První dámy Československé republiky (1918 - 1957)

 26. srpen 2014  Soňa Krpálková   komentáře

Od roku 1918, kdy se Tomáš Garrigue Masaryk stal prezidentem nově vzniklého Československa, se v naší zemi začíná objevovat institut první dámy. Od té doby byly všechny první dámy v hledáčku veřejnosti, která se o ně a jejich činnost velmi zajímala. Od všech prvních dam je vyžadováno, že budou reprezentovat. Záleží však na dobových podmínkách, osobním kouzlu, rozhledu a inteligenci. Některé dokonce skrze své muže ovlivňovaly chod v zemi. Jiné zase zůstávaly pokud možno co nejvíce v pozadí a na veřejnosti se objevovaly pouze sporadicky a pečlivě si chránily své soukromí.

První dámy Československé republiky (1918 - 1957)První dámy Československé republiky (1918 - 1957)

Funkce první dámy a její společenský dopad

První dáma je neoficiální označení pro manželku prezidenta republiky. Pokud prezident manželku nemá, přebírá tuto činnost žena z blízkého kruhu rodiny, nejčastěji dcera. Tato situace nastala v dějinách po smrti Charlotty Garrigue Masarykové, jejíž funkci převzala dcera Alice Garrigue Masaryková nebo třeba po smrti Marie Háchové, kdy její roli převzala dcera Milada Háchová – Rádlová. Funkce první dámy není nijak zakotvena v ústavě, ale je velice ostře sledována celou širokou veřejností a zejména pak její ženskou částí. Jejich role proto nikdy nebyla jednoduchá a každá z prvních dam se k jejímu výkonu stavěla po svém.

Činnost prvních dam je velice závislá na době, ve které funkci vykonávají. Období První a Druhé republiky, přineslo první dámě mnoho možností, jak se veřejnosti ukazovat v dobrém světle. Byla možnost lidem sdělit spoustu nových věcí, které neznali, nebo se o ně příliš nezajímali. Situace se změnila v době vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Veškerá moc byla diktována z nacistického Německa. Chyběla nálada na činnost, která by lid zajímala. Všude panoval obrovský strach. Krátké období mezi koncem války a tzv. Vítězným únorem 1948 bylo dobou, kdy se na post první dámy opět vrátila Hana Benešová. Lid se pomalu zotavoval z utrpení, které přinesla válka a opět je začínali zajímat nové věci, které Hana Benešová propagovala. Postavení prvních dam se opět změnilo po roce 1948, už se zdaleka nemohly projevovat tak svobodně jako za První republiky. Staly se figurkami, kterými se posunovalo na mocenské šachovnici, příkladem takové první dámy se stala Marta Gottwaldová, která se společnosti příliš kladně neukázala, a stala se tak terčem vtipů. Změnu k lepšímu přinesla až tzv. Sametová revoluce, kdy se manželky prezidentů opět přestaly bát říkat veřejnosti svůj názor. Ve většině případů byly opět kladně přijímány.

Většina prvních dam, hlavně tedy těch v novodobé éře, měla před zvolením jejich manžela do úřadu prezidenta své civilní zaměstnání, které však musely opustit, protože program, který má první dáma, nelze sloučit s běžným pracovním nasazením.

Jak jsem již zmínila, funkce první dámy není nijak definovaná. Dámy často jednají za přítomnosti svého manžela s vysokými představiteli jiných států po celém světě. Je tedy jejich povinností znalost cizích jazyků. Mnohokrát mají oficiální program společně s první dámou té země, ve které se koná státní návštěva. Jinak tomu není ani v případě státní návštěvy na území Československé, později České republiky.

Ke své práci jsem si vybrala ty první dámy Československé republiky, jejichž činnost byla nějak výjimečná nebo jiná od těch ostatních. Charlottu Garrigue Masarykovou jsem si vybrala proto, že byla vůbec první dámou, která byla po boku svého manžela v čele státu. Logicky na ní navazuje její dcera Alice Garrigue Masaryková, která převzala její roli nejen ve funkci první dámy a v rodině, ale stala se také novým idolem emancipovaných dívek a žen. Dále jsem si vybrala Hanu Benešovou, jíž si velice vážím nejen proto, jaká byla, ale i za to, že stála při svém manželovi, prezidentu Benešovi v tak těžkých chvílích, jaké si většina z nás ani nedovede představit. Martu Gottwaldovou jsem zvolila proto, že byla první dáma komunistické doby a že se představila v jiném světle než ostatní její předchůdkyně. A jako poslední jsem se zajímala o Marii Zápotockou, která svou činností nijak zvlášť nevynikala, ani se výrazně nelišila od ostatních prvních dam, které přišly po ní, ale zaujala mě její změna názorů. Nejdříve oddaně poslouchala všechno, co přicházelo ze Sovětského svazu a po necelých 10 letech, kdy už nebyla obyvatelkou Pražského hradu, zcela změnila svůj názor.

