Spor o participační demokracii na české politické scéně po roce 1989

 25. únor 2008  Bc. Gabriela Wagnerová   komentáře

Názorová propast mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, prostupující několika vzájemně existujícími rovinami, se stala kontroverzním politickým sporem na české politické scéně v druhé polovině 90. let 20. století. Docházelo k vymezení zřetelných štěpících linií mezi politickými aktéry, politology, novináři a občany. V pozadí sporu stály základní otázky demokracie, v popředí myšlenka tzv. občanské společnosti.

Spor o participační demokracii na české politické scéně po roce 1989Spor o participační demokracii na české politické scéně po roce 1989

VÁCLAV KLAUS VERSUS VÁCLAV HAVEL

(Na čí straně je pravda?)

Úvod

Názorová propast mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, prostupující několika vzájemně existujícími rovinami, se stala kontroverzním politickým sporem na české politické scéně v druhé polovině 90. let 20. století. Docházelo k vymezení zřetelných štěpících linií mezi politickými aktéry, politology, novináři a občany. V pozadí sporu stály základní otázky demokracie, v popředí myšlenka tzv. občanské společnosti. Spouštěcím mechanismem celé diskuse se stal novoroční projev prezidenta Václava Havla k 1.1.1994, na který vzápětí Václav Klaus reagoval větou, právě „zde začíná další kolo polemiky o společnost svobodných občanů proti zavádějící myšlence tzv. občanské společnosti“ [1] . Ve své práci bych se pokusila načrtnout nejstěženější body této debaty a poukázat na významnost diskuse, která představila veřejnosti dva svým způsobem kontroverzní názory v české politice. Obecně se má za to, že spor o demokracii měl dvě roviny. První vycházela z jakéhosi teoretického rámce, do něhož můžeme zahrnout otázku samotného konceptu demokratického uspořádání. Jedná se tedy o skutečnost, že Havel se profiloval vždy jako klasický zastánce participační demokracie, naopak Klaus byl a dodnes je příznivcem zastupitelské demokracie a hlavní linie jeho argumentů se nesou v duchu teorie racionální volby a schumpeterovské soutěživé demokracie. Druhá rovina jejich sporu se pohybovala v tématickém duchu, tudíž bych se zde pokusila představit stručný nástin termínu občanská společnost v Havlově i Klausově pojetí. Protože Havlova vize byla formována pod záštitou tzv. nepolitické politiky a disentu, v krátkosti se zmíním i o těchto pojmech.

Není pochyb o tom, že výměna názorů mezi Havlem a Klausem měla pozitivní dopady na vědeckou diskusy, kdy dva charismatičtí lídři představili dva odlišné koncepty a ovlivnili tím tak dobový politický diskurs. [2] I přes následný ústup Havla do pozadí a pád Klausovy ortodoxní neoliberální politiky nezměnil nic na tom, že debata žije dodnes a oba politici mají, v menší či větší míře, neustále vliv na mínění veřejnosti.

