Srovnání Aristoteles - Mulgan

 5. únor 2005  Bc. Kristýna Hořánková   komentáře

Cílem této práce je osvětlení podstaty politického společenství – polis, obce, starořeckého městského státu - v pohledu antického filosofa Aristotela, v porovnání s explanací Aristotelových myšlenek moderním autorem Richardem G. Mulganem.

Srovnání Aristoteles - MulganSrovnání Aristoteles - Mulgan

Obsah:

  1. Úvod
  2. Aristotelův pohled
  3. - Obec?
  4. - Logos a jeho úloha v rámci politického společenství
  5. - Obec na základě přirozenosti
  6. - Člověk bytost společenská
  7. - Celek dříve než části
  8. Výklad R.G.Mulgana
  9. - Aristotelovo pojetí obce, společenského uspořádání
  10. - Obec je přirozená
  11. - Celek a jeho části

1. Úvod

Cílem této práce je osvětlení podstaty politického společenství – polis, obce, starořeckého městského státu - v pohledu antického filosofa Aristotela, v porovnání s explanací Aristotelových myšlenek moderním autorem Richardem G. Mulganem, zaměřujícím se na filosofii a politickou vědu. Aristotelova úloha nejen v oboru filosofie, ale i politické filosofie se zdá být nedocenitelnou, částečným zadostiučiněným může být stále neutuchající zájem. Myšlenky starověkého autora, jakým byl Aristotelés, je třeba chápat v jejich dějinném kontextu, ale zároveň musí být vztaženy k naší vlastní zkušenosti a hodnotám.

Podle zadání bylo pro tuto práci čerpáno z I. a III. knihy Aristotelovy „Politiky“ a prvních dvou kapitol knihy R. G. Mulgana „Aristotelova politická teorie“. Vysvětlení tvrzení existence polis na základě přirozenosti a celku dříve než-li části se v „Politice“ nachází předně v knize první, poznatky čerpané z knihy třetí jsou pouze jakýmsi doplněním. V knize „Aristotelova politické teorie“ se snaží R. G. Mulgan postavit témata a argumenty do jasnějšího světla, než v jakém se objevují na stránkách „Politiky“.

2. Aristotelův pohled

2.1. Obec?

Nejvhodnějším se zdá začít od počátku, tedy vymezením pojmu, který bychom mohli nazvat „základním stavebním kamenem“ dalších úvah. Co nazýváme obcí a politickým společenstvím? Aristotelés sám vymezuje obec jako určitý druh společnosti nebo společenství lidí, seskupujících se za účelem směřování k nějakému dobru jakožto cíli – neboť všichni lidé všechno konají pro to, co se jim zdá dobrem. [1] Nejvyšším společenstvím, zahrnujícím všechna ostatní a tedy směřujícím k nejvyššímu dobru, nazývá obec (polis) a občanské (politické) společenství. Tímto nejvyšším dobrem, účelem, konečným stavem či cílem má být soběstačnost obce. [2]

Protože se jedná o společenství lidí a společenstvím lidí je také rodina či dědina, stává se důležitou otázka, jak odlišíme, které z těchto společenství je společenstvím politickým?

2.1.1. Logos a jeho úloha v rámci politického společenství

Jest zjevno, proč člověk jest bytostí určenou pro pospolitý život více než každá včela a každý stádový živočich… Ze živočichů jenom člověk má řeč. [3] vv Ke člověku tedy patří řeč = logos. Pomocí hlasu, stejně jako ostatní živočichové, může vyjadřovat své pocity libosti, nelibosti. Díky rozvinuté řeči může člověk sdělit více než jen tyto základní stavy. Ale řeč člověku, žijícímu v rámci společenství lidí, slouží zejména k rozlišení toho, co je škodlivé či užitečné, díky tomu je možné poznat, co je spravedlivé či nespravedlivé, k diskusi, argumentaci. To jest zajisté vlastní člověku před ostatními živočichy, že jediný má smysl pro dobro a zlo, pro právo a bezpráví a pro podobné věci; společenství těchto věcí pak vytvořuje domácnost i obec. [4] Řeč se stává nejmocnější politickou zbraní. Jejím uplatněním v pospolitém životu lidí se stává společenství politickým – právě díky silnému tlaku možnosti diskuse.