První dáma pomáhá hlavě státu vytvářet jeho obraz, může jej ale také nenávratně poškodit či poničit. Manželka prezidenta je jeho nejbližším poradcem a často jediným, kdo mu může říct i tvrdou pravdu.

Představení jednotlivých prvních dam

Charlotta Garrigue Masaryková

Pozici první dámy si Charlotta Garrigue Masaryková kvůli nemoci neužila. Střídavě pobývala v sanatoriu nebo na zámku v Lánech. Několikrát se ukázala veřejnosti, třeba na Všesokolském sletu v roce 1920, kde ji veřejnost přivítala s nevídanou radostí a nadšením.

Charlotta Garrigue Masaryková se narodila 20. listopadu 1850 v Brooklynu v New Yorku. Její rodina měla velice dlouhý a pestrý rodokmen, který sahal až hugenotům. Většina rodiny původně žila ve Francii, ale po zrušení nantského ediktu Ludvíkem XIV. v roce 1685 se rozprchla po celém světě. Část se usídlila v Dánsku a Německu, část odešla do Spojených států amerických. Pocházela z rodiny velice intelektuálně založené. Její dědeček byl dánský generální konzultant a otec knihkupec a zakladatel protipožární pojišťovny Germania. Matka Charlotty měla veliké sociální cítění, patřila ke stoupencům zrušení otroctví černochů, které učila psát a číst.

Charlotta byla velice uzavřená, s velkou oblibou četla knihy, kterých měli doma dostatek, a většinu času proto trávila doma. Zajímala se o výtvarné umění a hudbu. Proto odjela do Lipska studovat na konzervatoři hru na klavír. V Lipsku se seznámila s rodinou Göringových, k nimž se často vracela. V domě rodiny Göringových bydlel také mladý filozof Tomáš Masaryk, který Charlottu ihned zaujal. Jejich velkým oblíbencem byl John Stuart Mill a společně si četli jeho eseje, zejména tu o Poddanství žen. Oba totiž měli stejný názor. Chápali muže a ženu jako rovnocenné bytosti. Charlottě samotné přišlo divné, že nevadí, aby žena byla v čele státu, jako v té době královna Viktorie, ale že žena nesměla být účastna ve vojsku a parlamentu.

Charlotta a Masaryk se rozhodli, že se vezmou. Otec Charlottu nejdříve přemlouval a varoval ji, ať si vše dobře rozmyslí.1 Přesto Charlottu nepřesvědčil a 15. března 1878 byla v New Yorku svatba. Masaryk přijal dívčí jméno své manželky jako své druhé jméno, aby tak vyjádřil úctu k ní a její rodině. Významným převratem v jejich manželství bylo stěhování do Prahy v roce 1882, kdy Masaryk získal místo na tehdejší Karlo-Ferdinandově Univerzitě. V Praze se Charlotta zapojila do mnoha ženských spolků, zejména do Amerického klubu dam, který byl založen, aby pomáhal šířit americkou kulturu. Svůj život v Praze si organizovala tak, aby co nejlépe zapadla do vybrané společnosti. Naučila se jazyk, poznala dějiny i českou kulturu. Největší zkouškou svého dosavadního života si Charlotta prošla během sporu o rukopisy a ještě později během hilsneriády. Masaryk tehdy uvažoval o emigraci, ale Charlotta ho zastavila a povzbuzovala ho k hájení pravdy. Již od roku 1892 se zastala o změnu občanského zákoníku a snažila se prosadit volební právo pro ženy, což se jí nakonec povedlo v roce 1920, kdy byl do nové ústavy vložen § 106, který deklaroval rovnoprávnost žen s muži. V roce 1905 vstoupila do sociálně demokratického klubu, který podporovala hlavně finančně, protože věřila, že tak může pomoci lidem od chudoby a zaručit ženám rovnoprávnost.

V roce 1915 stihlo Charlottu několik tvrdých ran. Na počátku roku zemřel syn Herbert, který se nakazil tyfem a téhož roku odešel do emigrace manžel, společně s dcerou Olgou. Syn Jan byl nucen narukovat do armády a dcera Alice byla zatčena. Rakouské úřady Charlottu neustále pronásledovaly a obtěžovaly ji nočními domovními prohlídkami. Všechny tyto negativní zkušenosti se podepsaly na jejím zdraví. V květnu 1918 se duševně zhroutila a její špatný zdravotní stav, kvůli kterému byla dokonce zbavena svéprávnosti, přetrval až do návratu manžela do vlasti na konci prosince 1918.

