Šestidenní válka

 26. duben 2006  Bc. David Blažek   komentáře

Stát Izrael se v druhé polovině 60. let 20. století potýkal s největší ekonomickou krizí své dosavadní existence. Zvyšující se nezaměstnanost, klesající ukazatele hospodářského růstu, emigrace převyšující přistěhovalectví, snižující se finanční příspěvky z diaspory a mnohé jiné, nutily čelní představitele jednat. Vysněným cílem většiny Izraelců bylo bezesporu vytvoření „Velkého Izraele“ a získání Jeruzaléma. Izraelské politické špičky jistě velice dobře tušily, že získání Jeruzaléma by neznamenalo pouze symbolický efekt, ale stalo by se také silným lákadlem pro množství židovských osadníků stále ještě žijících v zahraničí. Neboť v této době pořád zůstávalo v diaspoře okolo 85 procent židovské populace.

Šestidenní válkaŠestidenní válka

Stát Izrael se v druhé polovině 60. let 20. století potýkal s největší ekonomickou krizí své dosavadní existence. Zvyšující se nezaměstnanost, klesající ukazatele hospodářského růstu, emigrace převyšující přistěhovalectví, snižující se finanční příspěvky z diaspory a mnohé jiné, nutily čelní představitele jednat. Vysněným cílem většiny Izraelců bylo bezesporu vytvoření „Velkého Izraele“ a získání Jeruzaléma. Izraelské politické špičky jistě velice dobře tušily, že získání Jeruzaléma by neznamenalo pouze symbolický efekt, ale stalo by se také silným lákadlem pro množství židovských osadníků stále ještě žijících v zahraničí. Neboť v této době pořád zůstávalo v diaspoře okolo 85 procent židovské populace.

Na druhé straně, Palestinci, spolu s většinou Arabů, chápali existenci Izraele jako určitý způsob kolonialismu ze strany Západu. Proti sílícímu nacionalismu a socialismu v arabském světě se zdál být judaistický Izrael především rozpínavým nositelem moderních západních technologií a idejí, jímž se snaží Araby nakazit.

V této atmosféře se začaly stále častěji objevovat nenápadné izraelské provokace v oblasti Golanských výšin, tedy přímo před očima syrských jednotek a opevnění v oné oblasti. A byla to právě Sýrie, kterou nejvíce ze zainteresovaných arabských států podporoval Sovětský svazem. Jednalo se jak o záštitu mocensko – politickou, tak i technickou. Technická složka pak představovala zejména tanky a dělostřelectvo.

Co se týká největšího aktéra v této rozehrané hře, tedy Egypta, jevila se situace tak, že ten o válku příliš nestojí. Egyptský prezident Gamál Abdul Násir byl však pod tlakem z obou stran. Izraelští nejvyšší státní a vojenští představitelé veřejně schválně pochybovali o tom, že by „slabý“ Násir dokázal proti Izraeli zasáhnout. Do toho všeho ještě náčelník generálního štábu Izraelské armády Jicchak Rabin v rozhlase vystoupil s prohlášením: „Nastala chvíle, kdy půjdeme do Damašku svrhnout syrskou vládu, protože se zdá, že pouze vojenské operace mohou odradit od plánů lidové války, kterou nám vyhrožují (Hirst 2005, 319).“ Podobná kampaň však byla vedena i z druhé strany, když Sovětský svaz poukazoval na provokace, kterých se Židé dopouštějí vůči Sýrii na Golanských výšinách. Prezident Násir byl nucen konat, neměla-li být pohřbena prestiž Egypta v arabském světě.

V podobném postavení se nacházel také jordánský král Husajn, jehož by neúčast na protiizraelském tažení ohrožovala vnitrostátně. To byly pravděpodobně důvody k jeho cestě do Egypta, kterou podnikl 30. května 1967 a během níž podepsal s Násirem pakt společné obrany proti Izraeli. Jeho součástí mimo jiné bylo, že Jordánské vojsko bude spadat pod společné velení, do jehož čela byl postaven egyptský generál Rijád. Dohoda pak vyvolala v Jordánsku všeobecné nadšení.