Dva nesmiřitelné koncepty demokracie – participační vs zastupitelská

Na počátku si definujme participační demokracii. Participační (přímá) demokracie [3] je založena na principu suverenity lidu a implikuje nezbytnost participace občanů (tj. bezprostřední účast na politickém procesu). Počátky participačních teorií klademe do dávné minulosti, ale na šírší bázi se myšlenka participace prosadila až od 60. let 20. století (hnutí tzv. Nové levice – např. Carol Pateman). Nová levice kritizovala stávající podoby západních demokracií i komunistického bloku za byrokratizaci režimů a za likvidaci občanských svobod. Trnem v oku se jim stalo i popření jakékoli participační praxe, což dokazoval fakt státního vyplnění veškerého společenského prostoru a tvrdili, že samotná účast občana ve volbách není zdaleka dostačující (Hloušek: 2007, 36-37). Havel stejně jako „novolevičáci“ si představoval tzv. participační samosprávné společenství, kde by se občané měli možnost podílet přímo na řízení různých sociálních institucí. Novolevicový personalismus vytvořil představu člověka jako bytosti, jež je v současném světě odosobněna, odcizena a odsunuta do pozadí zájmu, ačkoli touží po uskutečnění svého potencionálu sebechápání a kreativity. Myšlenka participační demokracie je sdílena ze strany současných amerických politologů a klade důraz na základní politické právo, z něhož je vyvozována nezbytnost socializace občanů. Institucionalizovaná participace lidu je ve své integrační a kontrolní funkci základní hraniční premisou jeho suverenity, a tím i fungování demokratického politického řádu. Participace poskytuje lidskému životu hodnotu, smysl, význam, ale měla by se pohybovat v jistých mezích. [4] Představuje tedy kompromis, který chce nalést společnou základnu mezi fungujícím principem suverenity lidu a rozumové skladby politického a společenského řádu (Čermák: 1992, 77-85). Václav Havel tvrdí, že účast občanů na politickém životě má velice důležitý význam a vede tím k zásadnímu pocitu sounáležitosti, loajality a oddanosti ke státu a participační demokracie může zabránit tzv. zmrtvení státu. [5] A právě občanská společnost, jíž je Havel zastáncem, tvoří podstatnou základnu pro fungování participační demokracie. „Duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z mravního řádu, musí být prodchnut celý systém technických pravidel upravujících naše soužití, tedy náš právní řád“. [6] Havel má tedy velice blízko ke konceptu tzv. deliberativní demokracie, jejíž představitelem je Jurgen Habermas. Habermas přichází s tzv. diskursem v politice, který umožňuje dospět k rozhodnutí přijatelným pro co největší počet členů ve společnosti. Vychází z univerzálnosti a z rozpravy mezi zastánci rozdílných názorů. Rozvinutá komunikace je nazývána deliberací (veřejnou rozpravou o politických otázkách) a je založena na věcných argumentech, prostřednictvím nichž se jedinci zapojují do celospolečenského dialogu a přispívají tím tak k vytvoření jednotného veřejného mínění, stávají se tedy veřejností (Cabada: 2004, 355-357).

Naopak Václava Klause můžeme zařadit mezi typické zastánce tzv. zastupitelské demokracie, která vychází z pluralistického konceptu, kde moc je vykonávána prostřednictvím zastupitelů (reprezentantů) a je rozdělena mezi orgány legislativní, exekutivní a soudní, v tomto významu ji definujeme jako moc konstituovanou. Takto pojímaná demokratická forma vlády zachovává princip suverenity lidu - lidé se podílí na moci prostřednictvím svých volených zástupců, moc nevykonávají přímo, ale zprostředkovaně. Zde spočívá ve své podstatě hlavní rozdíl mezi Havlem jako stoupencem demokracie přímé a Klausem jako zastáncem demokracie nepřímé. Lid má vždy právo stát změnit, když v něj ztratí důvěru, ale zavazuje se respektovat vůli zvoleného parlamentu jako svoji vůli. Důležitými pojmy, se kterými zastupitelská demokracie pracuje, jsou demokratická volba a reprezentace. Pro nepřímou demokracii je typický termín tzv. dvoustupňového modelu rozhodování, kdy nejzásadnější součástí demokracie jsou politické strany [7] a samotný volební akt (Říchová: 2002, 43-48). V případě Klause stojí za zmínku fakt, že je výrazným zastáncem tzv. schumpeterovské demokracie, která chápe demokracii jako volební soutěž a politické strany představuje jako firmy, které se snaží maximalizovat voličské zisk. Tato teorie tvrdí, že schumpeterovská soutěz vytváří zodpovědnou vládu, protože je hnána hrozbou ztráty moci (Shapiro: 2002, 38-41). Není zde mým cílem rozebírat klady a zápory této teorie demokracie, proto se omezím pouze na tvrzení, že praktické dopady tzv. minimální teorie demokracie poukazují často na její drobné nedostatky. [8] Koncept deliberativní demokracie se snaží tyto nedokonalosti vyvažovat. Je nutné zmínit, že další teoretické zázemí, které se odráží v Klausových argumentech, [9] předvádí tzv. teorie racionální volby. [10] Podle teorie racionální volby se jedinec v politice chová stejně racionálně jako jedinec v ekonomické sféře. Společnost je složena ze skupiny řízené a řídící, volič dává zkrátka hlas té straně, která jeho zájmům vyhovuje nejvíce (proto hovoříme o voliči jako racionální jednotce). Volič chce, aby strana zvítězila ve volbách, protože chce prosadit své zájmy, stejně tak zmíněné tvrzení můžeme převést na politickou stranu. Dochází k tzv. maximalizaci výstupu z daného vstupu (tzv. minimax teorém). Produktem teorie racionální volby je i tzv. teorie retrospektivního hlasování, která přichází s názorem, že probíhá oslabení ideologické vazby mezi voličem a stranou na základě voličského zhodnocování politického chování dané strany (Říchová: 2000, 96-97). Hlubší elementární podstata sporu mezi Havlem a Klausem tkví tedy již v samotné otázce podoby demokracie a jejich různých konceptů.