V roce 1922 přišly další zdravotní komplikace, které ukončila 13. května 1923 Charlottina smrt. Matčinu funkci převzala dcera Alice, která se snažila držet otce nad vodou. Masaryk byl ale zlomený a v jeho psychickém strádání mu nepomohla ani dcera Alice, která se o něho začala starat. To dokazuje také Emil Ludwing ve svém díle o životě TGM, kde píše: „Společný jim byl takt srdce, vůle zdokonalovat se zde na zemi neustále, víra v nesmrtelnost; oba naprosto nedychtili ani po penězích, ani po slávě, měli však ctižádosti náležet k nejlepším lidem své doby. V jiných rysech se doplňovali: on byl veselejší, ona hudebnější, on byl aktivnější, ona žensky spíše záštitou. Především se však zdá, že od začátku, nebo aspoň od prvních let svého manželství, Charlotta žila v rovnováze duše, které on musil teprve ponenáhlu nabývat a které by bez svého humoru snad nikdy nebyl získal.“ [Ludwig, E. Životopis TGM]

Alice Masaryková

Alice Masaryková je nejstarší dcera Tomáše Garrigue Masaryka a Charlotty Garrigue Masarykové. Narodila se 3. května 1879 a byla vychovaná v prostředí, které výrazně pomohlo k tomu, aby se věnovala dobročinné činnosti. Byla velice inteligentní a učila se několika cizím jazykům. Její matka ji s sebou často brávala do různých spolků. Studovala na dívčím gymnáziu Minerva a poté se rozhodla pro studium medicíny, odkud ale odešla, údajně kvůli postavení žen na této fakultě. Nesměly totiž studovat jako řádné uchazečky, ale pouze jako praktikantky.

Začala se naplno věnovat historii. Byla první ženou, která získala doktorát z historických věd. Dále se věnovala studiu v Lipsku a v roce 1904 odjela pracovně do Chicaga ve Spojených státech amerických, kde se věnovala sociální práci pro přistěhovalce. Se svým otcem měla mnoho společných témat, ale jedním, které je doopravdy silně pojilo, byla nenávist k alkoholu. Oba proti němu bojovali, pořádali různé besedy a sezení. Veřejně proti němu vystupovali a prevenci věnovali veškerý svůj volný čas. Alice také velice nelibě, stejně jako její matka, nesla, že ženy v Rakouské monarchii neměly dosud volební právo. Proto se o tento fenomén také výrazně zasloužila, společně se svojí matkou.
V roce 1906 odešla Alice od rodiny a začala učit na lyceu v Českých Budějovicích. O čtyři roky později, v roce 1910 se musela vrátit do Prahy, aby pomohla své matce, která trpěla vážnou srdeční chorobou, s domácností. Začala proto učit na dívčím lyceu v Holešovicích. V Praze se také začala věnovat sociologii, založila sekci sociologie ve Sdružení akademicky vzdělaných žen.

Do jejího života, stejně jako do života její rodiny, velice významně zasáhla první světová válka. Ke konci roku 1915 byla Alice Masaryková zatčena v souvislosti s vyšetřováním jejího otce, který byl obviněn z velezrady. Propuštěna byla až na výzvu amerického velvyslance v Rakousku. Během svého věznění vedla rozsáhlou korespondenci s matkou, která se dodnes zachovala v knižní podobě. Alice Masaryková se vrátila do Prahy, ale z politických důvodů se již nemohla vrátit na své místo na Holešovickém lyceu.

Po skončení války se Alice Masaryková opět vrátila do veřejného dění. Opět se zaměřovala na sociální problémy, prosazovala koncept samotného ministerstva zdravotnictví a navíc získala poslanecký mandát za Československou stranu sociálně demokratickou. Svého mandátu se ale vzdala v roce 1919 ve prospěch aktivit v Červeném kříži.