Jde-li o samotného krále Husajna, ten svého rozhodnutí později zřejmě litoval. Ještě před zapojením Jordánské armády do bojů totiž ze strany Izraele přišlo gesto, kdy premiér Lévi Eškol přišel s vystoupením, že „Izrael ze své iniciativy nedopustí žádné nepřátelské akce vůči Jordánsku. Kdyby však Jordánsko zahájilo válku proti Izraeli, muselo by nést všechny důsledky (Stibral 2005, 162).“ Jelikož ale v té době už jordánským silám velel generál Rijád, nebylo pro krále cesty zpět.

První krok, co se samotné války týká, učinil Egypt. Nejprve Násir oficiálně požádal OSN o stažení jejich vojsk z Egypta a Gazy, poslal svá vojska na Sinaj a poté, 21. května 1967 uvalil blokádu na Akabský záliv. To se samo o sobě rovnalo vyhlášení války. To vše spojené s agresivní rétorikou, kdy 29. května 1967 přichází se slovy, že „vyzkouší zdatnost Izraele (Stibral 2005, 154).“

Izrael se však nacházel ve specifické situaci. Podporován Spojenými státy, především pak jejich prezidentem Lyndonem Johnsonem, který měl zjevný odpor k prezidentu Násirovi, jakož i k ostatním prosovětským režimům v arabském světě. Armáda židovského státu byla výborně vyzbrojena a vycvičena. Zejména pak letectvo, jehož velitelé prošli výcvikem britské RAF.

Vedle vojenských zde však existovaly i zásadní ekonomické a demografické faktory, které bylo potřeba brát s blížící se válkou v úvahu. Izrael měl v aktivní službě pouhých 60 000 vojáků. Po mobilizaci vyhlášené 23. května 1967, jež se týkala všech záložníků do čtyřiceti let věku, se jejich počet zvýšil na 264 000. Tito záložníci však měli rodiny, které byly závislé na jejich mzdě. Nehledě na to, že jejich dlouhodobější absence by způsobila vážné problémy izraelského hospodářství. Zatímco v Izraeli tvořila armáda plných 10 procent obyvatelstva, v arabských zemích představovala necelé jedno procento. Proto bylo pro Izrael nezbytné, aby válka netrvala příliš dlouho, neboť i kdyby ji vyhrál vojensky, nepřežil by ji ekonomicky.

Existovaly však další argumenty, které mohly izraelským činitelům napovídat proč začít válku právě nyní. Do jaké míry se jimi nechali ovlivnit se dnes lze pouze dohadovat, avšak co se týče mezinárodního politického klimatu, které je pro tuto práci svým způsobem rozhodující, je opominout nelze. Jde o stav veřejného mínění k blízkovýchodní otázce, které panovalo v Evropě. Alespoň v zemích západní Evropy vládla silná proizraelská, ale hlavně protiarabská atmosféra. Je nutné si uvědomit, že od 2. světové války, a tím pádem i od holocaustu, uplynulo jen něco málo přes dvacet let a veřejnost vůči Židům stále ještě cítila určitou povinnost či dluh. To se projevilo zejména ve chvíli, kdy se začaly arabské armády stahovat ze všech stran k izraelským hranicím. „Koncem května a začátkem června 1967 zněla Evropou a Amerikou nejemotivnější a nejpůsobivější hesla západního politického slovníku jako genocida, Mnichov, arabští nacisté, Násir jako nový Hitler a podobně.“ „Nikdy v dějinách nebyly vášně tolika lidí vyvolány konfliktem, jehož se nezúčastnili – a nepostavili se s takovou jednomyslností na stranu jednoho z účastníků tohoto konfliktu.“ „Vietnam rozděloval, Blízký východ sjednocoval (Hirst 2005, 313).“

Ať už však Izraeli nahrávali lecjaké okolnosti, faktem je, že ač byly jeho záměry jakékoliv, musel za této situace jednat. Kdyby tak neučinil, podpořilo by to Araby natolik, že by se později mohli třeba i pokusit obnovit situaci v oblasti před rokem 1948. Z hlediska pozdější obhajoby konfliktu před světem bylo bezesporu lepší vyčkat, až nepřátelské armády udělají první krok. Zda byl však v té době již na takové vojenské a ekonomické úrovni, že se nemusel obávat o svou existenci, nebo polovina jeho následného vítězství spočívala ve strachu vojáků, ale i civilistů před zahnáním do moře, o tom se nejrůznější autoři přou dodnes.

