Samuel Huntington: Kam kráčíš Ameriko? Krize americké identity.

 23. listopad 2006  Mgr. Michaela Šulcová   komentáře

Kniha Samuela Huntingtona je napsána v podobném duchu jako jeho bestseller „Střet civilizací.“ Ve středu pozornosti se v jeho pracích nachází kultura a její charakter výlučnosti jako zdroje identity, ale také jako potenciální zdroj konfliktů.

Samuel Huntington: Kam kráčíš Ameriko? Krize americké identity.Samuel Huntington: Kam kráčíš Ameriko? Krize americké identity.

Kniha Samuela Huntingtona je napsána v podobném duchu jako jeho bestseller „Střet civilizací.“ Ve středu pozornosti se v jeho pracích nachází kultura a její charakter výlučnosti jako zdroje identity, ale také jako potenciální zdroj konfliktů.

Autor vyjadřuje své přesvědčení, že to, co utváří identitu Američanů jako národa, má zdroj v určité kultuře vyjádřené v anglosaském protestantismu. Americký národ a jeho výjimečnost, o které píše i Martin Seymour Lipset ve své knize „Dvousečná zbraň,“ je podle Huntingota přímo vázána na tyto kulturní elementy. Tím odporuje vizi výjimečnost amerického národa v tom, že na rozdíl od jiných je založen na určité politické ideologii, kterou není nacionalismus typický pro evropské státy.

Huntingtonovým cílem je upozornit na negativní vlivy přistěhovalectví, které mají tuto výjimečnost – ve smyslu výjimečnosti kulturní - ohrožovat. Z tohoto důvodu se opírá o tvrzení, že americký národ není národem přistěhovaleckým, ale národem osadníků, kteří vytvořili specificky americkou kulturu v rámci svého příchodu do „země nikoho.“ Toto tvrzení má ozřejmit důvody proč ten, kdo se chce označit za Američana, musí přijmout určité kulturní hodnoty a nejen politickou ideologii. Americká výjimečnost tedy podle Huntigtona pramení z určitých historických a kulturních podmínek.

Huntington se svým tvrzením o „národu osadníků“ pokusil vyhnout kritice, která v současnosti přichází ze strany multikulturalistů. Kdyby totiž byl americký národ označen za přistěhovalecký, nebyl by žádný důvod, pro nadvládu hodnot bílého anglosaského protestanta než pozice síly, společenské moci a vlastnictví donucovacích prostředků. Huntington se tak skrze aplikaci teorie prvotního nabytí půdy pokouší legitimizovat amerikanismus v jeho angloprotestantské podobě.

Jeho argumenty však mohou nabýt velmi zvláštních konotací kritizovaných multikulturalisty – ať už jde o legitimizaci politiky vůči Indiánům, kteří nejsou považováni za první osadníky, jelikož neměli moderní politickou správu, nebo legitimizaci politiky vůči americkým černochům. Huntington se však nestaví přímo do pozice rasisty, jak je mu někdy předhazováno, ale do spíše pozice nativisty. Žádá asimilaci přistěhovalců a plné přijetí americké kultury. Na barvě pleti přitom nemusí záležet stejně jako na etnickém původu. (Tedy pokud dojde po kulturní a hodnotové stránce ke „zbělení“ – přijetí představ WASP´s – White Anglosaxon Protestants.) Huntington se tímto naopak pokouší etnické či rasové nesnášenlivosti zabránit. Pak by ale bylo jistě logické tuto teorii aplikovat i na Austrálii, kde byly velmi podobné historické podmínky. (Problémem může být, že prvními osadníky zde bylo trestanci.)

Huntington ve své knize hlavně reaguje na možné rozmělnění toho, co nazývá americkou národní identitou skrze přistěhovalectví z Latinské Ameriky. Hispánce, kteří vytvářejí ve městech USA rozsáhlé komunity, které se početně neustále rozrůstají, viní z rozpadu amerického národa, protože vůči nim byla v minulosti uplatňována multikulturní politika ve smyslu bilingvismu. Huntington přitom považuje jazyk za jeden z hlavních zdrojů identity. Pro něj je jediným řešením současné situace asimilace přistěhovalců.

Pokud máme zhodnotit Huntingtonovu práci, lze ji chápat jako reakci konzervativního Američana na měnící se společnost USA. Jeho přínos v otázce přistěhovalectví lze spatřovat v tom, že se zaměřil na to, co v současnosti pálí i evropskou společnost – a to je integrace přistěhovalců do místní společnosti. To je důležitý úhel pohledu, který se vynořuje ze záplavy zdůrazňování a řešení ekonomických a právních aspektů světové migrace.