Po smrti její matky v roce 1923 naplno převzala povinnosti první dámy Československa. Fungovala jako doprovod svého otce na mezinárodních konferencích a zahraničních cestách. Účastnila se setkání s významnými státníky a představiteli kulturního života. Trávila s otcem veškerý čas. O to víc ji zasáhla jeho smrt a prázdné místo po jeho osobě se snažila zacelit ještě urputnější prací pro Červený kříž a jiné nadace. Začala spolupracovat s Rockefelerovou nadací, pro kterou shromažďovala velké množství oblečení a dalších potřeb jako splátku dluhu za pomoc Československu po první světové válce. Když byl vyhlášen protektorát, Alice se rozhodla, že odjede do USA, kde se opět věnovala dobročinným akcím a činnostem s tím spojeným. Po skončení války se společně s bratrem Janem vrátila do vlasti. Nijak se už ale nepokusila o obnovení své politické kariéry. Moc postupně získala komunistická strana, bratr spáchal sebevraždu (Alice byla přesvědčená, že šlo o demonstrativní sebevraždu) a její ideály se pomalu hroutily. Díky tomu všemu se rozhodla, že odcestuje za svojí sestrou do Ženevy.

V exilu se věnovala publikační činnosti, vydávala paměti i díla svého otce. V roce 1966 se její zdravotní stav natolik zhoršil, že 29. listopadu zemřela. Přála si, aby bylo její tělo převezeno do Lán, kde chtěla spočinout vedle své rodiny. To jí bylo splněno až v roce 1994.

Hana Benešová

Narodila se jako Anna Vlčková 16. července 1885. Pocházela z velmi chudých poměrů, její otec byl krejčí a matka švadlena. Městečko, ve kterém se Anna narodila, se jmenovalo Domaslavice, mělo také německý název Deutzendorf, a proto musel Edvard Beneš po zvolení prezidentem dokazovat, že jeho manželka je Češka. Anně pomohla dosáhnout na vzdělání tetička, která získala v dědictví velké bohatství a rozhodla se, že Anně zaplatí školu. Anna se tak odstěhovala za tetou do Prahy, kde se seznámila s Annou, dcerou policejního ředitele. Obě dívky byly velice emancipované a v roce 1905 odcestovaly do Paříže, kde je snoubenec Ludmily Šmolíkové seznámil s Eduardem Benešem. Beneš si dívek nejdříve nevšímal, protože si při odjezdu na studia slíbil, že se ženami nenechá zpomalovat ve svém studiu. Když se ale celá skupinka měla rozdělit, zjistit Eduard Beneš, že by přišel nejen o dobrou přítelkyni, ale také velmi vzdělanou společnici, která s ním často debatovala o tématech různého druhu. Posléze jí vyznal lásku, a začal Anně říkat Hana, z osobních důvodů, sám sobě poté nechal říkat Edvard. V roce 1909 byla svatba. Hana se stala nejen Benešovou manželkou, ale také jeho opatrovnicí. Pečovala o jeho životosprávu, oblékala ho, starala se, aby k němu nedoléhaly každodenní starosti. On se stal centrem jejich společného života, s ním všechno souviselo a jemu se podřizovalo. Hana mu také pomáhala s opravováním studentských kompozic, opisovala mu texty z přednášek, pořádala archiv a často mu i vypisovala zápisky z knih. Toto je důležité mít na vědomí pro dobré pochopení Beneše jako člověka, ale i Beneše jako politika. Hana také bezvýhradně věřila ve správnost politiky, kterou její manžel realizoval. Na začátku září 1915 byl Beneš nucen odejít do Ženevy a Hana byla poprvé zatčena.

Hanu vyslýchání tak psychicky vyčerpalo, že přiznala, že její manžel utekl do Švýcarska, kde se setkal s Tomášem Garrigue Masarykem. Byla uvězněna, ale na základě špatného zdravotního stavu byla v březnu 1916 propuštěna. V listopadu 1916 se konal soud, který byl ale přerušen, a Hana byla opět na základě nových důkazů zatčena. Na svobodu ji dostala až amnestie císaře Karla v červenci 1917. Po návratu Beneše z pařížské mírové konference se z něho stal uznávaný evropský diplomat a dokonce zasedl i do křesla ministra zahraničí. Hanino vnímání politického života bylo dosti naivní, ale díky tomu byla svému muži ku prospěchu i v politických věcech, byla mu jakýmsi zrcadlem. Hana také často fungovala jako ministerská tajemnice.

Po prožití velmi důležitých společných chvil se rodina Benešových blíže seznámila s rodinou prezidenta Masaryka. Hana si velmi rozuměla s jeho dcerou Alicí, se kterou často konzultovala otázku sociálních problémů a práce na dobročinných akcích. Hana Alici částečně suplovala matku, kterou ztratila. Byla její posluchačkou a rádkyní. Hanu ale také trápilo několik problémů. Nemohla otěhotnět. Po několikaměsíčním léčení v Biaritzu, které bylo neúspěšné, se rozhodla, že se nebude starat o děti, ale o to více se bude věnovat svému manželovi, který její pomoc potřeboval. Zejména pak v roce 1927, kdy se po dlouhém jednání psychicky zhroutil.

