Národy v sekulárním čase: Hobsbawm a Benedict Anderson ke zrodu, vývoji a budoucnosti nacionalismu

 28. říjen 2014  Pavel Rybář   komentáře

V Evropě se objevuje mnoho nacionalistických snah a některé z nich jsou velmi silné. Pokud se chcete dozvědět více o národech, nacionalismu a jejich proměně, je článek Pavla Rybáře právě pro Vás.

Národy v sekulárním čase: Hobsbawm a Benedict Anderson ke zrodu,  vývoji a budoucnosti nacionalismuNárody v sekulárním čase: Hobsbawm a Benedict Anderson ke zrodu, vývoji a budoucnosti nacionalismu

Díky nedávnému referendu za nezávislost ve Skotsku obsadila místo v úvahách současníků otázka, která od sedmdesátých let 20. století zaměstnávala početnou skupinu historiků a politologů věnujících se analýzám vzniku národů a nacionalismu. Otázka zní: jsme svědky konce éry nacionalismu, nebo je tento konec zcela v nedohlednu?

Při promýšlení různých odpovědí na elementární otázku „odkud se berou národy?“ můžeme zjednodušeně vymezit dvě základní kategorie postojů. Podle první z nich mají národní smýšlení a nacionalismus původ v romantickém odporu proti liberálně-osvícenským představám světa. Nacionalismus je konzervativní reakcí na úsvit modernity a falešnou odpovědí na proměny novověké Evropy. Druhá skupina postojů naopak chápe nacionalismus jako nutný aspekt modernizace, s nímž se nelze vypořádat pouhou ideologickou kritikou, protože je třeba mu rozumět v kontextu hospodářských, kulturních a politických změn posledních čtyř století vývoje naší civilizace.(1) Do této kategorie můžeme zařadit i přístupy dvou předních autorů: Erica Hobsbawma a Benedicta Andersona. Jejich práce - Hobsbawmovy Národy a nacionalismus od roku 1780 (1990) a Andersonovy Představy společenství (1983) - lze v dané problematice považovat za takřka klasická díla.

Benedict Anderson se domnívá, že většina paradoxů, na které narážejí teoretikové nacionalismu, může být překonána, budeme-li nacionalismus klást nikoli do stejné kategorie se slovy jako „liberalismus“ nebo „fašismus“, ale spíše vedle slov jako „příbuzenství“ či „náboženství“. Charakteristika národa, kterou Anderson navrhuje, je z části antropologickou definicí: národ je politické společenství vytvořené v představách.(2) Jedná se o pouhou představu, neboť na rozdíl od členů jedné rodiny, kmene či vesnice se příslušníci národa navzájem neznají, a přesto si sami sebe „představují“ jako společenství. Všechna společenství, která jsou větší než prapůvodní vesnice, vznikají v představách.

Anderson klade vznik moderního národa do souvislosti se zhroucením „vyšších bodů“ předmoderních, hierarchicky uspořádaných společností. Jinak řečeno, objevuje se potřeba nového rámce totožnosti a smyslu, a odpovědí na tuto potřebu je národ.(3) Pomyslná hranice mezi předmoderními kulturními systémy a moderní představou národa se vytvořila rozpadem tří kulturních koncepcí. Klasická společenství se od těch moderních lišila v tom, že byla skloubená s posvátnými jazyky, byla přesvědčena o jejich jedinečnosti a měla jasnou představu o tom, jak mezi sebe vpouštět nové členy.(4) Církevní latina, arabština Koránu nebo konfuciánská čínština představovaly jazyky pravdy, tj. jediný privilegovaný systém reprezentace, jehož prostřednictvím lze ve skutečnosti uchopit ontologickou realitu. Představy společenství, mezi něž patřilo například křesťanstvo, umožňovaly posvátné jazyky ovládané gramotnými vzdělanci. Papežství dosáhlo v dějinách udivující moci zásluhou bilingvní inteligence, která hrála úlohu prostředníka mezi latinou a místními jazyky a odvozeně rovněž působila jako prostředník mezi zemí a nebem.(5) Postupný rozpad, pluralizaci a teritorializaci posvátných společenství pak můžeme vysvětlit skutečnostmi, jejichž vlivem latina přišla o status posvátnosti.