Přesto mohou být některé argumenty jeho teorie považovány za sporné. Už jeho Střet civilizací zvláštním způsobem rozděluje svět na základě často nesourodých hledisek. Západ je zde považován za jednotný. Islám se stává označením pro kulturu místo pro náboženství apod. Huntington hájí své teze o zachování americké kultury a jejích hodnot, nikoli kultury politické. Amerikanismus pro něj nepředstavuje ideologii, ale kulturu. Z toho má podle něj vyplývat skutečnost, že hodnoty společnosti založené kulturně a nikoli politicky jsou stabilnější. Kultura je pro něj patrně něco téměř neměnného, inherentního a patrně i věčného ve svých ztělesněných hodnotách. Tato obhajoba kultury však zdá se nepředstavuje nic jiného než nacionalismus. A ten je také jen politickou ideologií. Podle něj ale patrně stabilnější, protože do kultury člověk vrůstá, do politické společnosti patrně ne.

Pokud je však kultura natolik výlučná, není jasné, jak je možné stát se tak snadno Američanem. Po přistěhovalcích přece požaduje plnou asimilaci. Také není úplně jasné, proč kulturu či civilizaci odvozuje od náboženství jako v případě islámské civilizace či protestantských hodnot, které mají být základem amerikanismu. Náboženství si přece na rozdíl od národů kladou nároky na univerzalitu. A Huntington odmítá to, aby si ať už islám či amerikanismus tyto nároky kladly. Podle něj není možné vzhledem ke kulturnímu základu amerikanismu vyvážet ho do zahraničí, kde jsou zakotveny domácí kultury. Zde se ale musíme vrátit k námitce - jak je pak možné požadovat kulturní asimilaci po přistěhovalcích? Tady se opět vynořuje duch „Střetu civilizací.“

Huntington se ve své knize zmiňuje také o problematice „civilního náboženství“ USA, přestože tak činí pouze okrajově. Jedná se o sekulární společenskou víru v určité výlučné společenství lidí s výlučnými hodnotami, symboly, ve které je vkládána až náboženská víra – tedy víra v jejich absolutní nezpochybnitelnost a vyvolenost daného společenství. Američané se na základě toho cítí být vyvolenými Bohem, tím nejlepším co lidstvo mohlo vyprodukovat. Domnívám se, že právě tuto víru, toto náboženství, o kterém píše i zmiňovaný Lipset či sociolog R.Bellah, lze považovat za onen zdroj americké výjimečnosti, protože jen ztěží najdete jiný národ (kromě např. Židů), který by své společenství učinil přímo svatým. Kultury národů se občas pojí s určitým konkrétním náboženstvím, ale málokterá kultura se sama tím náboženstvím stane.

Protestantismus pomáhal vytvořit hodnoty tohoto civilního náboženství, ale přijali je poté i katolíci či příslušníci jiných náboženství. To je možné jen proto, že už nejde o protestantské hodnoty, ale o hodnoty náboženství občanského.

Současná zahraniční politika USA také příliš nepřeje Huntingtonově tezi. Do „Osy zla“ byla zařazena i Severní Korea a Huntington přitom tvrdí, že éra střetu ideologií skončila. Boj proti radikálnímu islamismu lze nazvat válkou spíše náboženskou či ideologickou, protože je provázena tvrzeními, že americký způsob politiky vyvážet lze. Neúspěch tohoto jednání lze připsat různým faktorům. Skutečností zůstává, že amerikanismus jako civilní náboženství založilo určitou výlučnou společnost a vyvážet tuto víru tam, kde je tak silné náboženství s politickými aspekty a společností dávno založenou, je opravdu naivní.

Jak citovat tento text?

Šulcová, Michaela. Samuel Huntington: Kam kráčíš Ameriko? Krize americké identity. [online]. E-polis.cz, 23. listopad 2006. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/samuel-huntington-kam-kracis-ameriko-krize-americke-identity.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. Michaela Šulcová

Autor:

Autorka je studentkou magisterského programu Politologie na FSV UK.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.8 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář

Norbert Naxera

neděle, 3. prosinec 2006
18:09

Norbert.Naxera

Chtěl bych připomenout , že co se týká srovnání s Austrálií, tak první osadníci v USA byli taky trestanci . Britové začali odvážet trestance do Austrálie, protože se USA osamostatnily. To už dnes ví jen málokdo. Ale jinak má Huntington pravdu.


Napsal: Norbert Naxera [Odpovědět]