Problémy imigrace v evropském kontextu - Praktická opatření pro ČR

Téma, kterým bych se rád zabýval je velice široké. Zasahuje do mnoha oborů (sociologie, antropologie, mezinárodní vztahy či bezpečnostní studia). Je mnoho otázek týkající se tohoto problému, například: jaký model přistěhovalecké politiky je správný? Do jaké míry může společnost přijímat přistěhovalce, aniž by došlo k její dezintegraci? Jakou roli v neúspěšné integraci hraje odlišná kultura a náboženství imigrantů? Nestanou se imigranti a jejich potomci \"pátou kolonou\" ať už arabských šejchů, různých teroristů či východoevropských mafiánských skupin?

Problémy imigrace v evropském kontextu - Praktická opatření pro ČR

Téma, kterým bych se rád zabýval je velice široké. Zasahuje do mnoha oborů (sociologie, antropologie, mezinárodní vztahy či bezpečnostní studia). Je mnoho otázek týkající se tohoto problému, například: jaký model přistěhovalecké politiky je správný? Do jaké míry může společnost přijímat přistěhovalce, aniž by došlo k její dezintegraci? Jakou roli v neúspěšné integraci hraje odlišná kultura a náboženství imigrantů? Nestanou se imigranti a jejich potomci "pátou kolonou" ať už arabských šejchů, různých teroristů či východoevropských mafiánských skupin?

Nedostáváme se na rozcestí, kde si budeme muset vybrat mezi vlastní kulturou a kulturou cizí? Nebo už nám strach a naše tolik hýčkaná demokracie nedává na výběr? Na každou z těchto otázek však neexistuje jednostranná a nevyvratitelná odpověď. Nicméně měli bychom o nich otevřeně hovořit. V tomto krátkém článku bych rád nastínil historii Evropské migrace, různé problémy s ní spojené a možné poučení se z těchto chyb pro Českou republiku.

Evropané po dlouhá staletí migrovali z Evropy do celého světa z důvodů náboženských, ekonomických, vojenských či dobrodružných. Po dlouhá staletí počet emigrantů za hranice Evropy několikanásobně převyšoval počet imigrantů přijíždějících do Evropy. S těmito evropskými emigranty se do světa dostával evropský modus vivendi, který vycházel z anticko-křesťanské tradice. Ve 20. století, a to zejména v jeho 2. polovině, se však karta pomalu začíná obracet. Evropa se stále častěji stává domovem mnoha migrantů ze všech možných koutů světa, ať už z důvodů ekonomických, či za účelem samotného přežití.[1]

Ekonomický boom a nedostatek levné pracovní síly zejména v 60. letech 20. století způsobil, že vlády evropských kapitalistických zemí sami iniciovaly pracovní programy pro přistěhovalce, kteří by uspokojili zvyšující se nabídku pracovních příležitostí. Z důvodů bipolární konfrontace se "západní" Evropské země poohlédly po levné pracovní síle nejprve na jihu Evropy, následně také v zemích "třetího světa", které se v té době snažily vymanit z koloniálního područí. Zahraniční pracovníci, kteří byli získáni na základě bilaterálních dohod, přicházeli nejprve jen na určitou dobu nebo s otevřeným časovým horizontem (Bade, 2005: 282), v rámci hesla:"přijď, pracuj, vydělej a odjeď" (Sfeir, Andreu, 2005: 37). Na počátku 70. let se hlavní imigrační vlna zastavila následkem ropných šoků a z důvodu strachu z ukončení konjunktury [2]. Noví potenciální přistěhovalci si tak museli hledat jiné cesty, často ilegální, aby se dostali do nově se tvořící "pevnosti Evropa" [3]. Nesmíme také opomenout, že mnozí z těchto nelegálních imigrantů měli statut uprchlíka podle Ženevských konvencí [4]. Vlády těchto zemí ale na druhou stranu udělovaly přistěhovalcům statut občanství nebo povolovaly migraci na základě principu sloučení rodin (Moigne, Lebon, 2002: 66)[5]. Přistěhovalci zastávali většinou práce v továrnách, ve stavebnictví či jiné, na kvalifikaci nenáročné, práce. Státy se tak dostávaly do paradoxní situace. Na jednu stranu potřebovaly levnou pracovní sílu, která držela některá odvětví "nad vodou" (stavebnictví) tím, že snižovala výrobní náklady, na druhé straně se nové vlády musely potýkat s novými sociálními problémy. S ekonomickou stagnací se v 70. - 80. letech objevuje nová vrstva chudých, dlouhodobě nezaměstnaných lidí. Není náhodou, že se v těchto letech začínají objevovat první známky rasismu a xenofobie, které se časem rozšířily do politické roviny. Každá země se s problémem integrace přistěhovalců a jejich potomků (mnohdy již plnoprávných naturalizovaných občanů)[6] vypořádala po svém. Například Velká Británie zvolila spíše multikulturní model[7], Francie asimilacionisticko-integrační[8] a Německo model dlouhodobých víz bez občanství. O žádné zemi však nemůžeme říci, že zde byl zvolený integrační model úspěšný. Na příkladě Nizozemí můžeme vidět, že velmi liberální multikulturní model může zdánlivě víceméně fungovat, ale až do té doby, kdy se ekonomický růst změní v ekonomickou stagnaci. Nicméně i v dobách ekonomického růstu v Nizozemí by se nedalo říci, že zvolený model vede k rovnosti mezi přistěhovalci a domácím obyvatelstvem - spíše naopak vedl stále více k jejich sociální a rezidenční segregaci (Baršová, Barša: 2005, 171-172)[9]. Po zavraždění Pima Fortuyna[10] krátce před volbami v roce 2002, režiséra Theo van Gogha v roce 2004 a atentátech v Madridu a Londýně se pohled na multikulturní společnost mění. Ke slovu přicházejí další populistické strany typu Strana pro svobodu Gerta Wilderse či umírněnější nově založené hnutí Hrdí na Nizozemsko, v jehož čele stojí bývalá předsedkyně pro přistěhovalectví Rita Verdonková[11]. Je to však pouze populismus, co podobné evropské strany vyhouplo do popředí zájmů? Nebo je to tím, že již etablované strany nebyly a nejsou schopné, nebo ani nemají zájem, nastolit jasnou ucelenou koncepci vůči imigrantům?