Druhý rozdíl souvisí se změnou přesvědčení, že společnosti jsou přirozeně organizovány kolem monarchů vládnoucích z božího pověření. Královský majestát čerpal svoji legitimitu nikoli od obyvatel, kteří byli poddanými, ale z božské postaty. Zatímco v moderním pojetí uplatňuje stát svoji suverenitu na určitém legálně vymezeném teritoriu, hranice předmoderních říší a království byly propustné a nezřetelné a suverenita jedné panovnické moci se nepostřehnutelně vytrácela v druhé.(6)

Třetí důležitý rozdíl vychází ze simultaneity věčného a časného. Toto pojetí časovosti nerozlišuje kosmologii a historii: původ světa a člověka je naprosto totožný.(7) Myšlení středověkého Evropana vůbec neuvažuje dějiny jako nekonečný řetězec příčin a následků ani jako radikální oddělení minulosti od přítomnosti. Jeho pojetí času bylo tím, co Walter Benjamin nazývá časem mesianistickým: přítomný okamžik je „něčím, co vždycky existovalo a co se i v budoucnosti bude naplňovat“.(8) Základem našeho časového vědomí je naopak (a Anderson se zde ještě jednou inspiruje pojmoslovím W. Benjamina) idea „homogenního, prázdného času“, která se nevyznačuje prefigurací a naplněním, nýbrž časovou nahodilostí a měří se hodinami a kalendářem.(9) Společnost jako celek sestává ze současně a nahodile se odehrávající myriády událostí, které zasahují v daný moment do života jejích členů a naplňují obsahem homogenní čas.

Jak poznamenává Charles Taylor, v předmoderních společnostech bylo typické, že členové místních komunit (např. vesnice nebo farnosti) mohli mít jen velmi neurčitou představu o zbytku společnosti. Mívali jakýsi obraz centrální autority, ve kterém se mísil dobrý král a zlí rádcové, ale pouze chabé povědomí o zbytku.(10) Vznik moderního národa by nebyl možný bez celkové proměny toho, jak se chápeme jakožto společnost. Fenomén, který nejvíce urychlil proměnu představy společnosti, označuje Anderson jako „tiskový kapitalismus“ (print-capitalism): spojení rozvoje kapitalistické ekonomiky s objevem knihtisku.(11) Ne náhodou Anderson připomíná citát Francise Bacona, že knihtisk změnil „vzezření a stav světa“.(12) Vydávání knih bylo jednou z nejranějších forem podnikání, které hnala kupředu neklidná touha kapitalismu expandovat na nové trhy. Logika kapitalismu velela tomu, aby po nasycení trhu elitních čtenářů v latině došlo k ovládnutí potenciálně obrovského odbytiště, které představovaly masy hovořící mateřskými jazyky.(13) Rodila se nová čtenářská obec, která nepotřebovala ovládat latinu k tomu, aby rozuměla tištěnému slovu.

Interakce nového pojetí časovosti a tištěného slova byla zpřítomněna ve dvou specifických druzích zboží, které se objevily v 18. století – románu a novinách. Román umožňuje čtenáři představovat si jednání několika různých aktérů najednou. Třebaže tito aktéři o sobě navzájem nemusí vědět, jsou zakotveni ve „společnostech“ a v myslích vševědoucích čtenářů.(14) Noviny naproti tomu představují jakýsi „jednodenní bestseller“, jehož čtenář si uvědomuje, že jeho „konzumaci“ se ve stejnou dobu věnuje tisíce dalších. Čtenář deníku, který vidí, jak přesné kopie jeho vlastních novin konzumují lidé v kavárnách nebo při jízdě metrem, má důvěru v to, že vytvořená představa světa je pevnou součástí každodenního života.(15) Tímto způsobem román a noviny vytvářejí nutný rámec pro anonymní společenství moderních národů.