Edvard Beneš byl 18. prosince 1935 zvolen prezidentem a z Hany se stala první dáma. Stala se první dámou respektovanou a uznávanou a několik slov na její chválu zmínil také bývalý prezident Masaryk.2 Oba manželé Masaryka často navštěvovali až do jeho konce v roce 1937.

V roce 1938 začala bouřlivá jednání o budoucnosti Československa. Veliká síla, která byla v tu chvíli na místě, se objevila hlavně v prezidentově manželce. Hana Benešová držela Edvarda Beneše nad vodou a přesvědčovala ho, aby nepropadal panice, a když se 30. září 1939 rozhodl pro abdikaci, Hana Benešová o této události rozmlouvala s dr. Alicí Masarykovou a společně hledaly nějaké řešení, které by mohlo Benešovi pomoci. Hana Benešová měla obrovský strach z toho, aby její manžel neučinil špatné politické rozhodnutí, sdílela jeho obavy, ale zároveň měla veliký strach o jeho zdraví. Po promluvě s manželem, který nakonec abdikaci skutečně předložil vládě, odjeli do Sezimova Ústí, kde měli rodinný domek. Beneš s manželkou zůstali ve vlasti až do 21. října. Beneš však většinu času strávil na lůžku. Hana Benešová měla opět pravdu, jednání posledních dní ho tak zmohla, že se psychicky zhroutil. Po společném rozhodnutí odjeli do Anglie a o několik měsíců později přesídlili do Spojených států amerických. První dámě se v zámoří líbilo. Mohla se věnovat své práci, která ji naplňovala. Pracovala pro Americký klub dam a po návratu do Londýna v roce 1939 se intenzivně věnovala práci pro Červený kříž, Czechoslovak welfare a Britský červený kříž. Po uznání československé vlády v roce 1940 společně s manželem navštěvovala tábory československé armády a jak bylo jejím zvykem, dodávala sílu a odvahu. Byla to opravdu nesmírně silná a rozhodná žena. Rozhodla se i pro materiální pomoc pro vojáky a společně s Alicí Masarykovou zajistila dovoz teplého oblečení do vojenských táborů. Prostřednictvím BBC promlouvala k občanům okupovaného Československa a opět jim byla oporou.

Po konci války se společně se svým manželem a dalšími představiteli exilové vlády vrátila do vlasti. Ihned po návratu se zapojila do československého ženského hnutí a opět stanula na vrcholku popularity.3 Hana se rozhodla, že svého manžela podpoří, jak jen to bude možné, a proto spojila svůj názor s jeho politikou. Prvního ledna 1946 pronesla projev o novém postavení ženy ve státě. Hana Benešová byla již od roku 1945 v častém kontaktu s Miladou Horákovou, se kterou často jednala o problémech sociální zajištěnosti pro ženy v Československu. Společně prosadily ekonomickou rovnoprávnost žen. Jak jsem již několikrát naznačila, Hana Benešová se stala morální ikonou většiny obyvatel tehdejšího Československa, dostávalo se jí tedy několika poct. Stala se kmotrou prvních lidických dětí, které se narodily po válce. Zakládala sociální instituce, které byly pojmenovány právě po ní. Velkou měrou je také podporovala i po ekonomické stránce.

Dalším zlomovým rokem se pro Hanu Benešovou stal rok 1947, kdy se její manžel vrátil po jednání o přijetí Marshallova plánu. Benešův stav se výrazně zhoršil zejména poté, co byl jeho mozek zasažen mrtvicí. Jeho chování se úplně změnilo. Začal se chovat nesystematicky až chaoticky. Jeho manželka při něm opět stála. Všechny tyto události ovlivnily chování první dámy. Nepřála si, aby na Gottwaldův převrat její manžel doplatil zdravím nebo snad životem. Klement Gottwald na paní Benešovou neustále tlačil a přemlouval ji, aby odjela i se svým manželem na dovolenou, ale ještě předtím, aby Edvard Beneš podepsal novou ústavu, kterou mu Gottwald předkládal. Beneše však nezlomil. A je velmi pravděpodobné, že na tom měla zásluhu opět Hana Benešová. Edvard Beneš opustil svoji funkci 7. června 1948, ale svého zaslouženého klidu si dlouho neužil. 19. srpna jej opět zastihla mrtvice, po které upadl do bezvědomí a na jejíž následky 3. září 1948 zemřel.

