Schütze: Místo narativního interview v metodologii sociálních věd

 26. duben 2010  Vendula Bláhová   komentáře

Tento text je úvodem k soubornému představení metody narativního interview jejím autorem, německým sociologem Fritzem Schützem. Schütze chce úvodem své knihy vystihnout podstatu této metody a obhájit její užití právě na případu slučování malých obcí v západoněmeckých regionech na počátku sedmdesátých let minulého století, na kterém tento koncept vyvinul.

Schütze: Místo narativního interview v metodologii sociálních vědSchütze: Místo narativního interview v metodologii sociálních věd

Tento text je úvodem k soubornému představení metody narativního interview jejím autorem, německým sociologem Fritzem Schützem. Schütze chce úvodem své knihy vystihnout podstatu této metody a obhájit její užití právě na případu slučování malých obcí v západoněmeckých regionech na počátku sedmdesátých let minulého století, na kterém tento koncept vyvinul.

Narativní interview slouží k získání informací o kolektivně-historických biografických souvislostech zkoumané události, a to prostřednictvím spontánního vyprávění informanta, které je jen opatrně vedeno výzkumníkem. Význam narativního interview pro sociologii spočívá v tom, že tato forma rozhovoru informanta donutí znovu si přivést do vědomí a aktualizovat prožitky spojené s událostí, o které vypráví, a tedy podat výzkumníkovi komplexnější informaci, než jakou by získal prostřednictvím některé standardizované metody.

Narativní interview je tedy kvalitativní metoda specializovaná na studium sociálních procesů dějinného charakteru. Mohlo by se zdát, že vzhledem k takto relativně úzkému vymezení nebude metoda příliš často uplatnitelná. Domnívám se ale, že narativní interview je natolik vhodným nástrojem ke zjištění latentních informací stojících v pozadí vyprávěných zkušeností, že tyto obavy o jeho využití jsou zbytečné. Vždyť při jaké jiné příležitosti se člověk zamyslí nad svými postoji, jednáním a mechanismy stojícími v jejich pozadí, než právě při vyprávění před osobou, která má status výzkumníka. V takové situaci nestačí pouhé vylíčení zkušeností, průběhu dějinných událostí. Informant se zamyslí nad tím, jaký význam pro něho měla událost, proč jednal tak a tak nebo jakou roli sehrál on sám. Jak píše Schütze, prožitky spojené s vyprávěnou událostí si informant musí do vědomí přivést často i ad hoc (Schütze, 1999: 34), při využití jiné metody by se na ně tedy vůbec nemuselo dostat.

Nicméně se domnívám, že ještě širší pole působnosti bude mít narativní interview v rámci sociální antropologie. Vždyť rekonstrukce lidských biografií a obecnějších souvislostí v té které kultuře je jednou z jejích domén. Také v rámci antropologie rozlišujeme interpretativní přístup, který může prostřednictvím narativního interview získat mnohá data. Samozřejmě ani antropologie se neomezuje pouze na naraci; badatelé mohou podrobit analýze například také písemné prameny, fotografie nebo archeologické nálezy. Nicméně zúčastněné pozorování a především rozhovory s jednotlivými informátory v moderní metodologii hrají prim. A pokud si badatel stanoví za svůj cíl popsat procesy uvnitř zkoumané společnosti - ať už výměnu nevěsty mezi dvěma rodinami, krevní mstu nebo integraci etnické menšiny do zbytku populace - narativní interview podle mého názoru může splnit svůj účel. Antropolog nechá jednotlivé aktéry vyprávět a interpretovat události a následně takto získaná data zpracuje.