2.2. Obec na základě přirozenosti

Aristotelés tvrdí: obec je útvarem přirozeným. Pro vysvětlení a pochopení tohoto tvrzení, jak již i sám naznačil, by bylo nejlépe postupovat sledováním věcí od počátku, jak vznikají a posléze se vyvíjejí. Prvotní nezbytností se stává sdružení jednotlivců. K tomuto sdružení nedochází dobrovolně nebo plánovaně, ale „pohonným mechanismem“ spojení je vrozený lidský pud, nabádající k zachování rodu. Tedy podnět podstatou přirozený. Pro potřeby každodenního přežívání se přirozenou společností stává domácnost – dokonalou domácnost vyplňují podle starořeckých tradic pán, žena a otrok, bytosti svobodné a otroci. Nejmenšími složkami domácnosti jsou pán a otrok, manžel a manželka, otec a děti. [5] Otrokem od přirozenosti pak jest ten, kdo přirozeně nenáleží sobě, nýbrž jinému, ale je člověkem. [6] Z pospolitosti více domácností lze posléze získat dědinu, což je první společenství vzniklé pro ukojení nutnosti, přesahující zájem dne. To znamená uplatnění lidských potenciálů v rámci zájmů vlastních i ostatních členů dědiny, obce. Dostáváme se k závěrečné fázi - Aristotelovými slovy - konečně dovršená a dokonalá společnost, utvořená z více dědin, jest obec, společenství, které takřka dosáhlo již cíle veškeré soběstačnosti a které sice vzniklo pro zachování života, ale trvá za účelem života dobrého. [7] Aristotelés chce prokázat přirozenou povahu polis: ta se podobá širší rodině, neboť se skládá z osad, které jsou složeny z domácností. Usedlá rodina, domácnost, je přirozeným společenstvím. [8] Dále Aristotelés doplňuje, proč o obci, složeném celku, hovoří jako o útvaru přirozeném. Jak se tato přirozenost „přenese“ z jednotlivých částí, původních společností, jejichž přirozenost již byla prokázána, na dokončený celek? Zdůvodnění je prosté – obec (snad by bylo vhodnější používat termínu polis, který svým nádechem vzbuzuje pocit skutečného politického společenství, na místo pojmenování obec, ze kterého tato funkce společenství není na první pohled jasně zřejmá, ale přesto se dále tohoto označení podržím - po vzoru použitého překladu „Politiky“) je finálním stavem původních společností, zároveň zde svou finální podobu získává i přirozenost; neboť jaká jest každá jednotlivá věc po ukončení svého vývoje, tomu říkáme přirozenost každé jednotlivé věci. [9]

2.2.1. Člověk bytost politická

Závěrem z přirozené povahy obce vyplívá i přirozené určení člověka pro život v obci. Jak již bylo vysvětleno, počátek tohoto přirozeného chování se nachází v prvotním sdružování jedinců vedoucím až ke konečnému stavu – životu v politickém společenství – obci. Aristotelés zmiňuje i možnost, kdy člověk žije mimo obec. K odloučenému životu jej však musí také vést jeho vlastní přirozenost. Dobrovolně se zříká členství ve společenství i práva společenstvím daným. Takový člověk je pak podle jeho soudu bytostí buď špatnou nebo lepší než sám člověk, zároveň díky svému osamělému žití od přirozenosti toužící po válce. Nesmíme ani zde zapomenout zmínit již výše osvětlené, že také řeč je jakýmsi popudem pro člověka k vyhledávání společenství lidí, prezentace vlastních náhledů na skutečnost. Tím je opět možné člověka označit bytostí politickou.

2.3. Celek dříve než-li část

Více problematickým zdá se být tvrzení - obec jest ve skutečnosti od přirozenosti dříve než domácnost a než každý jednotlivec. [10] V obecnější formě můžeme říci, že celek je nutně dříve než jeho část. K použitému slovu „dříve“ můžeme ve skutečnosti nahlížet ve dvou významových úrovních. Jednu lze nazvat rovinou časovou, to by znamenalo, že obec-polis existuje sama ve své institucionalizované formě dříve v rámci časového prostoru, než-li sjednocení jedinci či dědiny. Druhým náhledem může být význam slova ve smyslu „základnější, původnější, prvotní“. Které můžeme pochopit jako existenci myšlenky polis – tedy společenství lidí, kteří svou přirozeností k tomuto druhu společenství bezpodmínečně směřují. Tato myšlenka je také spojena s pojmem telos = cíl. Ke všemu živému náleží nějaký cíl, určitá zacílenost. Pro člověka je zacílenost nepostradatelnou vlastností, náležící k jeho bytostným charakteristikám. Lidská zacílenost je zde od prvotního okamžiku, od prvopočátku směřuje k celku. Zjednodušeně řečeno, ve všech lidech je od přírody pud k takovému společenství. Původní společnosti můžeme v tomto smyslu chápat jako jednotlivé fáze směřování.