Hana nebyla schopná se smířit s odchodem milovaného manžela. Jak napsala své spolužačce Marii Klimentové: „Schází mi zoufale. Neumím žít vlastní život.“ Hana Benešová se uzavřela před veřejností a zemřela ve svém bytě 2. prosince 1974. Její pohřeb se stal veřejnou manifestací a není divu. Byla to žena neobyčejně silná, která i v těch nejtěžších chvílích dokázala stát při svém manželovi a podporovat ho, dodávala mu vůli bojovat a žít. Stejně tak činila pro občany tehdejšího Československa.  A jak řekl Antoním Mikuláč Číla na jejím pohřbu: „ Tato mrtvá paní vytrpěla mnoho. Zažila neúspěchy – zklamání. Viděla zblízka bídu lidí, zkázu civilizace. Viděla hroutit se hranice států, i nejmocnějších. Paní Hana nikdy neztratila důvěru v naše konečná vítězství a zůstala věrna svému poslání ženy statečné, oddané své vlasti a svému národu.“ [A.M.Č. 1974]

Marta Gottwaldová

Ve skutečnosti se nejmenovala Marta. Narodila se 17. září 1899 jako Marie Holubová. Jako nemanželské dítě, což bylo v té době velmi komplikované a nastartovat velkou kariéru nebylo lehké, možná téměř nemožné. Marie Holubová se začala učit číšnicí, ale po obvinění z krádeže se musela začít živit jako služka a ještě bez ukončeného vzdělání. Na jednom z mnoha venkovských plesů, které navštívila, se seznámila s poddůstojníkem Klementem Gottwaldem, který dezertoval z fronty a až do konce války se skrýval na Moravě. Nikdo tehdy ani nemohl tušit, že z něho bude hlava státu a z ní první dáma. V roce 1920 se jim narodila dcera Marta. Gottwald byl chudý, a možná proto o svatbě s Martou ani neuvažoval. Jako vyučený truhlář se vrátil ke svému řemeslu v továrně v Rousínově. Opustil tak svou dceru a její matku. Ta se musela o své dítě postarat sama, což nebyl jednoduchý úkol. V té době ji ani ve snu nenapadlo, že by mohla skončit na Pražském hradě jako manželka československého prezidenta. Většinu života totiž prožila jako obyčejná žena. Když se ale zaměříme na její chování na Pražském hradě, ona taková zůstala i tam.

S Gottwaldem se dali znovu dohromady až počátkem roku 1924 a 21. března 1928 se z Marie Holubové stala paní Marta Gottwaldová, což si přála už několik let. Přesto, že nebyli s manželem oddáni, nechávala si tak říkat i před svatbou. Stala se tedy manželkou funkcionáře nedávno založená KSČ a horlivého propagátora bolševické myšlenky. Marta Gottwaldová se kupodivu nikdy nestala členkou KSČ. V roce 1929 se Gottwald dostal do čela strany. Na politické činnosti svého manžela se podílela pouze okrajově. Při jeho zatčení v roce 1929 ji pověřil, aby donesla jeho proslov na stranický sjezd, který se konal v Libni. Gottwald ji pověřil, aby informace předala Slánskému, Dolanskému nebo Švermovi, ale ona nejprve potkala Gottwaldovi nepřátele z čela strany Jílka, Bolena a Bergera. Marta Gottwaldová, která nijak nebyla zasvěcená do manželovi práce, jim sdělila, že se stalo neštěstí, protože Klementa zavřeli. To vše dokazuje, že Marta Gottwaldová nebyla „soudružkou“, nasvědčuje to tomu, že Marta Gottwaldová nežila s Gottwaldem, ale vedle něho, nezávisle na něm. Sblížila se s ním až po jeho zvolení prezidentem.

Když byl na Klementa Gottwalda vydán roce 1934 zatykač, odešel i s rodinou do Moskvy, kde se Martě Gottwaldové líbilo. Bylo tam o ně postaráno, měli vše, na co jen pomysleli. Marta Gottwaldová občas zatoužila po tom, aby se mohla vrátit ke svému původnímu smyslu života, a tak občas vařila sama. Když vypukla v Evropě druhá světová válka, následovala Marta Klementa Gottwalda do Moskvy znovu. Nepoznala tak bídu lidí, kteří byli válkou zasaženi. Tam teprve poznala, jaké to je, být privilegovanou. Ubytování byli v krásném hotelu, peněz měli dostatek a měli také možnost je utratit za zboží, o kterém se ostatním lidem ani nesnilo. Žila v blahobytu a všichni si ji předcházeli.