Jelikož Československo spadalo do "Východního bloku", řadí se stále ještě k víceméně homogenním státům[12]. Přesto s ekonomickou konjunkturou do země přichází mnoho přistěhovalců, kteří u nás působí jako levná pracovní síla. Podle zkušeností ze západní Evropy bude většina přistěhovalců z dlouhodobým pobytem (nad 90. dní) zřejmě usilovat o trvalý pobyt a občanství. Jak je vidět, stát vítá levnou zahraniční sílu, jelikož nabídka pracovních míst v některých oblastech republiky převyšuje poptávku. Levná pracovní síla dále tlačí mzdy dolů, čímž přispívá ke zlevnění služeb (stavebnictví, textilní výroba, atd.). Je jasné, že je jen otázkou času, kdy se velkým firmám vyplatí přesunout své výrobní kapacity dále na východ. Nicméně přistěhovalci zůstanou. Je zřejmé, že kulturní hodnoty a návyky afrických či asijských přistěhovalců jsou diametrálně odlišné od přistěhovalců z východní Evropy. Přesto bude obyvatelstvo vystaveno strachu z nového, který bude živen různými předsudky, ale také tu a tam se špatnými zkušenostmi. Poté už je jen krůček k tomu, aby se této tématiky "chytila" nějaká populistická strana, jejichž výsledky budou korespondovat negativní náladu ve společnosti vůči imigrantům. Bohužel jsme již ve fázi, kdy v našem politickém spektru tento typ strany působí (naštěstí ještě nedosáhla 5 % právoplatných hlasů, které by jí zajistily křesla v poslanecké sněmovně).

Co je tedy třeba udělat, abychom za 10-20 let neměli podobné problémy s imigranty a jejich potomky jako v západní Evropě? Jasně je třeba říci, že liberální multikulturalismus se v praxi neosvědčil. Giovanni Sartori tuto verzi multikulturalismu pro svou míru agresivity, tendenci k separaci a netolerance považuje za antipluralitní. Multikulturalismus s sebou nese rozpad pluralitní společnosti do uzavřených podcelků a homogenních komunit[13]. Tento multikulturalismus vede k roztříštěnosti. Na druhou stranu upřednostňuje pluralismus, to znamená, že si sice cení odlišností a považuje je za přínosné, nicméně se nedomnívá, že je zapotřebí množství těchto odlišností zvětšovat. V pluralismu je také důležitá tolerance, kde existují dobrovolná, nevnucená sdružení s možností vstupu do několika sdružení zároveň. Ani tolerance však nemůže být bezbřehá, jestli jsme tolerantní vůči ostatním, pak i my očekáváme, že budeme tolerování. Pluralismus je tak povolán k tomu, aby případně zavrhl netoleranci (Sartori, 2005: 22-74).