Další výrazný sporný prvek spadá do oblasti ideologie a vytváří pozadí pro rozpor v oblasti podoby demokracie, protože má výrazný vliv na její chápání. Jde o názorovou rozluku Klause jako zastánce liberalismu a Havla jako stoupence komunitarismu. Komunitarismus vznikl mnohem dříve než liberalismus. V 19. a 20. století, po vzniku moderního liberalismu, se oba směry dostaly do konfliktu. V posledním desetiletí došlo však k určitému smíření mezi oběma směry, výraznou měrou k tomu přispěl Charles Taylor a John Rawls. Pro nás je téma podnětné právě z toho důvodu, že střet výše uvedených ideologických konceptů můžeme v českém prostředí spatřovat ve výměně názorů mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. „Liberalismus klade důraz na autonomii jedince a na individualismus, komunitarismus zdůrazňuje občanskou angažovanost, občanské ctnosti a solidaritu. Jde o spor, který zásadně ovlivňuje naše chápání svobody a tedy i demokracie“ [11] . Někteří autoři, jako např. Alexis de Tocqueville, si myslí, že individualismus je pro demokracii nebezpečný, protože upřednostňuje zájem jednotlivce nad zájmem společnosti (veřejné blaho). Podle Tocquevilla je jedinou možnou obranou sdílená politická kultura, v jejíž středu stojí občanská participace na různých úrovních vládnutí. Taylor rovněž varuje před „lhostejným individualismem“ a „instrumentálním rozumem“. V českém prostředí je paralelou k myšlenkám Taylora a jemu podobných Havel. Problém ale tkví v tom, že komunismus naprosto zničil pojem občanství a způsobil „kolonizaci“ veřejných zájmů. [12] Logicky se tedy stávala pravděpodobnější verze Klause a jeho liberální vize kladoucí důraz na soukromé zájmy. V rozvinutých demokracií se ale v téže době začala rozmáhat teze (jeho stoupencem byl např. Robert Putman nebo Zygmunt Bauman), že reprezentativní demokracie je vyústěním nic neříkající prázdnoty, lhostjenosti a virtuální reality politiků. Tato snaha vyvolat tzv. falešnou morální paniku je přesně to, co nazývá Pehe hlavním smyslem Havlových varovných tezích „o nebezpečném samopohybu industriální civilizace“ [13] . Diskuse Havel versus Klaus přispěla ve své době v českém intelektuálním prostředí k hypotetickému nalezení správné podoby demokracie, protože můžeme hovořit o tom, že se v praxi protnul určitý kompromis mezi jejich dvěma odlišnými koncepty.

Pro lepší dobovou ilustraci, před tím, než přejdeme k analýze sporu v oblasti pojmu občanské společnosti, podívejme se v krátkosti na jednoduchou charakteristiku „naší demokracie“ po roce 1989. Po roce 1989 vznikla zastupitelská demokracie shora (opačně než v roce 1918) [14] . Měli jsme zde nedostatečnou občanskou aktivitu, občané si mysleli, že kromě voleb vliv nemají, tudíž naše demokracie občana nedostatečně reprezentovala. Kde hledat příčinu? V prvé řadě je na vině předchozí totalitní praxe [15] , v druhé řadě zde panuje stereotypní důvěra, že jsou věci, které lze nastolit shora a že zkrátka existují mechanismy reprezentativní demokracie, které neusilují o občanskou společnost, lidé jsou nátlek transformace nuceni chránit si zejména své vlastní živobytí. Třetím důsledkem je samotný fakt neexistence plnohodnotné občanské společnosti. Tudíž po roce 1989 jsme žili, a podle mhoha autorů stále žijeme, v nedostatečné demokracii [16] , kterou lze, podle Havla, napravit pouze aktivitou svobodných občanů sdružujících se do občanských spolků. Nicméně, dobové výzkumy prokázaly, že ČR měla potenciál pro OS, a že lidé se snažili účastnit veřejného života (Brokl: 1997, 88-93, [17] ).