Aristotelés k vysvětlení používá příměru těla a jeho částí – zrušíme-li celek, nebude již noha nohou ani ruka rukou – přestanou plnit svoji předem danou funkci, a naopak se stanou sami jednotlivými menšími celky zahrnujícími další části. Přestože si ponechají svá jména (pojmenování), nebudou již toliko schopni vykonávat stejné funkce. Stanou se z nich části stejnojmenné nikoli totožné, protože pojmové označení každé věci závisí od možnosti jejího výkonu. [11] A protože – použijme příměru s lidským tělem – si noha či ruka sami o sobě nestačí ku správnému vykonávání jejich přirozené funkce, potřebují právě oporu celku. Teprve v jeho rámci budou moci prokázat své schopnosti a prospěšnost pro celek. Jestliže si jednotlivec sám o sobě nestačí, bude k obci v témž poměru jako ostatní části k celku, ten pak, kdo společenství není schopen anebo pro svou soběstačnost ničeho nepotřebuje, není částí obce a jest buď zvířetem nebo bohem. [12]

Aristotelova obec je tedy jednak útvar přirozený a jednak je dříve než jednotlivec.

3. Výklad R. G. Mulgana

2.1. Aristotelovo pojetí obce, politického společenství

Aristotelés ve svém spisu „Politika“ předpokládá existenci polis - obce - řeckého městského státu. V jeho zájmu se tak předně nachází společenství, které ovlivnilo jeho vlastní život. Aristotelés jej považuje za nepostradatelné pro plné rozvinutí potenciálu člověka; [13] cílem lidského života by mělo být rozvinutí schopnosti k ctnosti, k dosažení tohoto cíle je největší měrou nápomocen právě život v obci. V úvodní části první knihy „Politiky“ Aristotelés poskytuje několik základních faktů o obecné povaze obce, zde mu Mulgan mírně vytýká soustředěnost pouze na některé aspekty obce a také, že se nepokouší o spojení svých myšlenek do jednotného celku. Jejich celistvou podobu získáváme až po sloučení teorií z dalších knih „Politiky“ a „Etiky Nikomachovi“, která sice řazena mezi spisy etické, má k Politice tématicky velmi blízko.

Aristotelés vymezil obec jako společenství ustavené pro nějaké dobro, jak jsme o tom již výše pojednali. Mulgan čerpá z významu slova společenství = koinónia, odvozeného od adjektiva koinos, odkazujícího na cokoli sdíleného, společně drženého apod. Tento význam slova připomíná, že účastníci koinónie při sledování určitého cíle nebo záměru, se kterým sami souhlasí, jednají vždy společně. [14]

Zmiňuje se i o podstatném rysu koinónie, tím je fakt, že by měla zahrnovat jak přátelství tak spravedlnost. Proto v obcích vzniklo příbuzenství, rody, obětní společenstva a zábavy družného života. To je dílem přátelství; neboť přátelství jest svobodné rozhodnutí pro společné žití. [15] Aristotelés dále doplňuje - za účel politického společenství jest třeba pokládati krásné skutky a nikoli soužití. [16] Vhodné je zmínit, že přátelství bylo dříve chápáno v jiném slova smyslu než mu přisuzujeme dnes. Na dnešní poměry by se dalo významově přirovnat k označení vztahů jako obecné společenskosti, touhy spolupracovat na společném díle jakéhokoli druhu. [17] Spravedlnost zahrnuje ve svém nejširším významu všechny mravní principy, které by měly řídit chování lidí ve společnost. [18] V Aristotelově podání se spravedlnost pojí také s představou rovnosti a to ve smyslu uplatňování práva, rozdělování majetku a výhod pro všechny členy společenství na základě úměrnosti k jeho zásluhám. [19] Mulgan takto pojatou spravedlnost nazývá „distribuční spravedlností“ a je jedním hlavních rysů každé koinónie. Vrací se také k otázce přátelství a připomíná, že ve společenství pravých přátel mají všichni rovnoprávné postavení a jejich příspěvky celku jsou totožné. [20]