Dalším problém multikulturalismu je ten, že chápe skupinové konflikty jako konflikty mezi evropskou většinou a odlišnými etnicko-kulturními menšinami a ne mezi nábožensko-ideologickými menšinami. Stoupenci nábožensko-ideologických menšin jsou vyvázané z omezených kulturních a geografických souřadnic - jejich oblastí zájmů už nejsou zvyky a tradice provozované na zvláštním území. Považují své ideje za universální, to znamená za obecně platné a realizovatelné v zásadě kdekoliv a kýmkoliv. Společným bodem této menšiny je islám. Vzniká nová islámská identita, která zaplňuje prázdné místo po mimoevropských tradicích, jež jsou erodovány životem přistěhovalců v evropské společnosti. Jazykem této identity se stává angličtina nebo francouzština. Legitimací pro vstup do islámské komunity není rodinný, klanový či etnický původ, nýbrž obrácení se k Bohu, a to může učinit i Francouz nebo Brit evropského původu (Baršová, Barša: 2005, 179-181).

Je zřejmé, že bychom neměli sázet na jednoduchá klišé typu: Evropa už je plná přistěhovalců, všechna levná pracovní síla ze zahraničí by měla odejít, většina přistěhovalců je spojena s organizovaným zločinem či drobnou kriminalitou.

Na druhou stranu by bylo špatné svalovat vinu pouze na nevhodnou vládní politiku jednotlivých evropských zemí či nedostatečnou finanční podporu. Nebo zastávat názor, že Evropané trpí spoustou předsudků a že jsou xenofóbní.

Podle některých teoretiků existují i pozitivní důsledky migrace, jako například vzájemné obohacování jednotlivých kultur, které tu naší beztak částečně ovlivňují už od nepaměti. Další teoretici a politici zastávají názor, že nynější ekonomický boom potřebuje levnou pracovní sílu, jelikož drží nad vodou některé sektory průmyslu (Emmer, 2004: 329-335). Pokud bychom chtěli, aby pozitivní aspekty přistěhovalectví fungovaly v praxi, měli bychom se držet několika zásadních bodů a eliminovat některé chyby evropských vlád a ulehčit tím soužití mezi starousedlíky a přistěhovalci.

Z praktických opatření pro Českou republiku bych vyzdvihnul následující[14].

1. Přistěhovalectví by se mělo stát veřejným tématem

Problémy a strategická rozhodnutí by měla být diskutována zainteresovanými skupinami občanské společnosti či politickými stranami a obhajována ve veřejné a parlamentní diskuzi. Mnohé nevládní organizace, které pracují s imigranty, se zatím drží kréda pomoci znevýhodněným a obhajoby lidských práv a do diskuzí o úskalích kulturní diversity a integrace se nehrnou. Tento postoj v jisté míře plyne z pochopitelné obavy, že ve veřejné diskusi může lehce nabýt vrchu populistická a xenofobní rétorika.[15]

2. Smlouva s (ne cizinci) ale přistěhovalci.

Smlouva s (ne cizinci) ale přistěhovalci aneb začlenění těchto přistěhovalců do českého občanského národa a nikoliv do jedné z etnických komunit. Po přistěhovalcích máme právo požadovat přijetí základních hodnot tohoto národa - svobody, demokracie a rovnosti příležitostí - i osvojení základních kulturních dovedností nutných k zapojení se do české společnosti, českým jazykem počínaje a základními vědomostmi z české historie, geografie a politického systému konče.

3. Integrační střediska a kurzy

Jádrem těchto integračních kurzů by měla být výuka češtiny a kurzy obecné kulturní orientace s ideovým jádrem v poznání politického systému a osvojení jeho ústavních hodnot (čili v občanské výchově).

4. Udělení trvalého pobytu podmíněného integračním testem

Klíčovým, ale velice citlivým krokem bude rozhodnutí, zda a jak integrační program propojit s institutem trvalého pobytu (případně nabytí státního občanství). Dosavadní praktika několikaletého nepřetržitého pobytu nepředpokládá žádné zohlednění dosaženého stupně integrace u žadatele. Právě nedostatečná integrace, především jazyková, zpravidla odsouvá přistěhovalce do marginálních a prekérních pozic i poté, co již překonali první bariéry přístupu na pracovní trh. Etnická či kulturní odlišnost se tak překrývá se sociálním vyloučením. To vytváří živnou půdu pro vznik pocitů odcizení a následný skluz ke kriminálními či politickému extrémistickému jednání u přistěhovalců a pro růst xenofobie a rasismu u přijímající společnosti.

