Přechody k demokracii

 14. duben 2005  Mgr. Jindřich Čermák   komentáře

Demokracie jako idea je určitě o pár desítek tisíc letmladší, než demokracie jako funkční zřízení, neboť prvotně pospolitní společnost,kde sice vítězilo právo silnějšího, ale v přístupu k možnostem si byli všichni rovni, byla rozhodně demokratičtější než temný středověk se svýmde facto otrockým zřízením, čarodějnickými procesy i ve jménu náboženství vedenými válkami, nebo demokratičtější než zhoubné vynálezy 20.století –nacismus a komunismus.

Přechody k demokraciiPřechody k demokracii

Demokracie jako idea je určitě o pár desítek tisíc let mladší, než demokracie jako funkční zřízení, neboť prvotně pospolitní společnost, kde sice vítězilo právo silnějšího, ale v přístupu k možnostem si byli všichni rovni, byla rozhodně demokratičtější než temný středověk se svým de facto otrockým zřízením, čarodějnickými procesy i ve jménu náboženství vedenými válkami, nebo demokratičtější než zhoubné vynálezy 20.století – nacismus a komunismus, které se sice navenek tvářily jako vzor demokratičnosti a rovnosti, ale ve skutečnosti byly založeny na persekuci, utlačování a zabíjení desetitísíců a statisíců nevinných občanů, kteří si dovolili protestovat různými způsoby proti režimu. Vývoj demokracie připomíná nepravidelnou sinusoidu, kdy jeden okamžik je celý svět jen spolkem států s absolutní diktaturou a v okamžik druhý se státy snaží kolektivně rozvíjet ideje demokracie a humanismu. Nyní se nacházíme na vrcholu budování demokracie. Máme instituce, které se snaží bránit lid v jeho možnosti vládnout, které se snaží podporovat lidská práva a humanitu jako celek. Doufám jen, že se lidstvo vydalo cestou, která zaručí trvalost a pro lidstvo jen samé výhody.

První, kdo se zabýval demokracií a jinými formami vlády jako teoretickým problémem byli staří Řekové. V pojetí starověkého Řecka sice možnost účastnit se na chodu vlády byla vyhrazena jen 10% obyvatelstva, nicméně první teorie už tu byly. Po pádu římského impéria pak celé jedno tisíciletí se idejí demokracie v západním světě nikdo nezabýval, neboť ani neexistoval stát s částečně demokratickým přístupem.

Rozvoj vědy politické ve dvacátém století a také různé změny státních zřízení přináší postupně zájem vědců i o mechanismy změn a přeměn režimů od autoritářských k demokratickým. V rámci této seminární práce mají přechody k demokracii nezastupitelnou roli. Jen pomocí nich se můžeme dostat od totalitarismu k pluralitě.

Teorie o přechodech k demokracii se v politologii začaly vyskytovat v 70.letech 20.století a to zejména v souvislosti se změnami režimů ve státech Latinské Ameriky. Původně tím procesem byla myšlena změna z demokracie na autoritativní stát, teprve později se začali vědci zabývat procesy, které vedou k vytvoření demokracie. Obecně je přechod popisován jako: „interval mezi jedním a druhým politickým režimem. Pro přechod je charakteristické, že v jeho průběhu nejsou trvale definována a všeobecně přijímána pravidla hry. Aktéři bojují nejen za uspokojení svých bezprostředních zájmů (a zájmů těch, koho se domnívají reprezentovat), ale také o určení pravidel a procedur, jejichž konfigurace rozhodne o vítězích a poražených v budoucnu.“ (Dvořáková, Kunc, 1994, s. 77) Pro současnou politologii jsou nejideálnějšími příklady pro pozorování přechodů státy střední a východní Evropy.

Nezačneme ale u demokracie, nýbrž u jeho „dokonalého“ opaku – totalitarismu. Uvádí se, že jako první uvedl tento termín Benito Mussolini ve svém projevu 22.6.1925, kdy útočil ve sněmovně proti opozici a hovořil o „naší nezkrotné naprosté vůli“ (doslova „la nostra feroce volunta totalitaria“). Sám Mussolini pak tento termín používal a propagoval dál, hovořil vždy například o „lo stato totalitario“, tj. všezahrnující stát. Je zajímavé, že Hitler tento termín příliš nepoužíval a když tak jen s výrazem „takzvaný“. (Říchová, 2000, s. 227)

