Reportáž z přednášky Rozvoj Blízkého východu: Specifika, rizika, příležitosti

 13. duben 2013  Kateřina Zerzánová   komentáře

V pondělí 8.4. v se Plzeň stala svědkem další ze série přednášek v rámci Festivalu arabské kultury, tentokrát na téma Rozvoj Blízkého východu: Specifika, rizika, příležitosti v podání Ing. Mgr. Jaromíra Harmáčka, Ph. D. z Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Doktor Harmáček mluvil o rozvojových specificích Blízkého východu, jeho rozvojových nedostatcích a vztahu České republiky k regionu.

Reportáž z přednášky Rozvoj Blízkého východu: Specifika, rizika, příležitostiReportáž z přednášky Rozvoj Blízkého východu: Specifika, rizika, příležitosti

V pondělí  8.4. v se Plzeň stala svědkem další ze série přednášek v rámci Festivalu arabské kultury, tentokrát na téma Rozvoj Blízkého východu: Specifika, rizika, příležitosti v podání Ing. Mgr. Jaromíra Harmáčka, Ph. D. z Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Hned na začátku prezentace se přednášející snažil vymezit pojem rozvoj. Ten by neměl být sešněrován jen na 1 kategorii (například ekonomický růst) tak, jako se tomu dělo v minulosti, ale měly by vyjadřovat celkovou úroveň života, a tudíž zahrnovat všechny dimenze lidské existence, například míru svobody a úroveň vzdělání. Pro určování úrovně rozvoje se používají různé přístupy, na jejichž základě jsou pak definovány rozvojové (ne zcela ,,rozvinuté“) země.  Za zatím nejobjektivnější je považován tzv. index lidského rozvoje (Human development index-HDI), který reflektuje tři hlediska: zdraví měřené délkou dožití, průměrnou a předpokládanou dobu vzdělávání a nakonec životní úroveň v podobě HDP na obyvatele. Ten je používán také OSN v jejích výročních zprávách od roku 1993. Spolu s ním pak organizace zveřejňuje například také srovnání v oblasti diskriminace žen nebo sociálních rozdílů, či informativně velmi podstatný index tzv. multidimenzionální chudoby (viz http://hdr.undp.org/en/statistics/mpi/ )

Velmi obecně se potom dá říci, že k rozvojovým zemím patří většina států Subsaharské Afriky, Asie a část Latinské Ameriky.  Země Blízkého východu jsou specifické v tom, že úroveň jejich HDP není vůbec špatná, dokonce často snese srovnání se zeměmi považovanými za rozvinuté. Příčinou relativně vysokého HDP je zejména ropné bohatství. Hůře už jsou na tom s mírou vzdělanosti, a co se týče politických práv a občanských svobod, vykazují podle organizace Freedom House jedny z nejhorších výsledků globálně. Žádný z arabských států Blízkého východu není hodnocen jako volební demokracie. I po Arabském jaru jsou jen některé z těchto států považované za částečně svobodné.

V další části doktor Harmáček stručně načrtl rozvojová specifika Blízkého východu, která rozdělil do čtyř základních skupin. První z nich se týkala konfliktů, historie a palestinské otázky. Za hlavní problém v přijímání konceptů rozvoje, které jsou většinou navrhovány zeměmi západu, označil přednášející nedůvěru obyvatel Blízkého východu pramenící z historické zkušenosti s bezohlednou aplikací západních či naopak socialistických norem. Palestinskou otázku nevidí Harmáček jako související s rozvojem konkrétních států, ale spíše jako časté alibi používané politiky pro odvedení pozornosti od vlastních problémů.

Jako další rozměr při posuzování specifik byly označeny přírodní determinanty. Blízký východ a severní Afrika patří do oblastí nejvíce postižených nedostatkem vody. Vedení států se tyto problémy snaží řešit stavbou různých přehrad a zařízení, v případě bohatých států Perského zálivu i finančně náročným odsolováním mořské vody. Kategorii úzce související se současným stavem ekonomiky i politiky pak tvoří fenomén ropy. Podle islámu patří nerostné bohatství všem občanům země, včetně generací budoucích. V tomto duchu by vláda měla kontrolovat zásoby zodpovědně a efektivně a výtěžek investovat ve prospěch obyvatel, což se ovšem v plném rozsahu děje výjimečně. V zemích bohatých na ropu však často občané neplatí daně, což je ,,ukolébá“ a snižuje jejich zájem o legitimitu vlády. Ekonomika nemá dostatečně rozvinutá jiná odvětví a zemím tak hrozí tzv.,,holandská nemoc“. Z našeho pohledu je zde očividná potřeba reforem, zavedení daní a snížení státních výdajů, což by se však pravděpodobně nesetkalo s úspěchem u občanů ani vlád. Poté přednášející přešel ke specifikům demografického vývoje a sociálních indikátorů. Od roku 1970, kdy porodnost v zemích Blízkého východu převyšovala porodnost v subsaharské Africe, došlo k jejímu výraznému snížení, stále je však oproti „rozvinutým“ zemím dost vysoká. Kojenecká i dětská úmrtnost se však snížila o více než polovinu, často až o 2/3 a více. Doktor Harmáček nás upozornil na vazbu mezi těmito dvěma hodnotami. V zemích, kde neexistuje síť sociálního zabezpečení, je počet práceschopných potomků stěžejní pro pozdější přežití rodičů, a tudíž úmrtí dětí motivuje k dalším porodům. Ohledně očekávané délky života je na tom oblast Blízkého východu docela dobře a s hranicí neklesající pod 60 let, ve většině případů dokonce převyšující  70 let, se přibližuje zemím se středním příjmem.