Podívejme se tedy na rozpor v pohledu na občanskou společnost (OS). Debata na téma „co je to OS“ měla dvě fáze. První fáze začala již zmíněným Havlovým projevem (1.1.1994) a stála mimo zájem politických stran. Odehrávala se na stránkách novin a různých odborných časopisů. Změna nastala v roce 1997, kdy se objevily první rozpory uvnitř koalice (ODS, ODA, KDU-ČSL). Druhá fáze propukla s uzavřením tzv. opoziční smlouvy v roce 1998, kdy nebylo možné pokračovat v pravicové koalici, proto se ČSSD, která nebyla schopná uzavřít vetšinovou koalici, dohodla s ODS na toleranci své menšinové vlády. Tehdy vyvrcholilo období nejrůznějších občanských iniciativ a pod pláštěm Havlového pojetí OS nastalo období občanského aktivismus. [18]

Definujme si očima Havla a Klause pojem občanské společnosti. Havel si pod OS představuje sféru, kde se občané účástní veřejného života, kde je role státu redukována na otázky bezpečnosti či obrany. Podle Havla existují tři pilíře OS. Prvním pilířem je svobodné sdružování jedinců do různých organizací na základě víry ve stabilitu a harmonii společnosti jako celku. Druhý pilíř spatřuje v silné samosprávě veřejné správy, kdy by měla větší množství veřejných služeb přebrat institucionalizovaná OS. Jednou ze základních dimenzí OS je tedy decentralizovaný stát a delegovaný systém některých funkcí státu. Havel je toho názoru, že např. nemocnice, školy či divadla by měly mít podobu moderních neziskových organizací, které v rámci občanského sektoru mohou služby poskytovat mnohem efektivněji a ekonomičtěji. Podle Havla je to právě OS, která je nosným kamenem demokracie a má nesčetný počet výhod, protože tvoří určitou alternativu k vládnoucí elitě. Havel se od Klause odlišuje i v tom, že nepovažuje politické strany za apriori součást OS. Mezi její hlavní přednosti patří skutečnost, že OS vytváří kvalitní pluralitu. „Čím vrstevnatější a rozkvetlejší je občanská společnost, tím stabilnější jsou politické poměry v zemi. Občanská společnost je tudíž nejen tou nejlepší pojistkou proti eventuálnímu politickému chaosu, ale i tou nejlepší pojistkou proti možnému nástupu autoritativních sil“ [19] . OS je určitou zónou občanské angažovanosti. Je však otázkou, zda když Havel tvrdí, že člověk je přirozeně disponován k tomu, aby nebyl lhostejný ke svému okolí, ten, kdo touží spolupracovat s ostatními a ten, kdo je subjektem mravního řádu a lásky k bližnímu, nedokazuje tím skutečně spíše než skutečnou povahu společnosti Klausovo výsměšné označení „snílek“ [20] .

Klaus narozdíl od Havla říká, že sdružování občanů je pouze elementární součástí demokracie a není k tomu potřeba žádných společenských reforem ve významu „OS“. Podle některých autorů je zcela přirozené, že jako pravicový politik nehájí OS a odmítá její financování z veřejného rozpočtu. [21] Klaus se vyjadřuje k tzv. nadhodnotě komunity, kterou neuznává a rozhodně nesouhlasí s jejím nadřazením nad svobodu jednotlivce. Svobodná společnost potřebuje umístit občana do středu dění, potřebuje mu umožnit, aby se mohl dobrovolně sdružovat do organizací, které usilují nikoliv o obecné blaho, ale o osobní zájmy jednotlivců. Klaus je stoupencem neoliberálního systému a z toho se také odvozuje jeho pojetí OS, kterou definuje stejně jako Margaret Thatcherová. Navíc si myslí, že myšlenka OS má mnoho společného s komunitarismem, jenž odmítá kvůli skrytým socialistickým útokům na individualismus. Slovo „občanská“ je podle Klause účelové a termín OS připouští používat buď jako protiklad k „ne-občanské společnosti“, kde lidé nemají základní občanská práva, nebo jako protiklad ke společnosti založené na nacionálním principu (Klaus: 2002, 13-25). Sporným bodem je i otázka Havlovy zmíněné samosprávy, kterou Klaus označuje za „radikální“. Radikální koncept neboli koncept „duálního státu“ je založen na tom, že výšší stupeň praktikuje globální politiku, nižší stupeň má na starost veřejné a sociální služby. Tento přístup vychází, podle Klause, z konceptu státu blahobytu či sociálně-demokratického typu. Klaus zastává přístup tzv. Nové pravice, tedy myšlenku snižování veřejných výdajů, zdůrazňování role trhů a konkurenceschopnosti, zajištění minimalistické úlohy státu a v byrokratické rovině chce omezovat služby poskytované veřejným sektorem ve prospěch sektoru soukromého (Klaus: 2002, 28-29).