Samotný termín se ve třicátých letech nejdříve používá pro fašistický režim (např. ještě v roce 1939), později se k němu přidává i režim nacistický a ruský komunismus. Teprve po druhé světové válce se tento termín rozšiřuje více i mezi neodbornou veřejnost, až k dochází k určité devalvaci tohoto termínu. Za totalitní se po druhé světové válce označují všechny režimy, kde rozhodující postavení získala komunistická strana – Kuba, Čína, všechny lidově demokratické republiky střední a východní Evropy a samozřejmě Sovětský svaz. (Říchová, 2000, s. 227-8)

Pojmem totalita lze označit jak fašistické, tak komunistické režimy. C.J. Friedrich stanovil základní charakteristiku totalitní společnosti:

  • Existuje oficiální ideologie, kterou musí všichni akceptovat
  • Existuje jediná masová strana s jedním vůdcem, přísnou strukturou. Tato strana je nadřízena nebo výrazně propojena se státní byrokracií.
  • Existuje absolutní monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci v rukou strany nebo byrokracie.
  • Úplně stejně funguje a existuje monopol na prostředky masové komunikace.
  • Existuje systém fyzické a psychologické kontroly společnosti prostřednictvím policie využívající teroristických postupů.
  • (dle Říchová, 2000, s. 228)

Raymond Aron uvádí pět prvků fenoménu totalitarismu, které fungovaly v Sovětském svazu až do Stalinovi smrti a v Německu do Hitlerova pádu.

  1. Fenomén totalitarismu poskytuje jedné straně monopol na politickou činnost.
  2. Monopolní strana je vyzbrojena ideologií, které přikládá absolutní pravdu a která se v důsledku toho stává státní pravdou.
  3. K šíření této pravdy si stát vyhrazuje dvojí monopol – monopol prostředků násilí a monopol prostředků přesvědčování. Všechny komunikační prostředky jsou řízeny a ovládány těmi, kdo ho zastupují.
  4. Většina ekonomických a profesních aktivit je podřízena státu a protože stát je neoddělitelný od své ideologie, je většina takovýchto aktivit zabarvena oficiální pravdou.
  5. Jelikož je všechno státní činnost a každá činnost je podřízena ideologii, tak každá chyba, kterou někdo udělá v ekonomické či profesní činnosti, se stává chybou ideologickou. Z toho vyplývá politizace, ideologické přehodnocení všech možných chyb jednotlivce a jako závěr teror ideologický.

Fenomén totalitarismu je dokonalý, jsou-li všechny výše zmiňované prvky spojeny a plně uskutečněny. (Aron, 1993, s. 158)

Je zajímavé, že i když můžeme na začátku 20.století najít celou řadu autoritativních režimů, tak do formy totalitarismu se jich přelilo jen několik z nich. Někteří autoři pak jako vrchol totalitního státu vidí Sovětský svaz za vrcholné Stalinovy éry, kterou drsným a realistickým způsobem popisuje Alexandr Solženicyn ve svém díle Souostroví Gulag. V hlavě mi utkvěla zejména pasáž, která popisuje výši možného maximálního trestu ve stalinském Rusku. Nejvyšším trestem bylo odnětí svobody na 15 let nucených prací (což se takřka rovnalo smrti). Všichni vězni se v roce 1927 (10 let po Velké říjnové socialistické revoluci a tři roky po Leninově smrti) těšili na alespoň nějakou drobnou amnestii. „Milovaný“ vůdce Stalin nadělil všem odsouzeným i některým vězňům vskutku pěkný dárek – zavedení nového nejvyššího trestu na 20 let nucených prací (což se rovnalo smrti). Později přišly i tresty ještě vyšší, v roce 1937 (20.výročí VŘSR) na 25 let, ještě později i doživotí. Tato skutečnost krásně dokresluje hrozivou absurditu a totální touhu po moci stalinského režimu.

Přesto Raymond Aron považuje komunistickou ideologii za ideologii, která stála na ideách humanismu, ale která se nakonec tak trochu zvrtla. Zatímco cílem sovětského teroru bylo vytvořit společnost odpovídající určitému ideálu, tak cíl hitlerovského teroru bylo jen prosté vyhlazení.

Velkou úlohu zde hrála osobnost Stalina a jeho hrůzostrašného kultu osobnosti. Aron si pomohl zajímavou metaforou. „Je přinejmenším pravděpodobné, že kdyby nebyl existoval Napoleon Bonaparte, byl by korunován jiný generál, ale je absolutně neprokazatelné a nepravděpodobné, že kdyby byl korunován jiný generál než Bonaparte, bylo by probíhalo všechno stejně.“ (Aron, 1993, s. 164-5) Následovalo vysvětlení k situaci v Sovětském svazu: „Chápeme, jakým postupem mohl režim degradovat až k jevům, které zkoumám, ale kdyby nebyl existoval Stalin, nebyly by se asi objevily krajní formy ideologického deliria, policejního teroru a ceremoniálu doznání. Netvrdím to, a nikdo to nemůže tvrdit, ale zdá se mi pravdivý výklad, který těmto jevům dávají sami Sověti, že kromě toho, co může být vysvětleno stranou, jejími ambicemi, její technikou, funkcí čistek v byrokratickém režimu, zasáhl nepředvídatelný fakt: osoba a role, kterou díky absolutní moci hrála.“ (Aron, 1993, s. 165)

Německý teror a totalitarismus je personifikován osobou Adolfa Hitlera. Jeho hrůzným vyvrcholením je zabití 6 miliónů nevinných spoluobčanů jen kvůli důvodu jiného náboženského vyznání, což je důvod, který by snad mohl obstát u španělského dvora 16.století, ale ne v civilizovaném světě 20.století. Navíc ještě Hitler používal na přepravu židovského obyvatelstva do koncentračních táborů pro válečnou ekonomiku životně důležité energie a zdroje, kterou mohl lépe využít na válečných frontách v boji.

Dalším předstupněm k pluralitní demokratické společnosti je autoritářský režim. Samotný pojem autorita je „moc, která je přijímána, respektována, legitimována.“ (Dvořáková, Kunc, 1994, s. 45) Autoritářský režim není pro obyčejného obyvatele tak strašlivý jako režim totalitaristický a i jeho soukromá svoboda je nepochybně na vyšší úrovni.

První charakteristiku autoritářských režimů přinesl do politologie Španěl Juan J. Linz. Definoval autoritářský režim „jako politické systémy povolující vyjadřování omezeného, a nikoli odpovědného pluralismu; postrádající vypracovanou a vůdčí ideologii (ale založenou na odlišném typu mentality); nepraktikující intenzivní nebo extenzivní politickou mobilizaci (s výjimkou určitých fází svého vývoje); a v nichž vůdce nebo případně úzká skupina vykonává moc ve špatně definovaných, ale přesto rozeznatelných hranicích.“ (cit. dle Dvořáková, Kunc, 1994, s. 49)

Linz dále popisuje rozdíly mezi autoritářským státem a totalitaristickém státem. Jak už jsem napsal, totalitaristický stát se vyznačuje sjednocením všech složek společnosti pod ideologická křídla jedné strany, která ovládá veškeré struktury společnosti. Autoritářský stát sice provádí toto sjednocení, ale jen do určité míry. Je to jak v pohádce o chytré horákyni – zakazuje ostatní politické strany, ale masovou stranu nevytvoří; zakazuje velké odborové federace, ale odbory toleruje; kontroluje kulturní život a univerzity, ale nevyžaduje po nich hlásání státní pravdy. Mimo sféru zůstává například i církev (včetně jejich humanitárních organizací) a i jiné subkultury. Místa pro vznik politické opozice je rozhodně více než dost.

Zde bych si dovolil odbočení – nakolik je možné mluvit o totalitaristickém systému v bývalém Československu. Do začátku 60.let šlo o totalitaristický stát bezpochyby, neboť státní teror byl všudypřítomný. Nicméně v době gulášového komunismu lze s úspěchem mluvit o státě autoritářském, jelikož situace z éry vrcholné normalizace i pozdější přesně pasuje do definice. Existovala zde určitá omezená struktura občanské společnosti, která potom režim při první nejbližší možné příležitosti drtivě smetla (v tomto případě snad ani nemůže vadit, že základem takto omezené občanské společnosti byla nepřekonatelná touha po konzumním způsobu života).

Linz pak stanovil typologii nedemokratických režimů, která je dodnes nepřekonaná (Dvořáková, Kunc, 1994, s. 51):

  1. Diktatura
  2. Totalitní režimy
  3. Tradiční režimy
  1. Oligarchické demokracie
  2. Sultánské režimy
  1. Autoritářské režimy
  1. Byrokraticko-vojenské režimy
  2. Organický etatismus
  3. Postdemokratické mobilizační režimy
  4. Mobilizační režimy po získání nezávislosti
  5. Rasové „demokracie“
  6. Nedokonalý totalitarismus
  7. Posttotalitní režimy