Změna k ještě lepšímu přišla 14. června 1948, kdy byl Klement Gottwald zvolen prezidentem. Hned po svém zvolení se jel poklonit k hrobu prezidenta republiky Masaryka, ačkoliv při volbách ve třicátých letech hlásal: „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Gottwaldův obraz pro společnost se pomalu utvářel, ale bylo nutné, aby se ve společnosti objevila také paní Marta. Marta se od své předchůdkyně lišit nechtěla. Věděla, že paní Hana Benešová byla v očích veřejnosti velice oblíbená a chtěla jít v jejích stopách. Zakládala si na tom, že na jejím krku musí být vždy nějaká kožešina. A ze svých požadavků neslevila ani při dovolené na Krymu, kde bylo třicet stupňů. Takovými a dalšími podobnými kousky se Marta Gottwaldová dostala do podvědomí veřejnosti. Jedinou významnější funkcí, kterou Marta Gottwaldová převzala, bylo čestné předsednictví Československého červeného kříže. Ale na rozdíl od svých předchůdkyň pojala tuto funkci ideologicky.4

Na Hradě se chovala jako „panička“ a na dveře své pracovny si nechala umístit ceduli: „Milostivá paní Gottwaldová“ a rozhodla se, že tak bude napodobovat Hanu Benešovou, která však žádné takové chování neměla, protože k personálu přistupovala s úctou. Marta Gottwaldová si usmyslela, že i šaty bude mít stejné jako paní Benešová. Stejně jako její předchůdkyně, nyní i Marta Gottwaldová přijímala některé méně významné návštěvy. Na Martě Gottwaldové bylo neustále vidět, v jakých poměrech vyrostla. Neustále chodila do hradní kuchyně a kontrolovala, jak se vaří. Nakonec to skončilo tak, že zamkla spíže a potraviny vydávala kuchařům pouze na počet.

Nejvíce strachu zažila v době politických procesů. Byla velice důvěřivá a často se nechala ovlivnit zaručenými zprávami o lidech okolo a věřila, že žije mezi nepřáteli. V té době se již život jejího manžela i jí samotné chýlil ke konci. Po smrti Stalina dne 5. března 1953 onemocněl i Klement Gottwald. Rudé právo ze 14. března 1953 mluvilo o akutním zánětu pohrudnice a zánětu plic, jiné zdroje ukazují, že se jednalo o příznaky alkoholismu a syfilidy. Druhý den bylo oznámeno, že Gottwald je mrtev. Smrt manžela paní Gottwaldovou otřásla. Nečekala ji, přes to, že věděla, že je vážně nemocný. V den pohřbu šla za rakví. Sama už ale věděla, že je vážně nemocná. Zhubla téměř 60 kilo, rakovina ji pomalu zabíjela. Obyčejní lidé s ní nesoucítili tak jako s Hanou Benešovou, když zemřel Edvard Beneš. Viděli v ní živý symbol politických procesů, každý den se totiž zavíralo do vězení a popravovalo. V tomto případě ji lze považovat za nezapomenutelnou.

Zemřela 28. října 1953. Její smrt byla připomenuta několika verši Vítězslava Nezvala, nicméně Marta Gottwaldová se nikdy nestala tou, kterou by miloval celý národ.

Marie Zápotocká

Marie Zápotocká se narodila dne 6. prosince 1890 v rodině hutníka a ženy v domácnosti, která se starala o 5 dětí. Žili velice střízlivě a chudě. Se svým budoucím manželem se Marie Skleničková seznámila na Kladně, kde pracoval v odborech. V roce 1905 se zúčastnil demonstrací za všeobecné volební právo a několik dnů na to se stal profesionálním politikem. V roce 1909 se setkali podruhé, na dělnickém plese. O rok později byla svatba a na svět přišly 2 děti.

Zápotocký odešel do první světové války a po jejím konci a návratu domů všechny nabádal, aby provedli stejný převrat, jaký udělali bolševici v Rusku. Jezdil po kraji a agitoval. Marie mezitím pracovala v ženském hnutí. Bezvýhradně jej podporovala, sama byla členkou sociálně demokratické strany a sympatizovala s levicí. V roce 1920 byl Zápotocký zatčen a jeho žena Marie mu jako věrná soudružka a spolubojovnice nosila do vězení to, co potřeboval. Fungovala jako jeho pravá ruka na svobodě. Na základě prezidentské amnestie vyšel na svobodu v roce 1922 a přijal funkci generálního tajemníka KSČ. Jeho žena se stala oddanou členkou Komunistické strany Československa. V roce 1923 se za manželem přestěhovala do Prahy. Od jejího přesvědčení ji neodradilo ani to, že musela bydlet v malém špinavém bytě, který jim byl prozatím přidělen. V přízemí domu byla vinárna a hlasitá hudba je rušila. Všechno byla ale ochotná překonat pro svou politickou stranu a pro svého manžela, jehož kariéra stoupala strmě vzhůru. Zastavilo ji až vyhlášení protektorátu. Antonín Zápotocký se pokusil uniknout, ale byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře. Zatčena byla i jeho manželka, která byla odvezena do Ravensbrücku, kde zůstala až do osvobození Rudou armádou na konci dubna 1945.