Dne 1. května 1967 tedy Egypt zahájil blokádu Akabského zálivu. Izrael však vyhlásil mobilizaci teprve 23. května. Několik dnů panovala horečná diplomatická a vojensko-strategická jednání na nejrůznějších úrovních až se 4. června Izraelská vláda rozhodla pro preventivní letecký úder proti Egyptu. Letectvo přitom bylo vybráno zejména z toho důvodu, že Izrael měl brilantně propracované plány leteckých úderů. Pro tuto práci nemá příliš velký význam, zabývat se vojenskou strategií a konkrétními bitvami, proto jen vyčíslím přímé důsledky této války, která oficiálně skončila příměřím po dobytí Golanských výšin 10. června 1967. V tu chvíli stáli mimochodem Izraelské jednotky pouhých 48 km od syrského Damašku.

Válka znamenala jednoznačné vítězství Izraele. Za pouhých šest dní této války porazil armády tří arabských zemí a dobyl několikrát větší území než bylo jeho vlastní. Izrael získal celý Sinajský poloostrov, Golanské výšiny, Západní břeh řeky Jordán a celý Jeruzalém. Přičemž nutno podotknout, že oficiálně Izrael po válce anektoval pouze město Jeruzalém. To ho však neodradilo od hojného osidlování právě nabytých území, přičemž právě odtud muselo odejít velké množství palestinských obyvatel. Je však také třeba připomenout, že jen první vlna uprchlíků představovala kolem 200 000 lidí. Právě to bylo počátkem dalších problémů na Blízkém východě, počínaje vznikem nejrůznějších odbojových, či teroristických organizací.

Ihned po skončení bojů se rozhořel konflikt na jiném bojišti, totiž na diplomatické scéně. Vlastně hned druhý den války se SSSR, překvapen izraelskými úspěchy, obrátil na OSN a žádal její intervenci. Sovětský svaz tlačil skrze výhrůžky také na Spojené státy, aby donutily Izrael k zastavení palby. Neboť právě „pro SSSR znamenala arabská porážka v červnu 1967 ztrátu prestiže pečlivě budované během předcházejících dvanácti let (Wanner 2002, 11).“

Po válce se SSSR pokoušel zachránit svou pozici kterou zastával v arabských očích, když v Radě bezpečnosti OSN požadoval tvrdou rezoluci vůči Izraeli. Taková akce se však za účasti Spojených států nemohla zdařit a celá věc byla vyřešena teprve na podzim roku 1967, kdy byla přijata kompromisní a veskrze obecná rezoluce RB OSN č.242, která byla přijatelná pro obě strany vedoucí studenou válku. Jejím nejpodstatnějším článkem pak byl požadavek, aby se Izrael stáhl z dobytých území a umožnil návrat uprchlíků.

Izrael takový dokument sice přijal, ale přesto se jím neřídil a dále pokračoval v osidlování těchto dobytých území. Pro USA však bylo za této situace nemilým faktem, že Izrael si vítězství vybojoval sám a nemohl na něj být uplatněn efekt vděku, což v praxi znamenalo, že na něj Spojené státy nemohly dostatečně tlačit, aby tento dokument začal naplňovat.

Úspěch ve válce znamenal i další diplomatické roztržky. „Vítězství zatáhlo Izrael hlouběji do vod studené války. Porážka sovětských spojenců, vybavených sovětskými zbraněmi a řízených sovětskými poradci, totiž vyústila ve zhoršení vztahů s celým východoevropským blokem (přerušení diplomatických styků) a Izrael se tak stal více závislým na západních zemích, hlavně na USA (Wanner 2002, 27).“ Jak už bylo nastíněno, právě v západoevropských státech měl Izrael velkou veřejnou podporu, která měla bezesporu velký diplomatický potenciál. „Zde byl národ, který dobyl zemi jiného národa a vyhnal odtud jeho obyvatele – jenž nyní získal nadšený mezinárodní souhlas k dalším výbojům a dalšímu vyhánění (Hirst 2005, 321).“

