participace mladých lidí na politickém životě a to nejen se základním a středním vzděláním, ale i vysokoškoláků. Že mladí lidé nemají zájem o práci ve stranách je vcelku pochopitelné, kopírují tak stav většinové populace, ale většina z nich se nezajímá o politiku ani prostřednictvím médií, či je pro ně například nepředstavitelné, že by měli demonstrovat, či vytvářet petice (takových akcí je schopno se zúčastnit dle výzkumů cca. 10% mladých).

Podprůměrná je i jejich volební účast. V roce 2002 činil podíl 18-29 letých na potencionálním voličstvu 24,48%. Avšak voličský podíl činil jen 18,9%, čímž vytvořili jasně nejméně početnou volební skupinu.

Závěr

Vyhlídky České republiky nejsou nejrůžovější. Průměrný český občan se stal apatickým k politice a předpokládá, že on sám nic nezmůže. Není to jen generační problém – podobná situace se projevuje i u mladých. Takový prostor jen bude nahrávat nestandardním aktérům politického procesu – demagogům a líbivým populistům. Budoucnost je zcela v našich rukou a byla by škoda ji jen tak promarnit a zahodit.

Použitá literatura a zdroje

  1. Vodička, K.,Cabada, L: Politický systém České republiky. Portál. Praha 2003
  2. Mišovič, J.: O změnách politické aktivity veřejnosti ČR, in: Politologická revue 2/2003
  3. Nekvapil, V.V. (ed.): Impuls pro občanskou společnost. Evropský literární klub. Praha 2003.
  4. Pecka, E. a kol.: Politická kultura v ČR. VŠE. Praha 2000
  5. Vlachová, K.: Stranická identifikace v ČR. Sociologický ústav AV ČR. Praha 2000.
  6. www.cvvm.cz
  7. www.volby.cz




[1] Volby v roce 1946 se za opravdu svobodné považovat nedají. V roce 1946 se mohlo zúčastnit voleb jen omezené množství politických subjektů, takže nebyla dodržena zásada plné plurality.

Jak citovat tento text?

Čermák, Jindřich. Volební účast a stranická identifikace českých občanů [online]. E-polis.cz, 5. duben 2005. [cit. 2017-05-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/volebni-ucast-a-stranicka-identifikace-ceskych-obcanu.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. Jindřich Čermák

Autor:

V letech 2000-01 student politologie a historie na FF UK, od roku 2002 student politologie na Fakultě filozofické ZČU v Plzni. V odborné činnosti se věnuje zejména volebním systémům, politickému systému České republiky a komu


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.4 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(