Havel a Klaus jsou vůdčími představiteli dvou myšlenkových směrů. Havel uvažuje o společnosti jako o celku a zasazuje se o názor, že je důležité zlepšování obecného blaha občanů, [22] naopak Klaus, používající tržně pragmaticky orientovanou rétoriku, a jeho zastánci, tvrdí, že politické strany jsou základem demokracie a že neexistuje nic jako OS ve svém institucionalizovaném významu. Klaus prosazuje trend, který zastává nepřátelské stanovisko vůči OS a souhlasí s větami používanými Margaret Thatcherovou: „Společnost jako taková neexistuje. Existují jednotliví muži a ženy a pak existují rodiny“ [23] … život svobodných mužů i žen musí být životem sebedisciplíny, sebekontroly a sebeoběti“ (Klaus: 2002, 20). Stát je místem, kde se vykonávají kolektivní rozhodnutí, které jsou zavazující pro celou společnost. Politika znamená snahu získat podíl na tomto kolektivním rozhodování k prosazení svých zájmů (vychází z Schumpetera). Lidé se sdružují k prosazení svých zájmů a důležitým nástrojem k tomu jsou jim právě politické strany. „Občanská společnost není více než společnost svobodných individuí. Pro vznik občanské společnosti „stačí svoboda (tj. individuální svoboda), politický pluralismus (tj. politické strany) a trh“ [24] . Po tom, co jsme již řekli, nás nepřekvapí další skrytá rozluka mezi těmito dvěma politiky, a to v otázce pluralistický versus korporativistický model vlády. Klaus [25] nazývá princip „sociálního partnerství“ „zhoubným nádorem“ demokracie a vystupuje proti jakémukoli spolurozhodování zájmových skupin na ekonomických či sociálních otázkách. To je i důvod, proč je pro jednokolový většinový systém a za vzory demokracie považuje Velkou Británii a USA. [26]

Pro ucelenější znázornění Havlových představ si definujme tzv. „nepolitickou politiku“. Nepolitickou politikou je nazýván trend v české společnosti, který zastupuje Havel (disent) společně s odpůrci proti Klausovi. Tento pojem se zrodil z hluboké nedůvěry vůči politickým stranám. Lidé měli utvořit širokou frontu ve snaze vyřešit společenské problémy. Mnozí členové Občanského fóra (OF) předpokládali, že revoluční euforie potrvá déle a chtěli udržet OF při životě jako široce definované společenské hnutí. Jiní, které vedl Klaus, chtěli jasně definovat, co hnutí podporuje, zejména co se týče ekonomiky. Když se OF v 3/1991 rozštěpilo a ve volbách 1992 zvítězila Klausova ODS, „snílci“ prohráli velmi podstatnou bitvu. [27] Havlovo disidenství, ve kterém viděl zastávání konkrétních životních postojů, poznání sebe sama, odpadnutí ze „života ve lži“ či říkání nahlas to, co ostatní nemohou, prošlo těžkou zkouškou. Disidenti, jak apeloval, by měli „sloužit pravdě“, skutečným intencím života člověka (Havel: 1989, 74, 92-94, 113).

Pád komunistického režimu se nesl pod vlivem vítězství disentu, jehož velká část se zasahovala o tzv. znovuobnovení občanské angažovanosti, o níž si myslela, že dokáže nejlépe překonat některé zásadní nedostatky západních zastupitelských demokracií. Společné dilema všech postkomunistických zemích bylo později přesně definováno v ČR, které přesně ve své práci pojmenovala Magdaléna Hajdiiski jako spor mezi občanskou mobilizací a stranickou demokracií. Dědictví disentu bylo důležitou složkou v první fázi přechodu k demokracii (tzv. fáze Rousseau), ale nedokázalo se efektivně přizpůsobit druhé fázi přechodu k zavedení zastupitelské demokracie (tzv. fáze Montesquieu). V situaci, kdy byla u nás (ale i jiných středoevropských státech) demokracie konsolidována, začal se mezi intelektuály prosazovat názor, že demokracie nemá vlastně žádnou alternativu. Demokracie se podle nich dostávala do krize a lze to dokumentovat mnohými faktory. Za prvé dochází k poklesu voličské účasti, v některých zemích (kromě Maďarska a ČR) dochází k dekompozici stranického systému, neefektivní koalice jsou vyčerpány zaměřením pozornosti na fůzi problematik jak samotného přechodu k demokracii, tak evropské integrace. Dochází ke ztrátě v důvěru institucí zastupitelské demokracie (MacDonagh-Pajerová: 2006, 95-98).