Poslední ze skupiny specifik se věnovalo rozvojovým deficitům klíčové oblasti, a to na základě velmi komplexních studií OSN Arab Human Development Reports vydávaných od roku 2002. Přestože na nich pracovalo kolem 100 arabských autorů, je jim někdy vytýkána nedostatečná reflexe role islámu a údajná vzdálenost od reality na arabské ulici. Celkově se ale dá říci, že arabské společenství projekt přijalo pozitivně, neboť pro mnohé z nich to byla první příležitost vyjádřit se k tomu, co je trápí.

Studie identifikovala tři kritické rozvojové nedostatky, a to v získávání vědomostí, politických svobodách a ve zrovnoprávnění žen. Jako příčiny prvního nedostatku Harmáček vyjmenoval autoritářský a ochranitelský model výchovy dětí, malou mediální diversitu, hůře fungující infrastrukturu, málo uskutečněných překladů děl do arabštiny či podfinancovanost výzkumného sektoru. V oblasti demokratických svobod je opět zajímavé srovnání se Subsaharskou Afrikou, kde je většina zemí hodnocená jako částečně svobodná, zatímco u Blízkého východu převažují „nesvobodné země“, i když v roce 2012 došlo díky sérii revolucí k mírnému zlepšení. V ekonomickém růstu je to ale přesně naopak. Na vysoké hodnotě posledního aspektu, tedy nerovnosti pohlaví, se podílí například vysoká úmrtnost matek při porodu či světově nejvyšší podíl na negramotnosti žen (přes jistý pokrok oproti minulosti). Ačkoliv mají ženy často v ústavě zaručena práva, praxe bývá velice rozdílná.  V tomto bodě byla opět připomenuta dvojsečnost ropných ekonomik, které nezvládají generovat dostatek pracovních míst. Ženy jsou navíc vzdělávány hlavně v humanitních oborech. Absence příjmu ženy pak samozřejmě znemožňuje její nezávislost. Další a hlubší spektrum pravděpodobných příčin je zde opět široké.

Jako pátý a poslední specifický aspekt byl označen islám. Zde byly zmíněny tři nejčastější přístupy ve vztahu mezi islámem a rozvojem. První přístup vnímá oba elementy jako vzájemně neslučitelné, a to zejména díky fatalismu islámu. Druhý přístup je opačného názoru, a domnívá se, že ve skutečném islámu, kterým se ovšem vlády arabských států příliš neřídí, je pokrok reflektován. Argument, že islám zakazuje pochybnosti, je podle něj nesmyslný, neboť nepřípustnost pochyb se vztahuje na existenci boha. Třetí postoj nepovažuje vliv islámu na rozvoj za relevantní a domnívá se, že hlavním problémem jsou instituce a archaická právní úprava, která brání akumulaci kapitálu. Dle doktora Harmáčka není islám příčinou nedostatečné míry rozvoje, nicméně s ní úzce souvisí kvůli svým různým interpretacím používaným často podle potřeby státní správy.

Závěr přednášky byl věnován české podpoře rozvoje na Blízkém východě. Přednášející vyjádřil pochybnosti o efektivnosti rozvojové pomoci obecně a poté nám ukázal na příslušných grafech, jak nepatrnou částku vzhledem k největším donátorům i vzhledem ke skutečné potřebě Česká republika na zahraniční rozvoj věnuje.

V roce 2011 poskytla Česká republika na zahraniční rozvojovou spolupráci 4,4 mld. Kč, z toho 69 % putovalo na mnohostrannou a 31 % na dvoustrannou spolupráci. Tato částka tvořila 0,12 % našeho hrubého národního produktu. Nejštědřejší země světa (při přepočtu na podíl k HNP) jako Švédsko nebo Nizozemsko věnují kolem 0,7 % svého HDP. Mezi naše prioritní země patří Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldávie a pouze jedna entita Blízkého východu, Palestinská autonomie. Tzv. bývalou prioritní zemí, tedy zemí, v níž se priorita zahraniční rozvojové pomoci snižuje, je na Blízkém východě Jemen. Celkově je Česká republika zaměřena spíše na země východní Evropy a Balkán, a to hlavně kvůli své zkušenosti s přechodem k tržnímu hospodářství a geografické blízkosti.

Na Blízký východ putovalo v roce 2011 57,5 mil. Kč, tedy jen 4 % české dvoustranné spolupráce. Spolu se severní Afrikou to pak bylo 6 %. Největší objem věnovala ČR na pomoc Palestinské autonomii, dále Libyi, Egyptu, Iráku, Sýrii a Jemenu. Palestinská území podporuje ČR stabilně již od 90. let, neboť vnímá zdejší stabilitu jako klíčovou pro celý region a je zde také velmi vysoká chudoba.

Kromě státem organizované pomoci mohou vymýšlet a aplikovat menší projekty i jednotlivá zahraniční zastupitelství.

Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová

Odpovědná korektorka: Tereza Špuláková

Autor fotografie: Iva Skaláková

Jak citovat tento text?

Zerzánová, Kateřina. Reportáž z přednášky Rozvoj Blízkého východu: Specifika, rizika, příležitosti [online]. E-polis.cz, 13. duben 2013. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/reportaz-z-prednasky-rozvoj-blizkeho-vychodu-specifika-rizika-prilezitosti.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 1.67 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář