Přispěje realizace druhého rozvojového cíle tisíciletí k socioekonomickému rozvoji nejchudších zemí světa?

 5. duben 2009  Mgr. Jana Poncarová   komentáře

Ve zprávě Rozvojové agentury OSN (UNDA) pro rok 2008 se píše, že „mnoho lidí je chudých, protože žijí v zemích, které jsou chudé. Vzhledem ke své chudobě nemají tyto země dostatečné zdroje (finanční, technologické a znalostní), jež by vedly k jejich rozvoji. Je nutné, aby se rozvojové země oprostily od této svízelné situace“. Situaci zemí třetího světa si můžeme představit pomocí jednoduchého kruhu.

Přispěje realizace druhého rozvojového cíle tisíciletí k socioekonomickému rozvoji nejchudších zemí světa?Přispěje realizace druhého rozvojového cíle tisíciletí k socioekonomickému rozvoji nejchudších zemí světa?

Podtitul: Úloha vzdělávání v rozvojovém světě a jeho vliv na tamní společnost.

Ve zprávě Rozvojové agentury OSN (UNDA) pro rok 2008 se píše, že „mnoho lidí je chudých, protože žijí v zemích, které jsou chudé. Vzhledem ke své chudobě nemají tyto země dostatečné zdroje (finanční, technologické a znalostní), jež by vedly k jejich rozvoji. Je nutné, aby se rozvojové země oprostily od této svízelné situace“. Situaci zemí třetího světa si můžeme představit pomocí jednoduchého kruhu. Na jeho začátku je snaha o přístup ke vzdělání a jeho zajištění pro co největší počet dětí. Na jeho konci je velké množství nezaměstnaných absolventů. Důvodem je slabá ekonomika rozvojových zemí, která není schopna vytvořit dostatek pracovních příležitostí pro své občany. Jaký smysl má proto vzdělávání pro rozvojové země?

Vzdělávání se během druhé poloviny 20. století stalo důležitým nástrojem socioekonomického rozvoje a procesu modernizace v rozvojových zemích (developing countries). Již v roce 1968 zařadil Robert W. Cox mezi čtyři základní faktory ovlivňující rozvoj a modernizaci politiku vzdělávání a rozvoje lidského kapitálu. Právo na bezplatné vzdělávání bylo v roce 1948 zaneseno do Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů (OSN). Důležitým aktérem podporujícím vzdělávání na mezinárodní úrovni se stala agentura UNESCO. Zájem o vzdělávání ze strany mezinárodních institucí a jeho podpora v rozvojových zemích souvisí s předpokladem, že investice do lidského kapitálu přispívají k ekonomickému rozvoji společnosti, zvyšují životní úroveň jednotlivců a jejich osobnostní kapacity.

V současné době se uplatňuje koncept vzdělávání pro udržitelný rozvoj, v angličtině známý jako Education for Sustainable Development (ESD). Tento koncept sleduje do určité míry idealistické cíle. Jeho záměrem je světový dostatek zdrojů, jež by všem zajistily zdravý a produktivní život, a svět, který je bezpečnější a spravedlivější. Přijetí tzv. Dekády pro udržitelný rozvoj (UN Decade for Education for Sustainable Development, DESD), která je v současné době jedním z klíčových principů ovlivňujících rozvoj vzdělávání, předcházelo několik desítek let vývoje, jež odstartovala konference OSN ve Stockholmu v roce 1972. V roce 1990 byla přijata Světová deklarace vzdělávání pro všechny, v níž se píše, že „vzdělávání může přispívat ke zlepšení situace v oblasti bezpečnosti, prosperity, ekologické rovnováhy a současně podporuje společenský, ekonomický a kulturní růst jednotlivých společností, podněcuje toleranci a mezinárodní spolupráci“.

Význam vzdělávání pro ekonomický a sociální rozvoj jednotlivých států zdůraznil i Miléniový summit OSN v roce 2000. Jeho závěrem bylo přijetí ucelené koncepce, která má přispět ke kontinuálnímu rozvoji na globální, regionální i státní úrovni. Cíle stanovené na tomto summitu, jež si společenství uložilo splnit do roku 2015, jsou známé pod názvem Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals, MDGs). Druhým z osmi cílů je dosažení základního vzdělání pro všechny. K tomuto cíli se vztahuje úkol zajistit do roku 2015 to, aby mohly děti kdekoli na světě, dívky i chlapci, dokončit základní školu. Mimo primárního cíle poskytnout základní vzdělání všem dětem na světě, je v tomto cíli obsažen i důležitý aspekt genderové, etnické a sociální rovnosti v přístupu ke vzdělávání. Dosažení tohoto cíle, je dle mého soudu, důležité i pro realizaci dalších rozvojových cílů tisíciletí. Tím prvním je odstranění extrémní chudoby a hladu. Vzdělávání totiž přispívá k vytvoření kvalifikované pracovní síly, která je požadována mnoha zaměstnavateli. To zvyšuje konkurenceschopnost konkrétní země v rámci globální ekonomiky. Vzdělávání, v němž budou zahrnuty moderní koncepty lidských práv a bude v jeho rámci zdůrazňována rovnost pohlaví, přispěje i k dosažení třetího rozvojového cíle, jímž je rovnost pohlaví a posílení role žen ve společnosti. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj, které kromě vzdělávání zahrnuje i neformální vzdělávání, přispěje také k osvětě o nemoci HIV/AIDS a pomůže zajistit šetrnější přístup k životnímu prostředí. Připomeňme, že problematika udržitelnosti životního prostředí se netýká pouze rozvojového světa, ale velkým dílem zasahuje i do vyspělých zemí euroatlantické civilizace.

Vraťme se však ke vzdělávání a jeho vztahu k ekonomickému a sociálnímu rozvoji chudých států světa. Vzdělávání jako takové je bezesporu klíčovým aspektem pro společenský a ekonomický rozvoj. Státy, které nemají dostatečně vyvinutý lidský kapitál, se dostávají do zřetelné nevýhody oproti státům s vyvinutou vědomostní společností. Jak ukazují zkušenosti ze zemí euroatlantického prostoru, vzdělávání ve formální i neformální podobě přispívá k budování moderního národa a posiluje vazby mezi lidským společenstvím a (národním) státem. V rozvojových zemích, které jsou z velké části bývalými koloniemi, nebyl téměř žádný prostor pro budování národního společenství a pro identifikaci společnosti s moderním státem. Vzdělávání, které by směřovalo k pochopení historického vývoje konkrétní země a zdůrazňovalo by demokratické ideály, může působit jako prevence před vnitrostátními a kmenovými konflikty, které sužují zejména africký kontinent a oslabují jeho ekonomický a sociální rozvoj. Toho je možné docílit právě tím, že vzdělávání posiluje pocit sounáležitosti s vyšším celkem než je jen konkrétní komunita, v níž člověk žije, a pomáhá pochopit historické souvislosti.

Rozvojový cíl umožnit základní vzdělání všem lidem na světě se týká zejména rozvojových zemí, které mají s poskytováním bezplatného vzdělávání problémy nejen díky chudobě a těžké ekonomické situaci, ale často kvůli kulturním stereotypům a zažitým vzorcům chování. Mezinárodnímu společenství se podařilo dosáhnout dílčích kroků, které přispívají k dosažení druhého rozvojového cíle tisíciletí. Stále však nejsou vyřešeny některé klíčové body, jež by vedly k jeho plné realizaci. Pozitivní je, že se podařilo zvýšit objem financí plynoucích na podporu základního vzdělání. V roce 1999 věnovaly vyspělé státy do této kategorie 1,6 mld. USD, zatímco v roce 2006 to bylo již 5 mld. USD. Aby mohly děti všude na světě v roce 2015 skutečně získat základní vzdělání, je potřeba tuto částku navýšit na 11 mld. USD ročně. To se za stávající finanční krize, která odvádí pozornost politických špiček k jiným tématům, nezdá příliš pravděpodobné. V současné době navštěvuje základní školu asi 570 mil. dětí. Počet dětí školního věku, které nemohly navštěvovat základní školu se sice snížil ze 103 mil. v roce 1999 na 73 mil. v roce 2006, ale v subsaharské Africe je podíl dětí zapsaných do základní školy pouze 71 %. Kolem 38 milionů dětí v tomto chudém světovém regionu stále nemá přístup ke vzdělání.

Důvodů pro tuto situaci je několik. Kromě nedostatečného objemu financí, které do rozvojových zemí na podporu tamního vzdělávání zasílají mezinárodní organizace i vyspělé státy světa, můžeme najít i zásadní vnitřní překážky v jednotlivých zemích subsaharské Afriky. Primárním důvodem je chudoba konkrétních rodin, které si i přes zrušení školného stále ještě po finanční stránce nemohou dovolit, aby jejich děti navštěvovaly základní školu. Těmto chudým rodinám sice odpadla povinnost platit školní poplatky, ale nadále je nutné pro dítě zajistit učební pomůcky, jídlo a v některých zemích školní uniformu. Tyto náklady leckdy dosahují jedné čtvrtiny celkového příjmu rodiny. Rodiny často mohou do školy poslat jen jedno dítě. Před dívkami tak dostávají přednost chlapci a před mladšími starší sourozenci, od nichž se očekává, že se později postarají nejen o své rodiče, ale i o mladší sourozence. Nedostatečné finanční zázemí se snaží řešit některé neziskové organizace tím, že zprostředkovávají adopci na dálku. Její princip je velmi jednoduchý a účinný. Každý z nás se do něho může zapojit. „Adoptivní rodiče“ posílají prostřednictvím dobrovolnické sítě do cílové země v pravidelných intervalech určitou částku, která je využívána na nákup školních pomůcek, uniforem a dalších potřebných věcí dětem, jejichž rodiče nejsou sto jim studium financovat sami. Pozitivní je skutečnost, že v České republice jsou takovými „adoptivními rodiči“ často jednotlivé třídy základních škol. Jejich žáci tak na základě vlastní zkušenosti získávají povědomí o rozvojové problematice.

Rovný přístup ke vzdělání komplikuje také fakt, že v mnoha afrických zemích není stanovena povinná školní docházka. Tato skutečnost již ze své podstaty vylučuje některé skupiny dětí z přístupu ke vzdělání. V některých oblastech převládají mezi komunitami tradiční způsoby myšlení a zažité kulturní stereotypy, které vzdělání chápou jako nepotřebné či z něho vytlačují příslušníky určité skupiny. To se týká zejména dívek a dětí z velmi chudých rodin. Další problematickou otázkou, která úzce souvisí se dvěma předchozími body, je to, že děti musí často rodičům pomáhat při získávání obživy, zejména při zemědělských aktivitách. To lze řešit uzpůsobením školní docházky jednotlivým ročním obdobím. Dobrým příkladem je rozfázování školní docházky v Keni. Školní rok je zde rozdělen na tři části (tzv. trimestry) tak, aby v nejpotřebnějších obdobích mělo dítě prázdniny a mohlo rodičům pomáhat při obdělávání polí, při sklizních a dalších zemědělských činnostech. První trimestr tady začíná v lednu, druhý v květnu a poslední v září. Mezi jednotlivými trimestry mají děti jednoměsíční prázdniny. Praktickou zajímavostí je, že dítě může školní rok začít v jakémkoli trimestru. Tento flexibilní mechanismus přispívá k celkovému zvyšování počtu zapsaných žáků v zemi, protože děti nemusí čekat na oficiální začátek školního roku.