Nyní je potřeba vrátit se k počátečním slovům první knihy „Politiky“. Této části, týkající se vymezení podstaty obce, věnuje Mulgan značnou pozornost a pečlivou analýzu. Tím, že Aristotelés činí z obce politické společenství svrchované, tedy nejmocnější, ztotožňuje obec s institucemi, které se zabývají řízením zbytku společnosti. Mulgan upozorňuje na podobnost tohoto pojetí politického společenství s moderním pojmem „státu“, činícím si monopol na legitimní užití násilí, donucení. [21] Dalším bodem zájmu je vyslovené tvrzení, že obec všechna ostatní společenství zahrnuje. To může mít několik významů. V tomto případě Aristotelés považuje polis za celek společnosti městského státu, který obsahuje jak vládnoucí „politické“ instituce, tak i jiná společenství, jež jsou těmito institucemi ovládána. [22]

3.2. Obec je přirozená

Mulgan zdůrazňuje důležitost vlastní soudobé filosofické diskuse v Řecku, kterou je potřeba vnímat jako pozadí pro pochopení přirozené podstaty obce. Aristotelés se pokouší odpovědět na určité názory, tvrdící, že obec a její instituce jsou v rozporu s přirozeností. Vyvstává tak spor mezi chápáním rozdílu slov „fysis“ a „nomos“ – tedy „růst, příroda a základní skutečnost“ a „vytvořené člověkem, dohoda, zvyk“. Aristotelés se snaží oponovat názoru prosazujícímu, že lidská fysis je omezována výtvory nomu. Pod lidskou fysis takto chápanou si můžeme představit lidskou přirozenost směřující za potěšením a vlastním prospěchem, nomos zde vystupuje jako označení pro instituce typu státu, zákonů, hodnot omezujících přirozený lidský rozlet. Aristotelské odmítnutí protichůdnosti fysis a nomu je podpořeno vnímáním zákonů, spravedlnosti a státu jako ve své zásadě věci zcela dobré a podstatné pro dobrý rozvoj společnosti. [23]

Co se vlastní přirozenosti týče, vysvětluje ji Mulgan obdobně, jako již v předešlých kapitolách uvedeném – tedy pomocí vlastního telos každé jednotlivé části, kdy každá má své typické charakteristické rysy a schopnosti. Tím, že každá část uplatňuje své rysy a schopnosti, uskutečňuje tak svoji podstatu a plní svou funkci – toto je jejím konečným cílem = telos = formální příčinou růstu. Každý má v tomto přirozeném světě svůj přirozený účel. Každý má přirozené a pro něj typické schopnosti, které má rozvíjet. [24]

Ve spojitosti s teorií přirozenosti a chování člověka napadá Mulgan Aristotelův předpoklad, že přirozené je nutně nejlepší a nejlepší je nutně přirozené. Podle Mulgana tato teze není logicky dokonalá. Aristotela lze kritizovat na základě toho, že má sklon směšovat vliv prostředí s tím, co je vrozené. [25]

K výkladu vzniku obce má Mulgan také několik výhrad - o polis uvažuje, jako by to byl biologický organismus a pokouší se odhalit její přirozenost zkoumáním jejího růstu a rozvoje. [26] Mulgan výstižně shrnuje Aristotelův princip sdružování jedinců až ke konečnému stádiu životu v obci – lidé vytvářejí polis nejprve z poměrně prostých důvodů, ale jakmile ji vytvoří, je jim umožněno uskutečňovat mnohem vyšší cíle, které pak lidé považují za hlavní důvod existence polis. [27] Argumentuje také proti tvrzení, o které Aristotelés usiluje jako o empirickou skutečnost, že obec je přirozenou formou společenství, protože dřívější společenství z nichž vzrostla, byla přirozená. Protože nemá dostatečně pádné argumenty k obhájení přirozenosti samotné domácnosti, kterou staví na vrozených biologických odlišnostech žena–muž, pán-ovládaný. Nedokazuje, že by vývoj od domácnosti k polis měl univerzální planost, ani to nic neříká o lidské přirozenosti jako takové. [28] Obec není přirozená jen proto, že je konečným stádiem postupného vývoje, ale zejména a hlavně proto, že dokáže díky své konečné soběstačnosti uspokojit veškeré lidské potřeby. Nejdůležitější výtkou nadále zůstává, neúspěšnost pokusu dokázat, že obec a pouze obec je ve shodě s vrozenými charakteristickými rysy člověka.