Závěr - filozof versus pragmatik jako neslučitelné a zároveň navýsost přínosné

Vize, že oddanost hodnotám může posílit odpor proti totalitarismu se ukázala být velice naivní. Disent nedokázal vytvořit pevnější sepětí s představiteli nové politické elity. Termín občanská společnost byl v pojetí disentu spíše politickým a morálním konceptem, než sociologickým. Přitom je to právě občanská společnost, jejíž demokratický přechod je nejsložitější. „V postkomunistické střední Evropě bývalé elity již neexistují, stát byl upozaděn a občanská společnost ještě není vytvořena“ (MacDonagh-Pajerová: 2006, 91). Debatě o OS se daří tam, kde se přechod k demokracii nezdařil, nebo kde byla role demokracie zkompromitována. „Ale vzývání občanské společnosti redukované nejčastěji na roli nevládních organizací je jednak symptomen nepřítomnosti občanské společnosti ve smyslu opravdové asociační sítě s odbočkami v ekonomice a státu, a zároveň nouzovým opatřením slabé politické opozice dané země“ (MacDonagh-Pajerová: 2006, 92). Dalším problémem disentů byla skutečnost, že uznávali myšlenku sociální spravedlnosti. Jinou iluzí disentu byla myšlenka vlády intelektuálů, která upadla do zapomění v okamžiku úpadku kultury jako takové s nástupem trhu a demokracie. Český, ale i středoevropský disent, uvažoval v kulturních pojmech, což se ovšem ukázalo být v protikladu s politickou dimenzí návratu do Evropy, jak jí vnímala většina západních států. Evropská unie (EU) však počítala s ekonomickou integrací a sjednocením právních norem. Představitelé disentu hovořili a stále hovoří o tzv. zmizení pojmu kultury (MacDonagh-Pajerová: 2006, 88-95).

Jádrem sporu mezi Havlem a Klausem o charakteru a roli OS je prolínání občanské společnosti do politiky, kde se střetly dvě neslučitelné teoretické koncepce a ideologie. Ovšem nebyla to pouze občanská společnost, o níž se vedla debata, ale hlavně se jednalo o hluboký rozpor v chápání demokracie, kde na jedné straně stojí společnost jako „střetávání jednotlivých zájmů“ a na druhé straně společnost jako výrazná protiváha a mechanismus kontroly proti státu a politickým stranám v systému. Spor byl do určité míry příliš vyhrocován, padla prohlášení jako je „zpochybňování zásluh disentu o pádu komunistického režimu“ (Klaus) či boj „proti mafiánskému kapitalismu“ (Havel). Havel a „jeho“ disidentské hnutí výrazným způsobem přispěl k návratu konceptu OS. [28] Druhý extrém představuje Klaus, kterému dává ale určitým způsobem za pravdu více autorů, kteří sice OS, na rozdíl od Klause, uznávají, ale na otázku její institucionalizace se dívají rovněž skepticky. OS by měla mít pro politiku význam jakéhosi přestupně (něco jako mateřská škola), kde by se měli politici naučit morálce, odpovědnosti a potom s těmito ctnostmi vstoupit do politiky. V samotné politice ale již není místo pro občanská sdružení či spolky, stejně jako politika má zkrátka logická pravidla politické soutěže, tak i stát má své mechanismy státní správy. Mezi OS a státem existuje jasná dělící linie a oba pojmy tvoří svébytnou vzájemně neslučitelnou oblast. [29]