Přesuňme se ke směřování k demokracii. O tom, jak demokracie vzniká, popsal ve své přelomové práci politolog Dankwart Rustow v roce 1970. Při vzniku demokracie hraje důležitou roli jedna jediná podmínka – národní jednota. Nezáleží na tom, zda se národní vytvoří geograficky či administrativně, ale důležité je zda jednota existuje či ne. O existenci takovéto jednoty může upozornit prostý fakt – že se o ní příliš nehovoří. Naopak, čím hlasitější deklarace, tím slabší pozice. Rustow uvádí, že nejvíce rétorického nacionalismu pocházelo vždy z úst těch, kteří si byli svou národní identitou nejméně jisti. V minulosti to byli například Němci a Italové a dnes Arabové a Afričani. Naopak nikdy se hlasitě o jednotě nevyjadřovali Angličané, Švédi či Japonci. (Dvořáková, Kunc, 1994, s. 19)

Dále Rustow definoval tři základní fáze transformace – fázi přípravnou, fázi rozhodující a fázi uvykací.

V první fázi vzniká určitá skupina, třída která nesouhlasí se stávajícím režimem. Jsou schopni provádět koordinované akce a vystupovat proti režimu. Je důležité, aby v počáteční fázi aby se neobjevily další silné skupiny, či aby boj mezi nesouhlasící třídou a establishmentem nebyl příliš dlouhý, neboť taková situace by vedla k polarizaci a nikoli k pluralismu. Prvotní fáze je ukončena institucionalizací některých demokratický postupů, jakými jsou například svobodné volby.

Rozhodující fáze začíná procesem vypracováváním mechanismu řešení otázek a konfliktů, které nová situace přináší. I v této fázi přetrvávají spory mezi demokratickým jádrem a původním stavem a jsou i spory uvnitř demokratického uskupení ohledně dalšího směřování transformace. Přesto už nemůže dojít k totálnímu zničení demokratických struktur.

Ve finální fázi se demokracie přenáší od politiků minulých a přítomných na lid. Je důležité, aby se všichni občané rychle poučili z úspěšného řešení dohody. Platí, že proces je tím úspěšnější a rychlejší, čím se ho účastní co nejširší spektrum politických tendencí a čím častěji se tyto politické tendence střídají u vlády (Dvořáková, Kunc, 1994, s. 20-1; Říchová, 2000, s. 250-1)

Politolog Alfred Stepan se věnoval samotnému způsobu proměny nedemokratického režimu v demokratický. Stanovil osm základních typů ukončení nedemokratických režimů.

  1. vnitřní restaurace po dobytí zvnějšku
  2. vnitřní přeformulování
  3. zvnějšku monitorované nastolení
  4. redemokratizace zahájená zevnitř autoritářských režimů
  5. ukončení režimu tlakem společnosti
  6. pakt mezi politickými stranami
  7. organizovaná násilná revolta koordinovaná reformistickými stranami
  8. revoluční válka vedená marxisty

První tři typy spadají do historie. První typ je typický po Belgii či Nizozemí, druhý pro Francii a třetí pro Německo a Japonsko po druhé světové válce, kdy v prvním případě byla spolupráce s nedemokratickými strukturami a nízká a proto se mohlo vcelku klidně navázat; ve druhém případě hrála určitou roli kolaborace a tak bylo systém reformulovat a třetí případ je vynucení si demokracie přímou silou a kontrolou vítězných sil.

Následujících pět typů vychází ze situace z posledních několika desetiletí, přičemž o demokratizaci čtvrtého typu rozhodují sami nositelé předchozího režimu, zatímco v typech 5-8 dochází k transformaci pod vlivem opozičních sil.

Ad 4) Tento typ ještě Stepan dělí do tří subtypů – a)redemokratizace zahájenou civilisty nebo civilním politickým vedením; b) redemokratizace zahájena armádou-vládou; c) redemokratizace zahájena armádou-institucí. Zejména druhý a třetí podtyp je typický pro státy Latinské Ameriky, kde převraty různých vojenských junt jsou takřka denním chlebem.

Ad 6) Při této možnosti vzniká široký opoziční politický kruh, který se buduje s cílem zlikvidovat autoritářský režim a zasít základy budoucí demokracie (Dvořáková, Kunc, 1994, s. 54-8; Říchová, 2000, s. 242-3).