5. Diferencovaný přístup k obecné pracovní migraci

V první řadě to znamená otevřené dveře vysoce kvalifikovaným pracovníkům. Dále je potřeba přijmout ucelenou strategii přístupu k další pracovní migraci. Trvalé usídlení by mělo být podporováno pouze u těch pracovních migrantů, kteří splňují minimální kritéria z hlediska vzdělání (alespoň středoškolské) a schopností integrace. Stát by neměl podporovat usazování pracovních migrantů vykonávajících nízce kvalifikované práce, protože to přináší riziko společenské a etnické segregace.

6. Zastřešovací orgán pro migraci a přistěhovaleckou

politiku. V České republice chybí jasně určený orgán, jehož úkolem by byla formulace a koordinace celkové přistěhovalecké strategie. Přistěhovalecké politiky zatím spadají do několika resortů. Především ministerstva vnitra a ministerstva práce a sociálních věcí. Nový orgán by měl být meziresortní a zajistit tak účinné mechanismy koordinace a komunikace mezi jednotlivými ministerstvy. Orgán by neměl být pouze poradním, ale také výkonným.

I přes to, že v úvodu článku bylo nastíněno mnoho palčivých otázek, nebylo hlavní úlohou tohoto textu na tyto otázky přímo odpovědět. Hlavním cílem bylo částečné naplnění bodu 1, tj. dostat problematiku přistěhovalectví do veřejné diskuze bez toho, aby byla provázána populismem a xenofobií. Doufám, že se mi tento cíl podařilo alespoň částečně splnit.

Poznámky pod čarou

[1] V celosvětových měřítcích však počet imigrantů do Evropy není (alespoň do počtu) ničím neobvyklým.

[2] Ukončení náboru pracovní síly ve vybraných zemích (Švýcarsko v roce 1970, Švédsko v roce 1972, Německo v roce 1973, Francie v roce 1974), (Bade, 2005: 300).

[3] Termín " Pevnost Evropa" užívá Klaus J. Bade ve své knize: Evropa v pohybu (2005) a myslí tím řadu restriktivních opatření vůči imigrantům, které se rozběhly na počátku 70. let v zemích "západní" Evropy.

[4] Podle Ženevské konvence z roku 1951, respektive doplňujícího protokolu z roku 1967, se za uprchlíka považuje každá osoba, která se z odůvodněných obav před pronásledováním kvůli své rase, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli svému politickému přesvědčení nachází mimo území země, jejíž občanství má, a nemůže nebo z uvedených obav nechce požívat ochrany této země (Bade, 2005: 343). Počet takto registrovaných se například ve Francii pohybuje okolo 20 % (Cordellier, Lau, 2004 : 68)

[5] Tento systém se neuplatňuje například v Německu, kde přistěhovalci a mnohdy ani jejich potomci stále nemají Německé občanství.

[6] Například ve Francii mají miliony přistěhovalců či jejich potomků status občana (citoynnetté). Mnozí z nich ale nesdílejí s Francií sounáležitost, po čase pobytu však nesdílejí sounáležitost ani se zemí původu. Ocitli se tak na rozcestí mezi velmi odlišnými kulturami, kde zažívají pocit méněcennosti a vykořenění.

[7] Tento model vychází z imperiální historie Velké Británie, která respektovala různé cizí kultury jako něco, co nemá být zrušeno, ale spíše uhlazeno a inkorporováno pod britskou korunu.

Multikulturalismus umožňuje udržovat mnoho neevropských zvyklostí, byť pouze v rámci omezení, stanovených liberálními politickými institucemi (zákaz nucených sňatků, polygamie, ženská obřízka). Etnicko-náboženským komunitám je ale udělena řada výjimek (výjimky z předpisů, které se týkají zabíjení zvířat apod.) (Baršová, Barša, 2005: 118).

[8] Francouzi naopak přišli nejprve s kulturní asimilační politikou (dnes spíše občanská asimilace, kde po získání francouzského občanství si jsou před zákonem všichni rovni a jednotní. Zákon týkající se zákazu náboženských symbolů na veřejných školách v únoru 2004, jen dokazuje neochotu udělit jakékoliv výjimky týkající se náboženství, které by byly v rozporu s laicizací (oddělení náboženství od státu) společnosti ( http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=662 ), (4. 4. 2008).