3.3. Celek a jeho části

Mulgan se domnívá, že hlavní úlohou teorie o obci jako složeném celku, je spojit a teoreticky vyjasnit řadu rozdílných rysů obce. [29] Celky mají části, které se podílejí na jednotě formy. Zde se opět uplatňuje výraz společenství jakožto konónie. To znamená, že obec se skládá z různých lidí a skupin, plnících různé, leč navzájem se doplňující úkoly. Tyto části celku nejsou totožné, naopak jejich totožnost by měla za výsledek zničení soběstačnosti obce. V ideálním případě budou jednotliví občané obce sjednoceni touhou po dosažení společného ideálu blaženého života. S odkazem na Aristotelovo základní tvrzení existence celku dříve než jeho části, věnuje Mulgan pozornost v předešlých kapitolách vysvětlenému dvojímu významu předcházení.

Teorie, kterou lze u Aristotela nalézt, není sice zcela přesvědčivá, je však mnohem pravděpodobnější něž řada jiných, jež se vyskytují v dějinách politického myšlení [30]

Literatura:

  1. ARISTOTELÉS. Politika. Praha: Nakladatelství Petr Rezek. 1998 (kniha I. a III.) (překlad Antonín Kříž)
  2. MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie. Praha: Oikoymenh. 1998 (kap. I-II)
  3. VERNANT, J.-P. Počátky řeckého myšlení. Praha: Oikoymenh. 1993

Poznámky:

[1] Pol. I, 1, 1252a1-2

[2] Pol. I, 2, 1253a1

[3] Pol. I, 2, 1253a7-9

[4] Pol. I, 2, 1253a16-19

[5] Pol. I, 3, 1253b4-8

[6] Pol. I, 4, 1254a15-17

[7] Pol. I, 2, 1252b27-30

[8] VERNANT, J.-P. Počátky řeckého myšlení. Praha: Oikoymenh. 1993. str. 52

[9] Pol. I, 2, 1252b33-35

[10] Pol. I, 2, 1253a19-20

[11] Pol. I, 2, 1253a23-25

[12] Pol. I, 2, 1253a26-30

[13] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie. Praha: Oikoymenh. 1998. str. 9

[14] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 22

[15] Pol. III, 9, 1280b38-39

[16] Pol. III, 9, 1281a3-4

[17] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 22

[18] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 23

[19] Pol. III, 9, 1281a4-5

[20] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 23

[21] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 25

[20] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 26

[23] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 27-28

[24] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 28-29

[25] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 30

[26] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 30

[27] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 31

[28] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 31

[29] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 40

[30] MULGAN, R. G. Aristotelova politická teorie . Praha: Oikoymenh. 1998. str. 39-40

Jak citovat tento text?

Hořánková, Kristýna. Srovnání Aristoteles - Mulgan [online]. E-polis.cz, 5. únor 2005. [cit. 2017-09-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/srovnani-aristoteles-mulgan.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Kristýna Hořánková

Autor:

Autorka je studentkou politologie a mezinárodních vztahů na FSV UK.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář

Prot Agoras

čtvrtek, 6. říjen 2005
16:02

Znas A. Havlicka? Je to tedy uplne studene bez vlastniho nazoru, ale jako komparace skoro fascinujici..Skoda jen ze je tam tak malo toho Vernanta..ktery m.j. patri mezi velke filosoficke radikaly...jak lze tak "kontroverzni a zive dilo", jimz je Aristotelova politika (protoze mozna jiz v ni se zrcadli negativy souziti pristich generaci: institucionalni utlak...zatceni pro vnitrostatni terorismus :o) a jsou tam nekdy az opevovana...) tak zpozitivnet...zajimave...ikdyz bez invence.


Napsal: Prot Agoras [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(