Školní docházku však neohrožují pouze obvyklé problémy, z nichž jsme některé uvedli v předchozím textu, ale i nečekané události, jako jsou přírodní pohromy, vnitřní konflikty či války. Jako příklad nám opět poslouží Keňa. Do vzdělávacího procesu v tomto státu zasáhly na konci roku 2007 nepokoje spojené s prezidentskými volbami. Příčinou konfliktu mezi táborem Mwaie Kibakiho a jeho protikandidátem Railem Odingou byly sporné volební výsledky. Pnutí ve společnosti způsobené etnickými i sociálními rozdíly však bylo možné v Keni pozorovat dlouhodoběji a volební výsledky byly spíše roznětkou bujícího konfliktu. Během konfliktu bylo v Keni zabito na tisíc lidí a více než 300 tisíc obyvatel bylo díky násilnostem nuceno opustit své domovy. Tato situace měla pochopitelně vliv na začátek nového školního roku v lednu 2008. V oblastech, jež byly nejvíce zasaženy konfliktem, zasedl do školních lavic pouze zlomek zapsaných žáků a studentů. Některé z dětí se bály vrátit se zpět do místa svého bydliště, kde měly do školy nastoupit. Podle statistik Ministerstva školství Keni bylo přesídleno přes 32 tisíc chlapců a na 30 tisíc dívek navštěvujících základní školu. Během násilností byly poškozeny i školní budovy a jejich zařízení. Konkrétně bylo spáleno na třicet pět školních budov a další desítky byly poničeny. Nepokoje se však negativně nepodepsaly pouze na materiálním vybavení, ale především na duších samotných dětí. To se projevuje například ošklivými sny, pocity špatné nálady, pesimismem. Tyto psychologické problémy pak často vedou k netoleranci a celkové podrážděnosti. Pokud by však děti během konfliktů mohly bezpečně a nerušeně navštěvovat školní zařízení, učitelé i školní prostředí by jim mohli pomoci snižovat stresovou zátěž způsobenou okolním děním. Učitelé by dětem mohli vysvětlit důvody vzniku konfliktu, poukazovat na důležitost míru a potřebu klidného a mírového řešení sporů. Školní prostředí může navodit pocit bezpečí a sounáležitosti s konkrétní skupinou, tedy základní pocit jistoty. V reálném světě je však, bohužel, pro děti velmi nebezpečné během konfliktu navštěvovat školy. Otázkou je, zda by například mezinárodní norma, zaručující dětem bezpodmínečnou bezpečnost během kteréhokoli konfliktu, mohla být bez výjimek implementována v reálných podmínkách jednotlivých států.

Cílem této eseje však je zodpovědět otázku, zda vzdělávání skutečně přispívá k udržitelnému socioekonomickému rozvoji země. Tato otázka je velmi složitá a komplexní. Pokusíme se na ni přesto, alespoň částečně, odpovědět. Dosáhnout určitého stupně vzdělání je (v rozvojovém i v rozvinutém světě) pouze prvním krokem k ekonomické samostatnosti a plné socializaci jednotlivce. Druhým krokem je přirozeně získání (odpovídajícího) pracovního místa. To je často velmi náročné, zejména pak v chudých zemích s nedostatečně rozvinutou a nesegmentovanou ekonomikou. Ekonomiky, resp. pracovní trhy v rozvojových státech nejsou schopny vytvořit dostatek míst pro nové absolventy. Tato situace nastala v 80. letech minulého století v Keni. Ani v současné době zde není situace v ekonomice a na pracovním trhu uspokojivá.

Keňský vzdělávací systém zaznamenal v 80. letech 20. století masivní rozvoj. Mnoho Keňanů v této době získalo určitý stupeň formálního vzdělání. Problémem však bylo, že nedokázali najít vhodné zaměstnání. Příčinou této situace byl fakt, že vzdělávací instituce produkovaly mnohem více absolventů, než mohl pracovní trh pojmout. Podle některých kritiků bylo hlavním problémem celého keňského vzdělávacího systému to, že zohledňoval spíše přípravu na povolání vyžadující vyšší vzdělání a kvalifikaci (např. úřednické profese). Tisíce neúspěšných absolventů se shromažďovaly ve městech, kde neúspěšně hledaly práci, zatímco byl značný nedostatek pracovní síly v takových odvětvích jako je například zemědělství. Vzdělávací systém nereflektoval skutečné potřeby pracovního trhu. Rostoucí počet vzdělaných osob za této situace neměl pozitivní vliv na socioekonomický rozvoj. Naopak, ve městech rostl počet nezaměstnaných a deprimovaných osob kontinuálně s tím, jak obyvatelé opouštěli venkovské a zemědělské oblasti s vidinou dobrého zaměstnání ve městě. Vysoce kvalifikovaní odborníci odcházeli uplatnit své schopnosti do zahraničí (tzv. brain drain).