A právě s tím se nikdy Havel nedokázal smířit. Bylo pro něho nesprávné uznat amorálnost politiky a neustále kladl důraz na propojení občanské a politické participace. V žádném případě ale nechápal OS jako jednolitou sféru, která by měla prosazovat vůli obecného blaha (jako to prosazoval Rousseau), ba naopak síla OS tkví v její „barevnosti“, kde se střetává velké množství různorodých názorů. Na jedné straně tedy vize Rousseaua, na druhé straně anarchie a někde uprostřed nalézáme Havlovu OS. Velký přínos Havla vidíme i v tom, že se stal jakýmsi politickým vůdcem, který předvede politikům občanskou vůli, kterou by oni neměli zavrhovat či odsuzovat, ale měli by jí přijmout. Havlovy úvahy o demokracii jsou výborným pokusem zformulovat teorii demokracie. [30] Pehe, jako Havlův obhájce řekl, že Havlova nestandartnost spočívá pouze v tom, že není na rozdíl od mnoha politiků technologem moci. Pravidla, kterými se řídí jsou odvozena od širšího etického kontextu a od schopnosti dívat se na vývoj v naší zemi v globálním měřítku. [31] Není pochyb o tom, že Pehe měl do jisté míry pravdu. Havlovi a Klausovi se, díky jejich charismatu, podařilo veřejnost dokonale rozpólovat podle racionálních i iracionálních faktorů. V jedné rovině jsou společně ti, kteří dokáží porozumět Havlovi v rozporu s těmi, kteří Havlovi porozumět nedokáží, v druhé rovině proti sobě stojí naopak ti, kteří jsou ortodoxními neoliberály jako Klaus, a ti, kteří ortodoxními neoliberály jako Klaus nejsou a v pomyslném třetím kontrastu stojí ti (sem bych zaškatulkovala méně vzdělanou část obyvatel), kteří bez racionálních důvodů prostě „nemají rádi“ Klause, proto mají rádi Havla, a ti, kteří „mají rádi“ Klause, a proto nemají rádi Havla. Přitom dle mého názoru právě koncepce obou z nich jsou demokratické a ve své fůzi neoddiskutovatelným přínosem. Je důležité poznamenat, že je ve své podstatě nereálné srovnávat nesrovnatelné, tedy „nepolitika“ s politikem a v druhé řadě, neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, čí vize je správná, zcela zjednodušeně, oba mají pravdu, koncepty obou z nich mají své pro i proti.

Bibliografie:

  1. BROKL, LADISLAV: Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky, Praha 1997.
  2. CABADA, LADISLAV; KUBÁT, MICHAL A KOL: Úvod do studia politické vědy, Praha 2004.
  3. ČERMÁK, VLADIMÍR: Otázka demokracie - 1. díl: Demokracie a totalitarismus, Praha 1992.
  4. HAVEL, VÁCLAV: O lidskou identitu, Praha 1989.
  5. HLOUŠEK, VLADIMÍR; KOPEČEK, LADISLAV: Demokracie - teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno 2007.
  6. KLAUS, VÁCLAV: Občan a obrana jeho státu, Praha 2002.
  7. MACDONAGH-PAJEROVÁ, MONIKA; LEQUESNE, CHRISTIAN: Demokracie v Evropě, Praha 2006.
  8. ŘÍCHOVÁ, BLANKA: Úvod do současné politologie, Praha 2002.
  9. ŘÍCHOVÁ, BLANKA: Přehled moderních politologických teorií, Praha 2000.
  10. SHAPIRO, IAN; HABERMAS, JURGEN: Teorie demokracie dnes, Praha 2002.

Internetové zdroje:

http://www.pehe.cz

http://upol.ff.cuni.cz

http://www.sociologia.sav.sk/cms.cz

http://www.blisty.cz

http://www.klaus.cz

http://www.euportal.cz

http://martinpotucek.cz


Poznámky:

[1] http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf.

[2] http://www.martinpotucek.cz/download/articles/havel vs klaus.pdf.

[3] V zastupitelských demokraciích dochází často k uplatňování některých prvků přímé demokracie. Mezi doplňkové prvky přímé demokracie řadíme referendum (občané rozhodují nějakou otázku, buď ji potrvrdí nebo odmítnou), lidová iniciativa (shromáždění určitého počtu podpisů – vystoupení s určitým návrhem zákona či požadavkem, který je následně předkložen k rozhodnutí v referendu). Dalšími nástroji mohou být petice, deputace, všelidové diskuse, závaznosti návrhů voličů pro jejich zástupce, imperativní mandát (ne příliš vhodný) apod. (Hloušek: 2007, 37-42).

[4] Ta je dána strukturou elit a mas, implikuje hlubokou demokratičnost, protože usiluje o neustálou občanskou angažovanost mas. Úskalím této demokracie je skutečnost, že uvádí do pohybu a svým způsobem přehodnocuje otázku eficience politického řádu a rovněž otázku svobody individua (neprojeví se v ní jako v ideáltypu), projevuje se ve vyšším tlaku na osobní sféru jednotlivce, dokazuje tím tak přítomnost disfunkcionálních prvků ve společenském procesu (zpochybnění demokracie) (Čermák: 1992, 77-85).

[5] http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf.

[6] http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf.

[7] Politické strany jsou pro zastupitelskou demokraciii jedněmi z nejdůležitějších institucí, podílí se na mobilizaci občanů, artikulaci a agregaci zájmů. Podle Václava Klause jsou naprosto zásadním politickým aktérem.