Budování kvalitní pluralitní demokracie je během na dlouhou trať a konečná fáze z autoritářského státu na demokratický nezřídka vyžaduje i několik desetiletí, které se třeba odrážely na vývoji Velké Británie. Ještě v roce 1831 mohlo ve Velké Británii oprávněně k volbám pouhých 4,4% ze všech obyvatel. O 100 později je to 97%. S tím souvisí i ekonomická transformace. Některým státům ale bohužel nebylo dáno historicky tolik času jako Velké Británii. I tak se například během dvaceti let podařilo vybudovat fungující demokracii první republiky, kterou později smetla rozpínavost německého fašismu. Obnovená česká demokracie se vyvíjí 14 let a je na dobré cestě k dalšímu vývoji. Přesto zůstává spousta nevyřešených otázek a faktů, před kterými si mnozí stkají hlavu do písku jako pštrosi. K moderní demokratické společnosti patří i řešení kontroverzních otázek vlastní minulosti, kdy řada lidí tyto otázky raději mlčky přecházela a tvářila se, jakoby neexistovaly. Přejme si silný, demokratický, pluralitní stát, který má svou minulost vyřešenu a čeká ho jen růžová budoucnost.

Literatura

  1. Aron, R. (1993). Demokracie a totalitarismus. Brno. Atlantis
  2. Dahl, R. (2001). O demokracii. Praha. Portál
  3. Dvořáková, V., Kunc, J. (1994). O přechodech k demokracii.Praha. SLON
  4. Říchová, B. (2000). Přehled moderních politologických teorií.Praha. Portál

Jak citovat tento text?

Čermák, Jindřich. Přechody k demokracii [online]. E-polis.cz, 14. duben 2005. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/prechody-k-demokracii.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. Jindřich Čermák

Autor:

V letech 2000-01 student politologie a historie na FF UK, od roku 2002 student politologie na Fakultě filozofické ZČU v Plzni. V odborné činnosti se věnuje zejména volebním systémům, politickému systému České republiky a komu


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 26x


Přidat komentář

Vložit komentář

Julia

úterý, 16. duben 2013
21:48

Pane Jarku, ráda bych Vám jako studentka pracující na bakalářské práci alespoň touto cestou poděkovala za kritické komentáře ke článkům a poukázání na nedostatky, které vyžadují znalost dané problematiky a kterých si student neznalý tématu nemusí povšimnout. Pomohlo mi to k alespoň \\\"primárnímu\\\" třídění informací z e-polis při použití některých článků v dalším použití při studiu k mé práci - například Vaše zmínka o konceptu Andrease Schedlera, o jehož existenci jsem neměla bohužel vůbec zdání, byla pro mne velkým přínosem. Děkuji za Vaše \\\"plodné\\\" připomínky :)


Napsal: Julia [Odpovědět]

Jarek

pondělí, 9. březen 2009
11:24

Povedený sumarizující článek. Ovšem vadí mi (neberte to prosím jako rýpání) tendenčně aplikovaná optika na čarodějnické procesy jako na "výdobytky" ať už temného či středověku jako takového, neboť období boomu honů na čarodějnice spadá od pol. 16. do pol. 17. století. V oném temném (raném) středověku se na čarodějnictví nahlíželo jako na přežitek pohanských obyčejů, církev odmítala názor, že by člověk mohl získat od ďábla nadpřirozené schopnosti, kterými by škodil ostatním. Král a císař Karel Veliký dokonce rozšiřování těchto nepravdivých "fám" trestal smrtí.


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Monika

pátek, 26. srpen 2011
02:02

Mussolini nebyl první,kdo použil termin "totalitarismus" byl to Giovanni Gentile, r 1923 když Mussoliniho kritizoval. Tento omyl je velmi častý, proto pouze uvádím na pravou míru.


Napsal: Monika [Odpovědět]

Petr Krasl

pátek, 26. srpen 2011
09:00

To Monika: Já Vám s tím uvedením na pravou míru pomuhu.
Jako původní autor pojmu "totalitarismus-totalitární" je v literatuře nejčastěji uváděn Giovanni Amendola, který tento termín užívá ve svém článku z května 1923, kde poukazuje na manipulování volebních pravidel fašisty a snahu fašistů o komplexní uchopení moci. Spolu s Amendolou dále pojem "totalitarismus" užívají další antifašističní - liberální či sociálně demokratičtí myslitelé (Sturzo, Basso, Gobetti) a to v negativním a pejorativním smyslu. Vámi zmíněný Giovanni Gentile naopak totalitarismu přisuzuje význam pozitivní, nicméně až v březnu 1925, a koneckonců Gentile označován jako "filosof fašismu" by se ke kritice Mussoliniho, jak píšete, nejspíše neuchýlil. Že je jako autor termínu uváděn mylně Mussolini je dle mého soudu z toho důvodu, že jej svým užíváním při projevech rozšířil mezi italskou a evropskou společnost.


Napsal: Petr Krasl [Odpovědět]