Nezaměstnanost se v současné době v Keni pohybuje kolem 40 %. Přestože keňská ekonomika zaznamenala v posledních letech růst, více než jedna čtvrtina populace stále žije z méně než 1 USD na den. V některých regionech je jedna čtvrtina dětí podvyživena. Ačkoli se vzdělávací systém v Keni od roku 1963 neustále rozvíjí a snaží se reflektovat své nedostatky, ani po reformách v 80. letech 20. století, kdy byla zavedena školní docházka ve formě osm let základní školy, čtyři roky střední školy a čtyři roky vysoké školy, nebyl vzdělávací systém schopen přispět v zemi k odstranění ekonomických problémů, s nimiž se Keňa dlouhodobě potýká. Již jsme naznačili, že nezaměstnanost a nedostatečný počet pracovních míst je jedním ze stěžejních problémů nejen keňské ekonomiky, ale i ekonomik dalších zemí subsaharské Afriky. Tuto situaci měl vyřešit tzv. Structural Adjustment Program (SAP) přijatý keňskou vládou, aby snížil nezaměstnanost a podpořil tvorbu pracovních míst. Úspěch se však nekonal. V zemi došlo k bezprecedentní socioekonomické dislokaci, vzrostla chudoba, nezaměstnanost a kriminalita.

Zdá se, že pouze rovný a všeobecný přístup obyvatel ke vzdělání k socioekonomickému rozvoji zemí třetí světa nestačí. Je proto potřeba začít hledat mezery a trhliny v globálním ekonomickém systému. V zemích jako je Keňa nacházejí její obyvatelé obživu a pracovní příležitosti zejména v zemědělství. V Keni pracuje v zemědělství 75 % obyvatel, zatímco ve službách a obchodu jsou zastoupeni pouze po 25 %. Důležité je upozornit na to, že lidé z rozvojových zemí nemají často ani šanci se k odpovídajícímu zaměstnání dostat. V Nairobi je striktně oddělena část města určená pro turisty a obchodníky od chudinských čtvrtí, kde lidé žijí ze dne na den. Pokud do rozvojové země přichází investoři ze západních zemích, často si s sebou přiváží i svůj vlastní personál, který zaměstnají na svém projektu a o místní dělníky se nezajímají. Chudoba obyvatel má za následek nízké domácí investice. Nedostatek místních podnikatelských aktivit způsobuje nedostatek pracovních míst, které by bylo možné nabídnout kvalifikovaným osobám.

Vzdělávací systém by měl být uzpůsobován požadavkům pracovního trhu. To však neznamená omezit vzdělávání, pokud je v zemi nedostatek pracovních míst! V této situaci je potřeba přijmout určitá opatření, jež by posílila ekonomickou kapacitu země a mohlo by dojít k vytváření nových pracovních příležitostí. To by se však nemělo dít uměle. Důležité je posílit přímé zahraniční investice v konkrétních zemích a nabádat přicházející podnikatele a investory k tomu, aby využívali místní pracovní sílu, která je díky fungujícímu vzdělávacímu systému dostatečně kvalifikována. Do tohoto procesu by se mohly zapojit i nevládní organizace, které jsou často jedinými poskytovateli pracovních příležitostí. Neziskové organizace, které dobře znají místní obyvatele, jejich profesní dovednosti a zvyky, by mohly působit jako „personální agentury“ a doporučovat zaměstnance nově přicházejícím podnikatelům. Neméně důležitá je i podpora férového obchodu (fair trade). Pokud totiž zemědělec dostane za svůj výrobek zaplaceno v jeho reálných hodnotách a nikoli pod cenou, může část úspor věnovat na další rozvoj svého podnikání a zaměstnat další osoby. Problém může nastat s nově se objevujícími regionálními mocnostmi, jmenovitě s Čínou a Indií, které expandují v subsaharské Africe, získávají zde nerostné suroviny a na své projekty, jež zde realizují, často dovážejí své vlastní zaměstnance a dělníky. Zdá se, že jejich cílem na africkém kontinentě nebude jeho udržitelný socioekonomický rozvoj, ale naopak ho využijí k posílení svého vlastního rozvoje a světového vlivu.