Právě to se totiž v následujících letech a měsících po válce dělo. Uprchlíci byli sice oficiálně izraelským rozhlasem vyzýváni, že se nemusejí ničeho obávat a mohou se vrátit do svých domovů, avšak ve skutečnosti armáda tyto lidy zpět do vesnic nevpouštěla a systematicky rovnala se zemí jejich domy. Takové praktiky nepřímo potvrzuje i oficiální rozkaz Izraelské armády, kdy každá osoba, která nebyla 7. června 1967 přítomna na Západním břehu a chtěla se tam dostat bez povolení úřadů, měla být automaticky považována za vetřelce. Je také důležité zdůraznit, že vyšetřovacímu výboru OSN, který měl prověřit množící se stížnosti na nedodržování lidských práv v oblasti, odepřel Izrael vstup na tato území.

Aktivní Judaizace probíhala také v Jeruzalémě. Každodenní praxí se stalo vyvlastňování bank, obchodů, podnikatelé museli vlastnit pro provozování své živnosti izraelskou licenci atp. Arabským majitelů nemovitostí byly nabízeny finanční náhrady, které však představovaly jen zlomek skutečné ceny. Arabové si však ani takové peníze nenechávali vyplatit, neboť by to pro ně znamenalo, že prodávají Palestinu.

Všechny tyto i jiné kroky vedly k tomu, že okupovaná území opustilo okolo dvou milionů uprchlíků, kteří se usídlili v okolních arabských zemích. Nejvíce pak v Jordánsku a Sýrii. Zde pak takové komunity tvořily ideální podhoubí odbojovým organizacím jakým byl například Fatah a jemu podobné.

Po šestidenní válce se v Izraeli a zejména u jeho čelních představitelů objevily tendence zpochybňovat existenci Palestinců jako svébytného národa, ať už diplomaticky nebo ideologicky. To dokládá kupříkladu výrok pozdější izraelské premiérky Goldy Meirové, která se o nich v roce 1969 vyjádřila slovy „Oni neexistovali (Hirst 2005, 364).“

Literatura

  1. HIRST, David: Puška a olivová ratolest – Kořeny násilí na blízkém východě. BB/art, Praha 2005.
  2. STIBRAL, Jiří: Historie přeje odvážným. Akcent, Třebíč 2005.
  3. WANNER, Jan: Krvavý Jom Kippur – Čtvrtá a pátá arabsko-izraelská válka ve světové politice. Libri, Praha 2002.

Jak citovat tento text?

Blažek, David. Šestidenní válka [online]. E-polis.cz, 26. duben 2006. [cit. 2017-06-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/sestidenni-valka.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. David Blažek

Autor:

Autor je studentem politologie na ZČU v Plzni.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Půlvlk

úterý, 16. květen 2006
11:37

Myslím si, že na to všechno měli právo.Po tom co jim svět za 4000 let udělal na to měli víc než právo, měli na to výsadu.Ať si říká kdo chce, co chce, ale já s tím, aby měli vlastní zemi souhlasím!!


Napsal: Půlvlk [Odpovědět]

jap

pondělí, 22. květen 2006
20:09

Promiň, ale s tím rozhodně nemohu souhlasit. Po 4000 letech jak píšeš, už oblast Izraele byla zcela JINOU kulturní a náboženskou oblastí s odlišnými specifiky než v roce někdy 2000 př.n.l. a především obývanou novými národy s moderní tradicí v tomto regionu. Velká Británie, ani žádná jiná západní mocnot rozhodně neměla PRÁVO zabrat toto území a velkoryse zde vybudovat židovský stát. Jestliže na to měli právo, pak bych toto právo rád viděl... K vytvoření Izraele došlo čistě z mocenských zájmů v kombinaci s okolnostmi druhé světové války - prostě se to Západu hodilo, ale rozhodně to nebylo podle práva!


Napsal: jap [Odpovědět]

Richard Prager

čtvrtek, 26. červen 2008
01:38

Písmenka dotycný autor evidentne zna. Nebyl by proto nevyssi cas, aby si o Blizkem vychode i neco solidniho precetl? (a nepsal nesmysly v rozporu s realitou)


Napsal: Richard Prager [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(