Po válce se jejich život změnil. Jejich politická strana se stala stranou vládní a sám Antonín Zápotocký se podílel na změně moci v roce 1948. Podle mého soudu všechny tyto události Marii Zápotockou příliš nezajímaly. Zůstala ženou v domácnosti, nicméně byla zapálenou komunistkou a její přesvědčení zůstalo neotřeseno. Její důvěra ve stranu nezmizela ani po politických procesech, sama se dokonce podílela na zatčení Rudolfa Slánského, kdy ho zdržovala u nich na návštěvě tak dlouho, než policisté připravili vše na zatčení u něho doma. Jinak se Marie Zápotocká neúčastnila téměř žádných veřejných nebo politických akcí. Vše se změnilo až poté, co se její manžel stal prezidentem. Mluvila na schůzích, do rozhlasu a televize. Její témata byla obvykle velmi podobná. Mezinárodní den žen, Mezinárodní den dětí, zahájení konference žen a matek a podobně. Stavěla se do role dobré hospodyně a matky. Podporovala svého muže tak, jak byla zvyklá. Jednala familiárně a nestyděla se za to.

Když Antonín Zápotocký 13. listopadu 1957 zemřel, věnovala mu vzpomínkovou knihu: Můj život s Antonínem Zápotockým. Pražský hrad opustila s velkým důchodem, řidičem a vilou. Stáhla se z veřejného života až do roku 1968, kdy mnohým vyrazila dech. Ona, zapálená komunistka a žena dělnického původu veřejně podpořila politiku Alexandra Dubčeka a opakovaně odsoudila sovětskou okupaci ze srpna 1968. To, že byla vdovou po Antonínu Zápotockém, ji zachránilo před trestem, kterému byli vystaveni ti, kteří vydali stejné prohlášení jako ona. Po těchto událostech se opět stáhla z veřejného života. Úplně z něho odešla 7. června 1981, kdy zemřela na Dobříši v okruhu svých blízkých.

Odpovědná korektorka: Bc. Martina Koudová

Obrázky převzaty z: http://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana (upraveny šéfredaktorem)

Seznam literatury a zdrojů

KOSATÍK, P. Osm žen z Hradu.1993. Mladá Frotna. 358 stran

KOSATÍK, P. Devět žen z Hradu.1999.Mladá Fronta.416 stran

HITCHCOCK,E.B. Zasvětil jsem život míru. životopis Edvarda Beneše.1947.Jaroslav Podroužek.341 stran

ČAPEK, K. Hovory s TGM. 1947.František Borový a Čin. 353 stran

LOVČÍ,R.Alice Garrigue Masaryková:život ve stínu slavného otce.2007. TOGGA.485 stran

LUDWIG,E. Duch a čin, rozmluvy s Masarykem.2012.Ústav T.G.Masaryka a Masarykův ústav AV ČR.326 stran


1 „V Americe je demokracie a naprostá náboženská svoboda, v Rakousku nadvláda aristokracie a římskokatolické církve“

2 „Bez Beneše bychom svou republiku neměli. Ale pravda svatá je, že bez paní Hany Benešové bychom neměli toho našeho úžasně houževnatého, nezlomitelného a svrchovaně úspěšného Beneše. Nebyl to snadný život, kterým musela projít tato plavovlasá, tichá a jaksi pastelová žena; vykonala dílo veliké a skryté, ale zato tím vzácnější. Máme nového prezidenta, na kterého můžeme být hrdi, ale zároveň jsme získali první paní ve státě, jak říkají Američané, která je hodna lásky a úcty nás všech.“

3 Fráňa Zemínková o ní v časopise Československá žena v roce 1945 napsala: „ Rozumí nejkomplikovanějším věcem politickým a sleduje státnické projevy svého muže se vzorným pochopením.“

4 Podepsala zdravici lidu generalissimu Stalinovi k jeho narozeninám

Jak citovat tento text?

Krpálková, Soňa. První dámy Československé republiky (1918 - 1957) [online]. E-polis.cz, 26. srpen 2014. [cit. 2017-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/prvni-damy-ceskoslovenske-republiky-1918-1957.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(