[8] Např. ve Spojených státech politické strany soutěží spíše o stranické příspěvky, než o voličské hlasy (návrhy, které strany formulují jsou často odrazem zájmů přispěvatelů na kampaň (Shapiro: 2002, 41-42).

[9] Klaus je liberální demokrat, základ spatřuje v kladení důrazu na jednotlivce, pluralitu a slabý dopad vlády státu na občana.

[10] http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf.

[11] http://www.pehe.cz/clanky/2004/2004-01-impulsproobcanskou.htm/view?searchterm=participace.

[12] http://www.pehe.cz/clanky/2004/2004-01-impulsproobcanskou.htm/view?searchterm=participace.

[13] http://www.pehe.cz/clanky/2004/2004-01-impulsproobcanskou.htm/view?searchterm=participace.

[14] Občanskou společnost shora zřídit nelze, musí sdola sama dozrát.

[15] Abstratkní, atomizované a neaktivní občanství.

[16] Naše demokracie se v období 90. let transformovala následovně – v období předávání moci po listopadu 1989 do voleb 1990 nedošlo k rozpadu sociálního řádu, transformace proběhla rychle a bez obecného konsensu. Byly ustaveny instituce a systém přešel na pluralitní demokracii. Problémem byla u nás absence státní identity, která byla předtím rozpouštěna v socialistickém internacionalismu a vyvrcholila rozpadem ČSFR. V době sporů Havla s Klausem stála ČR na počátku poslední fáze transformace, v otázce občanské společnosti (Brokl: 1997, 93-?).

[17] http://www.martinpotucek.cz/download/articles/havel vs klaus.pdf.

První iniciativou byla tzv. Dřevíčská výzva z 3/1999. Ukázkovou iniciativou byl však až Impuls 99 z 7/1999. Další bylo vystoupení tehdejších studentských vůdců, kteří uzavřeli v 11/1999 výzvu „Děkujeme, odejděte!“. Vlna občanské aktivita vyvrcholila v 12/1999 v České televizi, kdy se velká část zaměstnanců postavila proti změně ve vedení, jenž byla údajně motivována aktivitou „jedné“ politické strany (vznik iniciativy „ČT – věc veřejná“). Dozvukem byl 6/2001, kdy se uskutečnilo tzv. Brandýské fórum, které přišlo s programem na rozvoj občanské společnosti ( http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf ).

[18] http://obcan.ecn.cz/docs/projev_havel.DOC.

[19] http://www.blisty.cz/files/isarc/9909/19990930d.html,

[20]http://obcan.ecn.cz/docs/projev_havel.DOC.

[21] http://www.euportal.cz/Articles/1583-slovicek-evropskych-levicovych-pojmu-obcanska-spolecnost-civil-society-.aspx.

[22] Typickým rysem tohoto intelektuálního proudu je pociťovaná nedůvěra až odpor k politickým stranám.

[23] http://www.blisty.cz/files/isarc/9909/19990930d.html.

[24] http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf.

[25] ODS a tripartita „ve svém programu vyjadřuje negativní stanovisko k povinnému členství v profesních sdruženích, které by mohlo omezovat konkurenci, formulací „vstup živnostníků, podnikatelů a firem do odvětví nesmí být omezován nadměrnou regulací, ať je vykonávána státem, nebo profesními komorami“ [Volební program ODS 1996:40]. Strana vidí v profesních sdruženích pouze možný problém omezování konkurence, nevidí tu jako vytvoření rovnováhy k této výtce žádná pozitiva.” (Brokl: 1997, 131)

[26] http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=Fb7gEYF54iam (id=D7w5Mv1SR9MT).

[27] http://www.blisty.cz/files/isarc/9909/19990930d.html.

[28] http://64.233.183.104/search?q=cache:v8yLbXie2b8J :www.sociologia.sav.sk/cms/uploaded/1155_attach_obcianstvo_01_rakusanova.ppt+ob%C4%8Dansk%C3%A1+spole%C4%8Dnost+a+klaus&hl=cs&ct=clnk&cd=6&gl=cz.

[29] http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf.

[30] http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/lux_publik05.pdf.

[31] http://www.pehe.cz/clanky/1998/1998-Standardnianestandardni.html?p=2.

Jak citovat tento text?

Wagnerová, Gabriela. Spor o participační demokracii na české politické scéně po roce 1989 [online]. E-polis.cz, 25. únor 2008. [cit. 2017-11-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/spor-o-participacni-demokracii-na-ceske-politicke-scene-po-roce-1989.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 16x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(