V rámci úvah o národě jako společenství představy si podle Hobsbawma musíme ovšem ještě odpovědět na otázku, proč by si lidé měli chtít vymýšlet náhradu za rozpadlá „reálná“ lidská společenství.(16) Hobsbawm proto předpokládá existenci určitých „protonárodních“ vazeb, tj. pocitů kolektivní sounáležitosti, které existovaly již dříve a jež dále mohou ladit s moderními národy. Definovat podstatu lidového protonacionalismu je zvláště obtížné, neboť nemáme nástroj, jakým bychom byli schopni číst cítění a představy negramotné části populace, takže se můžeme pouze pokusit odhadnout, jak o sobě smýšleli ti, kteří se uměli vyjadřovat pouze ústně.(17) Hobsbawm tvrdí, že pro různé způsoby identifikace ve fázi protonacionalismu neměly jazyk ani etnická příslušnost klíčový význam. Mystické ztotožňování národní příslušnosti s jistým druhem platónské představy jazyka ve skutečnosti vychází z myšlení Herdera a dalších romantických intelektuálů, jejichž ideologické konstrukce byly obyčejným uživatelům jazyka cizí – je tedy koncepcí nikoli existenciální, nýbrž literární.(18) Hobsbawm sice souhlasí s Andersonem, že administrativní jazyk, jímž komunikuje vládnoucí třída, se mohl stát významným prvkem protonárodní soudržnosti. Zdůrazňuje ovšem, že jazyková kritéria pro definování národa převládla ve skutečnosti mnohem později. Tuto skutečnost ilustruje třeba na příkladu francouzštiny, která bezpochyby měla zásadní význam pro koncepci Francie, ale v roce 1789 jí zhruba padesát procent Francouzů nemluvilo vůbec.(19)

Pro ty, kteří byli negramotní, se používání jazyka odehrávalo v jeho čistě ústní podobě. Důsledkem toho bylo, že jazyk, ve kterém byl psán úřední nebo jakýkoli jiný text, jim stále častěji připomínal vlastní nedostatek vzdělání a moci. Nejsnadnějším způsobem, jak tuto komunikační bariéru přemoci, bylo naučit se národní jazyk natolik, aby s tím člověk vystačil. Znalost jazyka přesahujícího lokální význam s sebou nesla nezpochybnitelné výhody a ještě nepopíratelnější byly přednosti spojené se schopností ovládat tento jazyk slovem i písmem.(20) Na národní jazyk pak můžeme především pohlížet jako na nezadatelný zájem sociálně umírněných vrstev, které zastávaly nemanuální povolání vyžadující střední vzdělání.(21)

Svodům nacionalismu se nejvíce podvolovala maloburžoazie a nižší střední vrstva, která se pod tíhou jazykového pokroku ocitala v podřízeném postavení. Těmto skupinám nacionalismus poskytoval určitou společenskou identitu. Nižší střední třída trpěla pocitem ohrožení personifikovaného různými entitami zahrnujícími dělnictvo, cizí státy, přistěhovalce, kapitalisty a finančníky, které bylo snadné ztotožnit se Židy.(22) Před rokem 1914 byl nacionalismus charakteristický odmítáním proletářských a socialistických hnutí nejen proto, že jsou proletářská, ale také kvůli tomu, že jsou vědomě a radikálně internacionalistická.(23) Ovšem zatímco pro nespokojenou nižší střední třídu byl nacionalismus jakousi náhražkou za sociální i politický program, nová masová politická hnutí se často pokoušela vytěžit politický kapitál ze spojení sociálních a národnostních požadavků. Tato hnutí mohla ve stejný okamžik dávat výraz cílům, které bychom dnes možná považovali za protichůdné.(24) Národní příslušnost se podle Hobsbawma objevuje jako jeden aspekt konfliktu mezi bohatými a chudými, a to zejména tehdy, když tyto dvě skupiny patří k různým národnostem. V tomto smyslu neznamenaly versailleské mírové dohody po roce 1918 prohru socialistického internacionalismu a vítězství národnostního principu, nýbrž jakousi alianci národnostního tématu a sociálního motivu.(25)

Andersona a Hobsbawma dnes můžeme považovat za autory textů, které jsou jedněmi z posledních velkých příspěvků k teorii vzniku národů a nacionalismu. Hobsbawmova kniha navíc vychází v roce, ve kterém Francis Fukuyama vyslovuje v eseji „Konec dějin?“ myšlenku, že nacionalismus je neslučitelný s nadcházející bezdějinnou epochou, která bude ve znamení pokroku a míru. Hobsbawm se v poslední kapitole svých Národů a nacionalismu zamýšlí nad stavem studovaných fenoménů po roce 1989. Konstatuje, že nacionalismus, navzdory své nevyhnutelnosti, dnes již není tou dějinnou silou, jakou byl v období mezi francouzskou revolucí a pádem koloniálního panství po druhé světové válce.(26) Zatímco maloburžoazní, jazykový nacionalismus včetně jeho fašistické permutace patří jednoznačně k fenoménům této epochy, současná západní Evropa je naopak spíše svědkem vzestupu separatistického nacionalismu, ať už skotského, velšského, baskického nebo katalánského.(27) Andersonovy teze o tiskovém kapitalismu, jehož revoluční sílu umožnil objev knihtisku, bychom dnes určitě museli doplnit o poznatky získané v souvislosti s novou vlnou rozvoje technologií masové komunikace. Moderní interaktivní média totiž nepůsobí jako „hromadné sdělovací prostředky“ ve službách národních států, ale spoluutvářejí lidskou imaginaci a s ní i představy o společenstvích „na dálku“.(28) Vedle technologií tiskového kapitalismu tak v současném globalizovaném světě mohou k formování představivosti, jejímž výtvorem je národ, přispívat i nová média. Jak ovšem upozornil Hobsbawm, i tato představivost v posledních desetiletích „trpí“ dvojznačností či nejistotou způsobenou zmatkem v pojmech „lid“, „národ“ a „stát“.(29)

Poznámky:

  1. Pavel Barša, Maxmilián Strmiska, Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva. Brno, CDK 1999, s. 19.
  2. Benedict Anderson, Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha, Karolinum 2008, s. 21.
  3. Pavel Barša, Maxmilián Strmiska, Národní stát a etnický konflikt, s. 22.
  4. Benedict Anderson, Představy společenství, s. 29.
  5. Tamtéž, s. 31.
  6. 6. Tamtéž, s. 35.
  7. Tamtéž, s. 51.
  8. Tamtéž, s. 39.
  9. Tamtéž, s. 40.
  10. Charles Taylor, Sekulární věk. Dilemata moderní společnosti. Praha, Filosofia 2013, s. 102.
  11. Pavel Barša, Maxmilián Strmiska, Národní stát a etnický konflikt, s. 23.
  12. Benedict Anderson, Představy společenství, s. 53.
  13. Tamtéž, s. 54.
  14. Tamtéž, s. 41.
  15. Tamtéž, s. 50.
  16. Eric Hobsbawm, Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita. Brno, CDK 2000, s. 47.
  17. Tamtéž, s. 49.
  18. Tamtéž, s. 58.
  19. Tamtéž, s. 60.
  20. Tamtéž, s. 112.
  21. Tamtéž, s. 114.
  22. Tamtéž, s. 117.
  23. Tamtéž, s. 119.
  24. Tamtéž, s. 122.
  25. Tamtéž, s. 125.
  26. Tamtéž, s. 165.
  27. Tamtéž, s. 180.
  28. Martin Procházka, „Doslov: národ a nacionalismus ve věku globalizace“, in: Benedict Anderson, Představy společenství, s. 248.
  29. Eric Hobsbawm, Národy a nacionalismus od roku 1780, s. 184.

Odpovědná redaktorka: Soňa Krpálková

Titulní obrázek přejat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a7/Eug%C3%A8ne_Delacroix_-_La_libert%C3%A9_guidant_le_peuple.jpg/970px-Eug%C3%A8ne_Delacroix_-_La_libert%C3%A9_guidant_le_peuple.jpg

Text neprošel jazykovou korekturou

Jak citovat tento text?

Rybář, Pavel. Národy v sekulárním čase: Hobsbawm a Benedict Anderson ke zrodu, vývoji a budoucnosti nacionalismu [online]. E-polis.cz, 28. říjen 2014. [cit. 2017-06-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/narody-v-sekularnim-case-hobsbawm-a-benedict-anderson-ke-zrodu-vyvoji-a-budoucnosti-nacionalismu.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(