Přestože současná socioekonomická situace rozvojových zemí nedovoluje, aby jejich pracovní trh poskytoval odpovídající uplatnění kvalifikovaným osobám a absolventům, je nutné v podpoře vzdělávání pokračovat v jeho formální i neformální rovině. Vzdělávání přispívá nejen ke zvyšování gramotnosti, ale poskytuje lidem i důležitou platformu pro pochopení současného světa, vede k osvětě, přispívá k rozvoji demokratických hodnot, podporuje implementaci základních lidských práv v praxi, přispívá k nenásilnému řešení konfliktů, ke vzájemnému pochopení a pomáhá snižovat sociální, etnické a genderové rozdíly.

Pro zdravý vývoj rozvojových zemí jsou kromě vzdělávacího procesu důležité i další aspekty, ke kterým patří finanční kapitál, přírodní zdroje, zahraniční rozvojová spolupráce a vliv mezinárodního obchodu, žádný z nich však, podle mého názoru, nehraje tak klíčovou roli jako právě vzdělání. Vzdělávání je jednou z mála věcí, v níž má rozvojový svět šanci přiblížit se rozvinutým zemím a posílit tak svoji konkurenceschopnost v současném globálním světě. Vzdělané osoby mohou získat své zkušenosti v zahraničí, vydělat zde peníze a s vědomostním i finančním kapitálem přispět rozvoji ve své vlastní zemi. Udržitelný rozvoj tak může být realizován přímo vzdělanými obyvateli konkrétního rozvojového státu a nikoli pouze pracovníky mezinárodních vládních i nevládních organizací, kteří v zemi působí pouze přechodně a nejsou skutečným lékem pro společnost.

V textu jsme zmínili pojem vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Takováto podoba vzdělávání není důležitá pouze pro rozvojové země, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj by se mělo stát součástí výuky na základních a středních školách i v rozvinutých zemích takovým způsobem, aby studenty vedlo k pochopení rozvojové problematiky. Pokud zůstaneme v České republice, je potěšující, že v polovině roku 2008 vláda přijala strategii vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Tato strategie má přispět k tomu, aby principy a témata udržitelného rozvoje byly skrze vzdělávání zpřístupněny co nejširšímu okruhu žáků a studentů. Za zmínku jistě stojí i to, že v současné době se aktivně v rozvojovém vzdělávání v České republice angažují některé neziskové organizace, které rozvojovou problematiku žákům představují přímo na školách.

Tento článek byl napsán pro kampaň Česko proti chudobě

(pozn. ed.).

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/1160468

Jak citovat tento text?

Poncarová, Jana. Přispěje realizace druhého rozvojového cíle tisíciletí k socioekonomickému rozvoji nejchudších zemí světa? [online]. E-polis.cz, 5. duben 2009. [cit. 2017-12-15]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/prispeje-realizace-druheho-rozvojoveho-cile-tisicileti-k-socioekonomickemu-rozvoji-nejchudsich-zemi-sveta.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 8x


Přidat komentář

Vložit komentář

unz

úterý, 14. duben 2009
09:36

unz

Hezké! Jen si nejsem jist, že vzdělání vede k "budování moderního národa a posiluje vazby mezi lidským společenstvím a (národním) státem." Zakaria píše o tom, že nejzuřivější příznivci prezidenta Miloševiče byli studenti. Koneckonců, bylo to i ekonomicky rozvinuté a vzdělané Československo, které se rozpadlo. Bohužel se také nerozlišuje vzdělaní podle jeho kvality. Ze zkušenosti z asijských NICs se ukazuje, že zapojení se do globální dělby práce vyžaduje nejen silný stát (který je ve většině států Afriky - podle mne - neslučitelný s demokracií) ale také zapojení se do globální výměny vědomostí a informací. (Singapurská vláda na své náklady vysílala odborníky na studijní či školící programy do předních rozvinutých ekonomik - a to i v době, kdy ještě S. patřil mezi země tzv. třetího světa) Ono totiž mít střední školu z Kinshasy nebo ze Štrasburku bude asi velký rozdíl.


Napsal: unz [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(