[9] Novousedlíci z bývalých kolonií a ti, co přišli jako zahraniční pracovníci, byli pochopeni jako etnické menšiny, jímž mělo Nizozemí umožnit udržování jejich odlišných identit a zvláštního způsobu života. Tento přístup byl dále posílen o nizozemskou tradici oddělených institucí pro různé náboženské komunity (např. školy, nemocnice, odbory či tisk), (Baršová, Barša: 2005, 171).

[10] Předák strany LPF - List Pim Fortuyn. Tato strana byla typickou stranou jednoho vůdce a jednoho tématu. Tato strana získla ve volbách v roce 2002 17,9 % hlasů a s 26 křesly se stala druhou nejsilnější stranou v zemi (Baršová, Barša: 2005, 173).

[11] http://www.project-syndicate.org/print_commentary/buruma6/Czech, (4. 4. 2008).

[12] k 29. 2. 2008 Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie MV ČR v České republice evidovalo 397.918 cizinců, z toho 160.828 cizinců s trvalým pobytem, 237 090 cizinců s některým z typů dlouhodobých pobytů nad 90 dnů. K 29. 2. 2008 byli v ČR nejčastěji zastoupeni občané Ukrajiny (125.407 osob, 32 %) a Slovenska (69.472, 17 %). Dále následovala státní občanství: Vietnam (53.432 osob, 13 %), Rusko (23.518 osob, 6 %) a Polsko (20.793 osob, 5 %). Za poslední 4 roky byl zaznamenán téměř dvojnásobný nárůst cizinců

http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/ kapitola/ciz_pocet_cizincu, (4. 4. 2008).

[13] K těmto homogenním komunitám jsou náchylné především kolektivistické entity, jako jsou Číňané, Vietnamci, Arabové, ale i třeba Rómové.

Někteří teoretikové však naopak tvrdí, že pro adaptaci přistěhovalců je velmi potřebné, aby v nové zemi nalezli podporu v komunitě krajanů. Dále že, udržování komunit přistěhovalců patří k jakési integrační filosofii. Je prý chybou politiků hostitelských zemí, kteří na věc nahlížejí ze své individualistické pozice, že se často obávají vytvoření přistěhovaleckých ghett a snaží se přistěhovalce rozptýlit a mylně předpokládají, že to jejich adaptaci uspíší (Hofstede, 2006: 252).

[14] (Baršová , Barša: 2005, 248-255) - ve své knize uvádějí 16 různých tezí k budoucí české přistěhovalecké politice. Vzhledem k omezenému prostoru, který je vymezen pro tento článek, však zmíním jen některé.

[15] Existují i výjimky - mezi nevládní organizace, které systematicky usilují o rozvíjení veřejného dialogu o multikulturalismu a přistěhovalectví, patří například Multikulturní centrum Praha a Slovo 21.

Literatura

1. BADE, Klaus J.: 2004. Evropa v pohybu: Evropské migrace dvou staletí. Nakladatelství lidové noviny.
2. BARŠOVÁ, Andrea - BARŠA, Pavel: 2005. Přistěhovalectví a liberální stát: Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav: Brno.
3. CORDELLIER, Serge - LAU, Elizabeth (dir.): 2004. L´état de la France: Un panorama unique et complet de la France 2004. La Découverte: Paris.
4. HOFSTEDE, Geert - HOFSTEDE, Gert: 2006. Kultury a organizace. LINDE. Praha.
5. KEPEL, Gilles: 2006. Válka v srdci islámu. Nakladatelství Karolinum: Praha.
6. MOIGNE Le Guy - LEBON, André: 2002. L´immigration en France. Presses Universitaires de France: Paris.
7. SARTORI, Giovanni: 2005. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci: Esej o multietnické společnosti. Dokořán: Praha.
8. SFEIR, Antoine - ANDRAU, René: 2005. Liberté, égalité, islam:

La République face au communautarisme. Tallandier édition: Paris.

Internetové zdroje

http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/ kapitola/ciz_pocet_cizincu, (4. 4. 2008).

http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=662, (4. 4. 2008).

http://www.project-syndicate.org/print_commentary/buruma6/Czech, (4. 4. 2008).

Autor: Bc. Jaroslav Kepka

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Fungování celní unie mezi Evropskou unií a Tureckem

Diplomatická úloha parlamentných skupín Európskeho parlamentu

Současné možnosti regulace lobbingu na příkladu členských zemí EU

Vložit komentář