Nic nemůže být dokonalé, a proto jsem se zamyslela také nad nevýhodami této metody. Domnívám se, že hlavní z nich je časová náročnost výzkumu - ať již sběru dat nebo následné analýzy. Rozhovory zrealizované dle Schützova popisu, tedy monologická, ničím nepřerušovaná vyprávění informantů vystřídaná narativizujícími otázkami, charakteristikou aktérů příběhu i jeho celkového rámce a nakonec argumentativním dialogem, zaberou výzkumníkovi mnoho hodin (Schütze, 1999: 34-36). Každý rozhovor je navíc nahráván a přepisován. Nedomnívám se ale, že východiskem je autorem zmíněná možnost zkracování výzkumného postupu. Sám Schütze píše, že pokud chceme provést přesné sociálně vědní zkoumání, "takovéto zkracování není pro studium komplexnějších sociálních, biografických a kolektivně historických procesů vhodné" (Schütze, 1999: 50). Také výzkumník je jen člověk a některé informace ukryté ve vyprávění nemusí hned při rozhovoru odhalit. Proto má nahrávka nebo její transkript vysokou hodnotu. Složitější může být její pořizování v některých jiných kulturách. Sociální antropolog tedy musí sám zhodnotit, zda například neztratí důvěru svého informátora, pokud za ním přijde s nahrávacím zařízením.

Co se týče výběru vypravěčů, měl by podle mého názoru být více systematizován. Jak jsem pochopila z textu Fritze Schütze, výběr je v podstatě na výzkumníkově úvaze - je pouze třeba dbát na dosažení co možná největší variability informantů, tedy hledat kontrasty až do vyčerpání zkoumaného pole. Autor čtenáře upozorňuje, že běžné otevřené rozhovory mohou sklouznout do tzv. "salátového schématu", v němž je složité se orientovat (Schütze, 1999: 50). Čekala bych tedy, že stejně jako při vypracování přesné architektury rozhovoru se Schütze bude snažit vytvořit nějaký klíč ke hledání informantů. V úvodu k jeho knize jsem však nic takového nenašla.

Další věcí, která mě v textu zaujala, byl princip nasycení zkoumaného okruhu. Schütze píše, že sběr dat je prováděn až do té chvíle, kdy už se v rozhovorech neobjevují žádné nové teoretické kategorie (Schütze, 1999: 42). Domnívám se, že tato saturace je pouze ideálem, kterého není možno dosáhnout, pouze se mu v dobře prováděných výzkumech přiblížit. Vždyť každý člověk prožívá vyprávěnou událost jinak - nejde pouze o úhel pohledu, ale také o specifika, která nás formují. Podle mého názoru tedy vždy lze najít ještě jinou výpověď. Samozřejmě jde spíše o kategorie, než o jednotlivé případy. Přesto nebo možná právě proto si myslím, že by mělo existovat nějaké vodítko, podle něhož by výzkumník své informanty vybíral.

Svou formou se Schützeho text dobře hodí do časopisu. Připomíná mi spíše článek, než úvod k soubornému dílu o narativním interview. Ano, uvědomuji si, že pro účely publikace v Biografu byl text mírně upraven - jak píše editor, jednalo se ale spíše jen o zredukování odkazů. Schütze nenastiňuje podstatu své metody pouze okrajově, aby ji potom mohl důkladně rozebrat v jádru knihy. Text je spíše shrnutím základních informací a apelací na čtenáře, aby se vyvaroval vyrušování informanta od vyprávění, aby dosáhl nasycení atd. Skutečně, některé důležité body Schütze zopakuje hned několikrát, aby byl jasný jejich význam. Jako čtenářka bych ale více ocenila popis průběhu narativního interview na nějakém konkrétním příkladu. Ano, Schütze zmíní slučování malých obcí, ale pouze proto, aby zdůraznil vhodnost aplikace své metody na analýzu této události. Kromě zarážející formulace v prvním odstavci, kdy autor mluví v první osobě, přestože zbytek článku je již odosobněn, je Narativní interview ve studiích interakčního pole plynulým textem se srozumitelným a zajímavým obsahem.

Odpovědný redaktor: Bc. Jiří Mertl

Odpovědná korektorka: Bc. Berenika Bořecká

Titulní obrázek převzat z:   ;http://www.biograf.org/images/obalky/cislo20.jpg


Literatura

Schütze, Fritz (1999): Narativní interview ve studiích interakčního pole. In: Biograf, vol. 20, s. 33-51.

Jak citovat tento text?

Bláhová, Vendula. Schütze: Místo narativního interview v metodologii sociálních věd [online]. E-polis.cz, 26. duben 2010. [cit. 2017-11-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/schutze-misto-narativniho-interview-v-metodologii-socialnich-ved.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(